Bonneliho opice aneb 100 000 000 párů kolečkových bruslí

V jedné nejmenované, zapadlé horské vesnici, kulturou téměř ignorované, vycházel bulvárně vědecký občasník, trefně pojmenovaný - KLEP. Tento plátek vydával místní učitel ve výslužbě Alfons Partágel vždy, když byl zachvácen nutkavou potřebou se literárně realizovat, nebo učinil-li, byv badatelem amatérem, nějaký nový, celosvětově významný objev. Partágel vydával a distribuoval KLEP vlastním nákladem v počtu 56 kusů a vyráběl jej doma ve sklepě, na starém cyklostylovacím stroji, který koupil od lichváře v posledních dnech války za karton amerických konzerv a díky jehož vlastnictví pobíral od státu slušnou apanáž, za aktivní účast v odboji.

V této ilegální publikaci, kterou starý mládenec Partágel mohl vydávat díky svojí rentě, bylo-lze dočíst se perliček vskutku kuriózních neboť plátek nepodléhal cenzuře, ani autocenzuře. Pravda, ač zaměstnancem místní knihovny, nebádal ve svazcích, jimiž kulturní středisko vybavilo jeho pracoviště ale často, pod pláštíkem padlého šera, vydával se k budově starého kláštera…

Starý Sahula, o němž zlí jazykové tvrdí že byl posledním mnichem, obýval tuto klášterní usedlost po dlouhá léta, neboť památkový úřad, nemaje finančních prostředků, nebyl stále rozhodnut, zda budovu zbořit či nechat samovolně zchátrat, a ponechal tedy Sahulu, jako správce nemovitosti, dohlížet na inventář. Tento čekával vždy Partágela u zahradní branky, vtáhnul jej za rukáv dovnitř bedlivě se rozhlížeje, aby pak rychle uzamknul a zamaskoval vchod. Důvodem k tomuto počínání nebyla svědomitost, nýbrž krajní opatrnost neboť, považte, Sahula učinil před časem neobvyklý, až mimořádný nález.

Nikdo pak už neviděl tyto dva spiklence, jak v tlumeném hovoru spěchají ke dveřím od sklepení, kde ve spleti chodeb, v tajné komoře, čekal na ně Sahulův objev: stará knihovna, nikoli ovšem řádová, nýbrž sestávající výlučně z knih církví zabavených. Kantor Partágel byl prvním, a po jejich zralé úvaze i jediným člověkem, který o Sahulově knihovně věděl, neboť tato obsahovala skvosty, které by i v dnešní benevolentní cenzuře probudily ohnivou krev inkvizitora Koniáše.

Z tohoto zdroje tedy pramenily náměty na skandální články do Partágelova listu, jimiž ukájel dychtivé předplatitele prahnoucí po senzaci, k nimž, pohříchu, patřil i místní duchovní pastýř Gustavo Bonneli. Otec Bonneli byl opravdovým ztělesněním lásky k bližnímu, neboť se osobně, značnou měrou zasadil o vzrůst populace v katastru svojí farnosti a to zcela nezištně a ve vší skromnosti.

A také ztělesněním lásky k němé tváři, čehož je dokladem jeho opička Tete, kterou si před mnoha lety dovezl z rodné Itálie a která jej provází doslova na každém kroku. Ano, i při bohoslužbách sedí na misálu a zaslechne-li slovo ďábel či peklo, odporně zaječí, což dodává kázáním na sugestivnosti.

Právě takový jekot uslyšel Partágel z oken farářova bytu, když mu doručoval poslední číslo svého listu, pročež mu bylo ihned jasné, že velebníček kleje jako pohan. Nebylo také divu, neboť se narychlo balil na cestu do Říma, kde se před osmdesáti lety narodil a kam byl povolán papežskou kanceláří z důvodu udělení vyšší církevní hodnosti u příležitosti významného životního jubilea - tedy nikoli za Zásluhy o rozvoj církve, jak doslova stálo v telegramu.

Partágel nechtěl vyrušovat svatého muže v jeho zbožném klení, pročež podstrčil jeden výtisk Klepu škvírou pode dveřmi a více si jej nevšímal. Ne tak opice na druhé straně. Rozcupovat noviny na kousky a z titulní strany vymodelovat malou kuličku bylo pro ni dílem okamžiku, takže si už otec Bonneli nepřečetl nový článek, který byl jemu samotnému, na první stránce palcovými titulky, dokonce věnován.

Během farářova pobytu v Římě nastal v životě Alfonse Partágela náhlý zvrat. Na inzerát, který si Partágel vymyslel, chtěje tak zaplnit prázdný sloupek svého listu, přihlásil se osobně zájemce. Což kantora lehce rozmzelo, neboť šlo o titul: Prodám sto milionů párů kolečkových bruslí… bla, bla, bla… Značka - děkuji za laskavé pochopení.

Po kratším nesouvislém rozhovoru u dveří, na téma - laskavé pochopení - se ukázalo, že nejen inzerát ale i zájemce byl fingovaný a vyklubal se z téhož příslušník policie, který zahájil neprodleně vyšetřování.

Otec Bonneli se z Itálie rovněž nevracel zrovna "se štítem". Stále nemohl pochopit kde se tak najednou objevila malá papírová kulička, která svůj let vzduchem ukončila úderem do obličeje vysokého církevního úředníka právě ve chvíli, když se chystal pronést k Bonnelimu a jeho opici slavnostní řeč. Po rozbalení se z kuličky stala opět titulní strana listu Klep, na níž stálo v záhlaví:

"Ježíš Kristus byl černoch!" "Zemřel v Japonsku ve věku 62 let obklopen četnou rodinou!" a pod tím: "Věnováno otci Bonnelimu, našemu věrnému čtenáři."

Obsah článku zapříčinil to, že farář nebyl vyznamenán, nýbrž pokárán. Bylo mu uloženo pokání a pod pohrůžkou exkomunikace z církve měl zakázáno stýkat se s podobnými kacíři.

Na nádraží pak neodjel s čestným doprovodem ale s dlouhým nosem a celou cestu zpátky přemýšlel, jak pomstít tuto nespravedlnost. Následkem vyšetřování byl starý Sahula zbaven správcovství a tajné knihovny, Partágel svojí tiskárny a oba pak svéprávnosti. Jenom obyvatelé zmíněné vesnice si jaksi stále nemohli zvyknout, že v tiskovinách distribuovaných Poštovní novinovou službou, přestože vycházely pravidelně a byly levnější, nedosahovaly články takových kvalit, jako ve starém dobrém Partágelově Klepu. K žádný m nepokojům však, kupodivu, nedošlo.

Za nějaký čas po těchto událostech, obyvatelé kupovali už jen hořlavé tiskoviny a stále početněji navštěvovali místní svatostánek. Obrovský zájem o kázání však nebyl projevem náhlé zbožnosti občanů, nýbrž důsledkem velebníčkova plánu, jímž hodlal pokořit církev. Spojiv se se Sahulou a Partágelem, rovněž prahnoucími po pomstě, uzavřel s nimi triumvirát a pod ochranou boží vznikal nyní KLEP nový, pouze v jednom exempláři, ručně psaný, zato však denně, namísto bohoslužeb trojhlasně z kazatelny předčítaný široké obci čtenářů - nyní posluchačů.