Na půli cesty do neznáma

Přišli jsme k hospodě, na které se červeným (podle Ilony růžovým) neonovým písmem skvěl nápis Výherní automaty. Jestli se nepletu, tak kdysi tu byla míst hospody samoobsluha. Ilona automaticky zamířila k nejdelšímu stolu v rohu, u kterého seděly mně známé i neznámé tváře. Seznámil jsem se s nějakým Martinem neboli Pitbulem, Kokosem, Bin Ládinem a několika dalšími individui. Ten docela fajn kluk, který nás nedávno stěhoval, a kvůli kterému jsem dnes vyrazil s Ilonou do hospody, tu bohužel nebyl.

Ilona se dala do řeči s dívkou s pěknýma zelenýma očima a falešně černými vlasy. Během momentu jsem pro ni přestal existovat. Odložila mě do rohu společně s deštníkem.

„Ty víš, že Petr Karásek už dělá v tý firmě ředitele?“ ptá se Ilony.

„Nekecej! Ty vole! Tak to teď Kamila ráda, že se tenkrát rozešla s Ivošem a nabrnkla si Petra, co? Ivoš vydělává možná tak třetinu toho, co teď Petr.“

Neznal jsem ani Petra, ani Ivoše, ale popudilo mě to. Jako kdyby štěstí úměrně záviselo na výši platu… Copak je život opravdu tak moc o penězích, funkcích, novém nábytku z Ikei a dalších uměle vytvořených hodnotách?

Uvítal jsem proto, když Pitbul navrhl, abychom si zahráli šipky. Ačkoliv jsem hrál teprve asi počtvrté ve svém životě, pokaždé jsem Ilonu a jejího kamaráda (který už v sobě zřejmě měl jedno pětipivo) porazil. Zdálo se, že Ilona porážku těžce nesla, ještě k tomu když se nechala obehrát takovým amatérem, jako jsem já, a usedla za ovocný hrací automat. Po kapsách začala lovit drobné.

„Kašli na tyhle mašiny,“ řekl jsem jí a radši jsem zamířil ke stolu za ostatními, abych neviděl, jak mince mizí v té nenažrané štěrbině.

Ilona se vrátila ke stolu poměrně brzy.

„Tak co, kolik jsi vyhrála?“

„Nakonec nic.“

„Těm automatům by se nemělo říkat výherní, prohlásil jsem. „Spíš proherní.“

„Pro herní?“ nechápala Ilona.

„Proherní, od slova prohrát. Protože většinou peníze prohraješ.“

„Aha,“ a nehezky se ušklíbla.

Asi po hodině se zábava naplno rozproudila - kdekdo byl po svém pětipivu inspirován k vymýšlení vtipných poznámek a já, téměř střízlivý, jsem všechny s požitkem sledoval a poslouchal. Nějakou dobu jsem se doopravdy bavil a ani mi moc nevadilo, že Ilona se mnou téměř přestala mluvit. Na mé poznámky vůbec nereagovala a na otázky odpovídala stručně, často jedním slovem – jo, ne, třeba, to je fuk.

Jenže potom mě hospodský hluk spolu s cigaretovým kouřem začal zmáhat a stejně jako v práci jsem odpočítával hodiny a minuty – hodiny a minuty, které zbývaly do odjezdu posledního autobusu do naší vesnice, který si nemůžeme nechat ujet.

Ke konci už mi přiopilý stůl vtipný nepřipadl, dokonce jsem i začal pociťovat jistý odpor k oné důležitosti, s jakou měl každý mezi prsty vnořenou cigaretu.

„Hele, Ilčo, nejsi náhodou těhotná?“ prohodil asi osmnáctiletý mladík s dredy a visacím zámkem na řetězu okolo krku.

„O ničem takovým nevím. Jsem snad tlustá?“ zeptala se ho Ilona naoko výhrůžným tónem.

„Jenom si mi zdáš taková… kulatější než obvykle.“

Ty jsi ale pitomec, chlapče, pomyslel jsem si. Byla sice pravda, že Ilona v poslední době trochu přibrala, na kráse jí to však nijak neubralo.

Když jsem Ilonu upozornil, že bychom měli zaplatit a jít, sdělila mi, že ona ještě zůstane. U někoho tady ve městě přespí - zítra je přece sobota.

Na autobus jsem tedy čekal bez Ilony. Nebyl jsem tam však sám - opilý muž s jakousi větvičkou v ruce oslovil mladíka s nápisem Huricane na bundě:

„Je překrásná, nemyslíš?“

Mladík se na něho i na větvičku nejistě dívá, chvíli nevyzpytatelně mlčí a potom povídá:

„A co ty myslíš?“

„Co ty myslíš?“ trvá na své otázce opilý muž a větvičku ještě víc pozvedne, aby ji pouliční lampa mohla lépe osvítit.

„Je překrásná jako ty,“ s vážným výrazem ve tváři praví mladík.

Navzdory škraloupu skepse na duši vyprsknu smíchy.

Domě mě u branky bouřlivě přivítá vyhladovělý Dylan. Mé myšlenky však víc než psovi patří tíživým záležitostem přítomnosti i minulosti. Uvědomím si, že nikdy nebudu Ilonu milovat víc než jízdu na svém favoritu oním lesíkem. Budeš vždycky až ta druhá, Ilono. Tak jako já jsem pro tebe ten druhý, protože na prvním místě jsou tví kamarádi z hospody a alkoholová anestezie.

Dylan nepřestával žebrat o jídlo. V lednici od včerejšího oběda nezbylo nic  ani pro mě, natož pro něho. Nadrobil jsem mu do misky dva rohlíky a zalil je teplým mlékem.

Ráno jsem se hlady vzbudil už v sedm hodin. Rozhodl jsem se, že vstanu a vydám se do sousední vesnice do krámu – koupím pro sebe a pro Dylana kus masa, pokud budou mít. Možná se budu muset spokojit s kusem salámu. Natrhal jsem několik mlíčáků pro Jágříka, abych utišil jeho škemravé kvikání, a vydal jsem se na cestu. Byl jsem rád, že jsem rád, že jsem vykročil do soboty tak brzy - ptáci křičeli jak o život a slunce příjemně oslňovalo.

Když jsem nakoupil mražené kuře a vrátil jsem se domů, k mámu překvapení už Ilona byla doma. Hned jsem tušil, že se něco děje – vždyť ještě ani nebylo devět hodin. Obličej jí hyzdily nezapudrované uhráky a na bundě měla novou díru od cigarety.

„Cože tak brzo?“

„Ani se neptej…“ pravila s vážnou tváří.

„Něco se stalo?“ lekl jsem se a na chvíli mě zaplavila na chlup stejná panika, jakou jsem pocítil tenkrát, když mi Ilona volala, že byla přepadená.

„Spala jsem u Bin Ladinova kámoše. Byli tam takoví dva noví kluci. A jedna holka. Než jsme šli spát, tak jsme ještě trochu zapařili. No a ty kluci měli s sebou extázi – chtěli to vyzkoušet, úplně poprvý, chápeš?“

Pokývl jsem chápavě hlavou, ačkoliv jsem si tom myslel svý.

„No a toho kluka našli v šest ráno v přízemí pod hydrantem s rozpáraným břichem. Přivolaná policie prozatím došla k závěru, že si to nejspíš udělal sám – extrémní reakce na požití drogy. „Chtěl to vyzkoušet, chápeš to?“

„A jako on je mrtvej?“

 Ilona konsternovaně pokývla hlavou. „Vzal si extázi úplně poprvý, chápeš?“

Tentokrát jsem pocítil jinou úzkost, takovou živočišnou, kterou člověk pocítí pokaždý, když kolem proběhne smrt, byť v poměrně bezpečné vzdálenosti. Někde v hloubi duše jsem však byl za ten incident vděčný – snad teď bude celá povedená parta držet smutek a Ilona bude pár dní sekat dobrotu. Vždyť už je načase, aby se začala učit na opravnou maturitní zkoušku. Třeba se stane zázrak a bude sekat dobrotu napořád.