Hlavne psat kratce

Hlavne psat kratce

Bojuju s příliš dlouhými (a v dnešní hektické době nežádoucími) texty. Nikomu se nechtěj číst dlouhý maily, smsky, knihy, když z tývý na ně volá nekonečná soap opera (anglicismy regulérně nepoužívám, naopak si velice ráda pohrávám s polonismy: (Ach, ten panslavismus!) „Čéče, včera sem šukala Toníka.“ halekám kamarádce do telefonu ve chvíli, když procházím kolem seriózního párečku důchodců (nebo maminek s dětmi, hlavně ať je to dostatečně kontrastové), kteří bohužel asi nevědí, možná si pouze v daný okamži neuvědomují, význam slova szukat=hledat.) A v té sérii bublinkatých výmyslů, které během pár vteřin splasknou nebo vyšumí, nikdo neočekává, že hlavní hrdinka bude řádně vypasená dáma s neuvěřitelným rozsahem hlasu.

Nádherným příkladem jsou esemesky, zuby-nehty (*intertextová asociace → Žer nehty stranou, rozkošně laděný název od surrealistického spisovatele Karla Hynka. Jazykové hříčky pro mě mají nedocenitelné kouzlo, považuju je za ten jediný inteligentní humor. Zbožňuju ten moment, kdy si řeknu – Kua, tohle je dobrý!) … zpět k zubům-nehtům(důležitý je vápník) … Zuby-nehty se snažím vyhnout onomu příšernému zkracování slov. Doufám je hezčí jak „dfm“, a když mi někdo chce vyjádřit svou náklonost, proč to činí skrze zkratku „mt“, která nabízí nepřeberné množství interpretací, od Motoroly až po MámTyfus. A já – zuby-nehty- neochuzuju česká slova o jejich milované hlásky. Nečiň druhým to, co nechceš, aby druzí činili tobě. Kdyby mi někdo okrouhal nohu, radostí bych neskákala, a to nejenom proto, že skok po jedné noze mi odjakživa činil potíže, ale též proto, že s mimovolnými tiky v pravým oku způsobenými elektrickými šoky a zdeformovanou půlku obličeje po čelní srážce s kamionem je ještě možné sehnat slušně vypadajícího partnera (za předpokladu, že má dostatek dioptrií, v lepším případě slepce), jenomže i slepý by si všiml, že nemám nohu! Já po prostu nejsem schopná do jedné sms vtěstnat všechen ten myšlenkový balast.

Teď si uvědomuju, že jsem to s těmi šoky a kamionem napsala v obráceném pořadí. Nejdříve jsem utrpěla onu čelní srážku s kamionem. Rozdrtil mi půlku obličeje. Ani Frankensteina nezvládli tak dobře namaskovat. Zbláznila jsem se z toho, že Frankenstein -ten muž sešitý z různých lidských těl – je proti mně krasavec. Celý život jsem si zakládala na rozkošném nosánku, růžouvoučkých tvářičkách a naivně vykulených očíčkách. Zbyly mi akorát ta vykulená kukadla, jelikož se mi spodní víčko nechtělo uchytit na skleněné bulvě. Mám ho teď trošku odchlíplé. Neměla jsem na vybranou – zbláznila jsem se a dobrovolně podstoupila léčbu elektrikou. Byla úspěšná, jako vedlejší efekt mi však v tom zdravém -pravém- očku mimovolně tiká. Uklidňuji se, že někteří lidé jsou na tom hůř. Třeba Monika (ležela se mnou v Bohnicích. Měly jsme svůj vlastní velký pokoj, v oknech mříže a na noc nás zamykali. Služka v bílém povídala, že klenoty si oni musí střežit.) trpěla po těch šokách mimovolným vyplazováním jazyka. Ostatní si z ní dělali legraci, že si hraje na Sámera Issu, ale to byl sprostý výmysl, bo ňákýho Issu ani nemohla znát, když jí její tatínek okrouhal v pěti letech uši a vypíchl oči, ale … šetříme místem! Takže vás bohužel blíže neseznámím s životem mé dočasné spolubydlící Moniky.

Abych se vrátila zpět ke svému příběhu …

Takže (jeden pán povídal, že se nemá začínat slovem takže).

Navíc (jeden pán povídal, že se rozhodně nemá pokračovat slovem navíc).

Koneckonců (jeden pán povídal, že se rozhodně nemá končit slovem koneckonců).

Na druhou stranu (to také není dobrý začátek) asi ani já nezvládnu dopovědět svůj příběh.

Sice bych se mohla snížit a zkrátit ho, ale to by pak nebyl můj příběh, ale příběh beznohé a bezruké slečny, které chybí přední zuby, nezvládne rozkousat jídlo, postupně chřadne a chřadne.

A na konec zemře.Jenomže já mám všechny končetiny i všechny zuby (i když ne vlastní, to ten kamion), tím pádem (kamionu) nemohu sloužit. Beznohý a bezruký příběhy přenechám jiným, já po prostu neumím psat kratce.