Banátské noci

Ta je barevná T ¨¨opět jsem spravila svůj sen¨¨

Dík za vysvětlení.

VELIKEJ TIP- Tahle se ti povedla nádherně!

líbilo moc- T

Koukám, že se nenecháš jen tak odbýt. Nu dobrá, pokusím se to vysvětlit, i když si myslím, že ti to věc neosvětlí o nic více, než ona pouhá strofa, protože naše vnímání světa, uvažování a rozměry jsou naprosto odlišné: Zde bych se zastavila pouze u dvou slov. "Těžiště", a "Užaslých". Těžištěm jsem myslela jakousi niternost světa, Střed, pevný bod... řečeno slovy Umberta Eca "možnost, jak uniknout z prokletí, jaké na nás uvalilo panta rhei". Užaslými míním v tomto kontextu ty, kteří se pozastavili nad touto možností, kteří ji svými životy vzývají, sní o ní a ve svých snech se o ni opírají... Je to sen, pouhá představa, nebo prazáklad skutečnosti...? To už je na každém z nás...

Tón těch odlišných stanovisek však chápu ve smyslu přesvědčit mě, že poesii (tvou...) vnímám špatně, proto považuji za vhodné upozornit, že vnitřní logiku tento "váš" přístup nemá. Jinak o nic nejde. Jen bys mi mohla vysvětlit, cos myslela tím: těžiště zůstává prastarým snem užaslých

samozřejmě, nic na tom není špatně. je to prostě tak, jak to je. každý jsme jiný a máme odlišné zkušenosti. a tohle je rozhovor. nikdo neútočí na tvůj názor, pouze jsou zde předloženy jiná stanoviska. nic víc, nic míň... myslím, že náměty rozhovoru jsou vyčerpány :-)

A jsme u toho. Co z toho, že ty bys jazyk k chodníku nepřirovnala? To budeš u každé básničky zkoumat, jestli je přirovnání "relevantní"? A když tobě to nesedí, co je potom špatně na tom, že mě něco nesedí u tebe? Dvojí metr snad že by se ti líbil?

tedy "nepřirovnala k chodníku"... (koukám, že mi vypadlo slovo) Ale to už je jedno. Příjemný večer a omlouvám se za mou netrpělivost, možná že jsem v poslední části debaty reagovala příliš prudce... m.

:-)

coo? :-)

Já rozumím tvé metafoře o chodníku, neboj, a reaguji na ni. Jazyk bych v této perspektivě, ve které se odehrává tato diskuze, nikdy nepřirovnala, proto reaguji způsobem výše uvedeným (pokud se tedy shodnem alespoň na tom, že metafora je přirovnání :-)Ale to už jsme v mateřské školce či v první třídě základní školy a nejsem daleka odříkávat "Ema má mámu" :-), takže mizím :-))

Což to já právě taky, otázkou tedy je, když chápeš sebe, proč nechápeš chodník.

právě v nich hovořím :-)

Nepoznáš metaforu?:)

avi

Stývne, tys asi "nepochopil" jazyk, jako takový :-)...tedy pokud si jej představuješ jako "chodník"... To je právě ta mez mezi uchopitelným a neuchopitelným, sdělitelným a nesdělitelným, o kterém tu mluvil Fouckault. Hledáš- li v jazyku jistoty a chceš- li od něj, aby tě nesl - sám o sobě, jsi spíše kameník, který ze slov dělá dlažební kostky, než básník, který jazyk svým přístupem zpochybňuje a dlí raději v hlubinách ticha a ozvěn, než-li v řeči... Pak se může i něco sdělit, ale toto sdělení není vykastrovaným kocourem, nýbrž má tu skutečnou hodnotu, která tkví v onom tajemství nevýslovna.

Patrně jste nepochopili, co jsem myslel slovem pochopení:) Nemyslím to ve symslu, v jakém jsem říkával při hodině matematiky - Já to nechápu. Myslím to spíš ve smyslu, jako když někdo řekne - Podej mi ten šufánek a já řeknu, že to nechápu, protože neznám slovo šufánek, podobně když někdo použije netradiční formulaci, tak také hned nepochopím, nedocvkane mi ta souvislost. V podstatě jde o elementární pochopení jazyka - a já stále tak nějak od poesie čekám, že se nezadrhnu při čtení na nějakém slově nebo netradiční (myšleno debilní) formulaci, ale že jazyk bude něco jako chodník, po kterém člověk jde, aniž by musel pořád zakopávat, takže má čas dívat se kolem sebe a užívat si tu onu poesii, která tím jazykem předávána. Doufám, že jsem se vyjádřil trochu srozumitelněji.

Stývn: ... jeden nemá a chce mít, pak získá .... a nic se nestalo. Jeden nechápe a může mít pocit, že se něco stane, když pochopí. Někdy ten, kdo nechápe svou vírou a předjímáním ví mnohem více než ten, kdo už pochopil. Když pak také pochopí, je pak lehčí o víru a předjímání :) ... anebo taky ne :)))))) Ale já zapomněl: Jsme tu přece u poézie

Mám za to, že nějakým způsobem sdělení pochopit musíš, jinak je to jako by ti to prolítlo hlavou a nikde se nezachytilo.

Stývne, moje úvaha byla založena na momentu pochopení/nepochopení a jeho nutnosti či nenutnosti v čtení poezie. Očekávám od básně něco jiného než sdělitelnou informaci, která může být hezká, morální či chytrá, ale pořád zůstane JEN pouhou informací, kterou ihned po "pochopení" zapomenu. hledám spíše to nesdělitelné a nepochopitelné.. poezii samu. Pokud chceš proniknout do mého uvažování doporučuji ti archiv Zoomu a mé kritiky v něm - tam jsem se rozepisoval o mém čtení poezie dost obšírně, doufám že ti to jako pramen postačí.

Z toho, co říkáš, mám dojem, že v zásadě na slovech a jejich propojeních v básni tak moc nezáleží, že je vlastně jedno, co se do ní napíše. Je mi záhadou, jak se ty rozhoduješ při výběrování textů, když vezmu v úvahu to, cos právě napsal. Jinými slovy řečeno, tohle je pro tebe výběruhodná báseň, čili jakoby dobrá báseň, pak mi dopomoz k pochopení, proč jiným básním výběr nedáváš, co je na nich špatného, že si ho nezaslouží. Třeba tvůj přístup pochopím lépe.

Stývne, zkus o sobě na chvíli zapochybovat a soustřeď se na to slovo „chápat“.. o co tu jde? Chápat báseň.. je to třeba? Přistupovat k poezii myšlením je zrádné. Myšlení samo o sobě je prázdné. principy myšlení vedou a usměrňují myšlenkovou činnost. proto se jim také říká „zákony myšlení“ . Je to věta o totožnosti, věta o sporu a věta o vyloučení třetího. Tyto zákonitosti platí pro každé myšlení, ať myslí cokoli a bez ohledu na to, jak se při tom postupuje. Zákony myšlení se nemusí ohlížet ani na obsah myšlených předmětů, ani na formu. protože co do svého obsahu jsou tyto zákony prázdné, jsou pouhými formami. Myšlení ústí záhy v tautologii sebe sama a nemůže přinést nic nového, maximálně tak nějakou pseudonovinu. Tyto principy se nedají dokázat. Každý důkaz by byl postaven na myšlení a je tedy podřízen jeho zákonům. Možná tvůj „myšlenkový“ přístup k poezii je chybný. Možná že je chyba k ní přistupovat s motivem jí pochopit. Možná je chyba při čtení postupovat racionálně a upadat do prázdných kruhů. Jsou tu jiné cesty. Cesty na hranici jazyka cesty ZA myšlení, přímé spojky k pocitům, do jejich svěžího prenatálního stavu, kdy ještě nejsou uvízlé v síti slov a zkamenělého jazyka.. neboť myšlení je jazykové.. poezie jako cesta K JINÉMU musí kráčet JINÝMI cestami. Možná jsme na prahu mystiky, možná jen nakukujem do kastrolu umělce.. Není třeba pochopení.. mě osobně to co jasně pochopím neláká.. láká mne naopak to co nepochopím, to co mi pomůže se vybabrat z osidel planého „myšlení“.

Nechápu skoro nic. Asi mám jinou představu o uštknutí a ta poslední moudrost mi přide jako blbost. Celé to zní sice hezky, ale to mi přijde málo.

vypiplaná bída

..tak vono to je prej v Rumunsku, lidi,tedy Banatske....kdo by to rek, zejo?:úú))

...hutne, ale stravitelne:...v kratkych textech u tebe ´se najdu´...*

Zřetelně viditelná je, o tom žádná. Šlo mi o tu pěknou (viditelnou) okliku. Čte se prostě ve dvou fázích, nejdřív ta tvrdá, kdy si představuji přímo slepé rameno jako část těla, možná rameno boží či co, když je to rameno nebe... a potom si vše spojím řekou. Spojení s řekou je přitom velice představitelné, což se o většině písmáckých obrazů říci nedá, často se objevují v této vazbě docela do sebe nezapadající fantazie jako "prst ucha", "hladina citu" a podobně, beroucí si jeden banální znak za ospravedlnění celého "odvážného obrazu".

Tomáši, díky za rozmotané klubíčko... on když si člověk představí nebe jako zátoku mezi korunami stromů, pak není složité na tu metaforu přijít, je zřetelně viditelná... :-)

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!*

nádhera. jde rovnou do oblíbených a žádný protesty:))