Maska má

snad po tisící se samožřejmostí
prstům vrozenou
masku svou obléknu
představa svobody
ožívá
v dotecích, jež
poslední stopy
dramatu rán
zahladí

děkuji barevným stínům,
že očím vychladlým
podtrhnou lesk,
noc zaplaší
a pak započne mé
představení
v hledišti
všední den
zasedá

soudcem je čas
a hra k hodinám se
sčítá
slova bez zaváhání
do éteru propouštím
s přibývajícím dějem
maska mě tlačí
přítomností už jen
protrpím

v soukromí své masky
konečně chci
nehorázně
se smát
denní komedii,
jejiž hrana
kradeného zlata
ticho noci
prolomí

strhnu tu masku
střepiny pějou
do hrudi tíhu,
slábnu
to cítím, úlevou
spílám oknům dokořán
jako včera i dnes
můj svět
umlčí

masku do hedvábí položím
je jediné,
co dobře znám,
kroky
k nebi mám blíž,
sílu mi dájí až
do rozednění,
kdy se svou maskou
ožívám