Když paříš, tak paříš

- Odkud jsi.

- Z Děčína.

- Pohádkový města mají své kouzlo.

- Děčín! Ne Jičín!

- Děčín? Ne Jičín?

Jsem velká holka, mám velké pochopení pro poplety, co v první třídě (ty vole, na základní škole) nepobrali hlavní rozdíl mezi „d“ a „j“, mezi krásným městem a dírou. S čím jsem se však nesrovnala je cestování (miluju o něm vyprávět dlouhé hodiny při láhvi vína, napsat o něm nepřeberné množství cestopisů, vzpomínat na něj celý život). Cestuju jenom proto, abych mohla poučovat své kumpány u pivního tácku:

- Hele, Franto, nesmrkej mi u stolu, copaks nevěděl, že to je hlavní společenskej prohřešek v Turecku?

- Hele, Pepíku, neříkej jak „tajemnej hrad v Karpatech“, bo na něm není vůbec nic tajemnýho, tedy, snad jenom ti němečtí turisti.

- Hele, Honzo, víš že každej správnej sergej na Ukrajině musí mít zpřelámanej nos? A když ho náhodou zpřelámanej mít nebudeš, tak ti ho určitě ňákej jinej sergej rád zpřeláme.

Chvástat se cestováními zážitky jak Hašek v zázemí děčínské pivnice – ANO! Cestovat – NE! (Koneckonců –už jsem se o tom někdy zmiňovala, že by se rozhodně nemělo začínat slovem koneckonců- nic není černobílé, jednoznačné ano/ne v čisté podobě existuje pouze u oltáře. Ano – beru si tuto poetickou ženu. Ne – neberu si tohoto prozaického může.) V cestovních chvílích vám za krkem sedí těžký batoh, před vedrem se nedá utéct (nebo zimou, ale rozhodně NIKDY nemůže být příjemně), otravný sou-cestovatel, co chce vidět ještě tohle a tamto a otravní domorodci, co se zajímají akorát odkud jsme. Doma je doma. Klid, jídlo, postel, televize (v tývý funguje spousta malých tvorečků majících za úkol vysávat z lidí energii, takže ty lidi už ani nebudou chtít cestovat a radši se budou dívat na cestopisy doma, jak už jsme se zmiňovala … v klidu, s jídlem, v posteli) a ti šťastnější lidé v té posteli nebudou ležet sami, ani s nikým ošklivým, ale s NĚKÝM! Jenomže ten můj někdo chce pořád cestovat a spát v lesíku na zemi a mrznout ve spacáku, namáhat si achillovku a kolena, pořád se někam tahat, lozit, něco zjišťovat, zajišťovat a večer ještě provádět opičí tance a ani po těch opičích tancích (které vám taky lezou krkem. Všimněte si, že za krkem už máte mnohem víc věci než byste mohli snést.) si nechtít pokojně odpočinout, ale znova se někam tahat, lozit, ničit si záda, namáhat achillovku a kolena, něco zjišťovat a zajišťovat, protože TEĎ je to v noci a nikdy jindy se sem už v noci nedostanete! Koneckonců (ne, tím nyní skutečně nezačínám, nýbrž končím), cestování stačí zprostředkovaně z nějakýho rozkošnýho cestopisu a hezky v klidu, s jídlem a tím někým v posteli. Ale až si někdo uvědomí, že na pohlednici všechno (Paříž, Jičín i ten Děčín) vypadá líp (správně nasvícené, slušivý úhel, vyretušováné) zvlášť když máš toho někoho v té posteli vedle sebe. A pak může klidně celá Paříž za mříž, protože když paříš, tak paříš.