Kapitola první

Svědectví Jehovovo

Aby bylo hned od počátku jasno, pro všechny obyvatele planety Země mám velice nepříjemnou informaci: Žádný Bůh neexistuje! Tedy alespoň se nejmenuje Bůh, když už to musíte vědět. Ten Bůh, kterého momentálně uctíváte, se ve skutečnosti jmenuje Elvír Bouží a je to opilec a buran nejhrubšího kalibru. To sice při práci Boha a Stvořitele nevadí, protože se mu to nikdo neopováží vytknout, ale stejně je na zvážení, že uctíváte někoho takového. Jenomže ani ten Elvír Bouží není skutečný Bůh a to je problém. Připletl se k tomu v podstatě náhodou a vy ho teď za Boha omylem považujete. Zdá se vám, že je v tom hned na úvod pěkný zmatek? Žádný strach, bude to ještě mnohem horší.

Celé tohle nedorozumění původně způsobil jakýsi mladík jménem Howa, pocházející z planety Té. I jeho otec se jmenoval Howa, matka za svobodna taktéž Howa, zkrátka všichni obyvatelé planety Té byli Howa jako poleno. Tato zajímavost byla způsobena tím, že otec a matka našeho neslavného hrdiny byli sourozenci, stejně jako jejich rodiče a rodiče jejich rodičů. S incestem si na Té problém nedělali, tak úzkoprsí jste ve Vesmíru jenom vy lidé na planetě Zemi. A tak se každý další obyvatel jmenoval prostě Howa a nikomu kromě Intergalaktické Policie to v žádném případě nevadilo.

Při narození nejmladšího Howy však došlo poprvé ke změně. Na planetu přiletěl úzkoprsý úředník z Getonu 32 a začal procházet jeskyně. Hned nato zbrunátněl a místo shovívavého: „Jak se ten maličký jmenuje?“ se při pohledu do virtuální kolíbky rozeřval: „Co to má znamenat, paní Howa? Jak to, že tady máte novorozence, když jste na téhle planetě všichni z jedné rodiny?“

„Hrun to tak chce,“ utřela ho zkušeně paní Howa. „Milujte se a metastázujte, tak se to píše v Dibli. To přece ví každý blbec!“

„Tak to se mýlíte!“ zahřímal úředník. „Nic takového Hrun netvrdí a Dible to dokonce zakazuje! Vy nevíte, že rodinní příslušníci spolu nesmí mít potomky?“

„My tady žádné potomky nemáme,“ opáčila prostoduše matka, jelikož měla malou slovní zásobu. „Dokonce ani pavouky tady nemáme. Všechno to hážu do džberu a starej pak z toho dělá sekanou pro turisty.“

„A co je tohle?“ ukázal úředník na kolíbku.

„To je přece obyčejné dítě,“ podivila se matka novorozeněte. „To ani nepoznáte dítě?“

„Pardon madam, moje chyba,“ pousmál se úředník. „Asi jste úplně nerozuměla slovu potomek, protože tohle je potomek. Takže kdo to je?“

„Je Howa!“ opáčila nasraně matka a odplivla si na jeho novou polobotku.

„Je Howa,“ mumlal si úředník. „No jistě, píšu si a nezapomínám.“

Potom zapsal do protokolu jméno miminka i se spojkou před jménem, tedy Jehowa a průšvih byl na světě. Tolik tedy k samotnému jménu falešného Boha, abyste se později příliš nedivili.

Ale nyní k meritu věci. Skutečný Bůh se jmenuje Hrun a není s ním žádná legrace. Před několika milióny lety se díky výhře v loterii vyšvihl mezi intergalaktické zbohatlíky, strašlivě zpychnul, a dneska vládne celému vesmíru. Mimochodem, je to velice chytrý hlavonožec, dneska už dávno na penzi a poslední roky pravidelně vede v žebříčku vesmírné inteligence se svým IQ 1658 bodů. Má v pronájmu takovou malou sluneční soustavu 3+1 v souhvězdí Andromeda a věnuje se pěstování Piktusů, což jsou zpívající rostliny s absolutním hudebním sluchem. O jeho duševní úrovni si vůbec nemůžete udělat představu, protože i jeho výkaly jsou na 22 místě, s průměrným IQ 286 bodů, daleko před člověkem.

Jenomže ne on, nýbrž mladý floutek Jehowa stvořil člověka k obrazu svému a pro trochu té zábavy. Jakmile si udělal řidičák, opustil planetu Té a začal se věnovat podnikání. Získal několik planet a rozhodl se na nich založit farmy. Pak už to šlo ráz na ráz a Jehowa se mohl začít bavit křížením všech forem života. Klonoval je jako divý a zanedlouho se vody i souš zahemžily rozličnými druhy živočichů a vzniklo i několik druhů létavců. To je ovšem trestný čin, hrát si na Hruna, což mladému Jehowovi zřejmě nedocházelo, ale ten byl zrovna ve věku, kdy je všem tvorům všechno úplně jedno, takže mu to odpustíme.

Z dnešního pohledu je však jasné, že k nějakým těm chybám ohledně vývoje jistých forem života na planetě Zemi přece jen došlo, ale tomu se nevyhne žádné farmaření, zejména když množíte organický blivajs. Ale tou největší chybou byl zřejmě vznik druhu Homo Sapiens, který se vyvinul naprostou náhodou. Při klonování opičáků Jehowa z rozvernosti přidal DNA svého věčně podnapilého kolegy Elvíra Boužího, aby mu udělal radost. A vyšlo to! Klonované opice začaly zkoumat okolní svět, což je mimochodem ta největší chyba každé organizované hmoty a dnes se této blbosti říká inteligentní život.

Jenomže Intergalaktické zákony klonování přísně zakazují a to je ten problém. Z toho důvodu museli Jehowa i Elvír Bouží planetu Zemi opustit, aby neskončili ve vazbě. Stvoření Homo sapiens byla zkrátka velká chyba, vedoucí k dalším chybám, protože z opice nic kloudného vzejít nemůže. Již brzy se totiž ukázalo, že všichni příslušníci rodu Homo Sapiens jsou od podstaty líní, pitomí a neustále se drbou na intimních místech. Z tohoto pohledu je vznik a rozmnožování dalších entit druhů Homo Sapiens jevem zcela nežádoucím a doufám, že v budoucnu už k nějakým podobným hloupým chybám nikdy nedojde.

Na závěr první kapitoly vám ještě slibuji, že popis vzniku života na planetě Zemi, tak jak je uveden hned v kapitole druhé, je pravdivý, všechny uvedené osoby jsou skutečné a jakákoliv podobnost s historickými událostmi je čistě úmyslná. Tím se i vysvětluje jistá podobnost skutečné pravdy o stvoření života s pomateným pozemským Náboženstvím. Jména jako Jehowa a Bouží jsou sice pravdivá, jejich činy však už ne.

Nad vodami se totiž nevznášel žádný Duch Svatý, jak se píše se v pozemské Bibli Svaté. Jediný kdo se tam vznášel, byl podnapilý Elvír Bouží, když se vracel společně s kamarádem Jehowou v létajícím talíři z pařby na Saturnu. A když budeme dále sledovat Biblické záznamy Genesis, zjistíme, že následně byl večer a poté byla noc, čili den První.

Nechci se s nikým hádat, ale planeta Země byla v době vzniku pozemského života už více než miliardu let stará a dní i nocí zažila nepočítaně. Jestli je tím ovšem míněn den, kdy byl na tuto planetu cíleně zavlečen inteligentní život z Vesmíru, potom má Bible Svatá pravdu a klidně tomu říkejte den První. Nemůžete tím nic pokazit.

 

 

Kapitola druhá

Souboj Titánů

V současné době si lidé na planetě Zemi dost často kladou otázku, proč nám ti drzí mimozemšťané neustále dělají ty záhadné kruhy v obilí. Tento zájem je na místě, protože dělat bezdůvodně jen tak někomu kruhy v obilí je dost divné. Odpověď na tuto otázku je přitom velmi jednoduchá: Líbí se jim to! Když se podíváte na snímky z Měsíce, uvidíte tam podobné kruhové útvary, které pozemští vědci mylně označili za krátery, v čemž se ovšem spletli. Udělali to mimozemšťané! Prostě jsou kruhy posedlí, protože jsou součástí jejich sexuality a tak je všude kreslí, podobně jako lidé všude kreslí kosočtverce. Řeknu vám to asi takhle: Kdybyste vy lidé jednou přiletěli na nějakou jinou planetu, jistě by se našel nějaký nedisciplinovaný floutek, který by někde nakreslil kosočtverec a měl by z toho strašnou srandu. No a obyvatelé té planety by nechápali proč. Taková je celá pravda, proto v tom konečně přestaňte hledat nějaké pitomé poselství.

Jak už bylo naznačeno, všechno se to odehrálo přesně tak, jak se píše v pozemské Bibli, akorát úplně jinak. Země byla sice nejprve pustá a prázdná a nad propastnou tůní tma, to je pravda, ale na oběžné dráze Pluta hrály dvě vyspělé mimozemské bytosti kostky. Ta poslední věta se sice nakonec do Bible nedostala, ale to nic nemění na tom, že Bible popisuje Stvoření v podstatě podle faktů. Možná vám to přijde banální, že život na planetě Zemi začal karbanem, ale všechny civilizace vznikaly podobně. Život se chce prostě šířit a prostředky, které si vybere, nemusí být vždy tak vznešené, jak si vy Lidé často namlouváte.

„Dvě stě šest, Venuše je moje!“ vykřikl nadšeně Elvír Bouží a Jehowa si uraženě odfrknul.

„Poslouchej, kamaráde, nech mě taky někdy vyhrát,“ začal ho přemlouvat, „vždyť už máš dvakrát víc planet než já. Co budeš dělat s Venuší, je tam horko a vlhko?“

„Při hře se věnuji hře, o výhře přemýšlím až po jejím skončení. Třeba ji prodám, třeba ne,“ zasmál se Elvír a hodil kostku do kelímku. „Neupejpej se a nabídni si uranový chlebíček, dneska bude ještě veselo! Sluneční soustava na privatizaci nepočká. Planety jsou dneska tady, zítra zase támhle, však to znáš. Kdo se neumí otáčet, skončí jako řadový zaměstnanec.“

„Jsem Ortodoxní Vegetarián Sedmého Dne, jako bys to nevěděl,“ opáčil nakvašeně Jehowa. „Kromě toho, radioaktivní jídlo je moc těžké na třinácterník. K tomu mě vedla už má nebožka matka, dej jí Pán Hrun věčnou slávu. Ať jí je vakuum lehké.“

„Hele, kamaráde, tvoje máma není mrtvá,“ vyhrknul překvapeně Elvír. „To si jen namlouváš! Včera jsem s ní telepaticky rozmlouval a říkala, že se cítí výborně.“

„Tak to kecá,“ rozčílil se Jehowa. „Je dávno tuhá! Už by taky jednou mohla přestat vstávat z hrobu, i když to dělá jen na té pitomé fluidní úrovni. Vždycky mě tím strašně vyděsí!“

„No dobře, tak teď si zahrajeme o Mars. Docela by se mi hodil k Jupiteru do série. Snaž se, házíš!“ podal mu kelímek Elvír.

„Jenom dvojka, to je pech,“ zabručel Jehowa. „Dneska nemám svůj den.“

„V hlubokém vesmíru není den,“ opravil ho vtipně Elvír. „Existuje jenom čas, kamaráde, to bys už mohl vědět. Kdybys hodil nulu, nechám ti Slunce, energetika je na vzestupu.“

„To je mi fuk,“ zatřepal kelímkem Jehowa. „Stejně hrajeme jenom pro radost. A čí to byl vlastně nápad, hrát s tisícihrannou kostkou. Víš, že to s ní neumím.“

„Hele, moc si nestěžuj!“ utřel ho Elvír a hodil stopětku. „To máš za to, že jsi mě onehda ošidil v kupkách. Než mi to došlo, byl jsem o pěkných pár planet lehčí!“

„V kupkách se nedá šidit,“ bránil se Jehowa. „Je to čistě o náhodě. To ví každý trouba.“

„Ale pouze v případě, když neumíš telepaticky měnit obrázky na kartách!“ ukázal na něj Elvír chapadlem a Jehowa páskovaně zrudnul. „Nemysli si, že to nevím, proto už s tebou karty nehraju.“

„No tak promiň. Já si tu velkou privatizaci Sluneční soustavy nevymyslel, ale když už na tom Hrun trval, tak se nedá nic dělat. Kdo se nesnaží, ten nakonec ostrouhá. Podnikání je podnikání, inteligentní hlavonožec se musí starat, jinak zkamení a skončí v muzeu,“ začal mentorovat Jehowa a mával u toho taktéž chapadly, jak bylo v té době ve vyšší společnosti obvyklé.

„Tak už nežvaň a házej,“ popohnal ho Elvír. „Teď hrajeme o Zemi. Sice je to taková nanicovatá planeta, ale lepší než nic!“

„Tři sta dvacet sedm,“ vykřikl Jehowa. „Země je moje! Konečně se taky dostanu k nějakému obchodování s organickou hmotou. Založím si tam farmu!“

„A co ten kyslík v ovzduší,“ zajímal se Elvír. „V tak agresivním prostředí přece nemůže žádný normální život delší dobu existovat.“

„To už mám promyšlené! Já přece nemám v úmyslu tady chovat nějaké inteligentní formy života. Stačí mi běžný organický život.“

„Na bázi uhlíku?“ podivil se Elvír. „To je přece trestné! Vždyť ti ty stáda budou pořád stárnout a nakonec nevyhnutelně zemřou! Jak se volný kyslík dostane k uhlíku, tak je průser. Taková forma života na uhlovodíkové bázi nemá větších vyhlídek.“

„Já vím,“ podotkl Jehowa. „Zato chutnají mnohem lépe, než jakékoli křemičité formy. Ti tví králíci z Vetaxu chutnají jako skelná vata.“

„Ty jsi ale gurmán,“ pochválil ho Elvír. „Je to sice nezákonné, ale doufám, že mě někdy pozveš na biftek?“

„Nejdříve tam musím vyšlechtit nějaký ten život, bifteky počkají,“ začal míchat kostkami Jehowa. „Akorát nevím, jak to celé spustím.“

„Na to si v dnešní době můžeš někoho najmout,“ zamyslel se Elvír. „Podáš si inzerát: Hledá se Stvořitel, zkušenosti s plísní vítány a určitě se někdo přihlásí. Založíš si akciovku a jdeme do toho.“

„Dobře, ještě si to promyslím,“ opáčil Jehowa a hodil kostkou. „Stejně mám hromadu času, protože jsem nesmrtelný.“

„Každý je nesmrtelný, tak se nevytahuj,“ utřel ho Elvír a urovnal ubrus, vyrobený z nanovláken jiných ubrusů. „Teď házím já,“ prohlásil a telepaticky vydestiloval dva pořádné poháry vodky. Oba si připili a pokračovali ve hře.

Chvíli hráli o Saturn, potom o Uran, ale nakonec se pohádali a šli si každý svou cestou. Jenomže velectěný pan Jehowa, jakožto každý správný podnikatel, neměl na svou novou planetu několik miliónů let čas. To se tak někdy semele, když je hodně práce. Hospodařil tehdy na Plutu a obchodoval s minerály, které tehdy dost vynášely. Nakonec se však vrátil a náhle zjistil, že k jakési Evoluci na jeho planetě Zemi už mezitím došlo. Tak už to prostě chodí, na nehlídaný pozemek se vždy dostaví nějaká ta rozpínavá chamraď. Tehdy se už o svůj majetek začal konečně zajímat, ale prapůvod pozemského života vznikl jinak.

 

 

Kapitola třetí

Uň

Tato kapitola bude zhruba stejně tak nudná jako ty předchozí, protože chemie je všechno, jenom ne zábavná. Zabývá se rozličnými prvky a sloučeninami, které mají tendenci se dále nějak slučovat, nebo rozpadat, podle teploty a tlaku. To moc dobře věděl i hlavonožec Jehowa, proto ohledně stvoření života na své planetě příliš nespěchal, jelikož život si vždy najde cestičku i bez cizí pomoci. Je to způsobeno především prostým faktem, že život je tou neurputnější sloučeninou ve Vesmíru a šíří se kde může.

Život vzniknul kdysi dávno činností prvotních hvězd, které pomocí obrovských tlaků a teplot vyráběly z kvarků všeliké prvky jako na běžícím pásu, což se ukázalo jako obrovská blbost. Jenomže jak chcete takové prvotní hvězdě vysvětlit, že všechno co dělá, je blbost? Ona sama z toho nemá rozum, takže není divu, že jen plodí a plodí, jak už je to na tom světě dáno každému, kdo nic jiného neumí, aby dělal alespoň to, co umí.

Nakonec všechny ty hvězdy vybuchly a vytvořily paradoxně další hvězdy, tentokrát obklopené mračnem z onoho prvního výbuchu. Dnes se tomu říká protoplanetární disk a všichni astronomové to berou strašně vážně. No a z toho disku pak vznikly planety, na nich samozřejmě časem došlo ke vzniku sopek a od toho byl už jen krok, aby se různé protivné vyvřeliny v prvotní atmosféře slučovaly s kyslíkem. Chyběla jen voda, ale tu po dalším čase dodala kondenzace, když při poklesu teploty začal pršet plynný obal a vytvořil jakési louže, kterým se dnes říká moře. A právě tam to všechno započalo.

Malé Uň se rozhlédlo kolem. Šlo mu to celkem snadno, neboť mělo oči kolem celé hlavy a proto si nemuselo unavovat krční páteř, kterou ostatně stejně ani nemělo. Ve vesmíru se v prvopočátcích stvoření na krční páteř moc nehrálo, bylo ještě málo vápníku, to snad chápete, ne? Navíc nebyl čas, ohlížet se zpět. Organický život vzniknul ponejprv na bázi rozličných oxidů, což je doufám bez diskuse, a sloužil hlavně jako autorizovaný dopravce jiným prvkům ve vesmíru. To se vždycky takhle nějaký oxid nechal sopečným výbuchem vymrštit na oběžnou dráhu a vzal si sebou i nějaké jiné prvky, zřejmě proto, aby se cestou příliš nenudil.

Nuže Uň bylo moudré až osvícené zrnko vyvrženého sopečného popílku, ztracené uprostřed širého vesmíru. Stvořitelem všech Uň byla sopka střední velikosti na planetě Dlón, uprostřed Velkého Magelanova mračna. Hrdlo té sopky produkuje každou minutu přibližně miliardu Uň, takže si jistě snadno dokážete spočítat, kolik je to ročně. Matematicky to vypadá takto: Jeden Dlónský rok má 40 pozemských dnů a den má dvanáct hodin, čili, 40 krát 12, krát 60, krát přibližně miliarda, je,… ehm…no, prostě hodně. Naštěstí měří průměrné Uň něco kolem milimetru, proto nemůžou nikoho ohrozit a to i přesto, že se sdružují do part. Z dálky vypadá taková běžná parta Uň jako mlhovina, kterou v podstatě je. I prstence kolem Saturnu jsou partička Uň, která se tam točí a baví se. To víte, děti. Pořád budou dělat problémy, dokud nevyrostou a nezačnou dělat pořádné problémy.

Ve vesmíru se nyní pohybuje cca 1.10⁵³ bezprizorných Uň a jejich počet se bude stále zvyšovat, jelikož jejich rodná sopka je stále aktivní. Jo, a kdybyste chtěli vědět, jak takové normální Uň vypadá, zajeďte si na Saharu, kde před několika tisíci lety dopadlo menší stádečko Uň a úplně zasypalo tamější úrodnou krajinu od Egypta po Libyi. Ve skutečnosti ale všechno začalo mnohem dřív, asi tak před více než pěti miliardami let.

Tehdy dopadlo na planetu Zemi několik Uň z jednoho z prvních sopečných vrhů sopky na planetě Dlón. Měly za sebou dlouhou cestu, přes dvě galaxie, a po cestě kromě nudy posbíraly i několik baktérií, které byly taktéž na výletě. Společně pak dopadly do Velkého Oceánu, takové louže slané vody, obklopující Pangeu. Ten Oceán je následně milosrdně přijal, aby už zanedlouho začal trpce litovat. Uň totiž začalo reagovat se slanou vodou a právě tehdy započalo to slavné Stvoření, o kterém se zmiňuje již Bible. Sice se to tam trošku idealizuje, ale každé literární dílo má své mouchy, tak se v tom nebudeme šťourat.

Nejprve se nic nedělo a po chvíli zase nic. Pak ještě zhruba další miliardu let pořád nic, ale najednou to přišlo! Zhruba před čtyřmi miliardami let a ještě nějakou tou tisícovkou se v Mléčné dráze, na planetě Zemi, z několika miliónů zrnek Uň vyvinula jistá plíseň Zigulda. Bohužel nemůžu říct malá Zigulda, jak bývá zvykem při popisování miminek, protože v podstatě už za krátkou dobu po narození měřila Zigulda 36 metrů a vážila asi 2 tuny. Držela se při hladině a začala driftovat směrem k pobřeží, jelikož všechny děti jsou od přírody neposlušné. Netrvalo dlouho, ani ne dvě stě let a byla vyplavena na pobřeží, kde se dalších zhruba sto let čvachtala v příboji.

Po celou tu dobu vyplavená řasa Zigulda rostla jako z oxidu uhličitého a jakmile jí bylo asi tak tři sta let, zamilovala se do ní další řasa, vyplavená vedle ní. Byl to zelený Vlezloun Vágus, moudrá a rozšafná řasa téhož původu, akorát s nevyřešenou minulostí. Nebyl to sice žádný krasavec, ale to není u řas důležité. V těch dobách řasám na Zemi většinou stačilo, když byl jejich životní partner alespoň trošku zelený a slizký, protože když si nemůžete vybírat, berete to, co zrovna je.

Jednoho krásného dne se tedy náš zelený Rómeo rozhoupal, zaplísnil poblíž a začal se krásné Ziguldě dvořit. Tato činnost spočívala především v tom, že se vždycky takhle za přílivu přiblížil a při odlivu zase vzdálil, což dělal asi tak týden. Zigulda si ho celou tu dobu prohlížela, asi dva dny cudně dělala jako že nic, ale nakonec ho přijala do svých chuchvalců. Co jí taky zbývalo, když už je příboj každý půlden tak vášnivě přiblížil.

Hned druhý den se konala virtuální svatba, uspořádaná několika romantickými mimozemšťany, kteří si přilétli tuhle kolosální událost zdokumentovat. Na té svatbě virtuální kněz Ziguldě i Vágusovi oznámil, že co Hrun spojí, inteligentní plíseň nerozpojuj. Potom ještě chvíli žvanil o rozličných hovadinách a nakonec své blábolení zakončil citátem z Dible, jenž zněl: „Milujte se a žerte se!“ Hned nato se vypařil, a ještě dodnes se jeho stopové prvky nacházejí v ovzduší planety Země. Zigulda ani Vágus si ho však nevšimli, jelikož nervová soustava řas byla v těch dobách v úplném počátku.

O svatební noci se spolu Zigulda a Vágus poprvé buněčně sloučili a shodli se na tom, že mukoproteinové receptory jsou odvaz jako hovado. Následně si pak užili divokou noc plnou vášně, která skončila až ráno, když krásná Zigulda Váguse natrávila. Tím se zvětšila natolik, že se velká část jejího těla ocitla natrvalo na souši. Takový už je ale život všech nadržených řas, zaplísnit, natrávit a rozšířit. Mimochodem, tento evoluční algoritmus do dnešních časů zdaleka nevymizel z repertoáru žádného živého tvora.

A nerozumné Slunce mezitím svítilo na naši Ziguldu jako o život, psal se rok 4 miliardy, 356 miliónů a 654 tisíc let před jakýmkoli letopočtem a život na planetě Zemi se zdál úžasný a skvělý. A nejenom to, on totiž úžasný a skvělý stále je, jak brzy uvidíte.

 

 

Kapitola čtvrtá

Perpetum Stacionáre

V prvohorách byla na planetě Zemi ještě dost nuda, takže si to ze škodolibosti rozvedeme. Občas nějaké ty sopky sice půvabně seškvařily pár mimozemských turistů, vyhledávající krásy a půvaby vznikajícího pozemského života, ale to bylo asi tak všechno. No co se dá dělat, s lávou a kameny si moc zábavy neužijete. Nějaká ta řasa se tam sice již vyvinula v o něco vyspělejší plíseň, ale jinak nic světoborného. Plíseň je prostě jen plíseň a bez odborného vedení to většinou nedotáhne ani na průměrně snaživého policistu. To se však mělo rychle změnit, jelikož Jehowa si konečně našel čas navštívit svůj pozemek. Hned nato si najal jistého Trum Kéra, který dostal od Jehowy za úkol nastartovat na Zemi vývoj živočichů. Málokterý pozemek ve Vesmíru zůstane dlouho nevyužitý, zejména když v sobě skýtá jistý vývojový potenciál, který se dá zprivatizovat.

Trum Kér byl naprostý magor a současně profesionální vynálezce, což byla na planetě Rathan poměrně běžná kombinace. Zvláštní je, že když se učitelka v první třídě ptala dětí, čím chtějí v budoucnu být, všechny děti chtěly být vynálezci, jenom malý Trum toužil být na podpoře. Když pak dorazil na setkání po dvaceti tisících letech, zjistil, že on jediný se stal vynálezcem a na podpoře jsou všichni jeho spolužáci. Cesty Hruní jsou zkrátka nevyzpytatelné, což jen dokazuje, jaký je Hrun borec.

Trum byl znám po celé galaxii svou velikou fantazií. Nejslavnější jeho vynálezy jako elixír stáří, nebo hustě dírkovaný toaletní papír, sice neměly komerční úspěch, ale jeho jméno začínalo mít mezi vynálezci zvuk. Málo se to ví, ale právě Trum před několika lety vymyslel tak praktické věci, jako blikající prezervativ, nebo trenky ze zlata. Dlouhé roky se také mořil s Perpetum Mobile, až ho nakonec zoufalí rodiče donutili dokončit základní školu, kde mu moudří učitelé vysvětlili, že by to byla strašná makačka na bednu, tak tuto lákavou cestu ke slávě opustil.

Bádat však nepřestal. Každý večer si kupoval kartón levného stronciového piva a pár nových kalkulaček, které svým mocným úderem na tlačítka likvidoval po tuctech. Potom až do rána sčítal, odčítal, násobil a někdy, když byl ve formě, i dělil. Práce s novou kalkulačkou totiž přímo stimuluje vědecké laloky akademických mozků v celém vesmíru, bez ohledu na jejich počet i kapacitu.

„Vymyslel jsem digitální bublifuk, radioaktivní papuče a neviditelné záclony,“ oznámil druhý den při vstupu na patentový úřad planety Rathan.

„O podobné ryze praktické věci nemáme zájem, Kére, to přece víš!“ odpovídal mu nasraný úředník Glen, který už ho dobře znal. „Ten tvůj toaletní papír mě dodnes straší ve snech. A já blbec ho vyzkoušel. Ještě dneska mi nikdo nechce podat ruku!“

„Tohle je ale absolutní pecka,“ trval na svém Trum. „Hlavně ty záclony. Vůbec nejsou vidět a to je přece dokonalý fór.“

„Zkus to někde jinde,“ pokynul mu vlídně Glen a znovu si otevřel virtuální noviny.

Trum však nepatřil mezi ty malověrné, kteří po padesátém tisícím neúspěchu hned házejí paprskomet do žita, a pokoušel se o vynálezy v dalších vědeckých oblastech.

Vymyslel například umělé slepé střevo (zakázali ho ti pitomí lékaři), antigravitační slipy (dosud bez využití), nebo čokoládové kladivo (ztrácely se v něm hřebíky), ale úspěch se stále nedostavoval. Částečně i proto, že si většinu těchto patentů raději vůbec nepodal a ihned po načrtnutí na papír je házel ho koše, aby ušetřil drahocenný čas.

Jeho zlatým hřebem bylo vynalezení Perpetum Stacionáre, což byl velmi složitý přístroj, který se bez přestání nehýbal. To není tak jednoduché, jak se zdá, jelikož celý vesmír je v pohybu. Sestrojit přístroj, který by byl vůči galaktickým souřadnicím absolutně nehybný, je dřina, zasluhující si celého mimozemšťana. Jenomže patentový úřad jeho prototyp odmítl s vysvětlením, že to není nic převratného a strčil mu ho za klobouk. Mimochodem, nepochopení patentových úředníků je v celém vesmíru naprosto běžnou záležitostí a dokonce i tak probudilý duch, jakým byl Albert Einstein, měl s nimi problémy.

Nakonec však přece jen zabodoval. Jednoho krásného dne se mu po několika hodinách intenzivního přemýšlení podařilo vymyslet umělou hmotu. Samozřejmě si ji okamžitě nechal patentovat.

„Vymyslel jsem umělou hmotu,“ oznámil Trum šéfovi patentového úřadu ihned po příchodu do jeho kanceláře. „Na tom vydělám majlant!“

„A co to je za hmotu?“ zeptal se ho zaujatě Glen. „Je doopravdy umělá? A jak se liší od té normální? To je velmi důležité, normální hmoty tady máme dost, takže získat patent na nějakou normální hmotu je nemožné, ale s umělou by to snad šlo.“

„Od normální hmoty se hmota umělá v podstatě neliší,“ opáčil sebevědomě Trum. „Snad jen tím, že je umělá!“ vytasil svůj hlavní trumf.

„A co to znamená?“ zajímal se Glén.

„To znamená, že se dá vyrábět,“ dostalo se mu zcela vyčerpávající odpovědi.

„Tomu moc nerozumím,“ zamyslel se úředník. „Hmota je přece všude kolem. A k čemu přesně by vlastně měla ta umělá hmota sloužit?“

„Měla by sloužit k nahrazení normální hmoty,“ pochlubil se Trum. „Normální hmotu nahradí ve všech směrech.“

„Ale proč tedy nepoužijete tu normální hmotu,“ zeptal se ho Glen, který tomu zjevně nerozuměl. „Potom byste žádnou umělou hmotu vyrábět nemusel.“

„Protože normální hmota začíná docházet,“ začal ho poučovat Trum. „To přece ví každý! Stačí si přečíst virtuální noviny, všude se píše o úbytcích přírodních zdrojů. Proto je nutné vyrobit hmotu umělou.“

„A z čeho tedy tu svou umělou hmotu vyrábíte?“ zeptal se ho znovu Glen. „Ptám se proto, aby v tom nebyla nějaká legislativní potíž.“

„No přece z normální hmoty,“ usadil ho Trum. „Jinak to přece ani nejde. Zákon zachování hmoty, to neznáte? Měl byste se stydět!“

„To zní dobře,“ zamyslel se Glen, který se doopravdy styděl za to, že to nepochopil. „Do dnešního dne jsem vás považoval za debila, ale ten nápad s umělou hmotou je geniální. Kolik jste schopen jí vyrobit a dodat na trh?“

„Přesně tolik, kolik mi dodáte klasické hmoty, ze které tu umělou hmotu dělám,“ opáčil vychytrale Trum. „Potřebuji k tomu hlavně uhlovodíky.“

„Umělé uhlovodíky?“ zeptal se ho Glen. „Ty jsou dost drahé.“

„Stačí přírodní,“ opáčil suverénně Trum a zanedlouho měl podepsanou svou první smlouvu v oblasti Vědy a Výzkumu, největší pijavice veřejného rozpočtu všude ve Vesmíru.

Na druhou stranu však není divu. Rathanský průmysl okamžitě pochopil, že vynález umělé hmoty je marketingová bomba a Trum prodal svůj patent za dva miliony Volarů. Umělá hmota byla sice nakonec v celém Vesmíru zakázána, (především po drastických zkušenostech na planetě Zemi) ale to už není Trumův problém a nijak to nesnižuje jeho zásluhy na poli vědy. Hlavní je, že ty dva milióny Volarů úspěšně promrhal v hracích automatech a přispěl tak k ekonomickému růstu planety Rathan, která z toho žije dodnes. Nakonec na té podpoře skončil, jak si to už dávno přál.

A když takhle jednou ráno pročítal inzeráty, narazil na jeden sotva tři tisíce let starý, který si podala firma Svědkové Jee-Howovi a.s. Psalo se tam:

„Hledá se genetický architekt organické hmoty, zkušenosti s plísní vítány. Ubytování v místě zajištěno!“

„To je přesně můj obor,“ rozzářil se Trum, který měl jako každý starý správný mládenec s množením organické hmoty nějaké ty zkušenosti a přihlásil se. Především ve dřezu a za vanou mu to celkem slušně kvetlo, není tedy divu, že byl jediný zájemce i přijat. Kromě toho nedávno čistě náhodou vymyslel frekvenční měnič aminokyselin, stabilizátor mitochondrií a také urychlovač buněčné mitózy. Měl je oba na půdě přikryté starým prostěradlem, tak je prostě jen oprášil a hotovo. Nakonec nasedl do svého létajícího talíře a vydal se na dlouhou cestu do Sluneční soustavy.

Ten urychlovač buněčné mitózy fungoval na velice jednoduchém principu. Šlo v podstatě jen o to, nasytit atmosféru planety zákeřným plynem, známým jako CO₂. To spolehlivě zvedne teplotu povrchu a ty nepřizpůsobivé zelené potvory, známé jako plíseň, se ihned začnou snažit ho konzumovat, přičemž jako odpadní produkt vylučují kyslík. No a stabilizátor mitochondrií už se postará o ten kyslík, to by v tom byl Čerth, aby se něco neujalo.

Cestu trvající několik tisíc let hodlal Trum strávit v hibernaci, jelikož nebyl blázen. Dívat se z okna kosmické lodě je ostatně nuda nad nudu. Něco jako zrnění v televizi, akorát pomalejší. Proto aktivoval Generátor snů, aby mu spaní lépe ubíhalo. Je to sice jen taková obezlička, beze snů by mu to jistě uběhlo naprosto stejně rychle, ale když už si ho koupil, tak ho i zapnul. Inteligentním hlavonožcům pak čas ubíhá rychleji, když nejsou ve stavu vědomí, to je jedna z mála věcí, kterou mají společnou s lidmi.

 

Kapitola pátá

Generátor snů

Jenomže hlavonožec míní, ale Hrun mění. Za oběžnou dráhou Saturnu vzbudil Truma Kéra odporný zvuk. Byl to jeho budík, který si obezřetně propojil s čidlem pohybu ve své kajutě, kdyby náhodou dostal záchvat náměsíčnosti, spojený s vyžíráním ledničky. Ještě zcela rozespalý uviděl několik rozmazaných postav, které tam rozhodně neměly co dělat. Ihned namířil na skupinku vetřelců svůj paprskomet a zařval: „Chapadla vzhůru, parchanti, spadla klec!“ a mimoděk se zatvářil jako americký akční hrdina.

„Jakou klec myslíš, Kére?“ otázal se ho velitel Djuronů, neboť to byli skutečně oni, známí vesmírní lupiči a defraudanti. „Žádnou tady nevidím.“

„To je jen takové přirovnání, pitomče,“ otočil své tři oči v sloup Trum. „Nechám vás všechny zatknout pro pokus o krádež mého nového urychlovače buněčné mitózy!“

„Žádný urychlovač buněčné mitózy nás nezajímá,“ zasmál se náčelník Djuronů. „Stejně nevíme co to je. Chtěli jsme ti jen ukrást tvůj talíř, pochopitelně ten létající a tebe zastřelit! Nic osobního, jen ukrást a zastřelit.“

Všichni Djuroni se zlotřile zachechtali.

„Možná že máte pravdu, ale kdybyste mi náhodou chtěli místo talíře ukrást ten urychlovač, dost byste na tom zbohatli a mě můžete nechat žít,“ nadhodil vychytrale Trum, na což vetřelci nenašli odpověď. „Takhle vyfasujete nejméně deset let hibernace, protože krást cizí létající talíře je ta největší zhovadilost v celém vesmíru. A teď se okamžitě vzdejte!“

„Leda že bych se posral, jak se dneska říká ve vyšších kruzích,“ prohlásil drze náčelník Djuronů. To se mu to kecalo, když Djuroni nemají řitní otvor. Veškerou potravu přeměňují velice efektivním žaludkem na čistou energii, případné posrání tudíž nepřipadá v úvahu.

„Myslím, že když tě rozstřílím na kaši, bude úplně jedno, jestli ses posral, nebo ne!“ chytře opáčil Trum a náčelník Djuronů po chvíli přemýšlení chapadla zvedl.

„Raději se vzdáme,“ otočil se ke svým společníkům. „Zdá se, že to ten magor myslí vážně! Přece se nenecháme postřílet kvůli nějaké virtuální analogii možných událostí, ke kterým nakonec stejně nedojde. Dostaneme maximálně podmínku a zítra jsme zpátky ve hře. Kromě toho si ve vazbě můžeme vyprat ponožky.“

„Myslel jsem, že největší zhovadilostí ve vesmíru je sexuální obtěžování nevylíhnutých larev, ne banální krádeže létajících talířů,“ zabručel další z Djuronů, ale chapadla stejně jako jeho velitel taktéž poslušně zvedl.

„No dobře, tak je to ta druhá největší zhovadilost ve vesmíru, blbouni,“ ulevil si Trum. „Ale to vám stejně nepomůže! Jakmile zmáčknu tady ten knoflík, do dvou minut je zde galaktická policie. Sedí totiž ve vedlejší místnosti a mastí karty. Jakmile zazvoním, dohrají štycha a vtrhnou sem,“ lhal jako o život.

„V tom případě musíš zemřít!“ vykřikl náčelník Djuronů, který začal mít podezření, že Trum si zapomněl náboje na ledničce a telepaticky mu seškvařil mozek. To ještě nevěděl, že Trum Kér má mozky dva, jeden na čtení a druhý na dálku, takže mu při napadení vždycky jeden zůstal. To byla velká výhoda, jelikož jeden mozek je lepší než žádný, jak všude ve vesmíru kromě Země všichni dobře ví.

Trum Kér se chraplavě zasmál a pomocí paprskometu rozstřílel Djurony na kaši. (Měl na paprskometu takový dvoupolohový přepínač: Kaše-Cucky. Zvolil si efektivní Kaši.) Jeho paprskomet totiž náboje vůbec nepotřeboval, jelikož využíval negativní energii samotných protivníků. Čím více jste na něj byli naštvaní, tím větší účinek měla jeho zbraň.

Djuroni se hned nato roztekli na páchnoucí žlutou tekutinu a pomalu odtékali do kanálu, zbudovanému uprostřed místnosti právě pro tyto účely. Hned nato se začalo rozjasňovat a ze skrytých reproduktorů se počala linout hudba až příliš dobrá pro jakékoliv uši. Z hlavního schodiště začaly sestupovat nádherné polonahé modelky a konferenciér nechal spustit ze stropu stovky barevných balónků.

„Děkujeme vám za záchranu,“ počaly se k němu lísat nádherné chapadlovité modelky za potlesku publika, které se tam z ničeho nic taktéž zjevilo. „Muži jako vy jsou pro současný vesmír plný banditů pravým požehnáním.“

„Ale to nic nebylo, dámy,“ opáčil suverénně Trum. „Tohle dělám denně. A čí je to vlastně show?“

„To není důležité,“ opáčil konferenciér. „Vaše hrdinství je příkladem celému vesmíru,“ dodal důstojnějším hlasem.

„Děkuji, všem vám děkuji,“ štkal dojatě Trum, ale právě v tu chvíli mu zazvonil budík a přerušil jeho sen. Chudák Trum Kér se tedy znechuceně probudil, posadil se na kraj postele a nasraně si nazul antigravitační pantofle. Potom si unaveně protáhnul žábra a objednal si u robota ionizované tubokafe.

„Tak to se mi zase jen zdálo,“ pousmál se. „Ten nový polštář s Generátorem snů je skvělý! Ale asi jsem si neměl kupovat ten akční model. Samé střílečky, to není nic pro mě. Zkusím ho vyměnit za pornopolštář, ten mi pomůže lépe pochopit ono prapodivné „nesesmilníš“ o kterém se píše v Dibli. Doufám, že ho v tom obchodě ještě budou mít.“

„Ještě mají dva kusy,“ oznámil mu počítač a hned nato si elektronicky říhnul, jelikož byl vyroben podnapilým programátorem a prodáván se slevou, právě kvůli této drobné výrobní vadě.

„Mimochodem, co mě to vůbec probudilo,“ zeptal se ho Trum, když pohledem na monitor zjistil, že planeta Země je ještě daleko.

„Ale nic, jen intergalaktická Policie,“ uslyšel v reproduktorech. „Už jsou na palubě!“

„Vzdej se dobrovolně, nebo použijeme mírně sadistické násilí,“ oslovil náhle Truma uniformovaný policista, který se chtěl původně na palubu dostat pomocí transportního paprsku, ale když si uvědomil, že nic takového ve výbavě nemá, použil klasické slaňování. „Ale v případě, že by ses rozhodl vzdorovat, taktéž nic nenamítám. Procvičit si po ránu hmaty a chmaty není k zahození, takže tě milerád seřežu,“ dodal a plácl se laserovým obuškem do chapadla.

„Tak já tedy se vzdávám,“ pousmál se Trum, vědom si své diplomatické imunity. „Stejně mě nemůžete zatknout, natož seřezat.“

Hned nato byl brutálně seřezán a odveden na Nektun k výslechu. Ani si nestačil postěžovat, jak bylo jeho nejčastějším zvykem a raději omdlel, což bylo druhým jeho nejčastějším zvykem.

 

Kapitola šestá

Nektun

Být zatčen na Nektunu je skutečně zážitek, už jen proto, že tam nikdy není nuda. Nektun je totiž obří kosmická policejní loď, určená k ochraně zaostalých civilizací. Je tam vazební věznice, soud a popravčí komora, čili tři v jednom. Z důvodu omezené kapacity tam však probíhá výslech, soud i poprava velmi rychle, často vše během jediného dopoledne. To je sice dost mlhavý termín, jelikož v hlubokém vesmíru dopoledne neexistuje, ale nic lepšího mě právě nenapadlo. Rozhodně se to odehrává rychleji, nežli na Zemi, kde máte pořád nějaké ohledy. Zatčený je jednou zatčený, tak už konečně přestaňte s těmi hloupými právy. Nektunští policisté mají sice také jakousi zatýkací formuli, ale mnohem propracovanější než u vás. Žádné právnické finty se nepřipouštějí, všechno je dokonale promyšlené, jak brzy uvidíte.

„Vážený pane zatčený, máte právo na popravu. Jestliže tohoto svého práva využijete, budete popraven. Dále máte právo na obhájce. Jestliže i tohoto práva využijete, budete popraven i se svým obhájcem. Rozuměl jste svým právům dobře?“ usmál na Truma místní policista a hned nato ho seřezal svým služebním obuškem.

„Díky, pochopil jsem to,“ odfrkl si Trum po obvyklém policejním výprasku. „Je dobré slyšet, že mám vůbec nějaká práva!“ Celou cestu do cely si pak pochvaloval moudré Nektunské zákony, které mu umožnily spravedlivý soud.

„Buďte rád, že je to jenom trest smrti,“ chlácholil ho později v cele přivolaný obhájce, na kterého měl ze zákona právo. „Mohl jste dopadnout i hůř,“ dodal a vytáhl si svačinu. Jednalo se o dva plátky chleba s marinovaným pařátem Predátora.

„Jak to myslíte, hůř?“ zajímal se Trum a pozoroval dravý apetit svého obhájce.

„Mnohem hůř,“ opáčil tázaný a dál se ládoval sendvičem. „Ještě byste mohl zalitovat, že jste nevzal tu popravu, věřte mi.“

„To nechápu,“ zamyslel se Trum. „Co může být horšího než trest smrti?“

„To raději ani nechtějte vědět,“ odfrkl si obhájce a vyplivl dva nechutně dlouhé nehty. „Teda ten Predátorův lahodný sendvič je strašný humus. To vám tady nedávají nic lepšího?“

„Neutíkejte mi od otázky,“ trval na svém právu Trum. „Chci vědět, co by mohlo být horšího než ten trest smrti, který mě čeká.“

„Stráž!“ zazvonil obhájce na strážného a vyšel z cely. „Je strašně zvědavý!“ postěžoval si. „A jen tak mimochodem, určitě je vinen,“ utrousil směrem ke skupince zevlujících soudců, kteří si právě na zítřek rozdělovali budoucí popravené. „Doufám, že dostane, co si zaslouží.“

Trum Kér byl tudíž v pěkné bryndě a protože jeho diplomatická imunita mezitím propadla, obával se, že bude popraven bez soudu. Za pašeráctví je sice trest smrti normální, ale bez soudu to nemá tu pravou šťávu, to snad každý chápe. Nakonec se toho soudu dočkal, zřejmě jen díky svému vrozenému smyslu pro spravedlnost, který mimochodem stejně neexistuje. Stalo se to tak:

„Ještě by tady byla jedna možnost,“ naznačil mu vyšetřovatel při prvním výslechu. „Mohl byste prásknout všechny své kamarády a my bychom vás pak zařadili do programu na odstranění svědků.“

„A co to obnáší?“ zeptal se překvapený Trum.

„U soudu udáte všechny své komplice a my se pak o vás postaráme,“ odtušil vyšetřovatel.

„To jako dostanu novou identitu a přestěhujete mě na neznámé místo někde v hlubokém Vesmíru?“

„To zrovna ne,“ připustil policejní důstojník. „Budete v tajnosti taktéž popraven, ale s čistým trestním rejstříkem a to se vyplatí!“

„To myslíte vážně?“ zeptal se po chvíli váhání Trum. „Zdá se mi to nějaké divné.“

„Jenom žádný strach,“ usmál se na něj vyšetřovatel, který měl za přiznání pachatelů prémie. „S poctivostí mimozemšťan nejdál dojde, jak se dnes na planetě Zemi trefně říká.“

„No, víte, myslím, že to raději risknu u toho soudu,“ rozhodl se Trum.

„Právě jste si podepsal parte, vážený popravený!“ seřval ho nasraně důstojník a jediným pohybem chapadla ho navždy vypoklonkoval ze své kanceláře. Soud už pak na sebe pochopitelně nenechal dlouho čekat, šlo jen o to, který ze soudců dříve vystřízliví.

Obžaloba byla nekompromisní. Trum Kér se pokusil na planetu Zemi propašovat urychlovač buněčné mitózy, aby tam pomohl se Stvořením. Za to byl v celém Vesmíru pochopitelně trest smrti, protože hrát si na Hruna je opovážlivost. Na Nektunu byl tento strašný trest ještě zostřený pouštěním pozemských dechovek (získaných časoprostorovou smyčkou z budoucnosti) do cely smrti. Díky této bestialitě se mnoho odsouzených ani nedočkalo popravy. To jim ale jistě nevadilo, protože na Nektunu se popravuje velice surovým způsobem. Odsouzenec musí nejprve přečíst několik výtisků Strážné věže, z čehož pochopitelně zblbne a nakonec za strašlivých bolestí zemře na mozkovou mrtvici.

Trum Kér byl chycen na hranicích oběžné dráhy nejen s urychlovačem buněčné mitózy, ale i s pěknou zásobou růstových hormonů, za což byla na Nektunu tuplovaná smrt. To spočívalo v tom, že jste byl po reinkarnaci vyhledán médiem v dalším těle a znovu popraven. Říká se tomu reinkarnační spravedlnost a všichni na Nektunu tento druh trestu milují. Dvojí smrt je totiž paráda.

Soud s Kérem byl velmi rychlý. Soudce Tré kolem poledne nakoukl do soudní síně a ledabyle zavelel:

„Povstaňte! Kdo z vás je ten Trum?“

„Já!“ vykřikl radostně obviněný, jako jediný oblečený ve společenském oděvu.

„Jste vinen, kamaráde, odsuzuji vás k trestu smrti,“ prohlásil soudce. „Nemám sice důkazy, ale stydne mi oběd. Dáte si poslední viržínko? Anebo raději ne, škodí to zdraví, co?“ zavtipkoval.

„To se ani nechcete podívat na videozáznam z mučení?“ zeptal se ho strážný.

„Možná později,“ zamyslel se soudce. „Dneska jsou na oběd pist-acetonové střapáče a ty se nemají jíst studené. Zatím ho popravte a já se na tu kazetu mrknu odpoledne,“ dodal a vysmrkal se do taláru.

„Soud je u konce,“ oznámil všem přítomným úřední robot a začal se šťourat v tištěných spojích. „Odsuzuji ho k trestu smrti přečtením dvou ročenek Strážné věže Svědků Jehovových. Ať mají další zářez na pažbě.“

Krátce po obědě byl tedy Trum Kér doveden k čtenářskému křeslu, kde na něj čekala hromada výtisků. Dal se do čtení Strážné věže a zanedlouho zhebnul na mozkovou mrtvici. Nakonec byl pohřben vystřelením do vesmíru i se svým slavným urychlovačem. Neuvěřitelnou shodou okolností však ten urychlovač buněčné mitózy dopadl na planetu Zemi, kde začal okamžitě působit. Ani ne tak svou technologií, která stejně stála za prd, ale tím, že při dopadu svou rychlostí probudil spoustu latentních sopek, které nakonec ono zákeřné CO₂ atmosféře planety zcela zdarma věnovaly. Tím je i prokázáno, že Osud celého Vesmíru je jednou daný a nemá smysl se tomu jakkoliv bránit.

No a v důsledku této náhody již nic nestálo v cestě tomu, aby bytost jménem Jehowa mohla později spustit svůj slavný projekt s vybudováním farmy na bázi uhlíku, byť na tom neměla v podstatě žádnou zásluhu. A jen tak mimochodem, Trum Kér se posmrtně odvolal a soudní proces byl naplánován v nejbližším možném termínu na planetě Jdó. Ale o tom později.

 

Kapitola sedmá

Jurský park

Planeta Země byla sice evolučně na vzestupu, ale velmi zaneprázdněný podnikatel Jehowa se o svou novou planetu zrovna moc vzorně nestaral. Jen ji pronajímal rozličným dobrodruhům za směšnou cenu a byl s tím spokojen. Akcie pozemků na planetě Zemi však šly každým rokem nahoru, protože osídlit jiné světy je v podstatě v souladu s evolucí. Spousty zkrachovalých prospektorů z celého vesmíru tedy začaly na Zemi bez povolení majitele pěstovat své buněčné řetězce a většinou na tom zbohatli, pokud je ovšem jejich produkty dřív nesežraly. Říkalo se tomu Transcendentální Bionukleóza, čili zkráceně TB, což lidé později zkomolili na slovo trilobit. Nešlo však o nic jiného, než vyzkoušet na cizí planetě vlastní DNA.

Jenomže vzniklým stádům TB se na Zemi velmi dařilo, takže poptávka po parcelách dále vzrůstala i navzdory pochmurným prognózám. Farmáři množili různé formy organického i anorganického života a dokonce i burzovní makléři tam viděli jistý finanční potenciál, tudíž už v prvohorách bylo na Zemi k vidění spousty podnikavých mimozemšťanů, kteří skupovali embrya TB po tuctech. Dobře se prodávali, jako hýbající se náhrdelníky, ale dali se vsadit i do prstenu. Nakonec tato móda ustala a stejně jako každá levná bižuterie byli TB odsouzeni nejprve k vyhynutí a potom do muzejních vitrín, kde dnes můžete vidět jejich kostry. Každý volný trh se totiž dříve nebo později nasytí, aby mohl být po nějakém čase obnoven.

V druhohorách na planetě Zemi působila skupina osvícených mimozemšťanů z planety Géz, kteří si pronajali od Jehowy celou východní Asii. Ti se specializovali na jiné zvířata, nežli TB, protože měli vizi a začali původní druhy TB šlechtit a zvětšovat. Vyšlechtili zvláštní skupinu tvorů, kterým aplikovali růstové hormony a to především do stehýnek, aby mohli kromě zásobování vlastním masem přispět k evoluci i trochou té zábavy. Dneska se ohryzaným pozůstatkům těchto tvorů říká dinosauři. Ti byli ve své době velmi vyhledávanou a chutnou komoditou a současně i závodním zvířetem.

Prohnaní kolonizátoři z Gézu byli totiž nejen obchodníci s masem, ale měli rádi i sport a sázení. Vždy před porážkou uspořádali i nějaké ty závody, jak se na osvícené farmáře sluší a patří. Ten den zrovna pořádali závody v jízdě na Tyranosaurech, když se obloha náhle zatáhla a vůbec se ten den počasí celkově posralo. To bylo k vzteku, protože v dešti klouzaly tříprstým dinosaurům nohy a jejich časy na letmou stovku nestály za nic.

„Vsázím padesát Volarů tady na toho šedáka,“ zvolal Den Gůh a ukázal pařátem na jednoho z Tyranosaurů. „Líbí se mi, jak pohazuje hlavou, určitě je ve formě. Akorát netuším, proč se tak třese.“

„Asi proto, že ho řídí ho tvůj bratranec Setl Dé,“ zasmáli se všichni kolem. „A to je vyhlášený nenažranec. Vždyť ho ten chudák ani neunese.“

„Co to žvaníš, troubo, Setl shodil na závody skoro dvě tuny. Dokonce si oholili i hřbetní ostny, aby byl co nejlehčí,“ bránil svou rodinu Den Gůh.

„Ale pořád váží dvakrát tolik, co ten jeho šedák. Určitě mu zlomí vaz, jen si na něj sedne,“ zašklebil se Dré Ex, vyhlášený dostihový expert. „Mimochodem, víte o tom, že Tyranosauři prý vidí jen to, co se nehýbe? To je divné, že? To by pak naráželi do skal a tak podobně, vlastně počkejte, oni prý vidí jenom to, co se hýbe. Nebo taky ne? Ale to je jedno, hlavní je, že mají moc řídké kosti, na bázi vápníku.“

„Cože? Vápníku? Cha, cha, tak to je jasné! Copak vápník je nějaký prvek?“ začali se pochechtávat všichni sázkaři kolem.

„Zastavte týrání dvounožců, trojnožců, i vícenožců!“ vtrhla náhle na závodiště skupinka pomatených ekologických aktivistů. Mávali transparenty jako o život a při své snaze zabránit osedlání Tyranosaurů jich několik ušlapali. „Ti chudáci nemůžou za to, že je příroda stvořila chutné a k naší zábavě! Udělejme z nich salámy, dokud jsou nezranění a liboví!“ skandovali vespolek.

„To je hrozné,“ bučeli všichni kolem. „Vyveďte ty idioty ze stadiónu, kdo se na to má dívat!“

„A co když mají pravdu,“ ozval se jeden z diváků. „Třeba ti Tyranosauři skutečně nejsou na závody stavění. Podle mě se hodí tak jedině do rizota.“

„Na tom něco je,“ ozvali se další. „Není to náhodou týrání zvířat? Pojďme je raději hned podřezat a sníst!“

Všichni se zasmáli.

„Ale no tak, chlapi, mějte rozum,“ vzal si slovo rozený vůdce Den Gůch. „Tyranosauři jsou přece nesvéprávní, jinak by měli alespoň nějaké práva. Jsou to klony organického původu a kromě toho je běhání po okruhu nesmírně baví. Říkal mi to majitel stáje, tak to musí být pravda. Ale je možné, že se můj bratranec Setl už zase zbytečně moc přecpává těmi Triceratopsy. Včera sežral dva a k tomu tunu hranolek. S takovou zase za chvíli přibere a bude muset s ježděním přestat.“

„Životospráva je pro žokeje důležitá,“ vmísil se do hovoru další z diváků. „Můj malý synek sice zatím jezdí jen na Velociraptorech, ale brzo půjde do školy a já mu budu muset koupit něco výkonnějších. Už je na ně moc velký. Asi mu koupím nějakého staršího Ceratosaura, protože naše děcka furt sedí jen u počítačů, tloustnou a menší zvířata je prostě neunesou.“

„Svatá pravda,“ přidal se Den Gůch. „Obezita nás všechny jednou zničí!“ a zakousl se do obrovského bůčku. „Tohle je jenom dietní bůček z Brontosaura, je zdravý,“ dodal, když se na něj ostatní po jeho kritice přejídání podezřele zadívali.

„Žádný Brontosaurus neexistuje, to je omyl, způsobený záměnou ve startovní listině, ale ticho!“ okřikl je starší sázkař, který stál vedle. „Už se bude začínat.“

Žokej Setl Dé mezitím přistoupil se svému tyranosaurovi, který mu sahal tak sotva do pasu. Ten chudák se třásl strachy, ale Setl na něho stejně nasedl. Chudáku tyranosaurovi okamžitě praskla páteř a zhroutil se mrtev. Ostatní žokejové se tomu od plíce zasmáli, ale když i oni nasedli, jejich závodní Rexové se začali potácet a padali pod tou tíhou jako mouchy. Pořadatelům tedy nezbylo, než celou akci odpískat.

„Ten závod nestál za nic,“ mávli chapadlem Den Gůch a Setl Dé. Pak odešli do baru na pár hektolitrů přesličkové kořalky a několik chutných pečených Brachiosaurů. Brachiosauro-knedlo-zelo, to byla jejich oblíbená pochoutka, s tím se nedá nic dělat. Ostatně, takhle to končilo vždy, nuda a potom žranice, už je to trošku unavovalo. Nedivte se, nejenom brontosaury je mimozemšťan živ.

„Budeme si muset najít na závody nějakou jinou planetu, tady na Zemi se rodí poslední dobou jen samí ratlíci,“ zklamaně zavrčel další z žokejů. „Mají jediné štěstí, že jsou tak chutní, jinak bych je hned postřílel.“

„Ale ty je stejně střílíš, abys je mohl jíst,“ namítnul jeho kolega. „Hned po závodě je složíš a porcuješ jako o život, kolikrát jim ani nesundáš čísla.“

„To je fakt,“ uznal žokej a taktéž se raději odšoural do baru. „Možná bychom se na tuhle planetu měli vykašlat. Na Zemi je zcela evidentně problém s gravitací. Pořádné dostihové Saury tady nikdy nevypěstujeme.“

A měl pravdu. Veškerý organický život totiž není o ničem jiném, nežli o gravitačním zrychlení. Tento názor vlivného žokeje ovšem způsobil fakt, že planeta Země byla ve vyšších kruzích považována za neperspektivní. Jenomže čas mezitím neúprosně plynul dál.

 

 

Kapitola osmá

Jurg Sinavý

Jenomže v třetihorách se situace ohledně opuštěné Sluneční soustavy začala měnit. Na planetě Zemi se navzdory očekávání nějaký ten mimozemšťan občas i usadil, i když většinou nedobrovolně a s krajním odporem. No co se dá dělat, kdo by taky dobrovolně trávil čas na tak nehostinném místě, kde teplota klesá kolikrát i pod dvacet stupňů Dehlia. To je naprostou shodou okolností úplně stejná teplota, jako dvacet stupňů Celsia, což je způsobeno tím, že Anders Celsius náhodně našel o mnoho tisíc let později, přesně v roce 1742 pozemského letopočtu ztracený Dehliův teploměr, který na Zemi náhodně zapomněla jedna z mnoha pozdějších mimozemských výprav. Dal si ho patentovat a pojmenoval ho po své ctěné osobě, jak už to tak dělávají všichni významní vynálezci od stvoření světa.

Ale zpátky k našemu příběhu. Zhruba rok, možná dva, ale rozhodně ne víc než tři roky, chtěl Jurg Sinavý ještě čekat na záchranu. Potom byl rozhodnut vzít si život, aby všem ukázal, kdo je tady nad věcí. Jurg Sinavý byl před sto dvanácti tisíci lety vysazen za trest na malé perspektivní planetce Zemi, za to, že zbytku posádky neustále blokoval přístup na společné WC svou permanentní řídkou stolicí. Posádka Stříbrného šípu to nakonec nevydržela a vysadila Jurga na planetě Zemi, zatím jen nesměle vstupující mezi obydlené planety. Bohužel pro něj, na zcela opuštěném ostrově uprostřed Atlantiku.

Začátky byly truchlivé. Rvát se s přírodou, sám na celé planetě, vysazen za trest bezcitnou posádkou, to by zlomilo kohokoliv. Ne však Jurga, protože neměl kosti. Začal na Zemi metodicky budovat novou civilizaci, protože takhle si jeden může připadat jako Stvořitel. Hrát si na Hruna je koneckonců touhou každého smrtelníka. Smrt mu sice zatím zdaleka nehrozila, jeho rasa se dožívala několika miliónů let, ale stejně je lepší být připraven, proto si ihned založil svůj vlastní ostrovní stát, který pojmenoval Antlantida. Pochopitelně to byl stát demokratický, protože demokracie může vzniknout jedině v tom případě, kdy může rozhodovat každý o všem, tedy řešením je pouze samota.

„Vážení zastupitelé,“ oslovil Jurg hliněné poslance, které vymodeloval z jílovité půdy minulou neděli. „Nechávám hlasovat o výstavbě dálnice z jedné části ostrova na druhou a zpět. Nějaké námitky?“

Žádné námitky nikdy nebyly, jelikož hlinění poslanci mluvit neumí a proto raději mlčí. Kdyby se to naučili i ti naši živí, tak by byly přenosy z poslanecké sněmovny alespoň částečně snesitelné.

„Považuji tedy svůj vlastní návrh za schválený,“ pokýval moudře hlavou. „Ještě před tím však potřebujeme továrnu na výrobu asfaltu. Kdo je pro?“

Znovu bylo ticho.

„Výborně, takže v podstatě jednohlasně schváleno,“ pousmál se Jurg. „Takže do práce, ať náš ostrov vzkvétá pro blaho všech, což jsem tedy hlavně já, trošku vy, ale hlavně já!“

Tak to šlo den za dnem, rok za rokem. Jurg makal jako o život a brzy začal připomínat typického zahrádkáře, který po desáté okopává ten samý záhon. Musel to dělat, protože rasa Ketonů byla od přírody nechutně pracovitá. Pokud nevíte, kdo to jsou Ketoni, tak si představte Japonce zkříženého s vibrátorem, takovou mají výkonnost.

Prvních sto tisíc let se ještě dalo vydržet, ale posledních dvanáct tisíc let se tak vleklo, že Jurg začínal propadat obavám, jestli si dokáže zachovat zdravý rozum. Kromě toho neměl do čeho píchnout, práce byla hotova, hospodář byl zbytečný. Všechno potřebné již měl vybudováno, jelikož byl pracovitý až běda a od rána do večera pořád něco stavěl. Před třemi sty lety si dokonce postavil už čtvrtou jadernou elektrárnu, i přesto, že už tři jiné měl. Za těch sto dvanáct tisíc let se totiž Jurg skutečně činil. Navzdory tomu, že byl na ostrově o průměru pět tisíc kilometrů zcela sám, vybudoval stovky měst, síť dálnic a spoustu továren na výrobu nejrůznějších hovadin.

„Občané, ptám se vás,“ vykřikoval občas ze své tribuny, kterou si na zakázku sám sobě ztloukl z místního posvátného stromu, který před stětím posvětil. „Co nám ještě chybí?“

Zavládlo hluboké ticho, způsobené hlubokým tichem všude okolo.

„Jak se zdá, nechybí nám nic, ale stejně neustaneme a budeme budovat lepší společnost až do úmoru!“ zavelel Jurg a odešel domů přemítat nad truchlivostí samoty.

Bohužel, něco důležitého mu skutečně chybělo, a to nějací spoluobčané. Bez obyvatel je všude ve vesmíru nuda, jelikož žádné občanskoprávní spory, které všichni tak milují, se nekonají. Jurg nejprve přemýšlel nad tím, že by se naklonoval, ale nakonec to zavrhnul. Už tak se sebou po těch sto dvanácti tisících letech o samotě špatně vycházel, ještě aby tady byl víckrát. Další měsíce tudíž strávil Jurg v depresi. Už ani nemohl nic dalšího stavět, aby se zabavil, vše už bylo zastavěné, žádná parcela mu nezbyla a navíc jednou sám v opilosti odhlasoval, že demolice jsou nepřípustné a s ohledem k budoucím voličům od toho nechtěl couvnout.

Nakonec po uplynutí těch tří let, které si stanovil jako strop, zašel zoufalý Jurg do jedné své továrny na výrobu provazů a vyrobil si tam provaz. Byl to mimochodem první provaz, který v té ohromné továrně na provazy někdo vyrobil, a taky i poslední. Potom odešel do další ze svých továren, tentokrát do stolařské a vyrobil si šibenici. Nakonec se oběsil ve svém vlastním hlavním městě před budovou parlamentu, kterému sám předsedal. V kapse měl uložen klíč od moderního pohřebního ústavu, který si pro jistotu zbudoval už před mnoha tisíci lety, s prosbou, aby ho první návštěvník ostrova pohřbil do připravené rakve, kterou si sám loni vyrobil. I díru na hrob měl vykopanou, stačilo ho jen zasypat připravenou lopatou, dovezenou z továrny na lopaty na druhém konci ostrova.

Jelikož je však jeho ostrov už dávno pod vodou, dosud Jurga nikdo nenalezl a on se tam stále houpe na smyčce, v poryvech podmořských proudů. Jo, jo, samota je hnus, hlavně když už všechno ostatní máte. Jeho Atlantida ale nezůstane nikdy zapomenuta, byť se právě nachází na dně moře. Ale ještě o ní bude zmínka, žádný strach. Potomci Ketonů se v budoucnu pokusí vznést restituční nároky na celý podmořský útvar, ale budou pozemšťany usmaženi se zeleninou a hranolkami, pokapáni ústřicovou omáčkou a sežráni ještě před hlavním jídlem.

Jejich právní zástupci totiž přiletěli na planetu Zemi do gurmánského dvacátého století, a protože se trošku podobali pozemským krevetám, skončili všichni na talíři. Tento truchlivý konec je však zcela v souladu se směrnicí 27/2355 Sbírky vesmírných zákonů, tj. Nakládání s mimozemskými restituenty, jenž byla schválena Intergalaktickou Radou v osvíceném roce 2355 před Hrunem. V té se jasně uvádí, že všechny jedlé formy života musejí na služebních cestách používat ochrannou cesiovou kombinézu s radioaktivním proužkem, jinak za jejich osud nikdo nenese zodpovědnost.

 

Kapitola devátá

Figurky Hutta šestého

Zhruba před deseti tisíci lety a dvěma minutami přelétala nad Tichým oceánem Duranská kosmická loď. Na palubě byla skupina mimozemských uprchlíků, kteří hledali nový domov. Země se jim však příliš nezamlouvala, protože je tady v zimě pořádná sibérie a v létě koneckonců taky, tak si jen načerpali několik miliónů litrů ropy, aby měli cestou co popíjet a chystali se na další cestu. Byli nervózní už od podstaty, možná i z toho důvodu, že ani po mnoha miliónech let evoluce neměli doposud vyřešenou otázku, jestli má být hlavou rodiny muž, nebo žena. A jelikož se jejich planetou přehnaly feministické i šovinistické hnutí už mnohokrát, začali v tom mít sami trošku chaos.

Duraňané putují vesmírem již odpradávna, stejně jako všechny pomatené formy života. Navíc jsou strašlivě rozmazlení a nikde se jim nelíbí. Nade vším ohrnují svůj zakrnělý chobot a bez přestání prudí. Jednou se jim zdá obloha málo zelená, jindy moře zbytečně žluté. Když fouká vítr, jsou nasraní, když je bezvětří, tak jsou nasraní ještě víc. Kromě toho se živí pouze kapalnými uhlovodíky, které se jim zadají jednou moc sladké, jindy zase málo výživné. Některým povahám prostě nevyhovíte.

„Nehraj si pořád s těmi figurkami!“ houkla Tatínka (na planetě Duran rodily Tatínky, zatímco Maminek se jen povaloval a chlastal) na malého Hutta šestého. „Měl by ses raději učit, jinak dopadneš jako tvůj Maminek.“

„Starej se o sebe,“ opáčil mezitím podnapilý Maminek a napil se heptanového piva. „Raději se dívej na ty svoje pitomé seriály o nezničitelných vibrátorech, to alespoň vydržíš chvíli zticha.“

„A na co se mám asi tak dívat? Na ten tvůj pitomý čoftbal? Jak deset pitomců plave za dutou čedičovou koulí na hladině roztaveného kovu, a předhánějí se, kdo ji dřív spolkne? To má být sport?“

„Je to sport!“ oponoval Maminek. „Je to ukázka síly, odvahy a nadšení, ale to vy ženské nikdy nepochopíte. Nemáte na to mlíčí! Boj, to je vše, o co tady ve vesmíru doopravdy běží!“

„Tak až dofandíš, mohl bys spravit dřez,“ utrousila Tatínka. „Už mi v něm zmizelo do hyperprostoru několik houbiček a platinová drátěnka od Dědečky. A je to jasně tvoje vina!“

Předchozí rozhovor bych vám měl zřejmě vysvětlit. Durňané se totiž rádi hašteří! Díky vynucenému soužití dvou subdominantních pohlaví zjistili, že hašteření je základ komunikace. Kdyby hašteření zmizelo, všechna manželství by se rozpadla. Manželé si totiž stejně většinou už dávno nemají co říct, ale hašteřením vzniká hluk, vzbuzující iluzi rozhovoru. Důkazem toho je fakt, že oba po sobě většinou štěkají současně a už po několika sekundách neví, co jim ten druhý říkal. Tak je to ostatně i správné, v manželství má smysl mluvit jen tehdy, když vás nikdo neposlouchá.

„A to se nemůžeš postarat o to, aby náš syn nezvlčel?“ začala provokovat flákajícího se Maminka jeho žena Tatínka, protože se zrovna nudila. „Jestli zvlčí, nevezmou ho ani na koordinátora a bude se muset živit jako obyčejný kosmonaut. A jak my oba dobře víme, kosmonauti jsou hrozná pakáž!“

„Kosmonauti jsou v pohodě,“ opáčil Maminek a otevřel si další pivo. „Sám jsem přece kosmonaut, nevzpomínáš si? A proto sis mě taky vzala. Kosmonauti cestují Vesmírem a zažívají spoustu rozličných dobrodružství.“

Potom si říhnul a napil se piva.

„Ale přesně o tom mluvím!“ začala nabírat páru Tatínka. „Kosmonauti jenom chlastají a povalují se u televize. A jestli bude z našeho syna taky jenom obyčejný kosmonaut, tak určitě zvlčí!“

„To je nemožné, miláčku, vlci mají odlišnou DNA,“ zabručel Maminek. „Nemůže zvlčet ani náhodou! Stačilo dávat v zoologii větší pozor a méně sledovat seriály.“

„Myslela jsem to obrazně, ty hulváte! Třeba aby neskončil jako ty!“ skočila mu do řeči Tatínka. „Povalováním na pohovce a čuměním na ten blbý čoftbal v televizi. Stejně je to zábava pro burany!“

Maminek díl popíjel a pro změnu se koukal z okna. Čekal, až to přestane Tatínku bavit, ale to hrubě podcenil mocný vliv chromozomu y, když není korigován působením chromozomu x.

„Slyšíš!“ obořila se na něj Tatínka. „Pořád si jen hraje s těmi pitomými figurkami, cos mu loni koupil na Vektunu a na učení mu nezbývá čas.“

„To si má podle tebe hrát s tím trapným plyšovým Predátorem, co dostal loni k vylíhnutinám?“ ušklíbl se Maminek. „Ty moje figurky jsou alespoň z přírodního materiálu a dá se s nimi později zatopit v termonukleárních kamnech.“

„To ale nic nemění na tom, že se neučí!“ poučila ho Tatínka. „Učení je základem veškerého vědění, vzbuzuje touhu po poznání a celkově povznáší. A navíc si učených vetřelců všichni okupovaní domorodci váží!“

„Učených pitomců si nikdo neváží, protože jsou směšní,“ zasmál se maminek. „Všichni mají respekt jedině k hrubé síle.“

„Učenců si váží všude ve Vesmíru,“ trvala si na svém Tatínka.

„Hovno, hovno, hovno!“ opáčil zdvořile pan Maminek. „Učení je pro blbce. Všechno, co potřebuje vědět, je jak správně otevřít plechovku piva očním víčkem. Koukni se na mě, kam jsem to i bez školy dotáhnul. Až na filozofa Veškerenstva, Mistra Zevlování a Střadatele Moudrosti. Sice bez diplomu, ale i tak je to úspěch.“

„Na obyčejného blbečka jsi to dotáhnul, ty chytráku!“ začala si ho podávat Tatínka. „Nikdy jsi neměl pořádnou práci! Vlečeme se vesmírem, bez domova, bez budoucnosti, co s námi bude?“

„Nikdo mi neřekl, že je tak důležité mít budoucnost,“ bránil se maminek. „Narodil jsem se v rodině drogových dealerů, ti na budoucnost nemyslí. Většinou si vystačí s přítomností.“

„A navíc jsme úplně bez kreditek,“ povzdechla si Tatínka. „Kdybych tak měla alespoň jednu, to bych se hned cítila lépe.“

„Stejně tady v hlubokém Vesmíru nejsou žádné bankomaty, takže by to ty kreditky byly k ničemu,“ pokoušel se ji uklidnit Maminek, ale ihned ho přerušil její hysterický řev.

„Okamžitě mu ty figurky seber!“ začala po něm ječet Tatínka. „Jinak se odstěhuji ke své Tatínce.“

„No dobře,“ zavrčel Maminek, vstal, posbíral chapadlem všechny figurky a vyhodil je z okna. „Tak co, jsi spokojená, Tatínko?“ zeptal se ironicky za hlasitého pláče malého Hutta šestého. „Teď se může učit od rána do večera a vůbec nic ho nebude rozptylovat,“ dodal a otevřel si další heptanové pivo.

A figurky mezitím dopadly na jeden malý ostrov, který za několik set tisíc let dostane jméno Velikonoční.

 

Kapitola desátá

Jertan z Bertu

Když je hlad, tak je hlad, však to sami znáte, zejména takhle na večer se to dost projevuje a většinou jako na potvoru když jste ztraceni na cizí planetě. Tuto hlubokou pravdu vám potvrdí každý, kdo se někdy ztratil na cizí planetě, takže kdyby se vám to v budoucnu někdy přihodilo, nepropadejte panice a klidně se najezte. V zájmu zachování vlastního života totiž dokážete pozřít téměř cokoliv, byť by se vám to sebevíce hnusilo, protože každá živá bytost v sobě chová naději, že když přežije a vrátí se do civilizace, s pomocí právníků strašně zavaří těm, kteří nesou vinu na jejich utrpení.

A naprosto stejným pravidlem se řídil dravý prospektor Jertan z Bertu, který se začátkem čtvrtohor ocitl na planetě Zemi. Ocitl se tam nechtěně, vinou nějakého pitomého mechanika, který příliš laxně zkontroloval motor jeho hypermoderní mezigalaktické rakety, ale nestěžoval si. Po návratu ho stejně zažaluje a připraví o poslední Volar, takže zatím nezbývá než čekat. Proto si vytáhl z rakety příborník, ubrousek, vložil mezi dvě housky menšího mamuta a spokojeně přežvykoval. Měl sice raději chleba s máslem a s vetřelcem, ale na Zemi vetřelci nežijí, tak se musel spokojit s mamuty.

Na planetě Zemi se Jertan z Bertu ocitl vlastně úplnou náhodou, protože se mu porouchal za oběžnou dráhou Marsu fotonový karburátor a to byl průser, jelikož Jertan neměl ani ponětí, co to vlastně ten fotonový karburátor je. V tom se nelišil od běžného pozemského motoristy, který o fungování karburátoru nemá taktéž ani páru. Na planetu Zemi ještě doletěl setrvačností, ale dál už to nešlo, proto nouzově přistál a začal se rozhlížet po okolí.

Přistál v Africe, na jedné z mála neprodaných parcel. Byl v pěkné bryndě, jak rádi říkávají intelektuálové, kteří jsou mimochodem jen svou vlastní existencí neustále v pěkné bryndě. Ještě že měl Jertan na nástěnce v pilotní kabině přišpendlenou vizitku levného servisu na Proximě Centauri a tak tam zavolal světelným mobilem. Když mu to konečně za tři pozemské roky ten servisák zvedl, slíbil mu, že do deseti let bude u něj na Zemi a dá mu tu jeho rachotinu zase do kupy. To bylo v pohodě, protože u řemeslníků deset let sem, deset let tam, nic neznamená.

Jertan mezitím jedl mamuty a přemýšlel nad tím, jestli jsou lepší ti hnědí s dlouhými kly, nebo ti šedí s krátkými, ale nakonec to rozsoudil tak, že je mu to vlastně jedno, protože z gastronomického hlediska nebyl rasista. Když je sežral, dal se do obřích mravenečníků a ptáků Noa, jelikož miloval jejich zakrnělé grilované křidélka. Žral vlastně všechno velké, co mu neuteklo. No, a protože jeho rekord na stovku byl něco málo pod pět sekund, neuteklo mu nic, takže po jeho působení zůstaly na planetě Zemi jen menší druhy.

Jediný, koho ze středně vzrostlých exemplářů ze zásady nežral, byli neandrtálci, jelikož jimi opovrhoval. Nepoužívali ústní vodu a oblékali se do nevzhledných kůží toho, co zrovna sežrali. Z nudy je zkoušel naučit číst a psát, ale když mu po jedné hodině o přestávce sežrali všechny učebnice, začal je ignorovat. Duševní vývoj na planetě Zemi měl mít ještě dlouhého trvání.

Z nudy si začal psát takovou pitomou divadelní hru. Chtěl, aby to bylo co nejvíc ujeté a tak si vymýšlel takové absurdity, až se tomu kolikrát sám musel smát. Nechal se inspirovat pozemskými opičáky a vůbec to celé pojal velice pozemsky. Naprosto nepravděpodobné postavy, komický děj, spousta nezáživných keců o ničem, ostatně, humoru není nikdy dost a určitě to nějakému režisérovi na Bertu prodá.

Nakonec po deseti letech čekání, s pouhým půlhodinovým zpožděním, přiletěl servisák a začal mu opravovat mu tu jeho kraksnu. Rozložil diagnostické přístroje, zapnul je, aby co nejvíce blikaly a potom mu během několika sekund vyměnil karburátor. Tím ale neskončil. Vrtal se mu v motoru dál, aby mohl později navýšit cenu.

„Tak jaké to tady ty tři roky bylo, co kamaráde?“ zeptal se ho ironicky, aby navodil milou atmosféru, která vzniká vždy, když si pozvete domů nějakého opraváře. „Jistě to musela být paráda, šéfe. Spousta zážitků s prvoky.“

„Raději sklapni, debile, nebo do tebe vystřílím celý zásobník nukleárních broků!“ opáčil vztekle Jertan, který nesnášel žoviální řemeslníky. „Země není až tak zaostalá jak si myslíš, ty blbče, jsou tady i nějaké opice, které mají IQ podobné servisním technikům! A místo těch blbých keců si raději pohni, už tady nemíním strávit ani minutu. Mimochodem, kolik je hodin?“

„Hele, na to se mě neptejte, šéfe,“ ignoroval jeho invektivy servisák. „Faktury platím vždy se zpožděním, takže nemám ani ponětí jaké je dnes datum, natož kolik je hodin. A teď mě nechte pracovat, musím vyměnit ten karburátor a taky ještě pár dalších součástek, které jsou sice v pořádku, ale něco si bokem vydělat prostě musím. Takový už je život!“

„Tak to si vychutnám, kamaráde,“ zasmál se Jertan. „Naposledy jsem viděl pracovat svého dědu a to jenom proto, že se mu porouchal robot. Podobné činnosti se ve vesmíru už asi tak tisíc let nenosí. Takže pracuj a účet mi pošli poštou. Určitě se u soudu domluvíme.“

Oprava pak po jeho proslovu vskutku netrvala dlouho, jelikož servisák pochopil, že tady ho žádné terno nečeká. Již za pouhé tři minuty bylo po všem, načež Jertan neváhal ani okamžik a briskně odstartoval, aniž pochopitelně zaplatil. Pochytil totiž na planetě Zemi kromě několika nemocí i zdejší morálku, čili: Nikdy neplať za provedený úkon, protože už byl proveden! To bylo jeho heslo. Ostatně, vždyť je to jedno, řemeslníci si to vynahradí na někom jiném.

Teprve když už byl daleko za Plutem, tak si Jertan všiml, že tu svoji komickou divadelní hru nechal na Zemi. Jak spěchal, hodil ji do trávy vedle talíře s nedojedenou zebrou a jelikož už neměl hlad, odstartoval. Samozřejmě se mu nechtělo kvůli takové prkotině letět zpět, tak nad tím jen mávl chapadlem a zmizel v souhvězdí Býka.

Mezitím se nad tou jeho hrou na Zemi sklánělo několik pozemských neandrtálců a jeden z nich, jménem Vrr, se zeptal kolegy.

„Poslouchej Krá, nevíš, co to znamená Genesis?“ pomalu a kostrbatě slabikoval název první kapitoly, jelikož díky Jertanovu učení nějaké ty základy psaní a čtení pochytil. „Je to o samých vraždách a mučení.“

„Nevím, ale něco mi říká, že bychom o tom měli začít diskutovat,“ zamyslel se neandrtálec Krá. „Rozhodně o tom chci diskutovat, nebo promluví má sekyra, jako že se Krá jmenuji! Osobně jsem sice pro okamžitou sekyru, ale šťavnatá diskuse taky neuškodí. Minimálně jako záminka pro použití sekyry.“

„Mě to přijde jako volovina,“ prohlásil další neandrtálec, vlastním jménem Béé. „Raději půjdu zbrousit nějaký pazourek, už jen kvůli technologickému pokroku. A už vůbec nemám v úmyslu se kvůli nějaké podobné volovině hádat.“

Potom se otočil a šoural se pryč. Hned nato ho zasáhl jeho nejlepší kamarád Krá sekyrou přímo do zátylku a Béé skonal.

„Já mu dám technologický pokrok!“ zasmál se Krá a očistil si sekyru. „Podle mě je v téhle knize geniální poselství, čili zabíjet ty, kteří s tebou nesouhlasí a nechat naživu ty, kteří s tebou souhlasí. Co si o tom myslíš, Vrr?“

„Souhlasím s tebou,“ opáčil opatrně Vrr, protože viděl, že Krá má svou sekyru stále při ruce. „Proti vraždám blbců nic nenamítám. Z té knihy budu každý večer číst svým dětem, aby neskončily jako ten pitomec Béé!“

„To uděláš moc dobře,“ pochválil ho Krá a tímto činem společně založili hlavní myšlenkovou osu dominantního pozemského Náboženství. No a jak to bylo dál, už jistě víte.

 

 

Kapitola jedenáctá

Jejich veličenstva pyramidy

Život si vždy najde cestu k tomu, aby se nejprve překotně a úspěšně vyvíjel a poté se bez jakéhokoli zjevného důvodu dokonale zmršil. S tím se nedá nic dělat. Stačí v létě zapomenout v dřezu nemytý talíř a uvidíte sami. Nejpozději za dva milióny let se z něj vyvine forma života na úrovni metalové kapely a to jak vzhledem, tak i intelektuálně. Ta kapela následně zpychne a zdegeneruje, čímž uvolní místo kapele hip-hopové. Tento truchlivý vývoj v podstatě analogicky kopíruje běh času ve všech oblastech vývoje.

Život na planetě Zemi na tom zatím rozhodně z intelektuálního hlediska nebyl o moc lépe, především z toho důvodu, že rozličného genetického odpadu tam přistávalo víc než dost. Potomci toho odpadu se sice pokusili o jakýsi vývoj, jenomže zdegenerovali, byli vyhubeni těmi méně zdegenerovanými odpady vývoje Lidstva a tak pořád dokola. Jediná výjimka nastala, když přistál někdo totálně zdegenerovaný. Je to zajímavé, ale definitivní degeni už dále degenerovat nemůžou. A jedni takoví degeni přistáli na planetě Zemi před více než čtyřmi tisíci lety, počítáno samozřejmě od dnešního dne.

Po celém vesmíru (pochopitelně kromě Země) se všichni mimozemšťané dobře baví, když se doslechnou o vašich teoriích ohledně stavby velkých pyramid v Gíze. Jak dlouho se stavěly, co vlastně představují a tak podobně. Ale nejsrandovnější je, jak se domýšlivě domníváte, že jste je postavili vy! Prosím vás, jak byste mohli postavit pyramidy před čtyřmi tisíci lety, když byste to nedokázali ani teď? Chudáčci pozemšťané, pravda je krutá! Pyramidy postavili mimozemšťané, přesněji řečeno mimozemšťánek, a neznamenají vůbec nic. Přihodilo se to takto:

17. dubna roku 2346 před Kristem, těsně po obědě, přistál nedaleko dnešní Káhiry inteligentní plž Turamon šedý. Byl to otravný cesťák, který se živil prodejem bavlněných ponožek s radioaktivním proužkem, které tehdy v celém vesmíru z neznámých důvodů velice letěly. Byl rozvedený, protože jeho manžel Turamon tmavý se mu zakuklil s jiným plžem, což ho ranilo. Na Ruomanu, odkud pocházel, žijí stejná pohlaví spolu, i když je to v podstatě odporné. A když náhodou začali někdy žít ve společné alternativní domácnosti dva plži s pohlavím opačným, nadávala jim většinová společnost do heteráčů a štítila se jich. Něco jako na Zemi, jenom naopak. Turamon však byl osvícený až na pověstnou virtuální půdu a proto svého jediného potomka vychovával s maximální tolerancí.

„Synku, je mi v podstatě jedno, s kým se zakuklíš, ale jestli bude někdo z rodiny, zlomím ti tykadlo!“ oslovil ho při společném meditování. „Nezapomeň na to, že pocházíš ze šlechtického rodu!“

„To se mi nechce věřit,“ opáčil jeho potomek. „Když jsme šlechtici, tak proč prodáváš ponožky?“ zeptal se ho. „Ponožky přece prodávají jenom životní ztroskotanci a úděsní sráči!“

„Tak to není pravda,“ pozvedl chapadlo jeho předek. „Prodej ponožek je ušlechtilá činnost. Hrun nechce, aby končetiny jeho věrných oveček zůstávaly v chladu.“

„To jsou strašné kecy!,“ zanaříkal jeho synátor. „Ve skutečnosti je Hrunovi úplně jedno, jestli nosíš ponožky, nebo ne. To nemáš žádný vyšší cíl, třeba napsat knihu kterou si nikdo nikdy nekoupí?“

„Prodej ponožek není jenom práce, ale poslání,“ pokračoval sveřepě jeho otec, když pochopil narážku. „Navíc je to poslání hodné šlechtice!“

„Je to poslání hodné debila!“

„Takže ty se chceš hádat, co?“ obořil se na něj otec. „Tak v tom případě se vrátíme k původnímu tématu! Až se budeš chtít zakuklit, hledej si partnerku sobě rovnou a ne nějaký pitomý poddaný hmyz.“

„Ale tati, mě se přece líbí Grana z vedlejší kolonie, vždyť to víš,“ namítnul synátor. „Má fakt parádně ochlupená tykadla.“

„Jasně, ta dravá Modenská kudlanka,“ zasmušil se jeho otec. „Ale společensky nám nesahá ani po přísavku a navíc sežrala o Vánocích své rodiče.“

„To mi nevadí, protože mě má ráda,“ zasnil se mládenec. „O přestávce mi říkala, že se jí líbí moje hlava.“

„Samozřejmě, jelikož ti ji při první kopulaci ukousne!“ poučil ho zkušený Turamon šedý. „Prý to oddaluje ejakulaci, i když nevím proč.“

„Vy staří nám mladým vůbec nerozumíte,“ rozfňukal se jeho potomek a odběhl trucovat do strojovny. „Koho zajímá nějaká nudná ejakulace,“ mumlal si pod tykadla. „Vždyť je to trapné. Daleko lepší je sexy dekapitace.“

„Dobře, klidně si ji vezmi, ale potom nechoďte na návštěvy, jasný?“ zařval za ním otec. „Kdo se má dívat na syna bez hlavy!“

Potom mávl tykadlem a šel raději luštit nekonečnovky, což byla jeho jediná radost.

Abych vám to pomohl pochopit, z prvního manželství měl Turamon šedý jen jednoho potomka, Turamona bílého, kterého vozil všude sebou, aby ho naučil prodávat ponožky a zabezpečil ho tak pro budoucnost. Prodávat ponožky ve vesmíru se totiž považuje za náročné a prestižní zaměstnání, hodné modré krve. Téměř každý zákazník má na noze jiný počet prstů, někteří zase vůbec nemají patu a ti nejotravnější dokonce postrádají i nohy. Proto je třeba se umění prodeje ponožek dlouho učit.

Po přistání si otec se synem udělali menší piknik, najedli se písku a Turamon starší odletěl. Měl důležitou zakázku na Jupiteru, kde se chystal prodat ponožky čtvrté Cettanské armádě, proto nechal svého malého syna Turamona bílého na Zemi. Navíc se tam hodlal poohlédnout po nějakém dalším manželovi, takže chtěl mít soukromí.

Malý Turamonek se strašně nudil a tak si jako všechny malé děti začal z nudy stavět hromádky z kostek. Stavěl kostku na kostku a hromádka rostla před očima. Asi vás překvapuje, že pyramidy postavilo malé dítě. Nezapomínejte však na to, že to nebylo obyčejné dítě, ale potomek prastaré vesmírné rasy Ruomanů. Díky svým znalostem antigravitace a laserové techniky při řezání kamenných kvádrů to měl malý Turamonek postavené za chvíli.

Pomocí laserového nože, který mu nechal tatínek na hraní, nařezal dvoutunové kvádry a potom je antigravitačním přístrojem s joystickem přenesl z lomu na planinu. Tam si navrhnul takovou jednoduchou základnu (rozhodl se pro čtverec) a už ty kvádry ládoval na sebe, jeden za druhým. Když některý nepasoval, přiřízl ho laserem. Na ruce měl malý náramkový počítač třicáté osmé generace, který mu spočítal sklon stěny a zatížení překladů, takže neměl žádné problémy se statikou. Chodby uvnitř udělal podobně, jako když si pozemské děti staví hrad z písku, akorát místo větvičky použil generátor rozkladu dočasně kompaktních minerálních struktur, což je v podstatě totéž.

Nakonec celou stavbu antigravitačním přístrojem orientoval podle světových stran a bylo to hotovo. Když se pak jeho tatínek v neděli vrátil, pochválil synka, jak si pěkně hrál a odletěli pryč. No a vy teď nevíte, jak si ty hromádky kamenů vysvětlit, že?

 

Kapitola dvanáctá

Hjulamaté

První pokusy mimozemšťanů ovládnout planetu Zemi nejen silou, ale i na duchovní úrovni, započaly už ve starověku. Většině čtenářů se to možná bude zdát neuvěřitelné, ale první náboženská válka na planetě Zemi začala příletem mimořádně bizardní formy života, čímž je i vysvětleno, že o tom doposud nemá ze současných vědců, historiků, státníků a podobných pitomců, nikdo ani ponětí. Sám se tomu zdráhám věřit, tak nepravděpodobně to zní, ale dílem nekonečné vesmírné náhody, způsobené nekonečným množstvím organických permutací, je to zkrátka nepopiratelná historická pravda.

Není to tak dávno, sotva pár tisíc let, když se jedna vesmírná rasa Hjulamatů rozhodla cestovat vesmírem a nutit jiným civilizacím své náboženství, které pokládali za jediné správné. Hjulamaté věřili ve Svatý Rajský Protlak, což není nic jiného, nežli učení o tom, že všichni tvorové vznikli lisováním. Na počátku byl podle nich Lis Svatý, jak ostatně i stojí v Hjulamatské Dibli. A jen tak mimochodem, není to zas až tak nesmyslné jak by se vám mohlo na první pohled zdát, všechny atomy přece vznikly vlivem gravitace, tedy stlačením.

Jejich Náboženství bylo velmi benevolentní a začalo mnoho miliónů světelných let od planety Země. Veliký a nehorázně moudrý Hrun stvořil Nebe a Hjulamat, pak rozmanité živočichy, jimiž se zahemžil čpavek i souš, načež stvořil i všelikou létající verbež. Tak se to učilo na Hjulamatských školách. Poté vzal Hrun pár rajčat, uplácal z nich prvního Hjulamaťana, kterému dal jméno A-Dam, což se později zkomolilo na Adam, a nechal ho poflakovat se ve své zahradě. Jelikož ale často jezdil na dovolenou, rozhodl se stvořit mu společnost. Vyňal z něj kousek dužiny a stvořil z něj Hjulamatku Ewu, nádhernou, téměř dokonalou bytost, která měla akorát o chromozom méně. Po nějakou dobu je živil, ale nakonec je pod záminkou konzumace příbuzných poslal na Hjulamat, jelikož už mu lezli krkem. Stalo se to takto:

„Jíst kečup jsem vám včera večer zakázal, vy bídní červi!“ zahřímal Hrun, když je přistihl u snídaně, jak si A-Dam s Ewou mazali rajčatovou břečku na párek v rohlíku. „Moc dobře si pamatuji, že když jsem se včera vrátil z baru, zakázal jsem vám konzumaci čehokoli na bázi kečupu až do odvolání.“

„Nejsme červi!“ bránil se A-Dam. „Jsme přece stvořeni k obrazu tvému a spojení hmoty a ducha je posvátné. A jen tak mimochodem, kdo je to červ?“

„Ty jsi červ,“ odfrkl si Hrun a zul si antigravitační boty. „A jen tak mimochodem, budu tě oslovovat, jak se mi zachce, protože jsem tě stvořil.“

„Tím, že jsi nás stvořil, ale k našemu rodu máš morální závazek,“ pokoušel se argumentovat A-Dam. „Tudíž jsi zodpovědný za náš blahobyt.“

„Vážně tomu věříš?“ začal se smát Hrun. „Tak v tom případě jsi úděsný blbec. A když už mluvíme o morálce, jak to že jíte s Ewou kečup, když jsem vám to zakázal?“

„To není kečup, nýbrž Svatý Rajský Protlak,“ odvětil vychytrale A-Dam. „Vesmírná potravinářská komora rozlišuje kečup a rajský protlak na dvě odlišné komodity, takže jsi nahraný.“

„Chceš se hádat?“ rozčílil se Hrun. „To by se ti mohlo šeredně nevyplatit!“

„Nechci se hádat,“ pokoušel se bránit A-Dam, kterému začalo docházet, že to přehnal. „Jen chci mít vlastní názor, jako každý pořádný klon. A když se nám zakazuje kečup, je naprosto přirozené, že jeho náhražky, jako například rajský protlak, zaujmou uvolněné místo na trhu.“

„Tak teď jsi mě dožral!“ zbrunátněl Hrun. „Názory pitomých klonů od přírody nesnáším a to dokonce ještě více, než ten stupidní rajský protlak. Stejně potřebujete oba dostat lekci z gravitace a kromě toho mě z těch vašich zamilovaných keců bolí hlava. Táhněte na Hjulamat a to na pořádně dlouho. S návratem v nejbližších deseti miliónech let nepočítejte!“

Tím počala pouť A-Ddama a Ewy po Hjulamatských pláních, kde se vyhýbali Hrunovu hněvu a množili se na místních polích. Podle Dible se pak Hrun po několika dalších miliónech let přiotrávil metanolem, odletěl do jiné galaxie léčit si akutní cirhózu a už se nevrátil. Potomci A-Dama a Ewy, čili Hjulamaté, se tedy vyvíjeli sami až k technické civilizaci, která vedla ke zhoršení životního prostředí a totálnímu úpadku kečupového průmyslu. Jak cesiový, tak molybdenový kečup už se nechtěl rodit a oni se rozhodli putovat vesmírem, objevovat nové variace.

Před dvěma, nebo třemi (to nevím úplně přesně, protože se mi ráno zastavily hodinky) tisíci lety, dorazili Hjulamaté na Zemi. Snadno si zjistili, že centrum náboženského života je v Římě. Okamžitě tam vyslali posla, aby těm pitomým Italům vysvětlil, že Země žije v omylu. Když se posel nevracel, poslali druhého. Když se nevrátil ani on, poslali třetího. U dvacátého čtvrtého posla začali mít podezření, že pozemské náboženství nepatří mezi ty nejtolerantnější a začali pro jistotu trošku zbrojit, kdyby museli pozemšťanům napravit hlavy menším kontrolovaným násilím.

„Poslové se stále nevracejí,“ hlásil každé ráno císaři jeho nový pobočník. „Podle mě je lisují a dělají z nich rajský protlak.“

„Výborně,“ usmál se císař. „Takže jsi na řadě! Převleč se za posla a mazej!“

„Nemáme žádné speciální oblečení pro posly,“ namítnul pobočník. „Sám jste to loni rozhodl, prý by to bylo moc drahé.“

„Tak jdi v tom, co máš na sobě a tvař se jako posel,“ prohlásil po chvíli přemýšlení císař, čímž se jeho bídný osud zpečetil.

Dalšího převelice hnusného dne, když se nevrátil ani onen třicátý pátý posel, došla Hjulamatům trpělivost. Vyhlásili planetě Zemi Svatou válku a vtrhli do Jeruzaléma. Měli v úmyslu zlikvidovat veškerá hlavní pozemská náboženství. Celá armáda Hjulamatských bojovníků napadla hlavní město tehdejšího světa, ale to byla chyba. Průměrný Hjulamat vypadal jako nepravidelná červená koule s malou zelenou hlavou. Měřil přibližně 5 cm a pohyboval se kutálením. Když viděli věčně hladoví obyvatelé Říma kutálející se Hjulamaty, popadlo je šílenství. Všichni se vrhli na zem a v přesvědčení, že se jedná o rajčata, čímž Hjulamaté v podstatě i byli a odnášeli si je domů, aby z nich vylisovali rajský protlak.

Pak je začali na svých zahradách i trošku množit, a jelikož Hjulamaté jsou v podstatě inteligentní zelenina, nic nenamítali. Od normálních rajčat je není možné rozeznat a tak skončila celá armáda Hjulamatů v římských špagetách, čímž se naplnilo i jejich Diblické proroctví. Tak se Hjulamaté zapsali alespoň do italské gastronomie, když už se jim to nepodařilo se svým Náboženstvím. Každé Náboženství totiž vždy dokonale zklame, když jde do tuhého. V dobách mírových mají spoustu radikálních keců, štvou všechny proti všem, ale jakmile se zablýskne meč, frátera by pohledal.

Možná i proto si jich nikdo kromě pobožných babiček neváží a majetek jim je pravidelně neustále darován a následně zase odjímán, podle toho, jak se současná vláda zrovna vyspí.

 

 

Kapitola třináctá

Moy Zis

Ale Světe div se, ono to podceňované pozemské Náboženství se nakonec stejně prosadilo, zejména díky značnému množství proroků. Být prorokem totiž není vůbec špatná práce, jestli jste si to ještě nezkusili. Vypadá to asi takto: Dopoledne trošku prorokujete a couráte kolem. Pak následuje svačina a rozličné společenské akce. Většinou se jedná o návštěvy různých posvátných míst v okolí, což bývá spojené s grilováním obětovaných volů, takže se rovnou i naobědváte. Večer pak zaskočíte do nějaké místní chýše na skleničku, nebo si prostě jen tak schrupnete. Navíc je to i solidně placené. Touto činností získáte hromady kouzelných amuletů, vypreparovaných lebek všelijakých exotických zvířat a tisíce děkovných pergamenů, které báječně hoří. Díky tomuto skvělému životnímu standardu se to na planetě Zemi proroky odjakživa jen hemžilo.

„Průměrný Člověk obecný má ještě menší hodnotu než Prase domácí,“ odtušil farmář Sů. „Nejenom že jejich grilovaná kolena jsou mnohem méně chutná, ale ještě navíc Člověk obecný v říji způsobuje škody v chlívku. Nedávno mi tam jeden samec Člověka obecného vyryl drápem do trámu nahou Člověčí samici. Mimochodem, pěkný jsou, ty jejich faldy.“

„Třeba mají ti Člověci obecní také Duši,“ zamyslel se jeho kolega, který Lidi choval hlavně pro maso a srst na paruky. „V tom případě bychom je však měli okamžitě přestat jíst. Je to v rozporu s gastronomickou směrnicí číslo 25, která praví: Nežer nic co má Duši, kromě exekutorů.“

„Tak o tom že Lidé mají Duši, silně pochybuji,“ odtušil Sů. „Vždyť nic jiného než tloustnout stejně pořádně neumí. Podívej se na ně, jak žerou. Zajímá je jen plné koryto.“

Takový byl ostatně názor většiny mimozemšťanů na lidskou populaci. Řadový pozemský člověk v těch dobách prostě neměl větší hodnotu, nežli hamburger a podle toho se k němu kolonizátoři chovali. To se však mělo změnit. Na planetu Zemi přicestoval osvícený mudrc Moy Zis a farmáři ho požádali o radu.

„Hele Moy Zisi, je Člověk obecný určen výhradně ke konzumaci?“ zeptali se ho usedlíci na farmářském veletrhu, „nebo z něj kouká i nějaký jiný prospěch?“

„Tak tohle je klasické nepochopení Stvořitelova plánu,“ opáčil Moy Zis, veliký chytrák a hlava pomazaná současně. „Všechny živé bytosti jsou Hruní děti a zaslouží si dostat naději na spasení. Nikdo tady není pro něčí prospěch, nýbrž měli bychom žít v symbióze.“

„Co je to symbióza?“ ptali se ho pokaždé podnapilí farmáři. „A vlezeme se tam všichni?“

„Symbióza je jen takový metafyzický pojem,“ opáčil Moy. „Vlastně ani sám pořádně nevím, co to doopravdy znamená. V podstatě ani nevím, co znamená termín metafyzický pojem, ale takhle nás to učili ve škole pro profesionální proroky, že to máme takhle říkat. A jen tak mimochodem, místní Lidé mají i svou vlastní Dibli, akorát jí říkají Bible, takže to nejsou žádní pitomci!“

„To jen tak blbě kecáš, protože jsi za to placený,“ utřel ho farmář Sů. „Ta jejich Bible je úplně pomatená, je to jen obyčejná nedokončená divadelní hra, s naprosto nepravděpodobným obsahem. Ale uznávám, že ten konec s ukřižováním je napsaný dobře, což by se dalo využít v šoubyznysu. Jednou by z toho mohl být průměrně navštěvovaný muzikál,“ dodal, přičemž jistě netušil, že minimálně s tím muzikálem měl naprostou pravdu.

Pozemská Bible byla nakonec díky mnoha úpravám a solidní dramatické zápletce využita k mnoha muzikálům, které od těch dob baví spoustu bytostí po celém Vesmíru. I filmy se točily. Filmaři ukřižovali Sůrské hlavonožce za chapadla ve Velkém Magelanově mračnu, dále inteligentní korýše z Meta ZX za klepeta na ledové kometě a dokonce i astrální bytosti z Folimy 52 ukřižovali pomocí tvrdého RTG záření na holografickém kříži. Tak silný je odkaz pozemského náboženství v celém Vesmíru, škoda, že jen jakožto produkt zábavního průmyslu.

Moy Zis byl inteligentní hlavonožec a jeho původním domovem před misionářskou praxí na Zemi byla planeta Rem-3. Na planetě Rem-3 měly všechny bytosti v každé noze i jeden mozek, proto se jim po celém Vesmíru říkalo hlavonožci, jelikož pitomější název nikoho nenapadl. Pitomé názvy jsou vůbec oblíbené a dostat je z tupých hlav se asi nikdy nikomu nepodaří. Úplně stačí, aby se jakákoliv blbost dostala do učebnic, a všichni ostatní to budou bez většího přemýšlení opakovat až do nekonečna.

Moy pracoval jako na planetě Zemi misionář, hodlající místní zaostalé domorodce přivést na pravou víru. Kázal slovo Hruní o lásce k bližnímu svému, správných technikách rituálního podřezávání, a vůbec o všem, co má správný věřící vědět. Jinými slovy, byl něco jako kazatel, ale mnohem upřímnější, protože na Remu se, na rozdíl od Země, nelže. To je ale velmi kvalitní společenská nevýhoda, jelikož když musíte pořád jen mluvit pravdu, často se dostanete do přímého ohrožení života, protože pravda bývá drsná. Často si musel spasit život útěkem před rozzuřenými ovečkami, a když se mu nechtělo utíkat, použil plamenomet. Tímto způsobem si dokázal udržovat od věřících dostatečný odstup.

„Poslyšte, vy pitomé ovečky,“ oslovil shromáždění. „Jste bezvýznamní! Když zemřete, narodí se další. Na tom není nic divného, takhle to prostě chodí. Chápete to?“

„Bémen,“ odvětilo devótní neandertálské publikum.

„Není to Bémen, je to Ámen,“ zoufal si Moy Zis. „Na otázku se odpovídá Ámen, jinak je to Bémen, rozumíte tomu?“

„Bémen,“ zahlaholil dav.

„No dobře, už vás tím nebudu trápit,“ povzdechl si. „Říkejte prostě pokaždé Ámen, tím nemůžete nic pokazit. Navíc mám pro vás totiž poselství a to poselství zní: V jediného Hruna věřiti budeš! O tom nemíním diskutovat, je to jasné?“

„Bémen,“ zkusilo to publikum.

„Dobře, jděte do prdele,“ rozčílil se nad jejich nechápavostí Moy. „A pak už jen ctěte otce i souseda svého, jelikož není jasné, kdo z nich vás zplodil. Je totiž vědecky prokázáno, že až pětinu dětí vychovává jiný otec, nežli ten genetický.“

„Hele Moyi, znesvěcuješ víru!“ rozčílil se tupý dav. „Tohle může narušit soudržnost rodiny.“

„To vám mám lhát? Víte, že podle posledních průzkumů je dvacet procent larev nemanželských? Není to moje vina, jako duchovní žiji v celibátu, sami si to děláte tak složité…, ehm, chlívci!“

„Na něj!“ zařval dav, po čemž následoval Moyův útěk, zakončený klasickou obrannou plamenometnou palbou. I tak ale všichni věřící příští neděli dorazili na kázání v plném počtu, jen trochu brblali, kvůli několika upáleným. Ale jen tak pro formu, protože upalování bylo v těch dobách velice populární.

I Moy Zis byl na planetě Zemi velice populární. Říkali mu tam dokonce Mistr Moy, ale neříkali mu tak proto, že by byl kdovíjak moudrý, nýbrž z toho důvodu, že byl kromě kazatelství i mistrem bojových umění. To však byla pro Remana velice odvážná profese, neboť bojovník po každém kopu do soupeře sám vinou otřesu mozku okamžitě omdléval. Proto ho při občasných fyzických konfliktech místní domorodci pravidelně zmydlili.

Moy Zis chodil denně po Palestině a rozmlouval s věřícími. Většinou jim rozmlouval jejich vlastní existenci, poněvadž život je koneckonců marnost nad marnost. Vždy se ráno vykoupal v krvi nevěřících a pak spustil:

„Neustále se vám, vy pitomci, snažím zprostředkovat desatero pravidel chování správného věřícího, ale vy snad máte v hlavách místo mozku exkrementy!“

„Hele, Moy Zisi, co to znamená ten exkrement?“ zeptal se ho pokaždé nějaký zaostalý neandrtálec. „Slova, kterým naše komunita nerozumí, stojí podle mě za hovno!“

„Ale vždyť přesně o tom mluvím,“ rozčílil se jako vždy Moy. „Ale já už se s vámi nebudu zlobit, tady jsem vám to vytesal do kamene a naučíte se to nazpaměť!“

„Tak jo, Moy Zisi,“ děkovali mu neandrtálci. Jenomže to byla jejich zhouba. Brali nějak moc vážně to přikázání „nezabiješ“, proto byli zanedlouho vyhubeni cromagnonci, kteří na to tak puritánsky nehleděli.

Moy Zisovi to však bylo úplně jedno, jelikož byl placen od počtu vražd i sebevražd. V Palestině byla ten rok strašlivá jeskynní krize a bylo to znát i na realitním trhu. Bylo tam jen pět jeskyní 2+1 a v každém bydlely dva milióny cromagnonců, kterým snad už můžeme začít říkat lidé. Ranní fronta na záchod měřila častokrát i šest kilometrů a zbytečně dlouhé čištění zubů v koupelně se trestalo odnětím svobody na sto let a zabavením kartáčku. Když náhodou některá z jeho oveček se sebevraždou dlouho otálela, tak jí Moy Zis pomohl svou kulovnicí, kterou mu k tomuto účelu zapůjčila marťanská humanitární organizace: Chcípněte pozemští přátelé!

Po deseti letech plodné práce nakonec sám Moy Zis spáchal sebevraždu na dobu neurčitou, protože to měl ve smlouvě. Ještě předtím ale nakukal těm pitomým pozemšťanům, že je ve spojení s Hrunem, by ty hlupáky kapánek zmátl a zanechal jim volný přepis Obecných vesmírných pravidel pro začínající civilizace, které se běžně prodávají v knihkupectvích pro děti a larvy. Byl to jen jakýsi přepis pověr a bajek, aby to pochopil i trouba a dneska se tomu na Zemi říká Starý zákon.

A díky tomuto osvícenému činu zůstává v paměti pozemšťanů jako jeden z nejvýznamnějších proroků všech dob, což je paradox, jelikož on nebyl prorokem a ani jím být nechtěl. Jeho jméno bylo sice postupem času zkomoleno na Mojžíš, ale to už je osudem všech významných proroků, být potomstvem považován za řadového blbečka s profláklou přezdívkou.

A z toho plyne poučení, že když se něčemu věnujete s dostatečným zápalem, nakonec to vždycky někdo rozumný ocení a ti ostatní už si dají říct. V tomto případě to ale tak doslova neplatilo, jelikož věčnou slávu získal o pár tisíc let později někdo úplně jiný.

 

 

Kapitola čtrnáctá

Dobrodružství Džízise Krajsta

Žádný předem určený Osud neexistuje, alespoň ne ten s velkým O, protože nikdo nechce znát výši trestu dopředu. To pouze veleslavené mytické příběhy, ty mají naději na uskutečnění, tohle všichni chtějí. Kupříkladu když se rozšíří fáma o UFO, najednou ho spousta svědků z ničeho nic zahlédne. A když se bude nějakou dobu mluvit o Mesiáši, který prý brzy přijde, zanedlouho se nějaký objeví, aniž by o to kolikrát ten chudák stál. Potom se mluví o proroctví, nebo o předurčení, ale pravda bývá mnohem jednodušší. Když se o nějaké mytické události moc dlouho žvaní, nakonec se na to všichni tak těší, že se tomu při nebližší vhodné příležitosti prostě trošku pomůže.

„Bémen, pravím vám, pozemšťané! Jmenuji se Džízis Krajst a jsem si skoro jist, že už jste o mně někdy slyšeli. Pocházím z planety Betlem 6, nedaleko Betlemské hvězdy, kterou byste ovšem na pozemské hvězdné mapě marně hledali. Naše Betlemská soustava je od planety Země vzdálena šest miliard světelných let a to je pro takové technické nuly, jakými lidé doposud jsou, příliš veliká vzdálenost. Znáte mě spíše pod jménem Ježíš. Mé skutečné jméno však zkomolili pitomí Anglosasové, kteří neumí vyslovovat písmena tak, jak se píší a dodnes v tom mají pořádný bordel.

Můj genetický otec Elvír Bouží byl rozvedený, jelikož nesnášel rodinný život. Živil se jako sázkový podvodník a falešný Stvořitel. Vždycky stvoří nějakou civilizaci a potom ji sázkovými podvody přivede na mizinu. Využíval zkrátka hlouposti ostatních, na čemž není nic špatného, kromě pokřiveného charakteru, kterých měl naštěstí několik a tak mu vždycky alespoň jeden dobrý zůstal. Není to zas až tak špatná práce, být hajzl, o něco podobného se nyní pokoušejí i mnozí pozemští politici, jelikož se domnívají, že být vychcaný znamená být chytrý.

Táta zaparkoval na oběžné dráze Země přesně na chlup začátkem vašeho letopočtu. To od něj nebylo moc chytré, jelikož pozemšťané zahlédli světla z motorů a hned počali spřádat nějaké ujeté myšlenky ohledně Betlémské hvězdy, jak tomu z neznalosti říkali. Nic proti pověrám, každá civilizace nějak začíná, ale splést si záblesk plutoniového reaktoru s nebeským znamením je vyloženě debilita.

Elvír však nebyl moc dobrý rodič, to už dneska vím. Nechal mě na Zemi u nějakých pěstounů, kterým pomocí subsonického telepatického diktafonu a několika světelných efektů nakukal, že jsem jejich potomek a hned nato se vypařil. Ti troubové to vzali nějak vážně a každému vyprávěli, že jsem syn Bouží, (což lidé opět zanedlouho zkomolili na Boží) ale současně i jejich vlastní, no zkrátka měli v tom kapánek zmatek. Nejprve je nikdo nebral vážně, ale později už jo a mně tak začaly první problémy.

„Ten Džízis je nějaký divný, matko,“ opáčil jednoho rána Josef u kuskusu. „Včera si mumlal něco o trotlech z Mléčné dráhy, kteří za mák nerozumí globální makroekonomice. Mimochodem, co je to ta Mléčná dráha? Dá se to jíst?“

„To netuším, Josefe, ale mě ten spratek taky děsí,“ přiznala se Marie. „Je mu teprve šest měsíců a ještě by vůbec neměl mluvit. Když jsem ho onehdá kojila, řekl mi, že jest pro mě lepší, kdyby jeden můj oud zahynul, než aby celé mé tělo bylo uvrženo v oheň pekelný a strašně se tomu smál.“

„Podle mě mu hrabe!“ dodal Josef s plnou hubou kuskusu a dál se ládoval. „Nebo to nakonec bude přece jenom ten Mesiáš? Pamatuješ si na ten hlas shůry? Tu noc, co jsi záhadně porodila, aniž bychom spolu cokoliv měli. Tehdy jsem tě měl seřezat a byl by klid, ale ten Duch Svatý, nebo jak si vlastně říkal, mě ukecal.“

„No tak Josefe, ty na neposkvrněné početí nevěříš?“ značně znervózněla jeho choť.

„Moc ne, abych se přiznal,“ utrousil Josef, „ale na nadržené sousedy věřím. Kdo ví, co jsi loni dělala na té pouti do chrámu!“

„Věř si, čemu chceš, ale Džízise musíme vychovat, slíbili jsme to Božímu hlasu,“ okamžitě odvedla řeč na náboženskou notu Marie.

„Tak jo, ale už ho mám plné zuby!“

Otcův obchodní partner, nějaký Jehowa, mi zanedlouho šel po krku. Jehowa sice pocházel z planety Té, ale podnikal na Zeptunu 6 a původně přiletěl s mým otcem zprivatizovat Sluneční soustavu. Zanedlouho se ale pohádali, protože mu fotřík dlužil hromadu Volarů za výstavbu sázkového chrámu. Jehowa pak fotříkovi vyhrožoval, že jestli mu všechno do roka nevrátí, podřízne mu synka, tátovi to ale bylo buřt a odletěl hledat jinou planetu. Mě nechal u zmíněného Josefa s Marií, když je před odletem kapánek zhypnotizoval za účelem přestěhování do Egypta, než se situace uklidní. Nakonec jsem tam s pěstouny strávil téměř třicet let, které ubíhaly jednou rychle, jednou pomalu, podle toho, jak vlhký byl zrovna písek v přesýpacích hodinách.

„Maruno, mohla bys laskavě říct Džízisovi, ať se konečně ostříhá?“ štěkl po své ženě podrážděný Josef. „Kdo se na něj má dívat, vypadá jako káhirská štětka. Pořád se jen válí, čte si v Zákonu a strašně se u toho řehtá. Už by konečně mohl přestat blbnout a začít něco dělat.“

„Nech ho být, Josefe, připravuje se na své poslání Mesiáše,“ přemlouvala ho Marie. „Víš jaká to je dřina, být Mesiášem? Vidíš, nic nevíš, tak mlč! Jsi jenom obyčejný tesař, ale do Mesiášství mu kecat musíš, co?“

„A nezdá se ti, že se na to Mesiášství připravuje nějak moc dlouho? Už je mu třicet a pořád se připravuje. A to nejčastěji vleže. V životě jsem neviděl nikoho připravenějšího. Jestli mi ještě jednou nějaký Duch Svatý začne nutit výchovu Mesiáše, nakopu ho do prdele!“

Ach jo. Podobné kecy jsem musel poslouchat doma pořád. Ti malicherní lidé. Nechápou, že všechno má svůj čas. Začal jsem jim to vysvětlovat na ptácích a kytkách, oni přece také nepracují, neorají a nesklízejí, ale nikdo mě nepochopil. Vždycky takhle navečer jsem si tedy pomocí transformačního měniče atomů vyrobil z pitné vody, které tady není mnoho, několik hektolitrů vína a lehce se s kumpány přiopil, aby mi čas lépe utíkal.

Pak jsem občas tropil i nějaké ty psí kusy, když se jeden namaže, je to hned. Přiznávám, že jsem chodil i po vodě, měl jsem antigravitační sandály, ale přísahám, že to bylo jenom jednou. Tehdy už každý v okolí podle pomatených keců Josefa s Marií věděl, že já jsem ten očekávaný Mesiáš. Navíc jsem měl pořád co pít a tak o společnost nebyla nouze. Abych je ještě kapánek navnadil, spravil jsem několika slepcům zrak pomocí laserového nože, který mi tady nechal fotřík na řezání fíků. Všichni se z takové banality mohli podělat.

„Ten Džízis je nebezpečný chlápek, Piláte!“ oznámil římskému zastupiteli jeho osobní velitel stráže.

„Jaký Džízis?“ přerušil svačinu Pilát, což dělal jen v případě války, nebo průjmu. „Co je to za osobu?“

„Ten židovský Mesiáš, jak mu tady všichni říkají Vykupitel,“ pokračoval v raportu velitel stráže. „Vykoupil už všechny zásoby pitné vody a několika slepcům vrátil zrak. Celé dny nic nedělá, jenom se opíjí vínem, které vyrábí z té vody pomocí nějakého zázraku. Díky tomu se kolem něj potuluje celá sebranka ožralců, říkají si apoštolové a celé dny chlastají zadarmo. Ti uzdravení slepci jsou už zase slepí z každodenního chlastání, ale stejně to všem strašně imponuje, pořád se přidávají další. Za chvíli nebude, kdo by pracoval na polích. Podepíšete popravu?“ dodal a podal mu pergamen.

„Mám mastné ruce, musím si je nejdřív umýt,“ zabrblal podrážděně Pilát.

„Nemusíte vstávat, pane,“ zamumlal servilně velitel stráže. „Stačí ústní souhlas.“

„No tak dobře,“ utrousil Pilát a pokračoval v každodenním obžerství. „Pověste ho, lumpa, ještě nám tady zblbne všechny poddané! A pověste ho pěkně vysoko, aby si podobní chytráci dali příště pokoj. Jo, a mě z toho vynechejte.“

Jednou takhle po ránu, když jsem vyspával kocovinu, mě chytla skupinka debilů, oblečených do ohnutých plechů a pověsili mě na kříž. Prý už jsem je dlouho sral, nebo co, vůbec jsem tomu nerozuměl. Přitom jsem jim chtěl jen vysvětlit, že svou planetu mohou získat do vlastnictví, stačí jen držet klapačku. Mé kázání na hoře bylo dokonalé, třeba to s tím blahoslavením, ale nikdo mě neslyšel, protože první mikrofon se objevil na Zemi až za dva tisíce let. Holt špatné načasování. Lidé pod křížem dost fňukali, měli s vínečkem zadarmo utrum, ale to si měli rozmyslet dřív.

Musel jsem přejít do třetího stavu vědomí, abych vypadal víc mrtvý a proto mě večer Římané sundali a odnesli do nějaké špinavé jeskyně. V noci jsem se vypařil a utekl na sever, mezi barbary, kde žiji dodnes. Jsou to sice beznadějné trdla, ale za nějaký čas vymyslí televizi a proto to s nimi do té doby vydržím.

Už jsem ale daleko opatrnější než za mlada. Žádné zázraky kromě občasných privatizací společného majetku zásadně nepředvádím. Většinou jen tak polehávám a čtu si Nový Zákon a jeho stále novější verze. Zejména to Ámen nechápu, u nás se odjakživa říkalo Bémen, což značí: Sklapněte, když mluvím. Kolikrát ani nemůžu uvěřit tomu, co se tam o sobě dočítám, tomu bych sám neuvěřil.“

 

Kapitola patnáctá

Vražda v Koloseu

Jednoho tichého večera, když ve starověkém Římě léta Páně 212 zrovna lilo jako z konve, zazněl náhle z budovy ministerstva kadeřnictví příšerný ultrazvukový výkřik. V tmavé chodbě tam bylo nalezeno zavražděné tělo tříprstého stylisty Gea-Gea, tajemníka samotného Římského císaře, který v té době okupoval jižní Evropu. Pocházel z planety Fer-Fer, vydával se za člověka a v paláci směli bydlet jen příslušníci jeho rasy, kteří nad lidem římským vládli pevným chapadlem. Jeho jméno bylo Cal-Cal, což prostí Římané později zkomolili na Caligulu.

V Římské říši byla v té době péče o vlasy tou nejdůležitější věcí a Ministerstvo kadeřnictví mělo větší pravomoci, nežli Ministerstvo útoku na barbary, nebo Ministerstvo daňových rozverností. Římané se po celé dny neustále česali a gelovali, proto pro ně byla smrt předního stylisty skutečnou katastrofou. Geo-Geo byl probodnut krásnými nůžkami na zastřihávání konečků, bylo tedy jasné, že útok má zřejmě co do činění s kadeřnickou politikou, jinak by ho pouze odpráskli a zahrabali jako psa.

Vyšetřování se ujal slavný inspektor Les-Les z Guramu, který nedávno úplně zkonil případ odcizených koblih ze stolu císaře Cala-Cala a byl za to povýšen do šlechtického stavu. Mrtvolu pečlivě ohledal pomocí mikroskopu, protože byl z nadměrné konzumace pančované brandy téměř slepý. Pak si šel raději zdřímnout a nechal svůj gigantický mozek načerpat energii na zítřejší vyšetřování.

Na místo činu však mezitím dorazil soukromý detektiv Hol-Hol se svým tupým nohsledem Wot-Wotem. Nikdo je sice nepozval, ale Hol-Hol si nedal ujít jedinou příležitost, aby zesměšnil neschopnou a věčně ospalou policii. Zběžně koukl na místo činu a potom ledabyle prohlásil:

„Inspektor Les-Les dnes zřejmě opět není ve formě,“ pousmál se samolibě Hol-Hol. „Jinak by nikdy nemohl přehlédnout tak očividné stopy, které vrah zanechal na místě činu. To by musel být úplně slepý.“

„Ale inspektor Les-Les je úplně slepý!“ upozornil ho Wot-Wot. „Vždyť to víte, oslepl na vašem večírku, když se napil pančovaného rumu! Však jste pár lahví poslal i císaři a byl z toho problém. Les-Les už dva roky nevidí ani obrysy mrtvol, proto mu je taky obkreslujeme fosforeskující křídou, takže přehlédnout důkazy mohl zcela snadno.“

„Možná,“ zamumlal povýšeně Hol-Hol a ubalil si molybdenového jointa. „To ale není důležité, jestli něco viděl, nebo neviděl. Tento případ naprosto jasný, Wot-Wote a já si na něm udělám kariéru.“

„Neustále mě udivujete, Hol-Hole,“ vykřikl obdivně Wot-Wot, jelikož pochlebování Hol-Holovi byla další z mnoha jeho povinností. „Nikdo na světě nedokáže vyřešit případ jen pouhým pohledem na místo činu.“

„Já ano!“ opáčil arogantně Hol-Hol. „Stačí se jen pořádně porozhlédnout a všechno je naprosto jasné. Jen úplný pitomec jako vy to nevidí,“ dodal dost netaktně.

„Máte pravdu,“ zamumlal pokorně Wot-Wot. „Nevidím skoro nic. Zřejmě to bude způsobeno tím, že jsem na té vaší oslavě pomáhal inspektorovi vypít tu proklatou láhev rumu, o které již byla řeč. Orientuji se pouze podle sluchu.“

„Tím se netrapte, příteli,“ pousmál se Hol-Hol. „Hlavní je, že případ je vyřešen. Můžeme jít zatknout vraha.“

„Ale stejně je neuvěřitelné, s jakou lehkostí luštíte i ty největší záhady,“ začal mu opět podkuřovat Wot-Wot. „Jste prostě kouzelník, to mi nikdo nevymluví.“

„Lichotíte mi, příteli, nejsem kouzelník,“ usmál se Hol-Hol a jen tak mimochodem vytáhl z klobouku králíka. „Snad jen občas si vzpomenu na pár starých triků, ale už to není, co bývalo. Dejte toho králíka naší paní domácí, ať nám ho upeče i s tím kloboukem a pojďme si mezitím pro našeho vraha.“

Potom oba zabočili do temných uliček, protože všichni vrazi od nepaměti bydlí v temných uličkách, s tím se nedá nic dělat.

„Pozor!“ prohlásil náhle Hol-Hol po slabé čtvrthodince chůze. „Nyní již stojíme před obydlím vraha. Připravte si pouta, Wote-Wote.“

„Určitě se mýlíte, Hol-Hole,“ pokoušel se oponovat Wot-Wot. „Podle vibrací dlaždic poznávám, že stojíme před palácem samotného císaře. A proč by zrovna císař zabíjel svého kadeřníka?“

„Nikdy se nemýlím, Wote-Wote, to už byste mohl vědět,“ prohlásil povýšeně Hol-Hol. „Ostatně pohleďte, císař se nám přichází vzdát.“

„Mám skutečně velmi špatný zrak,“ připomněl mu Wot-Wot. „V podstatě jsem slepý. Již jsem se o tom možná několikrát zmiňoval.“

„No dobře, tak alespoň poslouchejte kroky!“ odfrkl si Hol-Hol. „Ať z toho alespoň něco máte, vy simulante.“

A skutečně. Právě v ten okamžik k nim za zvuků fanfár dorazil sám císař Cal-Cal a s rukama připravenýma k nasazení pout je autoritativně oslovil:

„Hned když jsem vás viděl přicházet, došlo mi, že je konec,“ prohlásil zvesela. „Ale nyní mi prozraďte Hol-Hole, jak jste na mě přišel? Doufal jsem, že jsem zahladil všechny stopy.“

„Bylo to velice jednoduché, vaše excelence,“ pousmál se Hol-Hol. „Především jsem si povšiml drobků z koblih kolem mrtvoly a ihned jsem si vzpomněl, že koblihy byly odcizeny minulý týden z vašeho stolu. Bylo tedy jasné, že jde o vraždu ze msty a to právě kvůli těm koblihám. Dále jsem si povšiml, že nůžky, kterými byl Geo-Geo probodnut, jsou označeny prezidentským symbolem a na stěně bylo umírajícím krví napsáno: Zavraždil mě císař Cal-Cal kvůli koblihám. Z těchto stop, které policii nejspíš uniky, mi došlo, že jste to byl vy. Když jste potkal na chodbě tajemníka Gea-Gea a vytušil, že jí vaše koblihy, neovládl jste se a zapíchl ho.“

„A sakra, to jsem přehlédl,“ zasmušil se císař. „Jsem totiž skoro slepý, stejně jako většina vašich přátel. Loni jsem vypil láhev pančovaného rumu a od té doby dost špatně vidím. Zapíchl jsem toho pitomce tajemníka částečně z hladu a taky trošku z ješitnosti. Kdo mi sáhne na koblihu, je mrtvý muž. Doufám, že se to nedostane do učebnic, to by mě zničilo.“

„Nemějte obavy, budu dokonale diskrétní,“ odtušil Hol-Hol. „Pouze můj přítel Wot-Wot o tom napíše knihu, která bude po příští tisíciletí tou neprodávanější detektivkou v galaxii. Zveřejní ji však až za mnoho set let, proto buďte v naprostém klidu. Ono to dost trvá, psát Brailovým písmem do tvrdého dřeva. Ale to nevadí, mé geniální vyšetřovací metody by totiž nedokázala současná doba pochopit, proto si na slávu rád počkám do doby, než to konečně někdo ocení.“

Po tomto a podobných dalších, stále se opakujících kriminálních příkladech, bylo Intergalaktickou radou pro kolonizaci planety Země rozhodnuto, že další vývoj zaostalé planety Země bude regulován pořádným Náboženstvím, lhostejno jakým. A tímto rozhodnutím bylo současně i zaděláno k následující kapitole.

 

Kapitola šestnáctá

Chvalte Hruna

Na planetě Zemi se sice momentálně věří v Boha, ale všude jinde ve Vesmíru se věří v Hruna. Ten na rozdíl od Boha totiž prokazatelně existuje, především z toho důvodu, že Elvír Bouží zemřel na cirhózu všech tří jater někdy kolem roku 500 po Džízisovi. Naštěstí jsou mimozemšťané k primitivním pozemským barbarům z náboženského hlediska velice tolerantní a v dohledné době je nemají v úmyslu přímo vyhubit. A právě v tu dobu, těsně po smrti Elvíra Boužího začal následující příběh.

„Ať vás všechny vezme Čerth!“ vykřikl v extázi náboženský fanatik Glen Ix, který se rozhodl přivést k víře alespoň kmeny barbarů na severu, když už ho jižní barbaři prokoukli. Hned nato vytáhl z batohu paprskomet, což je pro všechny ortodoxní věřící typické. Nastavil ho na vraždící režim a začal kolem sebe střílet jako šílenec. Naštěstí se mu v hlavni zasekl paprsek a on byl zatčen intergalaktickou policií ještě dřív, než došlo k masakru. Přemnožení na planetě Zemi tedy jeho záchvatem šílenství nijak neutrpělo a původní obyvatelé se mohli i nadále rozmnožovat a přispívat tak ke globálnímu oteplování.

Všechno to začalo zhruba takto: Glen Ix se narodil na planetě Tér a to jako naschvál v rodině náboženských fanatiků. Celý den tam všichni četli Dibli a z toho by přeskočilo i zavilému odpůrci četby, protože Térská Dible byla holografická a tak to u Ixů vypadalo jako v nějakém šíleném snu pobožného schizofrenika. Každou chvíli prošel kolem nějaký promítaný svatý, a když se jednou Glenovi zjevil samotný blikající Hrun i na toaletě a neodvrátil zrak ani při utírání, rozhodl se, že je čas jít do světa a stát se misionářem víry. Vybral si planetu Zemi, aniž by věděl, že toho zanedlouho hořce zalituje.

Misionář Glen se na svou novou práci moc těšil a dokonce si nechal vyrobit nový kolárek z krokodýlí kůže. Brzy však zjistil, že Země je stejně zkažená, stejně jako jeho původní domovina. Pozemšťané brali jméno Hruní nadarmo a i Patero Hruních přikázání jim bylo ukradené. Posvátné: Nezmutuješ, Nevysublimuješ, Cti Larvu i Kuklu svou a Nikomu na bázi uhlíku věřiti nebudeš, již dávno dodržováno nebylo. Ti pitomí Pozemšťané raději dávali přednost nějakému pomatenému Nepokradeš, Nezabiješ a Nesesmilníš, což mimochodem stejně nedodržovali, tak nízká byla morálka na Zemi v těch truchlivých dnech.

Glen tedy začal chodit po Zemi jako misionář a obracet pozemšťany zpět k Víře. Podle něj byla tou jedinou správnou cestou Víra v Hruna. Sám Hrun o to sice nikdy neusiloval, aby ho někdo následoval, jelikož byl samotář, ale vždycky se našlo dost fanatických pitomců, kteří naprosto přesně věděli, co si Hrun přeje, aniž by se s ním alespoň jedinkrát setkali. A Glen Ix patřil mezi ty nejfanatičtější, jelikož se domníval, že za jeho služby mu Hrun poskytne život věčný. To se však dost mýlil, protože vládci Vesmíru většinou o podobných lokajích nemají ani páru a když už se o nich náhodou dozví, jenom je to naštve.

Glen Ix to však nevěděl a neustále jménem Hruním přesvědčoval své okolí o té Správné Cestě. Nejprve slovně, později za použití mírného násilí. To vždycky takhle vylezl na vyvýšené místo a spustil:

„Blahoslavení pozemšťané, pvestaňte platit ty účty za metan, vždyť je to pvoti Patevu. Sám Hjun vám v Dibli Svaté káže, že vás stvuovil k obvazu svému, kumě chapadel.“

Dostávalo se mu však všude jen posměchu, částečně i proto, že dost ráčkoval a vyslovoval Hrunovo jméno jako Hjun, což vyvolávalo záchvaty smíchu i u do té doby věřících barbarů. Šišlaví spasitelé to prostě na světě nemají lehké, protože náboženský fanatizmus vyžaduje perfektní výslovnost.

„Hele Glene, žádný Hrun neexistuje!“ hulákal dav pozemských barbarů. „Existuje pouze Bůh, i když nevíme, kdo to vlastně je.“

„A pvoč si myslíte, že Hjun neexistuje?“ zeptal se jich Glen, vždy připraven ke konstruktivní diskusi.

„To je přece jasné! Kdyby Hrun existoval a chtěl by, abychom v něj věřili, řekl by nám to sám,“ namítnul náčelník barbarů. Byl to evidentně intelektuál, což se poznalo podle toho, že měl ve vlasech lidskou kost.

„Tveba je stvašně daveko, ale to neznamená, že na vás nemyslí,“ odvětil Glen. „Víte, co to znamená světelný vok?“

„Když je celý rok světlo?“ zeptal se ho jeden z přihlížejících barbarů.

„Ale kdepak,“ pousmál se Glen. „Je to jednotka vesmívné vzdálenosti. To znamená, že světuo musí letět celý vok, než se dostane na tak vzdálené místo.“

„Světlo nikam neletí, je totiž všude!“ opravil ho náčelník za pobaveného chechtání jeho tlupy. „To ví každé malé dítě, jenom misionáři ne.“

„No dobve,“ pousmál se shovívavě Glen při náznaku prvních pokusů místních domorodců o intelektuální hašteření, které v budoucnu zabere Lidstvu většinu času. „Když si to mysuíte, tak pvoti tomu nic nenamítám. Ve skutečnosti se však jedná o pvoud fotonů, ale tím vás nebudu zatěžovat.“

„Tak proč se tady ten Hrun ještě nikdy neukázal?“ zeptal se ho znovu náčelník, když chvíli zapřemýšlel nad těmi fotony. „Světlo tady přece máme, tak to nemůže být žádný problém.“

„Ale vždyť vám to pvávě víkám, je to moc daveko,“ povzdechl si Glen.

„A proč je to moc daleko?“ zeptal se někdo z davu barbarů.

„Na tuto pvostou otázku vám dokážu odpovědět pouze papvskometem,“ opáčil po chvíli přemýšlení Glen a jako každý večer seškvařil několik nejvzpurnějších drzounů na popel.

To však neznamená, že by návštěvy svatyň nějak utrpěly. Glen byl totiž výborný řečník a pozemské ovečky (slovo ovečky nechápejte doslovně) si na jeho kázání vždy zašly. Náhle se před jedním kázáním Glenovi zjevil samotný Hrun a s nasraným výrazem v zeleném obličeji mu pravil: „Přestaň už konečně brát mé jméno nadarmo. Žiješ v omylu, pitomče. Já nepotřebuji, aby za mě musel lobovat nějaký bídný pozemský červ, jako jsi ty. Jsem v balíku a naprosto soběstačný. Spíš mě to uráží, chápeš to?“

„Já pvece nejsem čeuv, Hjune. Jsem hulavonožec.“

„Sklapni, ty pitomče, to bylo jenom takové přirovnání! Co si Pozemšťané pomyslí, že jsem nějaký neschopný ňouma, za kterého se musí angažovat kdejaký šišlavý pitomec? Raději toho nechej, jinak mě elementárně nasereš. Chápeš to, ty pobožný trotle?“ zeptal se ho zprudka a strčil do něj kleštěmi na utahování Osudu.

„Ale Hjune, to já dělám jen pvo tvou věčnou slávu,“ odvětil Glen Ix a chytil do chapadla přívěšek ve tvaru stosedmdesátiúhelníku, který podle pověstí visí Hrunovi nad hlavou.

„Tak už toho prostě nechej a začni se starat o sebe. A ostatním dej taky pokoj, mají už tvých mesiášských keců dost,“ houkl na něj Hrun a zmizel v Hruním nedohlednu. A to už Glen Ix nevydržel, vytáhl paprskomet a začal pálit kolem sebe.

 

Kapitola sedmnáctá

Neop Sví

Pozemské Náboženství je sice kruté, ale je třeba dodat, že naprosto po právu. Lidé jsou totiž taktéž pěkně krutá sebranka, proto si nějakou shovívavou odnož Náboženství prostě nezaslouží. Základem většiny pozemských Náboženství je totiž teze, že když člověk hřeší a žije bezbožně, tak zemře a následně přijde do Pekla. To je samozřejmě logické. Jenomže když nehřeší a po celý život žije v souladu s Vírou, tak opět zemře. Sice místo do Pekla pomašíruje do Nebe, ale v každém případě tak jako tak nejdřív zemře. A jelikož to nejhorší, co se živým bytostem může přihodit, je právě ta smrt, tak to všechno trošku postrádá smysl.

Po smrti totiž už nebudeme ani za mák živí, jestli to chápete, takže je v podstatě jedno, v jakém prostředí se ocitneme. Ale o to tady jde, odvést pozornost od toho, že ať se chováte, jak chcete, vždycky zemřete, takže to nejhorší vás čeká v každém případě. Dá se tedy říct, že Náboženství je vlastně takovou první filozofií, která sice nabízí jako jediné možné východisko smrt, ale současně nám vysvětluje, že je to v pohodě. No uvidíme, snad si na to jako mrtvola zvyknu.

Největší vesmírní filozofové všech dob nebyli pozemští starozákonní proroci, ani řek Sokrates, či dynamické kvarteto Teletubies, jak se vy lidé chybně domníváte. Byl jím moudrý Neop Sví, z planety Géz. Narodil se do rodiny chudých analytických koordinátorů, přibližně v sedmém století pozemského času, když zde jeho rodiče pobývali na stáži. Svým rodičům však jejich chudobu kromě několika výčitek nikdy přímo nezazlíval a jednoduše jimi opovrhoval. Všichni jeho sourozenci chtěli být taktéž chudí analytičtí koordinátoři, ale malý Neop Sví byl jiný. Hned po narození překvapil své rodiče jednoduchou otázkou:

„Jaké jest poslání analytických koordinátorů ve vztahu k Jsoucnu, milí rodiče? A proč už dávno nemáme plazmovou televizi, he? To si neumíte najít pořádnou práci?“ zaútočil hned po první snídani.

„Ty spratku, že ti jednu vlepím!“ napřáhl se otec. „My přece nemůžeme ovlivňovat pozemské dějiny. To snad ví každý.“

„No jistě, jak typické! Když nedokážu dialekticky kontrovat, uchýlím se k násilí, že?“ ušklíbl se Neop. „A jelikož násilí nikdy nic neřeší, ale řešení jen odkládá, je tvoje reakce značně nezralá.“

V tu chvíli jeho rodiče pochopili, že intelektem svému potomkovi nesahají ani po kopýtka a spáchali sebevraždu zhlédnutím venezuelské telenovely, kterou si nechali dovézt na DVD z budoucnosti. Venezuelské sebevražedné telenovely jsou ve vesmíru stejně oblíbené, jako na Zemi skok pod vlakovou soupravu, proto se neustále točí další díly. Pro Neopa však bylo typické, že se již od dětství nad vším zamýšlel a kladl každému velmi konkrétní otázky. A jestliže to někdo psychicky nezvládal, nebyl to jeho problém.

Po tragickém skonu rodičů se ujal malého filozofa jeho natvrdlý strýc Druo Vé. I on se však musel brzo potýkat s Noepovým zvídavým duchem. Hned první den při snídani se ho Neop u čedičové topinky naprosto nečekaně vyděsil.

„Jest Nekonečno předobrazem Nicoty?“ utrousil bezelstně, když si na tu čedičovou topinku mazal stronciovou marmeládu. „Co si o tom myslíš, natvrdlý strejdo Vé?“

„Cože? Jaké nekonečno?“ podivil se strejda. „Co to blábolíš synku? Žádné Nekonečno přece neexistuje a Nicota už vůbec ne. Všechno, co někde začíná i někde končí a všechno, co neexistuje, prostě neexistuje!“

„Jde mi o kauzalitu, strejdo Vé,“ pokračoval škodolibě malý Neop. „Nicota sice nemůže s ohledem na nekonečnost možností existovat, ale mohla by být jejím předobrazem. Samozřejmě pouze v případě, že předobraz Nicoty není v konfliktu s Jsoucnem.“

Překvapený strýc chvíli přemýšlel, ale jakmile mu došlo, že nedokáže fundovaně odpovědět, hanbou skočil z okna, aby tímto jediným možným činem napravil svou intelektuální méněcennost. Stejně mu to ale nebylo nic platné, neboť mu jeho rodina za tuto lapálii nechala na náhrobek vytesat před jméno slovo „pitomec“, aby si příště dal větší pozor, s kým hovoří.

Malý Neop Sví byl následně svěřen do péče babičky Blin Dé. Jeho hodná babička Blin se na vnoučka moc těšila, ale nedopadla o mnoho lépe, jelikož nebyla žádný myslitel. Již první den ji malý Neop překvapil zákeřnou otázkou:

„Lze docílit naplnění Prázdnoty katarzním souzněním s Všehomírem, babičko?“ spustil hned zrána, když si naléval do olověného hrnku radioaktivní kakao. „Co si o tom myslíš?“

„Nechceš sušenku?“ pokoušela se z toho vykroutit babička. „Je s molybdenovou polevou.“

„Trvám na otázce,“ začal malý Neop mlátit chřestítkem o ohrádku. „Odpíráním dialektiky edukačního působení narušuješ můj vývoj.“

Chudák babička dostala po několika minutách intenzivního přemýšlení mozkovou mrtvici a malý Neop zůstal opět sám. Tentokrát si ho však už nikdo z rodiny nevzal a malý Neop skončil na ulici, jako každý pořádný filozof.

Častokrát byl viděn, jak se v osamění batolí po starém Řecku a hledá tu Velkou Pravdu. Přespával pod mosty, a když v okolí žádný most nebyl, ustlal si na místě, kde v budoucnu nějaký most s velikou pravděpodobností postaví. Jeho plodný filozofický život však náhle skončil při běžné kontrole tehdejších zaostalých strážců pořádku. Na otázku strážného, kde má rodiče, reagoval malý filozof otázkou:

„Má Prozřetelnost právo vzdorovat všeobjímající přítomnosti Osudu, pane strážníku?“

„Jak to že ještě nejsi v postýlce?“ zeptal se ho vlídně strážník, pokrytý zvláštními kousky plechu, které Neopa rozesmály.

„Tak co bude s odpovědí? Nebo jsou ty vtipy o blbých policajtech pravdivé?“ pobaveně podotknul malý Neop a povytáhnul si spoďáry.

To po chvíli přemýšlení primitivní strážník psychicky neunesl a přizabil Neopa obuškem. Je skutečně veliká škoda, že Neop Sví zemřel dřív, než stačil své slavné filozofické otázky literárně zpracovat. Osobně se domnívám, že svými názory na výše uvedené problémy by posunul pozemskou filozofii o notný kus kupředu.

Soudní proces se strážníkem proběhl na planetě Jdó, kam se odvolávali všichni viníci z celého Vesmíru, aby se vyhnuli trestu. I proto byla zřízena konečná Intergalaktická soudní instance na planetě Jdó, jelikož tam bylo špatné spojení a práce archivářů tak mizerně placená, že se všechny spisy hned po soudním líčení házely do místní bažiny.

 

Kapitola osmnáctá

Spravedlnost pro všechny

Soudní procesy na planetě Jdó nepostrádají půvabu. Už jen proto, že jako porotu tam používají křečky. Bylo totiž zjištěno, že inteligencí za průměrnou porotou nijak nezaostávají, nemusí se jim platit výdaje za ubytování v hotelu a nakonec se dají ještě sníst. Takový dušený křeček v županu je pak vítaným hlavním chodem po skončení soudního sporu, ať už dopadl jakkoliv.

Kromě toho používají prokurátoři na planetě Jdó při výslechu svědků čtení myšlenek, takže lhát je zbytečné, jak brzy uvidíte. I přesto tam však všichni neustále lžou, asi aby si dodali vážnosti. Ale není jim to nic platné a hlavně z toho důvodu jsou všechny procesy velmi rychlé.

„Povstaňte!“ vyzval všechny přítomné v soudní síni při vstupu jeho excelence, ctihodného soudce Whana zapisovatel Dlé, jehož jméno si pamatovat nemusíte, neboť o něm již nepadne ani slovo.

„Námitka!“ zařval obhájce Dhó, známý jako veliký opilec, který se nečekaným hlukem probudil. „Vznáším okamžitě námitku!“

„Proti čemu?“ zeptal se vlídně soudce Whan při pohledu na zmateného obhájce.

„Proti tomu, co jste řekl posledně,“ opáčil po chvíli přemýšlení Dhó. „To naprosto odporuje právnické etice.“

„A co jsem řekl posledně?“ vychutnával si jeho zmatenost soudce.

„Dobrá, dostal jste mě Ctihodnosti,“ připustil Dhó. „Nemám ani ponětí o čem jste mluvil, protože jsem chvilkově usnul. Odvolávám tedy námitku a slibuji, že už se to vícekrát nestane. Byla to pouze síla toho, …no…jak se tomu říká?“

„Síla zvyku?“ napověděl mu soudce ironicky míněnou otázkou.

„Přesně tak. To je ono, vaše Ctihodnosti,“ zamumlal si pro sebe Dhó a posadil se vedle obžalovaného. „Síla zvyku, to si musím zapamatovat, to je přesně ono!“ Pak znovu usnul.

Toho využil soudní zapisovatel Dlé, o němž již byla řeč a jehož jméno si ani nyní zapamatovat nemusíte, protože už o něm skutečně nepadne ani slovo a zanesl to do análů. Není sice přesně známo do jakých análů, ale tato informace překračuje rámec našeho příběhu. Prostě to zanesl do análů a hotovo.

„Takže bych vás požádal o všeobecnou pozornost, jelikož zahajuji řízení,“ poklepal soudce kladívkem na podložku. „Obžalovaný nechť se dostaví na lavici svědků,“ pokynul směrem k místu obhajoby a ledabyle si protáhl svá ztuhlá tykadla.

Obžalovaný Strů se mezitím dovlekl k lavici svědků a položil chapadlo na Dibli. To byla na planetě Jdó taková tradice, pokládat chapadlo na Dibli, jako by to něco znamenalo.

„Slibuji, že budu vypovídat pravdu a nic než pravdu, k tomu ať mi dopomáhá Hrun.“

„Ale vy nemusíte mluvit pravdu,“ zaraženě prohlásil soudce a raději se podíval do zákonů, jestli se náhodou neplete. „Jste obžalovaný, máte tedy právo lhát. Všichni ostatní musí mluvit pravdu, ale vy ne.“

„Dobrá, tak tedy slibuji, že budu lhát a nic než lhát, k tomu ať mi dopomáhá Hrun,“ ulevilo se obžalovanému a sedl si do lavice.

„Kde jste byl před dvěma tisíci lety takhle kolem osmé večer, co?“ zahájil výslech obžalovaného prokurátor Bnún. „A odpovězte pokud možno přesně!“

„Námitka,“ zařval obhájce Dhó, který byl opět hrubě probuzen hlukem v soudní síni.

„A proti čemu?“ zeptal se ho znovu soudce.

„Proti všemu!“ začal zuřit Dhó. „Jak si má obžalovaný pamatovat, co dělal před dvěma tisíci lety?“

„Zamítá se,“ vlídně pokynul soudce. „Obžalovaný odpoví, protože máme telepatické informace o tom, že to moc dobře ví.“

„Myslím, že jsem zrovna pekl nějaké koláče z nastrouhaných lanthanoidů, což je starý rodinný recept po matce, ale už přesně nevím jaké.“

„Vidíte?“ pousmál se obhájce. „Je přece jasné, že si nemůže po dvou tisících letech vzpomenout, jaké koláče zrovna ten den pekl. Otázka je evidentně irelevantní, i když netuším, co to slovo vlastně doopravdy znamená. Devadesát devět procent populace to ale taky neví, takže je to jedno.“

„Devadesát devět procent z kolika?“ zeptal se ho vychytrale soudce Whan.

„To nevím, vaše Ctihodnosti,“ zaraženě přiznal Dhó. „V matematice jsem od vylíhnutí slabší. Kromě toho nechápu otázku.“

„Námitka se tedy zamítá,“ pousmál se soudce nad prostotou pana obhájce.

„Věc je úplně jasná,“ vmísil se mezitím prokurátor Bnůn do jejich diskuse. „Obžalovaný tiskne, jako když lže.“

„Snad lže, jako když tiskne, ne?“ opravil ho vlídně soudce Whan. „Nemůžete zaměňovat důsledek a příčinu, pane prokurátore. Ono to pak nedává dobrý smysl, víme?“

„Správně vaše Ctihodnosti, lže, jako když tiskne,“ opravil se Bnůn. „Právě jsem telepaticky nakoukl do jeho paměti a tam je vše uloženo. Před dvěma tisíci lety v osm večer zardousil svou protivnou manželku Kté její vlastní podstručenkou.“

Obhájce Dhó si povytáhl spoďáry a zuřivě se zahleděl na obviněného.

„To jste mi nemohl říct hned, že jste vinen?“ zeptal se ho vztekle a přikročil k přepážce, oddělující obviněného od zbytku světa. „Mohli jsme si tu lapálii ušetřit.“

„Soráč brácho, ale to sis to nemohl v té mojí kebuli přečíst sám?“ okamžitě nasadil obžalovaný Strů muklovský tón, když nahlédl na nevyhnutelnost svého osudu.

„To určitě! A přišel bych o kšeft,“ zamumlal Dhó a odstoupil od přepážky.

„Dospěla porota k rozhodnutí?“ otázal se hned nato soudce Whan skupiny křečků.

„Obžalovaný je vinen, vaše Ctihodnosti,“ napodobil zdatný břichomluvec prokurátor Bnún pištění křeččí poroty a dopadem kladívka byl osud chudáka Strůho zpečetěn.

Spravedlnost tedy neexistuje, jak už víme, což je mimochodem i tím hlavním důvodem, že se všude tak válčí. Soudy totiž vůbec nemusí vynášet spravedlivé rozsudky, jestli to náhodou nevíte, protože existuje ještě jeden opravný prostředek, kterému se říká válka. A jelikož se s touto formou společenského konfliktu budeme při sledování vývoje planety Země setkávat stále častěji, dovolím si ještě jednu ukázku, abyste viděli, jak to chodí jinde.

 

Kapitola devatenáctá

Takoví normální mimozemšťané

„Jdeme, pacholci!“ zavelel Stén Velký, celou svou hmotností Generalisimus a přehodil si paprskomet přes rameno. „Dneska budete mašírovat celý den, aby vás ten humor přešel. Válka není žádná legrace!“

„Jaký humor máte na mysli?“ opáčil překvapeně jeden ze dvou zajatců, ke kterým Stén mluvil. „Strachy mlčíme už celé hodiny, abyste nás nezastřelil.“

„To je jen takové rčení, vy pitomci!“ seřval je oba Generalisimus Stén, modrý vzteky. „Abyste si uvědomili kdo je tady pánem! Chápete to?“

„Ne,“ opovážil se odpovědět druhý zajatec.

„K Čerthu s vámi,“ ulevil si Stén Velký a začal pro změnu ječet po svých vojácích. „Vy hubené třasořitky konec pauzy! Dojezte ty konzervy, a jestli tady někde uvidím víčko, tak budete pochodovat i po večerce!“

Stén Velký byl, jak už jsme si řekli, celou svou hmotností Generalisimu, což mělo svůj hluboký význam. Na planetě Zíp byla hodnota každého jedince přímo úměrná jeho váze, tudíž bylo v zájmu každého vojáka co nejvíce přibrat. To má svůj smysl, protože čím větší váha, tím více buněk a čím více buněk, tím více mitochondrií. No, možná jsem se v tom trošku zamotal, ale to nic nemění na faktu, že na planetě Zíp bylo společenské postavení každého jedince přímo úměrné jeho hmotnosti a basta fidly.

Potom Generalisimus Stén Velký kopl do prvního ležícího zajatce a následně i do toho druhého, aby ti pitomci pochopili, že už je čas jít. Na podobném jednání není v poli nic divného. Sadismus vojáků je v podstatě jen takovým nezištným příspěvkem k už tak dost truchlivým válečným útrapám a slouží výhradně k větší slávě vítězů, nebo později pro potřeby hrdinských historek u táborových ohňů.

Stén Velký byl velitelem Zípařských Legií a loni dostal Nhoubelovu cenu za nejlepší válku roku, takže byl trošku namyšlený. Miloval v podstatě jen dvě věci: Vraždění nepřátel a borůvkové koláče. Kdybyste mu dali vybrat mezi povražděním hromady nepřátel a talířem borůvkových koláčů, měl by skutečně neřešitelné dilema, které by vyvrcholilo pravděpodobně těžkou mozkovou mrtvicí, nebo abstinenčním záchvatem vyvolaným akutní potřebou další dávky nepřátelské krve, nebo sladkých borůvek.

Zajatce bral nerad, protože se podle jeho slov celé dny jen povalovali a četli si o svých právech, z čehož mu bylo na blití. Zajatec má poslouchat a v pravou chvíli zdechnout, to byla jeho filozofie. Navíc je musel krmit a pak neměl dost jídla pro vlastní vojáky. Dneska vedli chyceného Můa, který byl synem generála Déa a chtěli ho vyměnit za spoustu svých kamarádů, kteří padli do rukou Hónských nepřátel.

„Jestli na nás chystáš nějakou boudu, tak se netěš!“ otočil se Stén k prvnímu vyděšenému zajatci. „S podobnými floutky tady umíme zatočit.“

„Tam žádná bouda není,“ odvětil překvapeně zajatec Mů, protože přesně takhle se jmenoval. „Je tam jenom několik zákopů, jinak nic. A proč byste se mnou měli točit?“

„To je debil,“ ulevil si jeden z nižších důstojníků, který je poslouchal a taky si do Můa kopl, aby si spravil náladu. „Tak blbého zajatce jsme tu ještě neměli!“

„Proč do mě kopete?“ zeptal se jich obou překvapený zajatec. „Vždyť vám odpovídám na všechny vaše otázky.“

„Baví nás to,“ vysvětlil mu svůj postoj strážný. „Ty neděláš věci, které tě baví?“ zeptal se ho nečekaně. „To já teda jo!“

„Abych se přiznal, taky dělám věci, které mě baví,“ zjihnul zajatec a pomyslel na svou rodinu. „Třeba si strašně rád hraji se svými dětmi. Hraji si s nimi v postatě pořád, jsou moc roztomilé.“

„No tak vidíš!“ kopl do něj strážný. „A mě zase baví do tebe kopat, protože jsi moc roztomilý, když se svíjíš na zemi! Takže se nediv, že do tebe budu kopat v podstatě pořád! Chápeš to?“

„Ne,“ hlesnul zajatec.

„Je to prostě debil,“ okomentoval jejich diskusi další důstojník, který právě procházel kolem a s gustem si do Můa kopl.

Potom vyrazilo čtyřčlenné komando směrem k nepříteli, aby vyměnili Můa za pět svých zajatých kamarádů. Na planetě Gorgom se zajatci vyměňovali na váhu. Na hranici bojové linie stála váha a obě strany musely přesně vyvážit soupeřovy zajatce. To vedlo k menšímu podvádění, protože zajatci se snažili vždy co nejvíc zhubnout, aby se jich mohlo vrátit co nejvíc. Naopak jejich věznitelé se snažili, aby co nejvíc přibrali a oni získali za jednoho zajatého nepřítele co nejvíc vlastních vojáků. Tentokrát zkusil Stén novou fintu. Nechal Můa každý den pod namířeným paprskometem spořádat dvě pečené husy se zelím a knedlíkem a nyní se ho pokoušel vyměnit za pět svých hubených pěšáků.

„Stůj, osviť tvář!“ ozvalo se náhle před nimi, přesně v duchu předpisů o strážní službě. „Ať si vás můžeme prohlédnout.“

„Vždyť je světlo, vy bando byrokratických debilů,“ odfrkl si znechuceně Stén, protože nesnášel doslovné plnění předpisů. „Vidíme se jako na dlani, takže byste pro jednou mohli té buzerace nechat.“

„No dobře,“ zamumlal překvapeně strážný. „Tak nám tedy vydejte Můa, ať si ho můžeme zvážit.“

Nato nastala chvíle přemýšlivého ticha, časově těžko definovatelná.

„Sakra, co jste s ním dělali, vždyť má přes dva metráky,“ zhrozili se válečníci. „Na první pohled vypadá, že má na sobě skafandr.“

„Nemůžeme za to, že mu u nás tak chutnalo,“ odsekl Stén. „Chutnají mu pečené husičky. A teď nám vydejte naše hochy.“

Další chvíle ticha.

„Vždyť jsou jako koule,“ zděsil se Stén. „Ještě v životě jsem neviděl někoho tak tlustého!“

„Mají rádi sladkosti, s tím se nedá nic dělat,“ zasmála se na oplátku hlídka. „Přece nebudeme našim drahým zajatcům upírat jídlo.“

„To je jasný podfuk,“ zařval Stén. „Vy jste je zákeřně vykrmili!“

„To víš, že jo, ty troubo, a ještě jim dáme na cestu,“ opáčil náčelník Hónské hlídky a začal krmit zajatce větrníky se šlehačkou.

„Okamžitě vytáhněte gril!“ houkl Stén na svůj doprovod. „Uvidíme, kdo z koho!“

Netrvalo dlouho a polní kuchyně zaujaly bojová postavení, přičemž kolem zavoněla vůně tradičního vojenského jídla, čili pečené drůbeže a zákusků.

„Žerte ty větrníky!“ řvala Hónská hlídka na Sténovy vojáky. „Každý z vás si dá tři ještě před obědem, abyste nejedli to uzené na lačný žaludek.“

„Jestli nespořádáš tu Helanskou stokilovou husu, tak uvidíš!“ namířil mezitím Stén Velký paprskomet na Můa. „Schválně budu počítat do tří, a jestli tady i pak uvidím nějaké drůbeží zbytky, tak se neovládnu a střílím,“ dodal, což byla dost tvrdá výhružka, protože Helanská stokilová husa vypadá asi jako Predátor křížený s medvídkem Pů a smrdí zrovna tak. Naštěstí pro něj neuměl Generlisimus moc počítat a neustále zasekával u dvojky.

Kalorická bitva započala, teď šlo o to, jestli bude vážit Mů víc, než dva zajatci Hónů. Zajatci se pochopitelně nevzpouzeli, protože jim bylo jasné, že je lepší být přežraný, než mrtvý. Jen Můovi to trošku trvalo, ale nakonec se prokousal přes pancíř a husu dojedl. Po dlouhých pěti dnech tedy dokázal Stén vykrmit Můa natolik, že mu musela nepřátelská hlídka vydat dva jeho vojáky, kteří fikaně dostali z větrníků průjem a dodaná energie tak šla vniveč.

„Počkejte příště,“ zhrozila Sténovi Velkému Hónská hlídka. „Máme objednaných deset tun pěkně prorostlého bůčku a tunu Vanglické slaniny. Vaši zajatci nezhubnou pod dvě stě kilo.“

„To se ještě uvidí,“ odpověděl s úšklebkem Stén. „Náš vůdce zajistil tři cisterny dvanáctiprocentní smetany a ti vaši chlapci nic jiného pít nedostanou.“

Nakonec po šesti letech gastronomických bojů skončila válka totálním hladomorem, protože zajatci obou armád sežrali potravinové zásoby na sto let dopředu. A tak musely obě armády s válčením na nějaký čas přestat a začít trošku farmařit, aby vyprodukovali nějaké to jídlo na další válku.

 

Kapitola dvacátá

Hurlatanka

V této kapitole se vrátíme zpět na planetu Zemi, jelikož ta začala vstupovat do velmi zajímavého období, kterému dnes říkáme temný středověk. Tam o rozličné konflikty rozhodně nebyla nouze. Bylo to způsobeno nejen migrací mimozemšťanů, ale i značnou agresivitou pozemských forem života, které se začali mimozemšťanům bránit. Proto se zhruba v té době mimozemšťané stáhli na oběžnou dráhu Země, především z obavy o další ovlivňování Lidstva, kde až na výjimky zůstali dodnes. K tomuto nevyhnutelnému kroku došlo přibližně ve dvanáctém století, když pozemští neandrtálci vyrobili první fungující zbraně a zkoušeli je na všem, co se hýbalo.

Hned na úvod této kapitoly je třeba si říct, že středověk byl v mnoha ohledech velmi brutální. Zřejmě z toho důvodu, že ve středním věku jsou všechny živé bytosti nejprotivnější, není tedy důvodu, aby to neplatilo i pro epochy. Ve středním věku prostě každý zkouší, co si může dovolit a všechny tím značně obtěžuje. V dětství a ve stáří jsme v mnohém omezeni, ale střední věk je přesně to údobí, kdy se láme chleba, a určují se hranice odvahy a průbojnosti. A přesně takové jsou i dějiny všech forem života, středověk byl na všech planetách nejdrsnější. Ale i v tak nepříznivé době se občas objevily romantické záblesky.

Hrdina našeho příběhu, mimozemšťan Hurlatanka, seděl před malou jeskyní na planetě Zemi a ohryzával buvolí oháňku. Kousek od něj stál dost nasraný buvol s uříznutou oháňkou a znechuceně ho sledoval. Kdo ví, co mu u toho běhalo hlavou. Býložravci jsou sice obecně dost tupí, ale nikdo ve vesmíru nemá rád, když ho žerete zaživa, takže to jistě nebylo nic lichotivého. Nakonec tuto svou životní lapálii okomentoval citoslovcem „bů“, což byl jeho univerzální názor na většinu složitých životních situací, před které byl postaven.

„Bů!“ zabučel uraženě buvol, překvapený tím, že mu Hurlatanka drze žere oháňku.

„Kykyryký,“ opáčil vtipně Hurlatanka a nepřestával žvýkat. „A co doma, kamaráde, všechno šlape jak má?“

„Bů!“ pokračoval neúprosně buvol.

„Jasná páka, brácho,“ zasmál se Hurlatanka. Pak se olízl a začal žvýkat obratle. Buvolí oháňka byla prostě jeho oblíbeným pozemským pamlskem, který nedokázal odepřít. Labužnicky vycucával míchu z obratlů, rozžvýkal kůži a zvesela na buvola mrknul.

„Kdyby ses lépe učil, měl bys možná větší mozek, ale oháňka by ti sezením u počítače zcela zakrněla, tak raději nemysli. Potom bys byl úplně k ničemu.“

„Bů!“ ozval se znovu buvol.

„Jen si posluž.“

„Bů!“

„Hele,“ přestalo to Hurlatanku bavit. „Konverzace s tebou je sice zajímavá, ale tak jedině pro někoho, kdo se zúčastňuje zasedání v Parlamentu. Tam jsou podobné názory na denním pořádku, takže mě vlastně ani nepřekvapuješ,“ dodal s plnou mordou a dál se věnoval jídlu.

Mimozemšťan Hrurlatanka byl děsný frajer. Nedávno si koupil létající talíř kabriolet a frajeřil s ním po celém vesmíru. Na Zemi se stavil jen na skok, dát si něco k snědku a odskákal to chudák buvol. Potom zase chtěl naskočit do svého moderního talíře a pokračovat k Saturnu na pravidelnou schůzi Děsných frajerů, což byla elitní organizace mladých mimozemských zbohatlíků. Jenomže buvol nemínil odběhnout, čímž našeho frajera dožral.

„Hele kámo, chutnáš sice skvěle, ale už mě dost znervózňuješ,“ oslovil Hurlatanka nablblého buvola, který tam pořád stál jako pitomec. „Jestli nevypadneš, mohl bych ochutnat i jiné části,“ zavtipkoval. Když buvol na jeho výbornou hlášku nereagoval, znechuceně se sám sebe filozoficky zeptal: „Mají vůbec zvířata duši?“

Uražený buvol hned nato zafrkal a odběhl na druhý konec louky. Dodnes patří mezi nevysvětlitelné záhady vesmíru, jestli to zafrkání znamenalo ano, nevím, nebo dokonce ne.

„Já myslím, že jo,“ zamyslel se Hurlatanka a dál žvýkal oháňku. „Už jen proto, že zvířata chápou ironii a moc dobře ví, kdy jsou intelektuálně bez šance.“

Mimozemšťan Hurlatanka byl ženatý, protože mu před dvěma lety přeskočilo a on zapomněl na opatrnost. Od té doby raději nebyl doma a coural se bezcílně vesmírem, jenom aby nemusel plnit manželské povinnosti. Jeho drahá třičtvrtina (vyjádřeno hmotnostně) byla posedlá sexem a Hurlatanka z ní měl neskutečnou hrůzu. Jeho manželka byla z rasy Furonů, kteří měli vývojové stádia podobné hmyzu. Když si ji bral, byla to pěkná štíhlá larvička, ale ihned po svatbě se zakuklila a dnes z ní je obluda dvakrát větší než on. Má šest chlupatých nohou, gigantické panděro a kusadla jako vlkodlak. Není tudíž divu, že milostná vášeň Hurlatanku zcela opustila.

Naštěstí měl nějaké úspory a tak si koupil nejnovější model talíře, létal po celém vesmíru a balil všechny ženské, které potkal. Většinou měl úspěch, jelikož byl majitelem zlatého dolu, což na většinu žen z celého vesmíru působí jako sexuální stimulant. Ještě ani nedojedl, když náhle zahlédl mladou dívku z kmene Masajů, jak utíká k potoku buď pro vodu, nebo před lvy.

„Sakra, ta je štíhlá,“ potáhl se Hurlatanka za tykadla. „Má sice jenom dvě nohy a není ani moc zelená, ale naštěstí nejsem rasista. Nebo možná jenom trošku, ale to není nic neobvyklého.“

Potom si světácky vsunul do úst česnekovou žvýkačku, která na ženy vždy zabírá. Hned nato ji oslovil svou lámanou svahilšťinou.

„Nazdar koťě, nezaskočíš ke mně do talíře na drink?“ vyhledal si v elektronickém tlumočníku tu nejvhodnější frázi k seznámení.

„Tak jo, stádo mi dneska stejně sežrali lvi,“ uculila se dívka. „A co je to talíř?“ zeptala se ho po chvíli přemýšlení. „A co je to drink?“ zajímala se dál.

„Talíř je talíř a drink je drink,“ opáčil zkušený svůdník Hurlatanka.

„Tak jo,“ opáčila Masajská dívka, které toto vysvětlení kupodivu stačilo.

A jelikož Hurlatanka nebyl žádný nezkušený zajíc, pro jistotu jí nenápadně píchnul nějaké drogy, takže zanedlouho byla svatba. Zamilovaný Hurlatanka se rozhodl, že se usadí na planetě Zemi natrvalo. Bohužel, opět neměl štěstí. Jeho mladá Masajská manželka se sice nezakuklila, ale i tak z ní byla do dvou let stokilová černoška s kruhem v nose. Po bývalé kráse ani památka.

„Pane Hrune, já jsem snad prokletý!“ zavyl Hurlatanka a naskočil do svého létajícího talíře. „To bylo naposledy, co jsem se ženil. Proč ty ženské po svatbě vždycky tak přiberou, to mi někdo vysvětlete.“

 

 

Kapitola dvacátá první

Atlantida

Všichni víme, že zabíjet jiné živé tvory je špatné, ale málokdo se tím řídí. Především z toho důvodu, že zabíjení jiných živých tvorů je v podstatě veliká legrace, vzpomeňme kupříkladu na videohry. Jenomže život není videohra a ve skutečném životě to často ani jinak nejde a zabíjet se musí doopravdy. Třeba kvůli nesnesitelnému hladu, nebo nás třeba rozčílí hlasité chrápání manželky, to se prostě nedá nic dělat. Pak se ovšem pravidelně dostavuje pocit viny, ta nepříjemná daň za trochu zábavy. Mimozemšťané ale podobné problémy nemají, protože lidi většinou nezabíjejí. Jenom je unášejí kvůli obchodování s jejich orgány a taky kvůli análním sondám, které do nich zavádějí pro legraci, takže se není za co omlouvat.

Tři králové Jerde Dvaadvacátý sice nikdy nikoho nezabil, ale neměl k tomu daleko, protože zabíjel virtuálně. Pracoval na planetě Zemi v osvíceném šestnáctém století jako kulturní inkvizitor a ve svém oboru byl špička. Dokázal přesvědčit několik papežů o tom, že Země je hranatá a všichni, kdo tomu nevěří, zaslouží upálit. Běžný řadový papež by sice neměl mít ani ten nejmenší zájem někoho upalovat, ale stejně to všichni dělali, protože je to super zábava.

Mimochodem, to podivné křestní jméno Tři králové, si Jerde Dvaadvacátý vybral nazdařbůh z pozemského kalendáře, jelikož mu bylo úplně fuk, jak se bude na planetě Zemi jmenovat. Prst se mu zabodl do šestého ledna, tak si začal říkat Tři králové Jerde Dvaadvacátý. A to ještě mohl mluvit o štěstí, že si náhodou nevybral druhý listopad. Památka zesnulých Jerde dvaadvacátý zní hrozně.

Bylo to způsobeno tím, že Jerde na pozemskou kulturu zvysoka kašlal a na všechno ostatní taky. Jediné co ho zajímalo, byla Atlantida a okurková voda, jak brzy pochopíte. Z Atlantidy byl úplně podělaný, protože byla součástí jeho vlastní kultury. Byl potomkem Ketonů, jejichž příslušník Jurg Sinavý bájnou Atlantidu kdysi dávno vybudoval. Práci inkvizitora vzal jenom proto, aby mohl být na Zemi a pátrat po ztracené říši svých předků. Každý víkend létal ve svém létajícím talíři doprostřed atlantického oceánu a pomocí moderního batyskafu ve tvaru vorvaně zkoumal oceánské dno metr po metru.

„Hnus,“ rozčílil se Jerde Dvaadvacátý každou sobotu večer při sledování obrazovky. „Samé bahno! V takovém bordelu nic nenajdu, to se na to můžu rovnou vysrat! Vysrat se na to na všechno!“

„Chce se vám na velkou stranu?“ zeptal se ho starostlivě palubní počítač, který monitoroval veškeré změny nálad na palubě. „Toaleta je připravena jako vždy. I papír je vyměněn a osvěžující tableta je spotřebována sotva z poloviny.“

„Sklapni, jsi zastaralý!“ seřval ho Jurg. „I ten právě vyměněný toaletní papír umí určitě počítat integrály rychleji než ty!“

„Tak mi kupte pořádný chladič, pane,“ urazil se jeho počítač. „Hlavně že máte na nohách nové tenisky z planety Vegan 6. Ty vám tu Atlantidu najdou určitě mnohem rychleji.“

„Jestli ještě jednou cekneš, tak tě vypnu,“ opáčil Jurg Dvaadvacátý. „Je snad mojí chybou, že na Zemi vymyslí chladič procesoru nejdříve za nějakých tři sta let? To mám chodit naboso jen kvůli tvému chlazení? Na černém trhu se zastaralé chladiče neprodávají. Jestli ti je horko, tak se vypni, stejně jsi k ničemu!“

„Omlouvám se, to mi jen tak ujelo,“ zklamaně zabzučel počítač. „Takže jestli vám to nebude vadit, vypínám se.“

„Klidně,“ zabručel Jurg.

„Už jdu na to,“ vyhrožoval počítač.

„Jen do toho!“

„Akorát nevím, kdo vám bude hlídat zásobu kyslíku,“ pokoušel se upozornit na svou nepostradatelnost ješitný počítač.

„Tak už konečně sklapni!“ nasral se Jurg a počítač se uraženě vypnul.

Tři králové Jerde Dvaadvacátý byl starý mládenec a veškerý jeho sexuální život se sestával z pozorování akvarijních rybiček, proto měl dost času na výzkumy. Pocházel z planety Stér, kde se tradovalo, že Stéranští kosmičtí mudrci před mnoha tisíci lety přistáli na Zemi na ostrově Atlantida a ukryli tam největší Stéranskou moudrost, kterou si předávali z generace na generaci. Ukryli ji tam vytesanou v kameni, ale jelikož jejich písmo připomíná psí chcánky na sněhu, pozemšťanům tato moudrost nemůže nijak pomoci. Přičíst by ji možná dokázal libovolný současný lékař, jelikož jejich písmo je velmi podobné stéranskému, ale to je způsobeno jejich namyšleností, nikoliv moudrostí, takže opět smůla.

Bohužel se už po těch mnoha tisících letech na Stéru zapomnělo, jak ta moudrost vlastně zněla a celá jejich starobylá civilizace upadla v chaos. Proto se nadějný vědecký pracovník Jerde Dvaadvacátý rozhodl, že tu moudrost znovu objeví na bájné Atlantidě, kde ji jeho předci uložili do kamene. Odletěl tedy o prázdninách na planetu Zemi a začal pracovat v archivu ve Vatikánu, za vlády nějakého Piuse Kdovíjakého, taktéž mimozemšťana. Jeho plat nebyl příliš vysoký, sotva kilo okurek týdně, ale to mu vůbec nevadilo, jelikož okurky nutně potřeboval, zejména jejich výluh.

Jednoho dne, když slunce vrhalo líbezné záblesky na vodní hladině, aniž by to však jako obvykle někoho zajímalo, narazil Jerde ve svém batyskafu na typickou mramorovou stavbu komolého jehlanu asi dva kilometry pod hladinou atlantského oceánu. Okamžitě si nalil deci láku z okurek a vypil ho najednou. Na první pohled poznal Stéranskou architekturu a to i přesto, že už v sobě měl okurkové vody několik skleniček. Okurková voda působila na jeho rasu podobně jako slivovice, což byl i důvod, proč ze země ještě neodcestoval.

Jerde Dvaadvacátý ten jehlan pomalu obeplouval a hledal nápis, který tam podle pověsti zanechali jeho předkové. Bylo to snadné, jelikož jako každý správný notorik viděl dvakrát. Pak ten nápis spatřil na všechny tři vlastní oči. Největší Stéranská moudrost, kterou si jeho předci předávali po generace, zněla: „Jíst špenát pod magnetickým jeřábem je veliká chyba.“

To jen dokazuje, že nejenom lidé, ale i mimozemšťané jsou tak tupí, že si myslí, že ve špenátu je nějaké železo. Tenhle omyl se v celém vesmíru traduje již po generace a podle výzkumné zprávy Odboru veřejné tuposti, se ho nejspíš nikdy nepodaří vymýtit. Na jedné zapadlé planetě BLT 42 dokonce zašli tak daleko, že nalezli v železe špenát, ale i v tomto případě se jednalo o omyl, způsobený nedostatečnou osobní hygienou laboranta. To ale nezabránilo jednomu vědci vymyslet binární diagram železo-špenát a udělat si na tom doktorát. Špenát a železo nemají zkrátka nic společného a je nejvyšší čas, aby to konečně někdo řekl nahlas.

Zklamaný Jerde Dvaadvacátý se nakonec tak rozčílil, že celou věc předal advokátům. Ti přiletěli na planetu Zemi až za čtyři sta let a dopadli velice neslavně, jak už o tom mimochodem byla řeč.

 

Kapitola dvacátá druhá

Krux

Na planetě Krux mají na jedné polokouli pořád den a na druhé polokouli zase noc, protože jejich planeta má k mateřské hvězdě vázanou rotaci, něco jako Měsíc se Zemí. To však vedlo ke značné nespokojenosti odvrácené poloviny, jelikož oni museli neustále platit za elektřinu, zatímco ta druhá polovina ne. A když byl v důsledku této nespravedlnosti před dvanácti milióny lety kurz odvrácené Kruxské koruny na úrovni křováckého lopuchu, tedy vůbec na té nejnižší myslitelné výši, na jakou může jakákoliv volně směnitelná měna ve vesmíru spadnout, přiletěl na planetu Krux bohatý finančník Degen Druhý, řečený DD.

DD byl sirotek. Před pouhým půl miliónem let mu totiž zemřeli všichni tři rodiče při společném lyžování v Seneckých lomech. Když se chystal na svou první jízdu po zvětralém čediči, rodiče mu ještě na svahu dali menší přednášku o nebezpečnosti lavin. Hned nato je strhla lavina a DD na to nikdy nezapomněl. Tak názorné varování před hrozícím nebezpečím dosud od nikoho nedostal a vzpomínal na ně s láskou. Později, když vyrostl, stal se z něj jogurtový dealer, což byla velice lukrativní profese.

Na Krux přiletěl obchodník DD z humanitárních důvodů. Hodlal tam rozpoutat první světovou válku, protože planeta Krux byla poslední obydlenou planetou ve vesmíru, na které ještě žádná světová válka nebyla. To je pro obyvatele podobných planet dost nebezpečné, protože takhle si nedávali pozor a mohlo se jim přihodit cokoli. Moudrý DD ale dobře věděl, že není nad pořádnou válku, která na čas všem řádně zchladí hlavy a kromě toho to v učebnicích dějepisu lépe vypadá, když se předci řezali, nežli číst o tom, jak tisíce let jen pěstovali řepu.

Uspořádal tedy několik mítinků, kde neustále zdůrazňoval, že každý Kruxan má právo na své místo na slunci a takto do nich šil:

„Moji milí odvrácení Kruxané! Proč zrovna vy byste měli trpět ve věčné tmě a chladu, zatímco osvětlení Kruxané mají pořád krásné počasí. Uvažovali jste už o tom, že byste vyslali na osvětlenou polokouli několik menších nukleárních hlavic, aby bylo každému jasné, že vaše trpělivost je u konce?“

„To je řeč!“ začal křičet dav. „Nakrmíme ty jejich pohodlné zadky nějakým tím termonukleárním peklem! Však oni ještě uvidí, zač toho chapadlo.“

„Líbí se mi vaše nadšení!“ prohlásil spokojeně generalisimus Pé, který se podobných referend vždy obával, protože lid bývá od podstaty málo militantní. „A já si myslel, že všichni civilisté jsou pitomci! Tak do toho zapálení vlastenci, aby každý pochopil, že jsme ty bomby nedělali nadarmo!“

Potom zmáčkl červený knoflík s nápisem Armagedon u odpalovací rampy. Mohutné rakety Krux-Krux se odlepily z odpalovacích ramp a za bouřlivého potlesku zmizely za obzorem. Pak už jen všichni čekali, co se bude dít.

A skutečně, odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Již za dva týdny dorazil značně ohořelý posel a přinesl ručně psané vyhlášení války s dvěma pravopisnými chybami. Na straně útočníků byla zrovna doba oběda, tak musel chvíli čekat. Potom tím vyhlášením mrštil opovážlivě před panem prezidentem o zem a ihned dostal od ministerstva kultury pokutu dva milióny Volarů za znevažování genocidy. Na podobné hejsky se musí zostra.

„Co tím cárem papíru chceš říct, debile?“ zeptal se posla prezident Krů, když si přečetl vyhlášení války, které mu pozorný generalissimus Pé zvedl ze země. „My přece víme, že je válka, sami jsme ji začali. Nemusíte nám to připomínat nějakým vyhlášením.“

„Ale my chceme válku podle všech uznávaných politických pravidel,“ namítnul posel. „Nejprve její vyhlášení, dále diplomatická jednání za účasti členů vlády, potom nějaké společné obědy a nakonec přednesení požadavků.“

„Na to není čas,“ prohlásil prezident Krů. „My už jsme po obědě, takže se hned vrhneme na to bombardování, co říkáte?“

„V tom případě mám za úkol domluvit podmínky příměří,“ prohlásil posel. „Přistoupíme v podstatě na vše, kromě stěhování. To raději dvakrát vyhoříme,“ zasmál se od všech čtyř plic.

„Souhlasíme, vaše dvojnásobné vyhoření nám zcela vyhovuje!“ opáčil chladně pan prezident. „Není nad pořádnou termonukleární válku. Určitě se vám to taky zalíbí.“

„Tak v tom případě mám za úkol domluvit podmínky kapitulace,“ zachrčel z posledních sil posel. „My si vlastně válku zas až tak moc nepřejeme.“

„Tohle ovšem už vůbec nepřichází v úvahu!“ vybuchnul pan prezident. „Víte, kolik stojí výroba jedné takové atomové bomby? Co s nimi mám teď dělat, když jich mám plné sklady? To s nimi mám vyfotit?“

„Dělejte, jak uznáte za vhodné, ale má vlast se pomstí!“ zasípal z posledních sil posel. Protože však tomu sám nevěřil, jeho slova v kámen vytesána nebyla. Ostatně, na jeho rodné polokouli by se fyzickou prací nezabýval ani ten největší šílenec. Po těchto slovech zemřel na následky ozáření, aniž zaplatil jedinou splátku z uložené pokuty. To je pro posly typické, zafrajeřit a zhebnout.

Následná válka nebyla dlouhá. Jelikož Kruxané z osvětlené části nepotřebovali k životu žádné energetické zdroje, neměli pochopitelně ani žádnou techniku. Jen se povalovali pod stromy, opalovali se a baštili křemičité jogurty na zvýšení potence. Odvrácení Kruxané však díky věčné zimě vlastnili továrny na výrobu reaktorů a měli doly i ohromné hutě, ve kterých makali jako o život, protože jim o život skutečně šlo. Válka tedy trvala jeden den a Kruxané ze slunné části byli navzdory zvýšené potenci zahnáni do tmy a vítězná strana se nastěhovala na stranu osvětlenou.

Tím však zdědili poražení Kruxané veškeré hutě a továrny na výrobu atomových bomb. Tak se situace zanedlouho opakovala, protože odvráceným Kruxanům nezbývalo v té hrozné kose nic jiného, než začít makat, zatímco osvětlení Kruxané mezitím zpohodlněli. Nu a od té doby proběhlo na Kruxu již sedmdesát tisíc jaderných válek v přímém přenosu a nikdo neví, kdy se to konečně zastaví. Jediný, kdo na současném stavu vydělává, jsou místní feťáci, kteří žijí za soumraku, přímo na poledníku a prodávají frustrovaným ustupujícím vojákům křemičité jogurty po tunách. Zakázku na dodávku jogurtů pochopitelně získala firma Degena Druhého, jak už tomu tak ve válkách bývá. Kdo válku vyvolává, vždycky moc dobře ví proč.

Není divu, že se podobné móresy zanedlouho začaly praktikovat na planetě Zemi, kde se toto chování dosud považuje za základní společenskou aktivitu. Základem společenského vývoje je přece odjakživa porobení těch druhých, což ve svých důsledcích nutně vede k otrokářství. Otrokářství však nevymysleli Američané, byť se tím dlouho chlubili a později se za to styděli. Je to v celém Vesmíru velice rozšířená aktivita, takže další malá ukázka, shodou okolností blízce spojená s planetou Zemí, jistě neuškodí.

 

Kapitola dvacátá třetí

ZOO na Hezanu

Pamatujete si, jak jsem o několik kapitol dříve zveřejnil názor, že mimozemšťané nemají v úmyslu Lidstvo přímo vyhubit? Tak to jsem vám trošku lhal, především z toho důvodu, že to ještě není zcela bezpečně potvrzeno. Ve skutečnosti existují vyspělé mimozemské rasy, které na Pozemšťany pohlížejí asi tak, jako vy pohlížíte na láčkovce. Uznávají sice, že Pozemšťané jsou schopni jakési látkové výměny, ale to je asi tak všechno co si na nich cení. Pozemskou rasu považují za neskonale zaostalou a jediný bližší kontakt, který připouštějí, je v jejich Zoologických zahradách.

„A tady máme instalatéry,“ ukázal tykadlem profesor Pelagon Dé, ředitel místní Zoologické zahrady na planetě Hezan 6, návštěvníkům k jedné z mnoha klecí. „Jsou velmi vzácní, ale nechtějí se mi rozmnožovat. Asi proto, že to jsou všechno samci. Na planetě Zemi totiž mají dvě pohlaví, to je ten problém. Prostě nejsou spolu všichni geneticky kompatibilní, jako u nás, kde se může rozmnožovat každý s každým. Potřebují prý k rozmnožování nějaké opačné pohlaví, nebo jak tomu říkají.“

„To je pěkně nechutné, míchat své geny s cizími,“ prohlásila jedna starší ponrava. „Rozdílné geny jsou přece nemísitelná! Není divu, že jsou zdegenerovaní!“

„To je ale hnus, to tady trpět nebudeme,“ vykřikl velmi vysokým hlasem podivný týpek v růžovém skafandru. „Různá pohlaví spolu! Vždyť je to proti Dibli!“

Všichni se na něj podívali.

„Říkal jsem rozdílné geny, ne rozdílné pohlaví,“ opáčil profesor. „A proti Dibli to není! Naopak, v Dibli se styk stejného pohlaví přísně odsuzuje.“

„Tak pardon,“ zamumlal pan Růžový. „Každý si přece může dělat, co se mu chce. Nebo snad ne?“ dodal, sundal si přilbu a začal se gelovat.

„A čí to byl nápad, pane řediteli, specializovat se druh Homo Sapiens z planety Země?“ zeptal se ředitele reportér místního plátku, aby uklidnil vášně. „Neříkejte, že váš?“

„Nerad se chlubím, ale skutečně to byl můj nápad,“ rád se pochlubil profesor Pelagon. „Ti pozemští Lidé mě velice zajímají. Nedávno mi dokonce vyšla kniha o dvou nejvýznamnějších divoce žijících pozemšťanech, jako byli Dalajláma a Tarzan. Navíc lidi stejně unášíme kvůli obchodu s orgány, tak mě napadlo použité jedince vykupovat od univerzit za zbytkovou cenu a potom je umístit do naší zoologické zahrady. Ať se naši návštěvníci podívají na Mimohezany.“

„Nejsou s nimi problémy?“ zajímal se další reportér. „Vypadají dost nebezpečně, s těmi všemi končetinami a srstí na hlavě.“

„To víte, že jsou,“ odvětil Pelagon. „Hlavně ti pozemští právníci jsou neuvěřitelně otravní a baletky mi zase nechtějí jíst čedič. Máme tady i páreček policistů a tři pojišťováky, ale ti nedělají problémy. A jako jediní se vzorně páří mezi sebou i v případě stejného pohlaví. Zejména pro pojišťováky je prý podobné chování typické.“

„Alespoň že tak,“ vmísil se do hovoru opět onen týpek v růžovém skafandru. „Možná že někteří nejsou zas až tak zaostalí. Mimochodem, dostal jsem chuť na bonbónek, nemáte někdo třeba Vhanilkový, nebo Pist-Acetonový?“ otázal se ostatních.

„Sklapni, alternativní úchyle!“ usadila ho již dříve zmíněná dáma. „Tvé anální názory nikoho nezajímají!“ čímž ostatní rozesmála.

„A kolik to stojí?“ zajímal se opět reportér. „Není to drahé, živit ty Mimohezany tak exotickou stravou, jako je organická hmota na bázi uhlíku?“

„Levné to není,“ zasmušil se pan profesor. „Víte, lidé jsou dost vybíraví. Amoniak jim nevoní, propanu se ani nedotknou. Chtějí vodu, bílkoviny a cukry.

„Fuj, prasata,“ ozvalo se z auditora.

„Navíc dýchají kyslík,“ jakoby mimochodem dodal pyšný pan profesor a zvědavě se rozhlédl, aby zjistil, jak jeho slova zapůsobila.

„Cože? Kyslík?“ začali se rozčilovat návštěvníci. „Tak náš dusík jim není dost dobrý? To je skandál!“

„Tak prostě dostanou jenom dusík a hotovo,“ ozvalo se z davu. „Buď si zvyknou, nebo mají smůlu.“

„To není tak jednoduché,“ zalistoval v notesu Pelagon. „Oni mají ve zvyku při nedostatku kyslíku umírat.“

Společností to zahučelo.

„Tak ať umřou,“ padl další návrh.

„Bohužel už jsme na výrobu kyslíku zakoupili drahé přístroje, které právě vy platíte ze svých daní,“ vysvětlil jim patovou situaci pan profesor. „Naštěstí na sebe lidé dokážou částečně vydělávat svými orgány, které prodáváme zpět na Zemi. To však většinou znamená smrt exempláře, proto bereme orgány jenom těm nejobyčejnějším druhům, kterých není škoda, jako jsou komunální politici a podobně.“

„A jaký je váš nejzajímavější exponát?“ zeptal se další z diváků.

„Máme tady téměř všechny lidské profese, od daňových účetních, přes programátory, až po prezidenty,“ opáčil profesor Pelagon. „Ale náš nejvzácnější exponát je zde. Je to dospělý samec ombudsmana.“

„Co to je?“ začali se zajímat všichni kolem.

„Jak bych vám to…, víte…, na Zemi jsou intelektuálně ještě velmi pozadu a stále tam věří v jakousi spravedlnost. No a ombudsmani toho využívají a žijí tak vlastně ze strachu ostatních lidí předstíráním toho, že jim pomáhají.“

„Takže parazitují na svém vlastním druhu?“ začal si to zapisovat redaktor. „Chápu to dobře?“

„Chápete to naprosto správně,“ souhlasil s ním pan profesor. „A to je i ten důvod, že máme jen jednoho a je v kleci sám. Jiní lidé ho k sobě nechtějí a mohli by ho pokousat. Jeho kůže by pak ztratila cenu a museli bychom ji prodávat se slevou. A nyní dovolte, abych vás všechny pozval na pohoštění, jehož zlatým hřebem budou dušené ledvinky předsedy OSN a mozeček bývalého mistra světa v šachu. Jako předkrm byly vybrány grilované žebírka zápasníků ve volném stylu.“

V následné bouři ovací byl profesor Pelagon odnesen do degustační místnosti uprostřed klecí a dva kuchaři chapadly vytáhli z klecí zhruba dvacet pozemských zápasníků. Ti proti dvěma obrovským Hezanským kuchařům neměli šanci, jelikož jim vzrůstem nesahali ani po kolena. Hned nato byli vyvrženi, nasoleni a položeni na rošt za potlesku všech přítomných. A jen tak mimochodem, na Hezanu se podobné grilovací akce konají každý víkend, tak raději nechtějte být uneseni.

Ale nyní se již zase rychle vrátíme zpátky na planetu Zemi, protože nás zajímá především pozemská civilizace. Ta pozemská civilizace totiž začala nabírat na obrátkách a vás by možná mohlo začít zajímat, jak to bylo dále.

 

Kapitola dvacátá čtvrtá

Dlouhá cesta do Věčných lovišť

Slavný mimozemský reportér Gell Čtvrtý byl velmi znuzený, jak už to mezi mediálními hvězdami bývá zvykem. Jeho současný kšeft, pozorovat sopky na planetě Země ho neuspokojoval, jelikož se považoval za tvůrčího mimozemšťana. To sice vůbec neodpovídalo skutečnosti, ale podobným bludem trpí všichni reportéři, komentátoři a moderátoři v celém Vesmíru. Myslí si, že když komentují dění kolem sebe, tak ho tím současně i spoluvytváří, což je samozřejmě komické.

Na jeho obranu je třeba říct, že planeta Země byla léta Páně 1852 nudná až k zbláznění. Kromě položení prvního podmořského kabelu mezi Londýnem a Paříží se tam v tu dobu nedělo vůbec nic zajímavého. Gell Čtvrtý tedy nejraději ze všeho pomocí svého nového laseru, který dostal ke stodvacátým narozeninám na hraní, stimuloval mozkovou kůru indiánských náčelníků v Utahu, neboť měl strašně rád kovbojky. Indiáni po jeho laserovém stimulování ihned vystřízlivěli, pochopili, kdo je tady vlastně doma a zlehka zaútočili na kolegy bělochy. Ti tak měli vítanou záminku je zase za odměnu postřílet a tak byla pro Gella vždycky nějaká ta legrace k pokoukání.

Gell Čtvrtý ovlivňoval chování pozemšťanů ze svého létajícího talíře, skrytého v silovém poli. Vzniklé potyčky pak pozoroval z okna, protože zřejmě není nic lepšího, než po ránu u šálku kávy pozorovat zuřivé přestřelky rudochů a bělochů. Tyto radovánky mu však měly brzo skončit, jelikož na každého vtipálka jednou dojde.

Jednoho pošmourného rána (pořádní spisovatelé považují každé ráno za pošmourné, protože mají neustále kocovinu) se Gell procházel po pilotní kabině svého talíře, zatímco automatické navádění zamířilo laser přímo do mozku jednoho z nejzuřivějších náčelníků Utahů, Nadutého Bizona. Stačilo několik krátkých impulsů do těch správných mozkových center a náčelník začal ihned šílet a svolávat bojovníky. Gell se usadil k obrazovce, aby se podíval na nejnovější kovbojku. V tom okamžiku se na panelu rozblikalo takové množství kontrolek, že vyplašený Gell ihned ztratil zájem o pozemskou přestřelku a začal se věnovat řízení. Ale jelikož nebyl technicky zdatný a ve škole místo učení koukal spolužačkám do výstřihu a počítal jim ňadra zleva doprava a zpět, nehodě zabránit nedokázal. Jeho talíř se vyloupl ze silového pole, a tudíž přestal být neviditelný. O chvíli později dopadl přímo do vesnice Utahů.

Náčelník Nadutý Bizon okamžitě zapomněl na své skalpovací choutky a pomalu přistoupil se svými bojovníky k talíři. Nárazem se odtrhly dveře a Utahové mohli spatřit strachy zeleného Gella Čtvrtého (no, on byl vlastně zelený pořád, ale teď ještě o něco víc), jak se pokouší zalézt pod ovládací pult.

„Kdo to je?“ zeptal se náčelníka Nadutého Bizona Lenivý Šakal, jeho první zástupce.

„Těžko říct,“ opáčil náčelník. „Asi nějaký dealer s ohnivou vodou.“

„Asi proto je tak zelený v obličeji,“ souhlasil Lenivý Šakal.

„Co jsi zač, zelená tváři?“ otázal se tedy Gella náčelník Nadutý Bizon. „Vypadáš i smrdíš jako týden stará buvolí pomazánka. A poslouchej, nemáš náhodou nějakou ohnivou vodu?“

„Mě si vůbec nevšímejte, opeření gentlemani, jenom projíždím,“ blekotal Gell Čtvrtý jazykem planety Klug, odkud pocházel. Neuvědomil si, že tento jazyk Utahové nemohou znát.

Neuvěřitelnou shodou okolností však tato věta znamenala v řeči Utahů: „Co tak blbě čumíš ty bezprecedentní hovado,“ což je i mezi otrlými indiány dost ošklivá urážka.

„U Velké Tequily, jak se opovažuješ utahovat si z velikého náčelníka Utahů,“ naježil se Nadutý Bizon a sáhl po skalpovacím noži. „Utahovat si z ostatních mohu jedině já, jelikož jsem Utah, ale ty ne! A co to znamená bezprecedentní? Jedná se snad o nějakou sofistikovanou urážku, tak typickou pro bledé tváře?“

„Velice se omlouvám, pane,“ koktal vyděšený Gell, který mu sice nerozuměl ani slovo, ale v náčelníkově tónu vycítil hrozbu. Bohužel další neuvěřitelnou shodou okolností tato slova znamenala v řeči Utahů: „Naser si, opeřenče!“

Nadutý Bizon se otočil ke svým spolubojovníkům a takto k nim pravil:

„Ten zelenáč je tak neuvěřitelně drzý, že překonává i mého strýce Nasraného Medvěda, který urážel i Manitůa. Co s ním budeme dělat?“

„Já bych ho skalpoval,“ prohlásil Impotentní Kojot, jeho druhý udatný zástupce.

„A já taky,“ přisadila si Počuraná Hlína, která jako jediná žena směla vyjíždět s muži na lov, protože neuměla vařit, ani žvýkat kůži. „Není na světě větší radost, než skalpovat ty drzé bledé tváře!“

„Ale on má zelenou tvář,“ zamyslel se Lenivý Šakal. „A navíc smrdí!“

„To je jedno,“ opáčila Počuraná Hlína. Potom vytáhla skalpovací nůž a podala ho náčelníkovi. „Nejsme přece rasisti,“ dodala s opovržením.

„Poslouchej, kamaráde, budeme tě skalpovat, tak se moc nezmítej,“ naklonil se ke Gellovi Nadutý Bizon. „Posledně jsem si málem ufiknul palec, když jsem skalpoval jednu citlivou bledou tvář. Pořád se hemžil, chvíli v klidu u toho nezůstal, sakra práce. Chápeš vůbec co ti právě říkám?“

„Nemám ani ponětí, o čem to mluvíte, gentlemani,“ pokoušel se mezitím taktéž konverzovat Gell Čtvrtý. „Předpokládám, že se jedná o nějakou primitivní formu navazování přátelství. Něco mi říká, že si budeme dobře rozumět.“

Jenomže tyto slova v původním jazyce Utahů znamenají: „Vysral bych se ti na hrob, debile, ale ty neumíš ani včas zdechnout, takže z toho nic nebude.“

A to již Nadutý Bizon nevydržel a okamžitě Gella skalpoval. Ke cti Gella Čtvrtého lze jen dodat, že se příliš nezmítal a nekazil tak náčelníkův řez. No, a jelikož vlasy rodilých Kluganů mají vlasové kořínky procházející celou páteří, škubnutím za skalp vytrhl Nadutý Bizon Gellovi celou nervovou soustavu, což vedlo k jeho okamžité smrti.

„Jako bojovník stál za hovno, ale vigvam má dost dobrý,“ uznale pokýval hlavou Nadutý Bizon a usadil se do křesla pilota. Bojovníci se postavili kolem něj a jeden po druhém začali mačkat krásně barevné knoflíky. A to byla chyba. Talíř sebou náhle škubnul, náhradní dveře zavřely východ a v mžiknutí oka opustila Gellova vesmírná loď planetu Zemi a zamířila zpět k rodnému Klugu. A jelikož je planeta Klug vzdálena od Země šedesát tisíc světelných let, čeká Nadutého Bizona i jeho bojovníky pořádně dlouhá cesta do Věčných lovišť.

 

 

Kapitola dvacátá pátá

Deník trosečníka

S deníky se poslední dobou roztrhl pytel. Kdejaký blbec píše deník, aby snad náhodou nebyla budoucnost Veškerenstva ochuzena o jeho úžasné myšlenky. Tento deník se však vymyká, byl totiž sepsán mimozemšťanem, který se nedobrovolně ocitl na jednom z nejhorších míst v celém Vesmíru, totiž na planetě Zemi. Na rozdíl od jiných kolonizátorů zde však přistál zcela neplánovaně, i proto jsou jeho postřehy pro nezaujatého čtenáře tak zajímavé:

Dnes ráno jsem zázračně přežil ztroskotání svého létajícího talíře na planetě Zemi a zachránil se jako jediný na malém opuštěném ostrově asi 100 km jižně od ústí řeky Orinoko. Jak jsem již dříve slyšel, podobné nepříjemnosti se poslední dobou stávají na různých planetách docela často. Sám sobě ale nic nevyčítám. V době nehody jsem spal a do řízení lodi jsem nijak nezasahoval. Je jasné, že šlo o nešťastnou náhodu a jasným viníkem je autopilot.

Po havárii se mi podařilo za milého doprovodu žraloků dosáhnout pevniny a dosud rád vzpomínám na jejich chutné ploutve. Jakým útrapám tady budu asi vystaven? To zatím netuším. Jen moje pevná vůle, mi možná umožní přežít i za těchto hrozných životních podmínek. Jakoby zázrakem moře vyplavilo mezi ostatními troskami i mou golfovou hůl, která mi jistě zpříjemní zdejší nedobrovolný pobyt. K rozhodnutí vést si deník mě přivedla skutečnost, že stejně nemám kromě golfu nic jiného na práci, snad jen výrobu svíčky, abych večer lépe viděl na řádky.

15. října

Ráno jsem posnídal syrovou kozu a celé dopoledne pak hleděl na moře. Jak dlouho potrvá mé nedobrovolné uvěznění? Hodně vzpomínám na svou opuštěnou manželku a modlím se k Hrunovi za brzké vysvobození, abych zachránil alespoň část Volarů na kreditní kartě, která zůstala v hotelu.

Nevím, co bych o ostrově dál napsal, snad jen to, že je kromě rozlehlých písečných mýtin zcela porostlý palmami a hustým křovím. Ani není kde zasadit ty pitomé plodiny, nebo jak se tomu na Zemi říká. Tuto skutečnost však zcela ignoruji, protože zemědělské úchylky se u naší pokročilé rasy nevyskytují. Po zdravém ovocném obědě jsem se znovu koukal na moře a až do noci přemýšlel nad svým zoufalým osudem. Existuje Hrun, když tohle dopustil? Nebo se zrovna nedíval? Nevím! Za tmy ulehám pod strom a výrobu svíčky odkládám na zítra.

16. října

Je to šlendrián, stále se nic neděje! Chvíli trénuji golfové údery a potom mírně unaven ležím pod stromem, přičemž přemýšlím nad stavbou nějakého srubu, který by mě ochránil v období dešťů. Jím stále jen kozy a díky tomu mám zásobu bílkovin na zbytek života. Možná že se už zítra pustím do kopání základů srubu a na tu práci se doopravdy těším, protože nicnedělání není blízké mé temperamentní povaze.

Kolem poledne jsem si zaplaval v moři a po cestě na pláž mi padlo do oka příhodné místo ke stavbě srubu kousek odsud, na krásné mýtince. Byla ukrytá mezi stromy, proto jsem ji dříve neviděl. Taky mě napadá, jestli nejsem příliš zranitelný, sám na neznámém ostrově a při vzpomínce na příběhy o pozemských lidožroutech uvažuji nad výrobou nějaké zbraně. Odpoledne při opalování ale tuto nepříjemnou myšlenku pouštím z hlavy. Nejsem člověk, tak bych jim stejně nechutnal. Večer jsem již z odpoledního plavání a opalování velice unaven, lehám si tedy na své místo pod stromem a výrobu svíčky odkládám na zítřek.

17. října

Dneska jsem už téměř začal kopat základy srubu, ale odradila mě skutečnost, že půda je zde velice tvrdá. Je to vidět na první pohled, ani jsem to nemusel zkoušet. Je jasné, že budu potřebovat rýč a zatím raději nemyslím na to, jak budu stavět bez pily, hřebíků, kladívka a dalšího nářadí.

Momentálně ležím pod stromem, krátím si čas podřimováním a uvažuji o tom, že si ve svém srubu jednou postavím krb, vyrobím hrnce a uvařím nějaké maso, i když nevím jaké. Kozy už mi pomalu začínají vinou slabší plodnosti zdejší fauny docházet. Navíc je jasné, že ty natvrdlé záchranné týmy nemají ani ponětí, kde mě hledat. Promýšlením nad problematikou stavby komína a rozměry pokliček mi uběhl zbytek dne. Večer ulehám na své místo pod stromem a výrobu svíčky odkládám na zítra.

18. října

Už od rána přemýšlím jak vyrobit rýč a při pohledu na moře si uvědomuji, že bych potřeboval i udici. Celé dopoledne, které jsem věnoval opalování, jsem na to myslel. Připadá mi to jako dobrý nápad. Odpoledne jsem se koupal v moři a promýšlel výrobu vlasce, háčků, splávku, podběráku a vezírku. Kromě toho mě trápí i spousta existenčních otázek. Hodně přemýšlím o životě, smrti a poklesu akcií.

Večer se touto roční dobu rychle stmívá a já už sotva vidím na řádky. Je to z toho důvodu, že Slunce na planetě Zemi zapadá na Západě a to i přesto, že jsme na Jihu. Výrobu svíčky proto odkládám na zítřek, kvůli objektivním problémům spojeným s akutním nedostatkem knotů.

19. října

Dnes jsem si pořídil seznam těch nejdůležitějších věcí, které bude potřeba vyřešit, respektive vyrobit, v co nejkratší době. Hlasoval jsem o tom všemi šesti chapadly celé dopoledne, ale vynaložené námahy nelituji. Přesný plán je základem úspěchu v jakékoliv činnosti. Tady je:

1.) Svíčka

2.) Rýč

3.) Krb

4.) Hrnec

5.) Rýč

Po této vyčerpávající administrativní práci jsem odpočíval až do oběda. Po obědě jsem ale odhalil strašnou chybu v seznamu nejdůležitějších věcí, napsal jsem dvakrát rýč. Toto šokující zjištění mnou pořádně otřáslo. Na druhé místo, místo rýče, zapisuji sekyru. Jsem rád, že jsem se nepustil do práce bez přesného seznamu a ušetřil si tak spoustu problémů. Každý přece ví, že fatální omyly vznikají nejčastěji právě v administrativě. Při práci na opravě seznamu mi uběhl celý zbytek dne. Nakonec unaveně odcházím ke svému místu pod stromem a výrobu svíčky odkládám na zítra.

20. října

Po zdravé kozí snídani předběžně probírám otázku výroby sekyry a délky jejího topůrka. Po zralé úvaze jsem se definitivně rozhodl, z jakého materiálu to topůrko vyrobím. Věnoval jsem tomu celé dopoledne a nakonec jsem se rozhodl pro dřevo. Zbytek dne se koupu v moři a přemýšlím nad problematikou šípů, tětivy a hrotů.

Při řešení těchto problémů jsem odhalil další chybu v seznamu nejdůležitějších věcí a na první místo před všechno ostatní píšu nůž. Kromě těchto menších nepříjemností se navíc schyluje ke skutečné katastrofě. Na rukojeti mé golfové hole se objevila malá prasklinka, což by mě připravilo o mé denní nácviky úderů. Po večeři ulehám pod stromem a výrobu svíčky odkládám na zítra.

21. října

Dnes milosrdný Hrun konečně vyslyšel mé úpěnlivé prosby a po více než týdenním pobytu na planetě Zemi jsem byl zachráněn naší flotilou. Dali si sice načas, ale jsem ochoten jim to protentokrát odpustit. Trpělivost je naštěstí další z mých silných stránek.

Musím ale zdůraznit, že jsem přežil jen díky své pevné vůli, pracovitosti a odhodlání. Dále děkuji především sobě, že jsem měl odvahu porvat se s přírodou a jen tato má odvaha mi umožnila, abych se vrátil živý a zdravý na svou rodnou planetu. Je mi pouze líto vynaložené námahy se sestavováním seznamu a plánováním stavby, která takto bohužel vyjde nazmar.

 

Kapitola dvacátá šestá

Na každého jednou dojde

Strofa byla dynamicky se rozvíjející planeta, plná mladých agresivních plžů, kterým v žádném případě nevadilo podusit své okolí kvůli drobným osobním výhodám. Něco jako na Zemi, ale méně pokrytecké. Žili zde totiž jen mladí Strofané, neboť každý, kdo dosáhl věku padesáti let, byl v den svých narozenin ze zákona utopen, aby se předešlo vyplácení důchodů a podobných hovadin. Ušetřily se tím strašné prachy a navíc to částečně řešilo i bytovou krizi. Tenhle zákon všichni obyvatelé Strofy milovali, hlavně ti pod padesát.

Mogaderovi bylo právě ten den padesát a byl strachy bez sebe. Každou chvíli měl dorazit Výbor pro regulaci populace a při tom pomyšlení se mu dělalo mdlo. Když byl mladší, chodil se dívat na topení padesátníků skoro každý den a svíjel se u toho smíchy, dnes mu však nebylo do skoku. V osmnácti letech dokonce sám utopil jednoho jubilanta a nastěhoval se do jeho bytu, jenomže nyní měl strach. Jeho pohled stále častěji bloudil směrem k Zátoce posledního nadechnutí, což bylo osudové místo všech stárnoucích Strofanů. Potom uslyšel na schodech slintání.

„Ještě aby se ke mně plazil Výbor,“ pomyslel si. „Tak to by mi chybělo. Ti bezohlední parchanti každého padesátníka utopí. Musím to vědět, sám jsem ve Výboru pracoval,“ odplivl si nosní žlázou.

Jenomže měl pravdu, byl to skutečně Výbor pro regulaci populace, který se smíchem stoupal k jeho bytu. Ten název vznikl nejprve jako žert, ale velmi se osvědčil, protože na světě zřejmě není nic lepšího, nežli regulovat populaci. Členové Výboru si mezitím jako vždy dávali na čas a aby si to mohli jubilanti vychutnat, dávali si na každém patře cigárko. Přitom se schválně hlasitě řechtali a nakonec se ozvalo nemilosrdné zaklepání.

„Pohni si dědku, dneska je vás osm a my chceme ještě stihnout oběd,“ zahulákal někdo z Výboru přes dveře a Mogader si před otevřením upravil kravatu. I on přece ve Výboru pracoval a ještě minulý týden bez výčitek utopil nějakého troubu z vedlejší ulice. Vůbec nemyslel na to, že jednou i on sám bude utopen.

„Ahoj Geone, čau Jitlo,“ pokoušel se s úsměvem přivítat své Poslední průvodce na cestě k regulaci, jak se ti dva oficiálně nazývali. „Jak se máte, kolegové? Zaskočili jste na kávu?“

„Ani ne tak na kávu, jako spíš na jedno menší utopení, oslavenče,“ vysmál se mu Geon a vytáhl z kapsy molybdenový nanuk, aby ho ještě více nasral. „A kromě toho už celý jeden den nejsme kolegové, na to nezapomeň. Dneska je ti padesát, proto sklapni a mazej k zátoce! Na ty tvoje pitomé kecy stejně není nikdo zvědavý. Je to pokaždé stejné, prý ještě nechci umřít, ještě ne. No tak dědku, udělej mi radost a řekni to, každý to přece říká!“

„Ještě nechci umřít, ještě ne!“ zoufale zaprosil Mogader, ale odpovědí mu byl jen bouřlivý výsměch a pár vtipných poznámek o těch dříve narozených.

„Vidíš, kamaráde, celý život topíš ostatní a najednou když dojde na tebe, tak děláš cavyky,“ domlouval mu Geon. „Nikdo přece nemůže za svůj věk, tak se koukej chovat jako zralý Strofan.“

„Jenomže mě to do dnešního dne vůbec nedocházelo!“ vykřikl Mogader. „My všichni žijeme chybně. Každý by měl zemřít, až když přijde jeho čas, ne podle nějakého nařízení!“

„A ten tvůj čas přišel právě teď, shodou okolností i s nařízením,“ utřela ho vtipně Jitla. „Potřebuji nový byt a ten tvůj je vcelku ucházející. Snad tě potěší, že květiny v tom velkém plechovém květináči zalévat nebudu a nechám je rovnou chcípnout, aby se jim nestýskalo. Stejně vypadají jako nějaká plíseň!“

„To je plíseň, Jitlo,“ zašeptal stydlivě Mogader. „Už týden jsem nemyl nádobí a ten velký květináč je vlastně dřez. Víte o tom, že když necháte v dřezu celý týden neumytý hrnec od guláše, tak vznikne několik nových druhů lišejníků?“

„Jsi mimořádně nudný,“ zasmušil se Geon a připravoval si pouta. „Zanedlouho se vykoupeš v Zátoce posledního nadechnutí, ale to ti nebrání otravovat nás přírodovědeckými kecy. Víš, co si myslím? Že před smrtí každý zblbne!“

„Nezblbne, ale zmoudří,“ pokoušel se oddalovat nevyhnutelné Mogader. „To vy mladí jste blbí a nic nechápete! Poslední den se vám promítnou v paměti všechny vaše životní katastrofy a vy budete cítit potřebu ještě naposledy poučovat své okolí. A jen tak mimochodem, i na vás jednou dojde, i přestože vám to dneska nedochází.“

„A dost keců,“ zavelel Geon. „Dneska nejsi sám Mogadere! Většinou si s jubilanty rád povídám, ale práce je až nad hlavu. Musíme vás utopit osm a diváci už nervózně čekají na nábřeží.“

„Přesně tak,“ potvrdila mu to Jitla. „Je to pěkná otrava, jak pro ně, tak pro nás. A zrovna když v televizi běží můj oblíbený seriál Doktor Hovado!“

„Ať vás oba vezme Čerth!“ odplivl si Mogader a přezul se do pohřebních pantoflí.

Pak šli. U Zátoky posledního nadechnutí byli co-by-dup a i přesto, že „co-by-dup“ není nikde ve vesmíru obecně uznávaná časová jednotka, trvalo jim to přesně tak dlouho. Mimochodem, tento časový paradox je i důvodem, že by si lidé a Strofané mohli v budoucnu jednou rozumět, protože jsou zhruba tak na stejné úrovni ve vymýšlení nesmyslných názvů a přirovnání.

Na nábřeží mezitím stály desítky Strofanů a popíjeli fosforovou kolu. Děti se plazily kolem spoutaného Mogadera a tahaly ho za tykadla. Výbor pro regulaci populace, společně s Výborem pro finanční ohodnocení Výboru pro regulaci populace, přivedli Mogadera k vodě a zavířily bubny. Všichni diváci přestali žvanit a zaujatě sledovali to komické divadélko. Topení padesátníků bylo na Strofě nejoblíbenější zábavou a současně taky jediné kulturní vyžití. Na tom měl lví podíl především Výbor pro smrt a kulturu, který dbal na to, aby měli všichni naprosto rovnou příležitost pobavit se topením jiných.

Jitla hbitě chytla Mogadera za límec a šoupla ho za potlesku diváků do vody. Strofané neumí plavat, protože mají moc těžký krunýř a tak šel Mogader okamžitě ke dnu. Hlavou mu proběhl celý jeho život, naplněný radostným topením druhých a za několik sekund se jeho vědomí zatemnilo. To víte, na každého jednou dojde, s tím se nedá nic dělat.

A jen tak mimochodem, na Zemi začne k podobnému chování docházet co nevidět, jen co naplno propukne energetická krize. Ta vždy vyvolá značně kruté chování k druhým. To víte, osobní potřeby jsou prostě osobní potřeby, s tím se nedá nic dělat.

 

Kapitola dvacátá sedmá

Záhada Jacka Rozparovače

Byl rozhodně krásný den. Psal se rok Léta Páně 1888, pomalu začínal podzim a zimomřiví Londýňané začali ze skříní vytahovat pršipláště vyrobené z kůží umlácených tuleních mláďat. A zatímco tmavá Temže, plná aristokratických výkalů, líně protékala městem, schylovalo se k soumraku. Mladý mimozemšťan Džek se právě chystal na procházku, nabalit si nějakou pozemskou ženskou. Byl vybaven radami starších londýnských zedníků, se kterými pracoval na nedaleké stavbě, a ti už mu svým charakteristickým dialektem vysvětlili jak na to. To už tak bývá, kolegové si musejí pomáhat. Jeho kolegové bohužel netušili, že Džek, jehož jméno mimochodem z důvodu naprostého nepochopení psali jako Jack, je mimozemšťan a moc jim nerozumí.

Ten večer si mimozemšťan Džek pečlivě zabalil do špinavého kapesníku svůj řeznický nůž, který mimochodem nikdy neodkládal a pro štěstí si dvakrát odplivnul přes levé rameno. Na světě je tolik nespravedlnosti. Byl nádherný srpnový úplněk, jako stvořený pro zamilovaný románek a on, osamělý trouba, který ještě nikdy neměl pozemskou ženskou, to šel napravit. Teoreticky byl vybaven bezvadně, chlapi na stavbě mu všechno vysvětlili.

Prostitutka Mary Ann si utáhla podvazek a vyrazila do ulic ulovit nějakého kunčafta. Musela vydělávat. Dneska jsou ty podprsenky vyztužené pérem z kostic plejtváků tak drahé, řekla si a zamířila do tmavých uliček, kde se shání zákazníci nejlépe. Nedaleko kostela svatého Jiří zhlédla v mlze stín.

„Hej pane, nechcete se pobavit?“ zeptala se cudně Mary, jelikož tušila, že ten stín by mohl být osamělým chlápkem při penězích. „Samozřejmě pouze v případě, pokud vám nevadí obětovat za potěšení nějaký ten měďák.“

„Žádný problém,“ ozvalo se ze tmy. „Měď je naprosto bezcenný kov, víte to? To ocel je mnohem praktičtější.“

Pak už jen Mary uslyšela rázné kroky a hned nato zahlédla záblesk nože a ucítila prudkou bolest v břišní krajině. Někdo ji přímo krájel napříč břichem. A ten neznámý se skutečně dobře bavil. Jelikož však pocházel z úplně jiné kultury a ještě dostatečně neovládal vulgární slang londýnských zedníků, špatně pochopil termín, přeříznout nějakou ženskou. Teď, když stál nad zkrvavenou mrtvolou, nemohl pochopit co je na tom tak skvělého. Raději se vypařil.

To bylo nějaké divné, říkal si druhý den Džek a smutek se rozlil v jeho duši. Raději se chlapů na stavbě ještě pořádně zeptám jak na to. Přeřízl jsem ji a nic. Jediné z čeho měl obavy, tak z nedorozumění, byl na planetě Zemi teprve týden a mluvit anglicky ještě pořádně neuměl.

Za několik dní nato vyrazila prostitutka Annie na obchůzku revíru. Ty kalhotky z vorvaních střev jsou tak drahé, pomyslela si, když těsně před desátou zahlédla nesmělý stín u staré viktoriánské brány. Byla už tak zkušená, že jen podle tvaru toho stínu poznala zákazníka.

„Hele fešáku, nechceš si zapíchat?“ rozverně spustila Annie svou každodenní neodolatelnou pozvánku k neřestem vezdejším. „Omlouvám se za své expresivní vyjadřování, ale v naší brandži to prostě jinak nejde, chápeš to, blboune?“

„Je mi to jasné, nejsem žádný intouš,“ pousmál se Jack. „Jsem obyčejný zedník a spisovně mluvit stejně neumím, takže si nemusíte brát servítky.“

„Co to jsou servítky?“ zarazila se Annie. „Nějaké erotické pomůcky?“

„Nemám ponětí,“ zamyslel se Jack. „Slyšel jsem to na stavbě od nějakého pitomce. Možná to je pomůcka, ale nevím jaká.“

„Takže k věci! Hrubě mluvím jenom proto, že se to při vyjednávání o rychlém sexu v tmavých uličkách hodí,“ omlouvala se Aniie a začala si rozepínat korzet. „Jakmile použiji nějakou odbornou terminologii, kupříkladu slovo kopulace, nebo ejakulace, zákazníci mi v hrůze utíkají. Intelektuálky prostě nejsou v kurzu, s tím se nedá nic dělat.“

„No tak dobře,“ ozvalo se ze tmy. „Komunikační problematiku pouliční prostituce řešit nemíním. Doufám jen, že tentokrát to bude stát za to.“

„To si piš, zajíčku,“ pousmála se Annie. „Takové nadržené kosy mám zmáknuté.“

Pak bylo opět slyšet jen několik rychlých kroků. To je přesně ono, řekl si Džek. Takhle mi to říkali chlapi na stavbě. Zapíchat si! Minule jsem moc řezal, to byla chyba, ale dneska to napravím.

„No tak se nestyď,“ povzbuzovala ho Annie, když v tom ucítila spoustu rychlých úderů ostrým předmětem do svého těla. Ihned se v šoku zkroutila a umřela.

To nechápu, co je na tom tak skvělého, zasmušil se Džek. Chlapi v práci sice mluví trochu nezřetelně, moc jim nerozumím, ale říkali, že zapíchat si s prostitutkou je paráda. Když jsem tu první přeřízl, bylo tam moc krve, to byla typická začátečnická volovina, ale teď jsem si zapíchal a je to totéž. Někde musím dělat chybu, řekl si a odkráčel zamyšleně domů.

Čas pomalu plynul a den za dnem poklidně ubíhaly. Zapáchající větřík vanoucí od Temže přímo sváděl k procházkám po nábřeží a stálé mrholení taky zvedalo náladu každému, kdo měl rád anglické počasí. Nadržený Džek za pár dní po předchozím incidentu vyrazil do ulic, pevně rozhodnut to tentokrát nezpackat.

Prostitutka Elizabeth si taky zrovna ten večer vyšla na svou pravidelnou cestu po tmavých uličkách. Bylo už po půlnoci, tak byla velice romantická. Ty náušnice z šupin murény už by potřebovaly vyměnit, zapřemýšlela se, když v tom zahlédla stín u kašny.

„Nazdar hezoune, jestli máš zájem, můžeš to do mě vrazit zezadu,“ rozpustile zavolala vstříc neznámé postavě, jak už to k její profesi patřilo.

„Tak jo,“ ozvalo se od kašny. „Má to v sobě takový erotický náboj.“

„Sice nevím, o čem to mluvíš, ale určitě si to s tím nábojem užiješ,“ slibovala Elizabeth. „Měla jsem i dělostřelce a nestěžoval si.“

Potom bylo znovu slyšet jen několik rychlých kroků. To bude určitě ta chyba, kterou jsem celou dobu dělal, řekl si Džek, když se prostitutka svlékla a otočila. Šel jsem na to ze špatné strany. Zezadu se to musí! Potom do ní vrazil svůj nůž a Elizabeth okamžitě padla s chroptěním na zem.

To je divné, zabručel Džek. Chlapi v práci každou chvíli přeříznou nějakou ženskou, zapíchají si, nebo to do ní vrazí zezadu a všechno je prý v pořádku. Alespoň to říkají. To jenom ty moje hned padnou na zem a chrčí.

Dlouho o tom přemýšlel a ještě několikrát si to zopakoval, aby se ujistil, že nikde nedělal chybu, ale vše nadarmo. Mimozemšťan Džek netušil, že za všechno může jazyková bariéra. Měl skutečně snahu přizpůsobit se pozemskému způsobu života a tak dělal doslova vše, o čem slyšel na stavbě od chlapů. Nakonec raději odcestoval domů, když mu láska na planetě Zemi nekvetla. Z nejasného důvodu je nyní považován historií za zrůdu.

 

Kapitola dvacátá osmá

Tunguzska 1908

Genaďij Borisovič Kuzmin měl po celý den dvacátého devátého června, Léta Páně 1908, takový divný pocit. Jako by se mělo nazítří něco nepříjemného přihodit. A skutečně, když se druhého dne brzy zrána probudil, tak uviděl na trávníku před svou chatou krtka, což je špatné znamení, protože krtky nemá nikdo rád. Dokonce ani jiní krtci. Hodil po něm tedy prázdnou lahví od vodky a šel se opláchnout. Studený ranní vzduch ho štípal do tváří a přinutil ho ohnout límec kožešiny až k očím. Byl lovec a vstával brzo, jako každé ráno. Velmi brzo, už před čtvrtou hodinou ranní, aby vůbec něco střelil.

„Kapitáne, dej si ještě frťana. Ještě do šestého chapadla!“ podal trojúhelníkovou sklenici palubní důstojník svému kapitánovi. „Dneska mám jubilejní vylíhnutiny.“

„Chlapi, měli bychom přestat chlastat, za chvíli budeme přistávat,“ pokáral posádku kapitán, ale sklenici přijal. „Ale stejně si myslím, že bychom neměli pít. Správný kosmonaut nepije!“

„Neblbni, šéfe, dneska mám tři sta třicet tři. To jsou Kristova léta.“

„Hele, kapitáne, nebylo to náhodou právě tady na té pitomé planetě, kde chudáka Džízise ukřižovali kvůli těm vinným akciím?“ zeptal se ho druhý důstojník.

„No jo, tohle je Země,“ opáčil kapitán a vypil svůj příděl jediným hltem. „Však si to s těmi lidmi ještě vyřídíme, vychlastat celou naši úrodu a nakonec chudáka Džízise ještě pověsit.“

Kuzmin už o podobném dni kdysi slyšel vyprávět od svého otce, to byl ještě kluk. Jednou dávno mu u snídaně jeho otec vyprávěl o divném pocitu, který od samotného rána měl. Jako by už nic nemělo smysl, přestože na trávníku před chatou se pářili dva krtci, což je vždy odpudivé a zlověstné znamení. Hodil po nich prázdnou lahví od vodky a šel raději na lov.

A to bylo naposledy, kdy viděl Genadij svého otce živého. Ve chvíli, kdy líčil pasti na soboly, ho rozsápal nějaký frustrovaný medvěd, který si nedokázal včas sehnat samici. Jeho předtucha byla správná, byl to jeho poslední den. V tuto chvíli se mě čtenáři často ptají, jak může být medvěd frustrovaný, načež jim připomenu, že to byl ruský medvěd. Dotazy pak přestanou.

„Kapitáne, zdá se, že máme problém!“ zaznělo náhle z interkomu.

„Jaký problém?“ vyděsil se kapitán.

„Dochází nám rum,“ zasmál se dispečer. „Budeme muset otevřít vodku!“

„Říkám vám nechlastat, za chvíli přistáváme!“ zavelel kapitán. „Zodpovědní kosmonauti by měli být v práci alespoň částečně střízliví.“

„Ale no tak, ještě jedno kolo,“ začal ho povzbuzovat koordinátor.

„No tak dobře, ale vážně už poslední.“

Vykašli se na to, okřikl sám sebe Kuzmin mladší, takhle se přece nedá přemýšlet. Krtci přece nemůžou vědět, kdy se něco stane a jestli ano, tak to mají svému okolí sdělovat jasněji. Potom pomalu přešel k úpatím srázu nad řekou a doufal, že po rozbřesku začnou zvířata chodit dolů k vodě. Pomalu se připlížil k okraji strže a strnul. V ranním šeru pozoroval desítky a potom i stovky lesních zvířat, utíkat směrem na západ.

„Hele, kapitáne, tady je zase dispečink,“ ozvalo se z reproduktoru. „Pozor všem! Palubní inženýr je ožralý jako hovado a ani já na tom nejsem líp.“

Veškerá obsluha létajícího talíře se zasmála.

„Tak si ještě nalijeme, nebo ne?“ vykřikl kapitán, celý zmožený chlastem. „Žijeme přece jenom jednou.“

„Máš pravdu, ale nalej nám ty! Nemůžu se trefit do sklenice!“ zamumlal palubní důstojník.

Tušil jsem, že se něco děje, zabručel si Kuzmin do vousů. Už od rána jsem to tušil! To ti krtci, vždycky s nimi byly trable! Nejprve instinktivně nasál vítr, jestli neucítí zápach kouře a současně vyhodil do vzduchu rašelinový prach, aby zjistil směr větru. Tohle znám, opakoval si sám pro sebe, to je určitě lesní požár o několik kilometrů dál. Přehodil kulovnici přes rameno a zamířil rychlou chůzí k předpokládanému nebezpečí. Požár byl důležitější než lov. Jenom omrkne, o co se jedná, a zaběhne do vesnice zorganizovat pomoc.

„Kamarádi, vidíte tu pitomou planetu? Jak se přibližujeme, tak je čím dál směšnější,“ strčil chapadlem do pilota navigátor. „Kdyby byla ještě víc modrá, tak by vypadala jako tvoje tchýně!“

„No to je hnus,“ koukal z okna kapitán. „Přistaneme smykem, ať se domorodci trochu vyděsí.“

Pilot spal.

„Ale nezblbněte, chlapi, nebo to ještě někde roztřískáme,“ škytnul kapitán. „Podej mi ještě vodku!“

„Tady to je, šéfe,“ nalil mu stejně podnapilý palubní inženýr.

Genadij stál na volném prostranství, několika set hektarů velikém a nezarostlém lesem. Náhle zahlédl naproti před sebou, dobrých dvacet kilometrů daleko, rychlý pohyb malé tečky. Okamžitě tam zamířil dalekohled. Měl štěstí, bylo to jediné místo v okolí, kde bylo možno pozorovat velikou část oblohy. Pak zaostřil a uviděl něco velmi lesklé a velké. A blížilo se to velice rychle.

„Poslouchej, šéfe, jak to že pilot spí?“ zeptal se kapitána navigátor. „Už jsem několikrát přistání zaspal, ale pilot byl vždycky vzhůru.“

„To je v pohodě, má to pod kontrolou!“ dodal za smíchu ostatních kapitán. „Umí řídit i v případě drobného mikrospánku.“

V tu chvíli starý lovec Kuzmin odložil dalekohled, zaclonil si oči, a nechápavě sledoval do běla rozžhavené těleso velikosti větší, než byly zaoceánské parníky carského loďstva, které viděl před lety v Petrohradu. Co to je za blbost, řekl si v duchu. Ta blbost letěla dvojnásobnou rychlostí zvuku ve výšce asi šesti kilometrů nad jeho hlavou. Mělo to tvar obří klády.

Potom ho bez varování smetl k zemi ohromný výbuch. Psal se den 30. 6. 1908 a nad tunguzskou stepí se pomalu usazovaly tisíce tun prachu. Po této politováníhodné havárii začaly být turistické výpravy na planetu Zemi omezovány a přednost dostávaly výpravy vědecké.

 

 

Kapitola dvacátá devátá

Selaton Půů

V roce 1945 působila na Zemi spousta mimozemských reportérů, kteří se zde v očekávání veliké senzace slétli z celého vesmíru. Právě končila druhá světová válka a senzacechtiví mimozemští novináři a kameramani urychleně pořizovali záběry z romantických tankových bitev na hranicích Říše. Všichni si chtěli natočit záběry kapitulujících německých vojsk pro své sázkové kanceláře, protože kurz na Hitlera byl 3:1 a oni potřebovali pro poražené sázkaře důkaz.

S reportéry se na planetu Zemi dostavili pochopitelně i vědci, kteří taky nesmí u ničeho chybět. V mnoha ohledech jsou ještě horší než ti pitomí reportéři, jak se v těch svých bílých pláštích tlačí u každé senzace a potom chrlí desítky přechytralých publikací, kde vysvětlují, proč se ona událost stala. Tyto knihy pak bývají hlavním obchodním artiklem sběrných surovin, kam po několika letech povalování v regálech knihkupectví stěhují. Tím alespoň přispívají trhu s recyklovaným papírem, když už ničemu jinému. A z této doby pochází náš další příběh.

Nejlépe bude, když začneme malým podobenstvím. Lidé se většinou mimozemšťanů bojí, ale bojí se jich naprosto zbytečně. V jejich představách musejí být mimozemšťané hrůzné bytosti, s tělem podobným jim samotným, maximálně s jinou barvou pleti. Bez ohledu na důkazy, či logiku, převládá názor, že jde většinou o barvu zelenou. Zdá se jim, že se musí jednat o bytosti chytré a mocné, jinak by nedokázali překonávat mezihvězdné vzdálenosti. Nuže, není tomu vždycky tak. Mimozemšťané jsou všechny bytosti, které původem nepocházejí ze Země.

Málo se to ví a dokonce si myslím, že se to neví vůbec, ale na Zemi žije už dlouho jeden strašlivý mimozemšťan, který měl na své planetě jméno Kronos a decimoval vše živé. Byl tím největším a nejstrašnějším predátorem. My jsme ho ale chytili a používáme ho jako domácího mazlíčka. Po jedné z návštěv Země, asi před deseti tisíci lety, jeden párek unikl a začal se na Zemi rozmnožovat. Díky rozdílům ve velikosti ovšem není tím strašlivým predátorem, jako na své planetě, kde lovil a žral všechno živé. Spíše patří mezi pronásledované chudinky. Vy mu říkáte Sorex Minutus, čili Rejsek Malý a vůbec se ho nebojíte. A pak že všichni mimozemšťané musí být strašní. Tolik na úvod a nyní již zpátky k našemu příběhu, který začal v lednu roku 1941.

Čerstvě promovaný doktor morbidní psychologie, známý jako Selaton Půů, měl namířeno hustým porostem na západ. Byla to nekonečná cesta, protože západ byl pořád někde jinde, jak brzy pochopíte. Prodíral se jen s velikou námahou a jen občas se sklonil, aby sosákem uhasil žízeň. Žízeň měl neustále, jako každý pořádný badatel, proto se taky pořád skláněl a díky čemuž měl velice vypracované svalstvo kolem krčního krunýře. Naštěstí mu jeho šest nohou umožňovalo onu váhu vcelku bez problémů unést. Víc o jeho anatomii nevím, ale to není pro náš příběh důležité.

Na Zemi přicestoval Selaton jakožto vyslanec Vesmírné Evoluční fakulty počátkem dvacátého století, z politických důvodů. Na planetě Fer, odkud pocházel, byla sice demokracie, ale Selaton se rozhodl proti ní bojovat a zcela osamocen procházel městy s transparentem, vyzývajícím obyvatelstvo k naprosté totalitě. Nikdo se však k němu nepřidal a proto z politických důvodů planetu Fer opustil. Ti tupí Ferané zkrátka nechápali výhody diktatury a žili si po svém, což je mimochodem ve vesmíru dost rozšířená chyba. Selaton však byl rozený diktátor a tudíž moc dobře věděl, že svoboda je k ničemu. Odletěl tedy na planetu Zemi, kde se svobodě posledních deset tisíc let moc nedaří a měl v úmyslu založit zde kořeny kvalitní totality.

Na Zemi je krásně, tedy pokud nejste zrovna na severním pólu. Všude plno organického života, výhodné hypotéky a minimum síry v ovzduší, ta nedělala Seatonovi dobře na plicní měch. Navíc ten slibný útlak! Většina inteligentních bytostí na planetě Zemi žila na hranici bídy, všichni museli mít jméno, rukovat na frontu, byli evidovaní na úřadech a platily se daně, což je pro diktátory to pravé. Daně, sadizmus a trvalé bydliště, to jsou nosné pilíře totality. Zde bylo to nejlepší místo ve vesmíru, pro jeho diplomové praktikum.

Selaton začal na Zemi ihned po příletu ovlivňovat své okolí telepatickým přenosem svých myšlenek. Zajímal se zejména o lidi ve vládních funkcích, kteří mu nevědomky poskytovali jak potravu, tak úkryt. Brzy zjistil, že jedinou smysluplnou činností druhu Homo Sapiens je transformace uhlovodíků, čili žraní a sraní, kvůli čemuž jsou schopni se i zabíjet. K ničemu jinému, jak se zdá, nebyli určeni a vedli si v tom dobře. Telepaticky tedy předával svému okolí touhu po diktatuře momentálně silnějšího a vše dokumentoval, aby u obhajoby komisi přesvědčil, že veškerý organický život je v podstatě destruktivní.

„Měl jsem skutečně štěstí na dobré výzkumné místo,“ usmál se pro sebe spokojený Selaton. „Vlivní psychopati se dneska těžko hledají.“

Pak se ohnul, zanořil sosák do hojného podloží a telepaticky aplikoval své myšlenky do jádra kopule pomocí svého emocionálního sosáku.

„Zatracené vši,“ zavrčel právě v tu chvíli jistý pan Adolf Hitler a zuřivě se začal škrábat na temeni. „Nemůžu se jich zbavit od první světové války!“

„Uvažoval už jste někdy o umytí hlavy?“ zeptal se ho patolízalsky ministr propagandy Goebels. „Prý to docela pomáhá. Zejména když použijete speciální šampón.“

„To by mi nedržela patka!“ rozeřval se Hitler. „Umyté vlasy jsem měl naposledy v roce 1913, když mě zastihl déšť bez čepice. Má patka tehdy byla zcela narušena, auf Schneidebrett!“

„I přesto je to lepší, než se pořád drbat,“ utrousil ministr letectva Goering. „Pak to vypadá, jako byste byl neustále nervózní.“

„Já nejsem nikdy nervózní!“ rozeřval se Hitler a začal se vzteky zmítat na koberci. „Jsem tak klidný, že ještě nikdy nikdo na celém světě nebyl klidnější!“ dodal a začal ten koberec ohryzávat.

„Tak už se nerozčiluje, můj Vůdče,“ uklidňoval ho velkoadmirál Dönitz. „Spravte si raději chuť nějakou tou menší ofenzívou.“

„Čert aby vás všechny vzal!“ uklidnil se po chvíli Hitler. „Nu což, zaútočíme na Sovětský svaz!“

Díky tomuto mimozemskému působení vojska Wermachtu nevyhrály druhou světovou válku a degenerace Evropy mohla započít. S tím se nedá nic dělat, Hrun to tak chce, aby žádná rasa nezískala na delší dobu dominantní postavení, to by pak byla ve Vesmíru pořádná nuda. Proto při každé podobné hrozbě vyšle nějakého nadšeného vědátora, aby to dal nechtě do pořádku. Mimochodem, ani pozemští vědci často netuší, že jsou zužívání k podobným akcím, při nichž vše dopadne přesně naopak, než původně zamýšleli. Proč asi tak nese nejvyšší cena Míru jméno objevitele dynamitu, co myslíte?

A nebylo to ojedinělé zasahování mimozemšťanů do pozemských dějin, jak z předchozích kapitol dobře víte a ty další vám to jen potvrdí. Jen si dovolím jednu malou odbočku, abyste si udělali představu, jak to chodí jinde.

 

Kapitola třicátá

Teoretické základy aplikované debility

Ovšem ani jinde ve Vesmíru to není o mnoho lepší a to především z toho důvodu, že se válčí prostě všude. Nejenom na Zemi, kde se války v posledních letech považují za jednu z možných forem zvýšení HDP, ale prostě všude a pořád. Války mají všichni rádi, důkazem je skutečnost, že co vesmír vesmírem stojí, ještě nikdy nenastala doba, že by se někde alespoň jednu jedinou vteřinu neválčilo. Je to způsobeno tím, že veškerý organický život v celém vesmíru je od podstaty debilní. Inteligence je totiž mimořádně vzácná choroba, kterou onemocní tak maximálně jeden exemplář z milionu.

A tak zas jednou byla válka. V podstatě už dnes nikdo ani neví, jak k tomu vlastně došlo, ale to nakonec není důležité. Dva sousední státy CX-5 a CX-6 se totiž už delší dobu tak zuřivě nenáviděly, že krvavý konflikt byl nevyhnutelný. Západní CX-5 se jako obvykle vysmíval východnímu CX-6 za to, že mají pitomý název státu a ti na ně jednoho dne zuřivě zaútočili. Není divu, války vznikají vždy jen z podobných ušlechtilých důvodů, jako jsou urážky a peníze. Asi to prostě patří k životu.

Stát CX-6 měl sice o pár miliónů obyvatel méně, ale nic si z toho nedělal, milion sem, milion tam, na planetě Zulu se to tak nebralo. Zulané jsou totiž příbuzní pozemských mravenců a jsou zhruba stejně velcí. A jako každé inteligentní bytosti i je zajímaly odpovědi hlavně na tři základní životní otázky:

1. Existuje Hrun?

2. Je Vesmír nekonečný?

3. Dá se z toho něco vytřískat?

Na všechny tyto zásadní otázky samozřejmě odpověď existuje, ale moc vám to nepomůže. Nuže když jinak nedáte, takže Hrun skutečně existuje, Vesmír je doopravdy nekonečný a nic se z toho vytřískat nedá. To jen tak pro pořádek, tak nad tím moc nedumejte.

Ale dost srandy a zpět k našemu příběhu. Život na planetě Zulu byl značně stereotypní a to především z toho důvodu, že všichni Zulané byli mimořádně natvrdlí. Miliardy Zulanů každý den pracovali jako nosiči jehličí a kolem nich se procházeli namyšlení vojáci, kteří je při nošení jehličí hlídali. Sice to nebylo nutné, ale stejně je hlídali, především z toho důvodu, aby nemuseli sami nosit. Nošení jehličí je totiž dost otravné. To takhle každé ráno vezmete do kusadel nějaké to jehličí a přenesete ho o kus dál. Odměnou vám je pocit z dobře vykonané práce. A kdyby se vám náhodou nechtělo, tak vojáci vás pomocí kopí snadno přemluví.

Možná i z toho důvodu tam jednou za čas však došlo ke krvavé válce, protože frustrace dělníků byla nesmírná. Zmínění vojáci pak alespoň hrdinně nasazovali vlastní krunýř při obraně těch svých dělníků proti vojákům dělníků jiného hnízda. Tím se lišili od vojáků pozemských, kteří se sice také v míru nechávají živit, ale při sebemenší hrozbě se okamžitě vzdávají. Jak se zdá, nic nedokáže více stmelit běžné obyvatelstvo, nežli zuřivá válka, vyhlášená z neznámých důvodů.

Jednoho převelice krásného undělí, pár nymut po úplňku, Léta Hruně 3652, vtrhla armáda tří miliónů CX-6-anů na území sousedního CX-5. Proti nim se postavilo pět miliónů CX-5-anů a dvě Bedrunky sedmitečné, což představovalo strašlivou vojenskou sílu. Obě armády na sebe udeřily a pomocí primitivních zbraní se snažily připravit protivníka o nějaké ty roky života. Bojovou vřavu bylo možno slyšet až několik desítek centimetrů daleko, tak zuřivý to byl boj.

„Moc nechybělo a zemřel bys přirozenou smrtí,“ vysmál se jeden z vojáků svému protivníkovi, do něhož právě zabořil kopí. „Mít modrou knížku, mohl by ses válet na pláži a číst si o počtu obětí.“

„Do prkýnka dubového! Tohle se mi musí přihodit zrovna ve chvíli, když jsem doplatil leasing na novou mikrovlnnou pračku,“ vykřikl právě probodnutý soupeř a padl k zemi. „Teď si v ní bude prát ponožky amant mojí ženy, sakra práce!“

„Podívejme se na pana Slušňáka,“ podivil se jeho soupeř. „To neumíš pořádně nadávat? Já být těsně před smrtí, tak si ulevím mnohem jadrněji.“

„V naší armádě se nadávat nesmí,“ zamumlal umírající Zulan. „Velitel by to hned vyžvanil mé neurotické matce a pak bych měl po smrti peklo!“

„To chápu,“ zasmušil se jeho budoucí vrah. „Tak se na to dívej alespoň z té lepší stránky. Třeba…, no, nic konkrétního mě právě teď nenapadá, ale určitě by se něco našlo. Nebudeš muset platit daně, kupříkladu.“

„Máš pravdu,“ pousmál se umírající. „Všechno zlé je nakonec i k něčemu dobré, že? Takže jsem měl nakonec štěstí, že jsi mě bodnul. Za chvíli tady zemřu a budu mít od všeho pokoj.“

„Přesně tak,“ pochválil ho jeho vrah. „Není nic lepšího, nežli zavčasu zhebnout. Škoda, že si z toho bere tak málo herců a zpěváků ponaučení.“

Pak odběhl dál zabíjet a mimořádně se u toho bavil. Mimochodem, podobné zuřivé slovní výpady nebyly na planetě Zulu ničím nezvyklým. Zdvořilost, která je ve většině Vesmíru na ústupu, byla na Zulu značně uznávaná. Kupříkladu po dopravní havárii se oba řidiči ihned po srážce radostně objali a začali si navzájem nutit peníze. Jakmile přistihl manžel svou ženu v posteli s jiným mužem, okamžitě mu ji s díky věnoval a našel si jinou, ještě záletnější. Není divu, že se tam furt válčilo.

A ty války si jako vždy vybíraly svoji daň. Po nějakém čase poklesla populace natolik, že to obě strany donutilo podepsat mír. Královny nestíhaly rodit další vojáky na dodatečnou mobilizaci a tak se zase nějakou dobu všichni věnovali nošení jehličí. Zkrátka úplně jako na Zemi, snad jen s tím rozdílem, že pozemské ženy další agresivní vojáky rodit zvládají, proto tam války probíhají v podstatě kontinuálně. Ženy ze států CX-5 a CX-6 se prostě mají co učit.

Nikdy to však nervalo moc dlouho a oba státy byly opět připraveny na další válku, aby se situace rozumě opakovala. I z toho důvodu psychologové z celého vesmíru tvrdí, že války nikdy neskončí, protože jakákoli inteligentní společnost ve vesmíru se vyznačuje tím, že zuřivě nenávidí jiné inteligentní bytosti, protože Hrun to tak chce. Hrun je totiž dost nevyzpytatelný chlápek a když si něco umane, tak to prostě udělá a hotovo. Tady je vidět, že to není zas až tak špatné, být Hrunem všemohoucím. Můžete si dělat, co chcete a navíc máte volné víkendy.

Jestliže i vy lidé se považujete za inteligentní bytosti, takže si zvykněte na to, že války budou provázet celou vaši historií, protože ani ten váš vymyšlený pozemský Bůh zřejmě nemá nic proti vraždění, jak je ostatně vidět pouhým nahlédnutím do libovolné učebnice dějepisu. Je jenom na vás, koho budete považovat za mšice, koho za vojáky a kdo bude mít to štěstí, že bude trubcem. Vždyť dělníci to nakonec ještě rádi zaplatí, nebo snad ne?

 

Kapitola třicátá první

Blízké setkání třetího druhu

V padesátých letech dvacátého století se nad USA objevila kosmická loď doutníkového tvaru. Doutníkový tvar je pro všechny kosmické lodi typický, asi proto, že je projektují emigranti z Kuby, což je mimochodem velice tajná informace, kterou raději nešiřte dál. Byla to mateřská loď Xyloňanů, kteří hledali ve vesmíru inteligentní život a i nyní se měli hořce zklamat. Inteligentní život ve vesmíru totiž neexistuje, protože inteligence je v podstatě v přímém rozporu s životem jako takovým. Životní potřeby a mravní ideály si odpradávna odporují.

Xyloňané přistáli nedaleko Rosewallu, aby pozdravili zdejší populaci. K přistání z mateřské lodi použili létající talíř, jak bylo v těch dobách obvyklé, když chtěli vystrašit několik domorodců, potulujících se po povrchu planety. Bohužel pro ně však ten den natrefili na dva typické americké farmáře z blízké vesnice. Oba si právě dělili žvýkací tabák a pod paží nesli nabité brokovnice, jak tomu bývá v americkém vnitrozemí zvykem.

Poslouchej Jacku, proč my vlastně chodíme na lov, když nikdy nic neulovíme?“ zeptal se jednoho večera John svého kamaráda Jacka.

„Protože je to americké, ty vole!“ poučil ho Jack. „Každý Američan si musí občas kolem sebe tak trošku zastřílet, aby v sobě probudil dávno skryté instinkty zabijáka.“

„Já v sobě žádné skryté instinkty zabijáka nemám,“ zasmušil se John. „Vlastně ani nevím, po čem bychom měli střílet.“

„To je proto, že jsi slepý jako patrona a nic nevidíš,“ vysmál se mu Jack. „Kdyby ses trošku díval po okolí, tak bys určitě uviděl něco zajímavého, jenomže ty furt musíš žvanit.“

„Hele podívej se támhle, ty pitomče,“ zvolal náhle duchaplně John směrem ke svému kolegovi. „Jestli to není létající talíř, tak se asi picnu.“

„Tak to se klidně picni, protože tohle není žádný létající talíř,“ opáčil lakonicky jeho stejně nablblý kamarád Jack a žvýkal jako o život. „Je to starý utržený meteorologický balón. Četl jsem o tom tuny knih, ty ignorante. Vždycky je to utržený meteorologický balón, navíc to říkají i v televizi. To ví přece každý!“

„Za celý svůj život jsi nepřečetl jedinou knihu, Jacku!“ namítnul farmář John. „Znám tě nejméně sto let a moc dobře vím, že ani neumíš číst.“

„Známe se teprve dva roky,“ namítnul překvapeně Jack. „Nastěhoval jsem se předloni v říjnu, nepamatuješ si na to skvělé grilování mývalů?“

„To se jen tak říká, ty blbče,“ poučil ho John. „Nesmíš to chápat doslovně.“

„A proč se to tak říká, když to není pravda?“ zajímal se Jack a žvýkal jako o život.

„Protože se to tak říká!“ okřikl ho John, který si nevěděl rady s odpovědí. „Ale to nic nemění na tom, že jsi nikdy nepřečetl ani jedinou knihu.“

„Ale mám kabelovou televizi, ty pitomče, to je jako kdybys četl tuny knih,“ vysvětlil mu svou životní filozofii farmář Jack. „Tam se dozvíš všechno, co potřebuješ vědět o životě. Včetně hnojení a tak!“

Chvíli byl klid, přerušovaný pouze masivním pliváním produktů žvýkacího tabáku.

„Kabelovka nestojí za nic,“ prohlásil po chvíli ticha John, který ticho bytostně nesnášel, jelikož ponoukalo k přemýšlení. „To já raději chodím do místního baru na fotbal, tam se taky dozvím všechno a navíc to mám z první ruky. V barech je moudrost, ty pitomče, ne v kabelovce!“

„Ale nedozvíš se tam, kde mají zlevněné sekačky,“ utřel ho Jack. „Na kabelovce mají totiž skvělé reklamy.“

„No dobře, tak už dej pokoj,“ mávl rukou John a oba se společně vydali za podivným předmětem.

Mezitím létající talíř, neboť to byl skutečně on, přistál a vystoupili z něj dva temně rudí Xyloňané. Měli na sobě trička s nápisem: Medvídek Pů je buzerant, ale jelikož byl napsaný v jejich rodné řeči, farmáři nepochopili jemnou ironii tohoto sdělení.

„Zdravíme vás, bratři,“ prohlásil první z nich, jenž byl současně i kapitánem, ve své rodné řeči. Oběma farmářům to znělo trošku jako hvízdání pokaženého rádia. „Přicházíme v míru a s přáním o navázání spolupráce. Už delší dobu vás sledujeme a připadáte nám velmi vtipní. Menší pohoštění pochopitelně neodmítneme, ale jestli nemáte čerstvý čpavek, tak se nemusíte obtěžovat.“

Pak si upravil skafandr a povýšeně si je měřil. Farmáři mezi tím žvýkali a těžkopádně přemýšleli.

„A nemusíte mít žádný strach,“ navázal na jeho proslov druhý z vesmírných cestovatelů. „Ty řeči o análních sondách jsou jen hloupé pomluvy. Rozšířil to jeden náš vtipný kamarád a vy jste se toho nějak chytli. Jsme vzdělaní kolonizátoři, žádní barbaři. Jen já sám mám dva doktoráty, jeden z fyziky a ten druhý z technologie zavádění análních sond do řitních otvorů humanoidů.“

„A já mám doktoráty tři,“ okamžitě zareagoval kapitán a nenápadně vytáhl z kapsy skafandru anální sondu. „Taktéž z fyziky a z technologie zavádění análních sond do řitních otvorů humanoidů, plus doktorát z psychologie.“

Potom k nim oba napřáhli chapadla, což bylo na Xylonu gesto přivítání. Jelikož byli nejméně o hlavu větší než farmáři, tak ti dva raději o několik kroků couvli.

„Dyť jsem ti říkal, že je to létající talíř,“ houkl na kamaráda Jacka farmář John. „A tohle budou asi ti mimozemšťané, jako v tom seriálu. Znáš Akta X?“

„Nejsem pitomec,“ urazil se John. „Sleduju všechny vědecké dokumenty. Ten agent Mulder je stejně borec, že nasazuje život pro zajištění bezpečnosti planety.“

Mimozemšťané je mezitím pozorovali.

„A víš, co si o tom všem ještě myslím, Johne?“ spustil pomalu Jack a sáhl do kapsy pro náboje. „Určitě nás chtějí zavléct do toho svého talíře a zavádět nám do análního otvoru nějaké sondy. Viděl jsem o tom i nějaký vědecký pořad na kabelovce.“

„Tak co budeme dělat?“ zamyslel se John a taky si připravil brokovnici. „V análu bych žádnou sondu mít nechtěl. To by mi úplně pokazilo radost ze života.“

„Já bych je zastřelil,“ zamyslel se Jack. „Tím přece nemůžeme nic pokazit. Stejně nemáme nic jiného na práci, co?“

Pak se oba odmlčeli a začali zuřivě nabíjet své nablýskané brokovnice. Této pauzy využil kapitán k dalšímu navázání kontaktu.

„Dnešní den je pro celé lidstvo i naši výpravu velice významný,“ pronesl připravenou řeč a zlehka se pousmál žábry. „Jen bude nutno domluvit se na nějaké formě komunikace, neboť je zřejmé, že nám vůbec nerozumíte. Vaše řeč, promiňte, ale zní jako hvízdání pokaženého rádia, ha, ha, ha!“

„Tak jdeme na to, Jacku, odpráskneme je,“ odvětil po chvíli John a zvedl brokovnici. „Vždyť ani neumí anglicky, burani pitomí!“

Hned nato stiskl spoušť a tím byl za zvuků výstřelů z brokovnice první bližší kontakt lidí a mimozemšťanů zahájen.

 

Kapitola třicátá druhá

Skutečné pozadí atentátu na Johna Fitzgeralda Kenedyho

Pro mnohé Američany se v druhé polovině dvacátého století zastavil svět. Zastavil se samozřejmě pouze obrazně, nicméně 22.11.1963 byl v Dalasu zastřelen jejich oblíbený prezident a veliký šoumen John Fitzgerald Kenedy, což jen dokazuje smutný fakt, že i oblíbení frajeři se zvučným jménem to někdy můžou pěkně schytat. Vždycky se to stane těm, kteří s tím nepočítají, čili každému, protože nikdo na světě nepočítá dopředu s možností, že ho při projížďce městem zastřelí nějaký šílenec.

A právě dnes, u příležitosti blížícího se výročí atentátu na nepohodlného amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kenedyho je vhodná doba, poodhalit si některé záhadné okolnosti tohoto ostudného atentátu. Málo se to ví, ale John Fitzgerald Kenedy, známý taktéž jako J.F.K. byl ve skutečnosti mimozemšťan jako poleno. Pocházel z planety Sůr, kde se rodí většina prezidentů z celého vesmíru. Práci prezidenta na planetě Zemi vzal jenom proto, že byl na své planetě už moc dlouho na pracáku, a když to vystudoval, tak co by ne.

J.F.K. se původně jmenoval Džejefkej, což pitomí Američané později zkomolili na Johna Fitzgeralda Kenedyho. Problém je v Američanech samotných. Jelikož žádnou vlastní řeč nemají a převzali angličtinu i z její hlavní nedokonalostí, tedy nepochopením správné výslovnosti slabik, komolí cizí jména neustále. U Angličanů to nevadí, ti dělají všechno z trucu naopak, vzpomeňme kupříkladu na umístění volantu, Američané však na podobný vzdor nejsou připraveni a výsledkem je pak komolení mimozemských jmen.

No, a jestli vám toto vysvětlení přijde přitažené za vlasy, tak máte pravdu. Celá šedesátá léta byla divná, s tím se nedá nic dělat.

„Vážené shromáždění, mám k dispozici právě ověřenou informace o tom, že náš uchazeč o práci, jistý Džejefkej, okupuje planetu Zemi!“ přednesl jednoho velmi kapalného dne na Ministerstvu Byrokracie, vlivný úředník Klap. „To je proti pravidlu šest v zákoníku Nucených Prací!“

„Jak se jmenuje ta planeta?“ začali si to ihned zapisovat další přítomní úředníci. „Planeta Zemi?“

„Planeta Země,“ opravil ho mluvčí. „Ti blbci ještě nepochopili, že skloňování nemá žádný smysl.“

„Jenomže pravidlo šest bylo zrušeno minulý víkend z důvodu pravidelných změn zákoníku Nucených Prací, které mají zdůvodnit obyvatelům naši nepostradatelnost,“ namítl hlavní koordinátor.

„To je přece jedno!“ rozčílil se Klap. „Já mám Džejefkeje v evidenci jako nezaměstnaného, takže nemůže nic okupovat! To by měl dvojí příjem.“

„Budiž, musí být tedy zlikvidován!“ pokynul hlavní koordinátor. „Je načase povolat zásahovou jednotku.“

Za atentátem na Džejefkeje totiž nestál navzdory obecnému pozemskému mínění osamělý šílenec, jak si do dnešního dne každý myslel. Skutečnost byla mnohem komplikovanější. Za vším byl Sůrský pracák, jelikož Džejefkej pracoval na Zemi jakožto prezident Spojených Států Amerických na černo. Současně s prací prezidenta pobíral i Sůrskou podporu v nezaměstnanosti, která je mimochodem asi dvakrát vyšší, což je hnus. Za to je trest smrti všude ve vesmíru běžný, proto si pracák najal odstřelovače, aby nepohodlného Džejefkeje konečně vyřadil ze seznamu uchazečů o zaměstnání.

22. listopadu 1963 přesně ve 12 hodin 30 minut jakéhosi středoamerického času, když se Džejefkej vydal do Dallasu vymývat mozky místním pozemšťanům, padly osudné výstřely. Elitní odstřelovač ho skolil několika přesně mířenými ranami ze své speciálně upravené kulovnice. Dvě střely zasáhly nešťastného Džejefkeje přímo do hlavy, což bylo, jak se v celém vesmíru dobře vědělo, jeho slabé místo. Vraždu pak mimozemšťané svalili na nějakého Oswalda, což to byl pomatený idiot a zrovna se nešťastně poflakoval poblíž místa činu.

„Všechno proběhlo hladce, vaše důstojnosti,“ nahlásil splnění úkolu velitel zásahové jednotky hlavnímu koordinátorovi. „Džejefkej nyní hibernuje ve stavu nebytí a jeho duše je na cestě k Súru. Trest ve formě doživotního sledování Teleshopingu ho nemine, to už si pohlídáme. Umístili jsme mu do hlavy měnič souvislostí, takže nyní na Zemi vypadá jako mrtvý, ale jeho duše bude brzy ve vazbě.“

„Výborně,“ pochválil svůj tým hlavní koordinátor. „A co pozemšťané, nemají nějaké pochybnosti o oficiální vyšetřovací verzi? Neobávají se meziplanetárního zásahu?“

„Ti určitě,“ zasmál se velitel zásahové jednotky. „Pochybuji, že chápou existenci jiných planet. Chápou jen to, co je pečené, vařené, nebo dušené!“

„Ach tak, primitivní alimentární kultura,“ pokýval tykadly koordinátor. „To tedy nechápu, proč se s nimi Džejefkej zahazoval.“

Nikomu nebylo divné, že si Oswald po vraždě prezidenta skočil do kina na své oblíbené grotesky. Tam byl brutálně zatčen federální policií, aniž by se dodíval. Ale uznejte sami! Kdo si zajde po vraždě prezidenta do kina, co? Není vám to nějaké divné? A navíc ani jediný Oswaldův výslech nevnáší do tohoto případu mnoho světla, jak se můžete sami přesvědčit. Zde je záznam jeho výpovědi:

Policie: „Oswalde, máte právo nevypovídat. Jestliže se však rozhodnete jinak, vše co řeknete, může být použito proti vám!“

Oswald: „To myslíte vážně?“

Policie: „Přesně tak! Navíc máte právo na obhájce, a jestli si ho nemůžete dovolit, bude vám nějaký volný obhájce přidělen. Ti bývají nejlepší.“

Oswald: „Tak to je super, brácho! V tom případě tedy vypovídat nebudu, to bych byl debil. A toho volného obhájce nechci, stejně je podplacený.“

Policie: „No dobře, když myslíte.“

Je to smůla, že americká policie neuměla držet jazyk za zuby a vyžvanila tupému Oswaldovi jeho práva. Ten pitomec by jim jistě vysvětlil, že nic neudělal. Po tomhle výslechu totiž Oswald už jen požádá o cigaretu a více nepromluví, částečně i z toho důvodu, že zanedlouho za záhadných okolností umírá na akutní průstřel břicha. Celý případ byl nakonec zameten pod koberec, a jelikož už si nikdo nepamatuje, jaký to byl koberec, nebude zřejmě již nikdy vymeten.

Tak taková je celá pravda. Vy lidé z toho děláte kdovíjaký zločin století, ale ve skutečnosti se takto postupovat musí. Ti nezaměstnaní mimozemští parchanti neustále makají na černo, současně pobírají na své planetě podporu, a tudíž mají dvojí příjem. Je nejvyšší čas, aby se s odstřelem podobných vypečených darebáků začalo i na Zemi, jinak každý sociální stát přijde na buben.

 

Kapitola třicátá třetí

Invaze vetřelců

My Vjuňané jsme velice mírumilovné až poetické bytosti a jen občas sešleme na nějakou tu cizí civilizaci varovnou termonukleární kletbu. A jelikož jsme současně i stvoření astrální a z toho důvodu zcela neviditelné, nepotřebujeme žádný přísun organických živin. Stačí nám pouze sluneční svit, kterým se cpeme horem i spodem, podobně jako vy vepřovým bůčkem. Vždyť je to vlastně jedno, v jaké formě přijímáte energii, hlavně když je jí dostatek.

Určitě vás tedy zajímá, jak se tedy vlastně doopravdy živíme, když nemáme těla v pozemském slova smyslu. Je to snadné, potřebujeme pouze fotony, respektive transformujeme jejich kinetickou energii. Z tohoto důvodu jakožto bytosti ryze duchovní podstaty pochopitelně netloustneme a můžeme se přežírat fotony jako zběsilí, což mimochodem taky děláme.

Nadbytek energie pak bez vedlejších účinků předáváme dál, podobně jako když světlo prochází sklem. Náš metabolizmus funguje na úrovni elektromagnetického kmitání, k čemuž vy máte ještě hodně daleko. Nijak také neměníme své okolí a oběžnice, na které žijeme, se díky nám nijak nezměnila. O naší existenci proto nemá v celém vesmíru nikdo ani potuchy, samozřejmě kromě nás samotných, ale s tím se umíme vyrovnat. Míchání rozdílných kultur totiž k ničemu dobrému nevede.

Naše duchovní společenství žije již mnoho miliónů let na pustém souputníku veliké modré sousední planety, která zase obíhá kolem slunce, jež je středem našeho systému. Někdy je to trochu nuda, hlavně prvních deset tisíc let života se dost vleče, ale dá se to vydržet. Žili jsme si sami pro sebe, jak už je údělem bytostí duchovních, kteréžto nemají žádných tělesných potřeb, kromě občasného onemocnění virtuální kapavkou, když hodně myslíme na sex.

Nakonec ale došlo k tomu, čehož jsme se my Vjuňané vždycky nejvíc báli, k invazi Mimovjuňanů. Stalo se to v roce 1969, podle primitivního pozemského kalendáře. Mohutná kosmická loď z velké sousední modré planety Země přistála na povrch a vystoupily z ní dvě obludné bytosti. Byly velké, bílé a tlusté, s kulatými lesklými hlavami. Šel z nich strach, hlavně z jejich děsivého poskakování, čímž jistě chtěly naznačit hrozbu. Jelikož však ty bytosti měly velice primitivní zrak, nikoho z nás neviděly, protože světlo námi z větší části prochází.

„Je to malý krůček pro člověka, ale veliký krok pro lidstvo,“ vznešeně prohlásila jedna z těch oblud při vystoupení, zatímco ta druhá uvnitř si mumlala: „Kdybys raději nežvanil, ty pitomče, tak bys udělal líp.“

Potom si ty obludy nasbíraly pár šutrů a odletěly zase zpět na svou planetu. Zanechaly po sobě ale takový hodně divný kus látky, na kterém je nakresleno několik červených pruhů a v rohu hromada hvězdiček v modrém poli. Kdo ví, co ten hadr znamená. Všichni doufáme, že se ty obludy pro ten svůj hadr nevrátí a dají nám už navždy pokoj. My k nim přece také nelétáme, a proto by mělo být zachováno příměří. Nakonec byla uspořádána tisková konference Ministerstva defenzivních postojů, aby se vzniklý problém vyřešil.

„Generále Alvine Té, očekáváte další nálety Modroplanetárníků? A kdyby ano, jak budeme bránit svou suverenitu?“ zahájil konferenci zástupce médií, konkrétně telepatického týdeníku Částečně osvětlený Měsíc.

„Po pravdě řečeno, neočekávám,“ opáčil generál Té, vrchní velitel neozbrojených sil. „Modroplanetárníci jsou závislí na kyslíku, vodě a alkoholických nápojích. Nic z toho tady nemáme, takže se jich nemusíme obávat. Kromě toho nejsou na dostatečně vysoké duševní úrovni, takže o nás vůbec neví.“

„A co náš čedič? Ten je neláká?“ padla další ožehavá otázka od zástupců médií. „Čedič je přece naprosto parádní nerost.“

„Čedič není nerost,“ opravil redaktora pan generál. „Nerost je anorganická stejnorodá přírodnina, jejíž složení lze vyjádřit chemickou značkou, nebo vzorcem. Čedič je hornina, skládající se z několika nerostů, třeba jako žula.“

„Jsi nějaký chytrý, gumáku,“ nedal se odbýt reportér. „Jde jim přece o náš čedič, nebo ne? Nemůžete už dále klamat veřejnost! A my jsme přece čedičová velmoc.“

„O žádný čedič jim nejde,“ opáčil znuděně generál Té. „Čedič vůbec nikoho ve Vesmíru nezajímá! Je totiž úplně k ničemu, proto tady taky nikdo kromě nás nežije. To víme naprosto jistě!“

„To je ale dost divné,“ namítnul povýšeně další z reportérů. „Čedič je přece životně důležitý. Je to základní stavební nerost celého Vesmíru.“

„Čedič není nerost,“ rozčílil se generál Té. „Vždyť jsem vám to před chvílí říkal, vy mediální mrdky! Minerály se vyznačují chemickou značkou, nebo vzorcem. A to není případ čediče!“

Přítomným davem to zahučelo.

„A co to tedy je, když to není minerál?“ odvážila se zeptat jedna zvídavá reportérka.

„Je to hornina,“ zuřil generál Té. „Ale to už jsem vám taky říkal, je to přírodní látka, která se skládá z několika minerálů, čili je nehomogenní.“

„Tak to jste nám celou dobu lhali?“ vykřikla hystericky kolem levitující forma energie. „Dá se tady ještě někomu věřit?“

„Myslím, že pan generál vám už odpověděl,“ vmísil se do diskuse pobočník generála Té, major Vé v záloze. „Náš čedič je nezajímá, protože je zkrátka k ničemu.“

„Jak to myslíte, pane majore?“ zahučelo to znovu tentokrát už značně vyděšeným davem.

„No asi takhle,“ odpověděl major. „I my jsme byli za dávných dob bytosti s těly podobnými těm jejich. A ani nás čedič nikdy nezajímal, protože jak už jsem řekl, je k ničemu. A když jsme pak vymřeli na nedostatek potravy a staly se z nás duchovní bytosti, je nám opět k ničemu. Stačí vám tato jednoduchá odpověď?“

„Co tedy máme dělat?“ zajímal se tisk.

„Nejlepší bude nedělat nic,“ chladně podotknul major Vé. „V tom jsme ostatně nejlepší. Zatím to vždycky vycházelo a vítězná taktika se nemění. Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“

„Takže invaze nám skutečně nehrozí?“ ujistil se raději další zástupce médií. „Ptám se hlavně proto, že veřejnost má právo na politické lži.“

„Naštěstí ne,“ vzal si opět slovo generál Té. „Opravdová invaze nám určitě nehrozí, protože tady na Měsíci chcípl pes,“ smutně se pousmál a kopl do chcíplého psa. „Poslali ho tady Rusáci v šedesátých letech a on chcípl už za deset sekund. Pozemšťané jsou prostě bez kyslíku úplně marní, takže pochybuji, že je tady ještě někdy uvidíme.“

 

 

Kapitola třicátá čtvrtá

Jsou mezi námi

Sedmdesátá léta byla zajímavá především z toho důvodu, že rozliční mimozemšťané začali houfně emigrovat na planetu Zemi a někteří se dokonce snažili o asimilaci. Jednu dobu to byla dokonce taková móda, že to Intergalaktická rada musela zakázat a všechny uchazeče anihilovat na jejich vlastní náklady. Není divu, odlišní mimozemšťané na sebe přitahovali pozornost. Většina z nich se sice snažila vypadat a chovat jako lidé, ale ne vždy se to dařilo a z tohoto důvodu občas docházelo k různým konfliktům. Pro představu si můžeme uvést svědectví jednoho osamělého pozemského bojovníka proti návštěvám z Vesmíru, jak ho zaznamenal primář místního psychiatrického ústavu. Nahraný záznam z jeho výpovědi zde uvádím beze změn:

„Všechno to začalo na jaře loňského roku, kdy se k nám do ulice přistěhoval mimozemšťan i s celou svou pitomou rodinou. Ptáte se, jak jsem ho poznal? Velice snadno, vypadal jako mimozemšťan, choval se jako mimozemšťan a blbě čuměl, úplně jako mimozemšťan. To všechno vím z amerických seriálů, v těch našich se nic pořádného nedozvíte. Především bych se chtěl zmínit o seriálu Krajní meze, kde je naprosto jasně naznačeno, že každý, kdo vám připadá divný, může být mimozemského původu. Tahle odborná znalost zachránila naši planetu před kolonizací.

Můj hodně divný soused se přistěhoval do naší klidné ulice třetího března loňského roku. Není vám to podezřelé? Mě to bylo podezřelé hned, protože jsem měl ten den zrovna svátek. Co se má co stěhovat zrovna na můj svátek, kdy chci mít klid ke hrabání a spalování listí na své zahradě. Navíc jsem si dodatečně zjistil, že za pouhé tři dny nato byl úplněk a to mnou přímo otřáslo. Úplněk! Chápete, co to znamená? Já ne, ale určitě nic dobrého!

Celé hodiny jsem svého nového souseda nenápadně pozoroval a brzy jsem ho prokoukl. Byl to nepochybně mimozemšťan a zřejmě nebyl sám. Určitě byl jen jedním z mnoha podobných návštěvníků, chystajících kolonizaci Země. Tak už jsou tady a připravují rozhodující úder. Je jen otázkou času než nás vyhladí a nemá smysl si nalhávat, že k tomu nemůže dojít. Dříve nebo později se to musí stát! Lidstvo je totiž stále příliš lehkomyslné a málo si všímá paranormálních aktivit kolem sebe.

Ale zpátky k mimozemšťanovi. Určitě vás zajímá, jak jsem ho odhalil. Bylo to velice jednoduché. Jeho prvním činem v novém bydlišti byla oprava a nátěr plotu. Ano, právě plotu. Není vám nápadné, jak se ihned začal izolovat před okolním světem? A když druhý den instaloval do oken žaluzie, začal jsem si ho všímat. Co je to za podivína posedlého soukromím? Ten darebák měl určitě důvod něco skrývat, jinak by se nechoval tak podezřele. Že to samo o sobě stále nic nedokazuje? No jak myslíte, poslouchejte dál.

Den nato jsem se mimozemšťanovi vloupal do domu a nenašel jsem žádné důkazy mimozemské aktivity, záhadné předměty, zbraně, ani cizí technologie. To mě přesvědčilo, že jsem na správné stopě. Mimozemšťané jsou neobyčejně rafinovaní a nedopustili by, abych při prohlídce, kterou jistě očekávali, něco nalezl. Vše má určitě ukryto v létajícím talíři, který tady místní obyvatelé čas od času zahlédnou. Zabavil jsem tedy alespoň podezřelý balíček peněz, jistě z nějaké mimozemské padělatelny, abych jeho činnost přibrzdil. Vypadaly jako pravé, o to byly nebezpečnější.

Ráno dalšího dne jsem se rozhodl. Když jsem ho viděl umývat si jeho nové auto a pískat si u toho nějaké mimozemské melodie, pochopil jsem, že pouze na mně závisí osud této planety. Ten nevítaný návštěvník musel být okamžitě odstraněn. Jenže jak zabít mimozemšťana, to jsem zatím netušil. Ten tvor vypadal velice životaschopně. Každý, kdo dokáže i v neděli natírat okap, musí být neuvěřitelně odolný. Budou na něj působit pozemské jedy? Má vůbec v sobě orgány podobné lidským, které je možno poranit, otrávit, nebo nakazit virem? Nevím. Nebo je to snad robot, kterého nelze nijak poškodit?

Z nedostatku času a znalostí protivníka jsem se rozhodl, že opatrně zkusil pro první noc plyn. Byl jsem si sice téměř jist, že jeho mimozemský organizmus kyslík nepotřebuje, ale někde jsem začít musel. Po půlnoci jsem vniknul do mimozemšťanova sklepa, uvolnil ventil u plynových hodin a po zbytek noci jsem pro jistotu leštil svou starou kulovnici, kterou používal už můj děda na střílení podobné havěti. Mé obavy však byly naštěstí zbytečné. Druhého dne přijely před jeho dům vozidla policie a záchranky. To mi přineslo opravdovou úlevu. Podle rozhovorů policistů jsem poznal, že událost všichni považují za nešťastnou náhodu a nikdo v tom nehledal žádný úmysl. Se skutečným potěšením jsem sledoval, jak zřízenci vynášejí mrtvé těla mimozemšťanů, přičemž nejhezčí pohled byl na ty malé truhličky zákeřných tvorů, které hlavní mimozemšťan nazýval svými dětmi. Jednou by jistě terorizovali vše živé v okolí.

Bohužel, stala se jiná věc, která mě poněkud znervózňuje. Podezření, že jde o organizované mimozemské spiknutí, se potvrdilo. Den za dnem přijížděli k vetřelcovu domu jeho fiktivní příbuzní a velmi dobře předstírají smutek. Zřejmě však nejde o nic jiného, než o zbytek operativní skupiny mimozemšťanů, která je možná přibrzděna, ale ne zastavena. Trápí mě především skutečnost, že většinou vypadají jako normální lidi a nevzbuzují svým chováním žádné podezření.

Jelikož mi nikdo nevěří, vím, že boj povedu sám do té doby, než to lidstvo pochopí a zasáhne. Nyní, když stojím u okna a zapisuji si poznávací značky aut jeho „rodiny“ a „známých“, chápu, že má práce není zdaleka u konce. Bude jistě obtížné sehnat jejich adresy, ale nepolevím. Budu bojovat do posledního dechu za záchranu naší krásné planety. Budoucí generace mé činy ale jistě po zásluze ocení, jen co vám vy zabedněnci dojde, že vetřelci už jsou tady!.

A tohle je mé poselství celému lidstvu. Lidé nebuďte slepí a mějte oči dokořán. Nevěřte nikomu na světě širém, neboť návštěvníci můžou být všude. Nenamlouvejte se, že vám se to nemůže stát, že do vaší čtvrti se žádní mimozemšťané nastěhovat nemůžou. Můžou a udělají to, jestli jim to umožníme. A jestli se i vám zdají vaši sousedi podivní, tak neváhejte a udeřte. Zítra už by mohlo být pozdě! Chápete to, lidé? Jdou po nás! Jestli je nezastavíme, je s námi konec!“

V tomto případě se sice všímavý soused zmýlil a vyhubil zcela neškodnou pozemskou rodinu, ale i tak bych se přikláněl k tomu, že kdyby se vám váš soused zdál nějak podezřelý, pro jistotu bych ho zlehka vyhubil, abychom jako lidstvo předešli kolonizaci.

 

Kapitola třicátá pátá

Ty záhadné kruhy v obilí

Byla zrovna sobota večer, když dva mimozemšťané Kelap Zet a Uras Vé připevnili provaz ke kolíku a zkoušeli odpočítat poloměr pět metrů. Moc se jim to ale nedařilo, protože neuměli do pěti napočítat. Po čtyřce to vždycky vzdali, takže průměr kruhu nebyl nikdy větší než osm metrů. To jim ale vůbec nevadilo, jelikož byli většinu času zfetovaní. Aktivní Kelap začal ihned po odměření vzdálenosti vyšlapávat pravidelný kruh do pšeničného pole nedaleko Třebíče a vesele si u toho pobrukoval. Po chvíli se infrazvukově zasmál a otočil se na svého zeleného kolegu Urase Vé.

„Podle mě se pozemšťané ráno podělají strachy?“ samolibě prohlásil. „Budou si určitě myslet, že to udělali nějací mimozemšťané. Vždycky si to myslí, jelikož jsou pomatení!“

„A proč si myslíš, že jsou pomatení?“ zeptal se ho překvapeně Uras.

„No to je přece jasné,“ odfrkl si pohrdavě Kelap. „Protože si pořád myslí, že ty kruhy v obilí dělají mimozemšťané a přitom je děláme my dva!“

„Ale my přece jsme z jejich pohledu mimozemšťané, Kelape,“ opravil ho Uras. „Nepocházíme z planety Země, tudíž jsme mimozemšťané. Že tady žijeme, s tím nemá co dělat. To tě nikdy nenapadlo, blboune?“

„Možná máš pravdu,“ zasmušil se Kelap, který mimochodem nesnášel, když ho někdo pořád opravoval a nazýval blbounem. „Už tady žijeme tak dlouho, že si na Zemi připadám jako doma. Ale ti opičáci to uhádli náhodou, takže se to nepočítá,“ dodal s povýšeně zvednutým chapadlem.

„A co když náhodou uhádnu čísla ve Sportce? Zeptal se ho vychytrale Uras. „To se taky nepočítá? To jako nedostanu výhru?“

„Tak to netuším,“ podrbal se Kelap. „To by mě ale vážně naštvalo!“

„Samozřejmě, že ji dostaneš,“ uklidnil ho Uras, když viděl, jak se rozčiluje. „Ve skutečnosti je úplně jedno, jakým způsobem přijdeš na správný výsledek. Důležité je jenom to, jestli je správný.“

„No jasně, ale Lidé si myslí, že my ty kruhy děláme talířem,“ namítnul v záchvatu jasné chvilky Kelap Zet. „Takže na to vlastně nepřišli! V tom je ten vtip, chápeš, protože my to děláme normálně provázkem a fošnou, stejně jako oni. Přece si nebudeme zasírat podvozek od hlíny, že?“

„Jasná páka, kámo,“ zasmál se Uras Vé a společně si plácli přísavkami o sebe.

Kelap a Uras byli pořádní grázli. Stále někde létali a dělali kruhy v obilí, což je v podstatě taková mimozemská forma sprejerství. Ty pitomé pozemšťany to strašně žralo a navíc se to vždy objevilo ve zprávách. Kdyby kolem toho nebyl takový humbuk, nejspíš by s tím sekli, ale takhle je to pořád bavilo. Ještě však ani pořádně nezačali, když v tom…

„Co tady děláte,“ houkl na ně kombajnista Pánek, který si přes pole krátil cestu z hospody. „Doufám, že mi nechodíte na jetel!“

„Tohle je pšenice,“ poučil ho Kelap.

„Já jsem si říkal, že je ten jetel nějak vysoký,“ zamyslel se Pánek. „Ale to nic nemění na tom, že mi na něj nesmíte chodit.“

„To ale není vaše pšenice,“ překvapeně podotknul Uras. „Jenom si tady krátíte cestu domů. Tohle pole ve skutečnosti patří předsedovi JZD panu Couralovi. On o tom sice taky neví, ale to je jeho problém, že?“ zasmál se a znovu si plácli s Kelapem přísavkami.

Pánek si chvíli překvapeně prohlížel metr vysokého Kelapa s modrými rty, potom brčálově zeleného Urase s tykadly, a snažil se srovnat si myšlenky. Po deseti pivech mu to šlo dost ztuha. Pak se jich náhle zeptal.

„Vy jste Vietnamci?“

„Nejsme,“ opáčil překvapený Uras. „A kdo to jako má být, ti Vietnamci?“

„Nepokoušejte se z toho vykroutit!“

„Z ničeho se nekroutíme,“ dobře se bavil Kelap. „Kroutíte se tady tak leda vy.“

„Tak co jste sakra zač? Nějací pacholci z Afgánistánu?“ znovu se jich zhurta zeptal podnapilý Pánek, který mimochodem neměl ani ponětí, kde ten záhadný Afgánistán leží.

„Jsme mimozemšťané,“ opáčil Kelap. „Jsme na vědecké expedici.“

„Tady vám pšenka nepokvete, holomci!“ pokračoval podnapilý Pánek, když už v ní stál. „U nás v dědině se musí pořádně makat a to není nic pro přistěhovalce. Vy jste Vietnamci, co?“

„My nejsme Vietnamci, my jsme mimozemšťané,“ přiznal se už podruhé Kelap, jelikož pocházel z planety Zvét, kde se o víkendech nesmí lhát. „Nemáme s touhle kulturou vůbec nic společného, ale strašně nás baví dělat z vás debi…teda, dělat si z vás legraci.“

„Hm, tak to máte štěstí, že nejste Vietnamci,“ zabručel si pro sebe Pánek. „Minulý týden jsem dostal nehoráznou sračku z té jejich červené omáčky, kterou dávají v bufetech jako couvert. Možná jsem neměl sežrat celou sklenici, ale když je něco zdarma, tak se neznám,“ škytl, „a vůbec, co tady děláte?“

„Děláme kruhy v obilí,“ připustil Uras, který pocházel z planety Vex-3, kde se sice o víkendech lhát může, ale jen dopoledne. „Uděláme několik kruhů a vy nás potom napodobujete. Je to velmi srandovní, nemyslíte?“

„Tak to jste vy?“ zeptal se jich překvapeně Pánek. „Častokrát jsem si kladl otázku, odkud ty kruhy asi tak pocházejí,“ znovu škytl, „ale na nic jsem nepřišel. Něco takového by mohlo napadnout snad jedině úplného debila.“

„Jo, to jsme my dva,“ podívali se na sebe Kelap a Uras a znovu se zasmáli. „Úplní debilové, k vašim službám. Doufám, že vám to nevadí, protože nám už vůbec ne!“

„Mě je to jedno,“ odtušil Pánek.

Pak se zamyslel.

„Nejste to náhodou vy, kdo minulý rok udělali těch dvacet velkých kruhů v žitě starosty Konečného, toho kreténa?“ pokračoval ve výslechu.

„Už to tak vypadá,“ pokýval tykadly vtipálek Kelap. „Hned se mi zdálo, že už jsem tady někdy byl. Že už jsem tady někde poblíž ty kruhy dělal.“

„Sakra mládenci, děláte mi samou radost, pučte mi tu fošnu, ať vám pomůžu,“ vytrhl jim fošnu z chapadel Pánek. „Tohle pole vážně patří předsedovi Couralovi, tomu debilovi, co mi nedal prémie? No tak do práce! Do rána je spousta času, těch kruhů zvládneme nejméně třicet.“

 

Kapitola třicátá šestá

Ach ty mimozemské únosy

Je nejvyšší čas, aby se lidé konečně začali vážně věnovat mimozemským únosům. Všude se o tom hovoří, ale běžní lidé většinou nemají ani ponětí, jak takový klasický únos vypadá. Nejčastěji to postihuje naše drahé ženy a dívky, které mají s podobnými únosy častou zkušenost. Není tedy divu, že když si občas nějaká ta podnapilá dívka zdřímne po vesnické tancovačce na lavičce a po probuzení zjistí, že je těhotná, tak jako první podezřelí jsou mimozemšťané. Dáma přece není flundra, to by tak hrálo.

A skutečně, často tomu tak je. Pravda je taková, že mimozemšťané navštěvují naši planetu pravidelně už po mnoho let a vášnivě unáší jednu ženu za druhou. Doufejme, že jim nejde jen o mrzký pohlavní styk, ale mají k tomu i jiné vznešené důvody, jako například vědecký výzkum, nebo obchod s lidskými orgány. Jinak by to bylo ohavné úchyláctví, srovnatelné s tím, jak se dnes lidé běžně chovají ke zvířatům, nebo k podřízeným. Takové chování je samozřejmě zavrženíhodné a mělo by se na všech úrovních potírat.

Mimochodem, je naprosto neuvěřitelné, kolik žen už bylo, alespoň podle jejich vlastních slov, uneseno mimozemšťany. Dnes už stěží potkáte dívku, která by nebyla mimozemšťany minimálně kontaktována. Dokonce patří k dobrému tónu jen tak mimochodem v konverzaci naznačit svou osobní zkušenost s mimozemskou inteligencí a zdůraznit tak ostatním vlastní výjimečnost. Jinak jste společensky znemožněni. Obyčejných lidí si přece nikdo neváží a každý obyčejný člověk jistě ví proč.

No, zdá se, že mimozemšťané jsou prostě všude. A to nejenom v televizi, prostě všude! Číhají na nás na polních cestách, v tmavých uličkách, i u nás doma. Nevynechají jedinou příležitost, aby nás mohli unést a zavádět do nás ty své záhadné sondy. Nikdo neví, odkud pocházejí, ani co chtějí. Cestují nadsvětelnou rychlostí (pouze nad městem kvůli fotografům zpomalí) a děsivě se u toho kření (alespoň myslím). A jelikož toto závažné téma nebylo ještě nikdy řádně zpracováno, rozhodl jsem se napsat scénář takového normálního únosu z nedávné doby, jak si ho všichni představujeme.

„Tome, co to tam jsou na naší zahradě za světla?“ zeptala se svého manžela paní Marta, rozvalená na pohovce u televize. „Ty jsi tam něco rozsvítil?“

„Co říkáš?“ ozvalo se z chodby. „Jsem na záchodě a neslyším tě!“

„A to sem sakra nemůžeš přijít a podívat se na ty divné světla?“ zvýšila hlas paní Marta. „Svítí to až do pokoje!“

„Hergot, vždyť ti říkám, že jsem na záchodě!“

„Ta divná věc se přibližuje. Pomoc! Franto, drž mě, pomoc!!!“

„Co blbneš, Marto, děje se něco?“ ozvalo se ze záchodu. „Ozvi se!“

Ticho.

Tak takhle zřejmě vypadá takový typický popis únosu, jak by ho zaznamenal například skrytý mikrofon. Nic zvláštního, že? Nejběžnější postup bývá takový, že se vychytralí mimozemšťané nejprve přiblíží co nejvíce ke své budoucí oběti a dělají u toho rozličné světelné divadélko. Potom ji do své kosmické lodi vtáhnou transportním paprskem. Ano, přesně tím transportním paprskem, který všichni známe. Nakonec oběti únosu zavedou do těla sondy, povětšinou do intimních míst, jinak by to snad ani nedávalo smysl.

Sami unesení si to později vůbec nepamatují a my už dnes víme proč. Ti zákeřní mimozemšťané těm chudákům vždy provedou něco s pamětí a vzpomínky na únos jim vymažou. Ani očití svědci těchto únosů neexistují. Mimozemské únosy totiž trvají jen několik sekund a nikdo si nestačí ničeho všimnout. V jednu chvíli jste pryč a v mžiknutí oka zase zpátky. To ale neznamená, že k žádnému únosu nedošlo. Naopak, i tuhle záhadu jsme rozluštili. Ti zákeřní mimozemšťané zkrátka provádějí něco s časem.

O několik sekund později - dusot v předsíni.

„Už jsem tady, Marto, chtěla si něco?“ vběhl do obývacího pokoje její manžel Tonda.

„Já nevím,“ opáčila po chvíli přemýšlení paní Marta. „Nemůžu si vzpomenout.“

„Něco si volala, když jsem byl na záchodě.“

„Myslíš?“ zamyslela se Marta. „Možná to bylo z televize.“

„Prosím tě, dej mi příště pokoj, buď tak laskavá,“ otevřel si Tonda pivo a sedl si vedle ní.

Vidíte to? Oběti vůbec netuší, co se stalo. Ani uklízečka Marta nevěděla, že cestovala rychlostí světla, zažila časoprostorový skok, má v těle dvě sondy a byla sedmnáctkrát znásilněna třemi svalnatými mimozemšťany, kteří kvůli tomu cestovali na planetu Zemi dva miliony světelných let. Na to vše si vzpomněla až v hypnóze a o svůj zážitek se ihned podělila s několika novináři. Honorář za její sugestivní vyprávění byl ihned vyplacen v hotovosti.

Marta to samozřejmě nedělal kvůli penězům, nebo popularitě, to je vám snad jasné. Šlo jí především o pravdu. Druhý den však už o jejím únosu vědělo celé město, což ji okamžitě zařadilo mezi místní celebrity. Zhypnotizovala ji sousedka Jenifer, nezaměstnaná zdravotní sestra. Na její otázku, proč to ti mimozemšťané dělali, odpověděla culící se Marta, že s ní chtěli mít dítě. Po tomto sdělení si Jenifer náhle vzpomněla, že i ona byla před nedávnem unesena několika mladými mimozemšťany, kteří s ní měli opakovaný styk. Také ona o tom za stejný honorář ihned podává svědectví tisku. Dlouho do noci si pak Jenifer s Martou nadšeně povídaly o ubohosti pozemských mužů v porovnání s mimozemšťany. Už druhý den po svém vesmírném zážitku odmítá Marta pracovat jako pouhá uklízečka.

O několik dalších dní později.

„Tome, dneska jsem dala výpověď v té pitomé práci,“ prozradila paní Marta svému choti u snídaně. „Už mě to nebaví, po někom pořád uklízet.“

„Co tě to napadlo, Marto,“ podivil se Tonda. „A čím se teď chceš živit, když nic jiného neumíš?“

„Napíšu knihu o únosech lidí,“ odtušila Marta a začala si lakovat nehty na nohou, což nikdy předtím nedělala. „Víš přece, že mě taky unesli. Už mám dva nakladatele.“

Chvíle ticha.

„Tak se mi zdá, že ti přeskočilo,“ okomentoval to Tonda.

Podobně končí devět z deseti zaznamenaných mimozemských únosů. Jakmile vás osobně unesou mimozemšťané, už nikdy nebudete jako dřív. Celý svět se vám převrátí naruby, bývalé hodnoty zcela degradují. Život najednou začíná dostávat nový smysl a vy si ihned uvědomíte vlastní důležitost. Kdybyste nebyli důležití, tak proč by ti mimozemšťané cestovali takovou dálku, co? Jen kvůli běžnému pohlavnímu styku? No tak vidíte!

V současnosti působí především v USA kolem dvaceti tisíc aktivních spisovatelek, majících podle vlastních slov osobní sexuální zkušenost s mimozemšťany. Jejich počet se v příštích letech nebude snižovat. Tyto knihy se totiž výborně prodávají a dámy, jako je například Marta, jejich nový životní styl zcela pohltil. I intelektuální úroveň bývalých uklízeček po únosu prudce stoupá a v jednání se objevují aristokratické prvky. Domnívám se, že mimozemské sondy v jejich tělech působí blahodárně na lidskou psychiku.

O několik dalších let později.

„Drahý, donesl bys mi skleničku Chardoney, ročník 1952?“ obrátila se na svého chotě spisovatelka Marta. „Nějak se mi nedaří dekadentně stylizovat poslední kapitolu.“

„Marto, nech už těch blbin, prosím tě a pojď se dívat na telku,“ zavrčel Tomáš.

„Ty si tak přízemní, Tomasi, nechápu, proč jsem si tě vůbec brala,“ ušklíbla se Marta. „A neříkej mi Marto! Víš přece, že teď se jmenuji Daphne.“

„Panebože!“ utrousil pan Tomáš a zesílil zvuk televize na maximum.

Ano, přesně takhle většinou dopadá takový typický únos mimozemšťany. Sami vidíte, že se není čeho bát, snad jen rozvodu. A co se týče těch sond, o kterých byla zmínka, jistě nejsou tak nebezpečné, jinak by je nějaký lékař při prohlídce objevil. Navíc jsou zřejmě i neviditelné a proto nemůžou být nijak škodlivé. Nejsou totiž vidět ani na rentgenovém snímku.

Je to vlastně paráda, být takhle unesen. Nic se vám nemůže stát a alespoň se pobavíte. Jen doufám, že si mimozemšťané nevyberou nějakou jinou planetu. To by pak zkrachovala polovina nakladatelství a většina psychiatrů by přišla o práci. To se však zřejmě nestane. Nevím, jak to chodí jinde ve vesmíru, ale alespoň ti naši mimozemšťané jsou po únosech pozemských dívek a žen jako diví.

 

Kapitola třicátá sedmá

Ges a Gas

Mimozemšťané nás ale nechtějí jen unášet a znásilňovat, jak je možno se domnívat z předchozí kapitoly, nebo z nehorázně velkého množství různých filmů a seriálů na toto téma. Existují i tací, kteří se zde chtějí prostě schovat před světem a jen zřídka někoho znásilní. Navíc mají problém s tím, že většinou vypadají jinak nežli ostatní lidé, ale to už vyřešili. Prostě geneticky naočkovali lidem jisté vady, které jsou pak v souladu s jejich vlastní fyziognomií a lidé je pak považují jen za trošku odlišné, aniž by tušili pravdu.

Ges a Gas z planety Mbelen 5 byli siamská dvojčata a pracovali v BBC, což je nejvhodnější místo pro rozličné magory a pošahance. To je roztomilé, že? Méně roztomilé se vám to bude zdát, až vám prozradím, čím byli spojeni. Díky genetickému paradoxu a nevhodné poloze obou plodů byla Gasova tvář spojena s Gesovou zadnicí. A i přesto, že si byli jako všechny siamská dvojčata Ges a Gas velice blízcí, je nutno se zmínit o tom, že Gas Gese nemohl ani cítit.

„Hele Gesi, nemůžu tě ani cítit,“ stěžoval se každý den Gas. „Nemůžeš si dát alespoň jednou denně sprchu?“

„Tak to tedy nemůžu,“ opáčil vždy jeho bratr Ges. „Krabatí se mi pak kůže i šupiny. Daleko lepší bude, když si konečně zvykneš, že staršího bráchu nemůžeš komandovat.“

„Jsme na vteřinu stejně staří,“ pokoušel se argumentovat jeho dvojče Gas. „Takže nejsi starší.“

„Ale ty jsi menší a shrbenější! A to je jako bys byl mladší,“ pokaždé vyhrál jejich slovní půtku Ges a sám se svému fóru zasmál.

Na jejich přátelství vrhala stín i skutečnost, že zatímco Gas trval na operaci, která je oddělí, Ges se jí bránil, protože měl obavu, že po ní bude mít na zadnici jizvu. To by ho na nudapláži dočista znemožnilo, jelikož byl posedlý dokonalostí svého těla, což je typické pro všechny, kteří bez šatů vypadají jako rozteklý limburský sýr. Ten pitomec si dokonce pudroval i obličej, aby se mu v záři reflektorů neleskl. Tuto další pitomost pochytil od pozemských hlasatelů, kteří si myslí, že jsou důležitější, než samotné zprávy.

„Přece si nenechám zohyzdit tělo, kvůli tvému pohodlí,“ argumentoval Ges na bratrovy každodenní prosby o operaci. „Nemůžeš být přece tak sobecký a hnát vlastního bratra pod nůž, jenom proto, že se ti nechce ohýbat hřbet!“

„Prosím tě, bráško, dej svolení k operaci. Už to nemůžu vydržet,“ skuhral Gas. „Pokaždé, když jdeš na záchod, tak na mě jdou mrákoty. Kromě toho, tvoje kariéra už je rozjetá, akorát já se pořád musím hrbit v tvém stínu.“

„Mám tě u prdele,“ opáčil vtipně Ges. „Schválně, jestli o tom víš?“

„No právě,“ přisvědčil nechápavý Gas, který neměl smysl pro humor. „Ani jednomu z nás to není příjemné.“

„Mě to nevadí,“ zasmál se Ges. „Operace je vždy velké riziko, to by měl každý zvážit. Kromě toho nejsme pojištění, jestli o tom nevíš.“

„Já jsem pojištěný,“ začal mu vysvětlovat chudák Gas, který nepochopil jeho jemnou ironii. „Celý život si šetřím na operaci.“

„Nech si na svém těle operovat, co chceš, ale do mě nikdo řezat nebude,“ vysvětlil mu svůj postoj Gas. „Mé tělo je můj chrám.“

„Ale my máme společné tělo,“ argumentoval Gas.

„To určitě,“ odfrkl si jeho bratr. „Jestli nehodláš respektovat hraniční čáru, tak spolu skutečně nemáme o čem mluvit.“

„Hele bráško, už to nemůžu vydržet. Kdyby ses alespoň denně koupal, ale to ne, ty jsi příliš zaneprázdněný vysedáváním po barech.“

„Víš co je tvůj problém, Gasi?“ zeptal se ho Ges. „Jsi moc pohodlný, tak je to!“ seřval ho a chudák Gas jeho námitky nakonec se skřípáním zubů uznal.

Ges a Gas pracovali v místní televizi, ale i zde byl značně citelný Gasův handicap. Zatímco Ges pracoval jako hlasatel (kamera ho zabírala od pasu výše), Gas si o práci hlasatele mohl nechat tak jedině zdát. Zabrat jeho obličej, přilepený k Gesově zadnici se neodvážil ani ten nejotrlejší kameraman. Byl to značně odpudivý pohled, nastřižené Gesovy kalhoty a Gasova tvář mezi jeho půlkami. A tak tedy musel nešťastník Gas pracovat v dabingu, jak už je v televizi údělem všech oblud a i jinak tělesně i duševně postižených chudáků.

Není divu, že si bratři začali brzy dělat naschvály. Když pozval nesmělý Gas o přestávce na kávu jednu svou kolegyni, frajírek Ges jim do hovoru schválně prděl, protože se domníval, že to je strašná legrace. To už Gas nevydržel a při důležité reportáži o úniku hnojiva kousl bratra do zadku tak silně, až zavyl jako kojot. Pochopitelně je oba brzo propustili. I při odchodu se však znovu projevil Gasův handicap. Zatímco Ges odešel hrdě a vzpřímeně, Gas se potupně ploužil za ním, sehnutý do pasu a přilepený k jeho zadnici.

„Já se vrátím!“ vykřikl hrdý Ges. „Je mi jasné, že něco podobného už kdysi prohlásil nějaký Terminátor, známý cestovatel v čase, ale to nic nemění na skutečnosti, že se tak stane.“

„A já zřejmě budu muset taky,“ dodal shrbený Gas. „A tu ostudu už asi nepřežiju.“

„Sklapni a chovej se jako chlap, který má rovnou páteř!“ pokáral ho Ges, což okolo stojící čumily pobavilo. „Přesněji řečeno, jako chlap, který by chtěl mít rovnou páteř, ha, ha, ha!“, čímž ho dorazil.

I na podpoře se měl namyšlený Ges mnohem lépe než bratr, protože zatímco Ges mohl celé dny koukat na televizi, Gas musel čumět…, však víte kam. Tou dobou jejich nevraživost dosáhla vrcholu, částečně i proto, že Ges svého bratra neustále na veřejnosti ponižoval vtipnými historkami z WC o tom, kam se mu občas ztrácí toaletní papír. Bratři dokážou být krutí, hlavně když mají vlastní představu o správně prožitém životě na úkor ostatních.

„Podej mi buráky, brácho,“zaprosil jednoho dne Gas. „Nemůžeš je jíst sám, jsou přece společné.“

„Když si počkáš, tak už za takové čtyři hodiny se ti zjeví pod nosem ve formě alternativní burákové pomazánky,“ rozesmál se hulvát Ges.

„Jsi nechutný, brácho,“ urazil se Gas.

„No a co, jako bys nebyl zvyklý,“ opáčil se smíchem Ges, přičemž odpovědí mu bylo pochopitelně jen skřípění zubů.

A tuto poslední urážku už Gas nevydržel a otrávil se strychninem, čímž usmrtil i svého nehodného bratra, jelikož měli společný krevní oběh. Věděl to a bylo mu to jedno, protože každý má svou hrdost. Z toho plyne poučení, že když se pořád někomu motáte za zadkem, nikdy si vás nebude vážit a vaše přátelství dopadne tragicky.

 

 

Kapitola třicátá osmá

Perný den

Na planetě Pelan měli posledních několik tisíc let všichni obyvatelé enormní zájem o zachytávání jakýchkoliv zpráv z okolního Vesmíru. Zejména z toho důvodu, že nutně potřebovali najít nějakou obyvatelnou planetu, na kterou by se přemístili. Donutily je k tomu velmi nepříznivé klimatické podmínky, jak se dnes odborně říká strašné kose. To ale není ve Vesmíru nic výjimečného, takhle skončí většina planet, když se jejich Slunce dostane do posledního stádia před gravitačním zhroucením.

„Dělá se kolem toho zbytečný humbuk,“ zavrtěl jednou ze svých tří hlav Kreas Mó. „Podle mě ve vesmíru kromě naší planety žádný inteligentní život není. Vsadím dvacet tisíc Volarů na to, že se jedná o falešný poplach. To by byla moc velká náhoda, kdyby byl inteligentní život i v Mléčné dráze.“

„Sám moc dobře víš, že nedávno vědci zachytili nějaké signály z okolí nějaké planety Země v Mléčné dráze,“ namítnul jeho kolega radioamatér Spotan Hú. „Zní to jako zprávy inteligentních bytostí, takže by se tam měla vypravit kolonizační jednotka. V tom vysílání je určitě nějaký systém, i když zatím nechápeme jaký. Možná že ty jiné bytosti mají dokonce i svou vlastní řeč!“

„Jo, to určitě! Co je na tom inteligentního, to mi teda pověz? Tomu by ani Hrun nerozuměl,“ opáčil Keras. „Nějaké „Izbina hardejs najt“, kdo ví, co to vlastně znamená. Celkem vzato to nedává vůbec žádný smysl. Může jít o nějaké primitivní zvuky, magnetické vlny, třeba to dělají jenom brouci, nebo tak něco.“

„Jednou to rozluštíme, uvidíš Kerasi,“ uklidňoval ho jako vždy Spotan a znovu si nasadil sluchátka. „Alespoň tam pošleme kolonizační hlídku.“

Pelané se snaží rozšiřovat svůj druh do celého Vesmíru už jenom proto, že jsou blízko vyhynutí. Na Pelanu je totiž tak nízká teplota, že její obyvatelé musejí od rána do večera odpalovat atomové bomby, aby se trošku zahřáli. Jejich Slunce vyhaslo už před mnoha sty lety, ještě že měli z dob studené války několik set tisíc hlavic v podzemních silech. Tímto způsobem si alespoň částečně simulovali svítání a západ svého vyhaslého slunce. Každé ráno v pět třicet odpálili na ministerstvu sociálních věcí jednu atomovku, aby občané mohli mazat do práce, než hříbek přestane zářit.

Nejen vědci, ale i amatéři na Pelanu nepřetržitě monitorovali vesmírný prostor, jestli neobjeví vysílání jiných civilizací, které by jim na své planetě poskytly azyl. Výsledkem byla spousta zajímavých, ale dost podivných signálů, které každým dnem zachycovali. Následující rozhovory pak byly na denním pořádku.

„Poslechni si tohle,“ podal kolegovi sluchátka druhého dne Spotan. „Jestli to není kód, tak jsem savec!“

„Možná že jo, možná že ne,“ utrousil Keras. „Jedna zachycená věta přece nic neznamená. Co když je to jen planý poplach, jako zatím pokaždé!“

No jo,“ argumentoval Spotan. „Ale to není vše, včera zachytily přístroje další útržky. Přeložily to jako „kamonbejby“, „slipvitmí“ a podobně. Zní to nadějně, lingvisté už na tom pracují. Jistě půjde o vědecké zprávy jiným civilizacím.“

„No snad budeme mít štěstí a najdeme nějakou rozumnou civilizaci, která nám pomůže. Jinak by přece nevysílali signály do vesmíru, kdyby neměli zájem o navázání kontaktu.“

„Tak nějak to bude, Kerasi. Už se těším, až je konečně poznáme,“ prohlásil Spotan. „V Mléčné dráze v okolí Žluté hvězdy by se mi moc líbilo. Určitě tam nebude taková zima, jako u nás. Ale nechme to vědcům, to není naše starost. Oni už určitě najdou nějaký způsob komunikace.“

Měl pravdu! Vědci na planetě Pelan už na tom pracovali, tedy alespoň do svačiny, potom už většinou jenom hráli čáru. Začali vysílat zpátky na Zemi zpět všechny signály, které od ní zachytili, protože jim to přišli jako nejlepší způsob komunikace. Tyto zprávy byly následně opět zachyceny v centrále NASA, se zpožděním asi tak dvě stě let. A přesně tolik let potřebovaly válečné lodě Pelanů, aby dorazily na planetu Zemi, zjistit, jak je to doopravdy s těmi signály.

„Hele, vypni tu empéstovku a poslouchej,“ požádal technik Kevin, nazývaný svými kamarády ironicky Chytrolín, nejbližšího kolegu ve středisku řízení letů na Floridě. „Mám tady něco hodně zajímavého.“

„Neotravuj, Chytrolíne, právě poslouchám staré nahrávky od Elvise,“ ušklíbl se kolega. „Hele ten chlap byl génius! Oblíkal se sice jako magor a podle výpovědí současníků byl prý blbější než vědro sraček, ale zpívat rozhodně uměl. Možná že byl ještě blbější než ty, Chytrolíne!“

„Nech těch volovin a vezmi si ty sluchátka,“ zapomněl se urazit Chytrolín, protože byl prostě pomalejší. „Máme tady nějaké signály ze souhvězdí Býka. Jsi placený za dekódování signálů, ne za poslouchání Elvise.“

„Ukaž? No jo! Hmm. Ty blbe, to je přece Love me tender, odražené od atmosféry! Neslyšíš to? Asi to vysílá nějaká rozhlasová stanice na druhé polokouli.“

„Je to zvláštní, jako by to dávalo i jiný smysl,“ těžkopádně se zamyslel Chytrolín. „Taky by to mohla být nějaká zpráva z Vesmíru.“

„Ty jsi beznadějný blb a pitomec, proto ti taky říkáme Chytrolín,“ poučil ho kamarád. „Každý normální člověk přece ví, že kromě Země nikde ve vesmíru inteligentní život není. Přestaň konečně sledovat ty pitomé sci-fi seriály, jinak ti z toho přeskočí. Říkám ti, že ve Vesmíru kromě naší planety žádný inteligentní život není!“

„Ale kdyby nějaký ten inteligentní život ve Vesmíru existoval, hned bych se cítil šťastnějším,“ zamyslel se znovu svou obvyklou rychlostí Chytrolín. „Člověk by alespoň věděl, že není ve Vesmíru sám a měl by se na co těšit.“

Potom se těžkopádně zvedl od obrazovky a zamířil na WC, aniž by tušil, že se zanedlouho vyhubí celou posádku mimozemského invazního komanda. Ale i kdyby to tušil, stejně by si toho nevšiml, protože byl prostě pomalý.

„Nezapomeň po sobě ten záchod vyčistit,“ upozornil ho Kevin. „Slyšíš, Chytrolíne?“

„Neměj strach,“ opáčil pomalu pan Chytrolín a ani netušil, že se zanedlouho stane hrdinou na takové úrovni, kterou ani není schopen pochopit.

Venku před ústavem NASA se totiž právě v tu chvíli vyloupla z meziprostoru průzkumná kosmická loď z planety Pelan a zahájila průzkum planety Země. Okamžitě zjistili, že inteligentní život na planetě Zemi skutečně existuje a začali s ním bojovat o nadvládu nad planetou. Boj to byl krátký, trval jen několik sekund. A jen tak mimochodem, Lidé si jako obvykle ničeho nevšimli, protože se jak známo starají jen o sebe a všechno ostatní je jim fuk.

 

Kapitola třicátá devátá

Velký Porcelánový Svět

Obří slunce vejčitého tvaru právě zářilo nad Velkým Porcelánovým Světem, když Xylabovi došlo, že je v pěkné bryndě. Kolem něj stáli masožraví Pelané, kteří právě přiletěli a s vyceněnými zuby se k němu dramaticky plížili, jako v nějakém pitomém americkém filmu. Xylab ihned poznal dravé Pelany a zapnul trysky svého skafandru, aby jim uletěl. Nic se však nestalo. Xylab moc dobře věděl, že se nic nestane, protože baterie v jeho skafandru byla už půl roku beznadějně vybitá. Koupi nové baterie neustále odkládal, většinou z nedostatku peněz, ale stejně to zkusil, aby se později neřeklo, že pro svou záchranu nic neudělal.

Zmáčknul tedy tlačítko Nouzový start a opět se nic nestalo. Pro jistotu ještě chvíli počkal a vyplatilo se! Přesně po značně neurčité chvíli ve sluchátkách uslyšel roztomilý hlas: „Přejeme všem hezký den. Srdečně zdravíme našeho vesmírného bratra, či sestru, který zmáčknul toto nouzové tlačítko. Dnes pro vás máme tento vzkaz: Zapomněli jste si vyměnit baterii ve svém skafandru. Kontaktujte prosím našeho prodejce na Saturnu. Děkujeme za vaše objednávky.“

Xylab tedy ještě několikrát pro jistotu tlačítko vyzkoušel a když si vyslechl totéž hlášení třikrát za sebou, znechuceně rezignoval.

„To je ale smůla,“ zamumlal si sám pro sebe. „Zrovna, když jsem dopsal disertační práci o planetě Zemi, sežerou mě ti pitomí Pelané, kteří neumí ani do nekonečna napočítat. Vždyť ani nemají skafandry, burani! Nechápu, jak vůbec dokážou cestovat Vesmírem bez základního vybavení.“

„Skafandry sice nemáme, ale do nekonečna napočítat umíme,“ opáčil k jeho velkému překvapení náčelník Pelanů, který ho moc dobře slyšel. „To, že nejsme ustrojení jako ty, ještě neznamená, že nejsme civilizovaní. Vesmírem dokážeme cestovat už dávno, pomocí komet a meteoritů.“

„Jak jste mě mohli slyšet?“ podivil se Xylab, tentokrát už nahlas. „Vždyť máte být hluší, slepí a blbí, tak to stojí v Encyklopedii.“

„Hluší, slepí a blbí možná jsme, ale ovládáme čtení myšlenek,“ ušklíbl se povýšeně náčelník. „Jakmile se nějaký jedlý pitomec, které pravidelně potkáme při kolonizování cizích planet tváří takhle namyšleně, většinou opovrhuje tím, že nenosíme skafandry.“

„Dostali jste mě,“ připustil Xylab. „Ale určitě mě omlouvá to, že jsem na chvíli nutně pomyslel na znepokojující možnost, že byste mě mohli sníst. Podle toho jste poznali, že jsem vyděšený?“

„Přesně tak,“ vysmál se mu náčelník. „Sežereme tě hned poté, co se vykecáš! Od toho jsme tady, kolonizovat a sežrat!“

„Jenomže pokud jste civilizovaní, tak jistě něco víte o nebezpečí cholesterolu,“ pokoušel se vybruslit z nebezpečné situace Xylab. „Cholesterol ucpává cévy a to vůbec nekoresponduje se zdravým životním stylem. Taky bych vám mohl vyprávět o výhodách vegetariánství, kdyby byl zájem.“

„Poslouchej, kamaráde! My žádné cévy nemáme, takže to neprotahuj,“ odfrkl si náčelník. „Je nás desetkrát víc, copak jsi slepý? Ty jsi sám a nás je deset. Každý blbec si dokáže spočítat, že je konec. Deset krát jedna je,… no, asi deset, že? Takže je nás desetkrát víc a basta.“

„Prakticky je vás víc jen o devět,“ začal hrát na čas Xylab. „Jsou to velmi jednoduché počty.“

„Jak to myslíš, jednoduché počty? Chceš nás ještě víc nasrat?“ zeptal se ho velitel Pelanů. „Deset krát jedna je, přece deset?“

„No to jo,“ vysmál se Xylab jejich tuposti. „Ale nesmíte si plést statistiku a algebru. Počáteční hodnotu nula nemůžete použít. Množina členů vaší skupiny je sice desetkrát větší, ale procentuálně k mé skupině je vás jen devětkrát víc.“

„Poslouchej, blbečku, neser mě,“ okřikl ho velitel Pelanů. „Z matematiky jsem měl vždycky jedničku. Je sice pravda, že u maturitní zkoušky jsem zlehka pohrozil komisi samonaváděcí střelou, ale jednička je jednou jednička!“

„Převeďte si to na procenta, pánové,“ pokoušel se je obměkčit Xylab. „Tam je to jasně vidět. Třeba o kolik se zdraží plutonium, když loni stálo čtyři Volary a letos čtyřicet?“

„O sto procent?“ zeptal se jeden z Pelanů.

„Ne!!!“ rozčílil se Xylab, kterému začalo růst sebevědomí, když viděl jak duševně zanedbaní jsou Pelané. „To by stálo osm Volarů.“

„Tak o tisíc?“ zkusil to druhý Pelan.

„Ale no tak,“ zkoušel je motivovat Xylab. „Soustřeďte se, vy pitomci. To by přece bylo čtyřicet čtyři.“

„Tak o milion!“ rozhodl to náčelník. „Všechno důležité začíná a končí v miliónech!“

„Ale kdepak,“ zamával tykadly Xylab. „Přece o devět set procent! Chápete to?“

„To mi hlava nebere,“ zamyslel se velitel Pelanů. „Je to určitě o milión.“

„Devět set,“ trval na svém Xylab.

„No dobře, věřím ti,“ zamyslel se velitel Pelanů. „A jen tak mimochodem, co jsme to vlastně původně chtěli?“ zeptal se kolegů. „Nějak mi to nemyslí, když mám hlad.“

„No přece sežrat ho,“ napověděl mu pobočník, stojícímu náhodou po boku.

„Správně!“ rozhodl velitel a spustil si hledí. „Stejně se tady nedá nic jiného dělat, než konzumovat bližního svého.“

Jenomže právě v tu chvíli se zatáhlo a Pelané se začali vyděšeně rozhlížet kolem sebe. Z oblohy náhle začal pršet nejprve ředěný čpavek a hned nato chloran sodný. Pelané se rázem svalili na zem a hromadně umírali. Xylab měl jediné štěstí, že měl skafandr, jinak by bylo taky po něm, jelikož chloran sodný je pro většinu organického života na bázi jednoduchých uhlovodíků prudce jedovatý. Mimochodem, i těm složitějším dělá problémy, což se zatím moc neví. Odbelhal se po zakřivené nekonečně dlouhé bílé pláži Velkého Porcelánového Světa k vodě, umyl se a počkal, až se ta průtrž přežene.

„Ten nový Domestos je vážně skvělý,“ pousmála se uklízečka a aplikovala do záchodové mísy další čistící prostředek. „Byl to kup za všechny prachy! A pak že člověk nemá věřit reklamě. Úplně cítím, jak to ty odporné baktérie rozežírá na cucky. Tak čisté záchody jsme tady už dlouho neměli.“

Potom zhasla žárovku a Velký Porcelánový Svět se Xylabovi opět ponořil do tmy.

 

 

Kapitola čtyřicátá

Zarosův systém

Zaros Psí byl úředník a gladiátor v jedné osobě. To bylo naprosto nutné, jinak to ani nešlo, takhle byl celý systém nastaven. Na planetě Gutar měl každý více zaměstnání, aby se vůbec uživil a někdy to byly skutečně fantasmagorické kombinace. Například kuchařky si přivydělávaly jako letušky, letušky si přivydělávaly jako prostitutky a prostitutky si přivydělávaly jako kuchařky. Proto stálo jídlo, doprava, i sex na Gutaru za hovno a všechno ostatní taky.

Zaros Psí si zvolil tyto dvě povolání především proto, aby mohl legálně naplňovat své úchylné sadistické choutky. Původně byl jenom gladiátor, ale rozbíjet hlavy ostatním Gutařanům už mu nestačilo. Potřeboval nějaké pořádné sadistické vyžití a tak si jako druhou práci zvolil úředničinu na finančáku. To byla paráda. Zamítnutí žádosti o prominutí penále mu způsobovalo orgasmus a poslat na někoho exekutora, pak byla ta největší duševní slast, kterou kdy zažil. Párání břich protivníků v aréně se s tím vůbec nedalo srovnávat.

„Máte nějaké přání?“ ptával se roztomile čekajících žadatelů ve frontách, což bylo dost vtipné, protože jen pouhá myšlenka na to, že by ve frontě na úřadu stál někdo, kdo žádné přání nemá, je nesmyslná. „Jsme tady od toho, abychom vaše přání plnili,“ dodal pokrytecky, protože pravý opak byl pravdou.

„To je strašné!“ křičela pokaždé fronta. „Už tady stojíme alespoň dvě hodiny a ještě se to nepohnulo ani o milimetr! Co tam vůbec děláte?“

„Máte tedy už vyplněné všechny dotazníky?“ pokračoval líbezným hlasem Zaros Psí a trošku pokrytecky zakašlal. „Jsou ve stojánku u vchodu, trošku schované za reklamním panelem.“

Davem to zahučelo.

„Nikdo nám neřekl, že máme vyplnit nějaké dotazníky,“ rozčiloval se pán, který byl právě na řadě. „Normálně stojíme ve frontě. Mysleli jsme si, že všechno vyřešíme u okýnka.“

Zaros se znovu pousmál.

„A to je přesně ta chyba, které se dopouští většina žadatelů,“ poučil je. „Nejprve si všichni vyplňte dotazníky u vchodu a teprve potom se znovu postavte do fronty!“

Ve frontě to okamžitě začalo vřít, ale nakonec si každý žadatel zašel pro spoustu dotazníků a začal ho potupně vyplňovat. Co taky žadatelům zbývalo, přepážkový úředník je přece místní Bůh, to ví každý, kdo byl někdy na jakémkoli úřadě. Takto nádherně uplynula Zarosovi první polovina dne a tím to ještě nekončilo. Jakmile před obědem Zaros Psí zahlédl, že většina žadatelů už má dotazník skoro vyplněný, dal na okénko cedulku Dnes uzavřeno a odešel do jídelny. Z jídelny šel pak přímo domů, to dá rozum, přece nebude pracovat s plným žaludkem.

Dalšího dne, když chlípně nechal čekat mladou rodinu s žádostí o splátkový kalendář bezdůvodně tři hodiny na chodbě a pěkně si to užil, ho napadlo, jak decimovat ty protivné pacienty (tak říkal žadatelům) další chuťovkou. Vymyslel a patentoval automaticky fungující pořadníkový systém. Žadatel po vstoupení ho haly zmáčkl tlačítko, vyjel lístek s pořadovým číslem a pacient (proměňte, žadatel) se posadil do pohodlného křesla, ozdobeného několika dírami od vajglů. Před sebou pak viděl spoustu prázdných okének s dřímajícími úředníky. A v tom vězel ten zlepšovák! Dříve seděl úředník v kanceláři a pacienti na chodbě nevěděli, co tam dělá. Mohli si myslet, že má nějakou práci a proto čekají. Nový systém byl vymakaný v tom, že nyní všichni mohli vidět, že úředníci nemají na práci nic a jen si vychutnávají jejich bezmocnost. Byla to vážně paráda, poslouchat následující časté dialogy:

„Dobrý den, už tady čekám přes hodinu na pitomý formulář?“ ptávali se ho pravidelně pacienti. „Mohl byste se vyjádřit, kdy se nás ráčíte konečně ujmout? Je tady milión lidí!“

„Sedněte si, jste všichni v pořadí!“ opáčil pohotově Zaros s pocitem převahy státního úředníka. „Pořadí je posvátné, stejně jako razítko!“

„Poslyšte, pane Razítko, mám fakticky dobrý zrak, ale nezdá se mi, že bych byl v pořadí,“ našel se vždy nějaký kverulant. „Spíš se mi zdá, že tady vládne jakási uvolněná hibernace. Zrovna vy už si hodinu stříháte nehty.“

„Vy nevidíte, že mám náročnou práci duševního charakteru?“ vygradoval jejich vzájemný konflikt Zaros Psí, kterého mimochodem oslovení Razítko vůbec neurazilo. „Nemůžu přece dělat sto věci najednou! Je vám to jasné?“

„Ale vy neděláte sto věcí najednou,“ rozčílil se vždy onen pacient. „Vy totiž neděláte vůbec nic! Je to jasné zase vám?“

„Sto věcí najednou dělat nelze,“ pokračoval úlisný Zaros, jako by ho vůbec neslyšel. „Za to nejsem placený!“

„A co takhle dělat alespoň jednu věc najednou, co?“ utrousil ironicky žadatel, když mu došlo, že rozčilování nemá smysl. „To byste přece mohl zvládnout, nebo ne?“

„Počkejte, až se rozsvítí vaše pořadové číslo a potom přistupte k přepážce!“ poučil ho arogantně Zaros Psí a sklonil hlavu k papírům. „Hned jakmile dokončím tuhle důležitou práci, budu se vám věnovat.“

„Jenomže vy neděláte žádnou práci!“ začali se rozčilovat ostatní žadatelé ve frontě. „Ani důležitou, ani jinou! Tedy pokud tupé hibernaci neříkáte práce! To pak jo. To pak pracujete jako divý od té doby, co jste od rána ráčili otevřít!“

„Ochranka!“ vykřikl vždy s rozkoší Zaros, který vyvrcholení hádek miloval. „Byl jsem napaden pacienty! Nepočkali, až se jim rozsvítí jejich pořadová čísla a někteří dokonce přistoupili bez vyzvání k přepážce. Okamžitě zatknout a ztrestat!“

Fungovalo to naprosto skvěle, žadatel byl seřezán obuškem a pro výstrahu ostatním postaven na konec fronty. Gutařané se mohli vztekem pomátnout a Zaros Psí si jejich bezmocnost užíval za svým okénkem z neprůstřelného skla. Ostatní úředníci rychle pochopili, že takhle jim pracovní doba uběhne rychleji a najeli na Zarosův systém.

Nakonec Gutarská vláda tento sadistický projekt zakázala a vrátila se k původnímu systému zavřených kanceláří, jelikož všechny psychiatrické léčebny na Gutaru byly do měsíce plné. Pokud vím, tak jediná planeta, na které se dosud systém sadistických lístečků používá, je planeta Země v Mléčné dráze. Alespoň do té doby, než z toho pozemšťané nezešílí.

 

Kapitola čtyřicátá první

Malá Gé

Malá Gé byla moc pěkná holka odněkud z galaxie Velkého Magelanova mračna a po pravdě řečeno, zamiloval jsem se do ní na první pohled. Slečny z téhle části Vesmíru mají moc krásné modré vlasy a drobné šupiny místo intimního ochlupení, což se samozřejmě ubozí Pozemšťané nikdy nedozvědí, jelikož Magelanky by s Mléčňáky nikdy nešly. Potkal jsem ji poprvé na vesnické tancovačce v Paskově, kousek od Ostravy, jak spí opilá na lavičce. To byla mimochodem její oblíbená činnost, jak jsem brzy poznal.

Mimochodem, obyvatelé Paskova by možná po přečtení předchozí kapitoly mohli namítnout, že oni nejsou vesnice, ale městys, na to však mám připraven jasný a nevyvratitelný argument: Jste vesničané a basta fidly, protože legislativně spadáte pod planetu Zemi! A každá planeta, která má méně než sto miliard voličů, je pro Intergalaktický Senát pouhou vesnicí! Jestli si to neumíte přiznat, tak se laskavě přestěhujte do jiné sluneční soustavy a přestaňte ostatní otravovat s tím vaším pitomým městysem.

Ale zpátky k malé Gé. Potkal jsem ji skutečně čirou náhodou, jelikož od přírody rád navštěvuji pozemské veselice. Ihned jsem poznal, že nepochází ze Země, protože jedině mimozemské holky se nebojí usnout na zábavě, plné podnapilých a nadržených jézédáků. Díky odlišné DNA totiž nemůžou otěhotnět. Probrala se ve chvíli, kdy jsem ji táhl pryč, a pokusila se mi dát facku chapadlem.

„Ty pitomý burane, co na mě saháš?“ doprovodila svůj chabý pokus o obranu lámanou češtinou. „Takové pitomce nechávám anihilovat pomocí paprsků dzéta!“

Odpověděl jsem jí v jazyce Tél, který je podobně jako na Zemi angličtina univerzálním dorozumívacím jazykem a sdělil jí, že jsem taky mimozemšťan a tady je to tady pro ni nebezpečné. Hned se uklidnila a vytasila z kapsy dva molybdenové jointy.

„Promiň, myslela jsem, že jsi jeden z těch pitomých pozemských opičáků a že do mě budeš chtít zasunovat ten divný výrůstek,“ omluvila se. „Už se mi to dneska stalo třikrát. Mimochodem, co to vlastně je?“

„Pozemšťané používají k rozmnožování své vlastní těla,“ pokoušel jsem se jí vysvětlit odlišnosti mezi naší vyspělou rasou a lidmi. „Mají za tímto účelem vyvinuté jisté zvláštní a v podstatě velmi komické orgány. Jedná se v podstatě o jakési kladélko, které mají v našem souhvězdí například Oktoryby.“

„Fuj! Oni se nemnoží na intelektuální úrovni?“ podivila se Gé. „Jsem tady na stáži teprve od pátku a ve zdejších tvorech se ještě moc nevyznám, ale tihle burani se skutečně páří naturálně? Oni neznají duševní oplodnění?“

Od srdce jsem se zasmál a to bez ohledu na to, že naše rase srdce vůbec nemá.

„Oni neznají vůbec nic, natož duševní oplodnění. Navíc to jsou to naprostí ignoranti a poživačníci,“ vysvětloval jsem trpělivě malé Gé podstatu pozemského bytí. „A víš o tom, že považují ekonomiku za vědu?“

„Jsou ubozí,“ okomentovala to Gé. „Podobných zaostalých primitivů už ve Vesmíru mnoho nepotkáš. Ekonomika je přece trestná činnost, nikoliv věda, to ví už dneska každý.“

„Přesně tak a víš, proč jsou tak tupí?“ triumfoval jsem s poslední zajímavostí. „Protože jsou evolučně ve slepé uličce! Ty podivné výrůstky mají zdejší muži, kteří se však většinou chovají jako ženy a naopak ženy, které se často chtějí chovat jako muži, mají jakousi schránku, kam tento výrůstek přesně zapadne. Taktéž tekutiny, které si tímto směšným způsobem vyměňují, jsou dost odporné. Otírají ty svoje orgány o sebe, dokud nedojde k přenosu jakési mazlavé hmoty. Je to vážně dost odpudivé.“

„Prasata!“ konstatovala Gé. „Ale mrkla bych se na to, alespoň jak to dělají…, samozřejmě pouze z vědeckých důvodů,“ dodala na můj překvapený pohled. „Musíme přece zjistit, jak se ti místní pitomí domorodci rozmnožují, nebo ne? Nakonec by z toho mohla být docela zajímavá diplomka pro nějakého nadšeného studenta.“

„No jak chceš,“ pokrčil jsem rameny. „Není to žádný problém! Jakmile se setmí, začne se to tady všechno kolem rozmnožovat jako o závod.“

A taky že jo. Nemuseli jsme čekat dlouho a zanedlouho jsme jen několik málo metrů od vesnické zábavy spatřili mladý pozemský párek mezi stromy.

„Ty jo,“ otočila se na mě Gé. „Slyšíš ty úděsné zvuky? Jako když se u nás třou Mazlaví Veleplži. Jenomže oni tím současně i bojují o teritorium, tak se to dá pochopit.“

„Jo, slyším to,“ znechuceně jsem se odvrátil. „Takové je to pokaždé, nevím, co tím chtějí naznačit. Asi neumí trávit čas ničím smysluplnějším. Pojďme pryč, je to přece hrozná nuda. Víš co? Koupím ti cukrovou vatu, je to prý strašně zdravé na šupiny!“

„Po mých šupinách ti nic není,“ opáčila Gé a dál sledovala ty pozemské opičáky.

„No dobře, ale už přestaň šmírovat, je to trapné.“

„Počkej, ty suchare, mě to zajímá,“ zašeptala malá Gé a připlížila se k těm opičákům blíž. „Dívej se na tu výměnu tekutin, jak to vlastně dělají? Oni mají v tělech nějaké nádrže, nebo co?“

„A proč tě to tak zajímá?“ divil jsem se. „Je to naprosto barbarský způsob rozmnožování, který naši předkové opustili už před milióny lety. Lidé jsou vůbec divní! Pořád jen souloží, grilují, nebo se stěhují.“

„Je to pěkné,“ vysvětlila mi to Gé svou skvělou ženskou logikou, proti které se ještě nikde v galaxii nenašla obrana. A že se o to pokusil i Hrun.

„Co je na tom pěkného,“ podivil jsem se, v naprostém souladu s Hruním učením. „Je to naprosto barbarské a energeticky neefektivní.“

„Mně se to líbí a hotovo!“ prohlásila malá Gé a bylo tudíž hotovo.

No co vám mám povídat. Gé se to tak zalíbilo, že když jsme pár dní nato spolu začali chodit na přednášky kolonizačního inženýrství, vyžadovala tento komický rituál i po mně. No, uznávám, že to není tak špatné, jak to na první pohled vypadá, ale stejně je to potupné. Veškeré rozmnožování by mělo probíhat s důstojností, kterou si tento důležitý úkol vyžaduje. Nejlépe při intelektuální konverzaci na akademické půdě, nebo alespoň na parkovišti před akademickou půdou.

Jenomže skutečnost je méně prozaická, většinou to děláme v křoví, kousek od pódia s uřvanou rockovou kapelou. Ještě že nás u toho nikdo nesleduje, to bych se asi propadl hanbou a proděkan, zodpovědný za styk s veřejností, by nás zcela jistě vyhodil z Genetické fakulty, kde se podobné neřízené styky přísně zakazují.

 

Kapitola čtyřicátá druhá

Tačof Bledý

Tačof Bledý byl potomkem pozemského intelektuála a Rumanské tříprsté děvky. Jmenovala se Hů a synka si ihned po porodu odvezla na svou rodnou planetu Ruman. To nebyl dobrý nápad, protože na Rumanu vypadal Tačof jako úplný debil, jelikož měl lidské tělo, Rumanskou hlavu se třemi boltci a navíc postrádal žábra na metanové emise. Vypadal prostě už na první pohled dost divně a nikdo z jeho okolí moc nechápal, co tam vlastně vůbec pohledává. Vzhledově odlišných přistěhovalců si místní domorodci nikde ve Vesmíru neváží a chovají se k nim často ošklivě, protože prostě proto.

Na Rumanské Vysoké škole Aplikované Nadutosti se Tačofovi všichni spolužáci smáli, jelikož neměl ocas a modrou srst, jako místní honorace. Byl všemi respektován asi jako zfetovaná jeptiška, spící polonahá na lavičce před seminářem a navíc se přihlásil na Rasistickou fakultu, čímž tomu posměchu nasadil korunu. Rasistická fakulta si totiž vzala za cíl vysvětlit svým občanům brutální pravdu, že všechny rasy ve Vesmíru jsou si rovny jedině v případě ročního příjmu od milionu Volarů nahoru.

Učivo to však bylo zajímavé. Aplikovaný Rasizmus je velice rozšířenou vědou nejen na Rumanu, ale i v celé Mléčné dráze. Zejména na Zemi bují jako o život a to doslova, což byl i důvod, proč si Hů odvezla Tačofa na Ruman. Tím mu ale moc nepomohla, jelikož Tačof to odskákal do všech důsledků. Jako jediný student ve třídě měl nohy, tudíž byl kvalifikován na Rumanskou Holympiádu ve skoku do čtvrtého rozměru, což byl na Rumanu sport číslo jedna. Díky svým sportovním úspěchům byl trošku slavný, trošku pomlouvaný a trošku rozostřený, ale dalo se to vydržet. Říkali mu tam posměšně Mimoruman, ale on si z toho kromě několika pokusů o sebevraždu nic nedělal a chodil do školy rád.

„Tačofe, kolik je nekonečno lomeno nekonečnem,“ ptával se ho téměř každou hodinu učitel matematiky, aby pobavil třídu. „Tak co, Tačofe, už jsi na to konečně přišel?“

„Přece jedna, to je jasné,“ odpovídal vždy Tačof. „Když dělíme jakékoli číslo stejným číslem, výsledek je vždy jedna.“

„Špatně,“ vysmál se mu učitel. „Zkoušej to dál, pozemský troubo!“

Třída se zasmála.

„Tak nula?“ hádal Tačof. „To by dávalo smysl, nekonečno lomeno nekonečnem by mohla být nula.“

„Na té planetě Zemi, odkud prý pocházíš, jste beznadějně pozadu,“ utřel ho pan učitel. „Nekonečno přece není žádné reálné číslo, je to jen imaginární veličina. Zkoušej to dál!“

„Potom je to imaginární nula,“ opáčil vychytrale Tačof. „Když je nekonečno imaginární číslo, tak podíl dvou imaginárních čísel musí být imaginární nula. A basta fidly!“

„No dobře,“ zabručel pedagog, překvapen Tačofovým důvtipem. „Je to sice blbost, ale uznávám, že ses alespoň zmohl na odpověď. Nekonečno lomeno nekonečnem je přece nekončící konečno v konečném nekonečnu.“

Třída zabučela obdivem nad genialitou pana učitele, kterou měl vyčtenou z knížek napsaných někým jiným.

„Ale co je potom nula lomeno nulou?“ zeptal se pana učitele zlomyslně Tačof. „Je to nekonečná nula, nebo nulové nekonečno?“

„Ty sám jsi nekonečná nula, Tačofe,“ vysmál se pan učitel za synchronizovaného smíchu zbytky třídy. „Přírodní vědy jsou mrtvé, to ví přece každý. Budoucnost patří právníkům, ti už těm debilům z oblasti přírodních věd zvednou mandle.“

I z toho důvodu tedy Tačof v té škole neustále propadal, i přesto, že měl nadprůměrné pozemské IQ 140. To mu však bylo málo platné, jelikož jeho IQ bylo na Rumanu směšně nízké. Místní průměr byl 230, proto tam na Tačofa všichni pohlíželi jako na nějakého láčkovce. On se však nevzdával a bojoval s osnovami jako lev. V telepatii dost plaval a ani levitace nebyla jeho silnou stránkou, ale pokaždé se mu podařilo nějak proplout. Ani oblíbená dětská hra „kámen, nůžky, silové pole“ se mu moc nedařila. Především proto, že nechápal princip silového pole (čímž se mimochodem nelišil od pozemských předků) a neustále volil kámen, nebo nůžky, takže i o přestávkách byl dost trapný.

Nad svými spolužáky však měl Tačof jednu velikou výhodu. Díky opičím předkům byl asi tak desetkrát silnější než oni a nebývalo výjimkou, že v tělocviku jen tak z rozmaru nařezal učiteli. Rumané jsou totiž strašně líní a tudíž fyzicky zdatní asi jako pozemští programátoři, kterým svalová hmota zcela atrofovala již před mnoha sty lety. Nikdo z nich nedokáže zvednout ani pět kilo a tak se to snaží dohonit intelektem. Jenomže smůla je v tom, že při pravidelných rvačkách o přestávce je vám intelekt k ničemu, takže Tačov se stal díky své fyzické síle zanedlouho vůdcem třídy, i přes svou intelektuální méněcennost.

A taky toho řádně využíval, zejména v obchodní oblasti, což je první navazující činnost po fyzickém porobení bližního svého. Po svém pozemském otci intelektuálovi (nikdo jiný, než intelektuál, by nesouložil s metr vysokou chlupatou obludou z jiné planety) zdědil Tačof logaritmické pravítko, kterým se celé roky škrábal na zádech. Nyní ho mínil výhodně prodat, protože mu mučení spolužáci prozradili, že má svou hodnotu. Tak už to prostě chodí, nakonec to jediné, co nám po rodičích zbude, je dědictví ve formě těžko odhadnutelného harampádí.

To logaritmické pravítko však mělo na Rumanu ohromnou cenu, jelikož to byla starožitnost pocházející z dávných časů. Stejně jako by na Zemi bylo vydraženo tisíc let staré Mayské kuličkové počítadlo za milion dolarů, na Rumanu mělo logaritmické pravítko z matematického dávnověku ohromnou cenu. Tačof Bledý ho ovšem odmítal prodat, protože měl strach z toho, že se nebude mít čím škrábat a navíc peníze přece kazí charakter. Nakonec mu jeden moudrý Rumanský stařec vysvětlil, že tak urputného debila jako je on ještě za celý svůj život neviděl, a tudíž o svůj charakter nemusí mít obavy. Tačofovi se po tomto drsném vysvětlení ulevilo a pravítko prodal Národnímu Rumanskému muzeu za tři miliony Volarů.

Ty miliony ihned utratil za spoustu drahých zbytečností, které v podstatě ani nepotřeboval, a nakonec zemřel v úplné chudobě a s charakterem, který nestál za řeč. O tom svědčí i fakt, že nevrátil do místní knihovny publikaci o matematické analýze přirozených logaritmů, kterou používal na podložení televizního stolku. Ale i tak je lepší si užívat a promrhat vše co máte, než šetřit a zanechat po sobě ohromné dědictví a skvělý morální profil. Ostatně, většina lidstva se chová naprosto stejně.

 

 

Kapitola čtyřicátá třetí

Vesničko má středisková

Na Sibiři je malá vesnice, ve které bydlí hajný Vasilij Alexejevič Kolesov. Jméno té vesnice vám neprozradím, protože zas nemusíte vědět všechno. Každopádně v neděli odpoledne si Vasilij jako každý víkend vyšel na vycházku do svého revíru, aby si trošku zastřílel na tu pitomou zvěř, postávající u jeho krmelců. Jak tak dumal nad svým skvělým životem, plným zabíjení našich chlupatých kamarádů, zahlédl nad hlavou létající talíř. Okamžitě zapomněl na své vražedné choutky a začal propadat obavám, jestli se náhodou nejedná o ten obávaný létající talíř. No jo, když se sere, tak se sere, byl to beze vší pochyby létající talíř. Nějaké pokusy ohledně vysvětlování s meteorologicky balóny nepřicházelo v úvahu, především z toho důvodu, že z meteorologických balónů většinou nevystupují mimozemšťané.

Talíř mezitím přistál na nedaleký palouk zkušeným manévrem, příznačným pro všechny létající talíře. Je však nutno dodat, že Vasilij nebyl příliš překvapen, jelikož bral život takový jaký je a na nějaké parapsychologické záhady zvysoka kašlal. Talíř mezitím dosedl doprostřed palouku a za napjatého ticha se zlověstně otevřely stříbřitě lesklé dveře. Po chvíli z něj vystoupily dvě zelené bytosti a zamířily směrem k Vasjovi. Jmenovaly se Wex a Líra a byli to manželé ze souhvězdí Lyry na svatební cestě po Mléčné dráze.

Hajný Vasilij stál jako socha a udiveně si je prohlížel. Na první pohled na těch bytostech nebylo nic nápadného. Vypadaly velice podobně lidem, snad jen s tou výjimkou, že měly tykadla, jako ten pitomec Vilík z včelky Máji, ale to je dneska normální. Většina intelektuálů vypadá právě tak. Jo a taky měli něco jako brýle, proto ta zmínka o intelektuálech.

Vasilij Alexejevič po prvotním překvapení nepocítil ani stín strachu. To bylo způsobeno těmito dvěma faktory: Za prvé, strach nemá žádný stín a za druhé byl Vasja tak tupý, že nebezpečí většinou začínal chápat až hodně dlouho poté, co už dávno nehrozilo.

„Dobrý den, pane,“ zdvořile spustil Wex. „Je nám to trapné, ale nemůžeme najít cestu kvůli porouchanému navigačnímu zařízení. Nemohl byste nám půjčit nějaké mapy okolních polí?“

„Miláčku, tohle je místní domorodec,“ironicky se usmála Líra. „Nemůžeš na něj mluvit naší řečí. Zkus nějakou pozemskou, jinak se nikam nedostaneme.“

„A můžeš mi říct jakou?“ Wex. „Na téhle pitomé planetě je asi dvě stě jazyků.

„Podle navigačního přístroje jsme někde v Evropě, tak zkus evropský,“ ušklíbla se Líra.

„Mám tady v tabletu angličtinu, ta je prý univerzální řečí na téhle planetě,“ opáčil Wex. „How do you do.“ zašklebil se na Vasilije.

„Co to meleš, skřete?“ zeptal se ho Vasja rusky, protože byl jenom obyčejný hajný, bez znalostí haudujudu. „Chceš po držce?“

„Anglicky neumí,“ obrátil se Wex na manželku. „Co teď? Zkusíme nějakou jinou řeč?“

„Já bych zkusila španělštinu. Španělština by mohla fungovat,“ zamyslela se Líra. „Navíc zní fakt dobře, ty můj hombre.“

„Hey amigo, como estas?“ obrátil se Wex znovu na Vasilije. „Chceme vám tady udělat nějaké kruhy do obilí, takhle to psali v turistické příručce. Prý to máte rádi.“

Následovalo hluboké ticho a naprosto nechápavý výraz ve Vasjově obličeji.

„Zdá se, že ani španělsky neumí,“ zasmušil se Wex. „Zkusím francouzštinu, ale něco mi říká, že je to pitomec, který na jazyky moc není. Comment vas-tu, mon pote?“

„Že vás nakopu do řiti,“ opáčil po chvíli přemýšlení Vasilij, protože dospěl k názoru, že si z něho ti dva nazelenalí drzouni dělají legraci. „Že vy jste nějací ti imperialističtí reakcionáři?“

„Nerozumím vám, pane,“ odvětil zdvořile Wex. „Možná kdybyste mluvil pomaleji…“

„Počkej, drahý,“ skočila jim do konverzace Líra. „Už to mám. Podle toho oduševnělého výrazu v obličeji to bude Němec. Wie geht es dir, mein Freund?“

„To není Němec,“ začal se s ní hádat její manžel. „Podívej se na ty jeho boty. Jsou z nějakého pruhu látky a Němci jsou prý vyspělý technický národ.“

„Když jsou tak vyspělí, tak proč nenaučí ostatní národy mluvit,“ zamyslela se Líra.

„To nevím, drahoušku,“ děl ironicky její manžel. „Zkus se zeptat nějakého Němce.“

Vasja, který kromě ruštiny neuměl ani jedno jediné cizí slovo, jim okamžitě po skončení jejich diskuse prostřelil hlavy svou brokovnicí, protože na Sibiři se s turisty nikdo nemazlí. Pak celou událost neprodleně ohlásil na nejbližším oddělení KGB. Na místě činu bylo pak zjištěno, že se nejedná o špiony americké, jak se chybně domníval Vasilij, ale zřejmě o špiony mimozemské. Toto zjištění Vasilije proslavilo po širokém okolí.

Mimozemské plavidlo bylo pak několika místními odborníky kvůli výzkumu rozebráno, ale dodnes se jim nepodařilo ho složit znovu do původní podoby. Spousta součástek ale výborně posloužila na opravu několika starších kombajnů, které od té doby sklízejí jako divé. Celý případ byl samozřejmě přísně utajen, takže se o něm místní vesnické drbny dozvěděly až za několik minut.

Vasilij Alexejevič mezitím briskně kandidoval na starostu, jelikož jako místní celebrita přece nebude pracovat a jako jediný střízlivý kandidát byl zvolen. Okamžitě se rozešel se svou milenkou krmičkou Taťjánou a začal randit s dojičkou Varvanou, protože pouhá krmička už nespadala do jeho sociální vrstvy.

„Co čumíte, vy debilové!“ vyřvával od té doby na schůzích kolchozu. „Co vy víte o mimozemšťanech? Vůbec nic, proto jste takoví pitomci!“

„Jediný pitomec v sále jsi ty,“ ozvalo se pravidelně od nějakého stolu.

„Kdo to řekl?“ zařval Vasilij.

„Je úplně jedno, kdo to řekl, protože si to stejně všichni myslí,“ utřel ho hostinský a postavil mu další vodku. „Na tvoje kecy o mimozemšťanech už není nikdo zvědavý.“

„To nic nemění na tom, že jsem je dostal!“ práskl hlavou o stůl Vasilij a bez zaplacení usnul.

Mrtvoly obou mimozemšťanů byly hozeny na hnůj a skafandry zabavil předseda kolchozu, aby měl v čem o nedělích natírat okap. Už za několik dní o tomto incidentu nepadlo ani slovo, protože se blížila sklizeň a každý měl svých starostí a parohů dost. Vesničané se zkrátka s ničím moc nemažou a to je dobře. Kdyby ti mimozemšťané přistáli kupříkladu v Moskvě, to by zas byl kvůli obyčejné prkotině zbytečný poprask, co?

Naštěstí přistávají jen na periferiích a dělají tam stále komplikovanější soustavy kruhů v obilí, aby se nám konečně rozsvítilo.

 

Kapitola čtyřicátá čtvrtá

Patálie Djugona Modravého

Hned zčerstva je třeba říct, že Djugon Modravý zneužíval sociální dávky planety Země zcela cíleně a promyšleně. Na planetě Zemi žil už od mládí a moc si to tady pochvaloval. Emigrovat ze své rodné planety se rozhodl poté, co mu zemřeli oba rodiče a on po několika dnech hladovění pochopil, že sousedi ho věčně živit nebudou. Jeho nebohý otec zemřel za záhadných okolností při výbuchu proteinového lízátka a chudák matka z toho dostala smíchy infarkt, takže se z něj stal celkem nečekaně profesionální sirotek během pouhých několika minut.

Místní policie tvrdila, že k něčemu podobnému dochází v celé galaxii tak maximálně tak jednou za milión let, ale to bylo Djugonovi prd platné, neboť se musel poprvé v životě začít starat sám o sebe. Starání se „sám o sebe“ je mimochodem tím největším trestem v celém Vesmíru a nikomu to nepřeji zažít na vlastní kůži. To je i důvodem, že v podstatě všechny inteligentní bytosti žijí ve skupinách, tak se totiž dají svalit povinnosti na někoho jiného. Náhle osamělý Djugon tedy raději odcestoval stopem na planetu Zemi, kde se v celém vesmíru parazituje nejlépe.

Dospívání strávil Djugon Modravý v luxusním děcáku pro odložené idioty nedaleko Prahy. Tuto oblast si vybral, když zjistil, že na planetě Zemi jsou to především Češi, kteří klidně živí kdejakého parazita, který k nim přicestuje, a ještě jsou na to pyšní. Tam se naučil otevírat cizí byty pomocí sponky do vlasů, což je mimochodem jediná věc, kterou vás v děcáku naučí. Tehdy pochopil, že nic jiného už umět nemusí, a když v tom bude dobrý, má zajištěno živobytí do konce života. A jen tak mimochodem, učitelky ho tam měly také moc rády.

„Co si to kreslíš, chlapečku?“ ptaly se ho při hodinách výtvarné výchovy. „To je nějaké letadlo?“

„Ne, paní učitelko,“ odpovídal zdvořile Djugon. „To je samonaváděcí termonukleární puma, sloužící k vyhubení veškerého lidstva.“

„Co že to je?“ podivila se vždy každá učitelka, protože termojadernou pumu zatím ještě žádné dítě v jejich ústavu nenakreslilo.

„Je to termonukleární puma!“ zopakoval jí to s opovržením v hlase malý Djugon. „Většinou exploduje kilometr nad povrchem a tlaková vlna smete vše v okruhu mnoha kilometrů. Potom sežehne strašlivý žár všechny zvědavé učitelky v okolí a nakonec nastoupí radiační záření, které té parádě nasadí korunu.

„Aha, no jistě. Tak si pěkně maluj,“ usmála se vždy rozpačitě paní učitelka. „Kdo si maluje, ten nezlobí.“

„Já nikdy nezlobím,“ rozčílil se Djugon a začal mlátit lopatičkou do ohrádky, lemované nahoře ostnatým drátem, do které byl z bezpečnostních důvodů učitelkami internován. „Je to jen esteticky a emocionálně negativní reakce na neadekvátní zacházení, chápete to?“

„Přesně tak, chlapečku,“ odpovídaly mu na jeho časté výbuchy hněvu jeho učitelky a běžely se poradit do sborovny.

„Paní ředitelko, ten namodralý chovanec je hodně divný,“ rozhodla se jednoho dne řešit vypjatou situaci učitelka Uršula. „Já ho ve své třídě nechci.“

„Už jsem si toho taky všimla,“ odfrkla si ředitelka, mimochodem taktéž mimozemšťanka. „Ale to, že předběhl školní osnovy a už ve školce ovládá základy diferenciálního počtu a jadernou fyziku, přece neznamená, že by měl být přeřazen do zvláštní třídy.“

„Já bych ho stejně přeřadila mezi intelektuály,“ utrousila slečna Uršula. „Tam se ta jeho genialita schová.“

„Přesně tak!“ začaly povykovat všechny učitelky. „To ho naučí, hrát si na chytráka.“

„Ale dámy, my tady přece nemáme žádnou intelektuálně segregovanou třídu,“ zeptala se jich paní ředitelka. „Nebo snad ano?“

„V žádném případě,“ začaly všechny učitelky lhát jako o život. „Intelektuální rasizmus v naší školce nemá co dělat. My tomu říkáme: Třída pro výjimečně nadané děti, což není nic jiného, nežli snaha oddělit ty přemýšlivé parchanty od normálních dětí.“

„Tak to máme všichni obrovské štěstí!“ odtušila nepřítomně paní ředitelka a odplula do kanclu meditovat nad ubohostí pozemské rasy.

Tak to šlo rok za rokem. Djugon Modravý ale naštěstí pro zoufalé učitelky brzy vyrostl a opustil děcák, čímž se všem ulevilo. Začal se živit loupežemi, což je jediný způsob, jak přijít k majetku bez podpory rodiny. Bohužel, moc dobrý v tom nebyl, protože byl zatčen již po první loupeži. Vyloupil muzeum zkamenělin a policie ho zatkla druhý den na tržišti, když se pokoušel prodat jeptiškám zkamenělý dinosauří penis jako sošku panenky Marie. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu nezbytně nutnou k získání homosexuální orientace.

Ve vězení na Borech Djugon otěhotněl. To bylo sice každému dost divné, protože Djugon byl mužského pohlaví, ale co se dá dělat, ve vězení je zřejmě možné vše. Když se pak po nějaké době ukázalo, že Djugon není vůbec těhotný, ale má akutní zácpu, byl lékařem propuštěn z ošetřovny, ale díky administrativní chybě byl jako mladá matka propuštěn úplně. Z mladých matek jsou všichni úplně podělaní, hlavně ti, kteří mladou matkou nikdy nebyli, což je bohužel údělem soudců obojího pohlaví. To je i ten důvod, že je vždy propustí, ať už spáchají cokoliv.

A tehdy došlo v jeho životě k zásadnímu zlomu. Když jako každé ráno na lavičce u metra kojil zaručeně pravou panenku od Mattela, (to musel, aby se nedostal znovu do vězení) zjistil, že počasí se pořád mění. Když je pěkně, bude hůř, když je hnusně, bude ještě hůř. To dosud žádného pozemského vědce nenapadlo a proto si to Djugon nechal patentovat. Nakonec začal předvídat počasí profesionálně, když už jsou lidé tak tupí, že tomu věří. Média ihned pochopila, že v jeho osobě mají pravý poklad a po skončení mateřské dovolené měl připravenou smlouvu u vlivné televizní stanice.

„Nejtepleji bude dnes v Oslu,“ zahajuje své zpravodajství tou nejpitomější meteorologickou hláškou všech dob. Ale ještě pitomější diváky to stále nepřestává bavit, takže to zřejmě hned tak neskončí.

Dnes je Djugon Modravý nejslavnější rosničkou ve Vesmíru. Vypadá sice dost divně, s tím svým mimozemským obličejem, ale když předpoví déšť, většinou se nemýlí. V České republice totiž stále prší, nebo to na déšť alespoň vypadá, takže práce v oddělení předpovědi počasí je snadná. A co se týče jeho vzhledu, všechny rosničky jsou už na první pohled dost divné, tak to nikomu nepřijde zvláštní.

No, a když mu to s tou předpovědí někdy náhodou nevyjde, nic se neděje, stejně se podíváte na předpověď zítra a budete šťastní tak jako tak. Řeknou vám, že bude slunečno, místy zataženo, s občasnými přeháňkami. Jak je to s tím počasím doopravdy, je pak pouze váš problém. Lidé prostě potřebují ke spokojenému životu nějakou tu mediálně potvrzenou jistotu, aby se mohli jako vždy zklamat a mít důvod si zanadávat.

 

Kapitola čtyřicátá pátá

Další epizody ze života unesených osob

Veškerý organický život v celém Vesmíru je naprogramován k rozmnožování. To si přál přímo sám Hrun, protože byl velikým fanouškem pornofilmů a takhle měl o miliardy herců postaráno. Každé rozmnožování totiž začíná takovým soukromým pornem, což Hrun moc dobře věděl a proto rozmnožování podporoval. Z ryze filozofického hlediska je ovšem rozmnožování veliká blbost, protože co není trvalé a věčné, nemůže mít ani žádnou trvalejší hodnotu. Daleko lepší je stvořit bytosti nesmrtelné, které se rozmnožovat nemusí. Základní otázkou tedy zůstává, proč k tomu rozmnožování vlastně dochází, když je to blbost? Na tuto otázku existuje jednoduchá odpověď: Hrun to tak chtěl a basta fidly!

„Tak to mě poser, je jasné že ti pozemští neandrtálci pořád ještě pořád neumějí cestovat rychlostí světla,“ zasmál se Ptolah X při pohledu na obrazovku palubního počítače. Dvě malé tečky daleko za ním, to byly dvě letadla pozemské stíhací letky, které se ještě před sekundou poněkud naivně snažily dostihnout jeho létající talíř. To se jim však nikdy nemohlo podařit, protože pozemští vědci na planetě Zemi usilují především o peníze, vlastní bádání je z toho důvodu až na druhém místě.

„Je to paráda být vybaven technologií, která domorodcům vytírá zrak, co?“ houkl dozadu na zmítající se ženské tělo. „A ty se připrav! Neletěl jsem tady kvůli tvému znásilnění tři milióny světelných let, abych se potom zdržoval nějakou předehrou.“

„Pomoc!“ vykřikla unesená dívka. „Pomožte mi někdo!“

„Tady ti nikdo nepomůže, slečinko,“ pousmál se Ptolah a švihl ji důtkami. „Ale neměj strach! Za chvíli ti odstraním většinu šedé kůry mozkové a ty si nebudeš nic pamatovat. A nakonec tě pozřu a natrávím, protože tak se to na naší planetě dělá. Vy tomu říkáte: Já bych tě láskou sněd, ale nikdy to nedotáhnete do konce!“

„Nejsem žádná slečinka,“ bránila se dívka. „Jsem unesená žena a to je veliký rozdíl!“

„No dobře,“ zamumlal si Ptolah. „Tak jsi unesená žena, ať je po tvém. Všechno ostatní ale bude po mém!“

„Co jste to říkal, pane?“

„Ale nic, toho si nevšímej,“ pokračoval mezitím v romantické konverzaci Ptolah. „Mám prostě jen sklony k samomluvě, tak se zatím věnuj zmítání.“

Ptolah X unášel pozemské ženy od té doby, když si jednou v novinách přečetl, že jim to nejenže nevadí, ale naopak se tím ještě chlubí. Bylo mu to sice dost divné, ale jinak proti tomu nic nenamítal. Pouhé dvě nohy samic z druhu Homo Sapiens ho vzrušovaly a i lobotomie, kterou po znásilnění pozemským ženám z opatrnosti vykonával, byla velice snadná. Stačilo odstranit mozkové laloky, které ovládají u průměrné ženy sexuální život, tedy 99%, a už si na něj nikdy nevzpomněly. Zbývající 1 procento pro život na Zemi docela stačilo.

Ptolah byl vynikající milenec. Celé jeho tělo bylo vlastně penis (podobně jako u pozemských premiérů) a ke ztopoření mu stačilo, aby se ráno dobře nasnídal. Nevýhodou bylo, že po vyvrcholení pravidelně ochaboval a nebyl schopen dojít ani do koupelny, aby si opláchl hlavu. Pak svou oběť snědl a natrávil, když už to slíbil, protože tak se to prostě na jeho planetě dělalo. Tradice by se měly dodržovat i v případě návštěvy jiných kultur.

Jednoho deštivého večera unesl nadržený Ptolah další dívku. Šlo o patnáctiletou dvojnásobnou matku z nedaleké ubytovny pro nepřizpůsobivé, plné místních celebrit. Po tradičním znásilnění jí odstranil většinu mozku a zcela unaven usnul. Jakmile se však probudil, strnul. V kulatém rohu jeho talíře seděla spokojená dívka a na vytrhaných mahagonových parketách si opékala jeho polopsa Trapa, kterého pracně naklonoval z několika chlupů pudla a jednoho ožralého herce.

„Dáš si taky, zelený gadžo?“ otázala se ho milá návštěvnice. „Nechutná to špatně, akorát kůže na krku mohla být měkčí. Proč jim vy gádžové pořád dáváte obojky?“

„Gádžo znamená bílý,“ poučil ji Ptolah. „Termín zelený gádžo je tedy zcela nesmyslný.“

„Vím, co znamená slovo gádžo, ty pitomý gádžo,“ zasmála se Eržika. „Dělám si z tebe srandu, protože jsi pitomý. Chápeš to?“

„Ale to byl můj pes,“ zmohl se na jedinou možnou odpověď Ptolah. „Zrovna včera jsem ho naučil nosit virtuální noviny a zírat do nich s tupostí jemu vlastní. Bylo to velmi zábavné, jak se štěkáním snaží přečíst hlavní zprávy. Měl jsem ho moc rád.“

„No vidíš a dneska je pečený vařený,“ zasmála se Eržika. „Koupíš mi dalšího, zelený gádžo? Mám totiž pejsky taky moc ráda, jsou hraví a liboví.“

„Sice nejsem rasista, ale budu tě muset vysadit,“ zasmušil se Ptolah. „Mimochodem, rasizmus je trapný a plný předsudků. Důvod našeho rozloučení je ve věkovém rozdílu. Tobě je pouhých patnáct, zatímco já zanedlouho oslavím tři sta dvacet pět pozemských let.“

„Takže jsi trapný rasista!“ ihned ho odhalila Eržika. „Na věk se vymlouvají jenom rasisti!“

„V žádném případě nejsem rasista,“ bránil se Ptolah. „Jde o to, že ty nemáš chapadla, takže mě již nedokážeš déle přitahovat. Stejně by nám to neklapalo. V odborných knihách o partnerství se jasně píše, že muži mají být z Marsu a ženy z Venuše a to není ani jeden z nás.“

„Jsi trapný gádžo, na chapadla se vymlouvají jedině rasisti!“ odfrkla si Eržika a s grácií vystoupila z talíře.

Hned nato Ptolah odcestoval, přičemž až později zjistil ztrátu několika levných diamantů a drahého toaletního papíru, který si nechal na zakázku vyrobit ze vzácného výtisku Koránu, aby tímto činem potupil budoucí vládce planety. Po této strašné zkušenosti Ptolah raději planetu Zemi opustil a odletěl někam do souhvězdí Lva, kde není tak nebezpečno.

„Příště si raději pořádně rozmyslím, stýkat se s těmi zaostalými pozemskými domorodci,“ zanadával. „Jejich alimentární projevy jsou nechutné. Jíst maso jiných živočichů, kdo to kdy viděl! Každý přece ví, že jíst jakékoliv uhlovodíky způsobuje stárnutí šupin. Už bych se toho zlozvyku měl taky raději zbavit.“

Potom si rozbalil fosforečný nanuk a naprogramoval fúzní jednotku k časoprostorovému skoku. Měl nejvyšší čas, množství žádostí o alimentační poplatky, kterým by musel po svém odhalení na planetě Zemi čelit, přesahovalo dvoumístné číslo.

To ale nic nemění na tom, že někteří mimozemšťané jsou strašní rasisti a to bez ohledu na barvu kůže i šupin. Navíc bylo zjištěno, že čím pestřejší barva pleti, tím větší rasista, jak později uvidíte.

 

Kapitola čtyřicátá šestá

Nekonečný vesmír

Léta Páně 2012 se venku rychle stmívalo. Bylo to jednoduše způsobeno drzým otáčením planety Země kolem své osy, ale na podobné informace nebyl AR-21 zařízen a tudíž pohyby planetárního systému povýšeně ignoroval. To bych vám měl možná vysvětlit, že? Bytost jménem AR-21 byl úklidový robot druhé generace a pracoval na hvězdárně a planetáriu nedaleko Los Angeles jako fekální technik. To je asi všechno, co vám k jeho existenci můžu říct.

Víte, již mnoho let se lidé snaží rozluštit veškeré signály z vesmíru a tímto nesmyslným konáním většinou velmi kvalitně decimují státní rozpočet. Snaží se však zbytečně, kdyby nějaká vyspělá civilizace doopravdy chtěla kontakt s Lidstvem navázat, poslala by časoprostorový email a složenku na úhradu nákladů, rozhodně by se nezdržovala vysíláním primitivních signálů. Jenomže tohle Lidé stále ještě nechápou a sami podobné signály vysílají, což je hrozná blbost jak brzy uvidíte.

Pátek večer…

K oběžné dráze Země se rychle blížila kosmická loď vesmírných turistů na dovolené. Letěla na přesně určené místo, odkud byly již několik let vysílány pravidelné rádiové zprávy do vesmíru, za účelem nachytání několika pozemšťanů k vědeckým a gastronomickým účelům. K místnímu planetáriu.

Parta mimozemšťanů na dovolené tyto primitivní zprávy dekódovala a ihned vyrazila na první kontakt dvou nezávisle se vyvíjejících inteligencí, v očekávání laciného zisku Nhoubelovy ceny za vědu a výzkum, nejprestižnějšího ocenění, jakého může mimozemšťan dosáhnout. Jen na okraj, Nhoubelova cena je ekvivalentem Nobelovy ceny a to především z toho důvodu, že Nobel se nejmenoval Nobel, ale Nhoubel a byl to mimozemšťan. Už tisíce let létá po celém Vesmíru a všude zakládá ty svoje ceny, výměnou za dynamit. To jenom vy na planetě Zemi tomu říkáte Nobelova cena, protože se jeho skutečné jméno špatně vyslovuje.

„To jsem zvědavý, jak vypadají a chutnají,“ oslovil palubní technik Há svého kapitána a poškrábal se tenkým chobotem na místě, kterému lidé říkají břicho. „Myslíte si, že podobně jako my?“

„Nemám ponětí,“ odvětil kapitán Fé a otočil se po něm svým třetím okem. „Ale asi ano, jak jinak. I příroda má přece své pravidla. Jo a mimochodem, říkají si podle našich odposlouchávacích přístrojů Lidé. Zní to dost odporně, že?“

„Ale stejně je to všechno vzrušující. První kontakt inteligentních bytostí s domorodými pitomci,“ přidal se nadšeně mladý koordinátor. „Moc si od toho slibuji.“

„To my všichni,“ blahosklonně se pousmál kapitán a pro sebe si zamumlal: „Hlavně aby ses neposral, bažante praštěný.“

Pátek večer o něco později…

„To je ale úděsný hnus,“ brumlal si elektronickou změtí jedniček a nul fekální technik AR-21, když čistil ucpanou latrínu na třetím poschodí, kde se nacházelo vědeckovýzkumné oddělení. „Ti vědci jsou prasata! Copak neumí ani spláchnout?“

Jednou ze čtyř mechanických rukou uchopil zvon a snažil se pročistit odpadové koleno od zaschlé stolice. Nešlo to, stolice tam držela s vědeckou urputností jejího akademického stvořitele.

„Já se na to vybodnu,“ zabručel AR-21 a drhnul přilepenu stolici ze všech sil. „Proč to neprodávají jako spojovací materiál.“

Kdyby se v tu chvíli na svém pásovém dopravníku otočil, mohl by svým jediným teleskopickým čidlem zahlédnout silný záblesk. Bylo by mu to ale stejně jedno, protože to nesouviselo s jeho prací.

Přesně ve 23:06 přistál před budovou meteorologické stanice mohutný kosmický koráb. Nikdo ho však nespatřil, protože se vyloupl z meziprostoru a navíc se meteorologické stanice staví zásadně za městem. Celá stanice byla už léta plně automatizovaná, což je pochopitelné, vědci jsou ti nejlínější tvorové na světě a představa, že by osobně něco dělali, je komická. Ti vědci odjížděli už po obědě domů a přijížděli zase v osm ráno, zkontrolovat nahrávky pořízené počítačem. Jediný pohybující se objekt v celém prostoru stanice byl AR-21, kterého senzor v kosmické lodi ihned lokalizoval.

Pátek večer, ještě o něco víc později…

Posádka galaktických vyslanců vystoupila na povrch Země. Dlouho se dohadovali, kdo z nich jako první došlápne na povrch planety a zapíše se tak nesmazatelným písmem do dějin galaxie. Kapitán s koordinátorem se nemohli dohodnout a tak to nakonec vyřešili podobně, jako posádka Apolla 11. Na scéně se objevily sirky.

„Kdo si vytáhne delší, jde první,“ určil kapitán Fé a povytáhl v dlani skryté dvě ulomené sirky. „Tahej a modli se, abys vytáhl tu kratší!“

Ty šťastnej hajzle, pomyslel si koordinátor Ix po pohledu na svou ulomenou sirku a nahlas řekl. „Je mi ctí jít až po vás, veliteli. Mám krátkou.“

„A je rozhodnuto,“ zasmál se kapitán, „ani se nemusím dívat. Mě tím pádem logicky musela zůstat ta dlouhá,“ samolibě prohlásil. Potom tajně hodil tu svou stejně krátkou sirku do koše a byl tedy po právu prvním inteligentním tvorem, který kdy stanul na povrchu planety Země.

Palubní technik Há zůstal na palubě. Stejně ještě nedojedl svačinu a navíc prohlásil, že je mu to úplně fuk. To ale nic neměnilo na skutečnosti, že koordinátora po zbytek života žralo, že byl až druhý.

Pátek večer, už dost pozdě…

Fekální technik AR-21 právě přijížděl k výtahu, kterým by se dostal do čtvrtého poschodí, když se před ním zjevily dvě bytosti. Podobaly se modrým mravenečníkům, ale v paměti AR-21 nebylo nic ohledně zemské fauny ani flóry a tak se nijak nepodivil. Byl zaměřen pouze na své poslání, proto mu ani nebylo divné, že bytosti na něj hovoří ultrazvukovou řečí, která se mu automaticky v jeho zvukových čidlech měnila na lidskou řeč.

„Zdravíme tě, příteli, jsme tví vesmírní bratři. Přilétáme ze souhvězdí, kterému vy Lidé říkáte Lyra, a domníváme se, že nastal nejvyšší čas k prvnímu meziplanetárnímu kontaktu,“ začal koordinátor Ix, který si tento proslov připravoval už od oběžné dráhy Pluta.

„Dekódovali jsme vaši řeč a přicházíme v míru. Alespoň prozatím,“ promluvil kapitán, poněvadž cítil potřebu vysvětlit snadnost komunikace a kromě toho ho štvalo, že koordinátor promluvil bez dovolení jako první, čímž se taky zapsal do dějin.

„Na třetím patře je ucpána latrína číslo šest, jinak vše bez závad,“ podal AR-21 hlášení, jak byl naprogramován, když ho někdo oslovil.

„Promiň, příteli, ale nebylo by vhodnější uvědomit ostatní spoluobčany o našem příletu?“ zeptal se překvapený koordinátor. „Na tuto událost čeká celá Galaktická rada již nespočet vašich pozemských let. Zajisté i proto jste nás pozvali pomocí primitivních kmitočtových vln, které po dekódování obsahovaly informace o vaší historii, kultuře, jazyku a vědecké způsobilosti.“

„Kromě toho dojde koncem týdne toaletní papír,“ pokračoval AR-21. „Bylo by vhodné nafasovat další balík, ať ho můžu průběžně doplnit.“

Nastala chvíle ticha.

„Jsi si jistý, že si uvědomuješ závažnost tohoto okamžiku?“ zeptal se opatrně Fé.

„Ano. Závažnost druhého stupně,“ odvětil suše AR-21. „Jestli nedoplním toaletní papír, může dojít k další havarijní situaci, když uživatelé latrín použijí nevhodný hygienický materiál, který může ucpat odpady.“

Nastala další, tentokrát mnohem delší chvíle dost trapného ticha.

„Vůbec vám nerozumíme, příteli, copak jste náš přílet neočekával?“ podivil se koordinátor a raději mu začal vykat. To pro případ, že by to byla past. „Tak proč jste vysílal signály? Copak se nejednalo o pozvání?“

„Ano, signál! Latrína číslo šest, třetí poschodí, průtokoměr vysílá signál. Latrína byla dočasně odstavena, nyní neopravitelná. To je z mé strany vše,“ ukončil komunikaci AR-21 a pomalu odjížděl na svém pásovém dopravníku k výtahu, dokončit přerušenou práci.

„Můžeme se tady alespoň porozhlédnout?“ zeptal se opatrně koordinátor.

„Negativní,“ zastavil se AR-21. „Všechny latríny jsou nyní na noc dezinfikovány a přístup je možný, až po dvou hodinách od aplikace čistícího prostředku.“

„Nevíte alespoň, kde si můžeme nasbírat nějaké vzorky, abychom sem takovou dálku neletěli zbytečně?“ otázal se zdvořile kapitán, když jeho přístroje ukazovaly na všech chodbách absolutní sterilitu prostředí.

„Negativní,“ odvětil znovu AR-21. „Všechny vzorky byly úspěšně spláchnuty do septiku. Jedině v latríně číslo šest ve třetím patře můžete najít několik gramů vzorků na stěnách mísy.“

Pátek večer, vážně už hodně pozdě…

„To bylo ale zvláštní stvoření, kapitáne. Nevím, co si o tom mám myslet,“ začal v lodi opatrně koordinátor. „Ještě že jsme z té divné planety vypadli. Ten tvor byl evidentně pitomý a navíc nejedlý, což je ta nejhorší kombinace. Na bázi železa a křemíku, což jsou zcela nepoživatelné prvky, alespoň u nás doma se to nikdy nejedlo,“ rýpnul si do kapitána.

„Nech to být,“ odvětil kapitán, přičemž nevědomky parafrázoval největší hit na jejich rodné planetě od skupiny Býtlz. „Myslím, že ještě nejsou na meziplanetární kontakt dostatečně připraveni. Vzorky máme, tak co. Uvidíme, co nám řekne po příletu laborka.“

„Slibujete si od toho hodně?“ zeptal se ho palubní technik Há, pozorující kousek vaty na tyčince obarvené hnědou skvrnou, získanou na latríně šest ve třetím patře.

„Domnívám se, že by mohlo jít o tak zvanou prapůvodní hmotu, vyjadřující podstatu Lidstva,“ dodal kapitán a hodil vzorek do zkumavky. Rozhodně netušil, jakou měl tentokrát pravdu.

 

Kapitola čtyřicátá sedmá

Ox a Horác

Jistě jste si už nejednou všimli, že čas se někdy strašně vleče a jindy zase letí jako splašený. Podle poslední teorie relativity se to nejlépe vysvětluje asi takhle: Když poletíte rychlostí světla a současně ponoříte prst do roztaveného olova, bude vás to bolet o něco kratší dobu, než toho, kdo to udělá na Zemi. Jedná se sice jen milisekundy, ale i tak se to vyplatí. Hnidopichové sice namítají, že toto geniální přirovnání má slabinu v tom, že jen málokdo z nás cestuje rychlostí světla, a když už, tak při té příležitosti většinou nestrká prst do roztaveného olova, ale jinak to sedí.

No a z této teorie jistí chytráci, jejichž křestní jméno často začíná na písmeno A, vyvodili závěr, že když rychlost světla překonám, čas se bude vracet. Takže jak se to má doopravdy s tím časem? Zhruba takto: Když se vám podaří překonat rychlost světla, časový rozdíl nebude záporný, jak si naivní vědci myslí. Možná tímto prostým sdělením zlomím srdce všem milovníkům science fiction, ale je to tak. Z tohoto prostého důvodu je cestování časem zhola nemožné a basta fidly. Snad jen kdybyste použili subatomární zářič!

Horác byl malý a nehorázně tlustý křeček, s dost vyděšeným výrazem v tupé tlamičce. Měl k tomu důvod! Patřil paní Ox, emancipované mimozemšťance z kolonizační základny na Marsu, která měla v budoucnu zajistit ovládnutí Země. Ox měla pozemská zvířata ráda, hlavně politá kečupem, aby tím docílila laciného Holywoodského efektu krvácení. Paní Ox byla z Holywoodských filmů celá na větvi, jelikož na její planetě byl filmový průmysl zakázaný. Proto čubrněla na každý film a byla šťastná, že zase na několik okamžiků fikaně unikla pozemské realitě.

„Můj největší problém je v tom, že jsem nevěřící, tudíž na mě žádné: neuveď mě v pokušení, neplatí,“ zafilozofovala si paní Ox jako každé ráno, když se vracela z práce. „A na světě je tolik pokušení, že v podstatě nemám ani nic jiného na práci, než jim podléhat,“ zasmála se a dala si čpavkovou sprchu.

Paní Ox bydlela na planetě Zemi už dva roky. Přicestovala hned po čtyřicáté sedmé hospodářské krizi v roce 2150, aby zde připravila zázemí pro kolonizátory. Uměla totiž cestovat v čase, protože vlastnila subatomární zářič, jak je doufám jasné každému, kdo četl pozorně první odstavec. Horáce si koupila loni ve zverimexu na deváté avenue, aby měla koho týrat, protože se v New Yorku cítila sama. Pocházela z planety Glenar a v jejích očích byl Horác pouhý ošklivý mimogleňan, kterého je třeba mučit do bezvědomí a potom ho za živa polít kečupem, aby vypadal víc mrtvý. Na tom ale není nic divného, pozemšťané se často chovají k jiným živým bytostem úplně stejně.

Paní Ox měla původně jako domácího mazlíčka Vetřelce, ano, přesně toho slavného Vetřelce, kterého možná znáte ze série filmů s herečkou Sigourney Weawer. Před lety, ještě jako mladá zpěvačka, ho dostala darem od jednoho fanouška z planety Fiorina 161, přivezla ho ilegálně na Zemi a chovala ho v koupelně. Jenomže jednoho večera jí ten Vetřelec utekl oknem do nočního Bronxu a paní Ox se obávala nejhoršího. Obávala se však zbytečně. Ještě ten večer se vyděšený Vetřelec sám vrátil, chvěl se strachem a v noci pak zemřel na nervový šok.

Paní Ox před šesti lety utratila celé manželovy úspory za rtěnku vyrobenou z mozku chráněného netopýra, protože chtěla být za každou cenu originální. Firma Rimmel jí tedy na zakázku jednu vyrobila, ale stálo to 30 000 dolarů, včetně povolení k odchytu. Ox to ale vůbec nevadilo, protože pracovala jako prostitutka na rohu dvacáté třetí a třicáté šesté (ten název křižovatky se jí líbil, v New Yorku prý jeden z nejhezčích) a kromě toho byl ten její otravný manžel přes tři milióny světelných let daleko.

Jako prostitutka byla Ox v New Yorku velmi oblíbená, protože měla šest pohlavních orgánů různé velikosti, čemuž chlípní newyorčané nedokázali odolat. Vyhovovala tedy všem rozměrově odlišným rasám, jak bělochům, tak abnormálním černochům a dokonce i miniaturním asiatům. Rychle se to o ní rozkřiklo a každý den ucpával roh dvacáté třetí a třicáté šesté dav zvídavých intelektuálů. Ano, je tomu tak, právě intelektuálové často bývají ti největší zvrhlíci, i když se to málo ví.

Paní Ox si žila šťastně. Dopoledne mučila malého Horáce a večer souložila s polovinou New Yorku. Byla dokonce tak populární, že se začalo uvažovat o její kandidatuře na starostku. Jinak to v New Yorku ani nejde, musíte být slavní, lhostejno v jakém oboru. Paní Ox byla poprvé v životě šťastná a do budoucnosti hleděla s nadějí. Jestli ji zvolí, domluví se s voliči v New Yorku přes postel, takže nakonec budou spokojení všichni.

Nakonec však došlo i na ni. Na Zemi přicestoval její značně nasraný manžel Ux, který staromódně považoval prostituci za formu nevěry. „Dokud nás Hrun nerozdělí, děvko, už jsi zapomněla?“ řval po ní jako smyslů zbavený. Potom s ní serval její krátký gepardí kožich, nacpal ji do skafandru za účelem odvozu zpátky na Glenar, aby už mu jednou provždy přestala dělat ve vesmíru ostudu. Na Glenaru totiž vládl přísný patriarchát a ženy si tam mohly dovolit zahýbat manželům jen třikrát měsíčně a dost. Jinak byl průšvih.

„Sbal si svých pět hrušek a okamžitě odlétáme!“ křikl na svou drahou polovici rozrušený Ux. „Už jsi tady udělala ostudy víc než dost!“

„Já nemám žádné hrušky, jak jsi na to přišel?“ zeptala se ho překvapeně paní Ox. „Mám tady jen nějaké oblečení z kůže místní zvěřiny a plazmovou televizi.“

„Panebože, to je přece jenom takové úsloví,“ ušklíbl se pan Ux. „Neznamená to, že si máš balit přímo hrušky. Úsloví se nemají chápat doslovně. Copak tady na Zemi se úsloví nepoužívají?“

„Jo ty myslíš švestky,“ pokračovala nevzrušeně v balení paní Ox. „Tady se v tomto oblíbeném úsloví používají místo hrušek švestky, víš? Oni naše modré hrušky neznají, protože tady rostou jenom modré švestky. A mimochodem švestky taky nemám.“

„To snad ani není možné,“ mumlal si Ux, když ji vlekl do rakety. „Ty vždycky všechno zakecáš! Mimochodem, už ve výtahu jsem si všiml, že tato subkultura není příliš bystrá. Při překonávání výškových rozdílů v budovách ještě stále používají tlačítka, jako nějaké zvířata.“

„To víš drahý, každý nemůže být génius, jako ty,“ odfrkla si paní Ox a nastoupila do rakety.

Hned po startu Ux svou ženu Ox surově znásilnil, aby jí ukázal, kdo je tady pánem. Za několik dní nato však potupně zhebnul na pozemskou venerickou chorobu, jelikož nepoužil ochranu. (Běžná chyba většiny manželů.) To však do našeho romantického příběhu nepatří a proto se tím nebudeme zabývat. Hlavně, že pan Ux před smrtí konečně nalezl své ztracené manželské štěstí a paní Ox se mohla vrátit na Zemi ke svému Horáci a klientům na rohu dvacáté třetí a třicáté šesté.

 

Kapitola čtyřicátá osmá

Krátce po poledni, léta Páně 2333

V roce 2333, za vlády papeže Muhameda šestého, se ve Vatikánu na planetě Zemi svatořečil bájný prorok Usáma bin Ládin a celá muslimská Evropa tomu servilně tleskala. Na území bývalých USA se nyní pěstovaly radioaktivní brambory pro hladovějící Japonce a Čína byla pod vodou. Ne že by to někomu vadilo, uvádím to čistě jen pro zajímavost.

„Himl hergot kruciš element, už toho mám po krk!“ zaláteřila kněžna Vilma Hux, manželka mimozemského hraběte XXL-Huxe, trenýrkového krále. „Ty pitomé africké licenční vznášedla se neustále kazí! Gyroskopy jsou pro ně pořád portugalská vesnice.“

„Španělská vesnice,“ opravil ji její lehce nažloutlý manžel a dál si četl virtuální noviny. „Říká se tomu španělská vesnice, je to ustálené rčení z daleké minulosti. A jen tak mimochodem, správně se kleje himl laudon kruciš element, ne himl hergot kruciš element, ale na to máš málo modrou krev, miláčku.“

„Na modrou krev ti seru, drahý!“ opáčila vznešeně kněžna. „Musím si zaletět do gigamarketu pro digitální vložky, protože už zase netěsním a ty se samozřejmě musíš zabývat přírodopisnými zbytečnostmi!“

„Zeměpisnými zbytečnostmi, miláčku,“ zamumlal ironicky její manžel. „A jen tak mimochodem, vložkám se v naší společenské vrstvě říká menstruační absorbátor,“ dodal mezi čtením Hux.

„Víš co, ty chytráku, starej se o sebe!“ vyběhla Vilma z místnosti a třískla fotobuňkou. Jelikož byla slovanského původu, mohla si hysterii dovolit.

Její manžel XXL-Hux neměl přezdívku XXL náhodou. Měl největší IQ na Zemi, celých 385 bodů. Po třetí světové válce, kdy byla zeměkoule dvacet let zamořená radioaktivitou, se lidská inteligence snížila na polovinu. Inteligentní mimozemšťan Hux využil toho, že mu zůstalo jeho gigantické IQ díky imunitě vůči ozáření a ovládl evropský trh se spodním prádlem.

Globální oteplování na planetě Zemi ten rok překračovalo všechny meze a klimatizace se prodávaly po tunách. Upéct kuře znamenalo ho jen posypat grilovacím kořením a ještě živé vypustit z kurníku. Za pět minut bylo hotové, nestačilo doběhnout ani k plotu. Teplota dosahovala v poledne 140°C a v noci klesala jen na 135°C, takže žádný med a to doslova. Včely vymřely již před půlstoletím, ale to nikomu nevadilo, v Evropě jsou obyvatelé na zvýšenou úmrtnost zvyklí.

V Ostravě se ten rok konalo už třetí mistrovství světa v intelektuální soutěži „Člověče, neser mě!“, což tehdy byla ostravská obdoba „Člověče nezlob se“ a Hux měl spadeno na první místo, protože jako jediný obyvatel planety Země uměl počítat do šesti. Většina lidí neuměla po třetí světové válce počítat vůbec, jelikož se jim vlivem vodíkových pum zcela vysmažila šedá kůra mozková. Po hodu kostkou dokázali rozpoznat jen jedničku, a proto je Hun většinou porážel, poněvadž se kromě něho zatím nikomu nepodařilo postavit si člobrdíka. Když nepoznáte šestku, tak je Člověče dost beznadějná hra.

Jeho manželka Vilma Hux mezitím po uplynutí pěti minut úplně zapomněla na předchozí hádku a vrátila se do pokoje.

„Nevíš, kde mám vznášedlo, drahý?“ zeptala se ho s tím nejroztomilejším úsměvem, který dokázala vykouzlit. „Vůbec si nepamatuji, kde jsem ho včera zaparkovala.“

„Těžko říct, zkus se podívat do garáže,“ utrousil Hux. „Většinou ho parkuješ k mé radosti právě tam. Hned vedla mého vznášedla, jak často zjišťuji podle četných odřenin.“

„Ty jsi prostě nejlepší, miláčku,“ pochválila ho Vilma. „Je nejlepší, slyšíte?“ vykřikla směrem ke dvěma komorníkům, kterým to bylo ukradené.

„Slyšíme!“ odpověděli unisono oba komorníci a mysleli si o tom své. Jejich manželské hádky dokázali velmi zkušeně ignorovat a odpovídali jen na ty nejzákladnější dotazy.

„Děkuji, drahá,“ zamumlal mezitím pan Hux a dál si četl. „Samozřejmě ti děkuji pouze v tom případě, že to neříkáš ironicky,“ došlo mu po chvíli přemýšlení. „Ale asi ne, na to jsi příliš hloupá,“ pousmál se po další chvíli přemýšlení a otočil na další stránku.

Pak bylo několik minut ticho, způsobené tím, že madam Vilma opustila místnost.

Ticho ovšem netrvalo dlouho. Madam Vilma zanedlouho opět vtrhla do pokoje a začala nekontrolovatelně ječet: „Představ si, drahoušku, že už zase nefunguje ten gyroskop! A zrovna když si musím zaletět do gigamarketu pro další absorbátory. Ty africké vědce už fakt nesnáším. Gyroskop je pro ně neustále portugalská vesnice!“

Pan Hux se jako už mnohokrát podivil schopnosti své manželky zapomenout po několika minutách všechny důležité informace, ale pak si vzpomenul na její pozemský původ a chápavě se pousmál. Pozemšťané nebyli nikdy žádné intelektuální hvězdy.

„Španělská vesnice, miláčku, nikoliv portugalská,“ opravil ji už jen tak ze zvyku. „Už jsem ti to několikrát říkal.“

„No jistě, ty jsi mi už všechno říkal, drahý,“ odfrkla si ironicky Vilma. „Ty jsi prostě přírodopisný génius!“

„Zeměpisný, miláčku,“ znovu ji opravil její manžel Hux. „Obor, který se zabývá geografií, se nazývá Zeměpis.“

„Na to ti seru!“ zakřičela do běla rozžhavená Vilma. „Můžeš mi říct, proč si myslíš, že víš všechno nejlíp?“

„Asi proto, že vím všechno nejlíp, miláčku,“ opáčil klidně Hux, zapálil si holografickou dýmku a nechal její kouř uctivě kroužit kolem své hlavy.

Vilma tedy raději znovu vyběhla z místnosti, přičemž bouchla fotobuňkou ještě zuřivěji než minule. „S takovým kreténem se nedá žít!“ postěžovala si po cestě komorníkům, kterým to ovšem bylo stejně jako před chvílí naprosto ukradené.

Psal se rok 2333 a sluníčko venku hřálo jako o život. Aby ne, když se lidstvu úspěšně podařilo zlikvidovat ozónovou vrstvu a vrchní vrstvy atmosféry zaplnit skleníkovými plyny. Jo a jen tak mimochodem, největší podíl na tom měly splodiny z průmyslových pecí, které ohřívaly materiál, sloužící výhradně k výrobě ekologicky čistých technologií. Jak se zdá, některým lidem stále ještě nedochází, je jediná ekologická činnost člověka, je pouze a výhradně jeho nečinnost.

Doufám, že už se to těšíte, moji milí pozemšťané Však už to taky nebude moc dlouho trvat a budoucnost vás dostihne, včetně jaderné války, která je jen logickým vyústěním každého technického vývoje. Když všechno zklame, zkus válku, to je prastaré vesmírné pravidlo, importované na planetu Zemi jako jedno z prvních. Možná si říkáte, že něco podobného se nikdy nemůže stát, ale to si fandíte. Už se to stalo i vyspělejším civilizacím než jste vy, tak si moc nefanděte.

 

Kapitola čtyřicátá devátá

Bajka o Mižvě a Kronovi

A pak se to stalo! To, před čím varovali všichni vizionáři a vědmy, za vytrvalého posměchu vědců došlo k naplnění Osudu planety Země a tím i Člověka. Počátkem šestadvacátého století se prostě ti pitomí Lidé navzájem úspěšně vyhubili sérií dost nebezpečných pokusů se slučováním jader lehkých prvků. Tak dlouho si pohrávali se zdánlivě kontrolovatelnou jadernou fůzi, až uvolnili místo jiným druhům. Jakmile totiž spustíte reakci, která se dá kontrolovat jen na papíře, docílíte toho, že zanedlouho nebude mít kdo ten pokus kontrolovat. A jelikož se díky tomuto nerozumnému pokusu zvedla radioaktivita na planetě Zemi nad únosnou mez, většina savců a ptáků vyhynula, přežily jen krysy a pojišťováci.

Ostatně, Hrun to taky předpovídal a strašně se smál, když všechny Lidské akcie v celém vesmíru hromadně krachovaly a na planetu Zemi byla uvalena nucená správa. Ale tak už to chodí, život je prostě jen jeden velký komický koloběh. Země byla opět pustá a prázdná a nad propastnou tůní tma, jak se to už jednou psalo a znovu se bude psát v nějaké další Bibli. Léta páně 2529, pár let po jaderné katastrofě, seděla na planetě Zemi u amoniakového rybníčku malá ponrava Mižva. Vznikla rozkladem kontaminovaných zbytků hamburgerů řetězce McDonald´s. Uvažovala nad marností života a trošku taky o tom, jak by se dostala k chutnému radioaktivnímu kapradí na druhé straně. Náhle se z rybníčku vynořila hlava strašlivého Krona, dravého ještěra, který se vyvinul z exekutorů.

„Nazdar Mižvo,“ spustil Kron žoviálně. „Nechceš převézt na druhou stranu?“

„To určitě, Krone, tak tupá nejsem!“ znechuceně prohlásila Mižva. „Když se přiblížím, tak mě sežereš. Vždycky mě sežereš!“

„Neboj se, nesežeru tě,“ dušoval se Kron. „Dneska už jsem obědval nějaké virtuální chuchvalce. Opravdu Mižvo!“ dodal a hned nato ho postihl záchvat kašlání, způsobený zřejmě zvýšeným obsahem emisí oxidu siřičitého v jeho svědomí.

Mižva se rozhlédla. Ten den bylo na planetě Zemi skutečně nádherně, v tak krásný den přece nemůže nikdo lhát, pomyslela si. Pyroklastické proudy vzdálených sopek kreslily půvabné smrtonosné pásy do krajiny a ze zatažené oblohy se snášel nažloutlý deštík. Vzduch příjemně voněl čpavkem a všechny tři namodralé slunce, vzniklé zapálením Jupiteru a Saturnu, líbezně podkreslovaly atmosféru okamžiku.

Mižva a Kron byli jediní obyvatelé této zapadlé části planety Země a předchozí rozhovor spolu vedli už mnohokrát. Museli se spolu stýkat, ať se jim to líbilo, nebo ne, jelikož na sobě byli existenčně závislí. Závislí duševně, alimentárně a možná i z jiných důvodů, souvisejících s původním evolučním záměrem přepestrosti veškerého života. Jenomže takový už je život, a proto není třeba se nad tím jakkoliv trápit.

„To je nějaké divné, na planetě jsme jenom my dva, jaké chuchvalce jsi tedy jedl?“ zamyslela se Mižva. „Něco mi říká, že ti nemám věřit.“

„Mižvo, prosím tě věř mi,“ naléhal Kron. „Jsem skutečně k prasknutí přežraný. Převezu tě na druhý břeh, ať se najíš i ty. Mimochodem, co vlastně jíš?“

„Především virtuální řasy, jsem totiž holografická vegetariánka,“ spustila romanticky Mižva. „Virtuální řasy mají jen malý obsah virtuálního cholesterolu, a ten, jelikož je virtuální, škodí taktéž jen virtuálně, takže…“

„No tak vidíš!“ skočil jí do řeči Kron, kterého to vůbec nezajímalo. „Naskoč si!“

„Ty tvoje finty už znám, Krone!“ odsekla uraženě Mižva, když jí Kron tak nevhodně skočil do vysvětlování virtuálního vegetariánství. „Pokaždé mě nachytáš, ale dneska se nedám. Nejsem totiž tak hloupá, jak si myslíš.“

„Vážně?“ ušklíbl se Kron.

„To si piš,“ zatvrdila se Mižva.

„Ale no tak Mižvo,“ začal se vemlouvat Kron. „Jsme tady jenom my dva, tak se musíme naučit spolu vycházet. Co by to byl za život, pořád se jen podezírat. Naskoč si a já tě převezu na druhý břeh. Od toho jsou přece přátelé.“

„Ty jsi můj přítel?“ zasmála se Mižva. „Dovol, abych se zasmála.“

„Zasmála ses i bez dovolení,“ opáčil po chvíli přemýšlení Kron. „Pořád se něčemu směješ a já už jsem z toho na nervy.“

„No dobře,“ připustila Mižva, „ale to nic nemění na tom, že můj přítel nejsi. Nikdy jsi jím nebyl, to bych si musela pamatovat.“

„Ale jistě že jsem tvůj přítel,“ začal ji lámat Kron. „Vždycky jsem jím byl! No tak si vzpomeň, třeba včera jsme spolu byli na večeři.“

„Přísahej!“ nechala se zviklat hloupá Mižva. „Já si totiž nic nepamatuji. Moje paměť je nastavená jen na jeden oběh planety, i když nevím proč.“

„Prostě mi věř,“ usmál se Kron. „Přísahají jenom lháři a ty víš, že já nikdy nelžu.“

„Ale ty lžeš pořád, Krone,“ ušklíbla se Mižva. „Už jsi mě na ten trik s převoznictvím nachytal nejméně tisíckrát a já si slíbila, že vícekrát se to nestane.“

„Dneska je to jiné, mám špatné svědomí,“ dušoval se Kron. Kromě toho, jak víš, že to bylo tisíckrát, když si nic z minulých dnů nepamatuješ?

„Nevím?“ zaváhala Mižva. „Asi instinkt.“

„Takže se nemáš čeho bát,“ pousmál se Kron. „Žádné instinkty totiž neexistují.“

„Vážně?“ podivila se Mižva.

„Ty se pořád něčemu divíš, Mižvo,“ pokáral ji Kron. „Já mluvím vždycky vážně.“

„No tak dobře, Krone,“ uvěřila mu definitivně Mižva a sešla k vodě. „Ale jestli mě zase sežereš, tak se ve svém dalším zhmotnění pořádně naseru.“

„Já vím,“ řekl Kron. „Ale tak to tady chodí a ty to víš stejně jako já.“

„No jo, vždyť už jdu,“ odvětila Mižva a sešla dolů ke břehu. Hned nato ji Kron sežral a Mižva se zhmotnila za pár sekund nato nahoře na břehu.

„Vždycky jsem věděla, že jsi hajzl, Krone!“ vykřikla.

„Promiň Mižvo, tak zase zítra,“ pokrčil šupinami Kron a potopil se do rybníčku na planetě Zemi, kde byl život, zmutovaný vysokou radioaktivitou, založen na principu potravinového paradoxu nekonečné smyčky.

„Ale stejně je to divné, že někdo musí jíst jiné, aby sám přežil, zatímco jiný musí být sežrán, aby mohl znovu žít,“ podivila se jako už mnohokrát Mižva a vyjádřila tím nevědouc Největší Pravdu. Takhle to totiž chodí všude. Požírat se navzájem je koneckonců jediným smyslem veškerého bytí v celém známém i neznámém Vesmíru.

 

Kapitola padesátá

Léto na Silanu

Ponravy nejsou žádní nazdárci, jak by se mám mohlo zdát. I ony usilují o nadvládu nad planetou, když dostanou šanci. A jelikož tu šanci díky pitomému Lidstvu dostaly, není divu, že i u nich nakonec došlo k jakémusi evolučnímu vývoji a vzniku primitivních sociologických pravidel nově vznikajícího společenství. Co se divíte? I ponravy přece stvořil Hrun k obrazu svému, jelikož On je předobrazem všeho.

Především v létě má každá taková normální ponrava potřebu vyvinout se v evolučně o něco lepší ponravu. Najde si tedy nějakou jinou ponravu, často bez ohledu na to, že už jednu ponravu doma má a rozmnoží se s ní. Většinou se jedná o nějakou příbuznou ponravu té jeho domácí ponravy, kterou loni sbalil na svou vyhřívanou noru, ale tak už to prostě chodí. Každá ponrava chce hlavně tu ponravu, kterou nemůže mít. Řeší se to zvýšenou návštěvou koncertů, barů, nebo si můžete zajít do seznamky.

V roce 2866 už nebylo po nějaké lidské rase na planetě Zemi pochopitelně ani památky, ale život šel jakousi setrvačností stále dál. Přežilo pouze pár potvor, kterým se nyní všude ve Vesmíru říká ponravy a ty díky evoluci a zvýšené radioaktivitě zlehka zmoudřely. Alespoň na tu úroveň, aby pochopili smysl páření, bez ohledu po pozdější truchlivé důsledky. A v této osvícené době vyšel na planetě Zemi, která se tou dobou už jmenovala Silan, tento seznamovací inzerát:

„Stoletý Silanský Hun, prý pohledná ponrava se smyslem pro bestiální humor, hledá touto cestou životní družku přiměřeného věku, larvy ve vlastní péči vítány. Nabízím společné zakuklení a možnost buněčné mitózy. Sice úplně přesně nevím, co to vlastně znamená, ale nechám se překvapit!

PS: Foto všech chapadel podmínkou, s detaily intimních míst na přísavkách.“

Hun byl starý mládenec a současně grandiózní magor. Žádná samička ho nechtěla, jelikož byl zkrachovalý továrník, zadlužený až po centrální boltec. Kdysi vlastnil továrnu na výrobu pozitivních koleček. To byly takové obyčejné kolečka z umělé hmoty, které se měly nosit v kapse pro štěstí, ale nikdo si je nekupoval, protože všichni na Silanu věděli, že to jsou jenom takové obyčejné umělohmotné kolečka pro pověrčivé trotly. Díky této smůle Hun zkrachoval. Potom se ještě snažil vyniknout na Holympiádě v synchronizovaném chlastání, ale ani tady neměl štěstí. Jednalo se o progresivní sport, kdy se tým šesti borců snažil synchronizovaně zkonzumovat bazén Rumu, ale jelikož Hun pořád předbíhal, byl vyloučen z týmu.

„Díky tobě jsme nepostoupili ze skupiny, holomku, je ti to jasné?“ uhodil na něj trenér hned po vyřazení v rozplavbách. „Chlastáš mimo pořadí a tím je celá synchronizace úplně v prdeli.“

„Ale trenére, když já jsem nedosáhl na dno!“ bránil se Hun. „Co je to za život, nebýt ani na dně.“

„Nemůžeš vychlastat bazén hned při první rozplavbě, to je proti pravidlům!“ vysvětloval mu týmovou strategii kapitán. „Nech něco i ostatním.“

„Tak proč to vlastně nacvičujeme?“ podivil se alkoholik Hun. „Copak nejde hlavně o to pořádně se zprasit?“

„To rozhodně ne!“ rozhořčeně odmítl takové nařčení trenér. „Tedy, no jistě,“ opáčil po chvíli přemýšlení, „i o to samozřejmě jde, ale až po sportovním výkonu, jinak ztrácíme body.“

„Ale já neumím plavat,“ bránil se Hun. „Když se mi nepodaří během prvních pár minut vypít tolik, abych dosáhl na dno, ohrožuje mě to na životě.“

„Když neumíš plavat, tak se nehlas do týmu,“ znechuceně namítnul trenér. „Nejprve musíme předvést několik kreací, pít se může až později.“

„Ale když mě se to cpalo do žáber a třinácterníku,“ postěžoval si Hun. „Takový sport stojí za kus hovna, když se musí dodržovat pravidla. A kromě toho, alkohol se má pít, ne v něm plavat!“

„Jsi úplně mimo, troubo,“ vykřikl z hloubi obou svých duší znechucený trenér. „Máš padáka!“

„Tak si naser, kamaráde,“ poděkoval mu slušně Hun a šel si po svých.

Ale jelikož ani po návratu z Holympijských her se mu nepodařilo umístit se na trhu práce a vůbec tak nějak se mu nedařilo, stal se z něj beznoráč. Vysedával před supermarkety a chlastal levné krabicové aktinoidy s višňovou příchutí. V té době začal mluvit sám se sebou, jelikož mu došlo, že je to v dnešní době ten nejlepší způsob jak si pokecat. Zkrachovalé životní existence totiž stejně nikdo neposlouchá, takže je to pro mnohé z nich jediná možná forma komunikace.

„Být či nebýt, toť otázka?“ zahájil svou každodenní samomluvu a napil se kvalitního krabicového vína. „To by mě samotného zajímalo.“

„Být!“ odpověděl si po dvou hodinách přemýšlení a spokojeně pokýval hlavou. „Rozhodně být!“

Pak pokračoval v přemýšlení a odborně načal druhou krabici vína.

„A nebylo by nakonec lepší nebýt?“ zeptal se sám sebe po následující hodině velmi hlubokého přemítání, jelikož se v něm probudily pochybnosti. To ho uvedlo do stavu vyššího nevědomí, ve kterém setrval další dvě krabice.

„Tak teda nebýt!“ rozlouskl to nakonec a hned nato spokojeně usnul.

Víte, léto na Silanu trvá jen několik dní, potom se planeta vzdálí od Slunce a nastane polární noc, takže času na nějaké společenské mecheche není nazbyt. Těch několik dní bylo jedinou Hunovou šancí na spáření, protože neměl vyhřívanou noru a pravděpodobnost, že nějaká ještěrčí samička zůstane na zimu s beznoráčem byla miniaturní. Jeho jedinou noru mu už před lety zabavil finanční úřad a udělal si z ní další pobočku na buzerování dlužníků. Všichni jeho prachatí známí už měli své ještěrky nastěhované v noře na zimu, jen Hun byl pořád sám.

Nepřálo mu však štěstí a to i přesto, že u sebe neustále nosil několik těch svých pozitivních koleček. Samičky na něj prostě zvysoka kašlaly. Poslední letní den Silanský Hun zemřel smutkem a nepomohl mu ani jeho vyhlášený smysl pro humor. Z toho plyne poučení, že když jednou zkrachujete a přijdete o všechno, skončíte jako náš Hun, v samotě a beznaději. Ale aspoň se nemusíte přes zimu otravovat s nějakou pitomou ještěrkou, kterou jste si na konci léta nerozumě nastěhovali do nory.

Nevěšme tedy hlavu, ono to vždycky nějak dopadne a život si nakonec najde cestičku, jako už mnohokrát. Planeta Země nezůstane bez života a ten vždy vytvoří nějakou inteligentní formu, ať se vám to líbí nebo ne, protože inteligentní formy života jsou koneckonců současně i těmi nejsměšnějšími formami života a o to jde. Akorát ta klávesnice, na které to všechno píšu, bude možná později uzpůsobena chapadlu, klepetu, nebo třeba tykadlu, ale to není důležité. Důležité je jen to, že koloběh života nikdy neskončí, protože Hrun to tak chce!

 

Epilog

Na závěr už jen douška, abych si škodolibě ulevil. Všechny předchozí příběhy jsou pravdivé a jakákoli podobnost se skutečnými událostmi je čistě úmyslná, tak bacha na věc. Ani jména postav jsem nezměnil, a pokud vám tedy něco, nebo dokonce někoho připomínají, je tomu skutečně tak. Tolik zhruba na vysvětlenou ohledně zápletek a jmen.

A nyní k náležitostem právnického charakteru. Jestliže někdo z vás bude natolik drzý, aby mě kvůli tomu zažaloval, ihned v prvním konvoji opustím planetu Zemi. Hrdost máme všichni jenom jednu, to snad chápe každý blbec i právník. Tedy samozřejmě pouze v případě, že mě jinde ve vesmíru budou chtít, s čímž však příliš nepočítám.

 

Obsah

Svědectví Jehovovo. 1

Souboj Titánů. 6

Uň. 11

Perpetum Stacionáre. 16

Generátor snů. 22

Nektun. 27

Jurský park. 32

Jurg Sinavý. 37

Figurky Hutta šestého. 42

Jertan z Bertu. 47

Jejich veličenstva pyramidy. 52

Hjulamaté. 57

Moy Zis. 62

Dobrodružství Džízise Krajsta. 69

Vražda v Koloseu. 75

Chvalte Hruna. 80

Neop Sví 85

Spravedlnost pro všechny. 90

Takoví normální mimozemšťané. 95

Hurlatanka. 101

Atlantida. 106

Krux. 111

ZOO na Hezanu. 116

Dlouhá cesta do Věčných lovišť. 121

Deník trosečníka. 126

Na každého jednou dojde. 132

Záhada Jacka Rozparovače. 137

Tunguzska 1908. 142

Selaton Půů. 147

Teoretické základy aplikované debility. 152

Blízké setkání třetího druhu. 157

Skutečné pozadí atentátu na J.F.K. 162

Invaze vetřelců. 167

Jsou mezi námi 172

Ty záhadné kruhy v obilí 177

Ach ty mimozemské únosy. 182

Ges a Gas. 188

Perný den. 193

Velký Porcelánový Svět 198

Zarosův systém.. 203

Malá Gé. 208

Tačof Bledý. 213

Vesničko má středisková. 218

Patálie Djugona Modravého. 223

Další epizody ze života unesených osob. 228

Nekonečný vesmír 233

Ox a Horác. 240

Krátce po poledni, léta Páně 2333. 245

Bajka o Mižvě a Kronovi 250

Léto na Silanu. 255

 

---