O Martinovi na bílém koni

  Cosi jsem přetla. Cosi, co se ani nikdy nedalo nazývat vztahem. Byl to čtyřletý stav, kdy nad námi visely otazníky. Včera jsem zatáhla za nitky a ony nám spadly na hlavu.

    „Dvakrát gin s tonikem, prosím.“ Jeden úsměv pro číšníka.

    „Mě neožereš!!!“ozvalo se od druhého konce stolu.

    „Jen si připijeme ano?“ Jeden úsměv pro Martina. A já věru nevím, jestli to opravdu vypije, prostě proto, že ho žádám.Za to on si myslí, že jsem si tím zatraceně jistá. On ve mně nedokáže číst. Jen přemýšlím, jestli jsem opravdu tolik složitá, nebo dobrá herečka, nebo co to vlastně jsem...

    „Já nevím jestli mi za to stojíš.“ jen pokrčím rameny. A on se tváří jako prdel v tunelu a mastí nějakou SMS. Snažím se vyčíst z jeho tváře komu asi.

    „Proč to prostě nezkusíš?“

    „Ha!“ Zvolá vítězoslavně po příchodu nové zprávy. „Mám podporu přátel. Nebudu to pít!“ a vyleje gin do mé lahve od toniku, „Teď si ťuknem!“ A jeho oči se mi snaží říct, že mě porazil. Ale to ne.

    „Není čím“ ostentativně leju ten gin do své sklenice, kterou na ex vypiju a mé oči těm jeho sdělují, že za nic neručím.

  Pár vteřin proti sobě sedíme.

    „Tak půjdeme?“Ptá se.

    „Ale proč?“ Ptám se já.

    „Co tu budeme dělat?“

    „Povídat si.“

    „Není o čem.“

    „Ale samozřejmě, že je.“ Ten gin už došel do mozku. Esence Londýna ve kterém jsem šťastná, kde moje sebevědomí není pózou, kde se za mnou otáčí chlapi. Můj mozek je obalen tekutým domovem a padne pro něj mnoho buňek.

  A tak spustím monolog, co je složeninou nesourodých témat. Nedám ho celý dohromady.

    „Nejsi schopen pochopit ani třetinu toho, co řeknu a udělám a budeš mi kázat co je a není správně?“...bla bla bla...“Nedokážu říct co k tobě cítím.“....tralala...“přizdisráč“...něco...“Nechápu jak můžeš takhle..“...???...“Já čekala...“, nadechnutí, „Já doufala, že něco uděláš – cokoli. Já se nerozplynu, když mi dáš pusu, nebudu ropucha a ani bych ti byla nedala facku, doprdele!“...la la la...“Nejsem sebevědomá a ani pyšná – nemám totiž proč.“ (I když teď jsem:-)...Něco...“To bude proboha chtít každá!“...bla bla bla... „Nechci zajíce v pytli!“.... Vím že padlo mnoho sprostých slov, že jsem křičela a že místy jsem chtěla mluvit anglicky...“You know my dear?“....“Chápeš brouku?“

    „Já nevím, co si mám myslet.“

    „Mysli si, že tohle jsem já.“Útrpný výraz v jeho tváři mi velí změnit taktiku.

    „Tak jdem!“

  Zaplatíme. Ptá se, jestli nepotřebuju nějak podržet a já říkám, že jo a chytnu se ho. Trochu se motám a ztrácím rovnováhu na těch šikézních podpadcích. Po chvilce se mi jde překvapivě dobře.

  Teď si vzpomínám! Myslím že jsem v nějaké fázi řekla: „Myslím, že si zasloužím někoho lepšího než jsi ty!“

  Ale pro tuhle chvíli mě zas miluje. Vím to. Cítím to. Ať už to kdykoli bylo jakkoli. Jdeme na Střelecký ostrov. Po cestě si plánujeme, že půjdeme na jeho maturitní ples... Až teď mě napadá, že netuším, co bych s ním na tom plese dělala. Mám pocit že v ten okamžik bych si s ním domluvila i datum svatby.

  Seděli jsme na lavičce a já měla nohy v jeho klíně... celou tu cestu, i teď, chci polibek...Dala jsem mu velmi jednoduchou otázku. No, pravda, bylo to trošičku ultimativní.

    „Chci normální vztah se vším všudy. A chci aby ses rozhodl hned. Buď to, a nebo nic.“

    „A co být přátelé?“

    „S tebou? To nejde!“

    „Mám to naprosto vyrovnaný, nedokážu se rozhodnout. Musel bych o tom přemýšlet.“

    „Na to jsi měl čtyři roky, a tak dlouho už čekat nebudu. Máš čas dokud tu sedíme.“

  Chce se mi říct: Dej mi pusu a uvidíme co se bude dít. Možná mám i chuť se tu s ním na tý lavičce pomilovat, ale jen sedím a čekám a pomalu střízlivým. Asi hodinu. A on stále opakuje že mu zkratoval mozek.

  Pak se mi zorozezvoní zvonečky v hlavě a já vím, že se nedokáže rozhodnout pro nic. Zvedám se a odcházím. Jde se mnou. Na metru se rozloučíme.

    „Přeju ti najít slečnu, která ti za to bude stát.“

  Vím, že už ho nechci vidět. Vím že chci aby po mně toužil a nikdy na mě nezapomněl . Aby litoval.

  Měla bych asi něco cítit, ale buhužel. A přesto cítím, že je můj obličej v podivné křeči.