Anděl a některá další podivná místa

Povím vám, co se stalo. Příběh o nespravedlnosti světa, příběh, po kterém zůstal jeden mrtvý a jeden nadosmrti zahořklý jak tabletka kodynalu. Pár dalších pak muselo nějaké ty tabletky chvíli cucat.

Praha, bílý dům ve svahu, něco ve stylu developerských projektů, několik bytů, několik partají, většinou nájemníci. Mnoho z nich byty neobývá nepřetržitě, takto jsou obsazeny jen dva z nich. Až do toho rána nic nenasvědčovalo tomu, že se z tamního osazenstva stanou Montekové a Kapuleti. První patro obývá mladý karetní hráč. Třetí patro pak parta mladých lidí, mužů i žen, většinou ekonomů.

Hudba spustila kolem desáté večer, kolem bytu v prvním patře se začali shromažďovat lidé nejrůznější vizáže: ta byla nejdůležitější, mnoho tetovaných, pestrá trička a vytahané džíny i prsy dívek prozrazovaly stopku danou konvencím ale také jistou životní fázi. Po několika hodinách hudba nabrala decibely a z oken stoupal hustý dým cigaret, konopných drog a heroinu aplikovaného z alobalu. Byt se stal malou plynovou komorou, jeho návštěvníci také nastoupili poslušně a dobrovolně; pravda pár jich na hromadný gruppensex ve sprše nalákali věrozvěstové páteční zábavy.

Hodiny ubíhaly, na dlážděném náměstí ještě poslední opilý německý pár pozoroval mlžným pohledem smrtku na gotické věži. Už se pomalu připravovala do obytné čtvrti s bílými domy ve svahu, a turisti zpátky na hotel, svalit se do teplé postele, a pak se nechat hladit stabilitou a čistotou toaletní mísy, obejmout ji, vyleštěnou východoslovanskou pracovní silou právě pro takové příležitosti.     

Když k ránu Martin, Marek, Míla, Pavel ani Karel nemohli usnout, po poradě nad šálkem čaje s citronem, který připravila Míla do hrnečků s motivy plyšové zvěře, rozhodli se Martin s Karlem, dva nejlepší kamarádi, sejít do bytu v prvním patře a zazvonit. Stalo se tak chvíli před čtvrtou hodinou ranní, jak později patolog, tento hodinář ex post, sdělil tvrdým ale bezradným chlapíkům z kriminálky.

Martin se chystal ujmout slova, jako přirozený řečník, cvičený na dealerské agoře Andělu, s dokonalým úsměvem a vlídným přístupem zvláště k mladým kolegyním z teamu. Rozletěly se dveře a v nich polonahý muž, za ním polonahá žena a několik dalších adamitů. Výraznou kulisu tvořila hudba kapely Godsmack. Nebylo zřejmé proč, snad se Martin nadýchal výparů spalovaného heroinu nebo jiné omamné látky, ale náhle ztratil řeč, což se mu nikdy ve styku s nedobrovolnými, ulovenými klienty na Andělu nestalo. Slova se ujal tedy Karel, a hned směle vyzval k vypnutí muziky, zachování nočního klidu a nejlépe hromadnému spánku.

Z tmavých a hlučných útrob bytu vyběhl krátce střižený, po těle souvisle potetovaný muž. Karel zahlédl pěst nebezpečnou rychlostí se blížící jeho obličeji. Ta první i ty další předaly jeho hlavě mnoho kilojoulů energie, zanedlouho po jeho řídkém panickém knírku už stékalo celé řečiště krve. Zuby zmizely kdesi hluboko v ústech, ne však na svých místech. Takto to pozoroval Martin, zdálo se mu v tom být cosi vtipného, jakýsi rozhněvaný muž právě ubíjel k smrti jeho kamaráda, a jemu z toho přeskočilo. Neuměl nic udělat, jen stát a pozorovat, bál se přiblížit té mlátičce, bál se odejít, stál jak vápencový mučedník v lapidáriu a pozoroval s nepochopitelným vytržením přicházející smrtku. Vskutku šla od Starého Města. Ostatní to viděli jinak, křik několika dívek, které se přišly podívat co se děje, neměl zastavit muže mlátícího do už bezvládného těla. Ony to viděly jinak, ne skrze závoj náhlého záchvatu šílenství jako zapomnění, ne tak jako Martin. Ony viděly kolotoč pěstí prorážejících nadočnicové oblouky, velký, krví zahleněný otvor na místě nosu, krev cákající po stěnách okolo a chabě reagující údy nešťastníka.

Za pár minut bylo po všem. Hluk z bytu ustal, vystřídalo ho houkání záchranných vozů. V podstatě už nebylo koho zachraňovat, snad zbylce Martina od nějaké té pozdní rány a úplného psychického zhroucení.

Za pár dnů už však Martin nabízel výhodné úvěry na Andělu. Vzpamatoval se z prožité hrůzy celkem rychle, i když neúplně. Sledoval teď kmitání chodců pod skleněným domem s větší pozorností. Všímal si i nejmenších detailů, vylučoval pouze natupírované úřednice a manažerky marnosti z okolních nadnárodních společností v kostýmkách a malé děti. Bijce, ubijce, nikdy nechytili, toho rána se byt v prvním patře rychle vylidnil, a jak známo, konopné drogy krátí paměť zcela v souladu se zákonem. Martin však zapomněl na tetování ubijce a tak sledoval obezřetně, nabízel služby a podával vizitky s opatrností, někdy s úlekem, to stačil rychlý pohyb ruky, blýsknutí puku na kalhotách nějakého ještě nezaúvěrovaného manažera nebo jen příliš kosý pohled spěchajícího. Ubijce si ho přece pamatuje. Obvyklé bezpečí labyrintu výloh a jejich světel okolo, teplo a syto amerického bufetu, vonno a svůdno parfumérie se náhle ztratilo, Martin už nežil, jak se říká, ve stejném světě. Matně si vzpomněl na to, co mu tenkrát zachránilo život, proč tenkrát neslepila červená, mazlavá, rychleschnoucí tekutina řídké chlupy jeho knírku: bylo to mlčení, náhlé mlčení, knedlík v krku. Martin prozřel.

Od té doby občas vídávám mladého muže v záhybu chodníku před skleněným domem, jak stojí, odevzdaně, klidně a s giocondovským úsměvem sevřených rtů drží v rukách transparent: NIC VÁM NENABÍZÍM.