Kecy, hory, brambory (aneb Lojzíkova odveta)

Setřel jsem si ze zátylku hrubou vrstvu bahna a v povzdálí postávající katugiro si neodpustil rádoby vtipnou provokaci: „Hovňousi…“

Narval jsem si malíček co nejhlouběji do pravé nosní dírky, pohotově si vytrhl dva prameny vlasů a zůstal v klidu.

Lidé mě omývali ze všech světových stran a já se neustále oháněl jednou a tou samou frází: „To je bahno, to je bahno…“

Cesta domů byla trnitá. Obletován muškami a jiným protivným hmyzem, pokořoval jsem jindy jednoduchou trasu s dvojnásobným úsilím. Doma jsem se dočkal náležitého uvítání. Sotva jsem překročil práh bytu, přetáhl mě můj rodič vařečkou a vidlicí na maso.

„Parchante jeden! Takhle se vloupat do cizích bytů!!! Já ti dám!“

Rezignoval jsem. Na máti nezabíralo „Mami, to jsem já, tvůj syn“, a tak mě vzápětí zkrášlila ještě olivovým olejem, hladkou moukou a vrženým sourozencem v poloze „plod“.

***

Když jsem se vrátil z pohotovosti (mírně ofáčován), neváhal jsem a obtelefonoval staré známé. Hovory měly více-méně stejný průběh:

„Ahoj, tady Lojza, myslím, že mě na Písmáku šikanují…“

„Kdo tě šikanuje, Lojzo?!“

„Aiwa a Johanka_Basilej.“

„Krucipísek!“

„Je to tak.“

„V tom případě není co řešit. Lojzo, jedu za tebou!“

Nutno dodat, nikdo mě neodmítl (byť sTVn trochu breptal, že nemá nikoho rád a že mu někdo vypálil kvartýr), a tak netrvalo dlouho, abych během několika málo minut sestavil úderné komando. Tak jako za starých písmáckých časů.

Jako první dojel Pozorovatel. S půltunovým báglem na zádech a s růžovým přelivem na hlavě.

„Tak jsem tu, kamaráde… Kde je ta škodná?“

„Vychladni,“ umírňoval jsem svého kolegu, načež jej záhy začal zpovídat. „Co máš v tom ruksaku?“

„Ááále… takový maličkosti. Slipy, ponožky, zubní kartáček, omráčeného sTVna a kdyby šlo do tuhého – rotační kulomet… samozřejmě na gumové medvídky.“

Aniž bych stačil jakkoliv zareagovat, už mě plácal po zádech Dero. Rovněž s báglem na zádech a s čímsi na ksichtě.

Zvědavost byla silnější než slušné vychování: „Co to máš na obličeji?“

„To je maska,“ odvětil Dero s ledově chladným výrazem.

„Maska???“ nevycházel jsem z údivu.

„Máš s tím nějaký problém? Mám jich ještě šest!“

Na vteřinku jsem se zamyslel a pak mi všechno docvaklo: „No jasně, kvůli přestrojení.“

Jakmile se z mých útrob vylinul zmíněný cvakanec, na hlavák dorazili i další členové komanda. Zhulený Rabb (ačkoliv nikdy nepožil marihuanu), pokřikující na všechny lidi z nádraží „V tom vlaku je bomba!“, zelenooká Sidonia s batohem plným oliv, Patcheesa se sadou ocelových tyčí a konečně i z daleka cestující Vaud – vítaje nás slovy: „Asi už v Ostravě zůstanu. Je to tady hezčí než v Barceloně."

„Tak jsme všichni,“ pousmál jsem se.

Pozorovatel se mezitím stále projevoval jako enormně nadržený tvor: „Tak kde jsou? Jedeme za něma! Dáme jim bušky a pak se ožerem!“

„A co kdybychom na ně poslali jen samotného sTVna?“ zaznělo odkudsi z hloučku.

Byl to Dero, nasazující si na tvář druhou a posléze třetí masku.

„To nepůjde,“ namítl Pozorovatel, „nasypal jsem do sTVna celou krabičku prášků na spaní. Jinak by do Ostravy ani nepřijel…“

„Tak co teď?“ optal se mě Vaud, šťouraje se nosem v prstu od nohy.

„Musíme dát hlavy dohromady, jistě nás něco kloudného napadne…“

***

V našich mozkovnách se záhy (přibližně po osmi rundách panáků) zrodil ďábelský plán.

***

Všechno proběhlo hladce a dle předpokladů. Aiwa a Johanka_Basilej se zrovna procházely rozbahněnou přírodou (ruku v ruce), když tu…

…jim…

…zkřížil cestu…

…Vaud a jeho „porouchaný“ Pizduch (alias Piaggio Beverly 125).

Kluk barcelónská by si zasloužil přinejmenším Oscara. Tvář opticky strhaná, slzy jako hrachy…

„Holky, holky! Rozumí některá z vás motorkám?“

Páru smutných kukadel nešlo říci ne.

Ha!

***

Ohněm sežehlou místností se rozlehly hlasité výkřiky. Ze stěn opadly i ty poslední mapy omítky a Pozorovatel… ten nijak neustával ve své oblíbené činnosti. Stále tiskl spoušť, stále se smál a kropil spoutané oběti stovkami medvídků.

Johanka s Aiwou mohly řvát, prosit, mlátit hlavami o zem… ale marně.

Pohled na ně, to byla učiněná satisfakce: „Jó, holky, to jste si měly rozmyslet dříve…"

Teď už bylo ale pozdě.

Pozorovatel pálil a „nebohé“ ženy se pomalinku ztrácely pod vrstvou želatinových cukrátek.

A ostatní? Ti se bavili po svém. Vaud rozdával vášnivé španělské polibky a Rabb to všechno fotil – aby měl materiál na své internetové stránky (však je znáte, trocha toho sada-masa, silný romantický feeling podpořený vonnými tyčinkami...).

***

Po třech hodinách jsme svorně uznali, že už nás to tolik nebaví.

A tak na mě Pozorovatel hodil očko: „Mám ještě pokračovat?“

„To záleží na děvčatech,“ odpověděl jsem klidně, nijak nepodléhaje obavám při pohledu na deset metrů vysokou hromadu medvídků. „Stačí pokleknout na kolena, říci promiň a po zbytek života mi posluhovat.“

Bohužel…

…ačkoliv jsem se pokusil být taktní a vůči dívkám shovívavý, můj návrh – jaký to div - neuspěl.

Odkudsi z nitra želatinového „kopečku“ se ozvalo jen pouhé: „Tak na to ti kakáme!“

A tak…

…co mi zbývalo…

Nalepil jsem si na tvář „výraz prvního pohotovostního stupně“ (nesmlouvavý, hrůzu nahánějící) a pobídl Rabba k tomu, aby zasunul klíč do kladky a otevřel rozměrnou klec.

„ROMANA na vás!“

Pokračování

Někdy

Příště

*

*