Trochu se obětovat

I

Vagóny vlaku se rytmicky pohupovaly při jízdě po starých, věky sešlých kolejích. V kupé jsem byl sám a jediný, koho jsem během cesty viděl, byl průvodčí, když mi kontroloval lístek. Tato podvečerní linka nikdy nemá mnoho pasažérů.

Téměř celá cesta vedla hlubokými lesy, silné kmeny se míhaly za oknem a tvořily abstraktní rozmazaný obraz. Jen párkrát hvozdy ustoupily široké náruči polí, mezi nimiž musel vlak vypadat jako plazící se had v nízké trávě.

Usínal jsem. Zavřel jsem oči a nechal se uspávat rytmickým poskakováním vagónu. Ještě jsem si stačil pomyslet, že čím dýl budu spát, tím rychleji mi uběhne cesta domů. A tím pádem uvidím tu, kvůli níž moje netrpělivost stoupá každým okamžikem, z mého pohledu dříve.

Přenesl jsem se do snění. Do velmi příjemného snu, kdy jsem s ní šel po pláži během západu slunce. Cítil jsem chladnoucí písek pod chodidly, slyšel jsem jemný šum vln olizující pobřeží a viděl, jak se slunce chystá ponořil do mořského obzoru. Vzpomněl jsem si, jak mi někdo říkal, že až se okraj kotouče dotkne obzoru, určitě uslyším tiché zasyčení. Šel jsem s ní a čekal na ten okamžik. Slunce opravdu zasyčelo, ale v tu chvíli zapadlo neuvěřitelnou rychlostí, jako by do moře skočilo a svět se potopil do tmy.

Dlaň jsem stiskl naprázdno. Nedržel jsem ji. Jako bych se ocitl uvězněný v místnosti bez oken a dveří. Napadlo mě, že bych si mohl posvítit kouzlem, ale zdravý rozum mi to ihned zakázal, neměl jsem k tomu právo a ani síly. Avšak se na mě napojilo něco, co vypustilo energii pro kouzlo za mě, přestože jsem se tomu bránil. Temnota utíkala před rozšiřujícím se kruhem světla. Rozhlížel jsem se, ale ji jsem nenašel a navíc jsem si uvědomil, že jsem se ocitl na poušti. Všude, kam jsem dohlédl, se přesýpaly písečné duny, přestože vzdych se nepohnul. Po čase, co jsem pozoroval pohyb písku bez větru, mě začalo pálit znamení nad levou lopatkou. Ucítil jsem ho zrovna ve chvíli, kdy kruh světla ukázal tvory, které jsem kdysi zabil nebo dostal pryč z našeho světa. Poznával jsem každého z nich. A všichni měli v očích napsané jediné slovo: pomsta. Kruh jejich těl se stahoval. Znamení hořelo. Vykřikl jsem.

Stál jsem ozbrojený dýkou v mém kupé. Znamení mírně svědilo, ale v okolí jsem necítil nikoho, kdo měl v úmyslu mi ublížit a navíc ve dveřích stál průvodčí.

„Přijíždíme do stanice, kterou máte napsanou jako cílovou v lístku,“ řekl nevzrušeně.

„Děkuji,“ řekl jsem a rychle zasunul dýku do pouzdra. „Nebýt vás, asi bych zaspal.“

„Myslím, že ne.“

Brzdy vlaku začaly nepříjemně skřípat. Otevřel jsem oči. Snad to není jen další sen, do kterého jsem se probudil. Brzy jsem nabyl přesvědčení, že tentokrát jsem bdělý. Když jsem sundával cestovní tašku z police, hlavou mi pořád znělo ,Myslím, že ne‘. Vyběhl jsem do uličky a pokračoval směrem k výstupním dveřím z vagónu. Vlak už stál.

Představoval jsem si, jak vyskočím z vlaku, obejmu ji a políbím. Jenže ve skutečnosti jsem se nedostal dál než že jsem vyskočil z vlaku. Nástupiště bylo prázdné. Řekl jsem si, že se podívám do čekárny. Přehodil jsem si tašku přes rameno a zasykl, když popruhy přitlačily tenké vrstvy látky na dávno vytetované znamení. Drak, který byl částí toho znamení, z nějakého důvodu ožil po mnoha letech ode dne, co jsme spolu splynuli, abych tím skončil se starým životem.

II

Přede mnou na stole leželo rozpité pivo. Sledoval jsem bublinky plazící se po stěně sklenice, potom se chvíli držely na hladině a umřely, zatímco na jejich místo stoupaly další. Viděl jsem tento koloběh, ale nevnímal jsem ho. Nevnímal jsem ani truchlivou náladu potemnělého bytu. Dokonce ani venkovní sychravé počasí mnou nedokázalo pohnout. Myslel jsem jen na jedno. Kde může být. Snažil jsem se ji najít, ale necítil jsem nic, jako by se nenarodila. Mohlo to znamenat buď to, že se dostala mimo svět živých, nebo je na jiném místě, kam moje mysl nedokázala proniknout. První možnost jsem zavrhl hned na začátku, co jsem o ní začal přemýšlet. Jenže jsem si nedokázal představit, kam by mohla odjet, aniž by mi nechala jedinou zprávu.

Nemohl jsem tam dál sedět. Byl jsem sice k smrti unavený, ale věděl jsem, že spánek by mě tuto noc do náručí nevzal. Vybavil jsem si jediného člověka, který by o ní mohl něco vědět. Náš dlouholetý výborný přítel. Bydlel pár minut od mého bytu. Nejkratší cesta vedla lesem, který přes den vypadal poměrně romanticky, ale v noci si nasazoval přesně opačnou masku. Žádný ze zdejších přítomných si nebyl jistý dalšími vteřinami, z nichž přežití jediné vteřiny bylo spíše prohrou než vítězstvím.

Já jsem splýval s tmou, tentokrát jsem ji zhmotňoval se vším dobrým i zlým.

Když jsem dorazil k jeho domu, silně jsem zabušil na dveře.

Nic.

Zkusil jsem to naléhavěji.

Uslyšel jsem šramot.

Počkal jsem.

Dveře se otevřely jen natolik, jak dlouhý byl řetízek. Znovu se zavřely a během vteřiny mi konečně otevřel.

„Víš, kolik je hodin?“ zeptal se rozespale.

„Potřebuju vědět, kde je.“

„Kdo?“

„Jsou snad na světě dva lidé, kvůli kterým bych po půldenní jízdě vlakem nešel spát a místo toho se šel projít lesem, abych naštval nejlepšího kamaráda tím, že ho probudím ve dvě ráno otázkou, na kterou možná ani nezná odpověď?“

„Vždyť už jsem vzhůru.“

Povytáhl jsem nechápavě obočí.

„Tím chci říct, že se mě nemusíš snažit probudit dlouhými větami. Jsem vzhůru.“

Znal mě dokonale. Trochu jsem se zasmál.

„Ale i tak, ty bys měl vědět, kde je. Tys kvůli ní...“

„Vím, co jsem udělal,“ zastavil jsem proud jeho výčitek, které sice byly oprávněné, ale nikdy jsem mu to nepřiznal. A ani sobě. Bylo to tak pro všechny snazší. „Nemůžu ji najít. Nenechala mi žádnou zprávu. Neříkala ti něco?“

„Nic si nevybavuju. Nechci být sobecký, ale s tím nechci nic mít, ani na to myslet. Protože to, že ji nemůžeš najít, už něco velkého znamená.“

„Nechci tě do toho zatahovat. Promiň. Neuvědomil jsem si to.“

„Hele, pojď dovnitř a něco vymyslíme. Musíme to promyslet. A tady je celkem zima.“

„Už jsem ti říkal, že nechci, abys s tím měl cokoli společného. Jen se potřebuju chytit nějaké stopy.“

„Fakt nic.“

„A nemotal se kolem ní někdo?“

„Sám víš, že má tolik přátel, že je zbytečné se v tom pokusit zorientovat. Ale...“

„Ale co?“

„Asi před pěti dny jsem ji náhodou potkal v centru. Mluvila tam s chlápkem, kterého bych si určitě nevšiml, ani kdyby proti mně šel po prázdné ulici. Na chvíli mě napadlo, že ho vidím jen proto, že mluví s ní. Měl jsem svoje starosti, tak jsem je nechal.“

„A dál?“

„Večer jsem s ní mluvil přes net. Byl jsem zvědavý, ale nějak jsem se nechtěl ptát přímo. Myslím, že jen jediná věc s tím nějak souvisí. Přibližně psala, že potřebuje rozproudit krev stereotypu. Nebo tak něco.“

„Pamatuješ si, jak vypadal?“

„Když o tom tak přemýšlím, tak vůbec ne. Jako by se mi v paměti před jeho postavou převalovala mlha. Ale jeho oči, jako by z té mlhy vystupovaly. Přestože se zdály být naprosto černé, jako by pohlcovaly světlo, měl v nich jakousi... jiskru.“

„Jiskru?“

Pokýval hlavou. „Ale i bez té jiskry už tušíš, co to znamená.“

„Možná. Každopádně jsi mi pomohl. Podívej. Já teď budu asi hodně dlouho pryč. Takže dokud se nevrátím, s nikým o mně ani náznakem nemluv. A rozhodně ne s ní. Rozumíš?“

„Hmm.“ To asi mělo znamenat souhlas. „Víš příteli, když zrovna ty mluvíš o tom, že budeš dlouho pryč, běhá mi z toho mráz po zádech. No dobře. Hodně štěstí.“

„To mi přeješ zrovna ty, který na štěstí nevěří.“ Snažil jsem se usmát, ale nepovedlo se. Raději jsem se otočil k odchodu.

„Já ne. Ale ty bys měl.

III

Vešel jsem do svého bytu. Ihned se mě zmocnil zvláštní pocit, že i když něco končí, nezačíná vůbec nic. Rozhodl jsem se to ignorovat.

Odhrnul jsem koberec v rohu mé pracovny, našel pod deskami podlahy malou tajnou schránku a vyndal z ní tři klíče, které jsem použil na dveře skryté komůrky. Když jsem otevřel, dýchlo na mě něco hodně starého. Něco, co jsem byl odnepaměti já. Pocítil jsem, že se drak v tetování zachvěl. Probouzel se. Vzal jsem cestovní tašku a pečlivě do ní naskládal vše důležité. Krabici s lektvary, pár svitků a knih jsem překryl pláštěm, který byl na pohled úplně obyčejný, ale věděl jsem, že až přijde čas, neobejdu se bez něj. Na něj jsem položil dva krátké meče s širokými čepelemi zasunuté v černých pochvách s červeným starobylým písmem a rychlopalný samostříl s několika zásobníky. Nakonec jsem pohlédl na amulet visící na zdi. Amulet, který jsem mohl sundat jen jednou.

Odhodlaně jsem po něm šáhl. Cítil jsem v dlani jeho mrazivý chlad, přestože v místnosti bylo poměrně teplo. Chvíli jsem si ho prohlížel. Už jsem zapomněl na jeho důležité detaily a škrábance z bitev. Rozepnul jsem zapínání a za krkem ho opět zapnul. Ještě než jsem sundal konečky prstů z řetízku, ucítil jsem, jak se zapínání přetavilo do jednoho celistvého dílku řetězu. Od té chvíle už neměl žádný slabý článek. Už jsem ho nemohl sundat.

Najednou jsem ucítil, jak mě slabost strhává k zemi. Nohy byly tak slabé, že nedokázaly nést tíhu mého těla. Nebránil jsem se. Pohltila mě mlha mdlob.

IV

Probudil jsem se, když mi něco drsného olízlo ruku. Pohlédl jsem do temně modrých očí mého malého dráčka. Ve velikosti stěží předčil kočku, ale silou, statečností a věrností se mu nemohlo vyrovnat žádné ze zvířat i mnohých jiných tvorů.

„Rád tě zase vidím,“ usmál jsem se.

Drak máchl ocasem a pohodil hlavou ke dveřím.

„Já vím, je nejvyšší čas.“

Zvedl jsem se a ještě jednou překontroloval vybavení. Nemohl jsem se pohybovat příliš rychle, protože obnovená tkáň byla příliš čerstvá a levou horní polovinu jsem měl jako ze želatiny. Věděl jsem, že to brzy přejde. Bolest a slabost po zrození draka nikdy netrvají tak dlouho jako u jiných zvířat.

„Zjistil jsi, kdy jede vlak?“

Vyslechl jsem si jeho zprávu a pokýval hlavou. „Takže máme tři hodiny čas. Vzbudil jsi mě akorát.“

V

Na malé nádraží na kraji města přijížděl vlak. Linka, kvůli které bylo toto nádraží kdysi postaveno. Koleje vedly přímo do města Sporances, které po založení fungovalo jako věznice. Místo zdí a mříží prales, bažiny, tekoucí písky a ostré skály. Místo dozorců vlkodlaci, gryfové, bludičky a nespočet jiných tvorů. Nikoho nepřekvapilo, že se při pokládání kolejnic pár lidí ztratilo a ti, kteří se ztratili a opět se objevili, byli posedlí démonem. Vymýcení nebyla zrovna příjemná podívaná.

Nyní o městě existuje asi tolik představ, jako ho zná lidí. Nebo spíš zná jeho jméno, protože téměř nikoho to tam netáhne. Všichni ale vědí, že neobyčejně prosperuje, protože v jeho okolí se našla naleziště snad všeho, s čím by se dalo obchodovat. Takže vlak přijíždějící sem kolem poledne jednou týdně přiváží kromě zboží také lidi, které nikdo nečeká. Většinou příští den nasednou na zpáteční vlak spolu s těmi, kteří tam jednou poprvé za bohatstvím. Zajímavé je, že tito noví obyvatelé se nevracejí ani na narozeniny svých rodinných příslušníků a ten, kdo přeci jen přijede, se tak změní, že ho nikdo nepoznává. Všichni to dávají za vinu penězům, které jak známo mění člověka od základů. Vždycky jsem byl vděčný, že se spokojili s tak laciným vysvětlením.

Vlak zastavil. Za chvílí z nádražní haly vyjde průvodčí. Na nástup cestujících se nikdy nečeká dlouho a náklad byl již naložen.

Na levé rameno mi přistál drak.a přehodil mi ocas kolem krku.

„Všechno v pořádku?“ zeptal jsem se.

„Výborně. Trochu se prospím. Hlídej venku a kdyby se ti něco nezdálo, vzbuď mě. Ale žádné hrdinství.“

„Přesně tak. Celou cestu se budeš držet stranou. Já to zvládnu. Tebe budu potřebovat později.

Drak souhlasně zavřískl, odrazil se a odletěl.

Vagony vlaku nebyly rozděleny na kupé, ale oboustranné sedačky s vysokými opěradly byly umístěny ve dvou řadách po celé délce. Uprostřed vagónu už seděl nějaký stařík. Chtěl jsem si s ním promluvit, abych věděl, jestli si můžu dovolit usnout.

Když jsem došel k němu, leknutím sebou trhnul. „Neslyšel jsem, že přicházíte,“ řekl, jako by se omlouval.

„Nevěděl jsem, jestli nespíte.“

„Ach tak. Děkuji za vaši ohleduplnost.“

Sedl jsem si naproti a tašku položil vedle sebe.

„Proč jedete do Sporances?“ zeptal se.

„Pracovní záležitosti.“ Ani jsem moc nelhal.

„Aha. Já tam jedu za synem.“

„Za synem?“

„Ano. Před několika lety odjel do toho města vydělat nějaké peníze. Po měsících jsme si začali myslet, že se nevrátí, ale před dvěma týdny se objevil ve dveřích. Vyprávěl nám dlouho do noci. Znělo to jako pohádka, takže jsem i s manželkou usnul v křeslech v obývacím pokoji. Příštího dne odjel.“

„Pochopitelně,“ řekl jsem si pro sebe. „Pohádka bez dobrého konce.“

„Co prosím?“

„Jen jsem přemýšlel. A vy myslíte, že se s ním ještě uvidíte?“

„Ovšem. Vždyť mě pozval.“

 „Přeji vám, aby vše vyšlo tak, jak si představujete,“ řekl jsem ještě než jsem zavřel oči. ,I když o tom silně pochybuju,‘ prohnalo se mi ještě hlavou, než jsem usnul.

VI

Svět se obalil tmou. Nad západním obzorem mizel oranžový pruh.

Vlak zpomaloval. Dostal se do úseku častých zatáček a malých můstků. Stařík na protějším sedadle hlasitě chrápal, ale to mě neprobudilo. Moji pozornosti se dožadoval drak. V mysli jsem uviděl přibližující se vlak. Otevřel jsem okno. Během chvíle vletěl do vagónu. Letěl tak rychle, že dopadl na podlahu a ještě velký kus se vezl setrvačností, zatímco křídly a ocasem držel rovnováhu, aby se nepřekulil. Potom vyskočil na sedadlo, věnoval mi krátký pohled a nakonec otočil hlavu k oknu a napjatě čekal. Mezitím mi ukázal, na co čeká.

Za okamžik se ukázali čtyři malí gryfini. Ti svůj let ubrzdit nedokázali a postupně naráželi do zdi vagónu. Dřív, než se stačili vzpamatovat, jsem k nim vztáhl ruku a napřaženými prsty a hodil po nich magickou síť.

„Kde jsi k nim přišel?“

Omlouval se.

„Nic ti nevyčítám. Vím, co dokážou, zvlášť ve vzduchu.“

Vyslechl jsem ho.

„Tak to máme problém. Jestli se vydali na lovu, nejsou tu sami, i když nepočítám jejich matku. Ta bude zuřit a jejich společníci už postupují vlakem. Proč...“

„Bože můj,“ ozvalo se za mnou. „Odkud se vzala ta havěť?“

„Jen grifinní mláďata,“ odpověděl jsem stručně.

„To je mi jasné. Já myslel toho černého ještěra.“

„Můj drak,“ řekl jsem ledově a vrátil se ke svému zvířátku, abych mu dal úkoly. Když odletěl, přešel jsem ke své tašce.

„Co se tu děje?“ zeptal se mě stařík se strachem v hlase.

„Nic, co by vás potěšilo. Mám pocit, že v tomto vlaku je nějaký důležitý člověk.“ Rozepnul jsem zip tašky.

„Důležitý pro koho?“

„Pro Sporances.“ Vytáhl jsem kuši a přehodil si ji přes rameno.

„Třeba jako kupec Bivindimer?“

Vzal jsem do ruky pás s meči a otočil se k němu. „Vy jste...“

„Ano, já jsem.“

„Jděte do přední části vlaku, jak to jen půjde.“ Zapnul jsem si pás a upravil pochvy. „Tam se schovejte a,“ šáhl jsem pro plášť a přehodil si ho přes ramena. „zůstaňte tam, dokud vlak nedojede do města.“ Sepnul jsem sponu. „A celou cestu se modlete, ať dojede.“ Ze spony vytékal jemný černý opar, obtékal mě a vytvářel magický štít.

„Můžete mi to vysvětlit?“ rozhodil rukama a pohodil hlavou ke gryfinům.

„I kdyby se mi dostávalo času, nemělo by to smysl. Jenže já čas nemám, protože už vstoupili do vagonu za námi.“

„Kdo?“

„Jděte.“

„Jak to všechno víte?“

„Prostě vím. A teď jděte,“ řekl jsem tónem, který nedovoloval žádné další otázky.

Zatímco kupec odběhl do přední části, já jsem se musel ještě postarat o gryfiny. Vyhodil jsem je z vlaku a zbavil paralýzy. Tak jsem se postaral i o jejich matku, která bude mít dost starostí se svými mláďaty a mě snad vynechá.

Potom jsem na rameno nechal přistát svého draka. Venku se zdál být klid, takže žádné další nebezpečí odtamtud nehrozilo. Vlak začal nabírat rychlost. Cítil jsem, že nejsou daleko.

Po chvíli se za dveřmi mihl stín. Otevřely se dveře a do vagonu vešli tři muži ozbrojeni puškami. Vedl je čtvrtý tvor. Vlkodlak, prozatím v lidské podobě. Jejich postup se zastavil hned, když mě uviděli.

„Nemůžu vás pustit dál.“

Vlkodlak nestačil odpovědět. Události zrychlily jako by přepadly přes okraj srázu.

Otevření dveří za mými zády.

Dračí výkřik.

Můj úskok mezi sedadla v době výstřelu.

Kuše sletěla z ramene.

Odjištěná pojistka.

Přeskok opěradla směrem ke střelci.

Nemířil jsem.

Cvakla spoušť, kuši opustilo několik šipek.

Dopad na podlahu.

Drak poletující u stropu hlásil, že jsem zasáhl. Jenže také to, že tři střelci se rozestoupili za sedadla a kryjí vlkodlakovi postup ke mně.

Přeměnil se.

Chraplavé rozzuřené dýchání. Cvakání drápů o podlahu.

Pět sáhů.

Zničit střelce? Kulka by mi projela hlavou dřív, než bych stačil zjistit jejich polohy.

Čtyři sáhy.

Počkat na vlkodlaka a utkat se s ním? Během chvíle by mě rozsápal, nemůžu se napřímit a bránit.

Tři sáhy.

Strop.

Drak dostal moje pokyny.

Světla na stropě a kuše.

Tříštění skla a padání střepů.

Tma.

Dva sáhy.

Kotoul do vedlejší řady sedadel a vodorovný vějíř šipek těsně nad opěradly.

Poslední sáh.

Vztáhl jsem před sebe ruku. Ostrý záblesk světla oslepil vlkodlaka. Střelce jsem neviděl.

Meče ožily.

Meč pravé ruky dvakrát zazpíval rozrážením vzduchu a masa. Druhý meč kryl drápy útočící naslepo.

Moje rány zasáhly cíl přesně jak jsem potřeboval. Těžké tělo se svalilo na podlahu, která začalo lepit krví. Přeťal jsem šlachy na jeho rukou a nechal zalít vagon jemným světlem.

„Když mi odpovíš pravdivě, odejdeš rychle a bezbolestně.“

Vlkodlak mlčel.

„Před týdnem v tomto vlaku jela mladá žena.“ Vložil jsem mu její podobu do mysli.

„Nikoho takového jsem nenašel.“

Nelhal

„Konečně dobrá zpráva.“

Silným švihem jsem oddělil hlavu od těla.

VII

Z vlaku jsem vyskočil podle mého odhadu asi míli od města, abych se nemusel setkat s uvítací delegací na nádraží ve Sporances. Naštěstí v tomto okruhu byl hvozd celkem bezpečný a s průzkumnými schopnostmi draka jsem jedinkrát nesešel z cesty.

Poslední strom jsem minul chvíli před rozbřeskem. Tedy v době, kdy slunce obvykle vychází, ale přes těžká mračna se sluneční paprsky nemohly prodrat. Takže díky umělému osvětlení je rozdíl mezi dnem a nocí zanedbatelný.

Drak létal nad městem. Byl jsem s ním sice spojený, ale všechno se tady tak změnilo, že jsem nepoznával to, co viděl z výšky.

Musel jsem se dostat do centra. Tam, kde to před stoletími začalo, kde se koncentruje nejvíce zla. Předměstí bylo liduprázdné. Ticho se těžce povalovalo po cestách a mezi domy a mísilo se s nepříjemně vlezlou mlhou. Vše se zdálo naprosto klidné a kdybych necítil svůj amulet pálit na hrudní kosti, snad bych tomu i věřil. Snažil jsem se být co nejtišší a ze svého nitra na povrch nevypustit nejnevinnější pocit, abych alespoň trochu splýval se zdejším okolím. Stejně jsem měl pocit, že už o mně ví. Tady jsem nebyl schopen svou mysl dokonale ovládat. Před několika lety jsem mohl městem procházel bez povšimnutí, ale teď jsem mnohem více trpěl lidskými slabostmi.

Brzy jsem začal potkávat první obyvatele. Každý byl jiný, a přesto si byli nějakým způsobem podobní. Nevšímali si mě. Uklidnil jsem se a zrychlil. Matně jsem poznával okolí. Našel jsem schody vedoucí do podzemí, do metra. Vzduch se zabarvil jedinečným zápachem, který stoupá z každé stanice, jako by to byl jejich tělesný pach.

Rozhlédl jsem se po stanici. Pusto. Všudypřítomný nepořádek prokládaný zaschlými nebo i čerstvými blitkami jsem nevnímal, prostě sem patřil.

Ve vzdáleném rohu se cosi pohnulo. Zpozorněl jsem a zaměřil se na to místo. Nic nebezpečného, jen bezdomovec se pohnul pod hromadou novin a šáhl pro poloprázdnou láhev stojící opodál. Její obsah bych nezjistil chemickou analýzou a možná ani magií.

Země se začala jemně chvět. Zvedl se vítr. Přijížděl vlak. Vypadal ve stejně žalostném stavu jako když jsem se metrem přepravoval naposled. Nejspíš se zdejší soupravy dostaly do takového stavu opotřebení, že už se nemohly více poničit a nějaká síla je držela pohromadě. Se skřípotem zastavil. Přede mnou se otevřela jen jedna půlka dvoudílných dveří. Některé se neotevřely vůbec. Nastoupil jsem a rozhlédl se. Listy novin, letáky na dávné akce, odpadky, a samozřejmě blitky. Zápach se v jednotlivých vagonech hromadil a vydržet v nich mohli jen dost odolní jedinci.

Na dalších stanicích přistupovali noví cestující. Nevšímal jsem si jich a byl jsem vděčný, že oni dělají totéž. Asi po půlhodině souprava dojela do stanice, kde jsem potřeboval vystoupit. Chodbami na povrch jsem šel s davem. Na chvíli jsem se musel stát jedním z nich.

Tvář světa na povrchu se dobrovolně halila do mlžného závoje jako tvář mlčící vdovy na pohřbu. Poslal jsem svému draku obrazy okolí, aby mě našel.

Zdejší svět neplakal, i když možná chtěl. Procházely jím myšlenky. Míjely se bez pozdravu nebo chvilkového setkání očí. Šly za svými cíli, za svou prací, obchodem, nebo jen nazdařbůh. Lidé byli myšlenkami, tichými a nebezpečně prázdnými, přesto jedinečné, neboť i prázdnota měla svou podobu.

Našel jsem ulici mezi dvěma vysokými domy právě když drak přistál na mém rameni. Stěny neměly žádná okna, pouze nespočet stejných dveří. Bylo jedno, do kterých vejdu. Klíčem byl pocit. Otevřel jsem a svět sebou mírně trhnul. Stanul jsem na prahu malé místnosti, avšak s neuvěřitelně vysokým stropem. Obyčejný stůl, rozviklaná židle a jeden člověk. Zvedl oči a jejich pohled se zapíchl přímo do mě.

Mlčel.

„Jdu za ním,“ řekl jsem stroze.

„Očekává tě?“

„Už několik let.“

Jeho pohled zesílil a způsobil další šrám na duši. Nebránil jsem se.

„Vejdi.“

Dveře za ním, kterých jsem si zprvu nevšiml, se otevřely. Při vstupu mě oslepil ostrý záblesk, který pomalu bledl do útulně zařízené pracovny s velikým krbem, v němž na silných polenech hořel oheň, s mohutným dřevěným nábytkem a mohutným stolem, za nímž seděl ten, koho jsem hledal. Jenže to všechno byla jen iluze zasazená do temné jeskyně. Věděl jsem to, protože minule jsem proti té iluzi bojoval. Tenkrát jsem nevěděl, že ta jeskyně je prázdná jako všechno ostatní v tomto městě.

„Nevycházím z údivu,“ vstal ze židle zdejší pán. Na zlomek vteřiny se iluze odplavila jako když se vlna stahuje z pobřeží. Minule jsem se vyčerpával tím, že jsem chtěl moře iluzí posunout sám, tentokrát se mě pokusil vyčerpat on sám tím, že mě do toho moře hodil. Měl jsem vidět tu depresivní jeskyni, stíny ve tmě a hlavně jeho v hrůzně děsivé kráse.

Mlčel jsem.

„Už jsi zapomněl na tvou minulou návštěvu mého města?“

„Snažil jsem se zapomenout.“

„Dlouho jsem o tobě neslyšel. Jako by ses propadl.“

Znovu jsem mlčel.

„Takže raději přejdeme k věci. Co chceš tentokrát? Zničit mě? Zničit tohle město?“

„Oba víme, že to není možné.“

„Pravda. To víme oba.“ Jeho tvář se zkřivila do škodolibého úsměvu. „Nemůžeš tohle místo vymazat. Každá špatná myšlenka, která je zapomenuta, přijde sem. Musel bys nejdřív zničit svět venku, abys mohl zničit tento. Co tedy chceš?“

„Před pár dny do tvého města přišla žena. Doprovázela muže, který tady měl svůj úkol. Ten muž mě nezajímá. Zajímá mě jen ona.“

„Přichází sem mnoho žen.“

„Nehrej si se mnou. Vím, žes ji chytil, přečetl sis o mně v její mysli a uvěznil ji.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ Vládce si založil ruce na prsou.

„Protože ji necítím. Kdyby tady někde byla, cítil bych ji. Kdyby byla mrtvá, cítil bych její otisk. Ale já ji vůbec necítím, takže jsi ji uvěznil v jednom ze svých světů. Mám pokračovat?“

Pokýval hlavou. „Je to přesně jak říkáš. Jenže já nevidím nejmenší důvod pouštět ji ven.“

„Když to neuděláš ty, půjdu si pro ni sám.“

„Vyhrožuješ mi?“

„Zatím ne.“

„Vždycky jsem si myslel, že nemáš všech pět pohromadě. Byl jsi jedním z nejlepších. Moje říše kvůli tobě trpěla. Každý z jejích světů. A ty ses jednoho dne vytratil. Prostě jsi nebyl. Až když jsem ji chytil, po všech letech nejistoty, odkud zase vyskočíš, jsem zjistil proč. Kvůli ní. Došlo mi, žes ji chtěl ochránit. Ochránit před zlem, které se pohybovalo kolem tebe, ale v konečném důsledku jsi chránil jen sám sebe. Dokážu v ní číst jako v otevřené knize. Zamilovala se do tebe, protože z tebe cítila to, čím jsi byl. Volností, sílou, dobrodružstvím, nejistotou. A ty ses toho vzdal kvůli ní.“

„Vím, co jsem udělal.“

„Takže taky víš, že za dnešní situaci můžeš ty.“

Mlčel jsem.

„Víš, že hledala únik. Ty moc dobře víš před čím. Únik před tebou.“

Doufal jsem, že mi neunikne žádná neklidná myšlenka. Pohled jsem měl snad vyrovnaný.

„Dostal jsi ji sem tím, čeho ses vzdal,“ pokračoval. „A teď se ji snažíš dostat ven. Ale co dál? Tvoje zvíře se podruhé do tetování nevrátí. Tvůj drak, který pozoruje každý můj pohyb a navenek je stejně vrovnaný jako ty, zůstane navždy živým ještěrem. Jak to vyřešíš? Vysvobodíš ji a opustíš? Dokončíš svou tragickou divadelní hru? Nebo budeš doufat, že na tebe počká pokaždé, když se naneurčito vytratíš nad ránem a zanecháš jen chladné místo v posteli? Zajímá mě to, tak mi odpověz.“

„To teď není podstatné.“

„Co je pro tebe podstatné? Je pro tebe podstatné to, jestli ji dostaneš ven? Přišel jsi sem jen proto, aby ses ji pokusil vysvobodit? Možná zklameš, ale když se prohrabeš několika mými světy a řekneš si, že to hledání nemá smysl, svědomí tě přestane pronásledovat. A potom se můžeš soustředit na sebe. Dokonalý plán. Ale proč tady stojíš? Vchody do mých světů v této jeskyni nenajdeš.“

„Podstatná je jen ona. A já ji dostanu ven, ať to stojí cokoli. Vím, že ji už potom nikdy neuvidím. Ale ona je nejdůležitější. Pro tebe nemá žádnou cenu, ale já jsem pro ni ochoten obětovat všechno.“

„Všechno?“

„Úplně všechno. Svůj život, klidně i další otevřený střet s armádami tvých poskoků, což pro mě bude to nejmenší.“

„Myslíš, že máš dost sil, abys to přežil?“

„Já nevím. A myslím, že ani ty to nevíš. Stačí jen tvůj povel a znovu propukne bitva, jejímž bitevním polem bude tvé město. Mrzí mě, že nevím, jak dlouho jsi minule své armády obnovoval. Zabíjel bych s ještě větším škodolibým potěšením.“

„Najít svět, kde ji držím, ti může trvat měsíce, možná roky. Za tu dobu si o tobě přečtu vše. Každou slabinu.“

„Nebo taky pár hodin. Láska je pouto. Když jsem řekl, že ji necítím, neznamenalo to, že s ní nejsem svázaný.“

„Je to jako sázka do loterie.“

„Přesně tak. Oba jsme už ale příliš staří, než abychom obětovali tak mnoho.“

„Takže?“ zvedl Vládce obočí.

„Necháš mě, abych ji vyvedl ven. Na místo, které si určím. Potom se vrátím a ty si se mnou můžeš dělat, co budeš chtít.“

„Mohu se spolehnout na tvé slovo?“

„Můžeš se spolehnout na mou čest.“

„Platí,“ řekl Vládce bez rozmýšlení. „Vejdi do síně světů. Najdeš ji ve světě stínů. Vyvedeš ji. A vrátíš se.“

Otočil jsem se a odešel.

Našel jsem ji spící ve světě, kde chybělo světlo a stíny měly svou vlastní podobu. Tam, kde není světlo, mohou stíny existovat jen jako hmotné bytosti, hrůznější než cokoli, co si obyčejný člověk dokáže představit, ale přesto neškodní, pokud se nemohou živit strachem svých obětí.

Přestože byla úplně vyčerpaná, byl jsem za to rád. Dostal jsem ji ven a zařídil, aby se probudila doma. Ještě než jsem odešel, vymazal jsem jí na mě všechny vzpomínky. Věděl jsem, že kdyby si na mě pamatovala, bylo by to pro ni příliš těžké.

Potom jsem se vrátil. Dlouhé měsíce jsem bojoval proti mému vězniteli a jeho žoldákům. Sice jsem mu slíbil, že si se mnou může nakládat podle libosti, ale neříkal jsem nic o tom, že mu to ulehčím. Pochopil to záhy, ale přesto mě chtěl za každou cenu zlomit, ne mě zabít. Po čepelích mých mečů stékala krev a já byl mnohokrát zraněn, když jsem byl tak vysílený, že mi nezbyla energie ani pro můj plášť. Mnohokrát jsem ležel na chladné podlaze, chránil vysílené tělo svého draka a čekal na ránu z milosti, která nepřicházela. Vždy mi dal čas, abych nabral síly a mohl pokračovat v boji, jehož průběh určoval. Hrál si se mnou jako s myší v bludišti. Ale já jsem nikdy nepodlehl, nikdy jsem nepřiznal, že jsem prohrál.

Teď však stojím u propasti. Stěny jsou ostré jako žiletky a dopad bude tvrdý.

Vzpomínám.

Nikdy mě nedonutil přiznat si, že jsem se rozhodl špatně. Bojuje se mi mnohem lépe, když vím, že tohle nemusí snášet ona. Stačí se jen trochu obětovat. Za lidi, kteří si to zaslouží, za které vždy stojí za to bojovat do poslední myšlenky. Obětovat se za jeden krok. Za jediný krok…