Stavebnice

Hanka chodila do školky docela ráda. Nebavilo ji sice brzy vstávat a dojíždět  autobusem, ale když už tam jednou byla, nikdy netesknila, že by odtamtud chtěla pryč.  Bavilo ji hrát si s dětmi, i spoustou všelijakých hraček, které doma neměla. V době, kdy se náš příběh odehrál, měla zrovna v oblibě spojovací stavebnici. Brzy byla ve stavění tak dobrá, že postavila velký hrad, a tak hezký, že jej všichni obdivovali, dokonce i starší děti. Hanka tedy začala být na ten hrad velmi hrdá a byla ráda, když jej paní učitelka postavila na polici, místo aby stavebnici musela uklidit zpátky do krabice.

Tak tam ten hrad stál a všichni se na něj mohli koukat.

            Jednoho dne, děti si jako obvykle před obědem hrály, stavěl si z takové stavebnice, z jaké byl i Hančin hrad, Jožka jeřáb. Ke konci mu ale chyběla jedna speciální součástka. Speciální proto, že takové nebyly ve všech stavebnicích, jen některých a v té, se kterou si Jožka zrovna hrál, ne. Potřeboval jako majáček oranžovou průsvitnou kostku, právě takovou, jakou viděl v Hančině hradu. A tak se rozhodl, že si ji nenápadně odloupne.

“Stejně je tam schovaná,” říkal si, “nikdo to ani nepozná” a připevnil ji, když se nikdo nedíval, na vrch jeřábu. Čekal, jestli jeho “loupež” někdo odhalí. Neodhalil, avšak až do chvíle, kdy si Hanka pozorněji jeho jeřáb  prohledla a napadlo ji podívat se do svého hradu na tu stejnou součástku, ze které měl Jožka pro svůj jeřáb majáček. Samozřejmě, hned začala povykovat: “paní učitélkóóó, Jožka mi ukradl kostku!” žalovala a vysvětlovala, že v hradě je teď tma, protože kostka tam byla za svíčku a ať ji Jožka vrátí. Jožka tedy mussel kostku vrátit zpátky, jenže byl trochu rozzlobený a tak už ne tak opatrný a když ji vkládal zpátky do výklenku, zavadil o věžičku a ta spadla. Umíte si představit, jaký pak Hanka stropila poprask. Jožka to chtěl opravit, ale ona jej zahnala, že neví jak a dala se do opravování sama. Nemohli ji od stavění odvolat ani k obědu. U paní učitelky si pak vymínila, aby byl hrad postaven na nejvyšší poličku, kam nikdo nedosáhne.

            Ostatní děti měly z počátku z pozdvižení kolem hradu legraci, ale po čase se jim hrad omrzel a raději by si s kostkami hrály.

Hanka začala být mezitím ve školce osamocená. Začalo to tím, že si musela hledat jiné hračky, než oblíbenou stavebnici, protože ji děti odháněly s tím, že ona už má přece jednu celou stavebnici zabranou a jestli si chce s nimi hrát, ať ji rozloží.

Ale Hanka byla na svou stavbu příliš pyšná, a tak si raději našla jinou zábavu.

            Jenže Jožka, tentokráte stavěl vrtulník a na konec, hodily se mu na stavbu předního skla modré průsvitné kostky. Prohledal všechny krabice se stavebnicemi, ale nikde je nenašel, až zase, na Hančiném hradě, kde z nich byla udělaná voda v hradním příkopu.

“Alespoň si je půjčím, jen tam volně leží, tak když tak půjdou lehce vrátit.” Hanka navíc nebyla ten den ve školce, a tak Jožka příliš neváhal, přistavil k polici s hradem židli a natáhl se pro ty modré kostky. Při tom se však místo o hranu police přichytil o podložku, na které hrad stál, ta podjela a Jožka se skácel na zem i s hradem.

            Druhý den všichni napjatě čekali, co se stane, až to zjistí Hanka. Jenže ta jen přejela polici, kde hrad stával, prázdným pohledem a zadumaná, se svěšenou hlavou pokračovala ke svému stolku s pastelkama. Seděla nad prázdným papírem, na který jen dopadaly její slzy. Umřel jí totiž papoušek.

Jožka už byl připravený na hádku, ale protože měl i tak trochu výčitky, řekl si, že zkusí Hanku rozveselit. Svou helikoptéru přestavěl na motýla s barevnýma legračníma očima, paní učitlka mu ještě na místo tykadýlek připevnila brčka zkroucená na drátku a takhle Jožka postavil motýla před Hanku. Byla překvapená a zároveň ji motýl opravdu rozesmál. Vzala jej a šla spolu s Jožkou a ostatními dětmi stavět louku, jak je ponoukla paní učitelka.

Od té doby už si Hanka zase hrávala spolu s ostatními dětmi a na hrad brzy zapomněla.