Černovlasá

Stála na vrcholku skály s roztaženýma rukama, vstřebávajíc poslední paprsky toho dne. Černé vlasy jí obepínaly ramena, větřík si pokojně pohrával s lemem jejích šatů. Domů se jí nechtělo. Dnes byl letní slunovrat, rodina se připravovala na oslavy a rituály. Bylo jim jedno, že ji to nezajímá. Ne, že by v božstva nevěřila, ale přišlo jí hloupé veselit se spolu s davem. Sestoupila k potoku, jenž líně obtékal pahorek. Již stoosmasedmdesátého dne navštívila toto místo. Již po stosedmdesáté osmé vystoupila nahoru a zaposlouchala se do léčivého šumění stromstva a švitořivého štěbetání opeřenstva. Musela si srovnat myšlenky. O zpěvu, kráse a sladkých slůvkách. Trvalo to už příliš dlouho. Půl roku v nejistotě a pochybách. Půl roku stále stejných písní, krásy, snad jen ta sladká slova nabírala na intenzitě. Ale i tak bylo tempo příliš pomalé. Nic více, než rozpačitý flirt. Ona byla trpělivá, ale tato nesmělost ji již silně vyváděla z míry. Měla ho ráda, snad i milovala, on ji možná též, avšak ani vzájemné sympatie nedokázaly ani jednu stranu k té druhé přiblížit natolik, aby se jejich vztah dal nazývati jinak než kamarádství. A přesně to ji sžíralo. Nebyla však v jeho přítomnosti schopna jediného slůvka o lásce.

*

Když dorazila do osady, zábava již byla v plném proudu. Hrdly mužných chlapisek i mnohých žen protékaly hektolitry medoviny. Kol desítek ohňů, na kterých se dozlatova vybarvovala selata, křepčili jiní v divokém tanci. Černovlasá se nemusela nenápadně procházet dlouho. Onen hledaný právě s přáteli načínal další sud. Všichni se náramně bavili. Až na ni. Styděla se k partě přiopilých přidat, nevěděla, jak navázat rozhovor. Tak moc si přála umět nenuceně komunikovat právě s ním alespoň částečně tak, jako to s elegantní ležérností dokázala všechna děvčata z okolí, když se na blízku ukázal nějaký pohledný mladík. Ona však byla jiná. Ne, uťápnutá šedá myška opravdu nebyla, dokázala se s kýmkoliv bavit o čemkoli…ne však s ním. A on tam teď posedává a jí si ani nevšimne. Se sklopenou hlavou, knedlíkem v krku a hořkou pachutí v ústech zamířila do své chatrče. Zmožena bezradným smutkem a vztekem na sebe samou klesla na lůžko, zabořila hlavu do přikrývky a začala dušeně vzlykat. Jako již po tolikáté za těch sto sedmdesát osm dní.

*

Špinavě šedou, někde až do černa přecházející oblohu proťal blesk následovaný mohutným zaburácením. Až příliš blízko, pomyslela si vystrašená stařena. Její seschlé ruce se chvěly jako listí ve větru za oknem. I syn seděl tiše v rohu a mlčel. Bouře byla vždy předzvěstí něčeho špatného. Vloni jim při jedné pošla Stračena, před čtrnácti lety strom vyvrácený vichřicí zabil jeho otce, stařeny manžela. Další rána. Ač bylo chvíli po poledni, podle šera by se dalo soudit na čas večerní. Další zabliknutí světla doprovázeného hromem bylo dlouhé akorát na to, aby odhalilo postavu útlé dívky, která jim přeběhla pod okny. Mladík vyskočil, avšak stará žena jej pohledem zadržela. „Ale to byla přece…“ „Mlč! A nech ji!“ zasyčela. „Její problémy nejsou naše problémy.“ „Ona ale šla na…“ „Já vím. Její věc. Ty však zůstaneš!“ A on věděl proč. Nevěděl však vše, pomyslela si stařena. Je ještě mlád. Měli jej moc pozdě…

*

Černovlasá vyběhla na pahorek. Havraní vlasy za ní divoce vlály. Spočinula na vrcholku zrovna ve chvíli, kdy do nějakého stromu pod ní uhodil blesk. Větve se ohýbaly ve větru, celý les tančil, jak vichřice kázala. Vzduch byl plný listí. Vítr je zahnal i na jinak holý kámen. Byl sice nejvyšším bodem, když však na něm byla ona, neměl se čeho bát. Zavřela oči a rozevřela náruč, snažíc se obejmout úžasnou energii, která z bouře přímo sálala. Najednou přestala cítit nohy, ona v tom divokém větru letěla…ne, byla jím. A všude kolem drobné listí, které se jí lepilo na tváře. Počasí bylo s ní. Bylo její. Prudce rozevřela víčka, hrom zaburácel. Ona jediná na malém ostrůvku uprostřed vlnícího se zeleného moře stromů. Ona, královna bouře. Náhle kouzlo okamžiku pominulo. Stála na studené skále, která ji studila do bosých chodidel. Nechala paže klesnout k bokům, uvolnila křečovitě zaťaté pěsti. Naposledy se nadechla těžkého vzduchu. „Pojď…“ zašeptala neslyšně. Jako na povel se začaly z černých mračen s šíleným rachotem valit vlny ostrých, ledových kapek deště na vyprahlou zem. Dívka jen mírně zaklonila hlavu a zhroutila se do čerstvě vytvořené kaluže a hystericky se rozeštkala pláčem, který od dopoledne zadržovala. Měl jinou.

*

„Mámí, uahahá!“ „Auro, vykašli se na to!“ „Ne, zašel již příliš daleko.“ „Maminkó!“ „Nikam nechoď, slyšíš?!“ „Dej mi ten kabát! Tak půjdu bez něj…“ „Do toho deště? Do tý bouřky?! Neblázni. Sestro.“ „Mámí!“ „Bože, Auro, utěš už to dítě. A neblázni.“ Velice krásná a štíhlá žena, avšak s velice tvrdými rysy v obličeji, popadla do náručí malou černovlasou holčičku. „Musim, Parico. Je mi líto. Ale ne jeho.“ „Nech jí ho, vždyť tím ničeho nedocílíš.“ „Ale ano, pomsty.“ „I tys měla muže, vzpomeň. Ty sama´s byla nešťastná, když ti jej zabili. Dokážeš si představit, jak jí bude.“ Oči obou sester se střetly. Jedny byly zúžené strachem, prosily ty druhé. Modré, ledové, tvrdé. Neustupující. „Právě proto, Pari, právě proto to udělám. Nebejt tý starý babizny, miluje mě!“ „Blbost! Blbost, uvědom si doháje už konečně, co říkáš!“ „Vím to až moc dobře, zatraceně!“ Malá černovláska se teď rozeřvala úplně. Vztek, adrenalin, ruka sama od sebe vylétla a udeřila Auřinu tvář. Pak spočinula nevěřícně na jejích vlastních rtech v údivu nad tím, co provedla. „Ach Auro…promiň, nechtěla jsem…odpusť.“ „Ty odpusť mě!“ řekla, popadla kabát a vyběhla do deště.

*

Stará žena se vzbudila uprostřed hlučné noci. Převalila se na druhý bok a pokoušela znovu usnout. Bouře trvala již řadu hodin a nechtělo se jí ani na okamžik ustoupit. A když, vrátila se snad ještě silnější zpět. V takové noci se stařeně vždy zdálo o události, která byla mrtvá již mnoho let. Stále to však bolelo. Přiběhla k ní tehdy Parica odvedle. Byla velice vyděšená a kde prý je stařeny muž. Ta nejprve nechápala. Vlastně až do chvíle, než jí ho přinesli. Prý jej zabil strom…cha, věděla, že to není pravda. Stejně tak věděla, kdo jediný to mohl být. A druhého dne, kdy ji nalezli mrtvou na pahorku za osadou, se její domněnky potvrdily.

*

„Teto…?“ „Copak, drahá?“ „Já…chci se tě na něco zeptat. Měla jsi někdy pocit, že tě poslouchá počasí?“ Parica odložila mísu s těstem a usedla vedle neteře. „Malá, nechceš se mi s něčím svěřit?“ „Nejsem malá!“ Žena se usmála. „Jsi jak tvá matka.“ „Vážně? Vyprávěj mi něco o ní…“ „Co bych ti řekla. Byla to hodná žena. Ale přísná. A vášnivá. Jak ses mne prve ptala, ne já, ale ona jej vskutku ovládat dokázala. Ne, to není to správné…ona jím byla. Proto také…“ na chvíli ze zamyslela. Má tak mladá dívka vědět pravdu? Má právo jí to říci? „…proto ji neměli lidé odsud rádi.“ Rozhodla se, že děvče pravdy ušetří. „Proto prosím i ty své schopnosti nikomu neprozrazuj. A raději s tím přestaň.“ „Ale to nejde!“ vyskočila. „To nemohu. Je to můj život!“ „Život, drahá? Život je láska, z ní čerpej. Jen láska k muži tě dokáže naplnit.“ „Láska říkáš? Právě ta mě zabíjí!“ Teta ji pohladila po tváři. „Jsi své matce podobná víc, než si myslíš. Vlastně máš pravdu. Ji před čtrnácti lety zabila právě láska. Ale nekaboň se tak.“ Usmála se na zkroušené děvče. „Jsi ještě mladá, máš celý život před sebou. Počkej! Kam běžíš?“ „Na procházku…“ „Tam?“ „Tam.“ „Buď opatrná!“ V odpověď přišlo jen protáhlé posměšné zahvízdání meluzíny.

Blížil se podzim. Listí na stromech pod skálou začínalo pomalu žloutnout, počasí se ochlazovalo. Černovlasá seděla na studeném kameni a hleděla do dáli. Cítila prázdno. Od té doby, co jí kdosi prozradil tu zlou informaci, že pozbyla veškerých šancí, uzavřela se dívka do sebe. Navenek bylo vše v normálu, akorát snad méně pila, jedla a spala. Uvnitř se však celé její tělo sesypalo jako domeček z karet. Rozplynula se jako proužek dýmu ze zhasnuté svíčky, do nehož zlehka fouknete. Zbylo jen vzduchoprázdno obalené kůží a vlasy. Nejhorší na tom bylo to, že jí to vyhovovalo. Nechala se doslova prosáknout sebelítostí, kterou s vděčností přijímala jako žíznivý každou kapičku vody a zalepovala s ní veškeré rány a trhliny na duši, místa, kam by se hodily dočista jiné věci. Z hlubokého zahloubání do nitra jí samé ji vyrušilo až poplašné zavolání káněte, které polekaně vylétlo z koruny poblíž rostoucího jasanu. Ohlásilo vetřelce. Dívka se hbitě skryla za kamenem. Za pár minut se v jejím zorném poli objevila vlasatá hlava. Černovlasé se zastavilo srdce. „Proč se přede mnou schováváš?“ „Neschovávám se.“ Sedla si na kámen. Chlapec nic neodvětil a nesměle přešlápl. „Proč jsi sem přišel?“ „Věděl jsem, že tu budeš…chtěl jsem tě poprosit o odpuštění.“ „Mě? Proč…?“ „Za to, jak jsem byl slepý. Tak dlouho jsem hledal krásu, která mi tančila přímo před nosem. Čichal jsem ke květinám v domnění, jak nádherně voní. A přitom to nejvoňavější poupátko mi rostlo u domu.“ „Nech toho…“ „A proč? Teď, když jsem se ti odhodlal vylít své srdce? Přišel jsem ti říct…že jsem byl hloupý. Již dlouho tě miluji a …“ „Říkám, abys toho nechal. Nechci to slyšet.“ „Počkej, asi jsi mne nepochopila. Chci ti říct, že…“ „Vím, co mi chceš říci. A teď mě omluv.“ „Nemůžeš jen tak odejít!“ „Ale můžu, chceš to předvést?“ „Počkej přece. Hej, slyšíš mě?! Miluju tě, slyšíš??“ „Né, neslyším…“

---