Minulost nasraného upíra 1: Tíha věků

„Rakev… já chci do rakve.“ Starý se na posteli protáhl a v zádech mu nahlas zapraštělo. Povzdechl. „Už konečně chápu k čemu Drákulovi byla. Nedychtím teď po ničem jiném než se zahrabat do hlíny z rodné otčiny.“

Vedle nemocničního lůžka seděl elegán s fialovým motýlkem. Vyfoukl štiplavý dým z levné cigarety. „Četl si ho od Brama Stokera?“

„Ne,“ odpověděl starý a snažil se znovu přivyknout světlu. „Ale viděl jsem ho zfilmovaného, někdy v sedmdesátých letech. Chtěl jsem si tenkrát ověřit, jak nás lidé vnímají. Ale Drákulu ten Lee zahrál celkem trapně a zpracování bylo ještě otřesnější. Celý film táhl Klaus Kinski v roli Renfielda.“

„Museli jsme na tebe obětovat dost krve, Hansi,“ stočil elegán diskuzi k věci. „A z několika našich leníků transplantovat potřebné orgány, abychom tě přivedli zpátky k životu.“

„Jim dorostou. Ale mně se v hlavě samo od sebe vysvětlení neobjeví. Takže, proč taková námaha, Waldemare? Pokud jsem vám scházel jako kuriozita, mohli jste si zakousnout jiného senilního dědka.“

„Abys našel Izachiana. Čarodějnice se s námi opět spojila a tvrdí, že v záhrobí už není. Té staré mrše nevěřím, ale většinou nelže. Jen neříká celou pravdu. Nikdy jsme ho neměli přijímat do našeho klanu, ani jeho schopnosti prastarých procházet mezi světy nevyvážily jeho labilnost.“

Starý se posadil zády k Waldemarovi a třel si bolavé čelo. „Dlužili jsme mu to,“ odvětil jen.

„Zapomeň na morálku a přines mi jeho hlavu. Tady máš svůj kabát.“

„Ah,“ starý se pro něj otočil a s láskou si kabát prohlížel. „Musel jsem si ho před svou sebevražednou misí zapomenout v bytě.“

Zapomenout? Nebo sis spíš byl tak moc jistý, že tě obživím? Starý si navlekl kabát jen na holý vršek těla a odkráčel z pokoje. Hansi… tolik ti ten upírek připomíná tvého syna? Prosím tě, dokaž mi, že ti můžu pořád věřit a zabij pro mě Izachiana, jako si zabil jeho. Nebo se mi prostě stejnou zbraní chceš pomstít za to, jak jsem hájil Alchymistu? I ty musíš Hansi chápat, že tenkrát to bylo něco úplně jiného, že jsme si nemohli dovolit jej ztratit…

O tři roky dříve…

„Kdepak ses toulal v poslední době, Hansi?“

„Vracím se z pobřežní Alchymistovy laboratoře. Máme problém Waldemare, a to dost vážný.“ Musíte se mnou pane Hansi na pobřeží, můj pán, je to s ním stále horší, jeho pokusy se zcela vymkly kontrole, musíte to vidět sám!  majáku do podzemí. Poklop odhalující tajnou skrýš. Dál už s vámi nepůjdu, pane, odpusťte. Ale už se do té laboratoře nemůžu vrátit. „Dali jsme mu moc svobody, říkal jsem ti to už dřív, že si toho šílence musíme držet na řetězu.“ Burácející pobřeží a točité schodiště

„Tak to není, Hansi, ty to nechápeš správně…“

„Moc dobře vím, co jsem viděl!“ Táhnoucí se regály a na nich vykuchaná torza krav. Místnost páchla krví a řídkými výkaly. Hans obešel další krávu. Měla končetiny vykloubené vzhůru, visela za ně připoutaná řetězy ke stropu. Její vemeno, snad výživa pro nemrtvá kanibalská telata, bylo rozedřené. Odkapávalo z něj mléko. V jednom otevřeném břiše se cosi pohnulo. Hans tasil meč. Z pelechu tvořeného vnitřnostmi vypadl bezpohlavní trpaslík. Po rukou prchal před upírem, srostlé nohy táhl za sebou. Hansovi nedělalo problémy zahnat příšerku do slepé uličky. Ta, vědoma si ohrožení, začala s proměnou. Na trpaslíkově břiše se otevřela krvavá kloaka, kůže mu schla a sloupávala se, za ní byly slizem olepené jemné šupiny. Prsty se mu spojily blánami a krk praskl, v ránách se chvěly kůstky žáber. Pak se ale lilipután zkroutil, až mu struna páteře praskla. Vyzvrátil své vnitřnosti a ty mu visely z tlamičky. Hans jej bodnutím dorazil.

„Prosím tě, snaž se jej pochopit. Alchymista byl jedním z největších géniů své doby, součastník Michelangela, kterého dost možná překonával ve znalostech chemie a biologie. Proto se jej klan rozhodl přijmout mezi nás. Ale už za lidského života ho sužovala celá řada psychóz a sexuálních úchylek. Musel se s nimi potýkat dlouhé stovky let, Hansi. Je nejstarším z našeho klanu a kdyby měl na to schopnosti, stal by se on naším vůdcem ne já. Ale jeho genialita spočívala jinde. Byl to právě Alchymista, kdo už před čtyřmi sty lety ovládl vlkodlačí gen. Ale vzpoura zotročených vlkodlaků byla další rána, kterou jeho mysl utrpěla. Snaž se…“

„Ne! Ta stvůra tam vyvraždila celou vesnici! Myslíš, že tohle dokážeme ututlat? Stáhne nás do pekel, zničí všechno, co jsme budovali!“ Puch další místnosti Hansovi takřka nedovolil projít. Byl tam jediný stůl a na něm do kovových zábran bylo zakuté lidské tělo. Z popruhů čněla jen hlava, trýzní zbavená mysli. Z vyholeného čela rašily dva jelení parohy. Hans svými zostřenými smysly mohl pozorovat, jak se růžky stále po desetinách milimetru vysunují. Naproti stolu se vršily dvě kopice. Na jedné byly naházené mužské mrtvoly. Někteří měli lebky zdobené parožím, jiným se zas nohy změnily v neforemná kopyta. Pár jich mělo pouze zvířecí přirození. Na druhé kopici ležely podobně zohavené ženy.

„Utekl mi, ale moji lidé ho najdou a pak jej osobně setnu.“ Laňka pláňka, kde potůček, odměna za noci bez měsíčku, sladký jak plodová voda s jehličím, na rukách andělíčkářky, och má milá! V třetí místnosti byly jen žena za ruce přivázaná k protějším stěnám, na hlavě posměšnou koženou masku s roubíkem a dlouhýma ušima. Od břicha dolů měla žena tělo zvířecí, kopýtka hřeby přibité k zemi. Alchymista ležel na ní. Pij mé pastorely, chlupatá lásko, jen se na ni podívej Hansi, Hansíku! Alchymista se ani k příchozímu upírovi neotočil, pokračoval v rozdělané práci. Dvaceticentimetrovými nehty na levačce odřízl ženě kus kůže ze zad. Na obnažené maso si položil tvář a laskal ho jazykem. Druhou rukou, naopak s nehty vytrhanými, hladil ňadra porostlá jemnými hnědými chloupky. Jen šmíruj mé umění, copak sis nikdy, třeba jako docela maličký, nepřál šoustat laň, nebo alespoň danělu, pane Jene?Jak toká, toká! Alchymista jí nehtem podřízl krk a ženin zpěv se v krvi topil postupně do chrapotu. Alchymista ženě strhl masku a ta začala pět operní tóny.

„Nepleť se do toho Hansi. To je moje poslední slovo.“