Medvídek

Našla ho na půdě. Jako by ji přímo volal. Vzala ho a ometla od pavučin. Byl heboučký. „Ahoj, budeme kamarádi, chceš…“ Donesla ho do pokojíku. Dala mu pusinku na drobný čumáček a celičký den si s ním povídala. Byli přátelé. Pil s ní z hrnečku pro panenky a znal všechna její tajemství. Večer si ho vzala do postýlky. „Dobrou noc medvídku…“ Objala jeho drobné tělíčko a usnula…

Ráno ji našli s rozdrásaným hrdlem.

Elisa nebyla schopna plakat. Její dcerka se ještě včera smála a teď už nebyla. Zbyl po ni jen medvídek. Ležel opuštěně vedle postele. Vzala ho. Měkká plyš ji připomínala dcerku, neboť její pach z plyše ještě nevyvanul. Chovala ho v náručí. Měla pocit, že teď ona je svou dcerkou. Mlčky se kolébala dopředu a dozadu… Přišel večer. Ulehla s ním do studené postele. Svírala ho a skrz jeho tělíčko cítila tlukot vlastního srdce…

Ráno byla mrtvá. Hruď měla děsivě poškrábanou jako by se něčemu bránila.

Philip se nesnášel. Cítil se vinný. Třeba to byl on kdo svou manželku zabil. Vždyť večer byla živá a ráno se probudil vedle mrtvoly. Je za to určitě zodpovědný. Vedle postele ležel medvídek. Vzal ho a odhodil do kouta. Příliš mu připomínal manželku a dceru. Celý den prožil jak v mrákotách. Chodil od ničeho k ničemu. Večer strávil se sklenkou v ruce. Do postele ulehal až k ránu. Z rohu pokoje na něj koukaly skleněné medvědí oči.

Ráno se již neprobudil.

Dobromyslný strážník zvedl ze země medvídka. „Bude se líbit dcerce,“ pomyslel si a vzal ho sebou domů…