..triptych: requiem za léto..

mému městu dnes ve dvě hodiny ráno pršelo do komínů

a do děr ve střechách.

a těmi to pak kapalo do kádí, co stály tiše po půdách

do kádí, ve kterých je stále poschováván

všechen ten starý zrezivělý strach.

a ve staré zahradě, ve dvoře za průjezdem kapaly barvy do listí,

když tekly smývané ze špatně zakrytých obrazů,

a v jednom ze tří blízkých kostelů holubí torza za světlo, za štětce a za krásu

requiem bez hlasů zpívaly..

tehdy já jdu městem a domy dolů na ulici okapy déšť plakají..

na pobřeží větrného mlýna od jakuba von ruisdaela

vítr čechrá vlasy a suší rybářské sítě.                         teď však obloha náhle potemněla,

v kolébce se otočilo spící dítě, z dáli zní dutě bouře.

                                               a do přístavu přijíždí loď plná podzimu z dalekých krajů..

v městečku za kopcem chlapci v čepicích rozcákávají čerstvé louže

a já zatím bez dechu taju,

když mi v mlýnici píše prsty písně do vlasů umírající léto

a stroj klapá a  klapá a létu už se noty pletou

a rty modrají..

a za sýpkou se –zatím potají- v šumotu padajícího listí ujímá žezla nový vládce.

tři děvečky v čepcích spěchají po úbočí a poslední vůně těla léta počíná se z mlýna ztrácet...

u stolu mám zrcadlo a v noci tam u něj hodiny sedím,

maluji vlastní tváří portrét doktora gacheta a náramně mi to jde.

ten knír, ten zvonek, ta melancholie..

můra uvízla mezi okny a o sklo sebou mermomocí mlátí a třepetá..      

zmatená, že nemůže ven.                        

tak nějak mi teď je,
a bude to asi tím, že nemám hvězdy, co  šla by se mnou nocí

                                                                                                  po té mé cestě s cypřišem