ČECHOSTÁN

Čechostán vs. Türkyzstán

Bambula povídá, že jsme oba z naprosto rozdílně mluvících zemí. Já si vesele žvatláááám to svoje „nazdááár“, „víííď“ a „cožééé“, a on -chudáček- nikdy není schopen identifikovat, jestli „víííď“ se rovná tomu jejich agresivně krátkému „že“ nebo „což“(ta jejich mluva je strašně okropná, jak když boxer zrobí vy-pad-pra-va-leva-ru-ka-no-ha.) Chudáček Bambula je celičký zmatený a hudrá cosi ve smyslu „hic sunt leones, hic sunt leones“(to jest hlavní důkaz toho, že každý mluvíme jinou řečí, když k vzájemnému dorozumívání raději volíme cizí jazyk) a přitom si pomlaskává (vydává mokré mlasknutí v intervalu slovo-mlask) a je schopen vše korunovat těmi naprosto nečeskými koncovkami “chc-ó“. A já, jakožto češtinářka (dá-li bůh, který není, bo je mrtev, víííď, Nietzche? Jenomže co chudák Dostojevskij se svým „není-li boha, tak je všechno dovoleno“, tzn.Okrást mě? Znásilnit mě? Zabít mě?! Tož - milý Nietzche - tůůůdle!) trpím při každém jeho „nechcó“ a mumrám, jestli by se ten „hic suntový leones“ spíše nehodil na tu opilou Moraviu.

My, děti ze severu! Ach, jak libozvučně to zní! Severní vítr je krutý! Žádný magnetický, ale skutečný sever, a to sever Čech! Dobře, omlouvám se, Bambuláčku, a zároveň opravuji svou výpověď na: sever ČESKA (Česko je nade všecko! *intertextová výpůjčka. Text písně s překvapivým názvem Česko je nade všecko pochází od kapely Šanov.) A poslední poznámka, nazvěme ji pracovně post scriptum ve své premiérově-derniérové existenci: V ČNK (Český národní korpus) jsem nalezla rozkošný výňatek z jakéhosi blíže nespecifikovaného textu, jenž zněl následovně:

„Namítnete: dost literatury. Namítnu: projděte si severní Čechy!“

Tož, konec písmenkové průjmu o severních Čechách a zpět ke ztížené schopnosti dorozumění mezi mnou a Bambulou. Jak já nerozumím Bambulovi, tak Bambula nerozumí mně. Tak spolu radši jezdíme na výlety do cizích krajů, kde nikdo nerozumí nikomu (příliš mnoho záporů). Jazyk se potom scvrkává na to přihlouplé MLASKání (v rámci Turecka mlasknutí nabývá diametrálně rozdílného významu než u nás. Mlasknutí v českém prostředí může být chápáno buď jako mlasknutí uznalé nebo podivující, kdežto v tureckém prostředí se smysl zužuje pouze na mlasknutí vyjadřující razantní odmítnutí. To se třeba takhle zeptáte milého řidiče, jež vám v Turecku zastaví v naprosté díře, kde nejezdí žádný autobus ani vlak, a před vámi pustina, za vámi pustina, zda je Turek nebo Kurd (oni na to hrozně dají) a rozhovor vypadá takto:

- „Türkyš?“

- „Mlask. Kürdyš.“

- „Ahá. Türkyš nou?“

- „Mlask (agresivní, téměř syčivé!!) Türkyš nou! Kürdyš ok! Čok, güzel čok!“

… a my našim vozičům přitakávali na vše, co oni vyznávali a co od nás tedy chtěli slyšet. Ať si to byl Kurd nebo Turek, my vesele zvedali palečky a turecky žvatlali „čok, güzel čok“, což v daný moment fungovalo jako kouzelné zaklínadlo, po kterém nás všichni nadšeně zvali na čaj. Až později jsme se od dvou našinců objevených kdesi v Kapadocii dověděli, že [čok]=dobrý a [gyzel]=velmi. A klucí s cikánskou pletí byli z té naší turečtiny a světlých ksichtů natolik unešení, že nás zvali nejenom na čajíčky, ale i na obídky, na návštěvu domů a na výlety a pořád se s námi fotili a brali si od nás autogramy s tím, že jim to příbuzenstvo určitě neuvěří! Podotýkám, že takové extatické výjevy se nám přihodili pouze na východě Turecka, z velké části v Kurdistánu. Za takový pomyslný přelom mezi východem (=hodní a chudobní lidé, kteří nás pořád na něco zvou) a západem(=hnusní kapitalisté, co chtěji akorát tak oškubat nebohého turistu) nepovažujeme trapné rozdělení Istanbulu na evropskou a asijskou část, ale právě turisticky nejnavštěvovanější oblast (hned po Turecké riviéře. 3x fuj.) - Kapadocii.

Jelikož jsme se nenaučili říkat NE (a mlaskání jsme ještě neměli dostatečně osvojené), uměli jsme pouze „evet“(=ano) a „tešekürer“(=děkuji), tak jsme se museli pořád přejídat a pít ty jejich silné čajové dryjáky přehnaným způsobem ocukrované. Po ňáký době jsme si na tu sladkost, jež vám zaplaví celá úst a na zubech vytvoří malé krystalky cukru, zvykli a v domácím prostředí zjistili, že bez jejich černého slazeného čaje nemůžeme existovat, tudíž jsme nešťastně obcházeli české čajovny a sháněli se po pravém tureckém čaji. Marně. Budeme si na něj muset zajet zpátky do Turecka a zas se rozčilovat, proč ten čaj podávají v těch malinkých skleničkách, ze kterých u nás pijeme akorát tvrdý alkohol. A proč ho tak nechutným způsobem přeslazují? A proč (a hlavně co) na nás ti Turci pořád povykují? A proč za námi běhají ta malá bosá děcka a jsou otravnější jak indické opice? A proč se se mnou tenhle divný Turek chce fotit? A proč u toho zvedá palec a ptá se mě „Where are you from?“, když stejně nezná Českou republiku. A proč nezná ani „Československo“? A proč se tváří spokojeně, když odpovídáme, že jsme z „Čechostánu“. A proč se tak vítězně usmívá, když vůbec nemá šajnu o tom, kde by se ňáký „Čechostán“ měl nacházet. Asi jim to zní důvěrně známe, jelikož tam u nich v Asii to je samý Afgháni-stán, Kazach-stán, Kyrgyz-stán, Tádžiki-stán, Turkmeni-stán, Uzbeki-stán, Páki-stán a já nevím co ještě. Koneckonců, pořád zůstává spousta neobjasněných PROČ!

A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč? A proč?

Co já vím proč? Třeba proto, že to jsou trdla.