Pozměnněný problém

„Mamííí, neteče teplá!“. Klasická věta, jejíž pomocí už po několik generací upozorňují děti své rodiče, že ve vodárně není cosi v pořádku. Obvykle následuje telefonát danému podniku, kde vám protivná telefonistka oznámí, že „se na odstranění poruchy intenzivně pracuje“ a pak pár dní plného vytížení pro sporáky, hrnce či rychlovarné konvice, které jde ruku v ruce s poněkud pokleslejší hygienou.

     Ale aby mohl člověk svést jakýkoli problém v domácnosti na někoho jiného a vše vyřešit zavoláním, musí se o svůj domov aspoň trošičku starat – opravit, vyměnit, modernizovat. Prostě cokoli, aby se z útulného bytu nestal nefunkční skanzen. Ale to není můj případ. Otevřeně přiznávám, že jsem technický antitalent nejhoršího ražení. Obdivuji moji ženu za to, jak obětavě mi pomáhá při komických pokusech opravit nebo nainstalovat něco rozbitého či nového. Byla to ona, koho napadlo vypnout proud, když mě spontánně napadlo, že nový lustr pověsím já a ne tchán. A to není jediný případ, ale teď se vám chci svěřit s něčím jiným.

     Dnes odpoledne jsem se vrátil z práce. Dcera byla i s manželkou ještě ve školce. Ne snad, že by malá Eliška něco provedla, žena tam pracuje – je vychovatelkou hned ve vedlejší třídě, takže si prcek nedovolí provést nic závažného. Celý den bylo vedro a tak jsem se chtěl stihnout osprchovat ještě, než se ty dvě vrátí a já z koupelny neuvidím dlouhé hodiny víc, než zavřené dveře. Ale ejhle – hned po pár vteřinách jsem ucukl a zkoušel si nastavit ideální teplotu znovu. Ale jeden kohoutek byl tak vykloktaný, že už tím malým kovovým neřádem uvnitř prostě neotočí. Bylo čas na náhradní řešení a k tomuto náhradnímu řešení bylo použito kleští zvaných kombinačky, takže koupel byla i s touto malou komplikací úspěšně dokončena.

     Teď je večer. Holky už jsou dávno doma. Měli jsme výbornou večeři. Výborná byla proto, že jsem ji dělal já. Kdybych ji nedělal já, tak by sice byla nejspíš ještě lepší, ale neměl bych takovou potřebu to sem psát. Večerníček už skončil, takže Eli se chystá do koupelny a její maminka mi vypráví jak si dneska Honzík Takovej s Martinkou Takovou hráli o poledním klidu za postelemi na doktora. Čeká ode mě, že něco řeknu. Je zvyklá na sáhodlouhé dialogy, ale já jí jen pochválím, že se zachovala dobře a zdánlivě tupě na ní zírám zpoza notebooku. Mám k tomu několik důvodů – zaprvé mě Honza s Martinou inspirovali, řekla by mi, že jsem úchylák, ale já nikdy neviděl nikoho přitažlivějšího. Je krásná ve večerních šatech na plese střední školy i teď večer ve vytahaných teplákách a tričku. Dalším důvodem je, že tu teď píšu tuhle hovadinu. Žádná extra literatura to sice není, ale mi netalentovaní se i na tohle musíme soustředit. A konečně taky na něco čekám – malá už je v koupelně tak dlouho, že už je nejvyšší čas, aby si všimla, že něco není v pořádku. Každou chvíli se tedy musí ozvat věta, která mi zkazí večer a která se od poslední generace změnila jen kvůli mému šlendriánství.

„TATÍÍÍ, NETEČE STUDENÁ“