Cesta k tobě (báseň)

CESTA K TOBĚ

Nespokojen

s dosavadním životem

klepu na vaše dveře

Vím

že ze mne nesmíte ucítit

žebráckou pokoru

ani pohrdání

ale spíše lačnost

zájem

touhu lovce

a ty ve mně věru stále jsou

když si vás představím

ale ne jako kořist

ale jako partnerku do hry…

Jsou v každém mém dopise

v každém mém vzkazu

v každém mém pozdravu

Schovávám se trochu před vámi

Vyhýbám se přímému útoku

Strach

že minu

že tím ukončím tu hru

která se mi tolik líbí

to tápání v nejistotě

zda vaše mlčení

znamená opravdu ne

nebo je to zase jen vaše hra

pozorovat mě s úsměvem Mony Lisy

jak dělám

že s vámi chci jen diskutovat

jen spolupracovat

Strach

že by přece jen po výstřelu

zbyla jen ta známá díra

kterou tak dlouho vždycky táhne

a za kterou nás čeká pád do neznáma

Strach

že by mi po výstřelu

nepadla k nohám růže

ale jen kus cihly

škvarek z vlasů

které jsem chtěl líbat

kterým jsem chtěl vybírat parfém

Že by se po výstřelu

všechno sesypalo

a kouř štípající do očí

by mě zase zahnal

k té prokleté

k té vysněné

k té v nouzi vzhlížené

bráně vnitřního vesmíru

kde je možné všechno

ale kde nic není ono

kde je všechno jen jako

lásky

milování

kafe…

Ale jen se nerouhej !

Jak krásně bylo mi

když jsem psal o Černé gazele

které jsem se ve skutečnosti

dotkl jen pohledem

jen myšlenkou

jen slovem…

A jak jsme se tam líbali

A jak jsme se tam milovali…

Až k rozkoši korunované

básní

řinoucí se

verš po verši

z již umdlévajících smyslů

záviděnihodně dokonalou

bez jediného škrtu

jak se to obvykle daří básníkům

v posledním období jejich tvůrčího života

Ale jen těm co umírají mladí

a zahalující

a zdobící

alespoň na chvíli

zdánlivě prázdnou

současnost

skutečnost

a tuhnoucí ve slohový útvar

pro studenty nezařaditelný

a někdy dočasně nesrozumitelný

dokument

v němž jsou na věky vtisknuty

naštěstí jen na půl

naštěstí jen některé

rysy autorovy tváře…

(l998)