Všední dny

U nás doma se nikdy nic příliš nedramatizovalo. Veškeré výjimečné události, dobré i zlé, jsme velmi rychle zakomponovali do našeho všedního života. Tragédie nikdy nebyla tragédií a na myšlenku velké romantické lásky se také nahlíželo jaksi s ratiem. Nechápejte nás špatně, nejsme k sobě či k okolí lhostejní, nejsme chronickými flegmatiky. Jen nebylo v naší přirozenosti příliš nad věcmi jásat, případně zoufat, neřku-li usedavě plakat. Raději jsme přemýšleli, jak se naučit s novými okolnostmi žít, aniž bychom museli příliš vybočovat z našich příjemných kolejí.

S takovýmto přístupem jsme reagovali na narození dítěte mého nedostudovaného bratra. Na mou maturitu. Tátův úraz v práci. Nebo též rostoucí vojenské napětí mezi naším a sousedním státem.

Zkrátka žádné zbytečné vášně.

Nedokážu říci, co je tomu příčinou. Je-li to charakterem společnosti naší malé země či něčím zvláštním v naší rodině. Spíše se domnívám, že se jedná o cosi vlastní toliko nám. Vyplývá to z mého osobního pozorování ostatních rodin v sousedství, které přece jen mají větší sklon k patosu či hysterii. Je to zkrátka naše sdílená životní filozofie.

Plně v souladu s našimi neuvědomovanými návyky jsme přistupovali i k té záležitosti s tatínkem. Prvotní šok a překvapení netrvalo dlouho. Z našeho všedního ranního hemžení nás vytrhl tátův výkřik a rozčílené klení. Byl právě v koupelně.

Seběhli jsme se, otevřeli dveře a spatřili tatínka zírajícího do zrcadla. Samozřejmě, polekali jsme se a chvíli nebyli schopni slova. Nešlo nám to na rozum a naprosto jsme to nechápali. Po krátké chvíli však bezobsažné výkřiky "Panebože!" či "Jak se něco takového může stát?!" narazily na méně či více vyslovený odpor ostatních členů domácnosti, kteří se "viníka" snažili přimět k pragmatickému uvažování. Podívám-li se na to věcně a s odstupem, říkám si, že na úlek jsme měli plné právo. Koneckonců, lví hříva tatínkovi nenarůstá každý den.

Při snídani jsem otce pozorovali a snažili se věc rozumně prodiskutovat. Nikdo nepřišel na věrohodnou příčinu a proto jsme se dohodli, že tuto otázku radši přenecháme odborníkům. Není žádný důvod dělat ukvapené závěry. Nakonec, je-li to nějaká forma nemoci krále Learyho, dopadl ještě celkem dobře.

Tátova hříva byla impozantní. Nepředstavujte si, prosím, ranní rozcuchaný účes. Ne, nic takového. Tátova hříva začínala nahoře na zádech a po šíji se pnula po celé jeho hlavě, krku a bradě, pokrývala také část hrudníku, po jehož stranách plynule navazovala na husté podpaží. Stav s tátovým pečlivým setřihem, který ještě včera nosil, naprosto nesrovnatelný. Na dotyk byla hrubá, zkrátka lví hříva. Dokonce se nám zdálo, že cítíme mírné lví pižmo, ale shodli jsme se, že se zřejmě příliš necháváme unášet fantazií.

Máma našla nůžky a jala se tátu kultivovat. V takovém stavu přece nemůže k doktorovi a do práce už vůbec ne. Tatínek je podomním prodejcem a hodně se stýká s lidmi. Stříhání šlo ztuha a museli jsme si na pomoc vzít dokonce zahradní nůžky, oholili jsme mu krk a povedlo se nám porost zkrátit na několik centimetrů. Nasadili jsme mu hučku a s výsledkem byli celkem spokojení. Soutěž krásy by asi nevyhrál, ale vypadal alespoň jako normální chlapík s neposlušnými vlasy.

Doktor si rady nevěděl.

Tohle nám táta sdělil, když večer vešel do dveří. Jeho zjev jsme příliš nekomentovali. Táta vypadal uříceně a znechuceně, čepka ztracená a hříva v původní délce mírně vlála v průvanu. Po večeři si otec sundal košili (hříva na zádech a na hrudníku ho svědila) a posadil se do křesla. Zapnuli jsme televizi.

Další ráno byl otec nevrlý. Napřímeně a vznešeně se pohyboval po bytě a na naše pokusy zlepšit mu po ránu náladu nereagoval vůbec nijak. Více nás znepokojilo, když si na snídani naložil na talíř flák hovězího, který měla maminka připravený na guláš. Chytnul ho do rukou a začal jej zubama rvát za syrova! Já ty máminy müsli cereálie taky dvakrát nemusím (říkám tomu zrní), ale tohle je snad příliš.

Nahlásili jsme otci v práci áčko a zavolali jsme na pomoc naši sousedku, která je povoláním veterinářka.

"Zajímavý případ partikulární animomorfózy," prohlásila, když otce chvíli pozorovala, ale posléze se přiznala, že něco podobného v životě neviděla. Alespoň odebrala otci vzorek hřívy.

Další dny proběhly bez větších výkyvů. Táta zůstával doma a s ním většinou někdo z nás. Za otcem chodili nejrůznější lidé, vyfotili si ho do místních novin a jedna paní mu nabídla práci modela na kadeřnické přehlídce. Většinou je odbýval. Sousedka nám potvrdila, že se podle rozboru jedná o nefalšovanou lví hřívu, ale vysvětlení nenabídla.

Otec byl nesmírně pasivní. Polehával většinou v obýváku v typické kočičí (pardon, lví!) pozici. Matka si přibrala noční směny a také já s bratrem jsme se snažili přispět do rodinné kasy. Otcova neochota situaci jakkoliv řešit mě rozčilovala. V okamžiku, kdy se návštěvy sousedky-veterinářky změnily v očividnou koketérii, jsem vybouchnul.

"To že se s tebe stal lev, neznamená," obvinil jsem ho, "že si z nás můžeš dělat harém a poddané!"

Otec neodpověděl a vše, co mi věnoval bylo zvednuté obočí.

"Ty se tady válíš a cpeš se hovězím, zatímco my dřeme a zobeme cereální zrní!" pokračoval jsem. Byl jsem rozčílený, rozepjal jsem paže, zachvěl se a poskočil o kus blíže k němu.

Otec reagoval velmi rychle, zavrčel a udeřil mě tlapou do stehna. Odklopýtal jsem ven. Koneckonců, moudřejší ustoupí. Otec byl naštěstí po obědě a příliš líný na lov či obranu své nové lví autority.

Uražen a ukřivděn jsem seděl na zahradě na větvi svého oblíbeného stromu, na který jsem lozil už jako dítě. Chvíli jsem ignoroval matčino volání, ale poté mi srdce změklo a upozornil jsem na svou pozici.

Stála pode mnou a omlouvala otce. Tatínek je teď prý zvíře a má zvířecí pudy. Hádky nic nevyřeší. Ukázala mi, že mi přinesla kus otcova hovězího.

Sletěl jsem k ní dolů a přitulil se. Má pravdu. Matka mě objímala a vytrhávala osamocená pírka z lysého supího krku. Nemá cenu se zbytečně vzrušovat.

Otevřel jsem zobák a pustil se do hovězího.