Lumír

Lumír byl jedinej kluk ze třídy, kerej za něco stál. Seděl v poslední lavici a měl dycky děsně rozcuchaný vlasy. Pořád nosil takovej hnědej pletenej svetr, kterej byl pekelně vytahanej a pořádně ojetý džíny. Moc nemluvil, ale když něco řekl - a byly to většinou hrozně krátký věty, rozhostilo se najednou úplný ticho. Každej byl totiž překvapenej, že Lumír promluvil. A to, co řekl, byla většinou naprostá pravda. Nebo něco, čemu nikdo nerozuměl. Byl to takovej vysokej štíhlej kluk s příšerně dlouhýma rukama. Když jste třeba chtěli, aby vám něco podal, natáhla se ta ruka s věcí téměř do vašeho obličeje. Tak dlouhý ruce měl. V sedmý třídě k nám přišla nová holka. Byla z Ruska a byla strašně pěkná. Když vstoupila do třídy a třídní nám ji představila, každej kluk na ni vyjeveně hleděl a hned kontroloval, jestli soused v lavici neonemocněl. Jedinej, kdo jí nevěnoval pozornost byl Lumír. Když se nedělo zrovna nic převratnýho, četl si pod lavicí bůhvíjaký knížky. Protože se tenkrát školama šířila chřipková epidemie, půlka třídy ležela doma v horečkách. Prostě nás bylo polovic a z toho torza kluků, co seděli ve třídě, si každej přál, aby si Nikola sedla vedle něj. Ale ona ne. Letmo přehlídla celou třídu a pak zamířila do poslední řady, kde seděl Lumír. Ten snad ani nezdvihl zrak, jak byl zabranej do svýho čtení. Nikola sundala jeho brašnu ze židle, poklepala mu na rameno, zeptala se, jestli může vedle něj, Lumír pokrčil rameny a to bylo celý. Od tý doby seděla vedle něj a netrvalo dlouho a dali se dohromady. Pak už Lumír nemluvil skoro vůbec a někdy se trochu přiblble usmíval. Blížili se Vánoce a my měli ve třídě takovej zvyk, že kdo chtěl, sebral se a jel k Lumírovi na chatu. Žil v paneláku jen s mámou, protože se mu oběsil táta a za městem u lesa měli chatu. Jednou nás poslední víkend před Vánocema pozval a od tý doby jsme tam jezdili každej rok. Jezdilo nás minimálně dvacet a pokaždý to byla náramná legrace. No a tenhle rok s náma poprvé jela i Nikola. Lumír z toho byl očividně trochu rozhozenej, protože Nikolu každej kluk okukoval, jako by ji chtěl sníst. Přijeli jsme tam v pátek, zatopili v kamnech a zahráli si takovou tu hru na mafiány, jak každou chvíli hrozí, že vás někdo vodstřelí, nebo naopak svíráte v ruce kvér a pořád po někom pálíte. Tohle jsme hráli a Lumír v tom byl dycky nejlepší. Každýho odhalil a když byl mafián on, všichni to schytali. Ten večer byl však Lumír naprosto mimo. Seděl vedle Nikoly, držel jí za ruku a co chvíli se na ni podíval. Bylo jasný, že se s ním něco děje. A taky že jo. Když se začalo kalit, Lumír se najednou vytratil a nikdo nevěděl, kde je. Po chvíli to bylo každýmu jedno a Nikola začala pařit na hudbu s Matoušem. Postupně všichni odpadali a před půlnocí už o sobě věděl málokdo. Počítám že mohlo bejt tak půl druhý, když se dole otevřely dveře a ozvalo se několik ran. Seběhl jsem dolů a spatřil Lumíra. Stál u dveří jen v džínách a tričku, na kost promrzlej a celej se třás. Z čela mu valila krev a tekla mu přes obličej na tričko. Povídám: „Co je Lumíre! Co se sakra stalo?“ Chytnu ho za ramena a odvedu na gauč. Lumír rázem zmlkne a upírá zrak kamsi před sebe. „Co blázníš?“ povídám a koukám na tu ránu na čele. Není to nic hroznýho, ale docela z toho crčí. Když mu otírám krev a obvazuju hlavu, Lumír povídá: „Venku je strašná zima.“ „Jasný,“ povidám a přitlačím mu na ranku takovej fáček, aby to neteklo. Když sem s tím hotovej, Lumír se zvedne a jde nahoru. Jdu po schodech za ním a když stojíme u dveří jeho pokoje, vezme za kliku a otevře. Na posteli sedí Nikola a vedle ní Matouš. Sedí kus od sebe a tváří se, jako by to čekali. Chvíli na sebe všichni koukáme. Pak Nikola řekne: „Lumíre…“ a všechno je jasný. Bylo někdy po Novým roce. Stál jsem s Lumírem na náměstí. Zbýval tam poslední stánek se svařákem. Pili jsme teda svařák. Občas kolem nás někdo prošel, ale jinak bylo docela vylidněno. Lumíra jsem od tý příhody s Nikolou neviděl. Prodali s mámou byt i chatu a koupili polorozpadlej dům někde na vesnici. „Hele, Lumíre, myslíš, že to tady má nějakej smysl?“ povidám, protože mě to zrovna napadne. „Podle mě má smysl jít pořád dál. Tím správný směrem,“ povídá. „A kerej to je, ten správnej směr?“ „To nevím. Ale když jdeš tím špatným, tak to dycky poznáš,“ řekne Lumír a zapálí si cigáro. „A to je jako celý? To je všecko?“ „No jo, to je celý.“ A víc z něj nedostanu. Na jaře se Nikola rozešla s Matoušem. Pak byl konec června. Byli jsme v osmičce a bylo jasný, že se takhle vidíme naposled, protože v našem městečku žádnej gympl ani učňák nebyl. Rozlučku jsme měli v jedný hospodě na náměstí. Docela se kalilo a pak se šlo pařit. Bylo už hodně pozdě, když si za mnou na bar sedla Nikola. Dali jsme panáka a Nikola povidá: „Viděl ses s Lumírem?“ Povidám, že jo. Nikola se ke mně trochu nakloní a povidá: "Víš co mi přišlo divný?“ Zakroutím hlavou. „Prsty. On pořád musel hejbat s prstama. To bylo úplně ujetý. Podle mě to bylo kvůli tomu klavíru co měli doma.“ „On uměl hrát na klavír?“ povidám. „Neuměl. Ale pořád vykládal, že se naučí. Dycky u něj doma sedával. Ale nikdy se ho nedoktl.“ Ten večer jsem se s Nikolou líbal. Šel jsem ji doprovodit domů a pak jsem jí políbil. Byl jeden z těch teplejch letních večerů, kdy si myslíte, že jste na správný cestě.

---