Obrázkování

OBRÁZKOVÁNÍ 11.6.08 začátek léta Rozvrzané dveře se zadrhávají, pokaždé. Podvečerní stesky snažím se skrýt za dávno prázdnou sklenici vína a s přihlouplým výrazem pohlížím na svou nohu. Tik tik tak, tak tak - kymácí se sem a tam. Bílé plátno přináší výsledky fotbalových zápasů a od mého stolu zazní pokaždé jen němý výkřik. Nerada čekám a nerada se vracím. Dnes jsem tu nejspíš naposled. Nebude se mi stýskat. Rozpačitě koukám na své kamarády u stolu na druhém konci místnosti, je mi smutno. Rozvrzané dveře se opět zadrhly, přišla Gábina. Pohledy do prázdna a druhá sklenice vína. Podlamují se mi má kolena. Gól! „Mám tě ráda.“ „Jo, já vím.“ Bříška malíčků nervózně bubnují po hřbetu oprýskané židle. Nemám ráda, když Jiří nosí to růžový triko. Kytara visí na zdi. Polila jsem Gábinu pivem, musí se jít umýt.. „Odjíždíš?“ „Jo“ „Vrátíš se?“ „Ne, přijeď za mnou.“ Žlutavá světýlka v oknech naproti ztemněla. Ticho. Všichni už odešli. Unaveně a přece smutnou láskou drbu medového retrívra za ušima. Gábina uždibuje poslední jahodu, co jí ještě v misce zbyla. „Dáte si ještě něco?“ „Čaj,“ odpovíme souhlasně. Nemám ráda loučení. Najednou mi všechno připadá tak černobílý. Prsty se snažím vytvořit dírku v zaprášené roletě z bambusu. „Víš proč mě máš ráda?“ „Protože nosíš pěkný lodičky?“ „Ne, protože jsem výš než ti tvoji zasraní muzikanti.“ „Jo, jsi výš.“ Kovová lžička spadla pod stůl. Měly bychom jít spát. Ranní frgály nás lechtají v nose. Drobečky rohlíků se tiše potápí. Stejně jako já v bezbřehé lítosti. Kachny ze svých perutí opatrně setřásly kapky sladké vody. Ráda se procházím nočním Vsetínem. „Napíšu ti, slibuju!“ Užmoulaným rukávem kreslím prázdná kolečka po okně. Drnc, drnc. 12.6.08 konec léta