JEDNA GENERACE - část 2.

- pokračování +

Jan Rosa

 

JEDNA GENERACE

aneb

NÁŠ ŽIVOT - JAKO EXPRES

- VE 21. STOLETÍ - NA PLANETĚ ZEMI

© M.H.L39 – 2001

 

 

No. 5 - Rodiče si přejí…

 

Ústa člověka

vydala první tón,

lidé o něm řekli:

“To bude baryton!

Narodil se člověk!”

 

Právě dnes

vydal se na cestu dlouhou

- jejíž směr zatím

- určují ještě dospělí s touhou.

 

S přáním!

 

Mít se musíš líp

než my

- dnes světa znalí.

Mít se musíš líp

než my,

když byli jsme ještě malí,

když poznávali jsme

záhady životních kruhů

- a téměř pochopili

- i tajemství letokruhů.”

 

My dospělí dobře známe

všechny věci prožité.

Víš

- v tom je ta potíž.

Pro děti jsou snad

až příliš složité.

 

No. 6 - Oči dětí

 

A oči dětí se ptají:

“Maminko, proč je to?

Maminko, co je to?

Tak velké se nám ty věci zdají.”

 

To lidé staví dům.

To květy stromů otvírají oči.

To kvete vlčí mák.

To větrník se větrem točí.

 

To září duha v dešti.

To letí orli mladí.

To je bráška tvůj.

To se lidé mají rádi.

 

Chvíli jen děti

na své trati k budoucnosti jsou

a těžko už se vrátí,

vždyť za chvíli

skončí další den a noc nám

- vzdálenost očních víček zkrátí.

 

A oči dětí dál se ptají:

“Maminko, co je to?

Maminko, proč je to?

Tak velké se nám ty věci zdají.”

 

To je město.

To je táta.

To je budík.

To je pátá.

 

To je ptáček sýkorka.

To dopravní je značka.

To osobní je vlak.

To je - hračka.

 

To je motýl babočka.

To lepící je páska.

To je chrpa.

To je - láska.

 

A oči dětí přesto dál

znovu a znovu se ptají:

“Maminko, co je to?

Tatínku, proč je to?

Tak velké se nám ty věci zdají.”

 

Z míst, kdes včera byl,

zítra budeš dávno pryč,

stojíme na tratích života

k jejichž dveřím klíč,

měli Neruda,

Němcová, Rais…,

než vzal jim ho čas,

který, jak kometa,

celý vesmír stále zametá.

 

No. 7 - Čas

 

Vesmír!

- s nekonečnem prostorů,

s nekonečnem času

pro sluneční soustavy.

 

Však pro člověka

na planetě Zemi

i pro děti

- dvacáté první století.

 

Lidem k životu

nekonečno sotva stačí,

na planetě, kde kvetou louky,

ozývá se zpěv ptačí…

 

A člověk

- když knihu života pročítá,

až příliš úzkostlivě

- každou minutu - každý den

- počítá.

 

Je desátého září,

dvanáctého dubna,

dvacátého čtvrtého… - ledna

neděle, středa,

deset hodin,

dva tisíce – jedna.

 

Štědrá je ruka starých časů,

vybírat si můžeš z tisíců hlasů,

jen máloco z života se dnes skrývá,

ale vše prožité do tváře se ti vrývá.

 

Štědrá je ruka času, která ti dává

- minuty, stále je - po jedné rozdává,

ty neslyšíš jejich kroky,

však přesto - běží roky.

---