Prolog

V Bibli je psáno, že den první stvořil Bůh Nebe a Zemi. Země byla pustá a prázdná, nad propastnou tůní tma a nad vodami vznášel se Duch Svatý. To je myslím dostatečně jasné a není důvod to nijak zpochybňovat. Den druhý oddělil Bůh vody od vod a poručil, aby se ukázala souš a ona se ukázala souš. Třetí den pak Bůh nařídil, aby se Země zazelenala zelení a Země se zazelenala zelení. Následně Bůh využil den čtvrtý ke stvoření Slunce, Měsíce a Hvězd, přičemž pátý den mu zabralo množení všelikých netvorů, vodních živočichů a také jakýchsi létavců. Nakonec šestý den stvořil Bůh Člověka k obrazu svému, čímž tomu nasadil korunu.

Tak takhle to podle Bible zhruba všechno započalo. Osobně se domnívám, že Stvoření světa musela být nehorázná makačka, která by jistě zabrala komukoli spoustu času a námahy, takže si ty úšklebky necháme na jindy. V případě naší planety Země, včetně stvoření Člověka, to Bohu trvalo celých šest dní, což svou kvalitou zhruba tak odpovídá tomu, co každý den vidíme kolem sebe. Akorát to Slunce, Měsíc a Hvězdy mohl Bůh stvořit o den dřív, protože to rostlinstvo mu určitě z třetího na čtvrtý den pomrzlo.

Seminární práce na téma Kondiční alkoholismus

Studiem kondičních alkoholiků se zabývám již mnoho let. Tento sesbíraný materiál, který jsem dával dohromady v řídkých okamžicích střízlivosti, je jedinou kompletní sondou do tohoto nově vznikajícího odvětví. Pohyboval jsem se mezi profesionálními alkoholiky dlouhou dobu a sám jsem se (samozřejmě pouze z vědeckých důvodů) alkoholikem stal. Nebyla to marná oběť. Abyste složitou psychiku alkoholika dokonale pochopili, musíte se stát také alkoholikem, jinak to prostě nejde. To si bohužel dnešní lékaři stále ještě neuvědomují a snaží se vydávat směšné brožůrky o vlivu alkoholu na člověka a závislosti na omamných látkách. Alkoholika ale dokáže plně pochopit zase jenom alkoholik.

1          Každý sobě štěstí kuje

Alkoholizmus se už dávno stal mnoha lidem na celém světě celoživotní láskou. To je povzbudivé zjištění. Už v minulosti se tu a tam objevil kvalitní a svému koníčku oddaný alkoholik, ale skuteční profesionální pijáci se objevují až nyní. Zásluhu na tom má především náš moudrý stát, který svou promyšlenou sociální politikou občany k alkoholizmu přímo nabádá.

Hned na začátek mám pro vás dobrou zprávu. Stát se kondičním, nebo dokonce profesionálním alkoholikem není zas až tak obtížné, jak si možná myslíte. Chcete li vyniknout kupříkladu v kulturistice, musíte chodit do posilovny a tam dlouhé hodiny vzpírat činky. Je to velice náročné nejen na vaši fyzickou kondici, ale hlavně na psychiku. Taková hodina v posilovně se totiž hrozně vleče. Jestli se však rozhodnete pro dráhu alkoholika, musíte sice také denně dlouhé hodiny prosedět v restauraci, ale na rozdíl od posilovny tam čas nádherně utíká.

I s výdrží je to stejné. V posilovně (abychom zůstali u našeho přirovnání) dochází při tréninku po čase k pozvolnému ochabnutí svalstva a následné únavě. U alkoholiků je tomu naopak. Čím déle trénujete, tím větší chuť máte do dalších tréninkových dávek a intenzita i tempo se automaticky zvyšuje. Ano, je třeba leccos obětovat, někde i zatnout zuby, ale jestli nepolevíte, jistě se vám to podaří. Spousty vynikajících borců jsou toho důkazem a jejich vytrvalost dělá čest naší zemi po celém světě.

2          Z palce obra poznáme

A jak se tedy stát dobrým alkoholikem? Je to snadné. Jde v podstatě o to, pít alkoholické nápoje neustále, tedy i tehdy, když pro to není vůbec žádný důvod. V tom vězí veškerý vtip. Prostě musíte docílit toho, aby se z konzumace alkoholu stal váš rytmus dne. Ti, kteří si na každodenní pití nenajdou čas nebo peníze, se můžou s kariérou alkoholika ihned rozloučit. Nebylo by to spravedlivé, kdyby se mezi nás mohl řadit kdejaký amatér.

A kolik je toho nutno denně vypít aby ze mě byl skutečný alkoholik? Tuto nelehkou otázku často slýchávám od mladých nadějných konzumentů. Tedy, jedno vtipné úsloví tvrdí, že alkoholik je člověk, který pije víc než jeho lékař. To je zcela přesné! Kdo pije méně než jeho lékař, je suchar, který mezi pravými alkoholiky nemá co dělat. Snažte se tedy pít nejenom víc než váš lékař, ale víc, než kdokoli koho znáte. To je ta správná cesta. Jenom tak můžete docílit vysoké výkonnosti.

Výkonnost je mezi alkoholiky vůbec vysoce ceněna a nic na tom nemění skutečnost, že většina alkoholiků ani nezná pravý fyzikální význam slova výkon, což znamená vykonanou práci za určený čas. Jinak by toto slovo nikdy nepoužívali, protože pravý alkoholik se práce bezmezně štítí. Je to z toho důvodu, že práce je v přímém rozporu s alkoholizmem. I v tomto ohledu si tedy profesionální alkoholizmus nijak nezadá s jinými sporty, jejichž hvězdy se práce štítí neméně. V tomto ohledu se dají alkoholici považovat dokonce za umělce, kteří taktéž neustále hovoří o práci, ale ve skutečnosti se jí vyhýbají na sto honů, jen aby se mohli věnovat svým radovánkám.

3          Nosí-li Jeníček džbánek, nepustí ho ani Janek

Při pěstování alkoholizmu, stejně jako u každého jiného sportu platí, že čím dříve začnete, tím spíš se dostaví první úspěchy. Bohužel je krutými úředníky omezena věková kategorie začátečníků na osmnáct let. To je hrubá chyba. Každý trenér vám potvrdí, že vrcholový sportovec musí začít už v předškolním věku. Bylo by tedy vhodné zavést první seznámení dětí s alkoholem už v mateřských školkách a ihned se věnovat největším talentům. Dítě, které zvládne dvě pivečka už před svačinou, by mělo být zařazeno do sportovní třídy. Nerozumní zákonodárci však brání jejich rozvoji a tak musí mladí adepti zbytečně čekat až do dospělosti.

Naštěstí je dnešní mládež zdravě zvědavá a proto můžeme často pozorovat mladé talenty, jak nebojácně vstupují do hájemství pravých mužů již roky před dovršením plnoletosti. Je radost sledovat začínajícího mladého alkoholika, jak nedbá žádných omezení a téměř jako pronásledovaný disident v parku s kamarády vytroubí láhev vodky, skryt před pohledem úředníků. To díky nim u nás tato sportovní disciplína nikdy nezanikne a stejně jako v hokeji si podržíme i v budoucnu přední příčky na světovém kolbišti.

Nesnažte se však získat vysokou úroveň sami a bez správného plánu. Je potřeba se organizovat. Stejně jako například v atletice, je i tady nutno pilně cvičit a dodržovat určitá pravidla. Velice důležité je mít cíl, plán a prostředky. Cílem je v našem případě vypěstování kontrolované závislosti, plán spočívá v zapadnutí do správného kolektivu a investované prostředky jsou pak časové a finanční. Stejně jako u jiných profesí i tady snadno najdete starší a zkušenější kolegy, kteří vám rádi poradí při prvních krůčcích. Platit si však takového trenéra (kterých je mimochodem všude dost) je ale velice drahé, proto vám do začátku pomůžu sám.

Pro profesionálního alkoholika je velice důležité mít tak zvanou záminku! Ti, kteří pijí jen tak zbůhdarma a bez záminky (amatéři) to daleko nedotáhnou a brzo umřou. Záminka je totiž psychologická bariéra proti depresím a beznaději, proto ji nepodceňujte. Mezi nejoblíbenější záminky patří: Nuda, těžký den, lehký den, výhra, prohra, jakékoliv narozeniny a manželka. Další vhodné záminky jsou: Zima, vedro, co s načatým večerem a doma už to znám. Na další jistě přijdete sami.

4          Teď holube zrno

Problém nastává, když profesionální alkoholik nemá k alkoholu přístup. Není to problém malý, je to stejně smutné, jako když dítěti vezmete hračku. Každý, kdo někdy viděl střízlivého alkoholika, vám potvrdí, že neexistuje žalostnější pohled. Takový nebožák se podobá rybě na suchu a není mu většinou pomoci. Abyste tedy byli výkonnými profesionálními alkoholiky, musíte dbát na pravidelný přísun alkoholu a umět si poradit i v krizové situaci. Pro tyto případy mějte doma vždy Alpu, silnější kapky proti kašli a hlavně nevyhazujte prošlé kompoty.

Kritická situace nastává v okamžiku, když už skutečně není kde brát. Půjčovat si nemá smysl, protože pravý alkoholik už dluží všem v okolí a nikdo mu nepůjčí. Je sice možné jít se sběrem, ale to pouze v případě ohrožení života, jelikož vydaná energie často úplně znehodnotí to málo alkoholu, které si za sběr můžete pořídit. Častokrát zbývá už jen spolehnout se na dobré srdce jiného alkoholika, kterému se nechce pít samotnému. Naopak deliria tremens, kterým lékaři často hrozí, se nebojte. Jedná se o běžný stav srovnatelný s nachlazením, na který si rychle zvyknete. Je to legrace. Záchvat uběhne jako voda a navíc uvidíte spoustu zajímavých věcí, jako jsou létající sloni, nebo krysy s rybí hlavou.

5          Kdo setrvá, i zlé přetrvá

Oblíbené rčení alkoholiků prý zní: „Hlad je převlečená žízeň!“ Není známo, odkud toto pochybné heslo vzešlo, ale od profesionálního alkoholika jistě ne. Pravděpodobně od nějakého rádoby vtipného amatéra. Skutečný alkoholik je totiž tělem i duší sportovec. A aby podal dobrý výkon, je nutné se pořádně najíst. Jestliže tedy někdy nejí, tak je to především proto, že z ekonomických důvodů jídlo dočasně prohrálo v souboji s alkoholem. Jinak samozřejmě jí a to dokonce velmi často. Hladový alkoholik má totiž tak mizerné výsledky, že je pro skutečné sportovní pití zcela nepoužitelný. Je třeba si tedy povědět, které pokrmy má alkoholik konzumovat a které ne.

5.1       Povolené potraviny

a) Masné výrobky.

Vlastně jediné, co alkoholik skutečně potřebuje, je maso, ze kterého čerpá veškeré živiny. Na rozdíl od jiných sportovců ale nesmí jíst klasické menu. Profesionální alkoholik má konzumovat především tlačenku a utopence. Jiné jídla může jíst jen výjimečně, protože nemají na metabolizmus alkoholika žádný vliv. Přílohu sportovní alkoholik většinou ani nepotřebuje, a když už, tak je opět velice skromný. Ke všemu jí chleba, který ukusuje přímo z ruky.

b) Polévky.

To je základ! Mezi hlavní pokrmy alkoholiků patří polévky, především velice silné vývary. Po ránu jsou pro něho dokonce životně důležité. Není třeba, aby měly nějakou chuť, musí být jen hodně slané a ostré, jinak by je pravý alkoholik necítil. Ráno je totiž alkoholik velice roztržitý a jemným chuťovým nuancím nevěnuje pozornost. Mezi ty nejoblíbenější patří slepičí a hovězí vývary, popřípadě dršťková, nebo gulášová polévka. Konzumují se zásadně vřelé a pod talíř se z praktických důvodů dává igelit.

Byla by ale chyba se domnívat, že alkoholik nemá vyvinuté chuťové buňky. To byste mu velice křivdili. Právě naopak! Alkoholici mají nevyvinutější chuť ze všech známých živočichů. Nevěříte? Tak mu zkuste nalít pražskou vodku z lahve od hanácké. Uvidíte, co se stane.

5.2       Zakázané potraviny

a) Ovoce a zelenina.

Ortodoxní alkoholik se především instinktivně vyhýbá zelenině. Je to z toho důvodu, že zelenina na sebe neváže vůbec žádný alkohol a kromě toho odporně chutná. Navíc i strašně vypadá a podezřele páchne, takže se jí celkem rozumně vyhýbají i všichni ostatní.

Jedinou výjimku tvoří křen a cibule. Tuto zeleninu jí alkoholik před závodem naopak velice často, protože tvoří jediný základ jeho vitamínové výbavy. Mimochodem, avitaminózu krátkodobě řeší i Fernet citrus, ale tuto informaci si raději nechte pro sebe a hlavně ji neříkejte svému lékaři. Nerozuměl by tomu. Opravdový alkoholik nesmí nikdy jíst žádné ovoce a Fernet citrus je pro něj kolikrát jediný způsob, jak se dostat k vitamínu C.

b) Mléko a mléčné výrobky.

Další potravinou, kterou alkoholik bytostně nesnáší, je mléko. Mléčnými výrobky profesionální alkoholik dokonce vrcholně opovrhuje. Jejich odporná bílá barva podrývá samotnou jeho existenci. Nenávist k mléku mají všichni alkoholici vrozenou, stejně jako upíři k česneku.

I v této oblasti však najdeme výjimku, jako obvykle potvrzující to nudné pravidlo. Jsou to tvarůžky, jediná zásobárna bílkovin pravých alkoholiků. Jejich charakteristický zápach na ně působí podobně jako krev na žraloka a proto se při pouhém závanu tvarůžek stahují rozdráždění alkoholici z veliké dálky.

c) Luštěniny.

Jsou možná skvělé pro abstinenty, ale alkoholikovi vysloveně škodí. Kromě toho je pro většinu alkoholiků obtížné udržet je delší dobu na vidličce. Kulaté luštěniny mívají ve zvyku svými nečekanými pohyby zesměšňovat jejich nejistou ruku. Navíc nebezpečně snižují hladinu cholesterolu, kterou si alkoholik léta pracně pěstuje. Proto se luštěninám už z principu vyhýbejte.

d) Cukroviny.

Tady jen krátce. Sladkostí se závodní alkoholik samozřejmě ani nedotkne, tak tuto kapitolu v pohodě přeskočíme. S krajním sebezapřením sice může do kouta zahnaný alkoholik zkonzumovat jisté množství vaječného koňaku, ale i zde se vždy jedná spíše o výjimku.

6          Ráno moudřejší večera

Je statisticky prokázáno, že alkoholici se dožívají nižšího věku než abstinenti. Je to nepochopitelný paradox, protože právě alkoholici často pijí „na zdraví“, měli by se tedy logicky dožívat vyššího věku než kdokoliv jiný. Tato záhada nakonec vedla k teorii, že mezi přípitky a dlouhověkostí neexistuje přímá souvislost. Dalším významným důvodem je skutečnost, že málokterý alkoholik pracuje, nebo se jinak tělesně namáhá. Tělesná námaha je alkoholikům zapovězena a existuje k tomu vážný důvod. Je to prostě proto, že alkohol se konzumuje nejlépe vsedě. V tom to vězí. Kdyby se alkohol kupříkladu konzumoval nejlépe v běhu, patřili by alkoholici společně s gepardy k nejrychlejším tvorům naší planety.

Další velkou nevýhodou alkoholiků je i jejich nepravidelný spánek. Sám jsem jich mnoho viděl spát přímo u stolů, nebo v tramvajích po cestě domů. Spí vlastně všude, jenom ne v posteli. I to je důsledkem jejich nepravidelného života. Pije se přece hlavně v noci, čili, co oko nevidí, to játru nebolí. Z tohoto důvodu má však chudák alkoholik svůj spánkový režim velice nepravidelný. Zbytečné předsudky většině střízlivých lidí neumožňují schrupnout si třeba na zasedání, nebo na WC, ale alkoholik se tím netrápí. Jestli se mu chce spát, prostě usne. Nezáleží mu na tom, jestli zrovna jí, nebo řídí auto. Udělá to a basta. Není tedy divu, že když se spát má, tak mu se nechce a naopak.

7          Kdo zrána políhá, ten večer pobíhá

O místech výskytu alkoholiků vládnou mezi lidmi ještě větší mýty a pověry, než ohledně jejich zdraví a stravy. Většina lidí očekává profesionální alkoholiky tam, kde se vůbec nevyskytují. Častým omylem bývá domněnka, že většina alkoholiků musí pracovat v pohostinství. To je hluboký omyl. Je to stejně naivní, jako se domnívat, že kupříkladu filatelista musí pracovat na poště a současně naprosté nepochopení psychiky alkoholika. Profesionální alkoholik chodí do restaurace trénovat a nikdy by si to neznechutil jakoukoliv prací.

Dalším omylem je laická domněnka, že nejlepší alkoholici se rekrutují z dělnické třídy a chudších vrstev obyvatelstva. Právě naopak. Je to vlastně i fyzicky nemožné, tvrdě makat a současně kvalitně pít. Těžce pracující lidé si prostě přepych alkoholizmu nemůžou dovolit. Ti nejlepší alkoholici se objevují mezi duševně pracujícími. Jsou to především univerzitní profesoři a poslanci, kteří hrdě zvedají vlajku závodního alkoholizmu k nebi. Hned v závěsu jsou umělci a kriminálníci, kteří se poslední dobou taktéž dají považovat za duševně pracující.

Dělníci za nimi beznadějně zaostávají a jejich hrdinské kecy s touto brutální pravdou nepohnou. Je to proto, že řemeslník musí být při práci alespoň částečně střízlivý, aby nic nepokazil. Na rozdíl od nich můžou například profesoři a poslanci bez starosti popíjet, jelikož oni nic nevytváří, a proto taky nemůžou nic pokazit. To je hlavním důvodem k jejich totální celodenní opilosti. Solidních výsledků taky sice občas dosahují i milionáři a bezdomovci, ale u nich se jedná spíše o náhodné nárazové výkony, než o nějaké profesionální ambice.

8          Když se nechceš mrzeti, uč se jazyk držeti

Tvrdí se, že nadměrné požívání alkoholických nápojů způsobuje odumírání mozkových buněk. To je možná pravda, ale nezdá, se že by to platilo i na závodní alkoholiky. Právě naopak se zdá, že zkušení profesionální alkoholici patří mezi ty nejrutinovanější diskutéry, které je v podstatě nemožné o něčem přesvědčit, natož je přehádat. Jejich zajímavé slovní obraty a netradiční logika už přivedly k šílenství nejednoho psychologa. Osobně se domnívám, že alkohol pomáhá otevírat dvířka ke specifické formě geniality, která může být pochopena jedině sama sebou.

Zkuste si tak kolem desáté hodiny večerní zavést řeč v libovolné restauraci s trénujícím alkoholikem a pokusit se s ním o čemkoliv diskutovat. Záhy zjistíte, že ví všechno mnohem lépe než vy. Po jedenácté hodině se dokonce většina alkoholiků stává světovými odborníky na rozpínání vesmíru, zakřivení prostoru, časové dilatace a pomocí latinských výrazů (alespoň se domnívám, že jde o mumlanou latinu) lehce vyvrací veškeré vaše námitky. Závěrečné resumé tedy zní: Se zkušeným alkoholikem je nemožné vyhrát jakýkoliv slovní souboj a všechny pokusy v téhle oblasti se zákonitě musí potkat s neúspěchem.

9          Co hlava, to rozum

Opravdový závodní alkoholik se však uplatní teprve v kolektivu. Existují sice alkoholici samotáři, ale to jsou odpadlíci pochybného charakteru. Pravý alkoholik je družný a veselý kumpán. Rád mluví, a to i v případě, že už někdo jiný mluví, takže se občas stane, že vám mnoho informací unikne. Je to však jedno, protože každá parta závodních alkoholiků má jen dvě témata rozhovoru, které pořád omílají dokola. Za prvé: „Ve vládě sedí samí blbci,“ a za druhé: „Fotbal dneska hrají jenom samí blbci“. Po čase pak dospějí k názoru, že v podstatě i všichni ostatní lidé jsou blbci, na což si připijí. O jiných věcech se baví jen zřídka a po chvíli opět sklouznou zpět k původnímu tématu.

Zajímavé je, že při poslechu závodního alkoholika nestačíte žasnout, kde se dostal ke všem těm zajímavým informacím. Je to proto, že svůj koníček bere velice vážně. Mluví zasvěceně a s jistotou, která odzbrojuje. Musíte mu prostě věřit, protože jinou možnost stejně nemáte. Veškeré pochybnosti jsou zbytečné, jelikož na alkoholikova slova nakonec stejně dojde. Sám vám to asi tisíckrát připomene. A jestli náhodou zavedete řeč na jakoukoliv jinou oblast, opět se ukazuje, že to všechno dobře zná. Začíná větou: „Co ty o tom víš, hňupe!“ a ihned přechází do hlubokých úvah o vašem problému, které zakončí hádkou, nebo rvačkou. Je zkrátka radost s ním diskutovat.

10       Závěr

Největší výhodou kondičních alkoholiků proti jiným občanům je ale především jejich ohromný smysl pro humor. To jim umožňuje brát věci s nadhledem a netrápit se maličkostmi. Stane li se někde například dopravní nehoda, vládne všude chaos a pláč, jen kolemjdoucí alkoholik se dobře baví. Neznamená to, že by byl krutý nebo bezcitný. Jenom to všechno vidí jinak než vy. Hodně barev, zpomalené pohyby jako v grotesce, není divu, že často sklouzne k jízlivým komentářům.

No uznejte sami, není to lákavé zařadit se mezi ty moudré a bodré chlapíky, kteří jsou solí naší krásné země? Přihlášky ke kondičnímu alkoholizmu si můžete objednat přímo na adrese vydavatele, nebo se zeptejte svého lékaře, či lékárníka.

Kapesní příručka pro začínající sebevrahy

Základem veškerých úvah o sebevražedném chování je prostá otázka, proč lidé sebevraždy vlastně vůbec páchají, když nakonec stejně všichni jednou zemřeme. Ten hlavní důvod zřejmě vězí v poměrně běžném přesvědčení, že naše moudrá Duše řídí to pitomé Tělo a může si s ním dělat, co se mu právě zamane. To je však hluboký omyl. Naše Duše je zaměstnancem svého Těla, ne jeho majitelem, musí tedy snášet všechny útrapy stejně pokorně, jako každý jiný zaměstnanec, chce li si zasloužit svou mzdu a nebýt propuštěn.

Přesto k sebevraždám dochází neustále, i když to je víceméně blbost, v případech fanatizmu pak nedočkavost. Lidé páchají sebevraždy jako diví a pojišťovny s tím kromě nevyplacených životních pojistek nic nedělají. Zřejmě v tom bude nějaký háček, řekl bych a je nutné se tím zabývat, ale jak se říká v amerických reklamách, sami to doma nezkoušejte. Jen si přečtěte tuto knihu a pak sami uvidíte, jestli to pro vás má půvab. Takže pokud nic dalšího nenamítáte, konečně si rozebereme ty nejběžnější způsoby opuštění světa vezdejšího, když už jsme zbytečně ztratili tolik drahocenného času neplodným pindáním.

1          Oběšení

Oběšení je nejoblíbenějším způsobem sebevraždy a současně naprostá klasika. Je vhodné i pro řadové pitomce. Z tohoto důvodu je rovnoměrně oblíbeno mezi muži i ženami, jelikož u těchto dvou pohlaví se pitomci a budižkničemové vyskytují nejčastěji. Důvodem této oblíbenosti je tiché a důstojné opuštění světa vezdejšího, které nikomu z pozůstalých neztrpčí život zbytečným úklidem, jak tomu bývá u jiných forem, například u zastřelení. Navíc si sebevrah může své umírání vychutnávat, protože smrt u oběšení nebývá okamžitá.

1.1       Příprava

Seženeme si provaz. Normální pletený provaz, to snad nemusíme blíže upřesňovat, i ten největší blbec na světě přece ví, jak vypadá provaz. Ten provaz nemusí být nutně konopný, jak se někteří lidé naivně domnívají, stačí jakýkoli provaz. Hlavně ať je pevný a ne moc pružný. Přece po smrti nechcete pérovat někde na větvi jako tajtrlíci. Také průměr lana je důležitý a to přímo z těch nejpraktičtějších důvodů. Provaz nesmí být ani tenký, ani tlustý. Tlustý se pořádně nezařeže do krku a ten tenký se může přetrhnout.

1.2       Technologický postup

Základem techniky oběšení je uzavření přístupu vzduchu do plic, spojené s parádním zlomením vazu. Postupujme takto: Nejprve si najdeme vhodný strom. Ani velký, ani malý, tak akorát na oběšení. Potom uvážeme smyčku, přičemž zkontrolujeme, jestli provaz není náhodou poškozen. Následně umístíme jednu jeho část pevným uzlem na vysokou větev a do smyčky vložíme hlavu. Pak jen skočíme. Nevýhodou bývá občasné zachránění náhodným kolemjdoucím, který nerozumě přeřízne provaz. Zřejmě se domnívá, že ten nešťastník do smyčky spadl omylem a nutně potřebuje pomoct. Takové nepochopení je ovšem mezi živými lidmi celkem běžné a nemělo by vás to znechutit.

2          Utopení

Utopení je další skvělé řešení obtížné životní situace. Voda je prostě všude, tedy samozřejmě kromě pouště, ale na poušti se nikdo rozumný o utopení nesnaží, takže je to jedno. Při této technice je důležité dostat jakoukoli vodu do plic a je to. Ale nepokoušete se jen tak dýchat vodu z kohoutku, to nefunguje. Protivný pud sebezáchovy vám neumožní efektivně vdechnout potřebné množství a spoustu jí zbytečně vykašlete.

Ani z estetického hlediska bych vám podobnou aktivitu nedoporučoval. Budete v obličeji rudí jako raci a ani ten účet za vodu bych pak nechtěl vidět. Osvědčený způsob jak se bezpečně utopit, je použít závaží které si připevníte k tělu a potom skočíte do hluboké vody. Na vodníky se nespoléhejte. Jejich existence nebyla dosud vědecky potvrzena.

2.1       Příprava

Sežeňte si provaz a vhodné závaží. Dá se použít téměř cokoli, co má větší hustotu než voda. Vhodný je kámen, kus betonu, ale i starší šicí stroj, nebo kovadlina úplně postačí. Potom si toto závaží pevně připoutejte k nějaké části těla, nejlépe na krk, abyste neměli problémy s odrazem. Také by se to nemělo při skoku uvolnit, proto pořádně dotáhněte uzly. Jestli žádné uzly neumíte, tak k připoutání použijte něco, co potom v panice nemůžete odstranit. Nejlepší je na to prádelní šňůra. Každý, kdo někdy věšel prádlo, moc dobře ví, že když se prádelní šňůra samovolně zauzluje, už ji nikdy nikdo nerozváže.

2.2       Technologický postup

Vezměte si vhodný provaz, zmíněné závaží a hurá k vodě. Vhodné jsou přehrady, opuštěné zátoky, nebo mosty nad hlubokou řekou. Tam si upevněte závaží na vaše ctěné tělo a bez váhání skočte. Moc nad tím nespekulujte, jinak si to rozmyslíte. Výpovědi podobných srabů jsou zdokumentovány, vždycky si najdou výmluvu proč couvnout. A kdyby vám v tom chtěl někdo zabránit, vezměte ho sebou. To ho okamžitě umravní a už za letu toho bude litovat.

3          Zastřelení

Taky velice oblíbený způsob, především z časových důvodů. Je to naprostá rychlovka, žádné courání s provázky tam a zpět. Navíc je to prý bezbolestné. Podle očitých svědků chroptění ustává už po několika sekundách a zastřelenci většinou ani nestihnou v agónii zrekapitulovat svůj dosavadní zpackaný život. Je to vhodné pro křiváky a zakomplexované citlivky, čili pro moderní lidi obecně. Potřebujete ovšem zbraň a to střelnou.

3.1       Příprava

Nějak si seženeme střelnou zbraň, což v naší zemi není nijak obtížné. Jednou z možností je zahrát si s podnapilým policistou poker, nebo si podat žádost. Vhodné jsou pak především revolvery a pistole. Mají malé rozměry a jsou praktické. Můžete sice použít i brokovnici, ale tady už musíte brát ohled na její délku. Pro většinu lidí je brokovnice nevhodná, jelikož tupý výrobce nepředpokládal výstřel na tak krátkou vzdálenost.

Mohutnější zbraně, jako je například bazuka, vůbec nepoužívejte. Je to zbytečné a současně i nebezpečné pro případné čumily, které sice cizí smrt fascinuje, ale oni sami by zde ještě chvíli chtěli zůstat. Nyní pozor, nepokoušejte se zastřelit lukem a šípem. To se vám určitě nepodaří a jenom to prohloubí vaše ctěné deprese.

3.2       Technologický postup

Zde bych Vás rád upozornil, že to není tak jednoduché, jak to vypadá ve filmu. Musíte si nejprve zvolit pro vstřel tu správnou část těla. Vhodné části jsou například mozek (máte li jaký), srdce, nebo jiný životně důležitý orgán. Játra i ledviny jsou taky spolehlivé, jen trochu pomalejší. Když tak uvidíte sami. Naštěstí je u této metody možnost opravy, což je další výhoda. Jenom pozor na to, aby za Vámi nebyl nějaký dražší obraz. To by pozůstalým znechutilo celé dědické řízení.

4          Skoky

Dalším vynikajícím způsobem sebevraždy, u kterého nám navíc aktivně pomáhá gravitace, jsou skoky všeho druhu. Vědecky je tato metoda podložena Newtonovým zákonem, který zatím sebevrahy nikdy nezklamal. A jestliže nám tuto možnost potvrzuje fyzika, nemáte se čeho bát. Přípravy a technologický postup zde neuvádíme, ale jen naznačujeme, neboť skoky obecně v sobě skrývají ohromné možnosti improvizace a tudíž se hodí pro sebevrahy s velikou fantazií.

Způsoby zabití skokem však musíme nejprve rozdělit na dvě základní metody a to ohledně místa výběru. Jsou to zaprvé skoky z výšky a zadruhé skoky pod dopravní prostředky. Pokud to chcete mít na beton, tak skočte na beton a hotovo. To jen tak úvodem.

4.1       Skoky z výšky

a) Výškové budovy.

Tak tady si užijí právě ti sebevrazi, kteří měli za živa rádi vzrušení. Skoky z mrakodrapů v civilizaci v sobě skýtají cosi technického. Samotný let vás jistě nadchne a navíc budete mít i publikum. Někteří po slávě toužící sebevrazi si navíc i chytře zajistí dlouhým vysedáváním na parapetu pozornost médií a umožní tak sledovat jejich čin svým rodinným příslušníkům ve zprávách, čímž je jistě potěší.

b) Propasti.

Pro obyvatele vesnic a menších měst, kde se výškové budovy nevyskytují, je to velice příjemná alternativa. Propasti bývají dostatečně hluboké a jejich stěny jsou navíc na rozdíl od výškových budov plné ostrých výstupků, které sebevrahovi již za letu pořádně pochroumají tělesnou schránku. S publikem je to horší. S bídou nějaká ta veverka.

c) Mosty.

Taky se dají použít, když není kde brát. Navíc pod mostem většinou i něco jezdí a tak to máme pojištěné nadvakrát. Výhodou je, že budete nalezen na rozdíl od propasti okamžitě a tím odpadne únavné tlení vašich pozůstatků. Navíc existuje i malá naděje, že ten most potom pojmenují po vás, ale moc na to nespoléhejte, abyste po smrti nebyli zklamaní.

4.2       Skoky pod dopravní prostředky

a) Vlak.

Od devatenáctého století zřejmě ten nejoblíbenější způsob, proto jsem ho dal mezi dopravními prostředky na první místo. V podstatě se dá říct, že železnici využívají sebevrazi tak často, že by se drahám vyplatilo vydávat na tyto činnosti permanentky. Navíc je to velmi jednoduché. Stačí umístit své tělo na koleje takovým způsobem, aby vlaková souprava poškodila nějakou důležitou část vašeho těla, načež máte vyhráno.

b) Automobily.

Méně oblíbené, ale naprosto vyhovující řešení. Zde jedna rada, dávejte přednost nákladním vozidlům, je to praktičtější. Když však nic jiného nejede, hupsněte klidně i pod osobák. Ale pozor, hlavně ne v zatáčce. Tam někteří řidiči snižují rychlost a tím je i síla nárazu do Vašeho těla značně menší.

c) Jiné dopravní prostředky.

Vhodné jsou tramvaje, stavební stroje a parní válce. Jejich obsluha si navíc odpočine a získá vyšetřováním čas na svačinku, se kterou před směnou nepočítali. Toho, že byste jim mohli způsobit trauma, se neobávejte, jsou zvyklí. Naprosto nevhodné jsou naopak jízdní kola a skateboardy. Pod ty neskákejte!

5          Podřezání žil

Tak to je paráda! Velmi často se používá ve filmech, protože současní diváci prostě milují krev. (Samozřejmě cizí.) Taky hlava zvrácená dozadu, což je charakteristické pro tuhle metodu, je hrozně bere. Účelem podřezání žil, je snížit obsah krve v žilách pod kritickou mez. To spolehlivě zastaví srdeční a u inteligentů dokonce i mozkovou činnost. Ani tato metoda není moc bolestivá, jedinou nevýhodou je poměrně značný svinčík kolem těla oběti.

5.1       Příprava

Napusťte si vanu teplou vodou. Jestli vám zrovna teplá neteče a Vy nechcete čekat, napusťte si ji studenou, ale pak raději spěchejte, ať se před smrtí zbytečně nenachladíte. Tady pozor! Připravte si před ponořením vhodný řezný nástroj, jinak budete muset zbytečně vstávat a cákat všude kolem. Vhodná je žiletka, břitva, ale v nouzi postačí i obyčejný kuchyňský nůž. Ten na stejky, který stejně jinak nepoužíváte, bude v pohodě.

5.2       Technologický postup

Zde je zase důležité si uvědomit, kde správně říznout. Ne každá tepna nebo žíla, má ten správný průtok. Naštěstí existují učebnice anatomie, kde se můžete poučit. Vybírejte si ty červeně zbarvené (tepny) a vyhýbejte se modrým (žíly). Cévky úplně ignorujte. Například pokusy vykrvácet z nosu jsou otravně zdlouhavé a mnoho jiných míst zase zbytečně bolí. Ideální je krk nebo zápěstí. Tady radím neexperimentovat a dodržet osvědčené způsoby.

6          Otrávení

Slušný a klidný způsob smrti, který je značně oblíbený především mezi aristokracií. Je to spravedlivé, protože aristokracie jen svou existencí otrávila život většině lidstva. Zde si zase rozdělíme tyto metody z hlediska výběru účinné látky a provedení opět jen naznačíme, protože je u těchto metod podružné.

a) Plyn.

Má ho doma každý. Nejprve vás udusí a pak ještě vybuchne, proto Vás i po smrti budou sousedi milovat. Každý má přece rád bytové rekonstrukce. Večer umístíte postel ke sporáku, pustíte všechny kohoutky naplno a pak si dáte zaslouženého šlofíka. A to je skutečně vše. Ráno už se neprobudíte, protože vám zemní plyn rozkošně zaplní plicní sklípky a zamezí přístupu kyslíku do krve. Přesně tak jak jste si to vždycky přáli. S vypínáním zvonku si taky nemusíte dělat starosti, to už nebude váš problém.

b) Jed.

U jedů bohužel vznikají menší problémy se získáním materiálu, jelikož získat účinný jed dnes není nikterak snadné. Existují v postatě jen dva osvědčené způsoby. Mít známého v lékárně, nebo v zoologické zahradě. Váš věčně nasraný lékárník vám cyankáli jistě rád připraví. A co se týče té zoologické zahrady, určitě tam mají nějakou jedovatou havěť, která vaše sebevražedné choutky plně uspokojí. Doporučil bych v oddělení plazů dráždit Kobru královskou bosou nohou. Ještě lepší by byl Tajpan. To by mělo určitě klapnout, je to šikula, který má stoprocentní úspěšnost.

c) Potraviny.

Smůla, přátelé. Nafouklé konzervy už nemají díky moderním stabilizátorům tu správnou účinnost a i jídlo v restauracích nižších cenových skupin se v poslední době zlepšilo, a proto se na tuto možnost nedá spoléhat. Otravy botulotoxinem tak už bohužel patří minulosti a vy se musíte poohlédnout jinde.

d) Léky.

Tady je situace nejlepší. Lékaři ve snaze získat co největší počet bodů rádi zasypou pacienta hromadou léků, o jejichž účinku mají jen mlhavé znalosti a vědomosti. Spíš je přidělují podle barvy, zdá se mi. Čím barevnější léky, tím nebezpečnější jsou, to si zapamatujte. Každý běžný občan má jistě doma hory prášků s nevyslovitelnými názvy. Snězte je všechny na posezení a ráno uvidíte.

7          Hladovky

Zde jen stručně. Nikdo, kdo drží hladovku, to nemyslí se smrtí vážně. To je snad jasné, jinak by využil výše uvedených technik a zbytečně to neprotahoval. Je to obyčejný vyděrač, který doufá, že pomocí soucitných spoluobčanů dosáhne svého chlípného cíle. Ani bych to zde neuváděl, kdyby to nevzbuzovalo občas zbytečnou pozornost médií, které jako obvykle nafouknou banalitu do obřích rozměrů. Vůbec s tím nezačínejte, je to volovina.

8          Alternativní metody

Tato kapitola je na rozdíl od té předchozí zajímavá, ale téměř neprobádaná. Sebevraždy se totiž dají páchat i jinými způsoby, než přímým sebevražedným činem. Prostě uděláte něco, co nemá přímou souvislost s vaším životem a přesto v krátké době záhadně umíráte. Nikdo neví, proč k tomu dochází, ale stává se to tak často, že je nutno to zde uvézt jako jednu z možností sebevražedného počínání. Děje se tak většinou volbou jedné z následujících profesí:

a.) Práce novináře v Rusku.

b.) Podnikání s ropnými produkty.

c.) Politická angažovanost v muslimských zemích.

Je skutečnou záhadou, proč zrovna tito lidé za tajemných okolností umírají. Zřejmě v tom mají prsty nadpřirozené síly. Jestliže tedy chcete s velikou pravděpodobností zemřít, zvolte si zmíněné zaměstnání. Tady to má však onu nevýhodu, že si nemůžete zvolit den smrti podle sebe, ale musíte čekat. Nebude to však trvat dlouho. Všechny zmíněné aktivity nutně vyústí ve vaši smrt během několika málo týdnů.

9          Harakiri

Tomuhle roztomilému způsobu věnujeme taky celou kapitolu. Pochází původně z Japonska, kde se mu také říká Sepuku. Sepuku je vhodná především pro veřejně činné lidi, jako jsou zkorumpovaní politici. V naší zemi se bohužel Sepuku nepoužívá a místo toho přistižený politik dostává nálepku kontroverzní zastupitel. Ve funkci pochopitelně setrvává dál, přičemž ze svého selhání vždy vyvodí politickou odpovědnost, ať už se tím termínem míní cokoli.

9.1       Příprava

Smyslem harakiri je otevřít si břišní dutinu takovým způsobem, aby se vnitřnosti mohly dostat ze svého těsného vězení. Těm útlocitnějším povahám doporučuji nečekat, až jim vnitřnosti samy svou váhou vypadnou, ale trošku jim ještě pomůžeme rukou. Tím se všechno urychlí.

Nejprve si koupíme malý japonský harakiri kobereček, rituální nůž se symbolem draka, nebo velmi ostrý meč katana. Řezat se obyčejným kuchyňákem je pod úroveň vznešených japonských tradic. Nařídíme si budík na čtvrtou ranní, abychom nezaspali, a vše rozložíme na terase. Kobereček dospod, meč po pravé straně a vycházející slunce před námi.

9.2       Technologický postup

Klekneme si na kobereček. To je důležité, vykonávat harakiri rozvalený na pohovce je do nebe volající nadutost. Potom upřeme zrak směrem k Východu a za krásného ranního rozbřesku si procítěně rozřízneme břicho. Raději trošku přitlačíme, zejména máme li nadváhu. Vnitřnosti pak vypadnou na podlahu a my na ně spadneme. Tím je vše hotovo. Potom už zbývá jen čekat, než proběhnou nezbytné fyzikální procesy, vedoucí k naší smrti. Při této příležitost bych jen rád připomněl další japonskou lahůdku, a to kamikadze. Tu však mezi sebevraždy neřadím, protože člověk, který dobrovolně vstoupil do armády, není sebevrah, ale jen idiot s nejasnou budoucností.

10       Sebevražedné atentáty

A na závěr si dáme speciální kapitolu. Sebevražedné atentáty jsou současný celosvětový fenomén, který vrhá zcela nové světlo na mezilidské vztahy. Někteří lidé si zřejmě myslí, že když už musí zemřít, tak proč jít na věčnost sami. Asi jsou příliš společenští, než aby se při cestě na druhý břeh neobklopili spoustou jiných pasažérů, se kterými si můžou při čekání na věčnosti povídat. Problém bývá v tom, že se jich většinou neptají, jestli mají o podobnou cestu zájem.

10.1     Příprava

Koupíme si letenku a dynamit (na Středním východě jsou místa, kde koupíte obojí v akci). Malá rada, necitujte u toho Korán, nedostanete slevu. Potom si pořiďte houslový futrál a dovnitř dejte ten dynamit v ruličkách. Kontrole na letišti prostě řeknete, že to jsou Katowické Rurki, což je oblíbená pochoutka všech houslistů a teroristů. Chvíli popřemýšlí a potom vás nechají jít, aby se neztrapnili.

Se svým zkontrolovaným kufříkem v klidu nastoupíte do letadla a dáte ho do úložného prostoru nad hlavami vašich spolupasažérů. Klidně jim můžete popřát šťastný let, to se s Koránem nevylučuje. Do vzletu však prosím nic dalšího nepodnikejte. Je to stejné, jako s čuráním ve vlaku, až za pohybu!

10.2     Technologický postup

Takže nejprve po propašování bomby na palubu uneseme letadlo. Je to jednoduché, piloti budou ochotně spolupracovat v očekávání neuvěřitelné bžundy. Ani nemusíte mít zbraň, v dnešní udatné době se Vám to podaří i pomocí lízátka. Stačí ho jenom držet v kapse a zbabělá posádka udělá vše, co chcete.

Nějaký hluboký myslitel by si nyní možná pomyslel, že když chcete letadlo odpálit, proč ho před tím unášet? Takové myšlení je pro amatérské teroristy typické. Publicita dodává jejich práci hlubší rozměr, protože díky záznamům z černých skříněk vznikne nový dokument. Nad oceánem si proto v klidu dají ořechový zákusek se šlehačkou, naoko unesou letadlo, které stejně nechtějí, vydají pár prohlášení a teprve až potom odpálí tu nálož dynamitu. Svět tak bude spasen, ať se mu to líbí, nebo ne.

            Závěr

Tak a už jsme na konci. Teoreticky byste tedy měli být na váš skon perfektně připraveni a doufám, že to nezvoráte. Taky chovám naději, že vám tato příručka pomůže ke správné volbě ukončení vašeho důležitého života a vy zakončíte své pozemské putování k plné spokojenosti pozůstalých. Určitě se to podaří.

Praktické provedení ponechám plně na vás, tak mě nezklamte. Klidně to vezměte popořadě a uvidíme, jak daleko se dostanete. Vsadím se, že budete se svým skonem plně spokojeni, stejně jako vaši dědicové. No a v případě, že by vás nějaká z výše uvedených vychytaných metod přesto zklamala, můžete zasílat stížnosti na adresu vydavatele, nebo mě chodit strašit.

Mňam, aneb prima vařečka

Po určitou dobu svého truchlivého života jsem pracoval v jednom místním luxusním hotelu, kde se mi podařilo nahlédnout pod pokličku gastronomického tajemství moderních restaurací. To tajemství spočívá v dokonalém zužitkování všech stravitelných surovin, za spoluúčasti několika fíglů, se kterými vám vbrzku seznámím. Není to nic složitého, stačí se jen zbavit několika trapných předsudků a máte vyhráno.

Nějakou tu lepší restauraci navštíví občas každý z nás, v těch smutnějších případech jako zaměstnanec, v těch veselejších jako host. Je to paráda, posadit se do polstrované židle a nechat si servírovat na tisíckrát použitém porcelánu vyhlášené pochoutky. Ale zdání klame. Nevěřte přepychovým tapetám ani názvům pokrmů. Chudák losos se už dávno nevyrábí z lososa a cokoliv s francouzským názvem nemá s Francií nic společného. Ale jinak je to v pohodě, takže by vás následující řádky rozhodně neměly překvapit.

1                    Polévky

Polévky mají za úkol připravit náš žaludek na hlavní jídlo dne. Ve skutečnosti to nepotřebujeme, náš žaludek by jistě zvládnul hlavní jídlo i bez vedlejšího jídla, ale takhle jsme byli všichni vychováni. Osobně se domnívám, že je to z toho důvodu, že naši předkové měli strach jíst na lačný žaludek. V konečném důsledku to nevadí, alespoň zužitkujeme suroviny, které nám při nákupu a přípravě hlavního jídla zbyly.

1.1       Vývarové polévky

Suroviny: Hromada libovolných masových odřezků, jakéhokoli stáří a původu, sůl, pepř, nudle, a zbytky všech možných druhů kořenové zeleniny, která se nedá použít jinde.

Podobnou polévku jste jistě jedli už mnohokrát a vždy má stejnou chuť. Jak je to možné? Je to tím, že všechny kuchyně používají stejný recept na její přípravu, totiž zužitkování zbytků masa, vzniklých při přípravě hlavního jídla. Vážně, žádná kuchyně na světě si nepořizuje extra maso k přípravě vývaru, to by byli blázni. Prostě se vezmou všechny odřezky za celý týden a hodí se do hrnce s vodou. Jakmile voda zavaří, zbytky přestanou smrdět. (Pokud smrdět nepřestanou, přidáte česnek a máme báječnou česnekačku.) Podle toho kterého masa je více, jestli drůbežího, nebo hovězího, vzniká drůbeží, respektive hovězí vývar. Pokud nevíte, kterého masa bylo více, vzniká vývar.

Tyto vývary jsou takový základ, ze kterého potom kuchaři kouzlí hotové polévky rozličných názvů, jako slepičí, italská, francouzská, či risi-bisi. Nakonec se do vývaru vhodí několika kostek bujónu a kousků zeleniny, po němž následuje servírování s trochou nudlí. Když hosty nudlové vývary omrzí, přidá se místo nudlí hrst čehokoliv. Takhle vznikají všechny hrstkové polévky na světě. Další oblíbenou přísadou je kapání, k čemuž se používá vše, co zrovna kape. Celý proces trvá asi tak patnáct až dvacet minut, bez ohledu na cenu polévky.

Zde bych zmínil takzvanou polévku želví, jejíž cena dosahuje výše ojetého automobilu. Vážně si myslíte, že hlavní ingrediencí při výrobě želví polévky je želva? Tak to jste mimořádně naivní tvorové.

1.2       Zahuštěné polévky

Suroviny: Zbytky včerejší omáčky, brambory, mouka, zelí, luštěniny, to divné vzadu spíže, co nikdo neví co to je, a podobné pochutiny.

Přesnídávkové polévky jsou velmi oblíbené a vznikají takto: Nedojedený guláš, nebo omáčka se zbytky masa ze včerejška, se sesbírají do největšího hrnce, postaví na plotnu a vše se zalije osolenou vřelou vodou. Na povrchu vznikne pěna, ale žádný strach, za několik minut zmizí. Potom se přidá hodně papriky a nakrájené brambory, které se vaří do měkka. Toto je základ všech gulášových a frankfurtských polévek na celém světě. (Pouze u dršťkových zaměníme brambory za dršťky, to je snad jasné.) Zbytek je jen o jíšce a nějakém tom koření. A pokud je onen gulášovitý produkt stále hnusný, přidá se tam zelí (čímž vznikne zelňačka), nebo řepa (což se nazve boršč). Pak už se hnusné chuti nikdo nediví.

Mezi přesnídávkové polévky patří pochopitelně i veškeré luštěninové polévky, které taky dobře znáte. A světe div se, všechny se dělají stejně. Použije se jíška, voda s rozmočenými luštěninami a starý dobrý bujón. Všichni strávníci jsou pak spokojení a úplně připravení na hlavní dlabanec dne. Takové přeplňované gastronomické turbo.

2                    Předkrmy

Předkrmem rozumíme malé množství chutného pokrmu, který podáváme po polévce zejména v luxusnějších restauracích. S podáváním předkrmů je spojena i menší psychologická záhada. Proč vlastně jíme předkrmy? U polévek to chápu, je to dáno historicky, ale proč ten mezistupeň? To se skutečně neumíme najíst hlavního jídla bez dalšího zbytečného jídla? Bohužel, v luxusních restauracích to jinak nejde.

2.1       Studené mísy

Suroviny: Jakékoli vychlazené masové a uzeninové zbytky po obědě, všudypřítomná zelenina, oschlá vařená vajíčka a nakousnuté okurky.

Tak studenou mísu bych vám jako předkrm rozhodně neradil. Ve všech restauracích světa totiž stojí u dřezu na mytí nádobí pracovní síla s jasnou instrukcí, častokrát napsanou i na stěně: „Všechny větší a odkrojené kousky masa, které rozmazlení hosté nechali na talíři, umístíte na tác vedle dřezu, ty menší a nakousnuté se vhodí do připraveného hrnce vedle tácu!“ Z tácu se draftují kandidáti na studené mísy, z obsahu hrnce pak bude výtečná sekaná. Jak to vypadá v praxi? Máme zde jeden částečně nedojezený biftek. Vyhodit ho? Ani nápad, je to výborná surovina ke krájení. A co tyhle tři okurky? No problémo, opláchneme je a objeví se na talíři ještě jednou.

Samozřejmě je důležité odřezat případné stopy zubů, vše nakrájet na plátky a pěkně naskládat, ale takhle vzniká základ každé oblohy či mísy. Mimochodem, je velmi pravděpodobné, že obloha na vašem talíři udělala toto kolečko několikrát, jelikož Češi zeleninu moc nemusí. Staré vajíčka ze švédského stolu jsou taky vděčnou ozdobou, takže jestli chcete poradit, nikdy si nedávejte žádné obložené mísy, ať už se jmenují jakkoliv.

2.2       Sekaná rolka

Suroviny: Kyblík libovolných okousaných zbytků z talířů, vše co zbylo v hrncích, sůl, pepř, cibule a listy salátu.

Rolky jsou dalším gastronomickým fenoménem moderní doby, který doma nikdy neochutnáte, protože nemáte ten hrnec od dřezu. Rolky mají tvar bochánku, od velikosti prstu, až po čtvrtmetrové macky, s proměnlivou chutí. Je to z toho důvodu, že v žádné restauraci se jako hlavní surovina k přípravě sekané rolky opět nic konkrétního nenakupuje. Není k tomu důvod. Čeká se, až zbytky, které se svou velikostí nehodily k přípravě studených mís, naplní hmotnostní minimum pro celodenní menu.

Ty zbytky se pak úplně semelou na kaši. Je úplně jedno, kolik je tam masa, jaké byly přílohy, nebo dokonce omáčky. Vznikne nám kašovitá hmota, které se silně okoření, zahustí strouhankou a dá se to péct na dvacet minut do trouby. Vznikne nám naprosto úžasná sekaná rolka, nebo alespoň nádivka do jiných pokrmů. A když se to nakonec zabalí do listu salátu, všichni se můžou štěstím pominout. Ve světě vyšší gastronomie není nic důležitějšího, než to, jak pokrm vypadá, jeho podstata je pak již věcí podružnou, to aby si pracháči náhodou neuvědomili, že jí v podstatě totéž, jako ta chudá chátra, akorát lépe zaonačené a okořeněné.

3                    Hlavní jídla

Příprava hlavních jídel má v Čechách opravdovou tradici, jelikož Češi jsou pažravci pažraví. Někdy se můžeme setkat s vynecháním určitých chodů, ale hlavní jídlo se připravuje vždy. Jedná se o pokrmy vesměs masité a přílohy pak bývají velmi tučné, zejména od výpeku z masa. Mimochodem, všimli jste si toho, že minutky připravované doma mají úplně jinou chuť, než ty v restauracích? Je to z toho důvodu, že doma používáte čerstvý tuk, který po smažení vylijete. V restauracích se tato běžná chyba nedělá, proto je chuť všech masitých pokrmů tak zajímavá. Pokud si chcete i doma dopřát onu zvláštní chuť, nevylívejte použitý olej, ale skladujte ho v nějakém starším rendlíku. Po čase si na něm udělejte biftek a ejhle, bude najednou chutnat jako ze čtyřhvězdičkového hotelu. Nejoblíbenější jsou následující chuťovky.

3.1       Katův šleh

Suroviny: Několik podezřelých a oschlých okrajů z kýty libovolného savce, pikantní marináda, přepálený olej a opečené brambory z jiného jídla.

Při nákupu surovin ve velkém vždy koupíte něco, co v podstatě nechcete. Bývá to kůže, žíly, šlachy, oschlý okraj, zkrátka takové ty věci, které by mohly zákazníka esteticky znechutit. Pokud byste jim je naservírovali nezakamuflované, nebyl by to právě příjemný pohled. Tyto věci se proto nakrájí na kostky a ponoří do marinády, (většinou se jedná o kari, nebo chilli) která má za úkol zcela umrtvit chuťové buňky a zrychleným hnilobným procesem usnadnit kousání. Pak se směs bleskově osmahne na pánvi a podává se s opečeným bramborem.

Název pokrmu Katův šleh není náhodný. Kdyby host náhodou zemřel, může se personál vymluvit na kanadský žertík a místo vězení vyváznout s podmínkou. Jsem si jist, že už se to několikrát stalo. Paradoxně to bývá nejdražší částí menu, jelikož kuchař musel samostatně přemýšlet, jak to celé nazvat.

3.2       Smažená flákota

Suroviny: Zapáchající krkovička neznámého původu, trojobal, hranolky a zelená petržel.

Smažená jídla se dělají jen z jednoho jediného důvodu. Když chceme zakrýt skutečný vzhled pokrmu! Pěkné maso by žádný kuchař nikdy neobalil, to dělají jen lidé doma, kteří už to maso viděli. Takže provozní vedoucí nakoupí u řezníka 10 kg krkovičky, ale část je zažloutlá, žilnatá, plná šlach a zkroucená. Udělá se tedy řízek, k jehož přípravě se používá ztvrdlá houska (o které není v žádné kuchyni nikdy nouze), prasklé vejce (jenž se nehodí k vaření) a mouka.

Výsledkem bývá těžko ukrojitelný plátek tenkého průřezu s chutí přepáleného oleje. Nevěříte? Tak proč se usmažený řízek vždy krájí mnohem hůře, než plátek masa neobaleného, he? Není to kvůli strouhance, ta klade sama o sobě minimální odpor, je to šlacha, mimochodem dobrá na klouby. Pokud je výsledek stále ještě úplně strašný, servíruje se k smažené flákotě tatarka, která to zachrání. Zelená petržel se pochopitelně nejí, je talíři pouze z toho důvodu, aby rozptýlila vaši pozornost.

3.3       Tajemství šéfkuchaře

Suroviny: To je právě to tajemství, častokrát i pro šéfkuchaře. Z toho důvodu bývá toto jídlo častokrát tím jediným stravitelným.

Takže jestli máte rádi tajemství, tak tady si skutečně zgustnete. Jídla tohoto typu jsou velmi drahá a říká se jim minutky, jelikož zkušenému kuchaři trvá asi tak minutu, než kořením zamaskuje mrtvolnou pachuť. Tajemství se tomu říká proto, že většinou ani sám kuchař neví, jaká je původní surovina. Vzniká tak, že při pravidelném měsíčním odmrazování ledničky najde kuchař vzadu úplně zmrzlý a jinovatkou pokrytý kus něčeho. Ten kus se rozmrazí, potře česnekem a zkušebně zprudka osmaží. Když u smažení nezačnou pracovníci kuchyně slzet, hodí se k tomu hranolky a ihned se to expeduje, než to znovu oschne. Poznáte to podle toho, že na talíři se objeví lžíce ostré hořčice. Pažravý zákazník si do ní ukrojený pokrm namáčí a díky tomu nemá ani ponětí, co vlastně doopravdy jí, nicméně jeho život ohrožen není. Díky dlouhému pobytu v mrazáku již odumřely všechny potenciálně nebezpečné bakterie.

4                    Moučníky a poháry

V české kuchyni se moučníky vyskytují velice zřídka, jelikož Češi jsou především masožravci. To ale neznamená, že by moučníky byly při volbě menu nějak méněcenné. Jejich úkolem je při hostinách obohatit počet chodů a vůbec tak nějak celkově přispět k obezitě národa. Na rozdíl od ostatních pokrmů se podávají až najezeným zákazníkům, kteří případné nedostatky přičítají zkaženému žaludku. Jako příklad si uvedeme jednu velice oblíbenou sladkou tečku.

4.1       Pohár se šlehačkou

Suroviny: Nahnilé ovoce a zelenina, zatuchlé sýry, navlhlé ořechy a šlehačka. Je možno použít i zbytky kuřete, drůbeží poháry jsou taktéž oblíbené.

Veškeré poháry jsou básní fantazie kuchařů. Všechno, co nesnědli hosté ze švédských stolů při večerní pařbě podnikatelů v hotelech, například ohryzaný ananas, naměklé banány, kousky sýrů, zbytky vajíček, šunky a salámy, vše se využije. To vše se pak krájí na kostky, zalije šlehačkou a posype strouhanou čokoládou. Vznikají tak poháry ovocné, zeleninové, sýrové, nebo šunkové, zkrátka radost pohledět. Šlehačka dělá z každého pokrmu pochoutku. Někdy si myslím, že i nakrájená pneumatika, hojně pokrytá šlehačkou, by zcela uspokojila průměrného zákazníka, ale to jen tak na závěr, jako malá rada.

5                    Epilog

Doufám, že tato ministudie udělá radost všem potenciálním zákazníkům, kteří neradi plýtvají potravinami, a současně i začínajícím majitelům restaurací, kteří hledají inspiraci ohledně progresivních receptur. Vždyť je to hřích, vyhazovat jídlo. Etické problémy s tím spojené jsou jen trapným předsudkem, který je srovnatelný s odporem Židů ke konzumaci vepřového masa. Každý chemik vám ochotně potvrdí, že je v podstatě úplně jedno, co právě jíte, je li to organického původu a nejedovaté.

Jo a ta třeba ta sekaná ze zbytků, o které jsme hovořili před chvílí, může být dokonce i kvalitnější, než ta čerstvá, kterou si koupíte v supermarketu. Může totiž obsahovat luxusní zbytky, například nedojedenou čabajku, tatarák setřený z topinky, kousky humra, čili jídla, které byste si normálně nemohli dovolit. V té kupované jsou většinou jen šlachy a kousky kůže, ale nemějte žádné obavy, kuchaři nejsou traviči, jenom mají mnohem větší praktické zkušenosti v ušlechtilé gastronomické oblasti.

Předsudky zkrátka většině lidem velí nedojedené pokrmy vyhazovat. To je chyba! Jejich energetická hodnota se přece nikam neztratila. A na závěr malé upozornění. Kdybyste přesto prohlédli a poslali talíř zpět do kuchyně k nápravě, jen si pohoršíte. Dostanete totéž, plus jako bonus nějakou tělesnou tekutinu od kuchaře, v lepším případě z úst. Proto buďte rádi, že vám ještě chutná a raději se moc neozývejte. A to je asi tak všechno, co bych vám chtěl ohledně veřejného stravování sdělit.

Seznam nejběžnějších povahových vlastností takového typického Hlupáka obecného

Po mnoha úpěnlivých prosbách ze strany nejširší veřejnosti jsem se konečně rozhoupal ke zveřejnění svého proslulého Seznamu nejběžnějších povahových vlastností takového typického Hlupáka obecného, v současnosti snad nejrozšířenějšího lidského typu. Určitě jste jich v životě viděli i slyšeli spousty. Chodí v montérkách i v obleku. Mudrují nejen za vysokoškolskou katedrou, ale také v zaplivaných hospodách. Na operačních sálech jsou k vidění ve stoje i vleže, a dokonce je můžeme najít i ve vládě, kterou mimochodem zaplnili zcela. Tak mocnou pozici dokázali zaujmout. A jelikož už o tomto celosvětovém fenoménu nelze déle mlčet, vznikla tato drobná studie. Ještě před zveřejněním Seznamu si ovšem ty naše milé Hlupáky obecné nejprve rozdělíme do základních sociologických skupin a teprve potom popíšeme jejich základní vlastnosti.

1          Věk

Věk není pro určení kvalitního Hlupáka obecného příliš důležitý, jelikož čas nad nimi nemá žádnou moc. Z toho důvodu taky nejsou Hlupáci obecní věkem nijak omezeni a rovnoměrnost jejich výskytu je plynule rozprostřena mezi všechny generační vrstvy. Můžeme je najít v jeslích i v domovech důchodců. Naprosto přirozeně přecházejí od dokonale tupých batolat až po úplně vygumované důchodce. Ve středním věku bývají nejaktivnější a tudíž nejvíc na očích, ale to neznamená, že by jich bylo v tomto věkovém období nejvíc. Jenom mívají ve zralé etapě života více odvahy k vlastním, většinou hloupým názorům. Je to způsobeno tím, že zatímco plínky a šediny dokážou tupost proměnit v roztomilost, oblek a kravata ji naopak zdůrazňují.

2          Pohlaví

Tady je situace naprosto stejná, i přesto, že spousta lidí tvrdí něco jiného. Pohlaví taktéž není při narození takového typického Hlupáka obecného rozhodující, jak si to často myslí především kulturisti a modelky, kteří se od pradávna navzájem obviňují z intelektuální méněcennosti. I přesto, že jsou obě tyto skupiny zřejmě v právu, skutečnost je taková, že Hlupáci obecní se rovnoměrně pohybují mezi obojím pohlavím přibližně ve stejné míře. Z toho vyplývá, že pokud má někdo dojem, že opačné pohlaví je blbější, má samozřejmě pravdu, ať je jakéhokoliv pohlaví.

Problém nastává, když se nějaká osoba rozhodne popřít svou vlastní identitu a začne si razit vlastní cestu pomocí nějaké pomatené šovinistické filozofie. Ženy, které se vyzbrojí slovníkem dlaždiče a občas oduševněle plivnou na podlahu, jsou toho smutným důkazem. Je to stejně odpudivé, jako kdyby se nějaký muž nasoukal do podvazkového pásu a nasadil si podprsenku. Taková osoba potom patří mezi Hlupáky automaticky.

3          Výskyt

Jedním z největších omylů lidstva je utkvělá představa, že ti největší Hlupáci obecní se vyskytují mezi podřízenými pracovníky a lidmi s nižším vzděláním. To ovšem není pravda ani náhodou. Ty nejkvalitnější Hlupáky potkáte vždy ve vedoucích funkcích a často také bývají patřičně otitulovaní. Doktory a inženýry se to mezi nimi jen hemží. Je to z toho důvodu, že k hlouposti patří neovladatelný pud všechno řídit a organizovat. Takový ortodoxní Hlupák nedá pokoj, dokud není povýšen, jinak nedá svému okolí pokoj. To je ovšem hrubá chyba, jelikož po zákonitém povýšení se správný Hlupák nejenže neuklidní, ale naopak začíná sršet zvýšenou aktivitou. Chce okamžitě všechno měnit podle svého, vždy zná správný recept. Jedině on ví, jak vše nejlépe uskutečnit a pokaždé má po ruce vhodný termín, jak správně nazvat to, čemu v podstatě nerozumí.

Někdy se mu však kariérní postup nepodaří a občas i velice kvalitní Hlupák setrvává po celý život v podřízené funkci. Často se tím trápí a usiluje alespoň o uznání. Možná že jste někdy zahlédli takového Hlupáka oblečeného v montérkách, smutně sedícího u piva a nadávajícího na vše kolem. To je on, typický Hlupák obecný, který sice všechno ví, všechno zná, od všeho má klíče, ale nikdo ho neposlouchá. Proč to tak je si vysvětlíme podrobným rozborem jeho povahových vlastností.

4          Vlastnosti

Předchozí řádky byly spíše informačního charakteru a měly vás připravit na to, že ani věk, ani pohlaví a dokonce ani výskyt v jistých sociálních skupinách z vás Hlupáka automaticky udělat nemohou. Jsou to jen údaje pro statistiky, mezi nimiž se to mimochodem Hlupáky taktéž jen hemží. Jsou to především povahové vlastnosti, které ho neomylně zařazují takového typického Hlupáka obecného do jeho kategorie, kterou již nikdy neopustí.

4.1       Ambice

Na počátek známý fakt: Hlupáci obecní jsou vždy ambiciózní! Přímo prahnou po metách a uznání a jsou ochotní pro to udělat cokoliv. Vysvětlení se nabízí samo. Každý kvalitní Hlupák se bojí, že bude jako hlupák odhalen, což je paradox, protože to o něm stejně každý ví. Jeho snaha získat si pověst mudrce, se tak ponejvíce odráží v častém používání cizích slov, kterým nerozumí a hádkám o nepodstatných hovadinách, které zase tvoří základ jeho chápání světa.

S tím se pojí jedno důrazné varování. Hlupák obecný naprosto nesnese jakýkoliv odpor, nebo dokonce otevřenou kritiku. Veškeré podobné pokusy tvrdě trestá, dostane li šanci, tak pozor na to. Bohužel nesoupeří se svými oponenty názorovou kvalitou, ale zákeřností. Začne mluvit o něčem úplně jiném, například o tom, že jste loni přišli pozdě do práce a pokoj si nedá, dokud všechny neukřičí. Tím vítězí.

4.2       Urputnost

Přímým důsledkem Hlupákových ambicí je urputnost. Je to dokonce jeho druhý nejdůležitější povahový rys. Všichni Hlupáci bývají nehorázně urputní. Neposedí, nepostojí, nepoleží. Jejich urputnost se ale projevuje výhradně v konverzaci, to je jejich parketa. Pracují o poznání méně rádi, často se dokonce práci vyhýbají. To ale neznamená, že o ní nemluví, mluví o ní pořád, akorát sami nic nedělají. Vždy ale ví, co je třeba udělat, a hlavně kdo by to měl udělat.

Sami nic dělat nechtějí, raději počkají, až to udělá někdo jiný, protože navzdory urputnosti je výrazným rysem Hlupáka lenost, díky níž je samozřejmě hloupý. Myslí si, že urputným odmítáním jakékoli práce, která by je paradoxně vyvedla z bludu hlupáctví, jsou vlastně oni ti chytří, a nechají to na někoho jiného. A on to nakonec vždycky někdo jiný udělá, protože čekat na Hlupáka, že něco sám vyřeší, to by byla velmi naivní činnost.

4.3       Sebejistota

Hlupákova aktivita sebou nese další výrazný povahový rys. Sebejistotu! Hlupáci obecní jsou nejenom neuvěřitelně sebejistí, jsou navíc i bezmezně přesvědčení o vlastní pravdě. Vyvěrá to z jejich celodenního hemžení, při kterém jim jde každý raději z cesty. Konflikt s Hlupákem totiž končí pro většinu lidí tragicky, poněvadž Hlupáci jsou mstiví. Když má někdo jiný opačný názor, pochopí to okamžitě jako nepřátelský akt a cíleně mu uškodí.

Tyto charakterové vady si ale Hlupáci zásadně nepřipouštějí. Myslí si, že když něčemu nerozumí, tak to buď neexistuje, nebo je to blbost. To je i ten důvod, že na rozdíl od Hlupáků obecných oduševnělý intelektuál málokdy zbohatne. Je to proto, že moc přemýšlí a kalkuluje s každou překážkou, zatímco Hlupák do toho praští a je to. Vtipná je na tom skutečnost, že zatímco inteligent většinou ví, proč zaváhal, Hlupák obecný o nebezpečí nemá ani páru. Udělá to a zbohatne, aniž by většinou věděl jak.

4.4       Nadutost

Pro Hlupáky je typické, že se nadutě považují za velice chytré, až geniální bytosti. Tato drobná chybička v úsudku je víceméně úsměvná, ale jen do té doby, než Hlupák obecný jakýmkoli způsobem zbohatne. Stačí, aby dědil, nebo někoho okradl. V tu chvíli se začne považovat za Poloboha a střed Vesmíru. Vždyť On přece zbohatnul, má drahé auto i luxusní vilu, takže přece logicky musí být ze všech nejchytřejší.

Hlupáci obecní totiž vždy naprosto přesně vědí, proč zrovna oni jsou ti nejchytřejší. Když zbohatnou, je to jasné, zbohatli díky své genialitě, pokud jsou chudí, je to z toho důvodu, že jim všichni ostatní škodí. Paradoxně jsou to jedině inteligentní lidé, kteří občas považují sami sebe za hloupé, protože si u každého problému uvědomují, kolik toho ještě neví. Toto pravidlo v podstatě nemá výjimku a rým pana Svěráka, Hlupáku najdu tě, tváříš se nadutě, vystihuje tuto skutečnost téměř dokonale.

4.5       Záškvaráctví

Hlupáci jsou strašné záškvary, ale to jistě víte sami, tedy pokud si občas vyjdete do společnosti, která se v podstatě sestává hlavně z nich. Zatímco moudří lidé raději vyhledávají samotu a okolní svět je příliš nezajímá, Hlupáci si neustále všímají jiných a bez ustání je pomlouvají. Inteligentní člověk nikoho nepomlouvá, jelikož z toho nic nemá, ale Hlupák obecný ostatní pomlouvat musí. On z toho něco má! Má krátkodechý pocit převahy, kterou by v přímé konfrontaci nikdy nezískal.

Bohužel je to tak, Hlupák obecný musí neustále shazovat ostatní, jelikož je to pro něj jediný způsob, jak své okolí ponížit ve svém pokřiveném světě. Činem ani myšlenkou to nedokáže, proto se uchyluje k faulům a roztrušováním pomluv. Nakonec se mu pomlouvání a ponižování druhých stane rytmem života, bez kterého už nemůže být.

4.6       Smysl pro humor

Myslíte si, že smysl pro humor je vlastní především chytrým lidem, zatímco Hlupákům je cizí? Tak to máte pravdu, ale jenom z polovic. Hlupáci se sice neustále hihňají, proto povrchní pozorovatel nabude dojmu, že humor milují, ale skutečnost je jiná. Hlupáci se humoru bojí, hlavně jeho důsledků! Je to z toho důvodu, že humor sami tvořit neumí, tak jim nezbývá, než hihňat se všemu, co uslyší. Samozřejmě do doby, než si někdo začne dělat srandu z nich, pak se naplní jejich nejhlubší obavy a hihňání se změní v supění, po němž bude následovat zákeřná odveta. A proto si nikdy nedělejte srandu z Hlupáků, je to velmi nebezpečné.

Vlastně mají mnohem raději humor akční, než verbální. Když někdo spadne, nebo si dokonce prdne (to hlupáci milují), budou se smíchy válet po zemi. Tomu totiž rozumí dokonale, vizuální, nebo lascivní humor přímo milují. Horší situace nastane, když někdo vtipně okomentuje nečekanou situaci. Potom jsou bezradní a počkají si raději na reakci ostatních, aby náhodou nezačali se smíchem příliš brzo, popřípadě nikdy.

5          Chování

Z povahových vlastností pramení následné chování a tady se již blížíme k meritu věci. Hlupáci obecní jsou na první pohled v chování velice rozvážní, alespoň tak působí na své okolí. Člověk by sice čekal rozvážnost více u přemýšlivějších lidí, ale není tomu tak. Ti bývají mnohem složitějších povah, často mění názory, hledají a zkoušejí. Kazí si tím pověst, ale budiž jim alespoň uznáno, že si to uvědomují a považují to za objevitelskou daň.

Toto zdání však kalme, Hlupáci rozvážní nejsou, jsou jenom pomalí. Správný Hlupák obecný je vždy tak pomalý, že to vypadá, jako by byl rozvážný. V klidu si sedne a pomalu začne o problému diskutovat s převahou parního stroje. Je mu jedno co říkáte vy. A když se vám náhodou podaří ho přerušit, rozvážně se vám zadívá do obličeje. Jde o tutéž rozvahu, kterou můžete vidět u Buvola afrického, když pomalu přežvykuje trávu a netečně hledí do kamery.

6          Štěstí

A to nejdůležitější na konec. Často se tvrdí, že Hlupáci mají štěstí. To není pravda. To chytří lidé mají smůlu, abyste věděli, tak je to. Můžou si za to sami. Pořád jenom špekulují, těkají z tématu na téma a myslí si, že si vystačí pouze s chytrostí. To je chyba. Chytrost je jenom polovina úspěchu při honbě za štěstím, ta druhá tkví ve snaze nesmírné a upraveném vzhledu, což však inteligentním lidem nebylo většinou dáno do vínku.

Jak pravil jeden slavný filozof, genialita je schopností, podržet si objektivní a nezištný způsob přemýšlení pro blaho všech, nad tím subjektivním, směřujícím vždy jen k osobnímu prospěchu. Tento způsob přemýšlení však Hlupákům zcela chybí, jelikož ti dělají vše jedině pro vlastní prospěch. Takže je nakonec dobře, že Hlupáci obecní vždy zastanou vedoucí místa a ty pitomé chytré hlavy podusí, aby se věci konečně hnuly kupředu. Nakonec z toho máme prospěch všichni. Rozhodně je to lepší, než kdyby nějaký oduševnělý zamyšlenec řídil skupinu Hlupáků. To by se na tom světě neudělalo vůbec nic.

Ať žije továrna na sny

Je mi velice líto, že evropská kinematografie nedosahuje úrovně kinematografie americké. S tím se ale zřejmě nedá nic dělat, protože Američané mají na výrobu filmových hitů patent a nikomu ho v dohledné době nehodlají přenechat. Situace je dokonce tak mizerná, že americké filmy sledují i ti Evropané, kteří jinak americkou kulturou vrcholně nesnáší a veřejně ji odsuzují. Snad jen v dokumentárních snímcích se jim můžeme rovnat, ale jakákoli odvázaná akce se zřejmě na starém kontinentě přísně zapovídá, proto je také většina evropských filmů k uzoufání nudná.

Naštěstí jsem přišel na překvapivý recept, jak povýšit naše zbytečně zamyšlené cajdáky o skutečném životě na celosvětové hity. Cesta k úspěchu je následující: Nejprve je nutno zkonzumovat několik desítek amerických filmů natočených v poslední době a dělat si poznámky. Dále z nich vyškrtáte všechno nudné, jako jsou třeba složitější dialogy, nebo dokonce intelektuální prvky a nakonec si vypůjčíte několik z mnoha se opakujících atribut, se kterými vás nyní seznámím.

1          Výbuchy

Bingo! Výbuchy jsou tím zaručeným receptem, jak probudit i toho nejospalejšího diváka, který právě zkonzumoval půl kila kukuřice a uložil se ke spánku. Vybuchovat musí v podstatě vše a to s neuvěřitelnou razancí. Ovšem obyčejné výbuchy, které znáte z běžného života samozřejmě nikoho nezajímají, výsledkem by měla být ohnivá koule, před kterou je možné zpomaleně utíkat a v poslední chvíli skočit za pahorek. Prostě na co švenkne kamera, musí do minuty bouchnout a to pořádně, jinak se divák začne nudit.

Vybuchují především auta, (ty se u toho musí několikrát přetočit) bomby, (tady je důležité zase ukázat zvědavému divákovi display) ale i továrny, přehrady, popřípadě celé planety. Mimochodem, hlavní hrdina výbuch vždy přežívá, často nesmyslným skokem z mrakodrapu, přičemž dopadne na křídlo pomalu letící stíhačky, kterou tím přivede do vývrtky a z křídla se ladně sesune na kolem projíždějící nákladní automobil s matracemi. Je to sice trapné a nepravděpodobné, ale běžný milovník akčních filmů to tak zřejmě chce.

2          Sex

Ve všech amerických filmech to jen jiskří sexem, buď přímo, nebo alespoň v narážkách. Proto je tak důležitý věk herců. Je úplně jedno, jestli je hlavní postavou atomový fyzik, policistka, prezident, nebo právnička. Důležité je, aby herci obsazení do hlavních rolí byli mladí a úžasně krásní. Hlavní ženskou hrdinkou bývá štíhlá a romanticky zasněná dvacetiletá modelka, rozhodně nesmí mít víc než dvacet let, bydlí sama a je nehorázně nadržená. Mužský hlavní hrdina zase musí být drsně vyhlížející svalnatý fešák se spoustou hlášek. Ti dva pak spolu mají poměr, ať je děj filmu jakýkoliv.

Tito hlavní hrdinové mívají téměř bez výjimky několik doktorátů a neukojitelný sexuální apetit. Je úplně jedno, jestli právě ztělesňují zločince, nebo správňáky. Vždy musí dojít na styk! Minimálně třetina scén se pak věnuje pomalému svlékání, záhadným kapkám na kůži, které z jakéhosi důvodu syčí a podivným pohybům pod peřinou, které ve skutečnosti vypadají úplně jinak. Těžko říct, co si o tom myslí samotní herci, asi se tomu taky smějí.

3          Genetika

Dá se použít všude a nenudí. Umožní to režisérům přivést na plátno spoustu lidí v bílých pláštích, protože každý si přece váží lidí v bílých pláštích, i kdyby vynášeli odpadky. Ani zbytečně časté opakování zkratky DNA nezaškodí. Je to z toho důvodu, že běžný divák sice neví, co to vlastně ta DNA doopravdy znamená, ale má pocit, že zhlíží vědecky podloženou zápletku. Navíc tomu pořádně nerozumí ani samotní vědci a proto je to zajímavé pro všechny divácké skupiny.

Právě díky genetice může scénárista použít libovolně ohyzdné příšery, nebo úchylné mutace a nikdo se ničemu nediví. Potřebujete obří sarančata, nebo vraždící ředkvičky? Není problém, stačí vyslovit kouzelnou větu: Díky radioaktivnímu odpadu zmutovala jejich DNA a nikdo se ničemu nediví. Jakmile něco zmutuje, může to být čímkoliv.

4          Mimozemšťané

Obecně dnes platí, že film bez mimozemšťana je trapný. Diváci zřejmě už mají pozemšťanů plné zuby a proto Holywood pochopitelně sáhl za hranice planety Země. Mimozemšťané dokážou vyděsit a navíc je jasné, že by se takovou dálku netrmáceli jen kvůli pokecu u kávičky. Tito vetřelci bývají velice draví a často se chystají jíst lidi už za syrova, popřípadě jim zavádějí do análních otvorů sondy (těžko říct proč). Taktéž únosy jsou na běžném pořádku, samozřejmě vždy s vrácením unesené oběti, většinou kvůli svědectví. Takže když jednou lidé přistanou na cizí planetě, hned budou vědět, co mají dělat. Šup sonda do zadku, rychlý únos a návrat zpět k rodině.

Mimozemšťana je sice možné nahradit autistou, ale to nemá tu pravou šťávu. Autisté nebývají hroziví (samozřejmě až na ty, kteří dostanou řidičský průkaz) a ani barva jejich kůže nebývá lesklá a zelená, jako u typického mimozemšťana. Vrcholem dokonalosti by byl samozřejmě autistický mimozemšťan, ale tato průlomová myšlenka ještě nebyla použita.

5          Romantický prvek

Hlavní hrdinové se samozřejmě musejí milovat nejen tělesně, ale i citově, jinak je zle. Zde nastupuje předehra (někdy dokonce dohra) scén sexuálních, mající za úkol dodat povinnému sexuálnímu harašení duchovní rozměr. Většině mužských diváků sice stačí na plátně prostý sex, ale citlivější divácká obec z řad žen vyžaduje i nějaké to milostné duševno. Takové to vzdychání za úplňku měsíce na opuštěném balkónu do tiché noci při zvucích klavíru, jestli víte, co tím myslím. Nejsme přece tak přízemní, abychom na to hned vlítli.

Častokrát taková scéna úplně zatlačí do pozadí samotný příběh, ale nezdá se, že by to někomu vadilo. Ihned k akci míří pouze vilní opičáci a jejich přímí potomci, pornoherci. My ostatní se tak přece nechováme, alespoň většinou ne.

6          Počítačová animace

A je to tady! Konečně se dostáváme k stěžejnímu prvku moderní doby, čili k počítačové animaci. Bez počítačové animace se dnešní režiséři nedokážou obejít, protože jinak by jejich filmy byly trapné. Nemají na vybranou, banální vzhled holé nechlupaté skutečnosti nikoho nezajímá. Všechno musí být přehnaně přehnané. Jak by to na tom našem světě vypadalo, kdyby i ten filmový Svět vypadal tak trapně a nudně, jako ten skutečný svět vezdejší? To bych přece nemusel chodit do kina, stačilo by vyjít na ulici.

Vše je tedy třeba počítačově upravit a to jak vzhledově, tak i pohybově. Díky tomu už konečně víme, jak doopravdy vypadají všechny ty nestvůry, kterých jsme se báli jako malé děti. Například Vetřelec, nebo Predátor. Není vám divné, že Vetřelec má hodně zvláštní čelist a ve trojce běhá po stropě? A co teprve takový Predátor, ten vidí tepelné zářené všeho, kromě teplého bláta. Jenomže režiséři a programátoři to přece musí vědět lépe, takže výhrady beru zpět. Díky nim se přece po plátně prohánějí děsivě nepravděpodobné monstra, které příjemně rozechvějí naše napjaté nervy.

7          Komická figurka

Pro odlehčení tématu je často nutné zařadit do filmu komickou postavu, která sice nemá přímý vliv na samotný děj, ale vše humorně komentuje. Bývá to herec nebo herečka, nápadně méně atraktivní, než je hlavní hrdina. Tento svůj handicap však umě kompenzuje neobyčejnou duchaplností. Hlášky komické figurky sice nebývají tak hluboké a k věci, jako postřehy hlavní postavy, zato umějí rozesmát. Komická postava většinou neumírá, to by divák psychicky nesnesl. Je to z toho důvodu, že s touhle postavou se průměrný filmový konzument nejčastěji ztotožní.

            Závěr

Tak to jsou zhruba základní stavební kameny pořádného filmu, které musíte mít pod kontrolou. Samozřejmě kromě peněz, ale ty nebývá pro natočení filmu obtížné sehnat. Rozhodně je to lehčí, než sehnat pouhý zlomek této částky na humanitární účely. Nevím, proč to tak je, asi je to způsobeno poměrně rozšířenou představou moderních dokumentaristů, kteří si myslí, že natočením hladového sirotka na kameru je problém hladomoru v rozvojových zemích okamžitě vyřešen.

Jenom bych ještě rád dodal, že významným scénáristickým atributem je autorská odvaha a jedinou výraznější chybou pak úzkoprsost. Nebojte se experimentovat. Zachraňujte planetu, cestujte časem, vše je dovoleno. Hlavně nesmíte upadnout do šedi a průměrnosti, to by byla katastrofa. Kdyby filmy začaly připomínat skutečný život, nebyl by žádný důvod se na podobná dobrodružství dívat, stačilo by je jen žít.

Lexikon moderního podnikatele

Drahými příručkami pro podnikatele se to dnes na knižním trhu přímo hemží. Každý zkrachovalý podnikatel zřejmě cítí potřebu ventilovat ty své vyšperkované chytrosti do veřejného prostoru, proto jich existují stovky. Bohužel jsou všechny ty příručky pojaty tak nějak ekonomicky, jako bychom snad ani neměli mít duši, ale byli pouze chodícími peněženkami. To je však hrubá chyba. Tato průlomová sonda vám pomůže nahlédnout do citlivé duše moderního podnikatele i z pohledu psychologie, jak si to dnešní doba žádá. Pokusím se přehledně a chronologicky shrnout všechny stádia vývoje a chování takového začínajícího podnikatele, který se rozhodl podat ruku úspěchu a závratně zbohatnout. Věřte mi, že tématu rozumím, já sám jsem totiž beznadějně zkrachoval.

1          Dětství

Pravý podnikatel začíná podnikat už v dětství. Ano, je tomu tak! Jen si vzpomeňte, že zatímco některé děti měly vždycky kuliček na rozdávání, jiné byly neustále na suchu. Nebo céčka a angličáky, pamatujete se ještě na tu dobu? Ano, už tady se formovaly první zdravé rysy podnikatelské osobnosti. Touha mít víc než mají ostatní, musela nutně potlačit chabé kamarádské pudy. Vzpomínáte, jak jste odcházeli od důlku s pocitem štěstí nad vlastní vykutáleností? Vzpomínáte si na tu radost nad prázdnými kapsami kamarádů? Správně, tam to všechno začíná!

Později se podnikavé dítě pozná především podle naprosté nechuti pomáhat rodičům s umýváním nádobí, nebo s vynášením odpadků. To je snadno pochopitelné. Správný podnikatel se nikdy nenechá zlákat k manuální práci, to by byl blázen. Podnikatel ostatní lidi vždy zaměstnává, bez ohledu na věk, nebo sociální postavení. V pohodě zaměstná i své vlastní rodiče, ostatně, kdyby byli co k čemu, měli by vlastní firmu. Máte podobnou zkušenost z mládí? Tak to jste nadějní podnikatelé!

2          Vzdělání

Sociologové se chybně domnívají, že k plnému úspěchu v libovolné podnikatelské oblasti je zapotřebí řádného vzdělání. Prý je vhodné mít vystudovanou vysokou školu, získat tak titul a znalosti, popřípadě i vědeckou hodnost. To ovšem strašlivá blbost. Pro současný obchodní svět platí zcela jiná pravidla, než pro běžné smrtelníky. Statistiky to potvrzují. Nejlepší je nemít vůbec žádné vzdělání a to ani to základní. Vzdělaný podnikatel zbytečně moc přemýšlí, málo riskuje a pomalu se rozhoduje. A to je hrubá chyba! Pamatujete si, jak jste v dětství nenáviděli školu? To byla první vlaštovka podnikání a toho se držte.

Pro podnikatele je nejlepší vůbec žádné vzdělání nemít. Jeho mozek musí být jako nepopsaný list, teprve potom se v plném běsu projeví jeho skutečné schopnosti. Číst za něj může sekretářka, psát bude jeho asistent a všechno ostatní zvládne počítač. Pořádný podnikatel se musí soustředit především na vedení firmy a takové zbytečnosti, jako je čtení, nebo psaní, ho nesmí rozptylovat. Jediné, co je důležité, je správný nos na peníze. Všechno ostatní jsou kraviny, jak brzo sami poznáte, doufám, že ne až v chudobinci.

3          Vzhled

Tak tato je naopak kapitola velice důležitá, což ovšem sami jistě moc dobře víte, jinak byste to nečetli a makali někde ve fabrice. V montérkách nikoho neoslníte, i kdybyste byli krásní jako Apollón a měli IQ 150. Pokud na sobě nemáte drahé oblečení a účes za tisícovku, nikdo s vámi neztratí slovo.

Je to z toho důvodu, že úspěšný podnikatel musí za všech okolností jako úspěšný podnikatel i vypadat, všechno ostatní je podružné. Není to až tak složité, jak to na první pohled vypadá. Místo diplomu, který získáváte kolikrát i pět let, je třeba si koupit drahý oblek, který získáte za pět minut. Potom skočíte k holiči a všechno ostatní už jde hladce.

3.1       Účes

Úspěšný podnikatel nosí vždy krátký sestřih, ulízaný dozadu pomocí drahého gelu. Dodává mu to takový důvěřivý a milý vzhled, který můžeme vidět kupříkladu u hadů. Nevím, jak to ti podnikatelé dělají, ale je to tak. Všichni vypadají stejně. Navíc nikdy nenosí vousy, to je dobré tak jedině pro drsné motorkáře, nebo blazeované pornoherce. Jejich hladká tvář se v kanceláři přímo leskne blahobytem. Člověka to až naplní pocitem štěstí, když mu ten nagelovaný kalousek oznámí, že z důvodu druhotné platební neschopnosti nemůže proplatit jeho fakturu, to až zavání moudrostí. Vousatý podnikatel je prostě bílá vrána, které bych korunu nesvěřil. Kdyby to byl pořádný člověk, jistě by se holil nějakým drahým strojkem z reklamy. No tak vidíte.

3.2       Oblékání

Základem oděvu správného podnikatele není červené sako, nebo hedvábná košile, jak si někteří lidé myslí. To nosí jen nýmandi a prodavači vysavačů. Správný podnikatel chodí v kůži. Na první pohled ho v obchoďáku ani nepoznáte. Courá tiše kolem a mumlá si sám pro sebe tak sprosté ekonomické výrazy, že se je neodvažuji publikovat. Jenom když se předkloní, možná zahlédnete odlesk jeho zlatého hřebenu vykládaného diamanty.

Je to tak, správný podnikatel dává na odiv své bohatství v maličkostech. Jeho nenápadné hodinky mají větší cenu než váš automobil a jehlice v klopě pochází z egyptského starožitnictví, které po jeho návštěvě zkrachovalo. Nikdy by se neprozradil smokingem. Téhle chyby se dopouštějí politici, pocházející většinou ze skromných poměrů. On ne! Raději si na své ručně šité boty upevní zlatou přezku, vyrobenou umírajícím otcem šesti dětí v Bombaji.

3.3       Image

Je to další z mnoha věcí, kterou každý začínající podnikatel chce, ale většina z nich neví, co to vlastně je. Není to drahá omáčka, ani nový mobil, jak si někteří podnikatelé myslí. Ale nemějte strach, přijdete na to časem. Je to váš životní styl! Prostě jen dělejte věci, které si ta chudá chátra nemůže dovolit, a máte to v kapse. V tom vězí celé kouzlo image. Je jedno, o co jde, jen když budete důslední. Sponzorujte akvabely, nechte zastřelit primátora, nebo kupte bezdomovcům tunu šlehačky. To vám zajistí popularitu, která je ve své prapodstatě cílem onoho záhadného image.

4          Majetek

Světe div se, správný podnikatel nikdy žádný majetek nevlastní. I když to zní překvapivě, je to tak. Je zcela na huntě, totálně namydlený. Skutečnost, že má čtyři činžovní domy, dvě luxusní auta a letadlo, s tím nemá co dělat. Vše je psáno na někoho jiného, chápete? On takový podnikatel toho sice hodně má, ale často vůbec nic nevlastní, je to takový zvláštní paradox, typický pro dnešní ušlechtilou dobu.

Doopravdy něco vlastnit je totiž v současnosti dost nebezpečné. Když něco vlastníte, může vám to někdo jiný zcela legálně odebrat, ale když to jenom máte, musí vám to ukrást a to je ten rozdíl. Ale nebudeme se v tom zbytečně šťourat a raději si hned povíme, co má vlastně takový pořádný podnikatel k dispozici, aniž by to doopravdy vlastnil.

4.1       Automobil

Ano, to je jeho pravý miláček. Podnikatelé si na svých autech velice zakládají, proto musíte být taky takoví. Ale není to v žádném případě vozidlo, které byste čekali. Většina z vás si jistě myslí, že pravý podnikatel jezdí v Mercedesu. Není tomu tak! Mercedes je příliš obyčejný než aby jeho vysoké nároky uspokojil. Kromě toho si tento vůz oblíbila i obyčejná chátra, což pravého podnikatele dráždí.

Skutečný podnikatel jezdí zásadně v limitovaných SUV. Čím větší, tím lepší. To platí samozřejmě pouze ve městech, podnikatel z kopců, kde je terénní vozidlo naopak potřeba, jezdí zásadně ve Ferrari a týden co týden mění tlumiče. Nikdo neví, proč to tak je, ale je to tak a basta fidly.

4.2       Dům

Tak tady se podnikatel v plné míře projeví. Nic na světě ho nedokáže více zaujmout, než budování rodinného hnízdečka. Nejčastěji jeho residenci poznáte podle vyhřívaného bazénu, do kterého se dá skočit přímo z balkónu. Prostě to potřebuje! Podnikatelé jsou z bazénů celí říční, a bez něj si nedokážou představit svůj život. Je vám snad jasné, že v něm nikdy neplavou. To je nebaví. Většinou ani plavat neumí, ale co kdyby je navštívil jiný podnikatel, a pozastavil se nad tím, kde mají bazén? Co pak? Potom by byli společensky znemožněni.

Mezi další drobnosti, které charakterizují podnikatelskou představu o správně prožitém životě, patří kožešina Ledního medvěda před krbem (dvakrát ji reklamoval, protože nechladí, až potom pochopil, že je na ozdobu) a platinové příbory, se kterýma prostě to drahé žrádlo ještě lépe chutná. Ani snad nemusím dodávat, že vše co se dá obložit dřevem, je obloženo dřevem, dokonce i jiné dřevo.

4.3       Jachta

A nakonec taková zajímavost. Správný podnikatel vždy vlastní jachtu. Sám neví proč a nikdo jiný to taky neví. Ale vlastní ji a má ji na zahradě přikrytou plachtou. Koupil ji z takového toho katalogu pro podnikatele, které jim chodí do domu. Vydavatelé těchto katalogů podnikatele dobře znají, a proto na titulní stránky dávají jachty. Je to tak, sám jsem jich několik viděl. Jak katalogů, tak podnikatelů. No a od přečtení takového katalogu k nákupu jachty už je jen krok.

5          Povaha

V souvislosti s touto kapitolou si musíme říct, že jakákoli povaha podnikateli vyloženě škodí. Každý povaha totiž sebou nese i jisté životní zásady a ty by podnikatel mít neměl, protože jeho cílem by měla být naopak duševní pružnost. Dodržování výše uvedených bodů ohledně nabytého majetku samo o sobě nestačí, jinak byste o něj mohli přijít. Musíte se zbavit jakékoli povahové vlastnosti a být ke svému okolí absolutně lhostejný. Vaše peněženka přece taky žádnou povahu nemá, přijímá peníze od kohokoli, no tak vidíte. Vy se tedy chovejte ke svému okolí stejně a zvláštní pozornost věnujte následujícím nebezpečným vlastnostem:

5.1       Upřímnost

Upřímnost je tou největší překážkou podnikatele při cestě k úspěchu. Nikdy nesmíte dovolit, aby se jí podařilo proniknout napovrch. Lidem v žádném případě nesmíte říkat to, co si doopravdy myslíte, ale pouze to, co chtějí slyšet. Ošklivým říkejte, jak dobře vypadají, hloupým jak jsou chytří a těm největším hajzlům jak jsou skvělí. Té nejtlustější známé řekněte, jak pěkně zhubla a ona se celá rozzáří. Nebude to chápáno jako ironie. Lidi to prostě chtějí slyšet, tak jim to říkejte!

5.2       Soucit

I veškerý soucit s bližním svým je třeba od kořenů vymýtit. Jenom vám zbytečně škodí. Především je třeba si uvědomit, že aby měl někdo více než ostatní, tak někdo jiný musí mít méně! Samozřejmě se soucitu musíte zbavit hlavně v srdci, na jazyku moc nevadí. Pindejte si, co vás napadne, klidně politujte žebrotu, ale hlavně nesmíte mít s chudými a slabými žádný skutečný soucit, jinak se stanete jedním z nich. Kdyby bližní hladem umíral, s vámi to nesmí ani hnout. Nasadit smutný obličej klidně můžete, ale běda vám, jestli mu podáte skývu chleba. Tím se dostanete na šikmou plochu, která končí somrováním před supermarketem.

5.3       Čest

Tak na tu si dejte zvlášť dobrý pozor! Tento trapný přepych si prostě nesmíte dovolit. Čestní lidé hází sami sobě klacky pod nohy a zbytečně omezují své možnosti. Mají svázané ruce a toho vaše konkurence okamžitě využije. Hlavně nikdy nezapomeňte na přísloví: Chudoba cti netratí, což je přesné. Za odměnu totiž ti chudí troubové ztrácí všechno ostatní. Musíte si umět své činy vysvětlit a používat další pěkné úsloví: Účel světí prostředky! To je, jako by samo Náboženství bylo na vaší straně, co?

5.4       Ochota

Ochoty je třeba se taky zavčasu zbavit. V chování na veřejnosti je to hrubá chyba a současně vyložená hloupost. Ochotu musíte ze svého chování navždy bezohledně vymýtit, jelikož se jedná o ztělesněného Ďábla Chudoby. Buďte zásadně nabručení! I když po vás někdo bude chtít to, co stejně sami chcete, alespoň se tvařte, jako by vás to obtěžovalo. Dívejte se do stropu a dlouze fuňte, to zabírá. Pruďte, brblejte, nikdy se nesmějte, alespoň žadatele odradíte pro příště. Ten si pak bude připadat hloupě, dá vám už navždy pokoj a vy tím opět posílíte svou pověst moudrého člověka.

5.5       Vděčnost

Na vděčnost si dejte obzvlášť pozor, protože dokáže být zákeřná! Navíc je to pořádná pitomost. K vděčnosti není žádný důvod a nic si za ni nekoupíte. Vám přece taky nikdo vděčný není, tak proč byste měli být vděční vy? No tak, nechte toho, život je i bez vděčnosti pěkně otravný. Pokud vám někdo pomohl, dělal to dobrovolně a je to jeho problém. Vy máte své pravidla, svůj život a vlastní hodnoty. To jsou mi nápady, ještě být ještě tak někomu vděčný, to bychom neměli čas na nic jiného. Pro vás musíte existovat jenom Vy a nikdo jiný než Vy!

5.6       Poctivost

A to nejdůležitější v této kapitole jsem si nechal na konec. Je to poctivost, ta nevyzpytatelná mrcha! Poctivost je hlavní překážkou úspěchu v moderní době, copak to nevíte? Být poctivý, znamená sám sebe připravit o ty nejlákavější možnosti. Panebože, to je ale volovina! Co z toho máte, že jste poctiví? Hovňajs, jenom ostudu! Poctivci jsou totiž považováni za směšné hlupáky a navíc prožijí svůj život v osamění, protože jsou tak vzácní, že málokdy natrefí jeden na druhého. Chcete snad prožít život na pustém ostrově? Tak vidíte! Kašlete na to a budete spokojeně prosperovat.

6          Koníčky

Toto je taky zajímavá kapitola a navíc velice překvapivá. Schválně, tipněte si, jaké jsou podnikatelovy koníčky? (Teď by měla přijít chvíle ticha.) Vsadím se, že jste to opět neuhádli, že se nepletu? Není to golf, jak si možná myslíte, ten hrají snobi. Ani jízda na koni to není, to je tak pro malé holky a vesnického Bohuša. Kdepak! Pravý podnikatel mastí karty. Je to tak, můžete mi věřit, znám jich spoustu, těch zazobaných karbaníků. Nedokážou se bez karet obejít, a jakmile se večer sejdou, karty na sebe nenechají dlouho čekat. Je to hlavně proto, že správný podnikatel nic jiného neumí. Navíc se u karet dá podvádět a tomu skutečný podnikatel nedokáže odolat.

Bývá to zábava, pozorovat je s jejich blonďatými manželkami v drahých podnicích, jak k překvapení personálu mažou karty nad marinovanou krevetou. Jídla se samozřejmě ani netknou, už jsou najezení. Je to však jejich způsob odpočinku a těší se na to už od rána. Ale nemyslete si, že hrají o nějaké těžké milióny. Kdepak, ty mají pro sebe. O korunku hrají, tak je to.

7          Běžný život

Klasický řadový podnikatel v běžném životě nic nedělá, není k tomu totiž žádný důvod. Skutečně, nedělá vůbec nic, na všechno má své lidi, jak jim bohorovně říká. To ale neznamená, že se fláká, kdybyste mu to řekli, urazil by se. On je přece velice zaměstnaný. Když se s ním pokoušíte sejít, tak je vždy zaneprázdněný, všude chodí pozdě, na nic nemá čas. Zdání však klame, jakmile ho poznáte blíže, zjistíte, že nic nedělá. Jenom se tak courá kolem a diriguje ostatní.

Tenhle paradox snadno vysvětlím, on doopravdy neví, že nic nedělá. Myslí si, že je v jednom kole a neskutečně dře pro blaho firmy. Může se přetrhnout! Bohužel pravda je taková, že jen samotná role správného podnikatele mu zabere většinu dne. Pak už pochopitelně na nic jiného nemá čas. Nevěříte? Tak si to zkuste. Alespoň jeden den se vžijte do role úspěšného podnikatele a sami uvidíte, jak je to obtížné. Uvědomte si totiž, s kým se takový podnikatel stýká. No samozřejmě s jinými podnikateli a v tom to vězí. Všichni společně neustále lstivě kalí vodu a myslí si, že v tom je kořen jejich úspěchu. Není tedy divu, že jsou večer z celodenního lhaní utahaní.

Samotné podnikání, které je všechny živí, zvládnou hravě jejich zaměstnanci, kteří na to mají celý den a na nic si hrát nemusí. Oni prostě jenom pracují, a proto všechno nakonec funguje ke spokojenosti všech. Ono totiž vždycky stejně všechno funguje jakousi zvláštní setrvačností, což by podnikatelům došlo, jakmile by se ocitli po nějakém úrazu půl roku v nemocnici. Ne že bych jim to přál, ale byli by jistě upřímně udiveni faktem, že nikomu ve své vlastní firmě nechybí.

8          Stáří

A na závěr poslední zajímavost. Jakmile takový podnikatel zestárne, stává se okamžitě vzorem morálky a poctivosti. Je to tak. Ironickými šlehy komentuje jakýkoliv pokus vydělat peníze a zdůrazňuje vlastní duševní hodnoty, mezi které řadí na první místa odříkání a skromnost. Osobně jsem slyšel jednoho úspěšného podnikatele vážně hovořit o šetrnosti, přičemž se opíral o své nové Volvo. Šetření mají podnikatelé moc rádi, hlavně na podřízených.

Většina z nich pak po podobném úvodu ráda poukazuje na svoje vlastní těžké začátky a moudře u toho kývá hlavou. Zdůrazňují skutečnost, že oni sami pracovali pětadvacet hodin denně, aby se dostali tam, kde jsou teď. Pitomé námitky, že to je z časových důvodů nemožné, vůbec neberou na zřetel. Takový podnikatel senior navíc velmi nelibě pozoruje, jak mladí podnikatelé vydělávají peníze a podezírá je z nekalých praktik. Poukazuje na jejich nejasné machinace a trvá na prošetření. Je mu prostě z moderní doby šoufl. Nakonec umírá a uvolňuje místo na trhu.

Závěr

Jestliže jste se po přečtení tohoto článku rozhodli stát se podnikateli, přeji vám plný úspěch a dobrý žaludek. Budete ho potřebovat! Určitě existují i poctiví a slušní podnikatelé, ale ti na úplný vrchol podnikatelského blaha nikdy nedosáhnou. Osobně se domnívám, že po tom ani příliš netouží a chtějí se hlavně uživit. Tak nějak si uvědomují, že na úplném vrcholu to hrozně fouká, a příliš vysoké stromy na sebe stahují blesky a hromy, jak to pěkně vyjádřil jeden téměř zapomenutý písničkář. A jak je dávno známo, málokdo mívá tak často pravdu, jako téměř zapomenutí písničkáři.

Metafyzika zhudebněných textů

Už je to dávno, co se lidstvo přestalo spokojovat s hudbou instrumentální a zatoužilo po melodii vyluzované lidským hlasem. Obdařit ji krásou souzněného slova, jak by to vzletně vyjádřil poeta, nebo nějaký jiný magor, obdařený výjimečně citlivou duší. Jenomže zhudebnit báseň není jednoduché a tak bylo nutno vytvořit zbrusu novou uměleckou profesi, které se dnes říká textař. Ten píše básně přímo na hudbu.

Nejde však o básně v jejich pravém slova smyslu, jak si laici myslí. Básně jsou básně, tam se rytmus udává rýmem, bez většího časového omezení. U písniček je to jiné! Tam je již znatelný vliv hudby, která určuje tempo i sloh. Znalci proto nehovoří o básních, ale o zhudebněných textech, kde je rytmická forma silně ovlivňována melodií a tempem, jemuž se slova přizpůsobují. Tak vznikají skutečné perly, protože autor častokrát nemůže vyjádřit to, co chce, ale to, co se mu do taktu vleze. Nyní si společně projdeme historii naší písničkářské tvorby, přičemž u každého stylu probereme ze zajímavosti i vzhled a nástroje muzikantů.

1          Opera

Opera je nejstarší písničkářský styl. Před ní bylo pouze neartikulované pobrukování neandrtálců a lidovky, což je v podstatě totéž. Opera vznikla v dobách tak starých, že to nepamatují ani současní senioři, kteří si jinak pamatují úplně všechno, samozřejmě kromě vlastního pinu. Dalším důvodem úpadku opery je skutečnost, že opera se většinou zpívala v tak vysokých tóninách, že většina milovníků oper po určité době přišla o sluch.

1.1       Vzhled

Operní scéna překypuje bohatstvím barev. Spatříte tam všechny odstíny barevného spektra. Primadona stojí uprostřed pódia a hlasem tak vysokým, že se vzruší všichni netopýři z okolí, doprovází orchestr. Má na sobě tolik oblečení, že by to dneska vystačilo na vybavení středně velkého svatebního salónu. Choreografie je jednoduchá. Stojí a zpívá. Samotní muzikanti jsou oblečeni do společenských obleků, ale nevím proč, když orchestřiště leží tři metry pod úrovní pódia a nikdo je nemůže vidět. Asi z toho důvodu, že k nim občas spadne podnapilý aristokrat, který by si mezi otrhanou luzou mohl připadat trapně.

1.2       Nástroje

Nejdůležitějším nástrojem opery je taktovka. Vážně, tam to všechno začíná. Až po ní je symfonický orchestr, plný záhadných nástrojů. Housle, violy, čela, hoboje, fagoty a harfy, však to znáte sami z častých návštěv oper. Ušlechtilé zvuky symfonického orchestru mají zřejmě nabudit atmosféru důstojnosti, která bývá podtržena zuřivými pohyby dirigenta, připomínajícími padoucnici.

Úplně na konci pak zcela osamocen stojí tympánista, který do umdlení mlátí do tympánů. Naštěstí ho nikdo neposlouchá, protože orchestr ho přehluší. Je to ale předchůdce bubeníků v moderních formacích a je mezi ostatními muzikanty stejně oblíben.

1.3       Texty

Opera se velmi často věnuje zlomenému srdci, bez ohledu na to, že srdce je pružný sval a zlomit ho nelze, tedy alespoň ne při normální provozní teplotě. Když ho zmrazíte a přerazíte tyčí, zlomené srdce jistě také dostanete, ale zde je zřejmě míněno srdeční zlomení v citovém rozměru, nikoliv v tom materiálním. A to rozhodně není totéž, jak zcela jistě vědí všichni romantici a několik chudáků polárníků.

Taktéž náboženství a vojenské záležitosti se občas jako libreto zalíbí skladateli. Ideálem je pak zhudebnění náboženských válek, kdy se zabíjí z ušlechtilejších důvodů, pro zlato a diamanty, než při pouhém kolonizačním zabíjení kvůli pitomým pozemkům. Nejčastěji se v opeře opěvují staré bitvy, kterých se textaři nikdy nezúčastnili. Textaři vůbec často píšou o tom, co nikdy nezažili, jako je například zmiňovaná láska, jitro, nebo pocit štěstí.

2          Dechovka

Její kořeny je nutno hledat v lidové tvorbě a to především na venkově. Ve městech lidé často dechovku nedokážou poslouchat déle než dvě minuty, aniž by se nepotrhali smíchy. Je to z důvodů její přirozené prostoty, kterou městské obyvatelstvo opovrhuje a dává přednost stejně směšnému chytračení.

2.1       Vzhled

Členové dechovky chodí oblečení zásadně v krojích. To je pro ně důležitým rozpoznávacím prvkem. Kdo by nevěděl, jak vypadá kroj, má smůlu. Nemůžu ho popsat, je totiž nepopsatelný. Musíte si sehnat nějaké fotografie vesnických slavností ze starých časů, a jakmile na nich uvidíte něco nepopsatelného, tak to je vesničan v kroji. Na vesnicích se prý takhle dříve chodilo. Je to zřejmě neobyčejně praktický úbor k poflakování po náměstí, což mimochodem vůbec není špatný životní styl.

Ani pohybově není dechovka nijak náročná. Zpěvačky mají ruce v bok a otáčí se v rytmu ze strany na stranu. Muzikanti zase dělají zmatené pohyby volnou rukou a vůbec se celkově dost podivně kroutí. Zřejmě se domnívají, že to někomu imponuje.

2.2       Nástroje

Jak už název napovídá, jedná se především o nástroje dechové a to konkrétně plechové nátrubkové. Trubka, křídlovka a tuba, jsou pro dechovku to pravé, zní totiž ze všech plechových nástrojů nejodporněji. Ostatní, kultivovanější plechy, jako například lesní roh, se používají pouze ve vážné hudbě. Občas se v dechovce vyskytnou i housle, ale hrají tam spíš jen takové druhé housle.

2.3       Texty

Základním stavebním kamenem textů dechovky jsou potůčky. Vyskytují se v každé druhé písničce. Mimochodem, často bublají, ale to jen tak na okraj. Já osobně jsem nikdy potůček bublat neslyšel, ale autoři textů asi ano, bublá jim to v každém druhém textu. dnes již víme, že za to můžou metanové kapsy, ale jelikož metanové kapsy se ve folkových textech příliš dobře nevyjímají, budiž odpuštěno.

Textaři dechové hudby především často zneužívají místní flóru. Zde je nutno se zmínit především o jetelíčku, kterým jsou posedlí. Přes ten jetelíček častokrát vede cestička (po ní zřejmě chodí ten textař) směrem k dvorečku. Na dvorečku pak postává koníček a je využit v další sloce. Často bývá žíznivý a tak ho dcérečka napojí a všichni jsou šťastní. Prostě, zelené a malebné prostředí našeho venkova je cítit na sto honů.

Ale zvrhlí textaři se nevyhýbají se ani fauně. Nejenom chudáček koníček! Kukačka je dalším zvířátkem, na které se nikdy nezapomíná. Pochopitelně, že kuká jako divá, to by snad ani nebyla ona. Kuká většinou na lukách, ale zatím se neví, proč to dělá zrovna tam. Jinak je to všechno velice prosté a lidové. Jediné, co jsem nepochopil, je vysoké zpívané í, které občas některá ze zpěvaček bezdůvodně vypískne. Možná to má nějaký skrytý význam.

3          Folk

Vyvinul se přímo z dechovky a má s ní mnoho spojovacích prvků. Je to především láska k volné přírodě a duševní spřízněnost s divokými zvířaty, co všechny Folkaře spojuje. Dá se také říct, že Folkaři byli první ekologové. Sice sami pro přírodu nic nedělají, ale neustále o tom u ohně zpívají, přičemž si neuvědomují, co pod ten oheň přikládají. Tím se neliší od soudobých ekologů, kteří kromě zpěvu dělají totéž. Jeho anglosaskou obdobu je Bluegrass, který se od českého folku kupodivu v ničem neliší, kromě toho, že vznikl dřív a věnuje se svému kontinentu.

3.1       Vzhled

Správný Folkař nosí flanelovou košili a nesundává texasky ani před spaním. Na nohách má vojenskou obuv a za opaskem bodák. (Že na vojně nikdy nebyl, snad ani nemusím dodávat.) Je posedlý spaním pod širákem a podle toho i vypadá. Je neholený a co se týče vlasů, nemůžu sloužit, protože neodkládá širák. Páchne kouřem a každou volnou chvíli využívá k rozdělávání ohňů, u kterých pak posedává a něco opéká. Tím se liší od žhářů, kteří po rozdělání ohně prchají. Choreografii nemá žádnou, jen sedí u ohně a hraje.

3.2       Nástroje

Folkaři hrají na kytary. Akustická kytara je k vidění u každého trampského ohně a po setmění sama vyskakuje z futrálu do jeho drsné ruky. Na kytaru totiž umí každý tremp. Folkaři se však od běžných troubů odlišují tím, že ke kytaře využívají i foukací harmoniku, na kterou obyčejní kytaristi nehrají. Asi se bojí, že je to těžké. Nemají pravdu. Na foukací harmoniku umí hrát každý, kdo umí dýchat, i když se to běžně neví. Je to tak, stačí si ji pouze koupit a fouknout do ní. Zní to vždy folkově. Jestliže budete mít smůlu a netrefíte se do tóniny, zní to alespoň bluesově. Zkušení trempové pak ještě k večeru vytasí bendžo, nebo mandolínu a tím tomu hluku nasadí korunu. Dělá se to ve chvílích, kdy se někomu začne chtít spát. U zvuků bendža, by se nepodařilo usnout ani hluchému.

3.3       Texty

U folku hraje při psaní textů zásadní roli vlaková doprava. Posedlost železnicí je tak výrazná, že lze vysledovat ve většině textů slova jako vlak, koleje, pražce, nebo alespoň nádraží. Zřejmě to má navodit romantické pocity, protože už tam není ani slova o mazání výhybek, a podobné běžné rutinní práci železničářů. Proto taky žádný pořádný Folkař nikdy nepracuje na dráze. Folkaři se podobné práce obávají a raději o ní jen zpívají.

Mimochodem, slovo dálky je v této subkultuře vůbec hodně frekventované. Asi jim to připomíná volný rozlet, který většinou ostře kontrastuje s jejich nedělním návratem do paneláku. Z popisné přírody se to pak ve folkových textech přímo hemží horami a širou stepí, přičemž ani oni nezapomínají ani na koně. Ti na rozdíl od dechovky nemají žízeň, ale běhají bez uzdy a sedla. Z jiných zvířat se pak často věnují koťatům, která většinou spí v botách, i přesto, že něco podobného by v běžném životě udělala jedině duševně nemocná kočka s poškozeným čichem.

4          Rock

Rock pochází z anglosaské části světa, není tedy divu, že většina rockových skupin po celém světě pěje svá moudra v angličtině. To je správný přístup, protože angličtina zní drsně. Rock se prý vyvinul z jakéhosi Rock and Rollu, ale to už si pamatují jen ti nejstarší ortodoxní dinosauři.

A teď něco o nich samotných. Rockeři jsou nehorázně drsní chlapíci, kteří jen výjimečně vyjeknou bolestí, když se píchnou při nasazování své tvrďácké náušnice s motivem lebky. Mluví hrubě a přímo, pouze v přítomnosti silnějších chlápků občas zmlknou. To ale neznamená, že by byli nějací srabi. Jenom myslí na zadní kolečka.

4.1       Vzhled

Správný Rocker je drsňák, proto nikoho nemůže překvapit, že se jako drsňák i obléká. Rockeři jsou až na výjimky oblečeni do černé upnuté kůže, která obepíná jejich hubené tělo. Správní Rockeři bývají vždy velice hubení, protože na jídlo prostě nemají čas. Jezdívají na motorkách, což je i důvodem, že bývají nejčastějšími dárci orgánů. Dlouhé vlasy, které za motorkou vlají, však mívá Rocker překvapivě upravené (bývá to jediná umytá část jeho těla) a nakulmované. Po pódiu pak chodí pavím krokem a často rozpažuje ruce. Nikdo z diváků neví, proč to ten Rocker dělá a ani on sám to většinou už ráno taky neví.

4.2       Nástroje

Nakřáplá kytary, dunivá basa, hlasité bicí, to je přesně ono, přesně v tom to kouzlo vězí! Nic jiného pořádný rock nepotřebuje. Kytary jsou velice řízné a bicí drží stále stejný rytmus. Basa se zase snaží držet krok s bicími a někdy se jí to skutečně i daří. U starších skupin se občas objeví na pódiu i tamburína, ale tito dinosauři už pomalu vymírají. Akustickému pojetí své hudby totiž správný Rocker ze srdce opovrhuje.

Rockový zpěvák má zvučný hlas a považuje se za střed vesmíru. Akustické koncerty, o kterých byla řeč, ty pořádá jedině kvůli penězům, jinak je naprosto nespoutaný. Aby ne, když podstatou rocku jsou monstrózní koncerty, které jsou již svou koncepcí směřovány k vyzdvižení jedinečnosti jeho osoby. Chraptí jako sám ďábel. Musí to tak být! Když zpíváte o střídání partnerů sametovým hlasem, jste směšní.

4.3       Texty

Rockeři v textech často používají slovo nebe. Jestli je modré, je všechno dobré. Jsou z nebe úplně podělaní, což je divné, protože zrovna Rockeři tráví značnou část života v barech a většina z nich nebe nikdy neviděla. Dále v textech vyznávají volnou lásku (kromě svých partnerek, což je opět divné) a hodně se věnují tepelné technice. V jejich textech má totiž zvláštní význam oheň. Pořád o tom melou, samý oheň a plameny. Dále jsou kapánek ujetí na svobodu, a když se něco nedaří, jsou odhodlaní to zlomit. O ženách se vyjadřují obhrouble, ale s úctou. To je pro ně typické. V podstatě připomínají takového normálního podpantofláka, který v bezpečí za rohem zatne pěst a zamumlá si, jak té svojí staré jednou ukáže.

5          Pop

Nejsměšnější skupinkou zpěváků a kapel, kteří se rozhodli oslovit nejširší všelidové fórum, jsou ovšem Popíkáři. Pop je ve své podstatě uhlazený rock, který se snaží oslovit naše méně drsné spoluobčany. Vrcholu dokonalosti dosáhli Popíkáři v osmdesátých letech, kdy přestali připomínat tvory z naší planety. Někdy se domnívám, že skutečně nejsou z naší planety. Ostatně, každá planeta, která nechá na svém povrchu bez jakékoliv protiakce znít popové melodie, si rozhodně koleduje o evoluční katastrofu.

5.1       Vzhled

Popíkář je rozhodně už na první pohled dost divný. Vlasy jsou rozcuchané a zelené, oblečení převážně z alobalu. Strašně se leskne, hlavně ve světle reflektorů. Oblíbené barvy jsou stříbrná, červená a zlatá. Zajímavým doplňkem bývají čelenky a různé vlající hadříky. Choreografie je taky působivá. Hodně se tančí, nejčastěji skupinově. Vpředu stojí takzvaný frontman a skupinka tanečníků v pozadí dělá všechno po něm. Nejoblíbenějším tanečním prvkem je pozice, při které se zpěvák levou rukou drží za genitálie, přičemž pravou si přejíždí před očima dlaní dopředu, s vibrujícími prsty. Do dnešního dne nevím, co to má znamenat.

5.2       Nástroje

Muzikanti populární hudby milují klávesy. Bez klávesových nástrojů by pop nebyl popem. Kosmické zvuky, které jsou základem popu, se jinak vyloudit nedají. Mají zřejmě navodit atmosféru tajemna, která je pro pop nepostradatelná. Dalším důležitým prvkem jsou elektrické bicí, které zní jako facka z Hongkongu. Často bývají podpořené elektronickou ozvěnou. Zpěvák má hlas velmi čistý, vysoký, podobný eunuchům. Celkově to zní tak mimozemsky, že kdyby přiletěli skuteční mimozemšťané, jistě by většinu popových skladeb okamžitě bez jakýchkoliv úprav převzali do svého repertoáru.

5.3       Texty

V populární hudbě se obrací pozornost textařů k posluchačově citlivému nitru. Hodně se sní, čímž se nemyslí pouhý spánek, ale hlavně jeho duševní rozměr. Pořád sní jako diví, většinou o spravedlivém světě. Snění je v pohodě, pokud doopravdy spíte, ovšem ve stavu bdělém je většinu srandovní. Hlavním tématem je pak láska. Nikdo tak intenzivně netouží po lásce, jako popíkáři. Stále se chtějí s někým držet za ruku a hluboce se koukat do očí. Hodně se taky dívají zpět. Litují svých činů a slibují, že už to neudělají, čímž se podobají recidivistům. Jinak jsou ale neškodní a zvířatům i přírodě se vyhýbají.

6          Metal

Heavy metal je nejzáhadnější hudební styl všech dob. Vznikl s drsného rocku, s cílem ho zdokonalit, což se mu povedlo i nepovedlo současně. Je to zvláštní, ale jakmile se někdo začne chovat drsně, ihned se objeví někdo jiný, kdo chce být ještě drsnější. Zřejmě to má původ v primitivních válečných výpravách našich předků, kteří se snažili zastrašit nepřítele nehorázným řevem a pomalovaným obličejem.

Mimochodem, po prvním zveřejnění této ministudie se objevila námitka, kde je Punk. Na to mám jednoduchou odpověď: Žádný Punk neexistuje! Jsou to jen obyčejní blbci, kteří neumí hrát na žádné hudební nástroje a tak napodobují ty, kteří to umí. Takhle jednoduše vznikl ten slavný Punk a více již o tom nechci hovořit.

6.1       Vzhled

Jelikož pravý Metal se vyvinul z rocku, proto i metalový muzikant je vždy oblečen v kůži. Ale na rozdíl od Rockera jsou i jeho ponožky a slipy kožené, protože nesnáší polovičatost a změkčilost. Navíc je děsný tvrďák. Od hlavy k patě je pokryt kovem. Vlasy jsou dlouhé a zplihlé, nehty okousané, oči podlité krví. Místo ústní vody používá Johny Wolkera.

Jeho oblíbeným dopravním prostředkem je policejní auto, ve kterém obyčejně sedí vzadu. V ničem jiném nejezdí. V tramvaji Metalistu nepotkáte, musel by se hanbou propadnout. Vylézá ze svého brlohu až kolem půlnoci a divoce blýská očima. Na pódiu se z něj stává pravý démon, byť je jeho choreografie velmi jednoduchá. Jedná se především o prudké třepání hlavou nahoru a dolů, přičemž vlasy divoce vlají. Z barev je potom aktuální černá. Jiné barvy, jako například růžová, nebo blankytně modrá, nemají na ortodoxním Metalistovi co dělat.

6.2       Nástroje

Základem Metalu nejsou elektrické kytary, jak si možná myslíte, ty jsou podružné. Základem správného metalu je zpěvákův hlas, připomínající dobu dinosaurů, kdy bylo ještě velmi důležité dodávat svým názorům váhu pomocí řevu. Elektrické kytary, jejichž tvary připomínají historické zbraně z dob husitských válek, jsou ale taky důležité a zvukem zase připomínají zadřený motor staré dodávky.

Další velice důležitou částí formace jsou bicí. Jejich rychlost je potom znakem úrovně kapely. Čím rychleji, tím lépe. Jediným záhadným členem metalových skupin je baskytarista, o kterém nikdo neví, co tam dělá. Vím o něm pouze tolik, že má vždy dlouhé vlasy a neumí hrát. V podstatě k jeho existenci neexistuje vážnější důvod, ale vždycky tam je a je ze všech nejhlasitější.

6.3       Texty

Písně metalové tvorby se nejčastěji věnují otázce smrti. Záhrobí má pro Metalisty neodolatelné kouzlo. V jejich skladbách se to hemží apokalypsami, nadpřirozenými jevy a pekelnými příšerami. Záhrobí jim nedá spát. V civilu ale mladí Metalisté nebývají až tak strašliví, jak by se z jejich textů, plných násilí a krve, dalo usuzovat. V podstatě jde o obyčejné citlivé mladé lidi, kteří akorát chraplavým hlasem neustále řvou: „Krev, krev! Smrt, smrt!“ Jinak jsou ale v pořádku. Sami častokrát u lékaře při povinných odběrech omdlévají, ale i tak o krvi stále zpívají.

7          Techno a Rap

Tady jen krátce, protože se jedná o vznikající a současně i umírající umění. Vyznačuje se rytmickými zvuky, které dokážou otrávit život každému, kromě posluchačů techna. Nástroje techno-umělci nepoužívají, vše pouštějí z připravených nahrávek ze studia. Jejich vzhled je nudně občanský, takže umělec se nijak neodlišuje od publika a pohybové kreace jsou omezeny na postávání za pultem s gramofonem. Rapeři jsou jejich bratranci a od Technařů se odlišují pouze tím, že neumí zavřít klapačku. Víc o nich nevím. Snad sami pochopí, že jsou jen přechodovým stádiem mezi starým a novým přístupem k hudbě a bez nátlaku vymřou.

Na další hudební styly se netěším, to raději zemřu. Osobně se domnívám, že žádná lidská bytost by neměla být po dobu svého života konfrontována s více nežli třemi změnami hudebního stylu. Vždyť od zábavy k trapnosti jsou kolikrát taky jenom ty tři takty.

Úvahy o truchlivém údělu Vrubouna posvátného

Úvod do problematiky

Filozofovat o životě Vrubouna posvátného, známého širší veřejnosti spíše pod triviálním označením Hovnivál, není jednoduché. Vždy sklidíte jen úšklebky moderních vědců, jelikož málokdo z nich má dnes snahu pochopit křehkou psychiku Hovniválů, aniž by jim docházelo, jak moc se podobá té lidské. Není to snaha o vyjádření nějakého mlhavého jsoucna, jak se možná leckterý hnidopich domnívá, je to prostě jen snaha, nazývat věci pravými jmény, bohužel s měnícím se rytmem doby, ve které se ten či onen Hovnivál na Louce Života ocitne.

Z pohledu filozofického je psyché každého Hovnivála vyjádřeno postojem, který zaujme při vyhodnocení situace. Ty postoje mohou být jen dva, agresivní (získat kuličku trusu) a apatický (kuličku trusu opustit), přičemž mezi tím je celá duha kompromisních postojů, čili život vezdejší. Veškerá slavná filozofie Hovniválů tedy není nic jiného, nežli konfliktem těchto opačných názorů a jejich potomkem je opět nejistota. Nechci zde rozebírat, jestli má názor průměrného Hovnivála větší cenu než názor průměrného Člověka, ale pouze prezentovat úroveň myšlení, na kterou se vznešení Hovniválové vyšplhali na začátku jedenadvacátého století.

Platónův paradox

Filozofie Hovniválů, i přesto, že se povětšinou zaobírá především kuličkou organické hmoty, kterou obecně nazýváme trusem, je úzce spjata se samotou a jsoucnem. Byť tedy vnikla ze společnosti Hovniválů, Hovnivál ji dobrovolně opouští, aby získal nadhled. Každodenní „úkoly dne“, které na Hovnivála život klade, jsou brzdou jeho rozhledu, jelikož jejich podstata je malicherně spjatá s okamžitým prospěchem, a otázkami, které vyžadují okamžité odpovědi. Z čeho udělat kuličku, kam ji zatlačit a podobně. Jenomže okamžik by neměl hrát ve filozofii Hovniválů žádnou roli, myšlenky filozofické musí platit nadčasově, jinak to není filozofie, ale příručka pro uspokojení okamžitých potřeb. Aby tato příručka mohla platit i pro generaci následujících Hovniválů, je třeba vystříhat se konkrétních závěrů a naznačovat především myšlenkový směr. Kulisy se mohou měnit, ale správný postup bývá většinou jejich změnami nedotčen.

Sokratovy teze

Psychologie Hovniválů je ryze osobní a soukromou záležitostí každého Hovnivála a ten, kdo tvrdí opak, nerozumí její podstatě. Proto mám předsudky vůči vědcům, honosícím se vystudováním přírodovědecké fakulty a titulem doktora věd. Psychologii Hovniválů nerozumí ani za mák! Vždyť je to stejný nesmysl, jako očekávat od každého, kdo vystudoval konzervatoř, že z něj bude automaticky Mozart. Takhle to ale nefunguje. Školy nás totiž můžou naučit jedině tomu, co už bylo řečeno, skutečný znalec, zabývající se psychikou Hovniválů, se ovšem musí snažit říkat především to, co ještě řečeno nebylo.

Psychologie Hovniválů je opomíjena, to je brutální pravda, protože jen málokdo dokáže postupovat správným směrem, od otázek k odpovědím, přičemž otázka je startovní čarou a odpověď cílem. Proč je třeba válet kuličky trusu, kdy, popřípadě kam! Jenomže lidé dnes nechtějí řešit tyto složité otázky Hovniválů, je jim to jedno, protože se domnívají, že Hovniválové žádnou psychiku nemají. To je omyl! A i kdyby to nebyl omyl, je pořád lépe stokrát zabloudit v psychice Hovnivála a nakonec ji pochopit, než mít stokrát cizí pravdu a v konečném důsledku nechápat nic.

Aristotelská logika

Hned v úvodu této důležité kapitoly se dotkneme prazákladu veškerého filozofování a to otázek ohledně stvoření. Existuje Stvořitel všech Hovniválů? A jestli ano, má nějaký konkrétní vztah k exkrementům? Tyto otázku si entomologové kladou už tisíce let a v každé době používají různé argumenty, subjektivní i objektivní důvody, důkazy pro i proti a vůbec tak nějak celkově shromažďují materiál k pozdější definitivní Odpovědi. S tím je však spojena i nanejvýše znepokojující otázka: Existuje vůbec nějaká velká Odpověď? A jelikož na tuto poslední otázku nebyla doposud nalezena ani malá Odpověď, je v podstatě povinností každé generace filozofů, přispět svým vlastním pohledem, aby jednou, při shrnutí všech, došlo k vysvětlení, nebo alespoň k přiblížení.

Nuže, z pohledu víry mohou existovat jen tři druhy vědců-entomologů. Ti, kteří v Hovnivála Stvořitele ze zásady věří, ti, kteří v něj ze zásady nevěří a pak drtivá většina těch, kterým je to úplně ukradené. Všem těmto třem skupinám je obtížné porozumět, přičemž první dvě jsou pro mě skutečnou záhadou. Věřit a současně nemít možnost si to ověřit, v sobě totiž skrývá tučnou porci naivity, ve svých důsledcích vedoucí až k fanatizmu. Nevěřit v Hovnivála Stvořitele už jen z principu je stejná chyba. Třetí nerozhodnuté skupině sice také moc nerozumím, ale chápu je, jelikož k nim sám patřím. Pokoušet se najít řešení je tedy důsledkem oné nejistoty, protože střídat víru a ateizmus není žádným řešením, a z tohoto bludného kruhu musí vést cesta ven.

Kantova kritika

Je morální cesta z bludného kruhu poznání Hovniválovy podstaty skutečně tak jednoduchá? Myslím si, že ano a odpověď se skrývá ve fyzikální nevyhnutelnosti. Pokud Hovnivál Stvořitel existuje, musí přece někde být a jeho konání musí nutně směřovat k zásahům do apatie hmoty neživé, tedy nejčastěji kuličky trusu, jinak by jeho existence postrádala smysl. Jestliže tedy existuje, zřejmě netouží po tom, aby byl poznán, jinak by se už tak stalo. Pak by víra přestala být vírou a stala by se jistotou. Není tedy záměrem Hovnivála Stvořitele zjevovat se jiným Hovniválům, jinak by to už dávno udělal a umožnil by tím pochopení nepochopitelného. To se ale zatím ještě nestalo, pak by se pochybnosti rozptýlily a nastoupila by jistota, čímž by byla zahubena víra.

Pokud tedy Hovnivál Stvořitel skutečně existuje a přitom nechává životy řadových Hovniválů bez poznání sama sebe, ponechává jim tudíž možnosti volby, a nezabývá se jejich Osudem. Jestliže jim tuto možnost volby ponechává, není jeho prioritou nutit ostatní Hovnivály k víře a ponechává je v nevědomosti cíleně. Třeba z toho důvodu, že by jeho záměry nikdy nemohli plně pochopit, jakožto tvorové s omezenou působností, protože on není vázán na zákonitosti okamžitých potřeb. Z toho tedy vyplývá, že Stvořitelem všech Hovniválů může být jedině nějaký jiný Hovnivál.

Schopenhauerova metafyzika

Nyní si ještě probereme existencionální rovinu pojmu Hovnivál z pohledu skutečného Jsoucna. Termínem Hovnivál Stvořitel se zde rozumí poznávací ideál vševědoucnosti, společně s absolutní vládou nad všemi ostatními Hovnivály. Existují však vůbec u Hovniválů tyto úrovně? Myslím si, že existují! Vědět vše, znamená pochopit souvislosti do takové hloubky, že vývojové pochybnosti zmizí a on se chopí své kuličky, které by se za jiných okolností ani netkl. Vše je postaveno na rozhodovacích a jednou daných principech okolního systému, tedy žádné pochybnosti by u Hovniválů neměly existovat. Vše, co se stalo, mělo i svou příčinu, důsledky, tedy i smysl, jinak by se to nestalo.

Veškerý vývoj Hovniválů je prosazován silou, ne vyšším řízením, to nás příroda učí na každém kroku. Silnější Hovnivál vítězí a získává větší kuličku, bez ohledu na nějaké morální aspekty. Absolutní vláda nad vším živým by znamenala schopnost prosazování optimální cesty, ale jelikož se tak neděje a každý Hovnivál má šanci, není tedy vševědoucího řízení, ani absolutní moci, která by život Hovniválů prosazovala plánovitě.

Zdá se tedy, že vše na Louce je procesem neřízeným, anarchistickým, ponechávajícím každému Hovniválovi šanci k prosazení jeho vlastní vůle. Je to boj o holé přežití, bez ohledu na možnou alternativní budoucnost, jelikož budoucnost patří vítězům, poražení budou označeni za slepou větev. A tak je to i správně, větve vyrůstají z kmene a tím kmenem je život, bez bližšího rozlišení. Žádná větev si nemůže být jista vlastním osudem, snad až v případě, kdy samotný kmen padne.

Jungova analýza

Existuje však ještě emoční rovina pojmu Hovnivál a nyní jsme u merita věci. Copak u Hovniválů neexistuje vyšší Řízení, Osud, a Spravedlnost? Myslím si, že ano! Svým životem přece i Hovniválové mění své okolí, a důsledky jejich konání mají rozličné dopady. Ty zůstávají skutkem, který nelze vzít zpět, ale jelikož i jim dala evoluce schopnost rozhodovací, lze je regulovat. Tyto činy se stávají součástí jejich kolektivní paměti, kterou předávají svým potomkům ve formě instinktivního páření a následného zdědění kuličky smradlavého trusu.

Všichni Hovniválové tak vlastně formují charakter a morálku svých potomků, formují jejich budoucnost, jelikož jejich potomci budou pokračovat v koulení po nich, a nadále se rozvíjet. Ti Hovniválové, kteří tak nečiní, způsobí stagnaci vlastního druhu a v tom vězí veškerý rozdíl mezi různými Hovnivály. Z tohoto pohledu je Hovniválem Stvořitelem genetika. To ona je prvotním Hovniválem v údělu Hovniválů, stejně jako je každý Hovnivál, v údělu každého jiného Hovnivála, jeho Hovniválem Stvořitelem.

Nietscheho model

Smyslem života Hovnivála by mělo být pochopení jeho existence. Že život Hovnivála je sám o sobě bezvýznamný, a žádný vyšší smysl nemá? Bohužel ano, stejně jako u lidí! Účelem a smyslem každého díla je přece začít a dokončit. Nikdo z nás ale přece nezačíná z ničeho a nekončí vším. Jen navazujeme. Žádný Hovnivál nezačíná od nuly, a taky nikdy nic nedokončí, vždy popadne nějakou kuličku trusu a tlačí ji dál, dokud nepadne únavou. Život jednotlivého Hovnivála nemá žádný význam, jednotlivci jsou jen předávači štafety, to je jejich úkol.

Cože, řekne si nyní čtenář? Hovniválové, význační tvůrci kuliček, kteří svedli na Loukách tisíce bitev o zbytky trusu, ti že nemají žádný význam? No…, nemají! Byli to jen šťastlivci, kteří si našli svůj kousek hovna, čímž zatloukli další hřebík do díla snažení svých předků. Ale tím nezakončili vývoj, jen zadělali na další schod. Pouhé nadání k válení kuličky trusu u Hovniválů mnoho neznamená, je jen příslibem, vždy je třeba na něčem stavět. Vždy by přišel někdo jiný Hovnivál, který by pochopil souvislosti, jelikož čas uzrál a udělal by si další kuličku. Víte, radost i smutek, poznání i nevědomost, se u Hovniválů vždy vyvažují. Veškeré utrpení, poznání, i životní radosti, si Hovniválové způsobují navzájem, svou historií a touhách po kuličkách trusu, tak proč si to nepřiznat.

Sartrův fenomén

Každý Hovnivál je trestán i odměňován sám sebou a to do důsledků. Jak svým okolím, tak sebou samým. Veškeré utrpení, které Hovnivál předá svému okolí, se mu vrátí díky jeho povaze, která ho donutila to udělat. Schopnost vnímat radost a utrpení, je totiž u každého Hovnivála v rovnováze. Skromný Hovnivál, který nemá potřebu páchat hanebnosti kvůli osobnímu prospěchu a kousku hovna, je tedy mnohem méně sklíčený z nedostatku, než ten, který nadbytek uctívá. A nedostatkem trpíme všichni, jelikož dokonalé naplnění představ dlouhodobě neexistuje, rozdíl je jen v míře utrpení. Kdo méně chce, méně trpí.

Podobná rovnováha existuje i v rovině citové. Každý Hovnivál, který je necitelný ke svému okolí, nedokáže zažívat ani štěstí tak intenzivně, jako citlivější Hovniválové. Jenomže Hovnivál, který umí prožívat i radost, prožije si i své utrpení intenzivněji, než Hovnivál duševně okoralý. A tehdy vzniká hranice mezi dobrem a zlem u Hovniválů. Chudí a skromní Hovniválové, zcela bez kuličky trusu, nacházejí radost v maličkostech, aby vyvážili strádání v existenčních oblastech, ti bohatí pak v požitcích, jež jim ono bohatství umožňuje. Jakmile se však ti chudí Hovniválové dostanou k majetku, třeba poblíž krávy, hranice se posune a radost z maličkostí zmizí, jelikož jí už není třeba. Naopak bohatý Hovnivál, jenž svou kuličku trusu potratí, začne si všímat krás maličkostí života, a tak je to správně. Ostatně, vůbec není na škodu, poznat život z obou těchto odlišných situací, vše pak začne dostávat smysl.

Závěr

A nyní již jsme na konci. Nuže, veškeré úvahy o životě Hovniválů mají význam jedině v tom případě, když jim dokáže každý Hovnivál porozumět. Filozofie, které nikdo nerozumí, nemá smysl. A přesně to se i děje, asi z toho důvodu, že Hovniválové považují filozofii za zbytečnou a bojí se, že by ji nebyli schopni porozumět. To je omyl, ty nejhlubší myšlenky bývají jednoduché, tak jednoduché, že je nakonec pochopí i každý Hovnivál. Je to z toho důvodu, že každý Hovnivál v podstatě zná všechny důvody své existence, akorát na ně nemyslí.

Lidé nejsou jiní. Také často nemyslí na důsledky svých činů, jenom tak nějak valí před sebou tu svou kuličku trusu a celkově nepřemýšlí o budoucnosti. Možná i proto bylo důležité rozebrat tu komickou podobnost mezi běžným Člověkem a běžným Hovniválem. Byl to úkol, čekající na pravého filozofa, filozofa, který si nehraje na tajemného myslitele a nazývá věci pravými jmény.

Vše pro krásu

Každému obdivovateli ženských půvabů je jasné, že štíhlá postava úzce souvisí s krásou. Čím štíhlejší žena je, tím je i krásnější, to ví dneska každý. Tato úvaha někdy dokonce vede až k domněnkám, že dívka dosáhne nejvyšší možné krásy až po smrti, kdy v hrobě po čase zcela zetlí a její vybělená kostra svou štíhlostí oslní každého milovníka ladných křivek. Tento názor zřejmě podporuje i většina modelek, na jejichž nádherných tělech se maso v podstatě nevyskytuje.

Takový pohled na krásu však nepanoval vždy. Za dávných dob se otylost považovala za projev zdraví. Je to z toho důvodu, že lidé byli za dávných dob pomatení. Nyní se otylost považuje za lékařský problém a to by se mělo začít brát vážně. Minimálně hned nato, až se definitivně potvrdí, že moderní lékaři pomatení nejsou. Jinak se nikam nedostaneme a otylost nás nakonec všechny pomalu pohltí.

1          Příčiny otylosti

Důvodů, proč je výskyt otylosti v současnosti tak vysoký, je několik. Především mezi ně patří zuřivé pojídání nehorázně velkého množství rozmanitých dobrot, spojené s celodenním povalováním na pohovce. To dnes většina lidí považuje za dokonalý životní styl. Takovým způsobem se však k otylosti dopracujeme poměrně bezpečně. Jiné příčiny, jako například nemoc, nebo dědičnost, nejsou nic jiného než výmluva, sloužící k zakrytí zuřivého pojídaní nehorázně velkého množství rozmanitých dobrot, spojené s celodenním povalováním na pohovce. Cílem této drobné práce je přinutit vás se nad tím zamyslet. Bude to prvním krokem k vašemu celoživotnímu radostnému boji s tou obávanou nadváhou, který se skončí až smrtí, v lepším případě pak těžkou duševní poruchou.

2          Léčba

Jelikož jsou dnešní lidé hubnutím zcela posedlí, rád nyní odhalím několik metod, které každému čtenáři spolehlivě dopomohou ke štíhlé postavě. Pravda, alespoň u prvních dvou se nejedná o metody průlomové, ale přístup k nim je zcela nový. V podstatě se to dá říct tak, že ve starých postupech se objevily nové možnosti. Poslední ze tří uvedených metod je metodou zcela jedinečnou a poprvé zveřejněnou. Domnívám se, že to bude především ona, která nejvíce zaujme naše milé otylé čtenáře. Je to z důvodů její menší náročnosti na pacientovu vůli.

2.1       Léčba dietou

Základem diety je omezit příjem látek, usazujících se ve svých důsledcích v našem podkoží. Nejprve si proto rozdělíme tyto látky do tří skupin, jsou to bílkoviny, tuky a cukry. Tyto odporné věci se ovšem nacházejí ve všech známých potravinách v alarmujícím množství! Laik by možná navrhnul, aby se tedy konzumovaly místo potravin takové látky, kde se bílkoviny, tuky a cukry nevyskytují, třeba polystyren, nebo PVC, ale to se neosvědčilo. Naše zaostalá trávící soustava nedokáže polystyren ani PVC, efektivně zpracovat, byť se jedná o běžné polymery.

Především tedy musíme omezit příjem čistých tuků, v tom to vězí. Prostě je nebudete jíst a hotovo! A ostatní látky, jako jsou bílkoviny a cukry, taky jíst raději úplně přestaneme. Je to jediná správná cesta, která vám umožní vytáhnout ze skříně staré džíny z maturitního večírku a potom je tam zase vrátit, protože i ty vám budou velké. Jestli mi nevěříte, klidně zbytek přeskočte a potupně zhyňte na srdeční zástavu, ale jestli máte zájem doopravdy shodit nějaké to kilo, čtěte dál.

Základem všeho je omezit příjem potravin na minimum. A když říkám minimum, myslím tím minimum! Je to sice metoda velice nepříjemná, proti které bude mít jistě námitky především váš zmlsaný žaludek, ale jiných cest při léčbě dietou není. Nejlepších výsledků totiž dosáhnete jedině v případě, když nebudete jíst vůbec nic. Prostě jídlo ze svého jídelníčku úplně vyřadíte a máte vyhráno. Výdej energie bude tedy vždy větší, než jeho příjem, a i v tom případě, kdy se jen tak převalíte na posteli, musíte nutně zhubnout. Tady je příklad takového hubnoucího dne:

a) Snídaně:                 Nic

b) Oběd:                     Nic

c) Večeře:                   Nic

Možná vám to na první pohled může připadat drastické, ale výsledky jsou vynikající. Budete hubnout jako diví. Na řeči lékařů nedejte, většina z nich má taky nadváhu a při poučování o zdravé výživě jsou stejně směšní, jako opilý kněz. Věřte mně, nebudete litovat! Už první týden shodíte to, co se vám v minulosti nepodařilo ani za měsíc. Nevidím jedinou překážku, která by vám mohla zabránit rychle zhubnout při dodržení této supermoderní metody. Nepodaří li se vám však tento jednoduchý režim dodržet, potom máte slabou vůli a musíte přikročit k další metodě.

2.2       Pohybová metoda

Jestliže si jídlo z různých důvodů nedokážete odepřít, musíte živiny v něm obsažené spálit pomocí svalové činnosti. V tomto odstavci se proto budeme zabývat otázkou, proč a jak má otylý člověk cvičit, aby docílil potřebného snížení hmotnosti. Tady je odpověď poněkud složitější. Spousta korpulentních občanů jistě namítne, že zná hromadu lenivých hubeňourů a proto nechápou, proč by zrovna oni měli cvičit. Na to mám připravenou logickou odpověď. Držte klapačku a dělejte co vám říkám. A jestli se vám to nelíbí, tak si kupte jinou příručku a přestaňte mě srát!

Ale klídek a k věci. Je naprosto nutné, abyste konečně hnuli zadkem a něco dělali. Mám pro vás připraven menší seznam cvičení, který by vám měl dopomoci ke štíhlé postavě. Je jasné, že čím více budete cvičit, tím více tuků spálíte. Vypracoval jsem proto metodu, která vám umožní zhubnout ve velice krátké době. Je to samozřejmě na hranici lidských možností, ale jestli chcete doopravdy shodit přebytečná kila, potom není zbytí.

a) Ráno:          500 kliků, 500 dřepů.

b) Poledne:     Běh na 160 km.

c) Večer:         1500 sklapovaček a vyklusání.

I když budete normálně jíst, musíte být za tři týdny hubení jako lunt. Pokud to však opět nezvládáte, jste zřejmě příliš pohodlní a vážně už nevím, jak vám pomoct. Snad jenom pomocí poslední možnosti.

2.3       Poslední možnost

Pokud ani jedna z výše uvedených metod nezabrala, jste zcela beznadějný případ. Ale ještě nezoufejte, mám pro vás připravenu poslední možnost, která jistě nezklame. Snad mi odpustíte, že kvůli vyššímu honoráři zveřejním tuto metodu ve stylu Teleschopingu. Na nic jiného totiž moderní spotřebitel stejně neslyší.

Takže ahoj, ahoj, ahoj, naši milí zájemci o hubnutí. Zkuste radioaktivitu! Není to nic složitého! Objednejte si naši hubnoucí náplast s obsahem radioaktivního Plutonia a je to. Můžete si ji nalepit pod tričko a nikdo si ničeho nevšimne. Je vědecky prokázáno, že už po dvou týdnech nošení této speciální radioaktivní náplasti zhubnete až o padesát procent své hmotnosti. Budete doslova kost a kůže a přitom nebudete muset dělat vůbec nic. Ležte jako obvykle na divanu a dopřávejte si lahůdek podle své chuti. Žerte sladké, tučné, šlehačku, jelita, vše co chcete a v jakémkoliv množství. Přejídejte se jako smyslů zbavení, nic nevadí, s radiací obezitu snadno porazíte. Jídlo vámi pouze neškodně proběhne.

A teď něco fantastického! Pokud budete Plutonium užívat vnitřně, tak už po týdnu ztratíte dvě třetiny veškeré své tělesné hmotnosti a to je přece vynikající. Budete se přímo ztrácet před očima! Volejte ihned! Jako bonus vám přidám zcela zdarma učebnici jaderné fyziky, kde si můžete při hubnutí číst o izotopech, radionuklidech a excitaci jádra. Chuť k jídlu zanedlouho zmizí, už se nikdy nevrátí a navíc budete díky popraskaným kapilárám ve vašich očích vidět vše růžově. Má to sice tu nevýhodu, že společně s přebytečným tukem vám zmizí i vlasy a nehty, ale co by člověk neudělal pro štíhlou linii.

3          Závěr

Tak a jsme na konci. Doufám, že jste si všichni vybrali. Určitě budete mít při vašem hubnutí úspěch, zejména když to vezmete z gruntu a nic nevynecháte. A hlavně se přestaňte pořád vážit, to bych si vás musel přestat vážit. Otylost je totiž problém psychologický, tak bacha na to.

Snad ani nemusím dodávat, že očekávám tisíce děkovných dopisů za nezištnou pomoc při vašem nelehkém souboji s obezitou. Samozřejmě kromě třetí skupiny, jejichž dopisy raději v tlustých rukavicích ihned vyhodím do koše.

Kompletní analýza soudobého lidožrouta

I v dnešní osvícené době stále ještě existují oblasti, kde zasahuje cenzura. Mezi tyto ožehavé oblasti patří především kanibalizmus. Slovník cizích slov se k tomuto heslu vyjadřuje zcela lapidárně. Kanibalizmus, někdy také lidožroutství, nebo lidojedství, je pojídání příslušníků vlastního druhu. To je myslím dostatečně jasné. Zbývá už jenom objasnit drobné rozdíly mezi lidožroutstvím a lidojedstvím. Osobně se domnívám, že zatímco lidožrouti lidi žerou, lidojedi je jenom jí.

1          Výskyt

Kanibalizmus je mezi zvířaty běžný, a jelikož člověk je v podstatě také jen zvíře, není divu, že se této ušlechtilé činnosti taktéž občas dopouští. V současnosti prý kanibalizmus bují hlavně v Tichomoří, ale důkazy chybí, byť podmínky jsou tam dokonalé. Naopak v Evropě je kanibalizmus násilně potlačen pitomými politiky, kteří ani za mák nerozumí trávicímu ústrojí. Přitom z pohledu organické chemie je úplně jedno, jestli jíte maso hovězí, prasečí, nebo lidské. Všechno se to stejně nakonec rozloží na jednoduché uhlovodíky, tak proč si s tím lámat hlavu. Jediné důvody jsou morální, ale látková výměna žádnou morálku nemá, tudíž je to jedno.

2          Chování

Lidožrouta dělá lidožroutem především jeho kuchyně. Můžete vypadat, jak chcete, ale jestli nejíte lidi, nejste lidožrout, ale pouze blbec, který si na lidožrouta jenom hraje. Je to stejné jako s parašutizmem. Dokud neskočíte z letadla, nejste parašutista, i kdybyste byl zakládajícím členem parašutistického oddílu. Jakmile však skočíte, už vám to nikdo nevezme.

Tato kapitola bude možná působit na čtenáře se slabším žaludkem jako rouhání, ale lidožrouti jsou v podstatě v chápání kontinuity organického života daleko před námi. Vše organické je předurčeno k výstavbě schránek budoucích organismů. To, že tělo bližního svého uložíte do země, ještě neznamená, že nebude energeticky spotřebováno jinými organismy. A jelikož zákon zachování hmoty platí a každá molekula vody, kterou jsme za život vypili, byla již v minulosti pravděpodobně po nějaký čas součástí nějakého jiného živého tvora, tak i každý atom ve vašem těle se už zřejmě jednou hýbal, ať ve formě rostlinné, či živočišné. To je třeba si uvědomit.

3          Vzhled

V dnešní době nerozeznáte lidožrouta od byznysmena. Jezdí v Jeepu a používá mobilní telefon, jako by se nechumelilo. Ráno si oblíkne rifle a tričko, přes rameno má tašku s notebookem. Samozřejmě, že nenosí kost ve vlasech, to by byl blázen. Není důvod zastrašovat večeři. Skvělou angličtinou vás pozve na návštěvu vesnice a přitom se mrkne na své Rolexky, jako by naznačoval, že už vám věnoval dost času. Ale raději si dávejte pozor. Pravděpodobnost návratu je jedna ku třem, podle toho, jak rychle umíte utíkat.

4          Suroviny

Lidožrout za starých časů nebyl náročný. Spokojil se i s kamarádem ze sousedního kmene, nebo s jeho rodinou. Když ho kamarád nasral, tak ho prostě sežral, v minulosti jistě někdo z kamarádova kmene sežral někoho z jeho rodiny, takže si byli kvit. Takhle to fungovalo po staletí, ale doba se změnila. V poslední době stále více idiotů, především z Evropy, začalo navštěvovat tichomořské ostrovy a to se pochopitelně projevilo na domorodém jídelníčku. Běloši se totiž ukázali jako velice jedlá rasa. Mezi ty nejoblíbenější pokrmy proto patří:

4.1       Námořníci

Klasický lidožroutský pokrm minulých staletí, dneska už dost opomíjený. Po dlouhé věky představoval hlavní chod v Bornejských příbytcích. Je vhodný k jakékoliv příležitosti a neurazí. Jejich kůže se pak hodí na podrážky a z vlasů si pletou manželky lidožroutů překrásné ozdoby. Poněkud jemnější maso mívají kormidelníci a loďmistři. Navíc jako důstojníci pochopitelně nenosí ty pitomé pruhované trička, které lidožroutům pořád lezou do zubů. Zvláštní kapitolou je pak kapitán, na jehož pečínku má nárok jedině náčelník.

4.2       Misionáři

Jsou vhodnější na víkendové hostiny a jako příležitostné pohoštění pro návštěvy. Jejich maso je křehčí než maso námořníků, ale na druhé straně nedosahuje kvalit kardinálů. Misionářovo maso je sice křehké a dobře stravitelné, proto je misionář velice oblíbený až do dnešních dob. Velikou výhodou je taky skutečnost, že po zkonzumování misionáře posílá pozorný Vatikán okamžitě chutnou náhradu.

4.3       Vojáci

Vojáci jsou v Tichomoří obecně pokládání za velice oblíbený Fast Food doplněk jídelníčku. Zejména děti lidožroutů měli moc rádi pečené pěšáky i grilované důstojníky, jejichž kousky byly zejména za druhé světové války k dostání téměř neustále. Bylo to něco jako Kinder Surprice, na plážích ležely spousty vojáků a nikdo nevěděl, kdy kousne do šrapnelu. Po hostině si pak malí lidožrouti hráli s jejich lebkami, každé dítě si přece rádo hraje s vojáčky. Malí lidožrouti jsou na tom stejně jako evropské děti, jenom mají k vojákům přírodnější vztah. Milují je jak pečené, tak vařené. Především jejich mozečky, vytrénované posloucháním rozkazů, jsou vynikající.

4.4       Trosečníci

V současnosti skvělá příležitost, jak neplánovaně doplnit zásoby. Dělí se na pasažéry, letušky a piloty. Velice oblíbená je především letuška. Většinou ji v troskách snadno najdete podle dlouhých blonďatých vlasů a je pro svou lahodnou chuť vhodná i ke konzumaci za syrova. Pasažéři jsou zase oblíbení kvůli množství. Navíc mají díky zvýšenému obsahu adrenalinu v krvi takovou kořeněnou chuť. Zvláštní kapitolou je zde pilot, jelikož je jenom jeden, maximálně dva. Ten se pak podává ke slavnostním příležitostem. Jako první chod se podává první pilot, jako druhý chod pochopitelně druhý pilot.

4.5       Filmaři

Další oblíbená pochoutka. Dělí se na režiséra, herce, kameramany a štáb. Spousta báječných organizací posílá každoročně do Tichomoří desítky chutných filmařských štábů, které bez výjimky končí v hrncích a na roštech. Je to pro současné lidojedy pravé požehnání, jelikož filmaři bývají na rozdíl od letušek velmi často otylí. Je to z důvodu naprostého odporu k pohybu u moderních umělců, kteří se rádi považují za duševně pracující. Tito tlouštíci se proto pečou velice pomalu a jejich tuk se sbírá do předem připravených nádob. Ten tuk se pak používá na přípravu jiných, sušších lidí, jako jsou kupříkladu soustružníci, nebo tesaři.

4.6       Turisti

Klasika! Turisti dnes tvoří osmdesát procent potravy moderních lidožroutů. Rozdělují se buď podle národnosti, nebo podle značky kardiostimulátoru, který se dá znovu prodat. Mezi nejčastější chody patří především dušený německý důchodce a afektované americké rodinky, protože ti jezdí do těchto končin nejčastěji. Německý důchodce sice nepatří zrovna mezi delikatesy a je i méně chutný, než kupříkladu důchodce holandský, ale když není kde brát, postačí i on. Americká rodinka je chutnější a především prorostlejší. Nikdy se nebrání a často se ještě v kotli, nebo nad rožněm pobaveně usmívají, v očekávání nějaké legrace. Drsnou pravdu pochopí, až když voda zavaří a to už je pozdě. Z toho důvodu jsou taky lidožrouti jediní obyvatelé naší planety, kteří mají Američany doopravdy rádi.

5          Úprava

Správný lidožrout není vybíravý. Nejraději má sice Američany, ale když zmizí z tabule, pustí se i do zbytku světa. Dá si Asiata i Afričana. Sežral by i Eskymáka, zejména takhle v poledním vedru, jenomže ti k nim nejezdí. Jíst se dají samozřejmě i Evropané, ale v poslední době si lidožrouti dávají pozor na cholesterol a raději je po chycení a zkontrolování pasu zase pouštějí zpět do džungle.

Dělají to ovšem jedině kvůli zdraví, žádný rasizmus ohledně barvy pleti nebo národnosti nebyl zjištěn. Taktéž nebylo prokázáno, že by kanibalové dávali přednost vyznavačům jakýchkoli náboženských směrů před jinými. Z toho je jasné, že všichni lidé jsou si z gastronomického hlediska rovni. Nejoblíbenější jsou především tyto tepelné úpravy:

5.1       Vaření

Nejběžnější úprava. Obrázek s kotlem a vyjeveným turistou v něm zná každý. Jedná se o pomalou a klidnou tepelnou úpravu, která nemůže nikoho urazit. Lidožrouti vaří především své sousedy, které nikdo nehledá, a proto je můžou vařit i několik hodin. Vyrušení jim nehrozí. Každý na Borneu ví, jak to chodí a když se rodinný příslušník nevrátí do půlnoci, je vše jasné.

Když drapnou Evropana, hned ho ohmatají a zváží. Hlavně aby nebyl moc hubený, samá kost a kůže, potom ani ten vývar nestojí za nic. Evropana totiž můžou vařit celou noc. Ty Evropské pitomce nikdo nikdy nehledá, taková už je na Starém kontinentě loajalita.

5.2       Pečení

Správný lidožrout peče hlavně Američany, kteří se na Borneu konzumují celoročně. Hodně cestují a navíc bývají krásně baculatí. Ty bohatší před pečením lidojedi navíc ještě kapánek povaří, protože bohatí Američani jsou na Borneu pečení vaření. To aby si nemohli později stěžovat, že se jim nikdo nevěnoval.

Hotové Američany, respektive jejich plátky, pak takový labužnický kanibal po upečení vkládá mezi dvě housky a pokape kečupem. Housky a kečup si pochopitelně koupí v supermarketu, který mu tam postavili právě ti Američané. Dobře jim tak, je to pomsta za degradaci gastronomie, které se Američané dopouštějí už více než sto let.

5.3       Smažení

Smažení je vhodné především na Germánské rasy, což jsou nejen Němci, ale i Rakušáci a Švýcaři. Germáni bývají štíhlí a proto je lidožrout smaží obalené v čemkoli, co je sypké a poživatelné. Nejraději pochopitelně smaží Němce. Jejich povaha si ostatně sama žádá, aby je někdo konečně pořádně obalil a osmažil, aby z nich vyprchal ten nadřazený pocit výjimečnosti. Švýcaři jsou zase sportovně založení a tudíž také ke smažení vhodní.

Zkrátka, Vídeňské ufňukané řízečky, Mnichovský zarputilý šnitzel, či Wágnerovo doběhnuté tajemství, to jsou veliké hity v domácnostech kanibalů ihned po zahájení turistické sezóny. Nejoblíbenější jsou ovšem tak zvané Švýcarské medailonky, přijíždějící kolem července a srpna.

5.4       Marinování

Lidožrouti marinují především občany střední Evropy a zemí Beneluxu. Specializují se na Francouze, kteří marinováni vynalezli. Je to odveta za to jejich neustálé chvástání francouzskou kuchyní. Belgičané se s nimi svezli v podstatě náhodou, protože omezení lidožrouti mezi Francouzem a Belgičanem nevidí podstatný rozdíl. V tom se nijak neliší od zbytku světa, který toto rozlišení taky nechápe. Velice oblíbený je tak zvaný Holandský řízek, který se občas zastaví kvůli fotografování, popřípadě Bruselský mozeček, který prý je dobrý na impotenci.

5.5       Rožnění

Jižní národy lidožrout rožní. Je to vhodné především na Italy, Španěly a Portugalce. Rožněný Španěl je oblíbený už od středověku. Ostatně, přišli za nimi sami jako první, tak se nemůžou divit. Portugalce k nim lidožrout přibírá automaticky, protože mají podobné maso. Zvláštní kapitolou jsou Italové. Jelikož se na Borneu špatně shání jak špagety, lidožrouti je připravují stejně jako Francouze, čímž je alespoň vrcholně poníží.

5.6       Gratinování

Slovanské národnosti lidožrouti gratinují. Například Čechy a Slováky si jinak ani nedokážou na talíři představit, protože páchnou korunou. S Poláky je to složité, jelikož skoro všichni Poláci už pracují v Americe na stavbách, proto je primitivní lidožrout považuje za Američany a zkouší je opékat. Jediný ze Slovanů, koho lidožrout nejí, je Srbochorvat, protože mu ten název zní mimořádně odporně. Ten se taky jako jediný vrací z Bornea neožrán.

Rusáky samozřejmě konzumuje taky a s povděkem kvituje, že jsou většinou už před příjezdem naložení ve vodce. To dodá masu takovou křehčí chuť, je stravitelnější a proto jsou taky Rusové jediným národem, který kanibalům neleží dlouho v žaludku.

5.7       Dušení

Lidožrouti dusí především Afričany, kteří by byli jinak příliš tuzí. Na talíři to pak s rýží pěkně hraje. Jsou taky vhodní i jako doplněk světlých Skandinávců na výrobu krásně barevně upraveného dušeného ražniči. Esteticky založení lidožrouti mají nejraději kombinaci Švéd-Keňan, ale neopovrhnou ani méně běžným Fin-Somálec. Říkají tomu maso dvou barev.

Proto mají lidožrouti velice rádi Brazilské zájezdy, protože tam už bývají suroviny namixované. Ani milí Američané nezaostávají a často doplní menu nějakým výletem ze školky Na svačinku pak takový lidožrout zakousne už jen něco malého, k čemuž jsou nejvhodnější Pygmejové.

            Závěr

A to je vše, moji milí gurmáni. Vsadím se, že vám už sbíhají sliny, vždyť přece není nad to, pořádně se nadlábnout. Aby taky ne, když si jeden představí špikovanou drzou sousedku, pokapanou citrónem. O tahle potěšení jsme se v Evropě sami připravili. Naštěstí jinde ve světě takovými předsudky netrpí, alespoň doufám.

Kulturní manifest lidstva

Ke vzniku této práce bylo nutno prostudovat mnoho slavných knih, diskutovat s desítkami vysoce postavených lidí a vyslechnout si hodiny poslaneckých deklamací. Nezastírám, že to byla pořádná makačka na bednu, jak se někdy odborně říká intelektuální náročnosti, ale výsledek se dostavil v podobě hluboké sondy do duše současného člověka. Musel jsem přehodnotit starou Galenosovu teorii rozdělení lidí na Sangviniky, Flegmatiky, Choleriky a Melancholiky. To jsou jen vnější projevy, bez hlubšího pochopení vnitřní podstaty.

Skutečnost je zcela jiná. Na světě existují jen tři typy lidí. Dobráci, Burani a Šmejdi. Můžeme si to přiblížit pěkným příměrem, který pomocí bezmyšlenkovité reakce odhaluje podstatu vnímání okolního světa. Představte si, že k přechodu pro chodce se blíží auto. Po přechodu již jde chodec a je zhruba uprostřed vozovky. Auto se čím dál víc blíží. Jestliže chodec přidá do kroku, aby řidič nemusel zbytečně brzdit, je to Dobrák, který má porozumění i pro druhé. Jestliže si jde svou rychlostí a dělá, že auto nevidí, je to Buran, protože ještě není rozhodnut, ke které skupině se přidá. A jestliže dokonce úmyslně zpomalí, aby řidič musel zastavit, je to Šmejd. Taková je celá pravda.

1          Třídní boj

Dějiny lidstva jsou v podstatě kulturním bojem mezi opačnými póly postoje jedince k vlastní veledůležité osobě a okolím, tudíž konfliktem mezi Dobrem a Zlem. Stejně jako vymaštěnec a chytrák, tupé hovado a oduševnělý filozof, magor a učenec, stáli tu Dobráci a Šmejdi věky proti sobě v neustálém protikladu. Bez ustání vedou tu otevřený, tu skrytý boj o vládu nad lidstvem. Boj to však není tuhý, spíše se podobá biblickému: „A když tě v levou tvář uhodí, nastav i tu pravou.“

Abychom však Dobráky i Šmejdy dobře pochopili, musíme se nejprve podívat na jejich společné předchůdce, nevědomé Burany, jelikož takto, neposkvrnění dobrem i zlem, se všichni rodíme. Ano, je to tak, každé mimino je vlastně ukázkový Buran. Chápe jen své vlastní dobro, pocit bezpečí, zimu, teplo, světlo a tmu. Nikomu zatím neškodí, ale nikomu ani neprospívá. Je zaměřeno samo na sebe, na svůj vývoj. Teprve až později se z nás všech, neposkvrněných Božích Buranů, rekrutují Dobráci a Šmejdi.

2          Zrození Burana

Situace je taková, že jakožto Burani začínáme svou životní Odyseu všichni, jelikož měřítka nám určí až společnost, ve které se ocitneme. S tím se nedá nic dělat. Kvantitativně jsou tedy Burani ve strašlivé převaze, jelikož jen málokdo dokáže změnit svou přirozenost, není tedy divu, že vytlačili Dobráky do slumů a Šmejdy do paláců. Svět je totiž tak zařízen, že na Buranech stojí politika i ekonomika, takže oni nevědomky rozhodují o tom, kdo bude chudý a kdo bohatý. Poptávka zkrátka bude vždycky formovat nabídku, ať se nám to líbí, nebo ne.

Snadno se o tom přesvědčíte třeba tím, když začnete vyrábět taktovky pro dirigenty, nebo prodávat filozofickou literaturu. Víte co se stane? Zkrachujete a umřete hlady! To totiž nikoho nezajímá. Ale kdybyste si otevřeli obchod s pornografií, levným alkoholem, nebo sázkovou kancelář, živnost vám pokvete. Vlády všech zemí to dobře ví, a proto zrození dalšího Burana podporují. Čím víc Buranů, tím lépe!

Také média už dávno pochopila, odkud vítr fouká. Není vám divné, kolik se v poslední době vyrojilo seriálů? To je ono! Burani milují seriály. Kultivovaný člověk se chce něco dozvědět o světě, a proto vyhledává dokumentární pořady. Má prostě rád informace. Běžný pracant si po celodenní rachotě zase raději odpočine u detektivky, ale Buran potřebuje pravidelnost. Nemusí tam být žádný logický děj, stačí neustálé bezduché žvanění. Potom je šťastný. Nevěříte mi? Tak proč se veškeré klasice a kvalitním odvětvím umění, bez ohledu na to, jestli jde o hudbu, film, literaturu, nebo malířství, říká Menšinové žánry, nebo Alternativní tvorba? Odpověď si zkuste najít sami.

3          Rozšíření Buranů v populaci

V jakém poměru jsou Burani k ostatnímu lidstvu? Tato otázka není jednoduchá. Laicky by se dalo říct, že zde platí pravidlo, osm ku dvěma. Z deseti lidí je osm nerozhodnutých Buranů, jeden ortodoxní Dobrák a jeden sveřepý Šmejd. Máte li jiný názor, snadno se přesvědčíte jednoduchým testem. Napište si na papír všechny členy své rodiny a u každého, o kom máte podezření, že neví, co chce, a chová se jednou tak a podruhé zase onak, si udělejte značku. Záhy zjistíte, že značku máte u osmdesáti procent z nich. A vždy je přítomen jeden Dobrák a jeden Šmejd. Nenechte se tím šokovat. Takový je prostě svět, o zásadovost nikdo nestojí.

Stejná situace je i ve veřejných funkcích. Burani jsou prostě všude a je jich opět osmdesát procent. Narazíte na ně v obchodě, na koncertech, u vody, na univerzitě, i v tramvaji. Jsou hluční, pořád se něčemu diví a bez ustání mluví. Je jim jedno o čem se mluví, hlavně když se mluví. Jejich poznávacím znamením je žoviálnost. Stále se s někým chtějí seznamovat a slovně se oťukávají navzájem. To zkoušejí, jestli patříte mezi ně. A jestli ne, tak jste pro ně jednou provždy divný.

Jenomže tady se láme chleba. Tady se rozhoduje o budoucnosti jednotlivců, o tom, co z nich bude. Někteří z nich se v budoucnu svávají Dobráky. Uznají, že neustále soupeřit s okolím o pomíjivé materiální hodnoty je hloupost, která nikam nevede. Jiní naopak zamíří přímo k Šmejdům. Ti naopak své činy zapomínají okamžitě, ale hodnoty jimi získané uctívají jako relikvie. Obě tyto skupiny se vyvinuly z Buranizmu, ale zatímco první skupina ho zavrhla, druhá zdokonalila.

4          Kulturní podhoubí Buranizmu

Kultura je Buranům cizí ze všeho nejvíc, proto je taky tato kapitola nejdelší. Kulturní vnímání světa je totiž nejvzdálenější jeho přízemního životnímu stylu, založenému na uctívání okamžitého prospěchu.

4.1       Hudba

Správný a spořádaný Buran v hudbě nesnáší jakýkoli náznak složitosti. Vážná hudba ani džez mu nevoní. Má raději hudbu přímočarou, nejlépe rokenrolového charakteru. Nevím, co poslouchali Burani dříve, když ještě hudební nosiče nebyly, asi bučení krav, které je v podstatě textově s rokenrolem na stejné úrovni, nyní však poslouchají hlavně rock. A vznik moderní hudby, který vyvrcholil Rapem, je pro Burana pravým požehnáním. Tady se v plné míře může uplatnit jeho smysl pro bezmyšlenkovité žvanění.

Že Buran nikdy nevlastní žádnou diskografii, to snad ani nemusím říkat, tím se liší od fanouška. Kupovat desky nebo cédéčka ho vůbec nebaví. Spokojí se s tím, co mu pustí v rádiu, popřípadě v televizi a občas si zajde na koncert, kde zuřivě křepčí. To ale neznamená, že hudbě nerozumí. Všechno dobře zná! Je to z toho důvodu, že jedním z charakteristických rysů Burana je záviděníhodná vlastnost, že se mu líbí vše, co se líbí i ostatním, přičemž k tomu vyjadřuje obecně uznaná stanoviska. Nemá vyhraněný styl, protože neví, co to styl je, ale to ho neodradí sledovat módní trendy své doby a přizpůsobit se. Prostě se jen tak bloncá světem a neustále se kření.

4.2       Literatura

Typický Buran zásadně nečte. Je to proto, že už všechno ví. Proč by vstřebával myšlenky ostatních, když je plný vlastních. (Nekecám, tuto větu jsem od jednoho ukázkového Burana osobně slyšel.) To však neznamená, že doma nemá knihovnu. Má ji a je dobře zásobená od jeho naivních známých, kteří mu je půjčují v dobrém úmyslu, že je bude číst. V tom se mýlí. Buran je pouze umístí na viditelné místo do knihovny a už se jich nikdy nedotkne. Buran si sám knihy zásadně nekupuje, jen si je půjčuje a nikdy nevrací. Asi si myslí, že rostou na stromě, a ti co mu ji půjčili, je taky nekupovali.

Jeho knihovna je tedy velice různorodá, nesystematická a zásadně nečtená. Jednou jsem viděl inzerát: „Prodám starší knihy, nečtené!“ To musel být báječný Buran. Asi si myslel, že nečtená kniha, stejně jako nepoužité lyže, má větší hodnotu, jelikož myšlenky v ní vyjádřené předchozím nečtením neutrpěly na kvalitě. Je to zajímavé, ale ač Burani zásadně nečtou, zřejmě z nějakého důvodu četbě přikládají značnou vádu. A jen tak mimochodem, znal jsem kdysi osobně jednoho ukázkového Burana, který často, když takhle přišla řeč na nějakou knihu, s oblibou říkával: Tak tahle kniha patří mezi deset mých nejoblíbenějších! Vůbec mu nevadilo, že jediné co kdy četl, byla sportovní stránka v novinách, říkal to vždy a dokonce tomu snad i věřil.

4.3       Výtvarné umění

Buran se o výtvarné umění nezajímá. Jsou to pro něj mazanice. Malíře má za blbce a jejich obrazy za zbytečnosti. Ale jenom do té doby, než před ním někdo nějaký obraz pochválí. Potom naopak zatouží ho vlastnit, proto je tak snadné prodat mu kýč. Stěny v brlohu pravého Burana jsou přímo obleženy krajinkami, mísami s ovocem a zátiším s vázou. Je to vlastně prosté, každý Buran se nejvíc bojí toho, aby nebyl přistižen, že nevidí císařovy nové šaty a proto raději vidí všechno, co vidí i ostatní.

Prodavači v galeriích je zkrátka milují. Stačí před nimi pochválit tu nejhorší mazanici a Buran ihned tahá z kapsy portmonku. Cože? Tenhle modrý kruh v zeleném poli je ta slavná Cesta časoprostorem? No jistě, že jsem ji hned poznal! Přece nejsem nějaký pitomý Buran. Víte co? Vezmu si ty obrazy hned dva! Že máte jenom jeden? No dobře, tak mi ho zabalte.

5          Konkrétní tupost Buranů

V jedné věci však Buran vyniká. V tom, že nikdy nezklame ohledně svého světonázoru. Burani jsou totiž v podstatě milovníci přímočarosti a zbožňují tuctové názory. Co si myslí většina, okamžitě nekriticky přejímají do svého repertoáru. Kdybyste se jich zeptali, co si myslí o sádrových trpaslících, odsoudili by to, ale doma mají dva, jelikož ostatní Burani je taky mají. Jejich nábytek musí být moderní a elektronika taktéž. Burani totiž neustále touží jít s dobou, ať je jakákoliv. Retro styl je unavuje, nechápou nostalgii, ani kouzlo starých řemesel, oni žijí právě teď!

Proto se každý rok na trhu objevují nové modely výrobků, které se od předchozích liší jedině designem. Je to kvůli Buranům. Ti prostě nemůžou vlastnit loňský model, který je samozřejmě z technického hlediska totožný s předcházejícím. Nejčastější větou při spatření nového výrobku bývá: „Já to chci!“

Také jejich konverzační střelivo je velice omezené. Jediné, o čem dokážou déle hovořit, je sex. A nehorázně se u toho uculují, jako by šlo o nějaké tajemné umění, které bylo dopřáno pouze jim. Neustále zavádějí řeč na tuto oblast, která je jim jediná blízká, nic jiného totiž stejně neumí. Taky veškerý jejich humor je založen na lascivnosti, ve které si libují a o které si myslí, že je povznáší.

Dalším poznávacím prvkem takového typického Burana je skutečnost, že jakmile k něčemu přičuchne, ihned se stává odborníkem. Znám jednoho takového, který začal ve zralém věku pracovat jako poskok u stavební firmy. Nikdy předtím nic podobného nedělal, ale už za několik dnů se stal, alespoň podle jeho vlastního naznačování, svrchovaným znalcem ohledně konstrukcí staveb. Pět let vysoké školy, kterou pochopitelně neměl, nemohlo nahradit jeho jediný pohled na věc.

6          Stanovisko Buranů k ostatnímu Lidstvu

Světe div se, ale Burani mají všechny ostatní lidi za blbce. Samozřejmě kromě sebe, to je snad jasné, sebe za blbce nepovažují. Ale nenechejte se tím rozladit. Oni to zas až tak nemyslí. Nejsou přímo zlí, jsou jenom neuvěřitelně prostí. Dávají si na ostatní takový pozor, že jejich obrana před smyšleným nebezpečím přichází mnohem dřív, než jakýkoliv náznak konfliktu. V praxi to vypadá tak, že když někde narazíte na Burana, seřve vás dřív, než stačíte promluvit.

Jiné lidi Burani považují za podivné figurky, které jsou tady pro jejich vlastní dobro. Myslí si, že pouze jejich význačná osobnost musí docílit všech pozemských požitků, přičemž jim není proti mysli občas někomu jinému zavařit, jen tak pro radost. Svých ukvapených rozhodnutí nikdy nelitují a omlouvají to větou: „Ale no tak, vždyť se nic nestalo!“ A opět mají pravdu, jim ne! Jsou se sebou zkrátka spokojení a nejistou budoucnost nechávají osudu.

7          Šmejd, jakožto vývojový potomek Burana

A nyní si něco povíme o přímých potomcích těch našich báječných Buranů, o zatvrzelých Šmejdech vezdejších. Není jich sice zdaleka tolik jako Buranů, ale i přesto významně ovlivňují dění na naší planetě. Mají totiž naprosto jasno v tom, co od života chtějí, což v jejích očích značí osobní prospěch za jakoukoliv cenu. To má však i Prase bradavičnaté, zuřivě ryjící v půdě, dokud nenajde, co hledá.

Tahle zuřivá neústupnost je vlastně hlavním stavebním kamenem jejich krátkodechého úspěchu. Pro budoucnost jsou tito lidé bezcenní. To z nich se rekrutují naši vládcové, kteří majestátně zaujímají své mocenské pozice a blahobytně rozhodují o ostatních, aniž by je o to někdo žádal. Jejich názory však oduševnělému člověku silně připomínají lačné chrochtání zvířete, o kterém už byla řeč. Není to totiž nic jiného. Když se pořádně zaposloucháte, uslyšíte jedině chtivý zájem o ty chutné kořínky, které si chtějí vyrýt ze společné půdy hlavně pro sebe, ostatním stačí hlína.

8          Dobráci, žebráci

No a na závěr mám pro vás truchlivou informaci. Pro vás, Dobráky, protože Burani ani Šmejdi nečtou, proto se jim tyto řádky nemohly nikdy dostat do ruky. Tato kapitola je nejkratší, poněvadž Dobráků je tak málo, že ani studijního materiálu se nedostává. Ale pár postřehů bych měl. Dobráci se vždy rekrutují z té nejchudší vrstvy obyvatelstva, kterou taky nikdy neopustí. Je to proto, že dovedli na samou mez dokonalosti schopnost přehlížet osobní prospěch a nezištně pomáhat druhým.

I oni se vyvinuli z Buranů, ale vydali se opačným směrem, protože prokoukli jejich ubohost. Oni jediní nás svým kulturním postojem k životu odlišují od zvířat, ale místo toho, aby jim za to někdo poděkoval, tak se jim všichni smějí. A smějí se po právu! Dobrák je v současném světě stejně směšný, jako vegetarián na prasečích hodech.

Profil intelektuála

Citát: „Intelektuál je člověk, který říká potažmo a dozajista, místo sklapni a jdi do prdele.“

Nemá to v dnešním složitém světě jednoduché, ten náš ortodoxní intelektuál a často také bývá terčem veřejného posměchu. Není to však přímo jeho vina, neboť byl nakažen zákeřnou duševní poruchou, kterou moderní lékařská věda dosud drze nevzala na zřetel. Tato duševní porucha bývá nejčastěji dědičná. Občas se sice stane, že i z kvalitního primitiva vyroste nadějný intelektuál, ale to jsou výjimky. Pravý intelektuál se jako intelektuál již rodí.

Intelektuály dnes můžeme potkat téměř na každém kroku. Žijí mezi námi a jsou úplně všude. Už dávno nejsou výsadou kabinetů a laboratoří, potkáte je klidně i v tramvaji. Dříve se nestávalo, aby se intelektuálové vyskytovali mezi běžnou populací, dnes je to naopak zcela běžné. Díky televizi a internetu jsme všichni výrazně zmoudřeli a tím se i vysvětluje jejich současný nárůst. Z nejnovějších výzkumů totiž vysvítá, že člověk se intelektuálem nejen rodí, ale může se jím v průběhu života i stát, zejména když má chytrý telefon. Důkazem tohoto tvrzení je nejen jeho křestní jméno, které mu dali rodiče při narození, ale i přezdívka, kterou si intelektuál později dává sám.

Křestní jméno intelektuála svědčí o prvním případě. Rodiče malého intelektuála, většinou sami taktéž beznadějní a nevyléčitelní intelektuálové, nepřenesou přes srdce, aby jejich výjimečný potomek přišel na svět s obyčejným jménem. Nikdy se nemůže stát, aby se čerstvě vylíhlý intelektuál jmenoval Franta, nebo Pepa. Je to vždy minimálně Edward, popřípadě Theodor, u koho takové nebezpečí hrozí. Jestliže tedy máte nějaké netradiční, popřípadě zahraniční křestní jméno, patříte do ohrožené skupiny. V opačném případě jste naopak úplně mimo nebezpečí a záchvaty intelektuálního běsnění se vám zřejmě vyhnou.

Může však nastat i odlišná situace. Existuje nebezpečí, že se v průběhu života intelektuálem stane nějaký chudák s naprosto běžným občanským jménem i původem. Tak to je velmi zlé! V tomto případě získává podobný nešťastník ke svému jménu okamžitě nepřekonatelný odpor a nedovolí, aby tak byl nadále oslovován. Například Franta si okamžitě začíná říkat Frenk a Pepa zase Perry. Jinak jsou ale tihle lidé celkem v pohodě, kromě jiných drobných zvláštnůstek, o kterých si povíme dále.

Dalším z hlavních příznaků pravého intelektuála je jeho oblečení. V žádném případě se nesmí jednat o běžný oděv, jako jsou košile, či kalhoty. Intelektuál se od svého okolí musí odlišovat za každou cenu. Z těchto důvodů raději nosí bez ohledu na počasí různé volné pletené haleny, ponča, nebo hábity. Musí jít výhradně o přírodní, ručně tkané látky, které se za normálních okolností nedají nikde sehnat. Dalším důležitým poznávacím prvkem pravého intelektuála jsou však nejen různé drobné ozdoby a okrasy, jichž má na těle kila, ale i materiál, ze kterého jsou vyrobeny. Pravý intelektuál totiž bytostně nesnáší zlato. Tím se odlišuje od primitivních zbohatlíků. Mnohem raději má wolfram, selen, nebo molybden a veškeré jeho cetky jsou pouze z těchto materiálů. V nejhorším případě je intelektuál ochoten smířit se s nějakým transuranem. Z toho je jasně vidět, jak je tato nemoc nebezpečná.

Nejtypičtější je na něm jeho specifická mluva, kterou se taktéž odlišuje od okolí. Zřídkakdy používá slova v jejich původním významu. Jeho řeč je plná přirovnání, citátů a aforizmů, což společně se záplavou latinských slov a dramatických pauz způsobuje značné komunikační problémy při pokusu o rozhovor mezi intelektuálem a člověkem. Nikdy se o podobný rozhovor nepokoušejte, protože svými nechápavými pohledy jejich nemoc pouze zhoršujete. Oni tak nějak nemůžou pochopit, že se neumíte vyjadřovat tajnosnubně, což je termín, který jsem od jednoho takového typického intelektuála osobně slyšel.

Ale ani po všech těchto patáliích si chudáčci intelektuálové neodpočinou. Na dovolenou nemohou cestovat k vodě, nebo na hory, jako běžný občan. Jezdí výhradně na únavné expedice do exotických zemí, kde se vědecky tuží. Vlády těchto zemí z toho však nemají žádnou radost, protože intelektuálové po večerech místo utrácení čtou. A když zrovna nečtou tak meditují. Měl jsem možnost vidět několik meditujících intelektuálů na koncertě relaxační hudby a musím uznat, že meditovat skutečně umí. Vypadají u toho, jako když normální člověk spí, akorát oni meditují.

Intelektuálovy koníčky a zájmy jsou vždy spojeny s uměním a často v něm takový typický intelektuál bývá i aktivně činný. Vždy ale naprosto bez ambicí a bez úspěchu. Je to pochopitelné, neboť pravý intelektuál po penězích ani po slávě netouží. To vám ochotně potvrdí, ať se ho budete ptát, či nikoliv. Bývá také příznačné, že fanaticky miluje džez a má doma nejméně tři historické hudební nástroje, na které o samotě citlivě preluduje. Nikdo ho však hrát neuslyší, protože pravý intelektuál se veřejným vystoupení vyhýbá a hraje jen pro své vlastní potěšení. Čte pouze filozofická díla a opovrhuje komerční tvorbou. Televizi ve společnosti jiných intelektuálů zuřivě odmítá sledovat a jeho odpor k ní je nezměrný. Tíhne, jak nenápadně naznačuje, spíše k divadlu.

Ani to však není vše. Mezi další základní intelektuálovy slabosti patří pravidelné návštěvy čajoven, kde se nezřízeně nalévá čajem. Zřejmě tedy na tom pití čaje něco je, ale nikdo normální bohužel neví co. Naopak v přístupu k penězům je intelektuál velice odměřený. Vlastně je nepotřebuje, do práce chodí znechuceně a plat považuje za mrzutou nutnost. Pracuje většinou v intelektuální oblasti s atraktivním názvem své funkce a má to na vizitce. Přes honosné názvy je však skutečný intelektuál neustále nespokojen a viditelně touží po dalším zběsilém sebezdokonalování. To se projevuje v narůstání předchozích příznaků, které se končí až smrtí, což je jedna z mála věcí, kterou si opravdový intelektuál doopravdy zaslouží.

Nuže, toto jsou ve zkratce stěžejní charakteristické povahové rysy pravého intelektuála. Jestliže jste na sobě zpozorovali alespoň některé výše uvedené příznaky, máte bohužel minimální naději na vyléčení. Jestliže výše uvedené příznaky nemáte, tak jste naopak tuto povídku četli úplně zbytečně a ztratili tak čas, který se dal lépe využít například prací na zahradě. To je jistě mrzuté, ale pořád jste na tom lépe, než intelektuálové.

Jediná možnost jejich léčby je dlouhodobé pracovní přeřazení do těžkého dělnického provozu, nebo mnohaleté vězení ve společné cele se sexuálními devianty. Léčebny pro intelektuály zatím neexistují, ale zřejmě by to bylo zbytečné, protože skutečný intelektuál se, stejně jako vlkodlak, už nikdy nechce stát znovu člověkem.

Diagnóza masového vraha

Výskyt masových vrahů je jednou z nejsmutnějších kapitol naší jinak velice srandovní historie. Spousta romantických filmů s touto tématikou je navíc hlavním důvodem jejich stále rostoucí popularity. Masoví vrazi jsou v poslední době dokonce tak oblíbení, že jedinou možností, jak zabránit jejich zvolení do parlamentu, je doživotní vězení, nebo smrt. Je to z toho důvodu, že běžného člověka fascinuje surovost a agresivita, prezentovaná v médiích, daleko od nebezpečí. Především úředníci a ženy v domácnosti jsou krví zcela posedlí, pochopitelně tou cizí krví.

Ve všeobecném podvědomí ale i přesto nějak přetrvává chybné přesvědčení o tom, že masoví vrazi jsou nějaké lidské zrůdy, neschopné ovládat své úchylné sadistické choutky. Připomínám, že podobně mylné představy vedly dlouhou dobu k nesmyslnému vybíjení žraloků, dokud nás moderní přírodovědci neupozornili na to, že se jedná o mimořádně mírné a roztomilé miláčky, kteří si chtějí s plavci pouze něžně hrát a uždibnou si jen výjimečně.

Dneska naštěstí existují týmy odborníků z oblasti psychologie, kteří klidně dokážou zpracovat i psychologický profil koblihy. Teprve nyní je konečně možno nahlédnout do překvapivě křehké duše masového vraha. Z jejich zpráv vysvítá, že jde v podstatě o ubohé oběti společnosti, týrané v dětství a vystavené krutosti světa. Nezbývá zřejmě nic jiného než souhlasit. Zprávy všech odborníků se navíc shodují v tom, že jde o výjimečně inteligentní a bystré jedince s citlivou povahou.

Tato lékařská zpráva je dalším potvrzením dosavadních výzkumů, a jejím úkolem je vyvrátit zakořeněné představy o krutosti a bezohlednosti těchto nešťastníků.

            Den první

Obviněný Jiří K. byl ke mně přivezen poprvé na týdenní vyšetření v pondělí 7. června minulého roku. Již na první pohled na mně silně zapůsobil jeho oduševnělý vzhled, který je možno jinak vidět pouze u antických soch, zobrazujících řecké filozofy ve chvílích nejusilovnějšího přemýšlení. Po celou dobu první návštěvy subjekt žvýkal a díval se z okna. Z toho usuzuji na skromnou a plachou povahu. Také jeho předstíraný arogantní výraz v obličeji odhaluje ve skutečnosti tiché a nekonfliktní založení.

Jeho pokus získat si respekt pliváním na podlahu, je jen nezbytným vyústěním jeho vnitřní nejistoty. Na závěr prvního vyšetření po mně demonstrativně hodil židli, čímž jen definitivně odhalil zranitelnost svého citlivého ducha. Toto bezmocné gesto mě silně dojalo a já cítím, že mezi námi brzy vznikne přátelské pouto.

Celý zbytek dne byl subjekt v cele pozorován a podle zpráv se choval klidně až apaticky. I jeho kopání do dveří působilo velice mírným dojmem. Večer požádal o večeři a zkonzumoval vše, kromě krevet a ananasu, které nechal na kraji talíře. V noci spal klidně až na dva pokusy vylomit mříže.

            Den druhý

Druhého dne se mi podařilo sérií dobře promyšlených otázek prolomit jeho vytrvalé mlčení. Jeho spontánní žádost o cigaretu byla zřejmě z jeho strany nabídnutím ruky ke konverzaci. Na mé svolení si subjekt nabídl z krabičky ležící na stole, přičemž zbytek zasunul nepozorovaně do kapsy. Z toho usuzuji na výrazně nadprůměrnou inteligenci, která mu velí myslet za všech okolností na budoucnost. Není obtížné dojít k závěru, že zkoumaný subjekt měl velice těžké dětství, které ovlivnilo jeho pozdější život. Zřejmě byl týrán a mezi snídaní, obědem a večeří pravidelně hladověl.

Po odchodu z ordinace subjekt na chodbě demonstrativně napadl strážného, zřejmě aby dokázal svou touhu po spravedlivém vyšetřování. Přidělený strážník ho zneškodnil nebezpečně vypadajícím chvatem, načež byl po mé stížnosti na policejní brutalitu okamžitě odvolán. Náčelník vazební věznice mi musel slíbit, že se to již nebude opakovat.

Odpoledne subjekt hlasitě nadával na televizní program a nadiktoval strážným seznam videokazet, které mu mají okamžitě opatřit. Seznam jím zvolených pornofilmů působí vyváženým dojmem a zřetelně ukazuje na jeho intelektuální založení. Na televizi se díval přibližně do půlnoci a potom usnul.

            Den třetí

Ve středu došlo v jeho chování ke změně. Vstal překvapivě brzo, už v jedenáct a ihned požádal o oběd. Čekání na menáž si zkracoval poklepáváním ešusem na ocelové dveře a prokázal tak značný rytmický talent. Po obědě jeho mlčení odeznělo a začal s námi komunikovat. Nejprve sprostě nadával personálu i mně a nakonec mrštil o zeď mým šálkem na kávu, jako by tím chtěl symbolizovat nevratnost všeho, co se stalo. Po našich mnoha omluvách a další cigaretě se uklidnil, čímž dokázal svou vrozenou dobrotu a snahu o dialog.

Důvodem jeho stížností byl hluk na chodbě, vydávaný těžkými botami strážných, jenž ho ruší při sledování televize. Na můj pokyn byli strážní přezuti do papučí a bylo jim nařízeno chovat se maximálně tiše. Celý zbytek dne se pak subjekt, kromě nevinně vyhlížejícího pokusu o útěk, choval vzorně.

            Den čtvrtý

Čtvrtek byl náš šťastný den. Subjekt poprvé od pondělka promluvil o svém dětství. Bydlel s rodiči na malém statku, kde pomáhal otci s hospodářstvím. Nejraději podle vlastních slov porážel zvířata. Matka mu zemřela ve čtrnácti letech, když se nešťastnou náhodou smrtelně zranila pádem z půdy a otec mu zemřel pár dní nato, když byl při společném štípání dříví náhodně smrtelně zraněn ranou sekerou do lebky.

I ve škole měl ubohý subjekt problémy. Zbytečně přísní učitelé mu vyčítali častou neomluvenou absenci. Pouhá několikaměsíční nepřítomnost byla potom záminkou k jeho přeřazení na zvláštní školu. Tam subjekt pochopitelně z hrdosti nedocházel a dodnes je mu přičítáno podříznutí několika učitelů. Toto obvinění je směšné. Mohl to přece udělat jakýkoli jiný žák.

Dnes jsem s ním také poprvé poobědval v ordinaci a měl jsem možnost pozorovat ho při stolování. Je to nade vší pochybnost kultivovaný člověk, který bere jídlo do rukou pouze ve stavu nejvyšší nouze. Po obědě se pak subjekt díval na video, u něhož usnul a spal až do rána. Je nepochybně hloubavého ducha.

            Den pátý

Poslední den hned ráno prokázal zkoumaný subjekt veliký smysl pro humor. Zapálenými novinami se pokusil poničit zařízení cely a hasícímu strážnému ukousl ucho. Komická je na tom skutečnost, že použil noviny Svoboda, čímž dal jasně najevo své pocity vězněného člověka. Napadení strážného bylo podle jeho slov způsobeno tím, že ho rychlým vstupem do cely polekal.

Při našem posledním sezení opět odmítal hovořit, ale v jednu chvíli se dlouze zadíval na housle pověšené na zdi, z čehož usuzuji na silně muzikální sklony. Je zřejmé, že by z něj za jiných okolností mohl být velice nadějný hudební skladatel, nebo alespoň uznávaný virtuos. Po několikahodinové marné snaze o závěrečný rozhovor byl subjekt odvezen zpět do vazební věznice.

            Závěrečná zpráva

Zkoumaný subjekt vykazuje ve všech směrech značnou inteligenci a výrazný odpor k násilí. Jeho povaha je svým založením citlivá, až submisivní, což se snaží neuměle maskovat předstíranou agresivitou. Jeho přístup k řešení konfliktních situací je v podstatě vstřícný, navíc vykazuje velice silné umělecké sklony.

Subjekt pochází z neúplné rodiny. Viděl na vlastní oči smrt obou rodičů, což způsobilo dočasné asociální chování, které si laická veřejnost chybně vykládá jako krutost. Podle mého názoru konal své činy pod psychickým tlakem a jeho společenská nebezpečnost je minimální. K těmto okolnostem by mělo být při vynesení rozsudku přihlédnuto a doufám, že nějaký oduševnělý prezident ho v brzké době propustí.

Kterak dosáhnout Ticha

Před několika lety jsem čirou náhodou zavítal do jedné orientální čajovny, kde jsem po zkonzumování vodní dýmky odhalil smysl života. (Kdo ví, co do nich dávají.) Tím smyslem je hluboké rozjímání nad bídou tohoto světa a poznání sama sebe, jak nás to učí Tibetští lámové. Okamžitě jsem tedy odešel z práce a začal zuřivě rozjímat, abych odhalil podstatu lidského bytí. Přiznávám, že to bylo velice příjemné životní údobí. Nakonec jsem však měl tolik dluhů, že jsem raději znovu nastoupil do práce a s rozjímáním byl konec.

Škoda, už jsem finišoval. Jistě by netrvalo dlouho a byl by ze mě uznávaný mudrc, ale spánek v parku a somrování před supermarkety se mi zdálo příliš vysokou cenou za poznání tajemství Všehomíra. Rozhodněte se však každý podle svého. Vlastní životní zkušeností vám v prvních krůčcích pomůžu a shrnu zde přehledně všechny hlavní atributy Východní moudrosti.

1          Reinkarnace

Především je třeba si uvědomit, že je to převtělování Duší, čili reinkarnace, co hýbe duševním světem. Podstata reinkarnace tkví v tom, že každá Duše se po smrti své tělesné schránky jednoduše přestěhuje do jiného těla. Nejprve pochopitelně po nějaký čas předstírá, že je dítětem, aby nebyla nápadná, potom pomalu stárne a sbírá životní zkušenosti. Po uplynutí určité doby tělo znovu umírá a dochází k dalšímu stěhování. Je to báječně logické a navíc i spravedlivé. Proč by příroda měla rozhodovat o tom, jak dlouho budeme existovat, když si to můžeme organizovat sami? To by na tom světě neexistovala žádná spravedlnost.

2          Čtení myšlenek

Je to opět osvícený Východ, kde je čtení myšlenek tou nejčastější formou komunikace. Lámové ovládají tyto techniky již po staletí a pravidelně je využívají. Normálně čtou cizí myšlenky, asi tak, jako my čteme Blesk. Je to pohoda, prostě si přečtu cizí myšlenku a vím vše, co potřebuji. Jak to dělají, to už ale podobným zpozdilcům, jako jsem já, nevysvětlují.

Není nic snadnějšího, než si přečíst myšlenku bližního svého, řekl mi osobně jeden z aspirantů Východního umění a lehce se pousmál. V tu chvíli jsem si o něm pomyslel, že je totální idiot, ale on se stále moudře usmíval. Podobnou intelektuální převahu bych chtěl také jednou mít.

3          Předvídání budoucnosti

Předvídání budoucnosti patří na Východě mezi časté jevy. Budoucnost veškerého vesmíru je předem daná a celý vtip tkví pouze v tom, správně ji předpovědět, to tvrdí všichni lámové. Pak už je to pochopitelně dost snadné, když znáte budoucnost, většinou nemáte problémy s rozhodováním.

Další neuvěřitelnou zajímavostí je fakt, že oduševnělí lámové této schopnosti nikdy nevyužijí ve vlastní prospěch. Raději se spokojí s tím, že po libovolné události skromně prohlásí, že to očekávali. Jak nebezpečné by bylo využití těchto znalostí v Evropě je jasné, naštěstí primitivní a nevyvinutý bělošský mozek není těchto výkonů schopen. Ten tak sotva stačí na vynalezení žárovky, která pak něžně osvětluje oduševnělou lámaserii.

4          Odpoutání duše od těla

A je to znovu Východ, kde dokážou pomocí duševních cvičení a meditací ty nejneuvěřitelnější fyzické výkony. To je prostě skvělá věc, hluboce se zamyslet. Taky se mi to občas daří, zejména když si nemůžu vzpomenout, proč jsem dal otvírák do ledničky. Tělo prostě podléhá duši a je nutné si uvědomit, že když se dostanete do transu, běžná fyzika náhle neplatí! Na Východě už mnoho tisíc let překvapují lámové fyzickými výkony, o nichž si moderní atlet může nechat leda tak zdát. Tyto výkony sice provozují pouze v přísném soukromí, ale zprávy o nich občas proniknou na veřejnost. Pro představu zde uvedu malý přehled těch nejužitečnějších:

4.1       Lung-gom-pa

Lung-gom-pa jsou dálkoví běžci, předávající v transu důležité zprávy. Do transu se dostávají pomocí opakování magických formulí, které vyjdou o něco levněji, než anabolické steroidy. Nechápu, proč se to u nás neujalo. Zřejmě proto, že Západní sportovci tyto magické formule neznají a musí ztrácet drahocenný čas tréninkem. Kdyby se nějaký láma objevil na Olympiádě, jistě by to všem současným maratoncům natřel, z důvodu přirozené skromnosti je však raději nezahanbuje.

4.2       Levitace

Tak to je paráda! Levitace dokonale popírá učení moderních fyziků o zemské přitažlivosti a uvádí v pochybnost platnost Newtonových zákonů. Jednou z nevýhod je, že ji lámové opět odmítají předvádět na Olympiádách, kde by museli ve skocích do výšky sbírat jeden rekord za druhým. Je to jistě kvůli obavám ze zbytečného rozruchu, které levitace u nepřipravených osob vyvolává. Lámové o ní většinou jen nesměle hovoří a laťky překonávají pomocí starého dobrého odrazu nohou.

4.3       Chůze po žhavých kamenech

A na závěr nejpraktičtější dovednost. Jedná se o chůzi po žhavých kamenech, která se hodí ve chvíli, kdy vám neočekávaně přehradí cestu žhavé kameny a vy nejste shodou okolností obutí. Pak se tyto schopnosti vyplatí. Nemusím snad zdůrazňovat, že k popáleninám nikdy nedochází, to by jinak nemělo smysl. Prostě jen tak přejdete po žhavých kamenech a je to. No, až mi jednou definitivně přeskočí, tak si to taky vyzkouším.

5          Resumé

Nyní si to shrneme. Jak tedy docílit výše uvedených schopností? V podstatě jde o to, číst esoterické knihy a navštěvovat meditační koncerty. Výsledky se brzo dostaví a každý posluchač ihned přehodnotí své názory na zvrhlou Západní společnost. Výsledkem tohoto studia bývá často okamžitý odchod z práce, spojený s příjemným pocitem naprosté lhostejnosti s ekonomickou situací v rodině.

A jak se tedy stát skutečnou duchovní bytostí? Tato otázka trápí mnoho mladých lidí, kteří by rádi získali schopnosti lámů a vyhnuli se tak namáhavé práci v továrně. Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Jde především o hluboké poznání sama sebe pomocí meditací, což se podle nejnovějších poznatků nejlépe provádí v chladných jeskyních, či hlubokých jámách.

Bohužel, propagandou ovlivněný moderní člověk se domnívá, že po dvanáctiletém pobytu v jámě, po pás v bahně a stranou veškeré společnosti, musí duševní schopnosti člověka spíše utrpět. Opak je pravdou. Důkazem jsou desítky lámů, kteří takto získali veškeré vědomosti a udivují svou moudrostí.

Já sám jsem sice nezmoudřel, jelikož Finanční úřad mi to brutální sérií dopisů s modrým pruhem neumožnil, ale vy máte stále šanci. Jenom to dotáhnout do konce a nenechat se zlomit takovými zbytečnostmi, jako jsou složenky za nájem, elektřinu, vodu, plyn, komunální odpad, internet, kabelovku, penzijní připojištění a tak podobně. Pak budeme konečně všichni šťastní.

Co vše je třeba vědět o lásce a sexu

Posedlost sexem je odrazem moderní doby, protože všichni lidé jsou v podstatě chlíváci, lačnící jedině po tělesných požitcích. Tato posedlost vznikla ve chvíli, kdy se lidem podařilo regulovat těhotenství a zahájit sexuální revoluci. Sepsal jsem tedy tuto menší sexuologickou příručku, ve které nazývám věci pravými jmény. Donedávna byl totiž sex považován za nejvyšší projev lásky, sloužící ke zplození potomka. Dnes již tomu tak není a souloží se výhradně pro radost. Případné úchylácké funění vám však ze rtů neuteče, neboť se nejedná o pokleslou porno literaturu, ale o vědecký článek vysoké úrovně.

1          Seznamovací možnosti

Nemáme všichni stejné možnosti, což je to dáno naším fyzickým vzhledem. Spousta lidí sice tvrdí, že při volbě partnera je důležitá povaha, ale to jen tak blbě kecají. Nitro každého jedince je zcela jistě zajímavá směsice úspěchů i životních debaklů, není však vůbec vidět. Zajímá tedy pouze psychiatry, kteří jsou mimochodem hned po sexuolozích ti nejhorší životní partneři vůbec. Pokud se tedy dívka, kterou jste sbalili na diskotéce, po vašem svlíknutí pozvrací, dobrá povaha vám nepomůže. To jen tak na začátek.

2          Námluvy

Najít si vhodného životního partnera však mezi lidmi není tak snadné, jako u zvířat. Například když mladý lev přijde do cizí smečky, zabije starého lva a sežere jeho mláďata, samice jsou mu okamžitě po vůli. Kdybyste to ale udělali vy, okolí by na vás pohlíželo jako na bestii. Jen si představte, že zaskočíte do sousedního bytu, majznete souseda kladivem, pak si opečete jeho malou dcerušku a budete očekávat, že se k vám jeho manželka ihned přitulí.

Osobně si myslím, že jestli je duševně v pořádku, zavolá policii. Není vám to divé? Proč zrovna my máme takové problémy? Odpověď na tuhle otázku je snadná. U lidí se námluvy odehrávají v psychologickém duchu. Vypracoval jsem tedy stručný seznam nejběžnějších hereckých póz budoucích zamilovaných. A nenechejte se zmýlit názvy, platí to pro obě pohlaví.

2.1       Drsňáci

Jakýsi neznámý pocit nutí jisté tvory při setkání s jinými tvory opačného pohlaví k chování, které jim není zcela vlastní. Mají pocit, že musí udělat dojem. To v jejich představách znamená zapůsobit na jinou bytost takovým způsobem, který je jimi samotnými uznávaný. Ten způsob je drsňáctví. Tito tvorové se chovají drsně, i když k tomu není žádný důvod. Hlavně musí působit rozhodně a není to jenom doménou mužů, jak by si leckdo myslel. Poslechněte si naše milé feministky, jak razantně hovoří, když není kolem žádného nebezpečí. Taky si neberou servítky.

Doopravdy však drsňáci takoví nejsou. Není náhoda, že ti největší drsňáci často bývají ukázkoví zbabělci. Každý, kdo byl na vojně, to moc dobře ví. Oni se jen stylizují do role, kterou obdivují u jiných a snaží se je napodobit. Při skutečném nebezpečí se však snaží vše řešit útěkem.

2.2       Romantici

Ti si na naopak na nic nehrají. Do role romantika by se totiž stylizoval jedině pitomec. Oni jsou skutečně postižení. Milují něžnost a mír, a nehorázně trpí, když nezodpovědná kroupa poničí stonek sedmikrásky. Dlouze vzdychají při pohledu na měsíc, aniž by si uvědomovali, že se ve skutečnosti jedná o pitomou kuličku čediče. Není jim pomoci, protože mají problémy s realitou. Mám je však nejraději, protože není nic přitažlivějšího, nežli romantická dívka. Bohužel se jedná o vymírající živočišný druh.

2.3       Puťky

Tak to je novodobý prvek v chování lidí, který se začal objevovat v plném rozsahu až po druhé světové válce. Za jejich vznik může vynález kuchyňského robota. Jsou to zvláštní typy, které kladou důraz na rodinný život. Také jsou obojího pohlaví. U žen se to ještě snese, ale pohled na muže v zástěře je nevýslovně směšný. Nevím, co tím chtějí docílit. Asi mají dojem, že partnerce zaimponuje jejich oddanost rodinnému krbu. To je volovina, protože krby jsou krby a lidi jsou lidi. Proto taky puťky bývají nejčastěji podváděny, aniž by však o tom věděly. A zatímco si u krbu ohřívají nohy a potřetí přihřívají báječnou večeři, jejich partner řádí s kolegyní z práce, která v soukromém životě neumí uvařit ani kafe.

2.4       Nezávislí

Tihle zase na rozdíl od puťek žijí pro okamžik. Budoucnost je nezajímá, zítřek je příliš vzdálený, než aby stál za úvahu. Zbožňují promiskuitu, ale pouze u cizích partnerů, což je divné. Jsou velmi zdatní ve skocích z balkónu. Taky alkohol je častým návštěvníkem v jejich orgánech, pomáhá jim k nezávislosti a později k závislosti. Na rozdíl od ostatních se tato skupina nikdy nezmění a nezávislými zůstávají až do konce života.

3          Sexuální zaměření

I o tom se dnes hodně mluví, proto to trošku rozvedeme. Existují jen dvě možnosti, buď jste heterosexuál, nebo homosexuál. Heterosexualita je v pořádku, homosexualita však nikoliv, jelikož nemá žádný smysl. První ze dvou možných sexuálních chování totiž slouží k rozmnožování, druhé neslouží k ničemu. A jelikož rozmnožovací orgány máme k rozmnožování, používat je k jiným účelům je hovadina. Mimochodem, bisexualita, o které se také často hovoří, ve skutečnosti neexistuje. To dělají jen nerozhodní trotli, nebo vymaštění experimentátoři. Hlavní rozdíly mezi hetero a homosexualitou jsou tedy tyto:

3.1       Heterosexuální styk

V prvním případě se jedná o zcela běžné animální páření dvou dospělých jedinců, za přítomnosti velice směšných zvuků. Celý tento akt je zakončen nechutnou výměnou tělesných tekutin, do k tomu určenému otvoru, načež se narodí dítě. Navíc je to i posláním zachování rodu a proto nechápu, proč se při hovorech o sexu každý tak podivně uculuje. Nebýt sexu, tak by tady přece nikdo z nás nebyl.

3.2       Homosexuální styk

I v tomto případě se jedná o zcela běžné animální páření dvou dospělých jedinců, opět za přítomnosti velice směšných zvuků. I tento akt je zakončen nechutnou výměnou tělesných tekutin do k tomu neurčenému otvoru, načež se nenarodí nic. Kromě toho se domnívám, že nic takového doopravdy ani neexistuje. To si jen několik duševně narušených jedinců hraje na výjimečnost, stejně jako si party milovníků hororových filmů občas hrají na upíry.

To jsou asi tak ve zkratce ty hlavní rozdíly. Z toho jasně vyplývá, že jestli se vám líbí opačné pohlaví, nebo stejné, je to úplně jedno, stejně to děláte jen za účelem primitivního uspokojení. Neznám nikoho, kdo by u páření přemýšlel nad problematikou přelidnění. Skutečný problém nastává jedině v okamžiku, když jste přitahováni praktikami, které neodpovídají přirozenému průběhu milostného aktu mezi dvěma zralými jedinci. Toto ožehavé téma rozebereme v další kapitole.

4          Deviace

Tady je situace o něco horší. Deviace, čili úchylky, jsou častokrát soudně trestány. Nevím proč. Asi si naši soudci myslí, že s tím potrestaní devianti ihned přestanou. Že je to zkrátka přejde! Oni sami se však při různých kiksech, způsobených jejich vlastními povahovými nedostatky, taktéž nechtějí vzdát své činnosti. Od jiných to však očekávají. Probereme si tedy ty nejběžnější aberační praktiky, abychom lépe pochopili vnímání světa takových jedinců.

4.1       Pedofilie

Veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest, to prý mimo jiné chytrosti prohlásil Jan Ámos Komenský, takže na tom asi něco je. Pedofil však takto úzkoprse nepřemýšlí. Jeho snahou naopak bývá zasvětit lidskou drobotinu do tajů intimity co nejdříve. Tady bych se rád zmínil o vedoucích dětských táborů, sbormistrech pěveckých souborů a učitelích baletu. Není to úplně v pořádku, když zralý jedinec dobrovolně opouští vlastní věkovou skupinu a tíhne k osobám, které mu vzrůstem sahají k opasku. (Toho si prosím povšimněte.) Rodičům bych radil pozorně poslouchat jejich náborové proslovy, a jestliže používají v řeči zdrobněliny i tam, kde se to nehodí, odveďte dítě pryč.

4.2       Masochismus

Jistí lidé si prý libují, když jim je působena bolest. Jsou to naši milí masochisti. Asi mají z bolesti srandu, jinak by to nikdy nezkoušeli. Proč tedy chodí k doktorovi, když se jim něco stane? Proč si neužívají rakovinu tlustého střeva v klidu svých doupat? I každá zlomenina pro ně přece musí být potěšením. Když je přejede bagr, měli by mít orgasmus. Ale to ne. To hned fňukají a šilhají po sádře. Myslím si, že neví, co vlastně chtějí. Asi to nebude sexuální úchylka, ale pouze debilita, vzniklá nepochopením rozdílností mezi láskou a utrpením, které bohužel bydlí vedle sebe, a proto se tak často potkávají.

4.3       Sodomie

Toto zase je nepřiměřená a špatně pochopená láska ke zvířatům. Jsem si jist, že v každém přírodovědci vězí tučná porce sodomity. Huňatá srst divokých zvířátek jim zřejmě nedává spát. Musí na to myslet pořád, a proto si toho všímejte. Jakmile někde uvidíte osamělou osobu mazlit se s dospělým psem, existuje zde možnost nepřiměřené náklonnosti. Neříkám, že každý chovatel pejsků musí být nutně sodomita, třeba je to jenom romantický trouba, který hledá intelektuálně méněcennou bytost, na které by si léčil své komplexy, ale stejně. Je to na zvážení, tak pozor na to.

4.4       Nekrofilie

A to nejlepší nakonec. Je to smutné, když někdo odejde na věčnost. Mnohem smutnější však je, že se najdou tací, kteří to nechtějí pochopit a pokoušejí se o intimní sblížení s nebožtíky. Pracovníci pohřebních ústavů jsou pro mě z tohoto důvodu další velikou záhadou. Normální člověk se mrtvolám vyhýbá. Myslím si, že povinné zavedení kamer do těchto místností by mělo být schváleno zákonem a každý patolog, který nechá svou ruku na mrtvém těle déle, než je nezbytně nutné, by měl být internován. Potom ale netuším, který z nich by tam pracoval.

5          Závěr

Tak to je vše, co jste o lásce a sexu rozhodně vědět nechtěli, ale ostatní by vám to stejně řekli. Takový už je prostě život a hotovo. Nic s tím nenaděláme, můžeme se tomu tak jedině zasmát. Určitě vás předchozí řádky pěkně znechutily, že? Nebo se snad pletu?

Bez práce nejsou koláče

Vysoká nezaměstnanost je velikým strašákem současnosti. To víme všichni, protože nám to ta naše moudrá média nepřestávají každodenně hystericky oznamovat. Je to důsledek prozíravé vládní politiky, která se díky přemnožení voličů snaží šikovně vytvořit na trhu práce konkurenční prostředí, umožňující zaměstnavatelům platit lidem minimální mzdu. To je správné, protože zaměstnavatelé si nemůžou dovolit zbytečně rozhazovat svoje peníze kdejaké chátře, která pro ně právě pracuje.

Jenomže tahle sranda náš národ ekonomicky značně zatěžuje. Každý, kdo není padlý na hlavu, vám potvrdí, že kdybychom peníze, které stát každoročně vydává na boj s nezaměstnaností, rozdali přímo samotným nezaměstnaným, měli by po starostech. Ale to je moc jednoduché, daleko lepší je zřídit stovky Úřadů Práce, jejichž provoz pohltí zhruba dvě třetiny peněz, které jsou na boj s nezaměstnaností vyčleněny a hned to má ten správný byrokratický punc. Už jenom chybí vytvořit Centrální Úřad Práce, který by vedl agendu všech nižších Úřadů Práce a dával by jim další práci, která by vůbec nevznikla, kdyby lidé měli práci.

Ale zpět k těm našim milým nezaměstnaným. Většina lidí neví, jaké je to štěstí být nezaměstnaným, proto je taky všichni litují. Přitom vůbec není proč, je to naopak neuvěřitelná paráda. A jelikož má spousta obyvatel v tomhle ohledu naprosto zkreslené představy, popíšu vám takový typický den z pohledu toho našeho nezaměstnaného pašáka. Sám jsem byl jsem nezaměstnaný dost dlouho na to, abych do jejich skvělého životního stylu pronikl. Proto se vám směle můžu nabídnout jako průvodce dnem takového typického trouby z pracáku, který se toulá po truchlivých planinách pracovních příležitostí. Sami jistě uznáte, že to zdaleka není tak špatné, jak to na první pohled vypadá.

            Ráno

Nezaměstnaní nikdy nevstávají před šestou. To by byli blázni, tahle životní radosti nechávají zaměstnaným blbečkům. Prostě jen tak leží dál v pelechu a přemítají nad tím, jak stráví další volný den, plný slunce a zábavy. Samozřejmě pokud zrovna nemusí zaskočit nějakému velice zaměstnanému kamarádovi za pár šupů s něčím pomoct. Oni jako nezaměstnaní přece nic nedělají a tak se na ně každý se vším obrací. Ale to nebývá častěji než třikrát, nebo čtyřikrát týdně, tak to klidně přeskočíme. Většinou ti lenoši vstávají až v sedm, aby si skočili do trafiky koupit inzertní noviny pro případ, že by se jim chtělo hledat zaměstnání. Zatelefonují na dvě tři čísla a když se dozví obligátní odpověď, zblajznou chleba s máslem a vyráží do světa.

            Dopoledne

Na pořadu je pravidelný dopolední špacírek na Úřad Práce. Je to prostě paráda, když si vyjde takový nezaměstnaný pro měsíční podporu, která mu kolikrát vydrží i několik dní a po cestě spočine přejícím okem na přehlídce luxusních aut jeho zaměstnanců. Jistě se mu musí rozechvět srdce štěstím nad sociální politikou našeho státu. Potom klidně spočine svým nezaměstnaným zadkem v čalouněném křesle rozvedené čtyřicetileté sociální pracovnice, která si své místo zajistila krátkodobým intimním vztahem s otylým ředitelem a ustrašeně se usměje vstříc jejímu tupému výrazu.

Ta korpulentní dáma se kromě maloměšťáctví a odporu k lidskosti vyznačuje i tím, že nenávidí každého, kdo je zrovna bez práce. To jsou bohužel všichni, protože sociálními kurátoři se s nikým jiným nestýkají. Pak ho ta věčně unavená madam mezi lakováním nehtů přísně pokárá za liknavost při hledání pracovního místa a toto kázání dvakrát přeruší půlhodinovým telefonátem se svou kamarádkou o včerejších seriálech. Na odchodu ho ještě zpraží pohledem a nezaměstnaný jí vřele děkuje. Sám neví za co. Ona to ale zřejmě neví taky, protože nikdy neodpoví. Takhle báječně ubíhá nezaměstnaným první půlka dne.

            Poledne

V poledne je pochopitelně nejvyšší čas na oběd. Ale jestli si myslíte, že se takový nezaměstnaný musí únavně trmácet někde do drahé restaurace v centru, tak jste na omylu. Vážně! Ti nezaměstnaní lenoši zásadně obědvají v nejbližším bufetu, zřejmě proto, že se jim nechce chodit nikam daleko. A víte co jí? Většinou si pěkně debužírují. Klidně si poručí dvacet deka salátu a tři rohlíky a všechno to bezohledně spucují.

Vidíte, jak zdravě si ti nezaměstnaní žerou? Chudáci pracující musí v potu tváře zvyšovat svůj cholesterol vepřovými řízky, zatímco ti nezaměstnaní vykukové na ně opět vyzráli. Lehká strava je pro lidské tělo jistě vhodnější, to vám potvrdí každý lékař. Proto je od nich skutečně vypečené, že si ani tu husičku se zelím schválně nemůžou dovolit a rafinovaně tak hubnou. A ještě navíc pojídáním levných jídel šetří, takže být nezaměstnaným se doopravdy vyplatí.

            Odpoledne

Po chutném obědě si nezaměstnaný shání alespoň nějakou odpolední brigádu, je totiž hrozně na peníze. A vidíte, zase má ten parchant štěstí. Zatímco chudáčci pracující se potí ve svých kancelářích, práce nabízené nezaměstnaným jsou vždy na čerstvém vzduchu se spoustou pohybu. Takový ředitel banky, nebo mzdová účetní, musí sedět v horku a dusnu v nepohodlných oblecích, ale nezaměstnaný se ve svých dobře větraných hadrech pokochá krásami přírody a ještě si s lopatou pěkně protáhne tělo. Někdy dokonce mají takové štěstí, že můžou kopat celý den a fikaně si tak zlepšují kondici. To je mazanost, co? A častokrát za tyto práce ještě navíc ani nedostanou zaplaceno, protože si nemají kde stěžovat a tak je ani ty peníze nemůžou zkazit, jak se to stává ostatním lidem. Jejich charakter tak zůstane nedotčený.

A ani to zdaleka ještě není vše. Když je někdo uvidí, jak si prací, kterou mimochodem stejně nikdo nechce dělat, přivydělávají ke své gigantické podpoře, ještě je humánně nahlásí na sociálku. Aby ne, vždyť takhle mají ti parchanti dvojí příjem. Hned nato se naši nezaměstnaní šťastlivci zdarma procvičí v paragrafech a ještě si u soudu popovídají se vzdělanými lidmi. No uznejte sami, není jejich život plný výhod? Je to tak, jeden by závistí puknul.

Další z velikých životních radostí nezaměstnaného je, že kdykoli se někdo z jeho okolí stěhuje, maluje, nebo staví, vždycky si na něj s láskou vzpomene. On přece nic nedělá a času má taky dost. A jelikož lidí je hodně a v podstatě každý pořád něco dělá, tak je takový nezaměstnaný v jednom kole. Maluje, natírá, lakuje anebo stěhuje. Za tyto kamarádské služby se pochopitelně neplatí, nezaměstnaný by se mohl urazit. Svačinka zdarma to spraví, ne? Takže v podstatě pět dnů v týdnu stráví takový nezaměstnaný šťastlivec tím, že všem svým známým pomáhá doma, na zahradě, nebo na chatě. Samozřejmě se většinou jedná o samé labužnické práce, jako je nošení cementu, nebo kopání základů. Duševní prací by přece nezaměstnaného nikdo nezatěžoval. Ještě by mohl dostat mozkovou mrtvici.

            Večer

Večer si pak ten nezaměstnaný, utahaný z celodenního makání na cizím, skočí na pivko. A i tady bývá ihned středem pozornosti. Nikomu tak nějak nedochází, že práce nikdy není a nebude pro všechny a tím, že on je tím nezaměstnaným, tak vlastně vytáhl Černého Petra i za ty ostatní. Večer pak ten nezaměstnaný usíná a děkuje Bohu za svůj báječný životní styl, že tohle všechno musí snášet. Bůh má ale zřejmě moc práce, protože ho nikdy nevyslyší.

No řekněte sami, není to paráda, být nezaměstnaným? Ani se vám nedivím, že byste rádi byli jedním z nich, nemuset chodit do práce a celé dny se jen povalovat. Přitom stačí uvolnit v práci své vlastní pracovní místo, přepustit ho takovému nezaměstnanému, ať si taky konečně pořádně mákne a máte vyhráno. Prostě dejte v práci výpověď, tím se uvolní místo pro toho nepřizpůsobivého lempla, na kterého každý večer u piva nadáváte a zaujmout jeho úžasnou pozici na Úřadu Práce. Tam už se o vás s láskou postarají.

Z jakéhosi neznámého důvodu to ale nikdo nechce udělat. Raději ve své práci setrvává dál a pořád nadává na ty nezaměstnané, kteří se prý dneska mají jako prasata v žitě.

Paroháči, paroháči, malované děti

Kdo je paroháč? Nemusíte odpovídat, to je jenom taková řečnická otázka, ve skutečnosti si myslím, že to každý z vás moc dobře ví a většinou i je. Paroháčem se totiž automaticky stává každý, jehož životní partner se rozhodne k intimnímu zážitku s někým jiným, a to jak bez ctěné přítomnosti podvedené osoby, tak i bez jejího vědomí. Za přítomnosti podvedené osoby by to pochopitelně nebyla nevěra, ale naprosto nehorázná drzost, srovnatelná s daňovým přiznáním průměrného poslance. Důležitými znaky nevěry jsou tedy podlost, křiváctví a klamání za zády.

A proč vlastně se vlastně o tak banální hovadině šířeji rozepisuji? Protože jsem vypozoroval, že spousta lidí o nevěře neustále hovoří, dělají se na toto téma vtipy, ale jen málokdo se hlouběji zajímá o skutečné příčiny tohoto jevu. Především z tohoto důvodu je to materiál k vědecké práci jako stvořený.

1          Hlavní příčiny cizoložství

Hlavní příčiny cizoložství (což je jen takový trapný termín pro zahýbání) mohou být různé. Někdo hledá únik z vyjetých kolejí, jiný zajímavé zážitky, někteří jsou zkrátka a dobře nemocní. Rozhodně to nemá nic společného s nějakým vyšším druhovým zájmem, jak jsem jednou někde četl. Neznám člověka, který by při spontánní souloži s vilnou kolegyní z práce přemýšlel nad problematikou chromozomů a genetického inženýrství. Proto si nevěrníky rozdělíme do několika přehledných skupin a pokusíme se nazvat věci pravými jmény.

1.1       Neuspokojení

Na prvním místě uvádím nejčastěji zmiňovaný důvod, který je ovšem současně naprostým sebeklamem. Na světě totiž existuje jisté procento lidí, které uspokojit prostě nelze. Všechno je jim málo a platí to nejenom v sexu. Když jim dáte milión, hned budou chtít další. Když jim dáte miliardu, i ta jim nebude dlouho stačit. Jsou jako nevychovaní psi, kteří jsou schopni sežrat všechno a od každého, i kdyby se pak nemohli ani pohnout. Spíše je takový jedinec vnitřně nespokojen sám se sebou, ale neumí si to přiznat. Rozchodů se příliš nebojí a výhružkám rozvodů se od srdce řehtají. Přeji jim všechno nejlepší, protože vymysleli perpetum mobile.

1.2       Stereotyp

Druhý nejčastější důvod. Jsou i tací, co chtějí mít stále něco nového, byť si doma nemůžou na nic stěžovat. Mají hezkou ženu, klidný život, ale nějak už si toho přestali vážit. Jako malé děti, které chtějí pořád nové hračky, i oni potřebují stále nové impulsy ke vzrušení. Proto taky někdy podvedou svou krásnou manželku s naprostou obludou. Časem se z nich stanou štvanci vlastního bludu, stejně jako jedlík, neustále spekulující nad jídelním lístkem, co ještě sakra neochutnal. Ten taky nechápe, že ochutnat všechno, co mi přijde pod ruku, ze mě ještě nedělá znalce, ale hovado. Tihle lidé jsou v pohodě, ale jen do té doby, než se to provalí.

1.3       Chlípnost

Bronzovou medaili získává chlípnost, což je pro sexulology ta pravá parádička. Tady je doslova každá rada drahá. Jedno přísloví tvrdí, že lev, byť by hlady umíral, trávu žrát nebude. Chlípníci však berou vše. Je to pro ně stejně přitažlivé, jako zdechlina pro hyenu. Je to problém neléčitelný, ale jejich zajímavý přístup k partnerskému životu jistě imponuje všem zvrhlíkům v okolí. Alespoň těm, kteří by rádi byli taky takoví, ale nemají dost odvahy. Výčet jejich pochybných milostných úspěchů je však často žalostný a po probuzení většinou nechápou, kde se tady vzala ta Godzila.

1.4       Nepřekonatelný odpor

Další důvod, stojící za zmínku, si vybojoval pomyslnou bramborovou medaili. Nejsme všichni krásní, to je bohužel smutný fakt. Jak rachitická postava, tak gigantické panděro, nejsou příliš atraktivní. Ani jedinci, kteří páchnou jako limburský sýr, nemají na růžích ustláno. Hygiena v intimním životě by se neměla podceňovat, a jakmile vaše použité ponožky vyženou z místnosti i psa, který jinak běžně konzumuje zkažené maso, je třeba se zamyslet. V tomhle případě nevěrníkům zcela rozumím, ale tohle jste měli řešit dřív.

1.5       Bezdůvodná nevěra

Na pátém místě v našem žebříčku se umístila bezdůvodná nevěra. Občas se stane, že jistá osoba zanáší, i když v podstatě nemusí. Doma všechno klape, přesto se to děje. Tato kategorie zase pravidelně používá na obhajobu svého chování termín „štěstí přeje připraveným“, nebo heslo, „žijeme jen jednou“. Pro vás mám jedinou výtku. Jste blbci, ale jinak si samozřejmě dělejte, co zrovna chcete.

1.6       Znásilnění

To jen tak pro pořádek. I to je v podstatě forma nevěry. Jenom organizace není plně pod kontrolou nevěrníka, neboť styk je vynucen. Jinými slovy, někomu se nechtělo utrácet za kino, řekněme to tak. V podstatě si ale za to můžou postižené osoby samy svým nadměrným fintěním, vzbuzujícím žádost. Samozřejmě kromě těch, které byly znásilněny omylem, jako jsou například státní zástupkyně, kterým se každý normální člověk vyhýbá.

2          Nejjistější způsoby rozpoznání nevěry

Tady se malinko pozdržíme. Vstupuje nám totiž do hry nový termín, výstižně nazvaný žárlivost. A ta jak známo dělá z trpaslíků obry a z podezření pravdu. Buď je oprávněná, nebo neoprávněná. Interně si tady řekněme, že v obojím případě jste směšní. Když máte k žárlení důvod, jste směšní, když důvod nemáte, opět jste směšní. Částečně to řeší ignorace. I zde jste bohužel ve všech případech směšní. Když nevěru ignorujete, jste směšní, protože ostatní to ignorovat nebudou a s velikou radostí vám to dají sežrat. Když zase ignorujete věrnou ženu, budete brzo paroháči. Už jenom z principu, ale takový už je truchlivý život paroháčů.

2.1       Podezření

To je smůla, jelikož podezření není vina. Jedním ze základních důvodů podezření, je nápadná několikadenní nezvěstnost vašeho životního partnera, spojená s pochichtáváním lépe informovaných známých. Když se vaše žena několik dní nevrátí domů a řekne vám, že byla u kamarádky, máte důvod se zamyslet. Tady se podezření přímo nabízí a člověk si musí lámat hlavu nad tím, jakého pohlaví je vlastně ta pohostinná kamarádka.

Dalším zajímavým setkáním, vzbuzujícím podezření je, když se po předčasném příchodu z práce setkáte ve vlastním domě s naprosto neznámým bratrancem své ženy, který jen tak zaskočil a skutečnost, že nemá kalhoty, je vysvětlována tím, že se polil kávou. To už skoro svádí k jistým představám. Zde se dá hovořit o vzniku takzvaných pučnic, které jsou základem každého dobře vzrostlého paroží.

2.2       Jistota

Tady je situace mnohem jasnější. Jestliže se po více než roční nepřítomnosti doma potkáte s dětmi, které neznáte, náhodou se nejmenujete Josef, vaše žena pak Marie a zrovna nebydlíte v Nazaretu počátkem našeho letopočtu, jste v pěkné kaši. Osobně si myslím, že máte jistotu a můžete své ženě v naprosté pohodě vědecky vyvrátit její trapné výmluvy o přenošených plodech. Tady se už musíme smířit s existencí takzvaných pantů, které rostoucí paroží fixují v čelní kosti.

3          Následky nevěry

Následky nevěry mohou být pouze dvojí. Odpuštění, nebo rozvod. V úvahu pochopitelně připadá i vražda, to však není konstruktivní forma řešení. Dnešní kriminalisté mají málokdy pochopení pro podobné řešení manželských krizí, a to i přesto, že většina z nich taktéž patří mezi ukázkové paroháče. Velmi často se stává, že vás zatknou a tahají po soudech, což vás ještě více znechutí.

Daleko lepší je vybrat si mezi výše naznačenými humánními možnostmi, tedy mezi odpuštěním a rozvodem. Obě zmíněné varianty jsou však trapné a jsou totožné se situací, kdy si nechtěně hlasitě ulevíte ve výtahu. Ať se to pokusíte zamluvit, nebo budete předstírat, že se nic nestalo, zápach nepřístojnosti visí ve vzduchu a s tím nic nenaděláte. Raději to řešte osvědčenou metodou ústupu. Když nemůžu vyhrát, tak je lepší zmizet. Přesto se neustále objevují lidé, kteří se vzniklou situaci pokouší řešit.

3.1       Odpuštění

První možnost řešení vzniklé parožní situace bych pracovně nazval Hanbou hanboucí. Každý, kdo odpustí nevěru, je sráč, srovnatelný se psem, olizujícím nohu která ho právě kopla. Nikdy neodpouštějte nevěru! Je to přilívání oleje do ohně vašeho soukromého pekla. Neznám žádného spokojeného ženatého paroháče. Znám jedině spokojené rozvedené paroháče, ti jediní se tomu totiž dokážou po čase zasmát.

3.2       Rozvod

Bohužel to je taky pěkná blbost. Rozvedete se a najdete si novou partnerku. Myslíte si, že váš nový vztah vám umožní se tomu vyhnout? Ale jděte! Budete tam, kde jste byli a navíc tuplovaní. Rození paroháči parohy prostě přitahují, buď slabošským přístupem, nebo naopak bezohledností. Nejlepší je tedy buď nic nevědět, nebo to prostě akceptovat. Ostatně, opice to nedělají jinak, v takové opičí tlupě se to mezi sebou páří všechno navzájem a nikdo nic neřeší. Možná i proto jsou také opice lidem geneticky nejblíže.

4          Obrana

Zkušení harcovníci po manželských pláních tvrdí, že jedinou spolehlivou obranou proti parohům je smrt. Mají v podstatě pravdu, i když to nikdo nechce slyšet. Ve středověku se to například řešilo pásem cudnosti. Dnešní emancipované ženy si ho však dobrovolně nasadit nenechají, a i kdyby se vám to po boji povedlo, budou volat 158, nebo linku důvěry, kde shodou okolností sedí dámy s podobným problémem.

Dokonce ani vzhled nehraje roli, jak se veřejnost myslně domnívá. Mnoho naivních lidí si myslí, že když si pořídí za manželku tu největší ošklivku z okolí, jsou před parohy v bezpečí. Nemají pravdu! Vždycky se najde někdo ještě ošklivější než ona, který po ní zašilhá s nadějí snadného úlovku a ona to kvůli zvednutí svého pošramoceného sebevědomí udělá.

5          Závěr

Závěrem bych vám všem chtěl říct, že jste prostě paroháči a hotovo. To je mizérie, co? Paroháčem je totiž v podstatě každý, kdo se ožení, vdá, nebo se dokonce jen zamiluje. Jediné potěšující sdělení, které pro vás na závěr mám, je brutální skutečnost, že to v současné době nikomu moc nevadí.

Vysoké učení Hajzlizmu - Debilizmu

Vzhledem k nedávnému vzniku několika nových politických stran, jsem se rozhodl napsat programové prohlášení moderního politika. A hned na začátek vás musím pochválit, založit si vlastní politickou stranu je správný nápad! Rozhodně je to lepší než pracovat, což je taky ve své podstatě hlavním důvodem jejich vzniku. Touha po moci a penězích k tomu už patří automaticky, a není důvod to dále rozmazávat. Taky polonahé devatenáctileté sekretářky, toužící po kariéře, nejsou k zahození, jak vám potvrdí každý letitý politik.

Hlavním vašim počinem by tedy mělo být sestavení volebního programu. Zaútočit na voliče, jak se říká! A už tady je důležité nebýt hnidopich. Ničeho se nebojte, lžete jako diví, občanům to nevadí. Právě naopak, čekají na to. Osobně se domnívám, že toto malé desatero svou promyšleností ve všech směrech překonává libovolné volební programy všech ostatních politických stran a jeho obsah je pro snadnější pochopení zkrácen na minimum. Je třeba si zvykat na to, že občanům prostě minimum musí stačit. Jistě vám to ušetří přinejmenším prvních deset let aktivní činnosti ve vrcholné politice.

1.) Snažte se své voliče získávat ze všech sociálních vrstev obyvatelstva. Od vážených milionářů, přes pitomou střední třídu, až po tu obyčejnou žebrotu, kterou pochopitelně opovrhujete. Nebuďte vybíraví! Hlas žebráka má stejnou váhu jako hlas milionáře. Tvrďte jim, jak jsou pro národ důležití. Ničeho se nebojte a slibujte získat lidem bez přístřeší nová obydlí. Ostatním slibte zvýšit průměrnou mzdu, nebo zrušit veškeré poplatky, které vás právě napadnou.

2.) Oslovte nejširší věkové skupiny. Od roztomilých miminek, až po beznadějné staříky nad hrobem. Nikoho se nevzdávejte, ničemu se nebraňte. Důležité jsou preference a získané hlasy! Chvalte seniory za jejich životní moudrost, apelujte na nezávislost mladých. Uznávejte zkušenosti středního věku a hlavně nepodceňujte ty nejmenší. Sice ještě nemají volební právo, ale takové dobře uřvané mimino v reklamním spotu vaší strany, slibující levnější pleny, vám může zajistit hlas rodiče.

3.) Ani vzdělání by vás nemělo příliš zajímat. Rádi ve svých řadách přivítejte oduševnělé intelektuály i úplné primitivy. Stejně je nenecháte do ničeho mluvit, tak proč by vás mělo zajímat, jaké mají znalosti. Naopak, ve vrcholné politice je častokrát nejlepší nic nevědět. A hlavně nikdy nepodceňujte tupce! Tupci bývají ti nejlepší lídři, ochotní porvat se za stranickou věc do krve. Ještě nikdy jsem neviděl, že by hádku mezi oduševnělým intelektuálem a sprostým buranem vyhrál oduševnělý intelektuál.

4.) Hodně mluvte o demokracii. To vždy zabírá a lidé na to rádi slyší. Nikdo sice nemá ani páru, co to ta demokracie vlastně je, ani jak by měla fungovat, ale žvaní se o ní neustále. Slovo demokracie by mělo být vaší mantrou, slovem, které je odpovědí na každou otázku. Mluvte taky o celkovém ozdravení ekonomiky a slibujte zvednout životní úroveň v naší republice až do vesmíru. Takové řeči nemůžou nikdy uškodit. A neustále srovnávejte naši zemi s těmi bohatšími. Nevím jak je to možné, člověk by řekl, že by bylo lepší srovnávat se s těmi chudšími, ale lidi to tak mají raději. Asi proto, aby si mohli stěžovat.

5.) Podle potřeby slibte podporovat náboženství a co nejdříve definitivně vyřešit bytovou otázku. Náboženství sice v naší osvícené zemi nikoho nezajímá, ale každý se k němu vyjadřuje, jako by tomu rozuměl. Nezůstávejte pozadu! Mluvte s biskupy, citujte papeže, zdůrazňujte pokles zájmu o duchovní život. Všichni ví, že to jsou pindy, ale lahodí to uším i těch největších bezvěrců. A co se týče slibovaných bytů, to už je klasika, která patří k politickému bontonu. Mluvte procítěně o mladých rodinách a máte vyhráno.

6.) Ihned zahajte dialog s národnostními menšinami. Výsledek dialogu není důležitý. Jenom si nesmíte podříznout politickou větev nějakým nešťastným rasistickým prohlášením, jako že by menšiny měly začít pracovat a integrovat se do společnosti. Myslet si pochopitelně můžete co chcete, ale hlavně to neříkejte nahlas. Nikdo to nechce! Ani menšina, ani většina. Je to z toho důvodu, že menšina a většina chtějí v podstatě totéž. Aby makali ti ostatní a oni se měli dobře. Výhody pouze pro sebe a nevýhody pro ty druhé, tak to všichni vidí. Také slibte občanům možnost pomocí referenda rozhodovat o všech nepodstatných volovinách, jako je zrušení psích známek a podobně. Národ po podobných možnostech přímo šílí. O důležitých věcech však s masami nikdy nemluvte.

7.) Zaveďte diskusi ohledně trestu smrti. To je pro národ to pravé ořechové. Každý o tom u piva rád pindá, přičemž má pochopitelně na mysli pouze smrt cizí. Nikdo si u toho nepředstavuje sebe, jak stojí na chodbě smrti a surové ruce bachařů, táhnoucí ho k šibenici. Jo a čím víc piv, tím víc poprav, taková už je lidská povaha. Mimochodem, není od věci sehnat nějakého užvaněného umělce a nechat ho o této problematice kecat hodinu v televizi. Stejně se nic nezmění, ale lidi později si u voleb vzpomenou na logo, které bylo celou dobu v pozadí za tím tlučhubou. Navíc se i pobavíte, když se zaměříte na to, jak vážně to ten trouba bere.

8.) Slibte napravit chyby z minulosti, zanechané vašimi neschopnými předchůdci. Stejně to říkají všichni, tak se klidně přidejte. Lidi mají rádi pomluvy. Hlavně pomlouvejte politiky, o kterých naprosto jistě víte, že se už nevrátí. Přidají se k vám i jeho bývalí kolegové, jinak členové opozičních stran, kteří vás předtím za zády taky pomlouvali. Taková už je ušlechtilá politická povaha, proto pomlouvejte všechny kolem sebe podle libosti. Nikoho nešetřete.

9.) Rozhodně odsuďte korupci. Peníze dělají divy a to i ty, o kterých se jen mluví. Hlavně pokud je shrábl někdo jiný, to dá rozum. Že jde o plané řeči? No a co, slovo Korupce má kouzelnou moc. Běžný občan, který u zpráv chrápe, se při slově korupce okamžitě probudí. Vy si ale klidně dál nechávejte za protekci zaplatit, stejně to dělá každý, tak co. Nebudete první ani poslední politik, který si nevystačí s platem, ať je jakkoli vysoký.

10.) A pokud potkáte někoho, kdo by vůbec nerozuměl smyslu toho, o čem se píše v předchozích rádcích, udělejte z něj předsedu. Prosaďte ho za vaši stranu do vlády, takhle to dělá každá rozumná politická strana. Ti největší volové se pravidelně ukazují jako nejlepší ministři. Nejsou zatížení hloubavým duchem, který je politikovi na škodu. Skutečně věří všem těm blábolům, co nám říkají a ještě u toho vypadají důstojně.

A na závěr douška: Jestliže dodržíte předchozích deset bodů, máte vyhráno. Pokud jakýkoli vynecháte, jste naopak namydlení. Tak to prostě v politice chodí a proto si koukejte zvykat.

Pacient X

Nedávno nalezené paměti jednoho duševně nemocného pacienta, který před časem zemřel v psychiatrické léčebně po záchvatu zuřivého šílenství, vyvolaného pořadem „GEN-galerie elity národa“, ležely dlouho na dně šuplíku primáře tohoto oddělení. Strašlivé zklamání z jeho osobní absence v tomto prestižním pořadu, vyvolalo u našeho pacienta mozkovou mrtvici.

Neúplný svazek těchto osobních zápisků sice dlouho podléhal lékařskému tajemství, ale nakonec se mi ho přece jen podařilo získat. Jeden by nevěřil, jak jsou ti lékaři úplatní, ještě jsem nestihl ani položit slivovici na stůl a už jsem měl pacientovu kartu v ruce. Tohoto pacienta, který prožil většinu života ve strašlivém bludu, budeme v našem vyprávění nazývat písmenem X, které se stejně k ničemu jinému nehodí.

Pacient X byl v podstatě smolař. Celý život chtěl vykonat něco velkého, ale naprostá nechuť ke studiu a celková tělesná neduživost, mu společně s vrozenou leností zabránily vyniknout ve vědě i sportu, a tak bylo nakonec rozhodnuto o jeho celoživotní angažovanosti v oblasti umění. Bylo to správné rozhodnutí, protože umělci, jak známo, nepotřebují svaly ani mozek a vystačí si pouze s nadáním.

Pacient X se vždycky cítil všestranně umělecky nadaný. Už od dětství měl velmi vážné podezření, že je spíše duchovně než manuálně založený a toto podezření po každém dalším životním debaklu jenom vzrůstalo. Jeho studijní neúspěchy mu připomínaly školní trable Alberta Einsteina, se kterým se cítil intelektuálně spřízněný. Takto spřízněný se cítil i s Leonardem da Vinci, kterého považoval za svého předchůdce.

Jeho dětství bylo divokou směsicí pokusů o vyniknutí v kolektivu, které se mu ale z neznámých důvodů nedařilo. Jelikož však byl zdravě tvrdohlavý, našel si způsob jak nad svými vrstevníky vyniknout. Jeho metoda byla velice jednoduchá. Prostě nikdy nikoho nepustil ke slovu. Už od božího rána spustil a mluvil a mluvil, dokud ho alespoň na chvíli nezastavila touha po nadechnutí. Později se kvůli tomu naučil při řeči dýchat nosem, aby zbytečně neposkytoval posluchačům čas k protiútoku a bezděčně tak potvrdil nepsané pravidlo, že hlupáci mívají nejzdravější hlasivky.

Nakonec po ohromném vypětí sil dokončil základní školu, kde svými názory přivedl k šílenství několik učitelů a začal se věnovat „svému poslání“, jak to nazýval, i přesto, že ho nikdo nikam neposlal. Jeho podezření o uměleckých sklonech ho ani pak neopustilo a nakonec přerostlo v jistotu. Tato jistota se navenek projevila přehnaným zdůrazňováním písmene „er“, jak to činí právě většina umělců a i jinak duševně nemocných lidí.

Pacient X měl utkvělou představu, že je neobyčejně talentovaný hudební skladatel a textař v jedné osobě. Skutečnost, že neumí hrát na žádný hudební nástroj, ho přitom nijak nevyváděla z míry. Denně chrlil neuvěřitelné množství drobných fragmentů budoucích písní, na kterých bylo třeba, podle jeho vlastních slov, jen trochu zapracovat. Často ho pak bylo možno vidět, ještě před internací v psychiatrickém ústavu, v různých restauračních zařízeních zamyšleně komponovat. Zvláště pak u hracích automatů.

Neznalost notového zápisu se pak u něj, stejně jako u mnoha jiných moderních umělců, projevila v neobyčejně rozvinutou schopnost pobrukování. Tímto způsobem své nedokončené hudební útržky každému na potkání mnohokrát za sebou ústně notoval a tato neškodná výstřednost ho, aniž by však o tom věděl, několikrát téměř přivedla až k bezprostřednímu ohrožení života. Náhodné setkání s upřímným člověkem mu nakonec otevřelo oči a to nutně ve svých důsledcích vedlo k psychické katastrofě.

„Mohl byste mi zaslat tu vaši melodii v notovém zápisu?“ rýpnul si do něj jednou v baru dirigent místního orchestru.

„Klidně, pokud mě o to požádáte morseovkou,“ pokoušel se z toho vykroutit dotázaný.

„Tak jsme domluveni,“ zasmál se vtipálek. „Hned jak se naučíte noty, dám se do studia Morseho.“

Na to už nedokázal náš hrdina reagovat a raději se sám přihlásil na nervovém centru. V psychiatrické léčebně pokračoval pacient X v umělecké činnosti. Tím se zprvu nijak nelišil od ostatních chovanců, kromě svého neblahého koníčku. Jeho mnohahodinové pobrukování, spojené s vyhledáváním posluchačů, však zhoršovalo zdravotní stav ostatních pacientů a bylo mu vedením ústavu nakonec přísně zakázáno. To se ale nemělo stát. Tento zákaz se u něj, stejně jako u všech pronásledovaných umělců, projevil zvýšením tvůrčího úsilí a donutil lékaře k nasazení sedativ. Bylo potřeba mnoho uklidňujících injekcí, než se pacient X vzpamatoval.

Účinek uklidňujících injekcí se ale brzy projevil i v jeho tvorbě. Pacient X si přestal pobrukovat a začal si psát deník, jak to často činí všichni nepochopení géniové a narušení lidé vůbec. Kostrbatý literární styl spolu s neuvěřitelným množstvím hrubek a nenapodobitelným lítostivým tónem, však dodává tomuto dílu hořkokyselou pachuť. I přesto, že stihl před svou smrtí značnou část těchto pamětí zkonzumovat, několik útržků se zachovalo, aby nám nyní umožnilo nahlédnout do duše psychicky labilního člověka. Následný přepis je posledním zbytkem, který se podařilo pracovníkům sanatoria vytáhnout z jeho ústní dutiny.

Teprve po jeho smrti se s překvapením zjistilo, že pacient X netušil, že je šílenec, nýbrž se zcela upřímně domníval, že je význačný umělec. I přesto, že po něm nezůstalo jediné umělecké dílo, prožil podle svého přesvědčení plodný a tvůrčí život. Životní zpověď tohoto smůlou pronásledovaného génia, z doby, kdy byl ještě na svobodě, jistě vezme za srdce každého z těch, kdo ho neznali osobě.

„Jsem smolař! V Městském divadle mají jen málo pochopení pro moje skvělé scénáře. Duchaplné texty, které jim při obědech čtu, jsou stále nepochopitelně odmítány, i přesto, že jsem zjevně tím dávno očekávaným talentem, který změní Svět. Někdy se ptám sám sebe, proč mi každý jen škodí. Mohl bych toho pro lidstvo tolik dokázat. Dnes večer mám s několika známými umělci schůzku v restauraci U Džbánu. Mám hromadu nápadů na další výborné scénáře. Jen mě mrzí, že se musíme neustále scházet v hospodách, kde je člověk přinucen pít alkohol. Je to však nezbytné, jelikož většina umělců na tom trvá.“

„Ráno se mi při podařilo napsat několik dalších průlomových scénářů. Nabídl jsem je známému režisérovi. Cena je jako vždy stejná, ale o to nejde, tvořím především pro lidi. Bohužel je nakonec opět z nepochopitelných důvodů odmítl. Prý dvouřádkový námět o ničem není scénář. Myslím si, že žárlí na můj talent. Večer jsem pak měl schůzku U Džbánu s jedním nejmenovaným kytaristou a písničkářem. Probrali jsme u partičky karet současnou tvorbu našeho společného známého básníka a shodli se na tom, že nestojí za nic. Domů jsem dorazil úplně opilý a bez energie až ráno. Být svobodným umělcem není žádná legrace.“

„Ihned po probuzení jsem kolem oběda telefonoval do redakce místních novin a nabídl jim své nápady na nové reklamy. Legračně předstírali, že mě neznají a všichni jsme se hodně nasmáli. Alespoň myslím, protože oni hned zavěsili. Chápu, že mají nabitý program, ale trochu času si na mě vyšetřit mohli. No jak chtějí, odmítáním kvality škodí jen sami sobě. Nemají zájem o mé nápady, nevadí, prodám je jinde a za mnohem víc peněz.

Večer je jako vždy aktiv. Do noci jsem U džbánu se svým dalším známým, místním básníkem, o kterém byla řeč včera, a probírali jsme společně tvorbu jiných umělců, hlavně mého včerejšího kamaráda písničkáře. Můj názor byl ten, že v porovnání s básníky nestojí ti pitomí brnkalové za nic. Kamarád básník se smál, ale kromě souhlasného přikyvování se k tomu nevyjadřoval. Pak mi prozradil, že ti mladí dneska stojí za hovno, s čímž souhlasím.“

„Dnes ráno jsem měl strašlivý telefonát. Můj další kamarád, začínající scénárista Y mi volal, že místní kytarista a písničkář, o kterém již byla několikrát řeč, použil v textu své nové písně jeden můj nápad. Šlo konkrétně o spojku „pakliže“, kterou velmi často používám ve svých vlastních textech. Je to hrůza! Celý den jsem se svíjel vzteky. Uvažuji o žalobě pro podezření z porušení autorských práv. Spousta lidí mě od toho odrazuje, ale nemůžou to nikdy pochopit. Je to věc autorské cti. Podám ji později, dnes jsem ještě příliš unaven a úplně bez energie. Lidi nechápou, jak je život umělců fyzicky náročný a ubíjející.

Večer mám U džbánu sraz se dvěma známými malíři, protože jsem dostal skvělý nápad na nový výtvarnický styl, který změní svět. Bude to fuška, než jim to vysvětlím, ale nedá se nic dělat. Něco mě nutí, zanechat po sobě stopu i ve výtvarném umění.“

„Hrůza hrůzoucí! Odpoledne jsem ztratil svou tašku se všemi texty, co jsem kdy napsal. Jsou nenahraditelné. Dělal jsem na nich skoro šest let a jsou v nich plody veškeré mé fantazie. Jestliže je někdo najde a zneužije pro vlastní prospěch, tak se budu soudit o ušlý zisk. Nejde mi ani tak o mrzké peníze, jako spíše o princip. Výplody mé duše by neměly jen tak bez užitku vyvanout, ale zařadit se ke kulturnímu dědictví národa, kde bezesporu patří.

Ze zoufalství jsem celý večer proseděl U Džbánu a hrál šipky s místními umělci. Se všemi jsem záhadně prohrál. Je to divné, protože šipkař jsem skvělý, jenom nechápu, proč se ten terč pořád tak hýbe. Díky tomu jsem smolně prohrál všechny peníze a polovinu vybavení svého bytu. Snad najdu nějakého pitomého neumělce, který mi ještě půjčí.“

„Sláva! Taška je na světě. Nějací hlupáci ji nechali ležet u vedlejšího stolu, kde jsem ji před několik dny zapomněl a upozornili na ni číšníka. Naštěstí to prý ti burani považovali jen za takové papírky počmárané blbostmi. Kdyby tak ti ignoranti věděli, co měli v ruce. Neměl jsem ty texty autorsky evidované, takže kdokoliv je mohl vykládat za vlastní tvorbu a značně se tak obohatit. Ty texty písní i barevnou propiskou naznačené melodie (noty neumím, to je pro sraby) mají cenu zlatého pokladu, jenom nechápu, že podle nich nikdo nechce natočit muzikál. Byla by to bomba! Podle mých známých je to pouze vinou jejich nadčasovosti. Sami je prý neposlouchají ze stejného důvodu.

Ale to není důležité. Mé texty jsou na světě a jednou zaujmou důstojné místo v galerii elity národa. Celý den jsem z vděčnosti strávil U džbánu, kde jsem zkonzumoval jisté množství tvrdého alkoholu, následkem čehož jsem úplně bez energie.“

„Jsem stále U džbánu. Jsou tady se mnou dvě mimořádně unylé zpěvačky a jeden podnapilý saxofonista. Zrovna jsme se bavili o egyptské literatuře, když vtom přišel místní populární kytarista a písničkář, který mi před časem odcizil a ve svém textu použil slovo „pakliže“. Okamžitě se zapojuje do hovoru zajímavým názorem, že starověký Egypt stál za hovno a pak všechny ostatní posílá do prdele.

Zdravím ho jakoby nic, ale není to snadné, odpouštět. Z jeho řeči náhle chápu, že na své nové desce použil i další můj nápad, harfový trilek na konci písně, o kterém jsem hovořil v jeho přítomnosti před dvěma lety. Hněv mnou přímo lomcuje. A tomuhle člověku jsem prosím odpustil a on si přitom na mých nápadech buduje kariéru.“

„Už zase mě někdo okrádá o nápady. Tentokrát jsou to nějací sochaři, kteří se doslechli o mém nápadu na mimozemskou skulpturu…“

Zde bohužel zmuchlaný rukopis končí. Zbytek nebylo možno pro značné množství slin rozluštit. Čtenář si už ale jistě stačil udělat představu o duševní trýzni nepochopeného génia, pacienta X. Není divu, že konec života strávil v psychiatrické léčebně, kam ho dohnala krutá bezcitnost nechápající většiny.

Podle názorů moderních psychologů se podobní lidé začali objevovat po havárii atomové elektrárny v Černobylu. Zatím nikdo neví, co s nimi. Snad se s poklesem radioaktivity jejich počty sníží a svět bude znovu pro všechny lidi místem vhodným k životu.

Cesta do hlubin umělcovy duše

Zajímá vás, jak se z Člověka stane umělec? Je to vlastně jednoduché. Umělcem se člověk stane ve chvíli, kdy mu definitivně přeskočí a on pocítí potřebu vyjadřovat se abstraktně. Má to své výhody. Běžnou řeč používáme, když chceme popsat něco očividného, jako například velikost, barvu, tvar, nebo pozici sledovaného objektu. Tady nastupují obecně uznané a dohodnuté dorozumívací termíny a veličiny. Naše vnitřní pocity však již tak snadno popsat nelze a nyní přicházejí naši milí umělci, kteří se snaží zprostředkovat dopady smyslového vnímání subjektivně.

Smyslů máme pět. Zrak, sluch, chuť, čich a hmat, přičemž objektem uměleckého zájmu se staly především první dva. Lidé neustále na něco hledí a straží uši, aby jim nic neuniklo. Chuť, čich a hmat jsou považovány za smysly doplňkové, což je omyl, i ony hrají v umělecké oblasti důležitou roli, jak brzy uvidíte.

1          Zrak

Oko, čili zrakové čidlo, je určeno k měření rozličných vzdáleností. Měří cokoli, například výšku stromu a současně s tím i jeho barvu, je to v podstatě takový optický zaměřovač. Mozek potom z těchto informací vyhodnotí, jak vysoký ten strom je a jakou má barvu, což se zjistí z vlnové délky. Pak ho zařadí, například do kategorie jehličnanů, třeba pod názvem borovice a ihned rozhodne, jestli má pro vás nějaký význam ho dále sledovat, nebo ne. To vše se děje během zlomku sekundy, aniž bychom o tom věděli.

Jak se nám tedy může něco líbit, když oko je měřící čidlo a mozek vyhodnocovací jednotka? Je to jednoduché. Líbí se nám to, co vzbuzuje pocit bezpečí, nebo příjemného očekávání. Je to tak, málokomu se líbí žraločí chřtán, nebo rozkládající se zdechlina. Na tomhle jednoduchém principu staví všichni umělci svá umělecká díla a je úplně jedno, jestli si to vlastně uvědomují.

Dále se zrakové vjemy se rozlišují na statické a dynamické. Ty opět dokážeme jednoduše zařadit a popsat, ale ti vypečení umělci jsou opět o krok před člověkem. Snaží se pomocí promyšlených technik narušit stereotyp našeho vnímání a vyvolat zvýšený zájem o spatřené. Vymysleli za tímto účelem následující umělecká díla.

1.1       Obrazy

Mezi zakladatele zrakových požitků statických musíme na první místo uvést malíře a sochaře. Je to umění prastaré. Již naši prapředci rádi patlali na stěny svých příbytků rozličné obrazce, připomínající většinou budoucí žrádlo. Později i budoucí sex, říkají tomu akty, nebo tak nějak. Občas použijí i nějaké to tajemno, abychom nabyli přesvědčení, že nejsme přízemní.

První výtvarní umělci byli pochopitelně ve volbě námětů velice prostí. Malovali přírodu, přičemž ze záhadných důvodů shromáždili u malého potůčku celý zvěřinec. Sojka, koloušek a zajíc společně zevlují u šlajsny, nad nimi modrá obloha. V přírodě podobné scenérie neuvidíte, ale to je fuk, kdo by se staral o malichernosti. Zvířata jsou jako živá, tak to vem čert.

Malíři samozřejmě malovali i jiné lidi, zejména v podivném postoji, který v normálním životě nikdo nepoužívá. Je to dost nepříjemné, neustále si podpírat hlavu, hledět strnule do dálky, nebo mít na kolenou oduševnělého fakana se svatozáří. Později se často objevovala na plátně váza s květinami, mísa s ovocem a podobné praktické ozdoby tabule. Říkalo se tomu zátiší, nebo tak nějak. Na jejich obhajobu je nutno říct, že v dobách, kdy fotografie neexistovaly, jiný způsob vizuálního zaznamenání okamžiku ani neexistoval.

Moderní malíři však tento styl opustili a začínají malovat více abstraktně. Namalovat vázu totiž umí každý trouba který má při ruce plátno, štětec, ty správné barvy a alespoň jednou v životě viděl vázu. Namalovat lidskou duši je však obtížnější, jelikož tu ještě nikdo nikdy neviděl. Navíc tím umělec lahodí pozorovatelovu egu, jelikož ho zapojuje do tvorby. Čím méně práce vynaloží on, tím víc fantazie musí použít návštěvník galerie. Není to umělcův problém, jestli zelený kruh uprostřed modrého čtverce všichni pochopí jako Výkřik ztrápené duše. Hlavně že to není kýč.

Mimochodem, slovo kýč bylo vynalezeno méně schopnými malíři, kteří malovat neumí, a proto musí zdůvodnit svou existenci originalitou. Kýč je totiž opakem originality. A jako každý protiklad má se svým opakem mnoho společného, například to, že jak kýč, tak originalita, nejvíc ze všeho dráždí průměráky. Jenomže jinak to nejde, protože stejně jako operní zpěvák dokáže za život vyzpívat jen určité množství vysokých Cé, tak i trpělivost lidská snese jen určitý počet zátiší s vázou. Kdo začne malovat další vázy je beznadějně kýčovitý.

1.2       Sochy

Sochy mají na rozdíl od obrazů tu zvláštní vlastnost, že většinou již první exemplář je kýč. Sochy totiž realisticky zobrazují především přírodní výtvory, a jelikož příroda zde byla dřív, a umí to koneckonců lépe, je umění sochařské kýčovité již od podstaty. Sochy abstraktní jsou dokonce ještě kýčovitější než ty realistické, jelikož z nich přímo na hony čiší snaha uniknout přízemnímu zobrazení skutečnosti. Jenomže příroda je účelná a originalitu hubí, proto i sochaři, na rozdíl od malířů, snahou o originalitu ničí sami sebe.

Proto je synonymem kýče sádrový trpaslík. Už ten první byl kýč, jelikož neodpovídá prostotě přírody. U soch se má totiž obdivovat řemeslný um umělce, ne jeho fantazie, nebo dokonce snaha o samostatné přemýšlení. Příroda už to dávno vymyslela a jakékoli snahy sochařů o vlastní pojetí jsou trapné.

1.3       Fotografie

Tady jen krátce, protože fotografové nejsou umělci, ale pouhá obsluha přístroje. Fotit umí každý, komu fungují prsty, a nezapomene sundat víčko. Ani bych se tím nezabýval, kdyby kolem toho nebyl takový humbuk. Ve skutečnosti veškerou uměleckou práci zvládla technika a fotograf jen líže smetanu. Fotografové na to mají možná jiný názor, ale s tím se můžou jít vyfotit. Dokumentovat existující a tvořit neexistující je setsakramentský rozdíl! Fotograf se od malíře liší asi tak, jako turistická příručka o Egyptu, od Egypťana Sinuheta.

1.4       Divadlo

Zde již působí pohybový fenomén, nazývaný fyziky dynamika. A jelikož všichni lidé jsou v podstatě komedianti, kteří se bez ustání hemží, bylo jen otázkou času, než to začnou dělat profesionálně. Divadlo je pohybová forma obrazových a zvukových vjemů a je stejně směšné, jako obrazy malované a zvuky umělé, jelikož si hraje na skutečnost, kterou ale nesmí být. V tomhle paradoxu je skrytá veškerá velikost i ubohost divadelního umění. Velikost bývá ukryta v námětu, ubohost pak většinou v jeho zpracování.

A tak se to na jevišti všechno pohybuje, bez ustání se žvaní a výsledkem je zkreslený obraz toho, co stejně vidíme každý den kolem sebe. Divadelní umělci ale s touto všedností statečně bojují a výsledkem jejich nesmírné snahy je divadelní hra, která někdy potěší, jindy podráždí, ale většinou zaujme jen v okamžiku sledování, ihned po skončení se umělecký dojem vytrácí.

1.5       Film

Film se od divadla liší především tím, že ač je i on jen sérií zvukem podbarvených obrazových sekvencí, dá se upravovat. Má to své výhody. Například na jevišti se nemohou vyskytovat prameny žhavé lávy, zuřivé šelmy, nebo spadnout tam letadlo. Také dinosaurus nebo upír působí v reálu spíše srandovně a nikdo se jich nebojí.

Otázkou je, proč zrovna na obrazovce je upír mnohem děsivější, než na jevišti. Asi to bude tím, že to, co neexistuje, nás vyděsí jedině tehdy, když je to zprostředkováno technikou. Tím je i vysvětleno, proč se diváci v letním kině tak báli vetřelce, který neexistuje, a přitom poblíž mohl být potencionálně velice nebezpečný pitbul, kterého si nikdo ani nevšiml. Vždyť je to jenom pes. Výjimkou při posuzování filmových příšer je pak vodník, který je směšný jak v reálu, tak na obrazovce. Umělci filmoví tedy diváka lákají na neskutečné, což je v podstatě i jejich vlastní nezkreslená charakteristika.

2          Sluch

Druhým nejmocnějším smyslem (vyjádřeno alespoň okamžitou reakcí na vnější podnět), je sluch. Zvuk se šíří pomaleji než světlo a proto se k požitkáři dostane vjem sluchový kolikrát až o několik tisícin sekund později, než vjem zrakový. Nenechte se tím rozladit a prostě si tu chvilku počkejte, stojí to za to. Tady se totiž poprvé setkáme se slovem talent, kterého není u vjemů obrazových tolik potřeba, tam stačí cvik. Toto zjištění možná některého malíře či herce rozladí, přesto je to tak. Skutečná fantazie je dcerou slepoty, jelikož co oko nevidí, to duše domyslí.

2.1       Hudba

Veškerý zvuk je pouhé mechanické kmitání a vlnění. Netuším, jestli se tím někdy pan Mozart doopravdy zabýval, v každém případě mu to kmitalo nádherně. A ucho nás posluchačů dokáže toto kmitání rozeznat, mozek pak roztřídit a výsledkem jsou mnohamiliónové zisky hudebních nakladatelství. Hudebníci pochopili, že jestli moderní člověk něco nesnáší, tak je to ticho. Jediným účelem hudby je tedy toto ticho narušit a to takovým způsobem, aby zanechal v posluchači libý pocit.

2.1.1    Zvuky harmonické a disharmonické

Proč se nám některé souzvuky líbí a jiné zase ne, tkví opět v naší zvířecí minulosti. Dravci používají na zastrašení kořisti zvuky disharmonické, vyvolávající chaos. Málokterá šelma se snaží překvapit svou kořist komorním áčkem. Ani skupina lovců se při řevu nesnaží o nějaké akordické souzvuky, spíš se jim vyhýbají. Harmonie se nám tedy líbí z toho důvodu, že v ní je obsažen uklidňující prvek a promyšlený řád. Tercie, kvarty a kvinty tedy vypečení skladatelé cíleně užívají k uchlácholení zhýčkaného třmínku, aby fyzikálním působením vlnových kmitočtů v matematicky snadno vypočitatelných intervalech vytáhli z chudáka posluchače nějaké to oběživo, jakožto daň za nenasytné uši.

Opakem harmonie je disharmonie. Disharmonie sice dokáže svou bezprostředností na okamžik zaujmout, ale jen na krátkou dobu. Pak začne vadit a přitahovat rajčata. Disharmonie se v moderní hudbě dělí na úmyslnou a nechtěnou. Úmyslná je způsobena debilitou skladatele a neúmyslná nedostatkem cviku hudebníka, to je vše, co bych k tomu chtěl říct.

2.1.2    Hudba rytmická a arytmická

Hudba rytmická má úzkou spojitost s naším srdečním tepem. Zejména bubeníci to moc dobře vědí a ladí velký buben co nejhlouběji. Hudebníci vyzkoušeli snad již všechny možné tempa, od šnečího blues až po zběsilý metalový rytmus, ale staré dobré srdíčko zřejmě většině lidstva tluče čtyřčtvrťovým popíkem. S tím se nedá nic dělat, jsme rytmicky naprogramovaní velikostí našeho těla a gravitací, která se pak ve svém důsledku odrazila v tloušťce cév, které limitují rychlost průtoku. Jestli tomu někdo nevěří, tak by měl možná zkonzumovat několik učebnic o proudění laminárním a turbulentním, pak by bylo vše jasnější. Tím chci vyjádřit, že rychlost ani takt nejsou zas až tak důležité, jako pravidelnost, která nedevastuje, jelikož se podílela na výstavbě oběhového systému.

Hudba arytmická nás naopak rozruší v jakémkoli tempu, protože připomíná infarkt. Je to tak, většina lidí se arytmie bojí, vyvolává v nich pocit narušení toho krásného stereotypu, který máme přece všichni tak rádi. Možná to jednou nějaký hudební skladatel pochopí a zkomponuje skladbu, zrychlující nebo zpomalující v mezích možností našeho krevního oběhu při různých hnutí mysli, ale moc tomu nevěřím, jelikož takto přemýšlejí pouze lékaři, kteří většinou umí zahrát tak jedině na city bohatého pacienta.

2.2       Literatura

Literaturu řadím taktéž mezi vjemy sluchové, nikoliv zrakové, jelikož její podstatou je vyřčené slovo. Hledat krásu slova v grafice může jedině idiot, který je, no, jak to slušně říct, prostě grafik. Občas je můžete najít v tiskárnách, jak se rozplývají nad ladnými křivkami písmen, ve skutečnosti je však literatura uměním zvukovým, jelikož čtené slovo se nám v mozku okamžitě transformuje zpět do slovního významu a dále bývá zprostředkováno opět jen mluvou nebo dalším psaním.

2.2.1    Poezie

Verš si klade za cíl vyjádřit určitou myšlenku pomocí libozvučných souzvuků slabik na konci věty a má za cíl tímto laciným efektem zakrýt většinou mdlý myšlenkový obsah. Všimněte si, jak málo učebnic, filozofických statí a vědeckých publikací je psáno ve verších. Dokonce si myslím, že žádné. Ani Bible se nerýmuje a to autoři nazývají drze jednotlivé kapitoly verši. Víte, aby se něco rýmovalo, musíme použít dost často jiné slovo, než to, které by plně vyjadřovalo váš záměr. To je průser, jelikož slovní zásoba není neomezená. Většinou se to více méně podaří, ale i tak je básník v porovnání se spisovatelem prózy podoben pohybovým možnostem řidiče tramvaje v porovnání s řidičem automobilu, jelikož koleje dost omezují.

Podmínkou psaní básní je tedy značná slovní zásoba a talent, což musí ve spolupráci s námětem vzbudit dostatečně hluboký pocit krásna a současně i dát čtenáři prostor k domyšlení jednotlivostí. Ne vždy se to podaří. Na vině je zřejmě přehnané očekávání veřejnosti, která si myslí, že básník je jasnovidec, který dokáže brnknout na tu nejskrytější strunu. Jak má ale básník vědět, co se čtenáři líbí a co ne, to už nikdo neřeší. Pokud tedy nemáme dostatek talentu ke tvorbě veršů, můžeme se realizovat v próze.

2.2.2    Próza

Próza na rýmu nelpí, to však neznamená, že by tvorba prozaická byla nějak snazší. Naopak, je to o to obtížnější, že bude posuzována mnohem přísnějším měřítkem, nežli poezie. Prozaik se musí vyjadřovat pregnantněji, jelikož není omezen rýmem, ale zase ne příliš doslovně. To by čtenáře pochopitelně znechutil, protože nikdo nemá rád polopatické vysvětlování. Musí současně sledovat myšlenku jak abstraktní, tak i konsekventní. Básníkům je totiž mlhavost významu odpouštěna, prozaikům nikoliv.

Zde již vidíme, že psát prózu není tak snadné, jak to na první pohled vypadá. Prozaik by měl zapojit do tvůrčí činnosti kromě citu i mozek, protože čtenář očekává kromě schopnosti vyjadřovací i drobet té moudrosti, což je další veliký literátův průser. Moudrost se neprodává na trhu, jako například hrušky, jablka, nebo třeba vzdělání. Když popíšete svou cestu do práce, nejste umělec, ale obyčejný blbec. To žádného náročnějšího čtenáře nenadchne. Truchlivým úkolem umělce prozaického je tedy zaujmout čtenáře skvostným vylíčením nevšedního příběhu, spojené se zdáním hloubky, vedoucí k logickému vyústění příběhu s jasně definovaným závěrem. Proto je tak oblíbeným žánrem útvar detektivní, mající své kořeny ve slově detekovat, a jehož prvky nalézáme v každém zásadním prozaickém díle všech dob.

3          Chuť

Každý smysl můžeme stimulovat a chuť není výjimkou. Vrozené požitkářství vedlo člověka k založení vznešeného oboru gastronomického, což je sice umění nedoceněné, ale nejčastěji využívané. Zde bych poprvé použil slovo genialita. Již Jaroslav Hašek říkával, že blbec může dělat jakékoli povolání, třebas ministra, jen ne kuchaře, tam se to pozná! Měl pravdu. Zatímco umělci v odvětví vizuálním potřebují k dokonalému zvládnutí své profese především cvik, v oblasti sluchové pak talent, dobrý kuchař musí být vybaven i tvůrčím intelektem v jeho praktickém významu. Jinak se publikum pozvrací, což umělec většinou nechce.

Jeho umělecká snaha však bývá často nepochopena. Intelektuálové nebývají svalnatí, modelky nebývají moudré. Nelze být přeborníkem v sumu a současně i ve sprintu, to se navzájem vylučuje. I deskriptivní geometrie vyžaduje jiný způsob přemýšlení, než pokusy o věštění budoucnosti, není tedy divu, že chuťové vjemy při konzumaci podaného pokrmu bývají často v opozici s jeho důsledky. Co je chutné nebývá zdravé, co je zdravé, nebývá chutné. Můžeme si za to sami, že jsme v dospělosti přestali věřit instinktu a honíme se za pozlátkem.

Navíc je tady ještě drobná finta, která taktéž slouží k oblafnutí publika. Určitě jste slyšeli vyprávět celé tirády ohledně úpravy pokrmů a tabule. O přílohách a barevnosti. To je blbost a naprosté nepochopení kulinářského umění současně. Celé stolničení je jeden veliký omyl, jelikož odvádí pozornost od chuťového vjemu a degraduje umění kuchařů na úroveň módní přehlídky.

3.1       Kulinářské umění

Původním účelem naší chuti je rozeznat, co našemu zažívání prospívá a je úplně jedno, jak to vypadá. A skutečně, než jsme si v dospělosti zdegenerovali chuťové buňky, chutnalo nám to, o co si tělo požádalo. Na oběd zákusky, k večeři trošku omítky, chutnalo nám to, co nám prosívalo, bez ohledu na to, jak to vypadá a jestli se to hodí. Až později, když naše chuť otupěla, museli jsme začít používat koření a tím i nastartovat umělecké odvětví kulinářské.

Z toho důvodu je v gastronomii alfou i omegou chuť, vše ostatní jsou předsudky. Není důležité, jak pokrm vypadá, ale kolik chuťových receptorů podráždíme použitím hromady koření a přísad. Tím vším vlastně oceňujeme kuchaře, nepochopené umělce naší doby. To oni neustále experimentují, aby nám přinášeli nové zážitky. A stejně jako lékař, úmyslně se infikující nemocí, aby na vlastním těle vyzkoušel lék, je i kuchař hrdinou, jelikož nově objevený pokrm musel někdo vyzkoušet jako první. Takový kuchař s průjmem je vlastně stejně statečný, jako lékař s malárií, kterou si dobrovolně aplikoval při svém bádání. Jsou to novodobí alchymisté a jejich tvorba je bezpochyby uměním.

Úprava jídla je tedy zhoubou chuti, protože pak jíme to, co je krásné a ne to, co je k jídlu. Proto se tak přísně rozlišuje kuchař a číšník. Kuchař je umělec, číšník jeho producent. První umělecká díla tvoří, druhý vám je prodává. Nenechte se oklamat krásnou tabulí a stříbrnými příbory, je to jen lesklá obálka knihy, ve které můžou být slabomyslné pindy, zatímco ušmudlaný svazek z antikvariátu bývá často plný nádherných myšlenek. Když tedy máte chuť na tvarůžky, klidně si je dejte a na ostatní nehleďte. Primitivním zbohatlíkům odpovězte, že výroba tvarůžek je asi tak stokrát složitější, než opečení krevety.

3.2       Umění someliérské

Účelem pití alkoholu není jen pouhé opíjení, ale veškerá společenská aktivita s tím spojená. A to je ten pravý okamžik, aby na scénu vystoupil umělec zvaný someliér se svými triky. Spráskat se jako dobytek dokáže každý, ale kultivovaně se osvěžit, to už umí málokdo. Ve skutečnosti se však jedná o totéž, jediný rozdíl je v tom, že člověk, který se chce spráskat jako dobytek, vypije obsah sklenice okamžitě, zatímco kultivované osvěžení zařadí mezi nalití a vypití sklenice ještě navíc znalecké poválení na patře. Toť veškeré kouzlo someliérství.

Ano, několik barmanů by možná mělo k tak radikálnímu vyjádření své výhrady a argumentovali by tím, že jsou stejně jako kuchaři mistry v jemných odstínech chuťových nuancí při míchání nápojů, ale jsou na omylu. Je to jen hra na noblesu, jelikož běžný konzument nerozezná Rulandské od Ryzlinku a je mu jedno, jestli má v Margaritě tequillu, nebo gin.

4          Čich

Při zkoumání jemných chuťových odstínů nelze opomenout čich. Čich původně vznikl z čistě obranných důvodů a je opakem chuti, jelikož jeho účelem je varovat. Hyena žere zkažené maso proto, jelikož neví, že je zkažené. Jí to maso voní, poněvadž její trávící soustava si s bakteriální přehršlí umí poradit. Lidem zkažené maso smrdí, protože si imunitní systém vzpomene, že kdysi dávno náš genetický předek po pozření zkaženého masa onemocněl. Tohoto paměťového procesu využívají jistí výkupci k obohacení.

4.1       Vůně libé

Voní nám to, co nám nemůže uškodit. To velmi rychle pochopili naši milí podnikavci a začali vyrábět voňavky. Je to od nich fikané, přinutit bratra chuti, aby také přispěl ke společnému cíli, vytáhnout z naivních požitkářů nějaké ty šupky. Zvláštní je, že voňavky se vyrábějí zředěním těch nejsmradlavějších produktů živočišné říše, jako je vorvaní pižmo, nebo výměšky jiných odporných živočichů. Umělec z odvětví parfumérie to všechno dobře ví a oblafne požitkáře svou znalostí organické chemie.

Tady je nutno zmínit především feromony a jejich útok na erotická centra v našem mozku. Je to hnus využívat k obohacení ty nejnižší pudy, ale správný umělec se nezastaví před ničím. A tak se stimuluje, nikdo o tom neví, nebo alespoň nechce vědět, a umělci z oblasti výroby parfumerie bohatnou na touze překrývat přirozené nepřirozeným.

4.2       Vůně nelibé

Je zajímavé, že zatímco uměle vytvořené vůně nás většinou neodpuzují, ty přirozené nám často smrdí. Například pot, nebo kouř. Tím je potvrzeno předchozí, jelikož nemoci si náš organismus pamatuje jako důsledek střetu s jinou organickou látkou. Do této skupiny patří umělecké díla, které sice uškodit můžou, ale umělci to dokázali zaonačit masivním útokem na naše receptory tak, že si to neuvědomujeme. Je to především tabák, vážení přátelé, který většině lidí voní, i přesto, že by měl každému smrdět. Dochucováním zplodin, vzniklých hořením, se tito umělci snížili na úroveň drogových dealerů.

Jsou to ale borci, když se na to podíváte z jejich pohledu. K dispozici mají oxid uhličitý, nikotin a dehet a musí docílit toho, aby to lidé dobrovolně vdechovali do plic a ještě si to labužnicky vychutnávali. Je to totéž, jako kdybyste kuchaři dali pár mrkví a shnilý celer a chtěli po něm svatební hostinu.

5          Hmat

Posledním, ne zcela doceněným uměním, je zprostředkovat krásno pomocí hmatu. Hmat je tak podceňovaným smyslem, až to každého estéta musí zamrzet. Přitom je tím nejdůležitějším, proto jsem ho dal nakonec. Dokáže vnímat nejenom tvary, ale i teplo a chlad, je tudíž smyslem evolučně nejstarším. Při pohledu na krásnou sochu pocítí většina esteticky založených jedinců potřebu si sáhnout. Ozývá se neukojený smysl hmatový, který se cítí právem odstrčený. Hmat má totiž stejně jako čich úzkou spojitost s erotikou, proto se na veřejnosti příliš neuplatňuje a využíváme ho především v soukromí.

5.1       Umění eskamotérské

Existuje však jedno umění, kde je hmat zcela dominantním smyslem. Jsou to kouzelníci. Je velmi důležité pouhým hmatem rozeznat králíka od podšívky klobouku. Také karetní triky by bez jemného hmatu ponížily eskamotéra na pouhého karbaníka. Nástrojem kouzelníka-umělce je tedy jeho ruka, dokonalý nástroj k oblafnutí publika. Víc vám ale neprozradím, jelikož kouzlo kouzelníků je v tom, neprozradit podstatu triku.

5.2       Umění kapsářské

A ještě tečka. Kdo si myslí, že krádež není uměleckou disciplínou, chybuje. Krádež je vrcholem umění, protože publikum chce za předvedený výkon platit výhradně dobrovolně. Málokdo uznale pokývá hlavou, když doma objeví rozříznutou kapsu s elegantně odcizenou šrajtoflí. Většinou mají tito postižení občané potřebu si stěžovat a umělci jeho honorář nepřejí. Domnívají se, že byli okradeni.

To je směšná domněnka, jelikož většina státních umělců, které vidíme denně v televizi, si za své mizerné výkony bere peníze přímo z našeho rozpočtu a také se nás neptají. Organizuje to Ministerstvo Kultury, které by se mělo přejmenovat na Ministerstvo Chmatáctví. Na samotnou kulturu totiž nedá ani floka, ale spoustě vypečených povalečů, hrajících si na umělce, zvládne platit štědře.

Vliv vrozené stupidity na úspěšnou kariéru jedince

Možná jste si všimli, že na světě existují bohatí a chudí lidé a pokud ne, závidím vám. Rovnost v majetku totiž nikdo nechce, jelikož každý chce mít víc než ti ostatní. Smutnou skutečností je, že abych mohl mít něčeho víc, nežli ti blíže nedefinovaní ostatní, musejí mít právě ti ostatní přesně o tolik méně. Tohle jednoduchou matematiku už ale nikdo dále neřeší a považuje se to obecně za spravedlivé. Za nespravedlivé se to naopak považuje pouze v tom případě, když se mezi těmi „ostatními“ ocitnete právě vy!

Rozdíly však existují a lze si jich všimnout. Tedy samozřejmě pouze v případě, pokud jste sami chudí, potom si existencí rozličných boháčů snadno všimnete. Naopak boháči o problémech chudých lidech neví vůbec nic, chápou je jako abstraktní figurky, existující jen kvůli jejich osobnímu blahu. Žijí v jiném světě, se svými problémy a starostmi. Oni totiž taky žijí pod tlakem, jestli to nevíte a často se tím trápí, protože ani oni si nemůžou dovolit úplně všechno. A teď se vás zeptám. Chcete i vy být bohatí?

Určitě ano, takže čtete dál. Možná se budete divit, ale není to vůbec těžké, jelikož kariéru dnes může udělat každý. Stačí být dostatečně asertivní, ať už to znamená cokoliv. Kromě asertivity však existují ještě tři stupně ke kariéře, kterými musí každý budoucí multimilionář projít. Tyto tři kroky zde uvádím s mírnou úklonou směrem k řídkým výjimkám, o kterých jsem však bohužel zatím pouze slyšel.

            První přiblížení

Je empiricky dokázáno, že tupouni dosahují značných úspěchů v oblastech, které naprosto přesahují jejich intelektuální schopnosti. Například v podnikání, nebo v politice. Myslíte si, že to není možné, aby se stal blbec ministrem, nebo multimilionářem? Právě naopak! tupouni pochopili, že nikoliv vynálezce, ale uživatel má z vynálezu prospěch. Ne bádat, ale používat, to je jejich motto. Co svět světem stojí, ještě žádný vynálezce příliš nezbohatl ze svého vynálezu. To až ti druzí, kteří to vzali do ruky, si dopomohli k opravdovým penězům.

Kupříkladu, úspěšný podnikatel, pyšný na svůj úspěch si samozřejmě neuvědomuje, že jenom dělá to, co dělaly předchozí generace. Že nic převratného neobjevil a chová se jako opičák. Jenom napodobuje ostatní. Jiní podnikali, on musí taky. Jiní uzavřeli smlouvy, on též. Dovezli odjinud zboží? Já musím taky. Potom ho se ziskem prodali? No to je nápad, to musím prubnout. Po čase si pak takový úspěšný podnikatel začne myslet, že za jeho úspěchem stojí pouze jeho mazanost.

Ani běžný přitroublý politik, hodinu žvanící o ničem, si pochopitelně neuvědomuje, že je blb. Naopak, má se za mudrce, protože to co říká, je přece pravda. No, pravda to možná je, ale takovou pravdu umí říct každý papoušek. Že už to před ním někdo říkal? No a co, zas to někdo řekne.

Ale nejsrandovnější jsou umělci. Takový autor písničky, pochopitelně nadutý až na půdu, se tváří, že hudbu vymyslel on. Když jeho písničku hrají v rádiu, jako by se celý nafoukl. Přitom ten trouba jenom používá libovolný z mnoha se opakujících hudebních motivů, vymyšlených už dávno někým jiným, a jenom to jinak míchá dohromady. Hraje ty své srandičky na elektrickou kytaru a přitom nechápe rozdíl mezi proudem a napětím. A spisovatelé a malíři jsou ještě horší. Používají cizí nápady jako by se nechumelilo a ještě se považují za autory. Třeba spisovatelé. Klidně si píšou ty svoje dřísty-prdy a vůbec jim nedochází, že…, no raději to nechejme být.

            Druhé přiblížení

Jakmile se takový kvalitní tupec dostane do stádia, kdy už bezmezně věří v to, že jen on sám je strůjcem svého úspěchu, začíná se měnit v nadutého všeználka. Neuznává cizí názory a hýčká si ten svůj úspěch, jako dokonalou bariéru proti jakékoliv kritice. Je to snadné! Úspěch totiž sebou nese finanční prospěch a kdo má peníze, ten má i pravdu. Ti největší všeználci neustále udivují své okolí tím, jak se jim finančně daří. Jsou v balíku a všemu velí. Na co šáhnou, to vydělává další peníze. Je vám to pořád divné? Nemusí! Odpověď je opět snadná.

Po úspěchu tupouna se ihned dostavuje pýcha, věrný kamarád úspěchu. Takový kvalitní všeználek, kterému se zadařilo, ihned získává pocit, že se stal Bohem. Například úspěšný prodavač bot po čase nabude dojmu, že dokáže všechno. Když uměl dobře prodat boty, jistě umí i všechno ostatní, to dá rozum. Zakládá pobočky a mohutně expanduje. A opět se mu daří, má spoustu podnikatelských příležitostí! Přitahuje jiné obchodníky jako magnet, protože oni všichni jsou si jako vejce vejci podobní. Nikdo z nich neví, jak funguje ekonomika, ale všichni vespolek ví, jak se kšeftuje.

Že kecám voloviny? Ale kdepak, kdyby to tak bylo! Takový klasický podnikavý všeználek vůbec netuší, jak se mu to vlastně povedlo. Jenom dělal to, co umí nejlépe, tedy napodoboval ostatní, tlachal cizí moudra a vydával je za svoje. Ostatní mu jdou na ruku, protože říká a dělá to, co je obecně uznané. Nikdo si bohužel v rozhovoru s úspěšným a bohatým všeználkem neuvědomuje, že obecně přijímané pravdy se nijak neliší od stádové politiky býložravců, táhnoucích jednou k vodě, jindy zase k pastvinám. A platí to jak v podnikání, tak ve státní správě.

            Třetí přiblížení

A nyní jsme u posledního kroku. Kdo si myslíte, že bývá nejčastěji povyšován? Dříči? Poctivci? Znalci v oboru? Ani náhodou! Povyšováni jsou vždy ti největší debilové z celého kolektivu, kteří jsou ještě navíc většinou i bezcitní hulváti a zmetci. Už jste někdy viděli, že by byl povýšen intelektuál, nebo dobrák? Nebo někdo, kdo si to zaslouží za svou pilnou práci? Tak vidíte! Je třeba si totiž uvědomit, kdo koho povyšuje. Kdo má tu moc! No přece ten, kdo už povýšil dříve, takzvaný nadřízený, čili cyklus se uzavírá. Nadřízený už prošel všemi předchozími etapami a moc dobře ví, koho potřebuje k velení. On sám je debil a hovado, proto přirozeně tíhne k jiným debilům. K těm, kteří ho podpoří v jeho úsilí o vlastní povýšení. A jakož vrána k vráně sedá, tak i debil debila si hledá.

A když už jeho Veličenstvo debil nemůže být dále povýšen, například když už je majitel firmy, nebo její generální ředitel, ihned se pokouší o uplatnění v politice, kde si vydělá díky úplatkům dvakrát tolik, nežli podnikáním. Z těchto tvorů se rekrutují všichni naši vládci a to bez výjimky. A teď se zeptejte sami sebe, chcete být taky bohatí? Nuže ať už si odpovíte jakkoli, doufám, že se vám to nesplní. Přece právě kvůli nesplněným snům tady všichni pácháme rozličné zázraky, kterým vespolek říkáme život.

Obsah

Slovo úvodem.. 1

Seminární práce na téma Kondiční alkoholismus. 2

Kapesní příručka pro začínající sebevrahy. 15

Mňam, aneb prima vařečka. 30

Seznam nejběžnějších povahových vlastností takového typického Hlupáka obecného  40

Ať žije továrna na sny. 49

Lexikon moderního podnikatele. 55

Metafyzika zhudebněných textů. 68

Úvahy o truchlivém údělu Vrubouna posvátného. 82

Vše pro krásu. 91

Kompletní analýza soudobého lidožrouta. 97

Kulturní manifest lidstva. 107

Profil intelektuála. 117

Diagnóza masového vraha. 122

Kterak dosáhnout Ticha. 128

Co vše je třeba vědět o lásce a sexu. 133

Bez práce nejsou koláče. 141

Paroháči, paroháči, malované děti 147

Vysoké učení Hajzlizmu - Debilizmu. 155

Pacient X.. 160

Cesta do hlubin umělcovy duše. 168

Vliv vrozené stupidity na úspěšnou kariéru jedince. 184

Obsah. 189