Smrtelná přítomnost zimy.

Smrtelná přítomnost zimy

Ležím-li v tuto chvíli

na chladném lůžku panenské bělosti,

v tento zimní čas,

kdy Smrt obchází všude kolem,

je v mrtvých lesích,

prohání se spolu s mrazivým větrem nočními ulicemi,

kde dýchá nám za krk,

pak věřte,

že leží se mi vskutku pohodlně!

Na bílé hromadě přikryt jsem sněhem,

nechal jsem se jím zcela zapadat.

Už nevidím ani vzdálené hvězdy,

jejichž svit se mrazem třese,

stejně jako mým tělem prokusuje se svými ostrými zuby mráz.

Třesu se a zuby mi drkotají,

nevím proč,

ale mám chuť se smát.

Jak zvláštní pro tuto chvíli,

Snad slušelo by se mít v očích slzy,

ale proč bych měl za sebe plakat,

to přenechám jiným!

Směji se,

Už přestávám cítit konečky prstů,

jak musí být prokřehlé!

Palčivá bolest vstupuje pod mými nehty do těla,

Prožírá se mrznoucí tkání dál,

chlad prostupuje masem,

Trhá na cucky všechny mé orgány,

šíří se krví,

která rozlévá smrt do zbytku mého těla.

Směji se a bolí to,

Bolí mne jen tak ležet, bolí mne smát se.

Už nemohu ani vstát,

kusu ledu už myšlenkou neporučím.

Pomalu splývám se zimou a Smrt mne vítá s vřelou náručí,

Chladným úsměvem snaží se mne uklidnit,

já smích opětuji, bolí to však.

Ona čeká, čeká, až zaniknu, až splynu s okolním sněhem,

až přeměním se v led.

Kosti mrznou, mění se v chladivé sklo,

jež rozbít lze dotykem na drobné střípky.

Umírám a bolest začíná opouštět mé tělo,

cítím teplo,

Hlava mi padá do vrstvičky prachového sněhu,

cítím blížící se zánik,

Již jen pár chvil zbývá do okamžiku,

kdy má existence bude již minulostí.