Jak se stát hrochem.

Jednoho dne se IF (budeme mu tak říkat) probudil, ne zcela ve své kůži.
Kouká… a skutečně. Kůže není jeho.
Poznal to snadno, protože nikdy předtím žádnou kůži neměl.
U nich v Para to bylo zvykem.

*Pocházel totiž z úplně jiné dimenze. Říkali jí Para.

Od té doby, co se IF dověděl o existenci materiální (tedy naší) dimenze,
mnohokrát si vysnil průchod do ní v podobě jakéhosi myšlenkového tunelu.
Nikdy se však neodvážil do něj vstoupit.

*Jejich představy pro ně měly stejný význam jako skutečnost, proto mezi
tím nedělali žádný rozdíl.
U nich v Para to bylo zvykem.

Včera večer se ale rozhodl. Vstoupil do propusti.
Aby si představami nekomplikoval cestu, pro jistotu usnul.
Cestovalo se tak pohodlněji.
U nich v Para to bylo zvykem.

Pan Van Huo byl postarší muž.
Zastřelil se ve čtvrtek odpoledne .
Téměř nic a nikoho neměl.
Na poslední cestě ho doprovázel jeho známý lékař, který vystavil úmrtní list,
jeho stará bytná se psem, cizí dáma s fialovou broží v dekoltu
a několik známých ze Společnosti přátel žehu.
V budově krematoria byli za pět minut půl třetí.
Nedostavila se odpolední obsluha pece.
Kremaci museli odložit.
"Za pět půl maj padla!"
U nich v krematoriu to bylo zvykem.

Duše pana Van Huo (budeme mu tak říkat) se stále
ještě vznášela nad mrtvým tělem.

*Bylo mu souzeno stát se v příštím životě hrochem.
Není tedy divu, že se do převtělování nijak nehrnul.
Sám byl za živa čistotným, tichým a spořádaným člověkem.

Smutně, a trochu zmateně, pozoroval své bezvládné tělo,
když se mu zazdálo, že trochu pohnul rukou.

"Pravděpodobně nějaký optický klam. Možná rozdíl v hustotě vzduchu..."
snažil se vysvětlit si tuto záhadu.

Zatímco se takto uklidňoval, jeho tělo si protřelo oči, zívlo a posadilo se v rakvi.
Van Huo se vyděsil.
Nebýt už mrtev, tak ho na místě trefil šlak.

*IF opravdu nemohl za to, že jeho propusť vede do tohoto těla.

"Odpusťte příteli... Tahle tělesná schránka je vaše?" otázal se IF duše,
kterou vnímal jako sobě rovného společníka.
U nich v Para to bylo zvykem.

"Bývalá" odsekl Van Huo.

"Pak se tedy jistě nebudete zlobit, když ji na okamžik použiji?
Víte, jsem tady jen na skok. Pocházím z jiné dimenze. Říkají mi IF."

"Těší mě. Mé jméno je Vla-Van Huo. Mohl byste mi laskavě vysvětlit,
co, k čertu, děláte v mém těle?"

"Jistě. Víte, tohle je taková studijní cesta.
O vás se teď v Para hodně hovoří, tak jsem toužil poznat jaké to je,
vnímat věci v jejich materiální podobě.
A je to velmi vzrušující vidět věci očima, ohmatat je, očichat...
A slyšet zvuky! To je velkolepé.
A vy jste se dobrovolně rozhodl stát se navždy nehmotným?"

"Ne, tak to unás nechodí. Je mi souzeno převtělit se do...
No, dostanu nové tělo. Tak."

"Aha. A mohl byste mi, jen tak pro ilustraci říct, jak to přijde, že tak
náhle měníte místo svého pobytu?"

"Zastřelil jsem se."

"Jen tak? Z čista jasna?"

"Ne. Z revolveru."

"A důvod?"

"Důvod! To je ono! Teď jste na to kápl.
Proto téměř nikdo z mých přátel nepřišel.
Patrně mě měli za blázna, který se jen tak, pro nic za nic, zastřelil.
Mohu vás, příteli, požádat o laskavost?" změnil tón Vla-Van Huo.
"Uměl byste zaznamenat na papír krátký příběh? Víte, graficky.
Nebojte se, tělo si psaní mechanicky pamatuje. Jen je musíte ideově vést."

"Ano, můžu to zkusit. Počkejte... tady vidím papír... "

"Pero mám v náprsní kapse."

"A... opravdu. Můžete zahájit přenos myšlenek!" řekl IF a psal.

* Tak jak bylo u nich v Para zvykem, popisoval vnitřní stavy a děje věcí.
Mnohému sice nerozuměl a nechápal souvislosti... ale psal.
Dopis v IFově interpretaci zněl takto:

V Halířové uličce, kde maj psi vočůraný všechny rohy, sypalo se na mě nebe
po stovkách malých třpytivých předmětů.
Vzdušné zámky jsem, v tom čase, ztékal obléháním.
Muž, který patřil k vyznavačům sebe v jiných, ovládal lépe umění
odpovídat na otázky.
Slečna Ohnice Pýřivá, stála jednou nohou na černé, druhou na bílé krychli.
Drala se mi do hrudi, vzduch troubil z oken.
Měla již obsáhlou sbírku ztracených hlav.
Velký předstírač číhal pod hladinou na svůj kousek.
Pokryl očima celý povrch jejího těla. Nakonec vyloupal díru.
Prožíval se do hloubky.
Obestřena dutou vůlí, žádala madam mnoho hladkých barevných předmětů.
Žádala.
Maso bylo na talíři.
Svlékala moji duši do naha.
To se jí nyní dokonale zdařilo.
Má duše je neoděna.

" Děkuji pane IF," vydechl Van Huo.
"Vsuňte mi, prosím, tužku zpátky do saka a dopis položte tak, ať je dobře vidět.
Víte, dbal jsem vždycky na pořádek... Děkuji.
A teď mě, prosím, nechte o samotě.
Za chvíli otevřou krematorium, přečtou si dopis a snad pochopí mé pohnutky.
Sbohem příteli. A buďte rád, že se na vás naše přírodní zákony nevztahují."

*IF opustil tělo a vstoupil do své propusti.
Na zpáteční cestě nespal.
Bylo mu tak nějak podivně lehko...
U nich v Para to rozhodně nebylo zvykem.

*V pět hodin třicet minut ráno se otevřela pec
a rakev s ostatky pana Van Huo do ní zvolna vjela.
Nikdo nepřišel.
Všichni jej měli za bláznivého sebevraha.
Tohle Van Huo nemohl přenést přes srdce a stal se odevzdaně hrochem.
Možná že prvním čistotným, tichým a spořádaným hrochem na této Zemi.