Vrah a syn

Karas seděl před televizí a nervózně zíral na Óčko. Nedokázal zastavit tik v noze, neustále si podupával, jako by poslouchal to nejsvižnější techno. Ale přitom civěl na samej zkurvenej pop, z kterýho se mu zvedal kufr. Zasranci, co zpívali jako by měli permanentně nohu od stolu nainstalovanou v prdeli. Ozval se zvonek a Karas vyskočil z gauče. Měl v sobě ještě tolik důstojnosti, aby si natáhl kalhoty. Když si ten kretén Duhový dal takhle na čas, tak bude muset teď čekat on. Osciloval mezi chutí hned ve futrech nakopat Duhovému koule, nebo jej vášnivě políbit.

„Pane bože…“ zmrzlo Karasovi na rtech, když rozrazil dveře. Nevěděl, proč se mu mihla v hlavě scéna z Terminátora 2, kdy konečně zmrazili T 1000 ale on vzápětí roztál a šel po nich dál. Možná si teď připadal beznadějně jako oni, nebo mu ten chlápek trochu terminátora připomínal.

„Dobrý den, pane Karasi.“ Neznal jeho jméno, ale párkrát ho viděl v šéfově baru. A Duhový mu o něm něco vyprávěl. Radši by to neslyšel. Až mockrát se v tom příběhu objevovaly pojmy jako sadista, kladivo a uřezaný péra. Legendární vrah s úsměvem prodavače eurooken.

„Brej den,“ ozvalo se o něco níž. Karas slzícím pohledem splul po rukávech vrahovy bundy k prstům v kožených rukavicích. Které svíraly útlá ramínka malého blonďáčka s uličnickým úsměvem. Kluk byl oblečený do trochu morbidní mikin s logem kapely KORN, malé ručky nasoukané do kapes černých džínů.

„Pane Karasi, mám pocit, že mě již znáte. Naše záležitosti nesnesou odkladu a měli bychom si je vyříkat někde v klidu, takže pokud byste dovolil…“

Karas si nahlas oddechl a přejel čelo dlaní. „Pane bože,“ zopakoval, „jistě, jen pojďte, pojď maličký, pane…“ blekotal a ukazoval jim do pokoje. Sám vešel a bez rozpaků zamířil ke stolu. Nalil do sebe pořádný zelený lok absintu. Nabídl láhev staršímu hostovi a pak ve své zmatenosti i dítěti. Muž zavrtěl hlavou, chlapec chtivě vyplázl špičku jazyka, ale po lahvi nesáhl. Snad ve strachu před otcem. Bylo možné, aby ten masový zabiják otcem měl toto dítě? Karas na něj mrkl a pak schoval láhev do skříňky.

„Tedy…“ začal muž, „je mi to trochu trapné, jak jsme vás přepadli. Bylo vidět, jak vás překvapilo, že jsem tu se synkem. Ale nemohl jsem ho nechat samotného doma.“

Karas se rozesmál. „Naprosto rozumím! Vždyť já chlapce neukousnu, haha. Ale jak říkáte, máme něco k jednání… co kdybych… nechce si váš kluk třeba zahrát tady něco u mě? Co kámo, mám na počítači pár pecek, nic novýho ale zaručená kvalita…“

„Fakt? Nevěřím, ukažte!“ Karas myší vjel do složky her. „Hej to je Max Payne, toho znám! Já si chci zahrát, můžu tati?“

„Jestli ti to tady pán opravdu dovolí.“

„Ale jistě, ber to jako můj vděk, chlapče, že jsi zašel na návštěvu. Pojď sedni  si!“

„Vy jste nějakej divnej,“ usadil se chlapec na židli a koukal se zblízka Karasovi do tváře. „Nejste opilej?“

On se jen rozesmál. „Jen mám pocit, jako bych se po druhý narodil. Tak jo zapni si to, mohl bych hrát chvíli s tebou, ukázat ti, jak se to ovládá.“

„Pane Karasi, víte, měli bychom to vyřešit co nejdřív.“

„No jistě, mně už úplně hrabe…“
„Já to umím! Líp než vy,“ dodal ještě chlapce a oba muži se tomu zasmáli.

„Mohli bychom jít sem do koupelny, aspoň těmi svými kecy nebudeme kluka rušit.“

„To jsem vám moc vděčný,“ usmál se muž a zavřel za nimi dveře koupelny. „Skutečně odsud není moc slyšet? Nechtěl, bych, aby nás synek odposlouchával. Sypu si popel na hlavu, ale je drobátko nevychovaný.“

„To nic, mám tu dost silný zdi. Ale můžu třeba ještě pustit kohoutek.

„Ale to zas nebudeme přehánět, nejsme v žádném špionážním filmu.“

„To teda ne, spíš v nějaký přihlouplý gangsterce …“ Karas se předklonil a opřel si ruce o kolena. „Teda řeknu vám, jak jsem vás ve dveřích uviděl, skočily mi kulky až do krku. Ale pak, když pozdravil váš synek… prostě to tu situaci dost uvolnilo.“

„Ano, to on umí, je to moc milý kluk, žádná stydlivka, za to jsem na něj hrdý.“

„No to jistě, musí to bejt dar, dyž máte někoho, za kým doma přijdete a zapomenete na sračky celýho dne, co? Ono z našeho života může samotnýmu člověku rychle hrábnout… a pak začne dělat blbosti:“

„To jste řekl moc hezky,“ kýval chápavě zabiják hlavou. „Ale může to být někdy kříž.“

„Asi se o něj občas bojíte, co? Aby ho někdo nevyužil proti vám.“

„To ani ne, bojím se jeho.“ Karas jen tázavě zvedl obočí. „Tedy víte, těch jeho móresů. Nemám čas s ním být pořád, to jistě chápete, a on zneužívá chvil, kdy se to snažím napravovat. Tak třeba nedávno to byl jorkšír. Prostě mě donutil mu tu chlupatou potvoru koupit, nu a je vám jasné, kdo se o něj asi pak musel starat. Bral jsem ho sebou i do práce. A jak to vypadalo doma! Ten pes se nikdy nenaučil kadit venku, vyvenčil jsem ho, přivedl domů a on se vysral hned na zápraží. Ta hovna byla všude, v kuchyni pod stolem, na gauči, těsně za dveřmi pokoje, abych to pěkně vyšlápl. Nevím, jak se mu to povedlo, ale dokázal nasrat i do chlebníku.“

Karas se smál, až mu tekly slzy. „No to je teda. Je mi to úplně jasný, chápu vás.“

„Vážně? Doma to bylo jako na minovém poli.“

„Jasně, to jste řekl trefně.“

„Jenže bez těch min“ Karas se zas rozesmál a přikyvoval. „Jakoby nějací ženisté ty miny deaktivovali a pak, z dlouhé chvíle, celé to pole posrali.“

„Haha, fakt dobrej vtip, fakt že jo…“

„Ale to snad ani ne, šéfa docela nakrknul ten váš přestupek.“

Karasovi trochu sklaplo, přestal se smát. „Já vím, já to moc dobře chápu. Poznal jsem to i podle toho, že na takovou práci poslal vás. Byla to ode mě hrozná hloupost, co se stalo. A taky jsem šéfovi mockrát vděčnej, že mi dal ještě další šanci. Jako napravit svoje chyby, dokázat mu, že jsem loajální, už nikdy tak hroznou píčovinu nezopakuju.“

„Když takhle zpytujete svědomí, je znát, že jste opravdu tak slušný člověk, jak jsem myslel. Ale nevím, zdali jsou vaše úvahu úplně bez chybičky.“ Kladívko vystřelilo z kapsy bundy rychleji, než mohl Karas zareagovat. Udeřilo jej nejdřív přesně do žaludku a vzápětí ze spodu do varlat.

Karas zacouval, až narazil zády do umyvadla. Padl na kolena a lapal po dechu, oběma rukama si svíral rozkrok, jednou dlaní vjel do kalhot. Když ji znovu vysunul, byla na ní krev. Zabiják jej chytil za vlasy a nadzvedl ze země. Na Karase šli z bolesti a nedostatku vzduchu mdloby. Bez obrany se nechal obrátit čelem k umyvadlu. Vrah udeřil jeho hlavou proti hraně umyvadla, ta vrazila přesně do horní řady zubů. Karas se choulil opřený čelem o podlahu. Krev mu vyplavovala úlomky skloviny z pusy. Přejel si po dásni jazykem. Od jedné stoličky k druhé mu zůstal jediný viklající se zub.

„Jsem korektní,“ řekl vrah nad ním. „Dám vám chvíli, věřím, že to hodně krvácí a bolest také není zanedbatelná. Jen prosím nekřičte, abyste nevylekal mého chlapce, buďte vstřícný ke mně jako já k vám. V opačném případě,“ Karase něco zastudilo ze zadu na krk. „Musel bych vám přerazit krční obratel a tak vás zcela ochromit.“ Karas svoje skučení ztlumil na minimum. Bylo to skutečně možné? Ten chlap mu vyhrožuje přeražením páteře, když si jeho klučina vedle klidně klofe do klávesnice?

„Dovolte, abych vám pomohl.“ Muž k němu přiklekl, dal si kladívko do bundy a s kapsy vytáhl vystřelovací nůž. Přiložil ho Karasovi ke krku, čímž ho přinutil držet hlavu zvednutou. Pak mu pečlivě kapesníkem otřel ústa a z další kapsy vytáhl jakousi lahvičku. „Tohle zastaví krvácení,“ kapal mu látku na zhmožděnou a potrhanou dáseň. „Jen prosím nějakou chvíli nezavírejte ústa, už byste je nemusel otevřít.“ Karasovy obavy se potvrdily. Bylo to vteřinové lepidlo. Tuhnoucí látka se mu zažírala do rozdrážděného masa, čepel mu holila chloupky na krku. Už ale nedokázal dlouho vydržet, křik se mu dral hrdlem, potil se, čím dál intenzivněji skučel. Muž sáhl na umyvadlo pro kostku mýdla. Těsně než mohl vykřiknout, spustil mu kostku do otevřených úst a střenkou nože ji zarazil do krku. Karas znovu padl tváří k zemi a snažil se mýdlo vydávit. Vrah se postavil za něj, opět vyměnil nůž za kladívko. S rozmachem udeřil Karase do kříže. Bolestí se napřímil a prohnul, snažil se zoufale si dosáhnout na záda. Vrah jej kladívkem udeřil podruhé. Karas se zmítal na zemi zkroucený jako had. Pak mu stahy nervů přitáhly kolena až téměř k bradě. Při tom mu dole v zádech zaskřípělo. Nyní ležel v poloze plodu a nekontrolovatelně se třásl. Vrah jej převrátil na záda a Karas stále zůstával křečovitě ve stejné poloze. Zabiják mu škubl za nohy.

„Nemluv, když máš plnou pusu mýdla!“ obořil se na něj vrah. „Ne, promiňte, to ten můj otcovský sklon poučovat.“

Zraněný muž se klepal, ruce roztažené jako Ježíš na kříži. Boky a nohy se mu třásly jako v epileptickém záchvatu. Navíc modral v obličeji, jak slinil tekly mu z úst mydliny. Vrah si vyměnil kladívko za nůž. Když se z druhé místnosti ozval chlapcův hlas. Zabiják si nad zmítajícím se a přidušeným Karasem položil spiklenecky prst přes rty. Pak pootevřel dveře. „Co jsi říkal?“

„Že jsem ho zrovna napálil rovnou snajperkou do kulí tati!“

„Když už musíš, tak říkej do varlat. Vidím, že doktor z tebe asi nevyroste, ale třeba alespoň odstřelovač. A teď nás ještě chvilinku neruš a pěkně hraj.“ Hoch otráveně zafuněl a dál kosil mafiány. „Jen na sebe strhává pozornost,“ povzdechl vrah, když došel zpátky ke Karasovi. Přiklekl k němu. „Ale vážně, co z něj asi vyroste? Souhlasíte s tím, že děti kazí právě tyhle počítačové hry?“ Mluvil úplně stejně jako předtím, než Karase začal mučit. „Tohle jsem popravdě viděl prvně v televizi. Hrozně mě to zaujalo. Bylo to skoro v každém druhém akčním filmu, alespoň v pěti dílech veškerých seriálů z lékařského prostředí, nemyslíte?“ Přiložil špičku nože k dusícímu se muži. „Pořád jsem si říkal, jak bych to mohl já v práci využít? Stačily mi čtyři nezdařené pokusy, abych tomu přišel na kloub. Nechci se nijak holedbat, ale myslím, že mám talent.“ Prořízl Karasovi v krku malou dírku, sáhl si do vnitřní kapsy a vytáhl z ní duhové brčko od limonády. Vsunul ho do průduchu k mužovým plícím. „Nebojte, ve chvíli se vám dýchání uvolní.“ Karas dál valil oči a třásl se, ale obličej mu přestával modrat. Zabiják poodešel k vaně, zašpuntoval ji a pustil studenou vodu.

„Pojďte, to vám udělá dobře,“ zvedl jej do náručí. Karas se třásl tak, že mu skoro vypadl. „No tak, sakra. Studená voda otupí bolest a nedovolí vám omdlít.“

„Co tam děláte tatíí?“ zařval chlapec od počítače.

„Povídáme si, pán se koupe!“ odpověděl mu otec.

„Fůůůj, jak teplouši!“

„No tak, co je moc, to je moc,“ vyhrnul si rukávy a kráčel ven z koupelny. „Omluvte mě na chvíli.“ Karas neposlouchal. Tělem mu probíhaly pravidelné křeče, jedna noha se mu vždy roztřásla. Jak měl ponožku nasáklou krví, rozmazával ji po stěně vany. Voda mrazila a stále stoupala. Dosáhla úrovně brčka vraženého v Karasově krku. Jak mu v puse zůstalo něco krve, dělaly se mu u otevřených rtů rudé bubliny. Karasem znovu zatřásla křeč a on vycákl něco vody na koberec. Stále stoupala. Vtékala mu do otevřených úst. Nemohl ani uhnout hlavou. Pokusil se alespoň zapřít rukou a trochu se zvednout. Nemožné, bolest v zádech a křeč způsobily, že vykopnul jednou pohyblivou nohou a srazil si do vany šampóny a láhev s pěnou. Plavalo to jak zdechlé ryby kolem jeho brady.

„Ou pardon,“ vběhl dovnitř vrah a rychle zastavil vodu. „Málem jsme to měli až na koberci. Je mi to dost trapné, ale synek by od vás potřeboval poradit. Posloucháte mě dobře?“ Vrah zatím vyndával z vnitřní kapsy peán na vytahování rybích háčků. „Tedy v té hře, Max Payne, prý level s názvem An Offer You Can't Refuse, synek neví jak dál. Stojí tam u nějakého plotu, naproti němu je dodávka a za ní zvednutý most, prosím, nevzpomenete si, co tam má udělat? Přemýšlejte o tom, zatímco vás budu zbavovat toho knedlíku v krku, víte bude to trochu nepříjemné, tak se alespoň odreagujete.“ 

Vrah mu zaklonil hlavu, ledová voda vtekla do uší. Slyšel teď jen rozběsněné bušení svého srdce. „Tenhle prevít nám tu ještě překáží,“ zahučelo nad Karasem. Vrah peánem sevřel jeho vyviklaný zub, krev vytékala na ramena klíštěk, Karas ji hořce ochutnával, jak kapala na jeho ochablý jazyk. Vrah se nejdřív pokusil zub vytrhnout, pak jen zavrtěl hlavou a silou sevřel. Popraskaný zub se rozpadl. Karas sebou ve vodě zamrskal a v křeči ztuhnul. Toho zabiják hned využil, vjel peánem do mužova krku a sevřel mýdlo. Oteklý krk se uvolnil. Karas začal kašlat a vzápětí zvracet. Zabiják jej naklonil tak, aby se nezadusil. Když ve své zmučené mysli nepřihlížel k rozumu, cítil nyní k vrahovi nesmírný vděk za to, že mu mýdlo vytáhl.

„Už víte to s tím levelem?“

Mluvit šlo Karasovi nejdříve dost ztuha. I když se ovládl, stále ho rušilo hvízdání v díře, kterou měl v krku. „Odstřelit klín...“

„Hm? Jak to myslíte?“

„Pod kolem… tý dodávky!“ Karas se zhluboka nadechl. Vrah se jen soucitně usmál. „Vodstřelit klín pod kolem… dodávka srazí most…“

„Ah tak, fikané, že? Počkejte tu na mě.“ Vrah mu zatlačil hlavu pod hladinu. Karas si uvědomil, že nemá dost síly se vynořit. Ale když nevdechoval vodu, proudil do něj dál vzduch brčkem v průduškách.

Vrah se vrátil s úsměvem a vytáhl Karasovu hlavu. „Báječně, skutečně to fungovalo, první zodpovězená otázka na jedničku.“

„Tatíí!“ ozvalo se z pokoje. „To je fakt anfér! Oni mě hned odpráskli!“ Zabiják vytřeštil oči, emoce, kterou v jeho ledovém sadistickém počínání ještě Karas nespatřil. Napřáhl se kladívkem nad jeho hlavou. Karas málem vykřikl, ale vrah se jen rozesmál a poplácal jej po mokrých vlasech.

„Jen nejapný vtípek, to samozřejmě není vaše vinna. Synek se holt už nudí, budeme to muset uspěchat. Teď se prosím nelekněte, šok by vám mohl způsobit dušení.“ Vrah mu opět ponořil hlavu. Roztáhl od sebe Karasovy prsty položené na hraně vany. Pak kladívkem udeřil do malíčku. Ihned muži pomohl z vody, aby se neutopil. Zabiják tlumil jeho výkřiky dlaní přes ústa. Ruka visela přes okraj, malíček se na ní sotva houpal, hrozil upadnutím. Zabiják jej uškubnul a hodil do vany. Karasův prst se mu chvíli jako na přehlídkovém molu vystavoval ležící na lahvi šampónu, pak sklouznul do vody.

„Zboží mám ve schránce v bance… klíč je v peněžence… Duhový! Pomáhal mi on… Jirka Duhový…“ v jedné zajíkavé větě odpověděl na všechno.

„Jen Duhový?“

„Jo… jen von…“

„Hmm, právě on mě před dvěma hodinami poslal za vámi, doufal jsem, že máte ještě další informace… to mě tedy docela zklamalo, ale to také není vaše vinna. Inu,“ vrah se zvedl nad vanou, „odpověděl jste na všechno, tedy snad ještě poslední, taková moje osobní otázka. Dělám si menší anketku u lidí, s kterými pracuji, na konci vždycky položím stejnou jednoduchou otázečku. Odpovíte mi?“ Karas slabě pokýval. „Tak tedy: myslíte si o mě, že jsem šílený? Víte co, přijdu sem s úmyslem vás mučit a přivedu si sebou malého kluka, celou dobu riskuji, že sem vběhne a uvidí, jaký je jeho otec bestie. Jsem proto šílený?“

„Ne…“ zakňučel Karas, „nejste.“

„Podivné, každý mi zatím odpověděl to samé. Pak tedy nebudu ani šíleně riskovat, že byste svá zranění přežil.“ Vrah přešel za vanu a s rozmachem udeřil Karase kladívkem do čela. Jeho hlava žuchla o dno vany a vyvalila se z ní krev.

Otec kráčel se svým synkem potemnělou ulicí. Nejdřív ho objal kolem ramen, pak mu dlaní sjel po útlé paži a vyhledal jeho dlaň. Nepřemýšlel o tom, měl prostě takovou potřebu vzít chlapce za ruku.

„Oh, ty rukavice už si můžeš sundat.“ Chlapec poslušně stáhl gumové rukavice a uložil si je do kapsy mikiny. Věděl, že se mají spálit až doma. „Dneska si byl opravdu báječný,“ pokračoval otec. „Vlastně pořád lepší. U toho prvního pána ses rozehříval, ale teď už to bylo skvělé. Zvláště s tím střílením do koulí, fakt trefné, musel jsem se držet, abych se nechechtal.“

Klučina se usmál, až mu v nažloutlém světle lampy zazářily drobné zoubky. „Zasloužím si odměnu, že jo?“

„Samozřejmě!  Ale hlavně prosím nechtěj jít do kina na nějaký horor, dneska už mám krve po krk, to bys nevěřil.“

„Já nechci nic eště dneska. Ale příště. Chtěl bych, abys mi ukázal mrtvolu toho pána.“

„Co to plácáš prosím tebe?“ Zarazil se otec. Stáli na chodníku, z výšky shlížel k synkově neutuchajícímu nevinnému úsměvu.

„No chtěl bych prostě vidět, jak si s těmi pány hraješ, tati, co je na tom? Co ti přijde divnýho?“

„Nech těch blbostí, jo? Zajdem někam na pohár a pak už domů spát…“

„Strč si to někam, víš! Myslíš, že dneska ještě usnu? Po tom co jsme dělali dva pány za sebou? Já to prostě chci vidět, tati! Chci je taky jako svoje hračky! Ty je máš jako hračky a mě taky!“

„Tohle není žádný pitomý hraní! Už toho nech!“ rozeřval se otec a třel si čelo.

„A co je to? Co jsem pro tebe jinýho než hračka? Říkal si, že mě potřebuješ, aby se tě ty páni víc báli, že si takhle zahrajem. Tak jsme si hráli, ale já už chci mít vlastní hračky!“

„Jdeme domů, mlč už, nějak mě rozbolela hlava… jdeme…“

„Tati, sežeň mi sestřičku, já si chci hrát s ní. Mám už věci jako ty, nůž i kladívko, doma ti je ukážu! No taak! Sehnal jsem si taky dlouhou jehlici… tati…. Tatííí!“