Dáreček

On to, vlastně, ani nebyl žádný pořádný les. Spíš takový park vzadu za městem. Chodili tam rodiče s hyperaktivními dětmi, cikáni po práci v samoobsluze, opilci vyspávat opice a taky Dáreček. 
Dáreček na první pohled nejevil známky typického melancholika, nicméně v jeho způsobu jednání převládala pasivita. Necítil se dotčen ani tím, že byl před časem vyhozen z poměrně atraktivního zaměstnání u plnící linky v pivovaru, pro celkem malichernou neshodu v názorech. Zaměstnavatel příliš bazíroval na výrobě, zatímco Dáreček se věnoval spíše konzumaci. Přesto se s ním vedení nechtělo jen tak rozloučit. Vždyť nebýt té morálky, mohl by být ideálním zaměstnancem, neboť se na nic neptal a do ničeho nekecal. Snažili se mu proto domluvit formou přátelského rozhovoru, jenž by však zůstal pouze monologem, nebýt toho že Dáreček, maje po celý čas útrpně svěšenou hlavu, nalezl u nohy stolu otevřenou láhev a s rozpačitým úsměvem se otázal: „Promiňte, přátelé, je to pivo volné?“ 

Když mu pak nabídli přeřazení do kotelny, za předpokladu upevnění kázně, Dáreček podle očekávání přikývl. Nakonec - co jiného by se třemi semestry MatFyzu a svou pivní filozofií mohl dělat? Od té doby, stal se stálým návštěvníkem lesíka, kam se chodil po šichtě, jak sám říkal, nadýchat čerstvého vzduchu. Což spočívalo v tom, že se usadil na své oblíbené lavičce, obestavěl se lahváčema a zapálil si cigáro, byl-li ovšem jeho šťastným majitelem. V opačném případě se, po vzoru Grossmannova notorického kuřáka Janeby, vydával po veřejných prostranstvích - "lovit tygry". 

Jednoho dne, když vrátnicí úspěšně pronesl čtyři lahváče a v popelníku kuřárny ulovil obzvláště dlouhý nedopalek, byl Dáreček v dobrém rozmaru a zamířil rovnou ke svému plácku. Ale co to? Jeho lavička byla beznadějně okupována jakýmsi vilným důchodcem, jenž divadelním kukátkem náruživě sledoval milostné hrátky dvou adolescentů v roští naproti. 

Dáreček, povznesen nad takovýto druh kratochvíle, měl sto chutí dědka vykopat ale v důsledku svého odporu k násilí, zvolil rafinovaně taktiku dobytí - obléháním. Usadil se provokativně v zorném úhlu kmetova triedru, virtuózně otevřel pivo zubama, dobré dvě třetiny do sebe nalil a po zvučném říhnutí se oddal meditacím. Po krátkém čase se stařec zdvihnul z lavičky, přicupital k němu a s tajemným úsměvem pravil: „Zdravíčko Dárečku, tak kolikpak flanděr jsi dneska protáhl?“
„Jurodivý!“ pomyslel si Dáreček a dělal, že tvrdě spí. 
„Hele, tak a by sis nemyslel,“ vnucoval se dál kmet, „já nejsem jen tak obyčejný dědeček. Chápeš?“ 
Dáreček si myslel svoje, patrně však vypadal, jako že nechápe, neboť stařec pokračoval: „Já jsem kouzelný dědeček. Za každou láhev piva ti splním jedno přání. Chceš?“ 
Dáreček nevěděl, jestli ho popadla chamtivost, nebo touha rychle se dědka zbavit, nicméně postavil tři zbývající lahve dědkovi k papučím řka: „Víc nemám.“ 

„To nevadí,“ zazubil se kmet. „Dneska ti mohu splnit stejně jenom jedno přání. Vidím ale, že jsi dobrý člověk.“ 
„No, já bych řekl, že spíš blbec,“ pomyslel si Dáreček, ale nahlas řekl: „Vždycky jsem si přál, být rentiérem. To by se mi líbilo. Pravidelný příjem, bez práce…“ 
V tu chvíli děda začal mumlat zaříkávadla, lomil rukama jako epileptik a najednou Dárečkem něco silně otřáslo. A znovu! Dáreček si promnul oči. 
Před ním stojí policista a povídá: „Občane, tady není žádná noclehárna! Sbalte si svých pět švestek a domů! Ukažte mi doklady!“ 
Dáreček si znovu promnul oči a rozhlíží se nevěřícně kolem sebe. Děda nikde, pivo nikde, taška nikde, peněženka s doklady nikde… 
Jenom policajt tu pořád stojí, jako živý!