Přírodní léčitel

„Viď, že se mi šetříš?“

„Jo.“

„A že už tolik nepiješ?“

„Mám dnu, jak bych moh?“

„A nekouříš?“

„Jenom v hospodě.“

„Ale Bohoušánečku…, víš, že máš po mně jemnej vnitřek.“

„Neříkej mi tak.“

„Slib, že tam zejtra půjdeš.“

„Nechci.“

„Ale Bohoušánečku, uvidíš, že ti to prospěje. Už kvůli mně.“

To je celá máma. Dělá na mě psí oči a citově vydírá. Je jí jedno, že na takový věci nevěřím. Je jí jedno, že na sebe hrozně nerad nechávám šahat. Je jí jedno, že jdu dneska do hospody a že zejtra ráno budu vyřízenej.

„Neboj, se Bohoušánečku, on tě nabije energií.“

Skvělý. Nabitej Bohoušáneček. To jsem vážně potřeboval. Máma si na takovejch věcech ujíždí už několik let. Začala věštit z karet (zatím tvrdošíjně odmítám se toho účastnit), kupuje si nejrůznější snáře a dokonce si pořídila knížku „Začínáme s psychologií“. Za chvíli si na jejím kanapi budu připadat jako u psychiatra. Před měsícem se od jedný známý dozvěděla, že na Mělník každou sobotu dojíždí přírodní léčitel. I když je neustále švorc, neváhala investovat dvě stovky, který si léčitel účtuje za hodinu, a navštívila ho. Samozřejmě že byla nadšená. Přímo se vznášela.

„Dává mi energii,“ řekla mi před dvěma týdny, když jsem jí uviděl, jak na zahradě s blaženým úsměvem objímá strom.

Zprvu jsem myslel, že se zbláznila.

„Ale no tak, Bohoušánečku, musíš se k sobě umět hezky chovat. Hele, každé ráno si pěkně stoupni před zrcadlo a řekni,“ zvedla ruce a rozevřela dlaně, „dobré ráno Bohoušku, mám tě rád!“

Na člověka, kterej se vrací nasranej z práce, to bylo trochu moc.

„Uvidíš, že pak bude den mnohem krásnější!“

***

Byl jsem objednanej na sobotu v deset ráno a tak jsem se snažil v pátek úplně neodrovnat, čemuž mi pomáhala i moje dna. Žádný panáky nepřicházely v úvahu. Bylo po vejplatách a tak to v hospodě šumělo jak v úle plným žíznivejch včel. Když jsem u stolu vyprávěl, že navštívím přírodního léčitele, všichni z toho byli hotoví. Musel jsem slíbit, že podám podrobnou zprávu. Dal jsem pár piv a dva jointy a nakonec to zazdil malou raketkou perníku.

„Uvidíme, jestli to přírodní léčitel pozná,“ prohodil můj kámoš, když jsme šli na tu chemickou dobrotu.

Kupodivu se mi podařilo usnout. Nebyl to zas tak silnej model a pivo a tráva taky udělaly svý. Říkám si, proč to vlastně dělám? Vždyť je tu úplně zbytečný. Jen mi je z toho blbě a každým rokem je to horší. Naštěstí se nechám zlákat už jenom jednou za čas, a i přesto – tohle bylo naposled. Přísahám. Všechny sliby předtím byly jen planý řeči, ale teď to myslím vážně. Myslím to upřímně. Navíc léčitel mi určitě dodá kuráže.

Vysoukal jsem se z postele, šel do koupelny a zahleděl se na sebe do zrcadla. Vypadal jsem strašně.

Zvednul jsem ruce a rozevřel dlaně: „Dobré ráno, Bohoušánečku, nemám tě rád!“

Pak jsem si omyl obličej a vyčistil zuby. Na snídani jsem nějak neměl chuť. Stejně jsem musel bejt za půl hodiny u léčitele. Nebylo to daleko, což je výhoda malýho města. Všechno máte jako na dlani. Všechny klepy, drby, pomluvy, kamarády, nepřátele – malý město je jak krabička od sirek plná spokojeně se vlnících červů, který když dostanou hlad, začnou se požírat navzájem, aniž by u toho dělali kdovíjakej povyk. Procházím ulicí a zdravím lidi, o kterejch se většinou povídá nějaká ta pikanterie, a přemýšlím, co asi mají na mě.

Asi za deset minut jsem na místě. Léčitel si pronajal zahradní domek, jehož majitele jsem „překvapivě“ znal. Mívali na dvoře zahradní restauraci. Jmenovala se Oáza. Dokonce jsem pro ně složil i reklamní písničku:

Když máš ňáký trable nebo nesnáze, tak si rychle najdi cestu k Óáze, tramtarará! … dobrý, ne?

Nahrál jsem to na kazetu. Stačil starej syntezátor a můj hezoučkej zpěv a jelo to tu každej den. Sláva ale dlouho nevydržela. Po dvou letech podnik zavřeli a na dvoře si postavili obchod se sklem. Na zahradu se šlo právě přes ten obchod. Pan domácí tam zrovna vytíral podlahu. Pozdravil jsem.

„Ahoj, pojď dál, už tě čeká.“

„Nerad bych vám tu našlapal.“

„Prosim tě, to je dobrý.“

Přešel jsem mokrou podlahu a namířil si to k zahradnímu domku. Ve dveřích stál asi padesátiletej muž v bílým triku a bílejch kalhotách. Hned mě uhodila do očí jeho obří šišatá holohlavá hlava. Vypadala jak vajíčko. Z jeho bílý skořápky pak svítily světle modrý oči a širokej žlutej úsměv.

„Tak vy jste ten muzikant?“

„Ano.“

„Tak pojďte dál.“

V předsíni jsem si sundal boty. Vešli jsme do kuchyně, kde si z lednice vytáhnul plechovku budvaru. Nevím, jestli bylo nealkoholický nebo ne a ani jsem nevěděl, jestli léčitelé alkohol smějí. Nicméně jsem se bál zeptat. S tou jeho šišatoou hlavou vypadal jako mimozemšťan. Napil se piva a vrátil plechovku zpátky do ledničky. Pak mě zaved do ložnice, kde měl vedle manželský postele připravený masážní lůžko.

„Tak Bohouška nabijeme energií, co říkáte?“

„Ano,“ vypadlo ze mě.

„Tak se svlékneme do půli těla a pěkně se natáhneme.“

Chvíli jsem se bál, že tím myslí i sebe. Naštěstí se svlíkat nezačal. Nalil si do dlaní nějakej olejíček a protřel si ruce.

Položil jsem se na lůžko a ucejtil mírnej nával, způsobenej včerejší návštěvou hospody. Bohudík nic vážnýho. Dva hluboký nádechy to spravily. Za chvíli jsem na zádech ucejtil jeho ruce. Byla to moje první masáž. Snažil jsem se uvolnit, ale moc to nešlo. Jak jsem říkal, nemám rád, když na mě někdo šahá.

„Hm. Bohoušek je takovej malej papiňák. Hm. Hm.“

„Co prosím?“

„Takovej papiňáček.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že tu nemám co dělat, nicméně bylo příliš pozdě.

„Bohoušek v sobě všechno dusí. Hm. To pak na nikoho nemluví a je lepší ho nechat, že? Hm. On pak přijde sám.“

Máma o mně mluvila? Asi jo. To si s ní vyřídím. Vtom jsem ucejtil nepříjemnou bolest v zádech.

„To jsou žlučové kuličky. Pěkně je rozválcujeme a bude dobře. Hm. On Bohoušek byl ve škole vnímavej kluk, ale nejdřív ho to muselo zajímat. To si pak doma našel ještě o tom nějakou knížku a studoval sám.“

To se pan vajíčko pěkně seknul. Ve škole jsem nedočet ani Malýho Bobše. Jedna jedna. Čekal jsem na další úder.

Mezitím masíroval jako vzteklej, přičemž neustále nahlas zíval.

„Jste unavenej?“

„To jak z Bohouška vysávám tu negativní energii. Hm.“

Znovu nahlas zívnul, pak si přiložil k puse pěst, do níž vyfouknul vzduch, kterej v sobě během zívání nashromáždil.

„Tak to máte náročný povolání.“

„To on Bohoušek taky… hm… a ještě k tomu to hraní. Dneska má taky koncert, že jo?“

Máma!

„Hm. To on se Bohoušek bojí, jestli všechno dobře dopadne. Hm. Jestli všichni přijdou včas a jestli přijdou lidi. Hm. Jen ať se nebojí. Má kolem sebe velkou auru, ale myslí si, že ji lidé nevidí, že mu nevěří, a tak jim taky nevěří, což je chyba. Hm.“

Už je to tady. Aura. Musím do protiútoku. Kocovina se opět přihlásila.

„Ale mám svý důvody lidem nevěřit. Zrovna na Novej rok nám vykradli zkušebnu.“

„Hm.“

Chvíli bylo ticho. Pak začal o sebe třít dlaněma, načež mi je připlácnul na záda.

„Cítíme to teplo?“

„Cítíme.“

„To je energie.“

„Třel jste si dlaněma o sebe.“

„Vidím auto,“ řekl, aniž by moji poznámku nějak komentoval. „Starou rezavou dodávku. Hm.“

Naštěstí byly už všechny žlučový kuličky vyhlazený a tak pokračovala normální masáž, při níž jsem se možná konečně uvolnil. S jistotu to nevím, protože takovej stav prostě neznám.

„Ukradli to cikáni.“

A sakra. Provazy mejch nervů se bohužel opět napnuly.

„Oni vás už předtím sledovali, jak si ty nástroje nakládáte. Šli na jistotu. Hm. Vidím takovej starej barák. Není tu nějakej starej barák u přístavu nebo u mostu?“

„Jo, u mostu je starej barák. Hned u kulaťáku, jak přijíždíte z Prahy. Musel jste ho vidět.“

„Já nevím. Jezdím druhou stranou.“

Tak to jo. Začal jsem mít pocit, že si ze mě dělá srandu.

„Hm. Tak starej barák. Už je to prodaný. Už ty věci prodali. Hm. Starej barák.“

Kolikrát to ještě řekne, napadlo mě.

„Oni si tam taky ženský do toho baráku berou chlapy na šukačku…“

Je to vůbec léčitel?

„…pak jim daj něco do pití, okradou je a vyhoděj někde v lese.“

Že by už naše policie využívala jedince s paranormálníma schopnostma? Narazil jsem na Akta X CZ? Opřel jsem se čelem o lůžko, aby neviděl můj úsměv.

Ještě chvíli masíroval a pak mi konečně řek, abych si sednul. Přestal jsem se vleže cejtit bezpečně.

Nakonec došlo i na ruce vzhůru a rozevření dlaní. Pomalu jsem si začínal myslet, že si tenhle trik máti vymyslela.

Musel jsem zavřít oči, i když se mi do toho moc nechtělo. Pak přiložil svoje dlaně na mý.

„Co vidíme?“

„Červený kruhy.“

Začínala se mi motat hlava.

„Hm. Bohoušek je stále nervózní. Tak se zhluboka nadýchneme a zkusíme najít trochu oranžové.“

Když se mi místo oranžový začaly dělat před očima mžitky, usoudil jsem, že bylo na čase skončit.

„Už vidím oranžovou.“

„Hm. Výborně.“

„Samá oranžová. Uf. Jen oranžová. Můžu už otevřít oči?“

„Ještě chvíli vydržíme.“

Šel jsem na doraz.

„A teď je pomalu otevřeme a zhluboka vydýchneme.“

Poslech jsem jen druhej příkaz. Mezi mžitkama jsem pomalu začal rozpoznávat smějící se vajíčko.

„Tak jak se Bohoušek cítí?“

„Skvěle.“

„Dostanu dvě stě korun, ano?“

Oblík jsem se a zaplatil. Ve dveřích se mě zeptal, kde dnes hrajeme.

„V Klatovech.“

„A kolik hrajete písniček?“

„Jedenáct.“

Léčitel do mě zabodnul svý pomněnkový oči a řek, že největší úspěch bude mít třetí písnička.

Na to nebylo co říct. Poděkoval jsem a uvolnil cestu roztřesenýmu staříkovi, kterej byl zřejmě další zákazník.

Venku bylo nádherně. Jaro se konečně probralo z mrákot a puchejř na obloze vycejtil šanci. Nastavil jsem obličej jeho paprskům a prostor před očima se mi zbarvil do oranžova. Pan vajíčko by z toho měl určitě radost, a pokud vás zajímá, jestli měl s tou třetí písničkou pravdu, tak by se dalo říct, že jo. Když jsme přijeli do Klatov, skoro každýmu jsem vyprávěl, jak mi léčitel předpověděl, že třetí písnička bude mít největší úspěch. Takže když na ni konečně došlo, všichni začali tleskat, pískat a řvát, že je nejlepší.

Člověk vlastně může věřit v co a koho chce. Když budu chtít, tak mě přírodní léčitel vyléčí, a když ne, budu se alespoň před mámou zejtra chovat jako muž s nabitou energií. Možná jí i pomůžu ošahat zahradu.

Když jsem pak přijel z koncertu domů, stoupnul jsem si před zrcadlo, zvednul ruce, roztáhnul dlaně a řek: „Bohoušku, mám tě rád.“

Načež jsem se na sebe po dlouhý době usmál. Byl jsem z toho tak zmatenej, že jsem políbil zrcadlo, popřál si dobrou noc a usnul s pusou roztáhlou jak tahací harmonika.