Svačinka

Vždycky, když se vracím, pouštím  tutéž písničku, na rozehřátí.  Vybaluju špinavý hadry, páska se otáčí, před očima se mihotají všechny obrazy z cesty sem od nich. Lidi s maskama, dusný podnebí, uprošený pohledy, nejdou vymazat ani po letech. Chleby ležely jen tak,  na tý starý, oprýskaný lavičce a vůbec nikdo se k nim nehlásil. Snad proto, že  nebyly solené. Žádná z těch postav okolo neprosila o kus žvance, ani o královské dělení.
Bylo to všechno absurdní, nedokázala jsem  to, hodit  je jen tak do koše.  Nutkavě těkaly oči pohledem zpátky, ale trať ubíhala sama od sebe a tak nebylo možný jít proti toku událostí. Snad by se i něco změnilo.
Páska dohrává vždycky na stejným místě. Hadry se otáčí v bubnu s práškem a aviváží, neb komu svítí zelená ten se hned tak nezadře. Potírám máslo mezi dva krajíce, ale solit je nebudu, ledvinám to nesvědčí. Prosím slunce o trochu toho tepla, na vypraný ponožky a svetr s pruhama od kurta.
Zítra se  znovu vypařím a budu vonět, s chlebem u huby, s práškem na srdci, ubrouskem pod bradou. Dneska, ale určitě umyju nádobí.