Pan Breber, Jóža a divoké včely

  Zatracená pomazánka na čerstvým chlebu, co tam dělá, proč je zrovna tam, má bejt někde jinde, kde ale, to nevím, pomyslel si pan Breber, když snídal. Pil černou kávu bez „ničeho, co z kafe dělá jen sakra nepitelný patok“, jak říkal. Nadával si jen tak ze zvyku, když se ládoval chlebem s pomazánkou – protože už se hrozně dlouho nudil. Už pár let nedělal nic jiného než svých třicet zaměstnání a to jednoho otráví. Kde je něco jako dovolená? ptal se sám sebe, i když i to věděl – dovolená, to bylo jeho pětadvacáté zaměstnání – dostával za ni od svého kamaráda vždycky pivo navíc („Sakra chlape, si musíte taky někdy vodpočnout,“ říkal Jóža, protože oni si nikdy netykali). Jóža bydlel ve městě třicet kilometrů vzdáleném, a tak ho bohužel vídal Breber jen dvakrát třikrát do roka – pivo o dovolené mu posílal Jóža expresní službou, to víte, výplata musí dorazit včas.

  Dnes měl nastat zrovna den, kdy navštíví svého kamaráda a zajdou spolu možná i do hospody, těšil se.

   Nasedl na svého milovaného Samsona, který si to začal brumlat svým obvyklým tónem, takže to trochu znělo jako „sakra sakra plam plam, sakra sakra plam plam“ a pana Brebera to vždycky trochu probudilo, když musel vstávat v pět hodin (tato vražedná doba se týkala přibližně dvou prací, které vykonával, ale někdy zase vstával v pět odpoledne a to nebylo o nic lepší) – rád si se svou pseudomotorčičkou po ránu zasakroval (ten part plam plam“ nechal na ní). Byl rád, že nemá babetu a nemusí si tak zpívat tu otravnou stejnojmennou písničku (aby to bylo stylový, sakra).

   A už svištěl s větrem o závod – což mu docela výjimečně šlo, protože bylo bezvětří, a tak i dvacet kilometrů za hodinu, které dokázal Samson ještě udýchat, stačilo k pokoření živlu – směr Jóža. Už když zdálky mžoural na jeho domek, zdálo se mu něco v nepořádku. Ano, ten mrak přímo nad ním. Co to jen může být? Na příjezdové cestě ze svého neúnavného oře (orat by se s ním ale asi nedalo, napadlo ho už asi posté) sesedl, poněvadž si nechtěl naklepat zadek na jejím speciálně upraveném povrchu. Jóža na ni naschvál posázel kamením a všemožným haraburdím a pak to vše zaházel hlínou – a nechal slehnout. „Chci, aby to bylo takový jako přírodní, rozumite, ne?“ A v okamžiku, kdy opíral Samsona o zeď prasečince, věděl pan Breber, kolik uhodilo. Nedaleký kostelní zvon totiž odbil desátou.

„Brej den přeju, pane Breber, jak vám dupou králici?“ halekal už zpoza rohu Jóža.

„Nechte si ty fráze hnedkonc po ránu, to já nemam rád, todleto, sakra, jo a brej den,“ usmál se přátelsky Breber. Podali si ruce. Nejdřív levé, pak pravé. To bylo znamení jejich přátelství.

„Tak jak se vede, po dvou letech? Já sem právě vysadil pár mrkví a teď sem se chystal uštrikovat ňáký ponožky, no jo, mrazy můžou ještě porád přijít jako blesk, znáte to,“ a na znamení toho, že mu je zima, si přitáhl šátek ještě víc kolem hlavy. „Jé, ale to já můžu nechat na jindy, dyž se k nám už dostavil takovej vzácnej host,“ pokračoval Jóža, když viděl, jak se výraz Brebera mění z podmračeně přátelského na podmračeně ... podmračený.

„Tak to jo, já bysem nechtěl rušit, víte, sem si myslel, že bysme zašli na jedno nebo dvě píva a možná i gulášovku si dali, dyž je ta neděle, žejo, a taky popovídali, jak ten život běží. Letí to ale, no že mám sakra pravdu?“ nespokojeně brumlal Breber.

„Jej, to ale máte pravdu, taky sem si na to neska vzpomněl, dyž sem žehlil prádlo.“ Snažil se při řeži nenápadně zkontrolovat, co se děje tam nahoře na střeše, ale pan Breber Jóžův pohled sledoval až k tomu černému mraku.

„Co to je tam nahoře na střeše, že sem tak smělej?“ otázal se pan Breber velmi nesměle.

„To, no víte, jak hlásili tu oblačnost a... to asi bude nízká oblačnost, hodně nízká a černá a kupovitá taky trochu bzučí a ...“ Jóža ztratil hlas, když uviděl, jak se Breberův obličej křiví do ošklivé grimasy.

„Tož takhle vy na mě, dědka starýho, ste zapomněl, že dělám každej druhej víkend meteorologa? A todle není žádnej kumulus, to je,“ nasadil si Breber brýle „včelí roj!“

„No, víte, chtěl sem si trochu zavčelařit, tak sem prohledal internet, to vám je věc, a našel takový levný roj, jo, si říkám, skvěle, sice trochu drahý poštovný... mimochodem, nechcete dovnitř na kafíčko? Už sem dal vařit vodu a,“ další nervózní pohled ke střeše, kde včely začínaly bzučet tak hlasitě, až to nebylo hezké, „mohli bychom chvíli povídat tam.“ Pan Breber neochotně souhlasil, chtěl slyšet to o těch včelách celé bez přerušování, sakra. No co se dá dělat, tak šli. Když se za nimi zabouchly dveře, roj včel se zformoval do velmi nespokojeného tvaru, načež se neúspěšně snažil prodrat dovnitř, do domu. Včely už toho měly dost. Nejdřív se trmácely několik dní

„... v krabici, no já nevěděl, co v ní je, už sem zapomněl, že sem si vobjednal nějaký roj, a nepřemejšlel sem, jak se to vlastně převáží, žejo,“ melancholickým hlasem pronášel Jóža, zatímco upíjel s elegantně vytrčeným malíčkem kávu. „Zjistil sem to až z tý etikety na krabici. Psalo se tam něco englicky, no já to moc neumim, tendle jazyk, a bylo tam něco jako Afrika a takovej vobrázek sklenice s medem. A taky vobrázek s vykřičníkem a takovym panáčkem, co mu trčí ze zadku jehla, ale to sem moc nepochopil. A jak mně nechoděj žádný balíky, vlastně ani dopisy ne, tak sem to právě dneska nedočkavě vodevřel už u schránky támhle venku,“ ukázal chápavě přikyvujícímu Breberovi Jóža, a to sem udělal dobře. Protože dybych to vodevřel vevnitř, tak na tý střeše teďkon sem já. Z bedny totiž vylítly...“

   Divoké africké včely to přestalo bavit, poletovat jen tak nad střechou. Zavřený komín byl pěkná otrava, pár hloupých jedinců už to odneslo. Ale to místo, kam zašli, a pak to bouchlo... možná se ještě otevře. Tvar roje se změnil na klidně vyčkávající.

   Když dopili kávu, Jóža si vzal slavnostněji vypadající šátek. Měl červené puntíky. „A jde se do hospody!“ zavelel radostně a oba se začali cítit jako například ve svátek práce. První, kdo vkročil do zuřivého roje, byl pan Breber, a když z něj vyšel, zaražené včely zíraly na díru ve tvaru mužské postavy, netušíce, kam se poděly ty, které ho před chvílí zaplňovaly. Chtěly se zrovna podívat, co je to za velkou plochou věc, co se otvírá a zavírá, některé ve vzduchu trochu poklimbávaly, a najednou takový rozruch. Chápejte, když jste divoké včely, tak se většinou počítá, že nějaká nezbedná šelma vám s humbukem vyleze na strom a začne vaše pracně vybudované hnízdo shazovat z větve, nadělá fůru rámusu a vy máte důvod být divokými. Kdo by nebyl! Ale teď, ve chvíli, kdy to nejmíň čekaly, přímo mezi ně vejde nějaký dvounožec páchnoucí dost divně a některé včely zmizí. A kdo to měl čekat, co, vy chytráci?

  Než se vzpamatovaly, díra se trošku zvětšila, zvláště v oblasti hlavy, což měl na svědomí Jóžův šátek. Ten se rozeběhl s děsem v očích hned poté, co mu došlo, proč je ten vzduch tak divně... plný malých tvorečků.

„Sakra, to byste nevěřil,“ křičel zpovzdálí pan Breber, „vony vopadaly jak švestky, teda někerý se zaklínily žihadlama do mý vesty, koukněte!“ ukazoval si kamsi pod bradu. Než k němu dorazil Jóža, stačil si vyndat z oblečení na dvacet včel.

   Kroutily se na zemi ve smrtelné agónii a měly proč. Nikdo, kdo zaboří jakoukoli část svého těla byť do oblečení pana Brebera, si nemůže být jistý, jestli to přežije.

   Jóža utrpěl dvě žihadla, zbytek včel také totiž podlehlo ochromujícímu osobnímu kouzlu pana Brebera. Stačilo to však, protože Jóža byl alergický na včelí jed a napuchl v obličeji, takže vypadal jako velký narůžovělý květák. Pan Breber vzal Samsona a hodil Jóžu za sebe. Jelo se do nemocnice.

   Tam všichni říkali Jóžovi „paní“, asi je, sakra, mátl šátek na hlavě, pomyslel si pan Breber zadumaně. Píchli Jóžovi injekci a poslali ho domů.

„Tak a už nemám na pivo, dyž sem to musel dát za pohotovost, a krom toho mně posílali domů, žejo, tak nemůžu neposlouchnout pány doktory,“ řekl Jóža.

„Ale co uděláte s těma včelama, kamaráde?“ staral se pan Breber. Jóža ale nevěděl. Beze slova nasedli na Samsona a pustili se zpátky k domu. Když se blížili po příjezdové cestě, pan Breber po nasazení brýlí zjistil, že včely už nejsou tam, kde byly.

„Kde sou ale teď, sakra,“ zamumlal Breber. Jóža bázlivě otevřel dveře do domu a přivítalo ho...

   Ticho obklopovalo včelí roj, který se neslyšně vlnil vzduchem několik kilometrů od Jóžova domku. Kdyby měly včely ohony, tak by letěly s ohony staženými mezi nohy, nebo chcete-li, nožičky. Takové pokoření nečekaly, nedalo se však nic jiného dělat, než se stáhnout. Někde v horách si najdeme fajn bejvák v nějakým dutým stromě. Někde daleko. Nebo to nemusí bejt v horách. Zahlédly v dálce pěkné stavení blízko u lesa a v nadšené formaci se vrhly k tomu lesíku.

   Právě v té chvíli pan Breber, již po dojemném rozloučení s Jóžou, drandil na motorce a sakroval si cvičně do rytmu jejího zvuku. Sakra sakra, plam plam. Až dorazí domů, zajde ještě na kraj lesa natrhat pár kopřiv a cestou zpátky se podívá na svoje kedlubny, jak raší ze země. Přece jen, už je duben. A to zní skoro jako kedluben.

   Zavřel do kůlny Samsona a po malé svačince („Co sakra dělaj v tý polívce ty knedlíčky, to teda sakra nevím, by na ně měli vydávat zbrojní pas“ nadával nad instantní polévkou s extra knedlíčky), načež se vydal k lesu.

  Včely třepotání křídel už přestávalo bavit, a tak se celý roj stesl na několik velkých kamenů v kopřivách. Nebylo to nic moc, ale za minutku se zase vznesou a najdou vhodné místo pro hnízdo.

   S košíkem přes ruku a srpem si rozšafně kráčel a pískal si. Našel pěkné místo se spoustou nově rašících zelených lístků kopřiv, když tu se kolem něj vzneslo hejno včel – načež se zase kolébavě celé sneslo k zemi. Ne, druhý nápor už nevydržely.

„Sakra, ty včely sou dneska nějak všude, co je to za den, a eště sou ňáký divný, jako by je někdo votrávil nebo co, jo, já řikám furt, že ty mobily sou svinstvo, sakra...“

   Toho odpoledne nasbíral plný košík kopřiv, a s potěšením zjistil, že kedlubnám se daří výtečně.