Strom

V opuštěné, zarostlé zahradě, za hustým křovím, až těsně u zdi stál strom.
A ten strom byl děsně namyšlenej, protože... No. protože byl divnej.
Každej strom má, že jo, kmen, větve, kořeny, listy, plody a tak... Ale von ne.
Teda, kmen měl. To jo. Kořeny a větve, ale (nikdo si toho dřív nevšiml, taky, co by tam kdo hledal) - von ten strom měl křídla.
Takový blanitý, skládací, jako maj netopýři. Ale velký. Hodně velký.

Pod jedním tím křídlem si jednou z jara postavili hnízdo drozdi.
Strom z toho byl mrzutej a považoval to za potupu. Zvláště pak za čas, když se v hnízdě vylíhli mladí. Pištěli, rvali se mu na křídlech a káleli mu na ně, až se nakonec rozčílil:
"Vy paskřivci jedni uřvaní! Jen počkejte, až já budu lítat! Já vám ukážu...!"
A kul pomstu. Problém byl v tom, že lítat neuměl.
Ne tak drozdi. Ti lítali čím dál tím líp a čím líp, tím dál, až se nakonec už neukázali.
Byl podzim.

Jednoho večera usedl na strom starý havran. Hledal něco na noc, a pod křídlem toho stromu se mu zdálo útulno.
Strom se děsně nasupil a už, už se chystal vybouchnout, když tu ho napadlo: Havrani bejvaj zkušení a chytří... To by se mně mohlo hodit. Chvilku přemejšlel a pak, kupodivu, vlídně pravil:
" Pane havrane, vy ste moudrej pták, měl bych pro vás takovej kšeft. Od této chvíle můžete považovat mý křídlo za svůj domov na celou zimu. Ale, naučíte mě za to lítat.
Havran chvilku zauvažoval - a nabídku přijal. Byl to moudrej pták.

Každej večer teď přilítal do úkrytu pod křídly stromu a vždycky před spaním mu předváděl jak roztahovat a skládat křídla, jak je obracet proti větru, jak jima mávat
aby vystoupal co nejvýš, jak je využít při plachtění...
Tak to šlo večer co večer, celou zimu.

Jednoho večera se, ovšem, havran už neukázal. Zato se objevili drozdi. (Drozdi se vracejí z teplých krajin vždycky v noci. Fakt nekecám.) A hned se pustili do opravy starýho hnízda.

Stromu se navalila všechna míza do koruny a zalomcoval jím dlouho potlačovanej vztek.
Roztáhl křídla proti větru. Vítr se do nich opřel a bušil jima do větví tak, že si strom myslel, že to dělá on sám a že co chvíli musí vzlítnout. Těmi poryvy opadaly všechny suchý větve i rašící pupeny. Spadlo i drozdí hnízdo.
To bylo ale všechno.
Strom byl vyčerpaný a zahanbený. Havran ho oklamal.
Schlíple sledoval, jak si drozd v klidu staví nové hnízdo a pak se ho, z ničeho nic, zeptal:
"Co dělám špatně? Proč k sakru nelítám?"

A drozd mu odpověděl:
"Víš strome, ty nikdy nebudeš umět lítat. Seš na to moc dřevěnej."