Anička

Donedávna jsem pracoval v nemocnici. Pokud byste se chtěli tenkrát objednat na kus řeči (říká se tomu poradna, protože se tvářím, že radím), tak bychom se viděli v pátek. Na konci týdne. Tou dobou sotva mžourám a odpoledne už téměř nemluvím. Snažím se vydávat co nejúspornější citoslovce. Místo pozdravu říkám „ááá“ na pacientovy obtíže dělám „hmm“ a pokud nemocný od minulé kontroly nepřestal kouřit, tak výhružně vrčím a zvedám obočí. Někteří pacienti by se divili, že tenhle nerudný morous píše rád humorné příběhy.

Venku je podzim, Padají žluté a červené listy. Když jedete na kole, tak vám jde pára od pusy. Pár minut před víkendem přišla do mé ordinace řádová sestra. Přivedla s sebou chovanku z ústavu - mentálně postižené děvče. Vlastně to byla už mladá slečna, protože ji bylo kolem pětadvaceti let. Má nemocné srdce a zájem o vše v místnosti. Tahá mě za fonendoskop, prohlíží si ekg, moje razítko a chce papír na kreslení. Vesele se diví všem přístrojům. Netuší, že mluvíme o ní. Rozhodujeme, jestli bude žít nebo zemře. Srdeční vada je vážná, ale operovatelná. Zemřela by bez operace za pár let. Se štěstím někdy ve čtyřiceti. Ale ona štěstí nemá. Pacienti s Downovým syndromem umírají již kolem třicátého roku života. Nikdo jí nebude chtít operovat. Zemře dřív. Venku už není ten fajn podzim co před chvíli...

Snažím se to vysvětlit jeptišce: „Je mi líto. Dál ji budou sledovat ve spádu. Mějte se hezky! Sbohem!“

„Ale... vždyť je to Anička, pane doktore, takové hodně děvče“, říkala potichu a skoro plačky. „Opravdu se pro ní nedá nic udělat? Nemůže chodit k vám?“

„Prášky ji můžou předepisovat i na obvodě, ale budou jen tlumit příznaky. Nemá cenu, aby jezdila přes půl kraje k nám. Bohužel ji nemůžeme pomoci.“

Jeptiška se pomalu zvedla že židle. Oči se ji vlhce třpytily.

„Nedá se....?, otáčí se ještě na odchodu.

Vrtím hlavou a snažím se klopit zrak, abych se nesetkal s jejím pohledem. Podáváme si ruce. Krátce a chladně.

„Aničko, běž se rozloučit s panem doktorem“, vybídla tiše dívku. Anička mi strká do ruky papír. Stydí se. Já taky. „Něco jsem ti nakreslila... A tady máš dárek“, podává mi z druhé ruky ušmudlaný bonbon. Jak se skloním nad kresbou, vrhá se mi kolem krku a -  dává mi pusu na tvář. Horkou, dětskou pusu.

„Mám té řada“, šeptá mi spiklenecky do ucha a směje se.

Vyhrkly mi slzy. „Ty vole, já jsem takovej Mengele!!“ Slzy má v očích i jeptiška a moje sestřička, co sedí vedle mě.

Jen Anička nechápe. Hladí mě po tváří a říká: „Už nebul! Dám ti pusinku a bude to dobrý, jo?“ Moc mi to nepomáhá zastavit slzy.

„Mám doma taky takovýho chlapečka jako jsi ty“, vysvětluju přes slzy. „Taky má nemocný srdíčko... A hezky kreslí. Přijďte za měsíc… znovu Aničku vyšetříme… a něco vymyslíme.

„Máte zlaté srdce pane doktore!“,  silné mi tiskne ruku jeptiška.

"Ne, nemám, jsem Mengele", myslím si. Hajz jsem! Arogantní hajzl, kterýho přestali zajímat lidí.

-----------------------------------------------------------------------------------------

Na příští návštěvu jsem připraven líp. Skoro jako na vylodění Kolumba v Americe. Místo zrcátek a korálků pro domorodce mám propisky a různé drobnosti. Anička se stala oblíbencem našeho oddělení. Každý mi pro ní něco přinesl. Má z pytle drobnosti velkou radost. Pusu dostaneme tentokrát všichni. Koukáme se po sobě a těžko potlačujeme dojetí.

A pak mám dárek největší. Nemůžu se dočkat. Vlastně na to přišla úplně náhodou Míša - moje kolegyně. Až budu někdy nemocnej, tak jdu za Míšou. Teď se prohrabala stovkami stran smutného čtení o Aničce a zaskočila mě otázkou:

„Jak víš, že má Downa?“

„No, jak - kouknu a vidím, ne? Vypadá tak, ne?“

„Právě je mi divný, že to tady nikde nepíšou...“

Anička Downův syndrom neměla. Psychické postižení ano, ale ne Downa. To znamená, že ji nemoc nezahubí ve 30 letech. Může si nechat operovat srdce. A bude žít!! Mám šanci napravit svou chybu.

Stačí jen drobnost - souhlas rodičů Aničky. Když byla malá, tak ji dali do ústavu. Jezdí za ní na vánoce.... Ta hodná jeptiška slíbila, že to zařídí.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Pak mi jedno odpoledne volala. Plakala. Bylo to kvůli Aničce. Rodiče nedali souhlas s operací... Prý ať děvče raději zemře. Už trpěla v životě hodně. A oni kvůli ní taky. Všem je  na obtíž. Čím kratší dobu bude žít, tím to bude pro všechny lepší. A srdeční vada je šance, že to nebude trvat věčně…

Vždycky, když mi někdo tvrdí, že nějaké zlo se děje pro mé dobro, tak si na to vzpomenu. Zemřeš a bude ti fajn. Opustím tě a bude ti líp. Je to pro tvé dobro. Ty nejhorší věci se nám stávají  pro naše dobro.

Sedím na pláži v Barceloně před domem, kde bydlím. Nohy mi omývá Středozemní moře. Podzim je tu teplejší a listy z palem za mnou neopadávají.