Dračí slouhové 1

Kola vozíčku drkotala po kládách tvořících most přes lagunu. Jeden ozbrojenec v khaki uniformě vozíček tlačil, druhý průvodce byl zřejmě Jamajčan, který jako by z oka vypadl drogovému bosovi z Muže s cejchem smrti. Profesor pohlédl ke skále tyčící se ve středu ostrova. Vchod do svatyně byl přísně střežen četou deseti vojáků, alespoň co mohl soudit. Projel skrze tábořiště vystavěné na laguně, ve stínu palem se váleli ochočení aligátoři. V chatce za jejich výběhem mladý černoch vzhlédl od knihy. Prohlížel si mě, jako by nikdy ani bílého člověka neviděl. Nebo spíš bílého kripla. Mladík se opět začetl. Vozíček projel závěsem z korálků, průvodci zůstali venku.

Strážce Ještěří svatině seděl ve svém houpacím křesle. Po růží vytetované na pravé tváři sklouzla kapička potu. Černý muž si sundal cylindr a hadrem otřel na krátko střižené vlasy. Pak si klobouk vrátil na místo. „Vždycky si byl nula, profesůrku,“ promluvil k návštěvníkovi, aniž by se obtěžoval sundat si sluneční brýle. „Zdá se, že teď máš konečně, co ti patří.“

„Neletěl jsem takovou posranou dálku pro tvoje soucitná slova, voodoo magore.“

Strážce ze stolku zvedl dýmku a popotáhl. „Bože, hnusí se mi jen na tebe koukat. Ta tvoje bezmoc, odporná jak opičí hovno, víš co… opičí hovno v polívce.“ Zasněně kouřil a na vozíčkáře se nedíval. „Ale tys byl prostě vždycky takovej… ty zasranej akademiku…“

„Moc dlouho jsem váhal, ty si teď jeden z posledních dračích služebníků, co znám a co ještě žijí. Rozumíš? Všechny ostatní už můj drak vyvraždil.“ Strážce zvedl pro změnu ze stolku píšťalu a začal na ni tiše hrát. To přivábilo z džungle dva velké papoušky. Jejich křídla vířila dusný tropický vzduch. Papoušci čiřikali a poletovali u stropu chatrče. „To co se mi stalo, také udělal on těsně po dokončení transformačního obřadu.“ Profesor sevřel madlo vozíku jedinou pohyblivou rukou. „Řekl mi také, co zamýšlí. Vyvraždit všechny dračí služebníky, aby se už žádný člověk nemohl proměnit. Ten kluk tam u těch tvých ještěrek je nový dračí aspirant, že?“ Strážce jen přikývl a hrál dál. „Riskuješ. To ho může jedině přilákat.“

Když vyndal píšťalu ze rtů, papoušci se usadili na bidle „Proč si za mnou přilezl? Schovat se pod mojí postel, připosranej intelektuále?“

„Přišel jsem právě proto, že nic nevím. Co chystají draci? Co se povídá, máš nějaké přímé rozkazy?“

„Ty si nikdy nedokázal strávit moc, kterou Oni svým služebníkům propůjčují,“ vysmíval se mu dál černý muž vláčným hlasem. „A proto si tu sílu vyplivoval a blil kolem sebe.“ Já se o ni ale neprosil. Nakrmíš aligátory svým srdcem, abys je přiměl ulovit ti rybu k večeři. Tvůj styl. „Teď se divíš, že jsi za hlupáka? Draci se jen smějí té trapné ještěrce, která si myslí, že může spolknout svět. Je ještě daleko víc služebníků, než vůbec tušíš. Brzo sklapnou železa a přerazí ještěrce páteř.“ Strážce zacpal jedinou zdířku píšťaly a foukl do ní. Papoušci se na sebe vrhli. Větší srazil svého druha k zemi. Rdousil ho drápy na nohách a vyškrabával oči. Ležící papoušek mu vrazil zobák až do břicha, větší se bránil a uštípl druhovi celou horní čelist. Pak jej dorazil jediným klovnutí do lebky. Strážce vydal ostré písknutí znovu. Na povel žijící papoušek zakroužil a nabodl se na bidlo.

„Data z družice porovnána s kamerou na vozíku,“ ozvalo se ve vysílačce. „Muži na čtyřech strážních věžích, četa o třech mužích v ústí zálivu.“

„Proveďte,“ rozkázal velitel žoldáků, skrytý na stromě s výhledem na tábor. Jen tichá lupnutí a čtyři hlídači zmizeli. Ozbrojenec u plotu zpozorněl, ale padl s dírou v pravém oku dřív, než mohl sáhnout po vysílačce. Velitel se ušklíbl. Na své lidi se mohl spolehnout. „Připravte odpálení náloží jedna a dva za čtyři minuty. Komando zaútočí půl minuty po výbuchu. Nejvyšší priorita: postarat se o veškerou těžkou techniku, která může ohrozit Letce.“

Táborem zaduněl výbuch, až sebou strážce na křesle škubnul. Profesor se usmál. „Díky, že jsi takový vyfetovaný ignorant, zradit tě je pro mě potěšení.“ Ze skryté zbraně v madlu vozíku vystřelilo dvacet nábojů. Z houpacího křesla lítaly krvavé třísky.

Strážce se svezl na zem a převalil na záda. Z nohou a podbřišku mu stříkala krev. Rozesmál se.  „Vidím, že nejsi jenom neschopnej, ale i pěkně naivní zkurvenej učenec! Myslíš, že mě zabiješ tak snadno!“

„Já? Ne. Ale on tě osmahne jediným kýchnutím.“ Profesor ukázal prstem k nebi. Strážcovy oči se rozšířily a on se plazil ven z chatrče. Vždycky jsem ti trochu ten tvůj dračí dáreček záviděl. Profesor zvedl ze země píšťalku. Stiskl stejnou zdířku jako předtím černoch a foukl. Jeden aligátor se vrhnul do chatrče, kde studoval mladík. Druhý přeplaval lagunu a valil se za plazícím strážcem. „Běž si píchat ty svoje voodoo panenky do pekla, ty negerskej hajzle,“ odechl si a vyjel vozíčkem ven.

Drak se vynořil z oblohy. Plachty temně zelených křídel zvířily prach, drakův ocas se obmotal kolem strážní věže a vytrhl ji ze základů. Věž proletěla vzduchem a dopadla na kasárnu, ve které se krčili ozbrojení černoši. Mlhu prachu prostřelily dvě hořící koule a kasárna explodovala. Drak dosedl na zem jako panter seskakující z větve. Jeho křídla se složila na zádech podobna křídlům můry.

„Letec přistál, pošlete člun, ať vyzvedne Kočárek.“ Velitel žoldáků se přemístil k laguně.

Rovněž drak přikrčený u země běžel po cestě směrem k strážcově chatrči. Z postraní uličky vyjel džíp s těžkým kulometem na střeše. Dávka zaduněl na dračí šupiny a odrazila se jako od tanku. Ve vzduchu švihla bičovitá špička ocasu a muži u kulometu utrhla hlavu. Džíp couval, ale plameni utéct nedokázal. Ohnivá koule je smetla do džungle. Vedle profesorova vozíčku se objevily rohy a pláty pancíře čnící z dračí hlavy. Žluté sliny stékající ze zubů mu kapaly na chromé nohy. Aniž by na sobě dal znát paniku, ukázal kudy se odplazil strážce. Snad už to bylo i zbytečné, protože černého šamana právě dohnal aligátor a začal mu žrát chodidla. Drak za mužovým řevem vyrazil lagunou. Plavil se vodou obratně jako gigantická vydra. Sprška ohně brzy strážcovo utrpení ukončila. Poté drak znovu vyskočil do vzduchu.

K ústí laguny se stáhli všichni žoldáci z komanda a nalodili se na motorový člun. Velitel pozoroval zrůdu kroužící nad ostrovem, jak likviduje zbytky Ještěří svatině. Pokusil si zapálit cigaretu, ale v roztřesených prstech se mu zlomila. „Šokovaný?“ otázal se ho profesor.

„Ten netvor… mohl by zničit celý svět,“ zašeptal velitel.

„A proč by to dělal?“ rozesmál se profesor. „Kde by si pak ten nafoukaný blbeček hrál?“ Velitel zůstal na profesora koukat s otevřenou pusou. „Buďte jen rád, dokud vás ten netvůrek potřebuje a platí vám.

Mladík seděl nahý uprostřed rozlehlé oválné místnosti. Jeho křeslo tam bylo jediným nábytkem. Meditoval zahleděný na fresku znázorňující dvě dračí mláďata, jak rvou vnitřnosti z torza svázané dívky. S vrčením elektrického motůrku vjel profesor dovnitř.

„Vyrušil si mě,“ otevřel mladík oči. „Ale nevadí, už to mám.“

„Budeš se cítit zhrzeně, když ti řeknu, že mě tvůj vocas v této formě vůbec neuchvacuje?“

Mladík se tiše zasmál. „Mám se stydět za své tělo? Uvědom si, že i tímto tělem bych tě dokázal roztrhnout na dva kusy.“ Profesor jen mávl svou jedinou rukou. „Zítra vsaďte do loterie čísla 2, 5, 18, 21, 33, 34 / 28, nejméně dva miliony, tentokrát je to jistota“

„Zacházíš se svojí mocí, asi jako kdyby Ježíš nechal vprostřed pouště vyrůst fíkovník, jen aby si měl čím vytřít prdel.“

„Já s mocí nakládám za jediným účelem, abych vybil všechny arogantní hajzly jako jsi ty, který si myslí, že můžou z lidí dělat bohy. A teď mi řekni, kdo je další.“

„Někdo o kom už si slyšel, Obrazový obchodník.“

„Skoro bych už to jméno zapomněl,“ uvelebil se drak na křesle, jednu nohu přes madlo. Profesor se díval stranou. „Proč po něm jdeme až teď? Říkal si, že jeho úkryt dobře znáš.“

„A nejen já. Tenhle chlápek je docela celebrita. Pokud se naše aktivity dařilo do teď skrývat, po jeho vraždě nám už půjdou po krku. Ale taky je to poslední ze služebníků, o kom vím.“

Vyrušilo je klepání na dveře. Dovnitř vstoupila Asiatka v bílém plášti. Obřadně se uklonila. „Odpusťte, že vyrušuji, potřebovala bych s naším Pánem provést opět nějaké testy.“ Velké P v oslovení drnčelo. Profesor jen pohrdavě zavrtěl hlavou. „Dnes by se měly testy týkat experimentů s přeměnou z lidské na dračí formu .“ Mladík jen znuděně přikývl. Přišli další vědci, kteří mu připevnili na kůži čidla. Zůstával ve stejné pohodlné poloze, zatímco se jeho tělo rozpadlo na drobné částečky. Ty se začaly násobit, ve chvíli měl mladík vedle sebe hned šest párů zornic, které se spojily do dvou jasně modrých ještěřích očí. Vědkyně ještě doběhla odjíždějícího profesora. „Je to úžasné, pane, jakého pokroku už jsme ve výzkumu dosáhli. Víme už o dračím těle a jeho funkcích tolik…“

„To je všechno k ničemu,“ uzemnil  ji profesor. „Můžete se v atomovce vrtat, jak dlouho chcete, ale stejně vás zabije, až vám padne na šišku.“ Pak se profesor zastavil a zamyslel. „Až skončíte s testy pošlete mi do kanceláře vzorek 15. Chci sám zjistit, jak daleko jsme postoupili v téhle věci.“

Liché číslo znamenalo, že se jedná o chlapce. Profesor vzorkům nedokázal dávat lidská jména, ani se nekoukal do složek, jaká jména děti měly, než je získal k výzkumům. Patnáctka patřil k nejstarší generaci, bílé vlasy mu sahaly až na ramena. Chlapci bylo jedenáct let, stál ve dveřích ve světlém rouchu, dokud mu profesor nepřikázal, aby šel dál. Jeho víčka mrkala v naprosto pravidelných intervalech. Notnou dobu si chlapce profesor prohlížel a srkal přitom z lahve absintu. „Pojď blíž,“ řekl mu nakonec. Patnáctka pochodovým krokem došel k vozíčku. Profesor ho pohladil po tváři a pak mu položil prsty do bílých vlasů. „Už tě to nebude bolet, slibuji. Už to skončilo. Rozumíš?“ Chlapec neřekl nic. Profesor pomalu spustil ruku a pak udeřil do lahve. Odlétla a roztříštila se o zeď. Patnáctka ani nemrkl.

Drak byl znovu v lidské formě. Zaposlouchal se do nočních zvuků domu. Jako by se jeho uši odtrhly a letěly rezidencí, jasně slyšel všechno, v kterékoliv místnosti pomyslel. Také profesorovo slibuji. Pousmál se a zvedl z křesla. Přikročil ke zdi, ta se před ním rozestoupila a on prošel skrz. K mužově vozíku se přiblížil neslyšen. „Zajímalo mě, zdali jsou už hotoví.“ V profesorovi škublo, jak drak položil své ruce na zadní držadla vozíku. „Dokonalí, bez emocí, poslouchající na slovo… snad skutečně jen takových bytostí se můžou draci bát.“

„A ty se jich bojíš?“

„Bojíš se snad pistole, když jí držíš v rukou? A teď chlapče běž k té zdi.“

„Co chceš dělat?“ vyjel na něj profesor.

„Vyzkoušet ho jako ty. Zvedni ten střep a rozřízni si obličej na půl.“ Profesor se pokusil hocha zadržet, ale drak mu dal dlaň přes ústa, aby mrzák nemohl mluvit. Chlapec vůbec neváhal, zvednul střep a přiložil si ho na čelo. Celou svojí dětskou silou na něj oběma rukama tlačil a sjížděl s ním dolů, krev mu stékala do očí. Rozdrtil si chrupavku nosu a rozpůlil oba rty. Skončil až na bradě. „Skvělé kloučku a teď se podřízni.“ Bez váhání. Patnáctka si vrazil střep do vystouplého hrtanu a trhnul s ním směrem ke krční tepně. Bílé roucho se rudě nasáklo. Ještě chvíli stál s prázdným výrazem v zmasakrované tváři. Pak se svezl k zemi. „Báječné profesore,“ uvolnil muži ústa. „Začínal jsem vás podezírat, že jste ke mně neloajální. Že neprožíváte vášnivě cíl svého pána… svého boha. Ale teď, když vidím, jak skvělou práci jste s těmi dětmi odvedl, odpouštím vám.“ Drak zmizel opět ve zdi a profesor mu neřekl nic. Jen se sesunul s vozíčku a zůstal vedle něj ležet celou noc.

Mladík stál na balkóně a díval se do noci. Udeřil hranou ruky do zábradlí a to se prohnulo. „Je pěkný o něčem snít,“ zašeptal sám pro sebe, „ale zkurvený, když se sny vyplní.“ Rozesmál se a mlátil rukou do železa dokud se nezlomilo. Na kůži neměl ani škrábnutí. Mladík se rozplakal.