ale jsou horší věci...

Potkal jsem jednu ženu v parku

blížila se ke mně na vyvrácenejch podpatkách

v takovým mundůru z třicátejch

brkala na svý vysoký podstatě

už z dálky mě fixovala

šíleným pohledem

přisedla si ke mně a řekla:

„mohla bych se s vámi napít piva?“

tvář měla bledou -

s rtěnkou vetřenou dlaněma do lící

a vůbec ne unavený oči,

spíš vyostřený -

vybroušený vidoucí kameny

"manžel mi umřel

v devadesátým pátym,

60 let mu bylo a jeden a půl

měsíce.. ale jsou horší věci, to je teda pravda!?"

podávali jsme si lahváče a já se kochal tou ženou na prahu sedmdesátky,

s milencem o 20 let mladším

s kterým už nic NEMÁ

jak neustále cudně opakovala

mezi tím totálním refrénem:

„ale jsou horší věci“

„ano – průměrní lidé například.“ řekl jsem

a oba jsme se tam rozchechtali pod platanem

jako blázni..

nabídl jsem jí cigaretu,

odvětila že už vůbec NIC nekouří a

začervenala se..

ale jakmile jsem si zažeh podívala se na mě

a vyhrkla:

„Tak mi dejte taky jednu, dám si s váma...!“

kouřili jsme

a lehounce filozofovali

ona v sobě měla spoustu světla

a já zase ty cíga

dotýkali jsme se koleny

„60 let a jeden a půl měsíce.

v červenci 95, ale co naděláte?

v tom to je.. ale jsou horší věci!“

„ano, život například“ řekl jsem..

tentokrát se s náma zachechtal i platan