štěstí? za bílou zdí

tak pojď napsat něco

pomyslný kvality – něco, co si možná

i někdo přečte

a ocení.

„podívej na ty metafory, věřil bys, jak jsou vzdušný a přitom nelítaj?“

dotáhlas mě na psychinu.

ty šedý

vřelý oči

plný prázdnoty

snad nezapomenu.

a víte, kolikátého je dnes?

ehm…

váš přítel je prý závislý na morfinu. on to popírá. jak to zdůvodníte?

to má bejt výslech nebo co?

takže nervově labilní, ano, udělali jí EEG, nízká frekvence, nesouměrné beta vlny…

váš obličej je podivně růžový, paní doktorko. neměla byste zajít na kožní?

já – ehm – totiž –

a ty bílý fleky… to nevypadá hezky…

ale to je šampon! můj suchý šampon, a vůbec, už skončilo sezení, myslím, že se snad už ani neuvidíme, ale kdyby – stiskla rty – tak hodně štěstí.

hodně štěstí, paní doktorko.

štěstí.

co je štěstí? muška jenom zlatá,

která vám usedne na koláč a vy ji vmžiku přikrejete

kelímkem od jogurtu.

a máte zlatou mušku.

a je z vás boháč a ještě máte i zápis v guinessově knize rekordů.