Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCirkus
Autor
vindal drámo
Byl konec března nebo tak nějak
a já neměl práci - vlastně jsem nemakal nikdy
ale na pracáku to začalo smrdět -
docházet tam mě už dost sralo
a když jsem dnes ráno přišel, paní mi sdělila
že má NĚCO pro mě -
a to něco že je Cirkus..
"vy máte tu filmovou školu, tak jsem si říkala
že by to nebylo od věci.." řekla mi ta milovnice Felliniho
a já v duchu zajásal
a narychlo se sbalil
a přesunul se za město kde měli ležení..
tu noc jsem spal v mrňavým karavanu,
v kepmingu jak říkali oni -
topil jsem si etavirou, okýnkem na mě padalo studený světlo
a bylo mně jako poprvé na horský škole -
trochu smutno
Ráno přišel principál
takovej malej mužík s knírem
a fakt světovým charisma
a řekl mi: mladej tak jedem!
Obul jsem si svoje martensky a žuchnul do bláta -
koukal jsem kolem na ten cirkus:
tenťák Šarkány a příležitostnej artista na jednokolce
tlačil rudl s autobaterií od jednoho náklaďáku k druhýmu,
startovalo se káblama - principálová narychlo venčila na
osmivodítku tlupu pudlů apricotů,
děsně poblázněnejch a snažila se aby se jí nezasrali od bahna.. nakonec
řvalo deset motorů..
a principál se rozhlíd po tom vydupaným kruhu,
po tom artistním otisku, zapálil si -
naskočil, mě ukázal na místo vedle sebe
a rozjeli jsme se...
Tak tohle bylo NĚCO!
Eskadra barevnejch povozů putující šedivým březnem..
s tváří klowna na plachtě, kterej se vezl krajinou a chechtal se
– v nějaký vesnici jsme přibrali famílii s tygrama a hrochem Davídkem –
jeli jsme dál..
cítil jsem se úžasně volnej a běžní lidé pro mě byli plebs a chrapouni..
a všude jsme budili šílenou pozornost, ignorovali jsme
všechny možný pravidla provozu, – zastavil kdy nějakej fízl
cirkus?
přejížděli jsme křižovatky na červenou
a mířili na jih jaru vstříc.
Mou prací byl Uniformista, což je maník co otevírá oponu
a dělá proměny mezi vystoupeními
ale to bylo skoro za odměnu..
hlavně jsem byl tenťák, stavěč stanu, dělník, makač
jak chcete a kdo nebyl u cirkusu nemá ánung o tom co je to dřina..
jenom tlučení kolíků je prasárna jako hrom
oháníš se desetikilovou palicí, ale ne na kovaříka /to by si zheb/
musíš ji točit přez hlavu aby si odpočíval když to železo letí dolů..
dáš jich deset a padáš na hubu,
ale jen pomyslně - zde nemožno kňourat ..
následovaly stožáry /to nám principál helfnul s auťákem/
a pak prasárna č.2, rozbalování plachty
celou ji držíž v teplejch asi v pěti lidech!
a pomaličku /tak hodinu/ opisuješ kruh zatímco jeden ji
kurtuje ke kolíkům, následuje galérka, židle a pak už to je
leháro..
ale večer po představení jsem ještě byl plnej sil a
vyrážel do města a rozpomínal se na svoje bohémství
a kecal s holkama - děsně jsem zdrsněl
byl jsem světák a měl jsem svaly.
začalo zase mrznout, mezi maringotkama se udělal led
a já sebou praštil opilej před campingem a zíral na nebe
podivně dojatej, tenhle život měl grády...
jeden den dorazila delegace starejch cirkusáků -
postávali ve středu šapita v krásnejch kožichách
a bavili se vídeňsko berlínsko pařížsky
o tom průseru v roce 95.. jak slítla z věže
Isidora tanečnice a rozplácla se do pilin
a oni přerušili představení, vraceli vstupný lidem, který ty prachy
nechtěli -
úplně dodělaný tím vystoupením smrti..
každej měl v rodině nějakou ztrátu tohohle druhu --
Večer jsem vyvenčil apricoty
na tom osmivodítku a vypadal jsem s nima jako vrtulník..
obékl jsem si uniformu, červenooranžovou, s třásněma
a šel na to.. všichni jsme se chtěli před tou šlechtou ukázat - a bylo to
hodně dobrý...
apricoti na to zase srali, ale to bylo normální
sklidili potlesk tak jako tak, tyhle nedokonalosti
to celé povznášely,, válečky v cajku, nože taky, žonglérovi vypadla hudba
na
chvíli, ale tenhle maník byl dost dobrej, zvládl to – nakonec
vyhodil nad sebe deset kostek v horizontálním šiku, dvakrát
se protočil a chytl je nazpět jako harmoniku.. ty bláho!
no a nadusal Davídek, otřel se o mě
u opony, že jsem si málem nadělal do kalhot
/měl opravdu krvelačný oči velikosti kachních vajec/
ale byl skvělej, rozevřel tlamu na děcka v první řadě
a já to viděl v anafasu, ten úžas a strach – paráda..
byl konec, principál představil aktéry /včetně nás/ a
malinko potlesku zbylo taky pro mě a mýho parťáka Šarkányho..
Po pár měsících, bylo už hezky
šapitó stálo, sucho, těžkej veget,
četl jsem si zarathustru v maringotce
příběh o provazochodci..
samozřejmě jsem přemýšlel o tý vídeňský holce
o krvi v pilinách..
a poslouchal cirkusáky venku jak se baví
byli hrozně drsní a primitivní..
šel jsem ven - neznámým městem a
octnul se před nádražím -
právě se rozjížděl vlak, tváře lidí
se rozkomíhaly a já byl omráčen tou čistotou
jejich výrazu, když už se asi nikdy neuvidíme,
ale zároveň jsem cejtil že to není správný,
že věci se mají doříkávat jako básně..
Byla to satori jak hrom, cítil jsem jak se nade mnou trhá opona a že už
tu
nemusím být -
a běžel jsem za principálem a jeho ženou
a poprosil je o výplatu..
fakt vřele jsme se rozloučili -
pak jsem šel k tygrům a k Davídkovi
k těm všem magorům na kolečkách..
/Šarkánymu jsem ruku nepodal, protože to hovado někde
chytilo svrab/
Šel jsem po náměstí v Novým Bydžově
a stopoval za chůze,
když mi zastavila nádherná holka z jinýho světa -
svištěli jsme stopade krajinou a ona se mě zeptala:
co děláš?
a já na ní že nemakám nikdy - mrkla na mě
hned jsem ji zbožňoval..