Šumavské momentky 3

Tady za pumpou to trochu rostlo...

Když má král hlad zbaští i ovesnou kaši….

Tak si asi řeknete – co je to za blbost. Ani ne… Když jsem se chystal na šumavskou dovolenou, měl jsem v představách mraky výborných hub – hřibů, kozáků, křemenáčů. Dokonce jsem si sliboval, že nebudu brát žádné velké plodnice – leč jen výjimečně - například na řízky. To má svůj význam.
Podobně jsem si představoval, že vedle srázných strání najdu i lesy v rovině, kde se taky něco najde. Lesy jako stvořené pro houbaře tak asi v poslední dekádě, kdy ještě vůbec může do lesa.
Nedivte se : pro mne Šumava byla stejný fenomén, jako pro Alenku říše divů. Od dětství jsem poslouchal zkazky o tom, jak „nebylo nic k večeři, tak jsem zašel dozadu na zahradu, vracel jsem se přes kurník a už byla míchanice“. Paní Kudrnová, kdysi spolupracovnice, měla na Šumavě chatu, kde trávila veškerý čas – pokud nebyla v práci. O té se tradovalo, že každým rokem prodává do sběrny Mykoprodukty dvě cíchy nasušených bílých hřibů. Kluci pohraničníci si zase sběrem a prodejem hub vydělávali na víno, rum a vodku. Možná, že to byla pravda – nemám, čím bych to zlehčil, ale možná, že to byly nadsazené báchorky. Já jim ovšem věřil. Sám jsem zažil pár hezkých houbařských chvil, tak proč ne ?

Když jsme vyzkoušeli asi čtvrtou jalovou stráň, kde nerostly ani prašivky, namíchl se syn, zavřel oči a píchl prstem do mapy na klíně. Trochu se mu ukazovák svezl, ale na tom stejně nezáleželo. Byla to zoufalost… Prst skončil v lese těsně za benzínkou poblíž Řasnice, na severozápadním okraji lesa. Los je los, povídám, ale na mou duši, že tady, kousek o parkoviště (na kterém stále stálo dvě desítky kamionů) můžeme najít jen tak nějakého podpapíráka.
Přes louku do lesa, za první frontou nízkých smrků tekl potok. Nevelký potůček – i já - starý křáp - bych ho byl snadno přeskočil, kdybych ho byl býval viděl. Neviděl, vykročil, uklouzl, zahučel a nasraně zařval. (To reprodukovat nebudu – však víte, jak jsem citlivý na vulgarizmy). Při smůle jsem měl kliku : nenateklo mi do bot a tak jsem šlapal dál. Ani ne po dvaceti metrech jsem našel krásného bílého hřiba. Otrávená dopálenost ze mne spadla, až to zadunělo. Nebyly to sice žně s kosou, ale přece jen - v tom svrabu. Doškrabali jsme se kousek výš nad benzínku. Hele, táto, povídá syn, vezmeme to tuhle stranou, spíš k jižnímu svahu, tam bude trochu tepleji, snad tam… Jo, povídám, to je chytrý, tak moment … já vysypu písek, ono mi to líp pokluše. I stalo se… zapínám pískovnu a udělám snad tři kroky jižním směrem, když se za mnou ozve : no ty jsi už nějak zfajnovělý – už ani takovýhle nebereš ? Měl v ruce dalšího parádního hřiba, praváka dubáka – má takové něžné jméno : Boletus edulis reticulatus… Nechtějte ani tušit, jak mi bylo. Sakramentský chcaní… Další skoro hodinu jsme vyplnili zakopáváním, klouzáním, smekáním a občas zvednutím něčeho, co připomínalo houbu, tedy – jedlou houbu. Tedy jedlou houbu nám známou. I třeba čudlu… Když má král hlad….

Už jsme byli od auta dobré dva kilometry (což je v tomto terénu na mne dost) když jsem řekl : Hele, asi to vezmeme po kraji lesa zpátky, ono už je jedenáct a holky (moje žena a snacha) už na nás budou čekat s obědem (nic jiného by ho k obratu nepřimělo – je to velký silný chlap a má podle toho taky spotřebu). Beze slova stočil kroky, sešli jsme asi dvěstě metrů dolů a pokračovali po okraji lesa. Došli jsme k mokřině, močálku mezi stromy na hraně lesa, pár desítek metrů v průměru. Obcházíme ho – pár kroků k první stromům, jdu tři kroky za potomkem, když se mi něco v trávě začervenalo. Muchomůrky, mrchy… ale jsou krásné a tak se ještě jednou otočím - a najednou mne trkne : vždyť nemají ani jednu vločku, ani tečku bílou ! že by ? Ty vole, říkám si v duchu, zatím co si přiklekám k oběma muchomůrkám, zase jsi to sežral, jako už tolikrát... jako před čtvrt hodinou ty hořčáky (rozuměj – podhřiby žlučové).
Za vteřinu už vím… křemenáči, březoví, docela mackové, průměr klobouku jeden dvanáct, druhý jistě patnáct centimetrů. He, synátore, (schválně opakuji jeho slova) ty už jsi takový fajnovka, že už ani takovýhle nebereš ?...
ježíšmarjá, kluci a holky – to byla satisfakce!

Smál se, smál, ale jsem si skoro jist, že nejméně tři – pět vteřin mě neměl rád….