Lavička před domem seniorů

Paní Rakové s úctou věnuje Anna, "macecha" též zvaná

V pozdím odpoledni,
kdy vracívám se domů
unavená,
lavička jež před domem stojí,
v oázu se mění,
odpočinek znamená!

Vždy tu chvíli sedím,
než vrátím se do samoty svého bytu,
nejsem tu tak sama,
přišli i ostatní,
povídat si,
nadýchat se vzduchu,
hlavně však,
pobýt chvíli spolu.

Přisedá si stará dáma.
Je tichá,smutná,
bolesti ji asi trápí,
v modrých očích jejich
zračí se to
i její berlička to značí,

do řeči se s ní dám,
povídáme co nás baví
a přesto, že ona
za sebou má již osmdesát jar,
já o dvacet méně,
zjišťujeme,
že nejeden zájem společný,
spojuje nás.

V této době uspěchané,
čas na city není
a my mámy staré
zažíváme osamění,

proto

ta lavička v oázu se mění,
také ve zpovědnici duší,
které zapomenuty tu žijí,
s osudy podobnými.
Stačí jen naznačit a víme,
jak cítíme se samy,
přestože jsme děti s láskou vychovaly,
čas pro nás již nenachází.
Dálka a také nemoci jejich,
jakoby již všechno zpřetrhaly

a tak to povídání,

dává nám pocit,
že ještě žijeme,
můžeme si myslet,
že nečekáme jenom na "Ni,"
která všech bolestí nás zbaví,
že nejsme všem jen na obtíž,
z celého světa vyřazeni.

Je to jako pohlazení,
které tolik schází nám,
dává nám to pocit,
že jsme si jako lidé blíž,
naše samota
již tak těžká není,
lépe neseme svůj kříž
každodenní!

---