PARALELNÍ SVĚT-58

Nákladní vůz vyjel z lesa na silnici, po které jel jen chvíli, načež se zastavil v místě, kde byla utržená krajnice.

„A teď musíme ty čtyři bedny rychle dostat na korbu! Vy nadporučíku přitom neustále koukejte na hodinky, jestli se k nám někdo neblíží!“ pronesl major Karel Pokorný, když vyskočil z kabiny.

„Ano, pane majore!“ pronesl nadporučík Mirek Vincent, který také rychle vystoupil. Přitom si na levé ruce natočil hodinky na spodní část zápěstí, aby na ně neustále viděl. Jednalo se totiž o speciální hodinky, na jejichž sklíčku bylo možno vidět do vzdálenosti několika set metrů lidi, zvířata a vozidla v podobě červených teček.

 Za okamžik oba muži seběhli stráň a ocitli se u potoka, u něhož leželo na boku převrácené nákladní auto, na jehož korbě se nacházelo několik beden, které obsahovaly zlato a šperky.

„Zatím se k nám nikdo nepřibližuje lesem ani po silnici,“ hlásil nadporučík, který neustále hleděl na tmavé sklíčko hodinek, v jehož prostředku byly dva modré body, které představovaly je dva.

„Máte vůbec ještě nějakou sílu?“ zeptal se jej major.

„Ještě nějakou mám, ale jinak jsem celkově vyřízenej,“

„Potom, co jste zažil, se vůbec nedivím. Kdo ví, jak bych na tom byl já, kdybych prožil to samé,“ řekl Pokorný a vlezl do korby náklaďáku. Společným úsilím záhy dotáhli jednu bednu ke stráni, po které jí počali táhnout k silnici. Po nějaké době jí dostali k nákladnímu vozu a naložili jí na korbu. A v následujících minutách se jim podařilo vytáhnout i druhou bednu a po ní i třetí.

„Jsem totálně grogy,“ pronesl nadporučík, z něhož se řinul pot, když vytáhli z nákladního vozu poslední bednu.

„To je poslední bedna. Pak vodfrčíme k bráně do našeho světa,“ řekl mu též zpocený major. A oba se začali s bednou lopotit.
„Pane majore, po silnici jede několik vozidel!“ vyhrkl po chvíli Vincent, když už se nacházeli na svahu.

„Odkud?“

„Jedou z toho směru, kde stojí to auto s těma uspanejma důstojníkama.“
„Jak jsou daleko?“

„Jedno auto tam zastavilo a vostatní jedou dál. Za chvíli přijedou k nám!“

„Sakra! Tu bednu nestačíme dotáhnout na silnici! Zůstaňte tady u ní! Já s tím náklaďákem začnu couvat co nejdál. Určitě mají namířeno do vesnice a pojedou do ní tou lesní cestou,“ řekl major a rychle začal lézt po svahu. Za chvíli se ocitl na silnici a nasedl do kabiny nákladního automobilu. Nastartoval jej a záhy s ním couval po silnici. Mezitím nadporučík strnule hleděl na sklíčko hodinek, na němž viděl pohybující se červené tečky. Ty se rychle přibližovaly k osamělé červené tečce, která představovala couvající náklaďák.

KONEC PADESÁTÉ OSMÉ ČÁSTI