Tak trochu padá listí

Tak trochu padá listí

Tehdy jsem jí dával různý jména podle toho, jaký roční období zrovna bylo. Ptáci zas poposedávali na strunách stožárů a ve vzduchu byly cítit šípky a vůně spálený bramborový natě. Byl podzim. Voňavej, krásnej a unavenej. Jako ty. Stíny se dloužily po zápražích a holky zas začínaly nosit svetry a mně bylo líto krátkých sukní a průhlednejch triček, který musely na pár měsíců do skříní.
Tehdy v ten čas jsem jí dával různý jména a psal špatný básně a doufal, že to snad jednou bude trochu jinak. Trochu. V parku listí tancovalo po vyšlapaných chodnících a tys mi voněla vším tím podzimem, moc, a já si přál ti aspoň jednou za život napsat trochu dobrou báseň a přál jsem si, aby nic nebylo jinak nebo jen trochu jinak. Aby nedošel čaj a ráno nebyla tma. Aby ptáci se nebáli zimy a tvůj pokojík pořád voněl šípkama a nezábly tě prsty v rukavicích, co jsou samá díra, ale že tys mi je přece dal, nemůžu je vyhodit, nemůžu. Aby ses smála, když ti dávám jména nebo klopila oči a hrála si s vlasy. V rozpacích. V tichu. Pár voňavých řádků o jednom z tvých jmen bych rád napsal, o jednom z těch, co jsem ti dával v tý krásný unavený době. Jako ty. Tehdy.
Sedím na zápraží a koukám na svět. Už je to pár let, smráká se. Na chodník padá listí. Trochu se to změnilo. Trochu…