O Honzovi

Za sedmero horami a sedmero řekami žil jednou, jeden starý žebrák. Tedy, žil… Ležel na smrtelné posteli a ještě ne zcela pohodlně. Řečený žebrák měl dva syny. Nejstarší se jmenoval Alois, ale kdoví proč, říkalo se mu Lojza. Nejmladší se jmenoval Jan, ale kdoví proč, říkalo se mu Honza. Lojza, pravda, nebyl zcela svěžího ducha. Oproti tomu Honza, to byl naprostý debil. Však také proto říkali mu - hloupý Honza.

Jejich otec, starý žebrák, pamatoval však i lepších časů, neboť mu kolovala v žilách modrá krev. V dětství si hrával s Valdštejnem na vojáky, Marii Terezii neřekl jinak než Máňo Terko a mocnář František Josef první, byl pro něj výhradně Franta Pepa jednička. Když se tedy přiblížila jeho poslední hodinka, zavolal svého nejvěrnějšího a také posledního lokaje, který mu vždy při žebrotě nosil ranec a hůl, a poručil mu přivést své dva syny.

Když se jich za dobrého půldruha hodiny dočkal, takto k nim promluvil řka: „Milý Aloisi a Jane. Je od vás velmi ohleduplné, že neotravujete svého starého otce před cestou k věčné blaženosti, ale jednou už, bohužel… tedy vlastně bohudík, jste mými syny, a proto jsem se rozhodl rozdělit mezi vás svůj majetek.

Tobě Aloisi, tobě odkazuji svůj ranec. Ale pozor, není to obyčejný raneček. Když se do něj pozorně podíváš… vidíš?… je v něm buchta! A kdykoliv do něj sáhneš, vždycky tam ta buchta bude. Pokud ji ovšem nesníš.

A tobě Jane, tobě odkazuji svou hůl. Ale pozor, není to jen tak ledajaká hůl. Je to totiž Žebrácká hůl! Když s ní potřikráte švihneš do vzduchu a budeš si něco přát, nic se nestane. Ale když s ní zetřikrát majzneš někoho po hubě, to se pak budou dít věci! A teď už vypadněte, haranti!“

Bratři chvíli stáli v úžasu nad otcovou nebývalou štědrostí a než stačili poděkovat, byl už tento na pravdě boží. Nu, co naplat, vydali se tedy do světa za štěstím.

Nejstarší Lojza šel rovnou za nosem. Protože měl ale nos zvící orlího zobce, zavedla jej cesta doprostřed hustého lesa. Když už nevěděl kudy dál, usadil se značně znaven do mechu. A tu náhle, kde se vzali, tu se vzali, objevili se mravenci. Loudili a žadonili, a že mají hlad, a že se mu příště odvděčí, až jim dobrák Lojza nadrobil buchtu. Mravenci ji snědli, ani nepoděkovali a ještě ho začali drze šacovat. To Lojzu otrávilo. Zvednul se z mechu, vysypal mravence z kapes a šel dál svou cestou. Když už bloudil lesem čtvrtý týden a stále nemohl najít cestu tam ani zpět, propadl Lojza trudnomyslnosti, ulehl pod strom a umřel hladem.

Oproti němu, měl retardovaný Honza větší štěstí. Vykračuje si to takhle polní cestou, hůl švihácky přes rameno, když tu náhle spatřil u příkopu sedět vetchého stařečka.

„Nazdar Honzo“ pravil stařík. „Už tady na tebe hodnou chvíli čekám. Když mi dáš buchtu, splním ti tři přání.“

„Ttttak tototo by nnnešššlo,“ vykoktal ze sebe Honza. „Bububu!„ (kmet se vyděsil a bezděky začal couvat) „Bubu buchtu ddostal Lojza!“

Starci odlehlo: „Nu, co naplat. Ty jsi ale také něco dostal, nemám pravdu?“

„Ano, dodo dostal jsem tutu tuhle hůl,“ odvětil Honza.

„Ale jistě to není obyčejná hůl, což?“

„Nnno tototo neee,“ připustil Honza.

„Tak mi tedy předveď, co umí ta tvoje kouzelná hůlka. Jen se ničeho neobávej. Já ti za to splním ta tři slíbená přání. No taaak,“ loudil neustále stařík.

On Honza nebyl v podstatě žádný sadista, ale když ho dědek tak blbě provokoval… Sebral hůl, a dal si na něm záležet. Poté, co se stařeček přestal svíjet bolestí a lízat si tržné rány, vyškrábal se z příkopu a zamačkávaje si bouli pravil: „Děkuji ti Honzo. Vidím, že máš dobré srdce. Splním ti proto tři nejtajnější přání. Nuže - přej si.“

A Honza, jak už to u debilů bývá, nemyslel na světový mír, na nasycení hladových, na vyčištění životního prostředí, na všeobecné blaho a na podobné krávoviny, nýbrž především na sebe. Přál si:

- nebýt už plešatý albín

- zbavit se impotence, která byla v jejich rodině dědičná

- nebýt tak zbytečně upřímný, poctivý a pracovitý

Dědeček třikrát zacinkal kouzelným zvonečkem a Honza se změnil k nepoznání:

- narostly mu mastné, černé vlasy a jeho pleť byla trvale opálená

- stal se z něj mimořádně potentní hormonální štvanec

- stal se lhářem, zlodějem a nezaměstnaným invalidním důchodcem

Od té doby, jak jistě sami pozorujete, je takovýchto „Honzů“ mezi námi stále více a více.