Míchačka krve Helga

70. léta v Československu byla v mnoha ohledech dobou dřevní. 70. léta v jedné malé příhraniční obci byla také dobou, kdy tamní jatka nebyla ještě dostatečně technizována, a bylo zapotřebí krev právě poražených zvířat, určenou pro další konzumaci, míchat tak, aby nezaschla. Tu práci zastávala Helga.

Byla to robustní, zdravá žena, kterou místní starosta při nejedné příležitosti nazval ženou s velkým Ž.  V tom hodnocení však nebyla žádná stydká krása zralosti, spíše alegorický vztah té doby k ženě – soudružce, vyjádřený ústy funkcionáře. Konečně, a právě opačně, to bylo hodnocení realistické, protože Helga, to bylo hlavně mnoho tuku, bledá jaksi nepadnoucí kůže a pot.

Helga míchala krev na jatkách přes deset let, a před sebou měla šťastnou vidinu budoucnosti mnoha dalších let na jatkách strávených. Své práci Helga dobře rozuměla: slepičí a prasečí krev se míchá ve velkých kádích, přesně do té chvíle, než je připravena konzervace a následné umístění konzerv do regálu místní jednoty. Konzerva, jako výsledný produkt, pěkně zlatavá a lesklá s nálepkou byla pro Helgu zadostiučiněním. Deset let po osmi hodinách denně na židli u kádě s vařečkou v ruce, ranní, odpolední a noční směny, krev tekla a teče pořád.

Jednoho dne, navenek stejného jako ostatní, Helga pochopila, jakýmsi zvláštním existencialistickým vnuknutím, že míchání krve na jatkách ji nenaplňuje. Zazdálo se jí, jakoby ta židle a ta káď s krví před ní, špinavá obří vařecha v jejích rukách mizející v houstnoucí tekutině, byly tíseň sama. Civěla do kádě a neviděla už v ní tváře svých dětí, zjevujících se mezi hrudkami vznikajícími na hladině důsledkem nedbalého míchání, už v kádi neviděla ani manžela, chvílemi mužíčka a chvílemi býka, jak ho její - všudypřítomnými výpary krve a smrti vypjatá - fantazie kreslila do téže rudé hladiny. A nebyly to konečně ani zlatavé konzervy s nálepkami, jako pečeť dobře odvedené práce. Najednou to byla jen teplá, mazlavá, nasládle páchnoucí rudá tekutina v kádi.

Toho dne se jinak nepřetržitý provoz podřezávacího přístroje zastavil na neurčito. Vedoucí výseku našel nahé, už značně scvrklé tělo visící za nohy z úchytů až ve výstupní hale, nad obrovskou vanou plnou slepičích mrtvolek. Hlava Helgy visela na kusu tlusté kůže jako hlavy ostatních slepic v řadě. Z rozchlípeného otvoru v krku odkapávala už jen temná žilní krev.

Sartrovské pocity Helga toho rána dovedla do konce, naplnila jimi káď s krví po okraj. Byla to drsná venkovská variace na lehké pařížské téma.

Ten den toho ale nemělo být málo. Když se o neblahém osudu Helgy dozvěděl její muž, rozrušením spadl do studny, jejíhož hloubení se ve vedlejší vsi účastnil. Než se podařilo nešťastníka vyprostit, zemřel podchlazením. K večeru tak vytáhli už jen zmodralé tělo mrtvého vdovce. Se značným úsilím mu ještě narovnali ztuhlé údy před zraky zvědavců a připravili ho tak k uložení do rakve. 

Večer pak nepřišly domů ani děti Helgy. Děcka podle očitých svědků, kterých je na vsi vždy tolik, zmizela beze stopy v kukuřičném poli. A protože to bylo v dobách dřevních, nehledala je těžká vojenská technika ani rojnice vojáků. Prostě se ztratily.

Rodina Helgy tak toho dne zmizela ze světa, jako hrudka zaschlé krve v krku místního starosty. Na slepičí krvi ze zlatavé konzervy si jako mnoho dalších místních pochutnává vždy večer. Slepičí krvi?