Kabát pro Jessicu

Ve dvanácti letech jsem z domu utekl poprvé. Našli mě spát  na pláži u mola nedaleko Starého přístavu. Dodnes si pamatuju, jak jsem se snažil rozdělat oheň, aby mi nebyla taková zima. Jenže sirky byly navlhlé a neškrtaly. Pamatuju si na hromady naplavenin, které moře vyvrhalo na břeh. Mrtví racci, plechové dveře od skříněk, které používají dělníci v docích. Prázdné zrezivělé konzervy, už pokryté řasami. Hadry. Krunýře velkých mořských krabů. Pamatuju si na všudypřítomný zápach zkažených ryb.  Sedl jsem si na veliký kámen, čuchal ten smradlavej vzduch a poslouchal šumění moře.

„Unesou tě smrtelný,“ strašila mě tehdy máma.
„Kdo jsou to smrtelný?“
„Zlí lidi,“ říkávala máma. „Žijí na Ibiškovém ostrově.“
„Tak to se jich nemusím bát.“
„Potulují se i u nás, v lesích a na místech, jako je Starý přístav. Proto tam nesmíš chodit. Proto nesmíš nikam daleko sám chodit, rozumíš?“
„A jak poznám smrtelnýho?“
„Prý podle očí.“
„Mají je jiný než my?“
„To nevím.“
 Poznám je podle očí, opakoval jsem si potichu a věděl jsem, že na to nikdy nezapomenu.

„Nechtěl bys u mě zůstat dýl?“ zeptala se mě jednou ráno jedna holka.
„Jak dýl? Proč?“
„No, že bychom se šli odpoledne projít. Zašli bychom si do rybárny na grilovaný pstruhy a pak třeba do kina.“
Nechápavě jsem na ni podíval.
„Zapomeň na to,“ řekla radši, zatímco si pomalu natahovala kalhotky.

Ten den jsem se po letech do Starého přístavu podíval znovu. Procházel jsem se po pláži, v šedivě žlutém písku jsem zanechával hluboké stopy.
Nic se od té doby nezměnilo. Stejný vlhký zápach rybiny, stejné hučení příboje. Jen jedna věc do vzpomínek na dětství tak trochu nepatřila - zkroucené ležící tělo na čáře přílivu.
Znechutilo mě to.
Teď budu muset něco udělat. Buď odejít, nebo jít blíž a zjistit, co se tady stalo.
Moje dětská pláž, ach jo.
Sklonil jsem se nad ním.
„Nechte mě být,“ zachrčel.
„Někoho zavolám. To se musí.“
Podíval se na mě, rozpálený, zpocený. Ostře řezaný obličej akčního hrdiny z filmů. Široká jizva přes levou tvář.
„Já nejsem… Nesmíte mě nahlásit,“ zachrčel znova.
Nenapadlo by mě, že svého prvního smrtelného potkám právě tady a teď.

Pokoušel se vstát, v té snaze bylo něco dojemného, úporného a bojovného zároveň. Stál pak čelem k vlnám, čelem k obzoru. Zkroucený námahou, ale stál. Už jsem ho nezajímal. Jako bych tam nebyl. Po chvíli padl do písku.
Nevnímal, koukal někam daleko za mě. Už byl daleko.
Pak zemřel.
U zídky, kam příliv nedosáhne, jsem vyhrabal hlubokou jámu v písku a zasypal ho kamením a pískem.

Starý přístav v noci, to je úplně jiný kafe. Za dne obyčejné pošmourné smutné místo se  po setmění změní ve zhmotnělou noční můru. Možná je to tím, že lidi po setmění nikdy nikam nechodí, nejsme zvyklí na cizí tmu. Všechny polopohřbené instinkty se v nás bouří. Tedy aspoň ve mně určitě.
Já ve Starém přístavu zůstal. Zvědavost? Možná. Málokdo se může pochlubit tím, že opravdu viděl smrtelné.
Sedl jsem si na polorozpadlou zídku, která vedla kolem pláže. Začal foukat ostrý studený vítr. Ještě víc jsem se zachumlal do kabátu a čekal. 
Tma a tisíce hvězd. Nikdy předtím jsem jich tolik neviděl.
Vzpomínám si, jak mi o hvězdách kdysi vyprávěla máma. Před usnutím, na té tenké hranici mezi snem a bděním, kdy je dětské vnímání nejcitlivější. Kdy je brána do světů fantazie nejvíc otevřená.
Perseus (jedno souhvězdí) se zamiloval do Andromedy (jiné souhvězdí). Jel za ní přes půlku světa, aby ji zachránil.
Zamiloval. Zachránil. To jsou záhadný slova. Perseus se zamiloval a pak dělal šílený hrdinský kousky, aby se Andromědě nic nestalo. Aby s ní mohl být.
Tohle mi nikdy nesedělo. Vždyť si mohl pozvat Andromedu domů. Opít se s ní. Svléknout ji. Užít si. Proč na to šel tak složitě?
Je láska to samý jako milovat? Nebo zachránit?
Když jsem se na to tenkrát ptal mámy, odpověděla prostě: „To je přece jenom pohádka, Josephe.“

Ve filmu se tomu říká střih. Vidíte miliony hvězd - a pak najednou nic. Tma. Ticho, prázdno.
To se stane, když vám dá někdo znenadání zezadu hadr přes obličej a stiskne, abyste nemohl křičet.
To je konec, pomyslel jsem si. Přesně v tuhle chvíli mě poprvé v životě napadlo, že umřu. Já nesmrtelný. K čemu je mi nesmrtelnost, když mi useknou hlavu.
Kdysi pro to bylo i samostatný slovo: vražda. Právě proto máme tak mocnou policii, abychom si mohli náš nekonečný život beze strachu užívat.
Další střih, už zase vidím hvězdy. Ale taky partu otrhanců kolem sebe.
„Je tady všude krev,“ řekl ten nejmohutnější z nich.
Průser. Nepochopí, proč jsem toho chlápka zahrabal, nikdy jim to nevysvětlím.
Pak jsem ji uviděl.
Jako smůla lesklé černé vlasy. Zelené oči divokých koček. Jediná mezi bojovníky. Drobounké tělo zahalené v cárech. Archetyp všech krásek. Andromeda.
„Sem nesmrtelní nechodí,“ řekl ten obr. „Bojí se. Co tady asi dělá tenhle?“
„Tohle je moje místo, už odmala,“ vykřikl jsem. Najednou do mě vjela kuráž. Jestli mě tady chtějí rozčtvrtit, prosím. Aspoň to budu mít rychle za sebou. „Je to moje místo. Moje!“
Obr se na mě zamyšleně podíval. Pak se rozhlédl po ostatních. A zakroutil hlavou. „Jessico, rozvaž mu ruce.“
Jessica.
Trhla nesouhlasně hlavou. „V žádným případě. Rozvaž si ho sám, Thore. Jestli chceš, aby nás hned práskl vojákům.“
Zničehonic se spustila palba. Ze všech stran. Kulky svištěly kolem nás, zaryly se i do několika těchhle podivných lidí. Krev, smrt.
„Rychle!“ sykl Thor. Všichni najednou zmizeli, tiše a nehlučně. 
A já s nimi. Nevím proč, ale běžel jsem za Thorem. Možná proto, aby mě v tom chaosu naši vlastní vojáci nezastřelili, možná kvůli holce s kočičíma očima. Možná kvůli sobě.

Leželi jsme v malé prohlubni skryté v houští. Pět otrhanců chybělo, leželi rozstřílení na pláži. Třásl jsem se, prudce oddechoval. Adrenalin mi ještě pumpoval v žilách. Pak jsem si na něco vzpomněl a rychle se v panice rozhlédl kolem. Holka s kočičíma očima ležela vedle Thora.
Teď, právě teď, když se schováváme v křoví před střelbou, v tuhle chvíli. Právě teď je všechno v naprostém pořádku. Soukolí všeho nevysvětlitelného, zmateného a složitého zapadlo na své místo.

Stáli jsme na pobřeží, noc byla pořád stejně temná. Před námi se v příboji houpal motorový člun. Všichni kromě Thora už v něm seděli.
„Musíš s námi,“ řekl Thor. „Nebudu riskovat, že nás prozradíš.“
„A co se mnou pak uděláte?“
„To nevím.“
Ani mi nemusel říkat, kam poplujeme, vím to. Na Ibiškový ostrov.
Nastoupil jsem do člunu. Vyděšený k smrti.

Plujeme celou dlouhou mrazivou noc. Otrhanci mají na roztrhaných hadrech silnou vrstvu námrazy. A já nejspíš taky. Jsem příliš slabý na to, abych se podíval. Apaticky sedíme, počítáme každou sekundu nesnesitelné zimy. 
Z mořských vln pomalu vychází slunce. Nikdy se mi nezdálo tak obrovské. Pořád mrzne, možná ještě víc. Vražedná zima dnem neskončila. Prodíráme se mezi ledovými krami. Hrozitánsky pusté moře.
Něco je špatně.
„Minuli jsme ostrov,“ otočil se ke mně Thor. „Netušíme, kde jsme, v přestřelce na pláži se nám rozbila navigace. A za chvíli dojde nafta. Je mi líto."
Jessica se třese zimou. Má úplně promodralé rty. Moc se snaží, aby to na ní nebylo vidět.
Pyšná a silná. Zranitelná. Andromeda.
Beze slova svléknu kabát a hodím ho přes její útlá ramínka. Cukne, jako bych ji uhodil. Bleskne po mně očima. Nic neřekne a zachumlá se do něj.
Ještě plujeme, ještě je naděje. Pak motor zabublá a zhasne.

Probudím se s hroznou bolestí na hrudi. Ležím v chatrči, přes řídkou rákosovou střechu prosvítá slunce. Nemůžu se ani pohnout, jak jsem slabý. Na kraji postele sedí Thor.
Nechtělo se mi s ním mluvit, nechtělo se mi mluvit s nikým. Chtěl bych jen vědět, jestli je Jessica v pořádku. Ale z nějakého důvodu se na to Thora neodvážím zeptat.
"Zachránil jsi ji," řekl Thor. "Tím kabátem jsi ji zachránil. Nikdy jsme se neměli dostat tak daleko na sever. Jen já a Jessica jsme tu hroznou zimu přežili. A ty."
Vytáhl žlutou lahvičku a podával mi ji. "Na zimnici."
"Stejně umřu."
Přikývl, ale pořád mi ji nabízel.
"Sami máte málo," řekl jsem.
Thor strčil lahvičku zpátky do kapsy a vstal. "Dobře že seš takovej," prohodil ještě na rozloučenou konverzačním tónem.

Zachumlal jsem se do deky, zimnice nepolevovala. Jako Perseus jsem zklamal na celý čáře. Promarnil jsem svou šanci. Tak takhle to chodí u smrtelných. Nelituju toho, že jsem tady. Že asi brzy umřu – já, nesmrtelný. Já zachránce kočičích očí, já blázen. Prožil jsem nádherný život. Umožnil mi poznat něco zvláštního. Něco co mě přimělo odložit kabát pro Jessicu. V tom se odlišujeme od smrtelných – neumíme to. Neděláme to, není proč. Není komu.
Setmělo se. Všude kolem se rozvrzali cvrčci.
Moje první noc na Ibiškovém ostrově.
Kdo ví, třeba přežiju. Možná ještě potkám holku s kočičíma očima, možná potkám jinou. Jen abych to stihl. 
Teď už to vím. Už těm slovům rozumím. I Perseeovi.
I tomu, proč těmhle pohádkám nerozuměla máma.
Znovu jsem se rozkašlal, nemohl jsem popadnout dech. A stejně jako v lodi na moři, i teď se kolem mě začala snášet jemná šedobílá mlha.
Najednou rozumím i tomu úplně poslednímu slovu, jehož význam jsem nikdy neznal. Smrt. Začínám s tím slovem kamarádit.
Prohrál jsem, ale měl jsem možnost vyhrát.
A jen vítězové berou všechno v tomhle úchvatném světě.

---