Prozření

Pastýři spí na nekonečných loukách

pod posmutnělím nebem

s letmým úsměvem paprsku.

Přikrytí jsou něhou vánku,

který pohupuje v dětinských hrách

sežloutlou trávu a pod keřem

tajně na památku ukrývá listí prodchnuté vůní

hniloby zmizelého snu letníhích dní.

To je poslední čas, kdy na louce

leží v bezstarostné spokojenosti

v sežloutlém moři pastýři,

je to doba, kdy umírají iluze

a kdy přichází mrazivé tušení nicotnosti,

ke které náš duch s posledními listy míří.

Havrani skřehotají : Bože jsme nicotní.

Hnijící listy však ví, že jsem méně než nicotní.