Můstek - v dobré společnosti zadnic

Ta se houpe v bocích, nabízí se tiché zvolání, její zadnice, obepínaná jen střídmě lesklou látkou, říká zase hlasitě: jsem tu, uprostřed Prahy, na Můstku, před skleněným domem, všímejte si mě! A všichni si všímají, až přesně do té doby, než zaslechnou výraznější hlas jiné zadnice, obepnuté jinou látkou, podtržené jiným střihem. Houpou se, a nejsou tím vinny uvolněné kyčle, je to účel a smysl zadnice, houpat se a plout, nechat dotírat pohledy, zůstat alespoň na chvíli vyslovena v řečech znalců, zevlounů, hladovějících fantastů.

Kunderův románový hrdina byl hypnotizován doširoka rozevřeným okem zadnice milenky. Ulice to oko nechává zavřené, za clonou látky, v masitém sevření oblin. Nahota má svá pravidla: těmi jsou meze, hranice - je možné pouze naznačit, nechat nahlédnout, nechat snít a ten sen třeba obestřít krajkou. Sen nesmí rozmetat výslovnost ani blízkost; dotek je zapovězen.

Příliš silná, volná nebo tmavá látka diskvalifikuje zadnici z účasti v soutěži bez vítězů. Taková látka je nepřítelem tvaru, pochází z krejčovské dílny mohamedána nebo stávkokaze, ušklíbají se zevlouni. Když kdosi před léty oblékl ženu do kalhot, a látku pak ztenčil a vystříhal do provokujících tvarů, měl na mysli půvab. Snad z ženy učinil objekt, jenže objekt touhy. A touha je prý zázrak.