Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMHD
Autor
malá*
Nemusím skákat bungee ani vyhledávat jiné adrenalinové sporty, zde mi každé ráno namíchají adrenalinový koktejl přímo na míru. Jestli jste někdy chtěli vystoupit z přecpaného dopravního prostředku jinde, než většina davu, dobře víte o čem je řeč. Dnes bych se ale chtěla věnovat jednotlivcům z téhle pozoruhodné masy.
Jezdím busem MHD několik let prakticky ve stejný čas, proto už jsme s ostatními téměř „staří známí“. Léta se každé ráno navzájem pozorujeme.
Kromě tzv. „běžného vzorku“ cestujících, se zde však najde i několik opravdových „lahůdek“…
Bojovnice
Mezi prvními musím zmínit paní, která za všech okolností prostě musí sedět na předním sedadle. Hned za prvními dveřmi. Nezáleží na počasí, konstelaci hvězd ani počtu lidí, stojících na zastávce, přední sedadlo je prostě její. Vždycky. Kde nepomůže mrštnost, nasadí lokty či velmi rafinované údery do slabin. S tak nenávistným výrazem, že si příště jakékoliv soupeření o „její“ sedačku rozmyslíte. Jak to vím?
No ano, jednou jsem to zkusila. Provokovalo mě pokusit se alespoň jednou jedinkrát narušit tuhle zasedací rigiditu. Prostě mi to nedalo. Paní je už v letech, když jsem letmo porovnala naše muskulatury, vše mluvilo pro mne.
Po dlouhých dnech průzkumu taktiky, kterou tato dáma zákeřně knockoutovala své nerozvážné soupeře, jsem se odhodlala k činu.
Bylo slunečné ráno, dobrá viditelnost, prostě ideální den pro boj.
Jedním pohledem na pravidelné intervaly ležících nedopalků jsem již zkušeně odhadla, kde zastavují přední dveře autobusu a chvějíc se napětím zaujala pozici vedle útočné paní. Ta viditelně zneklidněla. Vysvětlila jsem si to jako dobré znamení a narovnala ramena. Chvíle CH se blížila. Autobus se zjevil v ohbí zatáčky a ladně přistál u chodníku. Přední dvířka připlachtila přesně na místo odhadu, všechno mi hrálo do noty. Teď jen nezaspat správný okamžik. Paní už hrbí ramena. Připravit se…TEĎ!
Do autobusu jsme vběhly obě zároveň. Dělila nás tyč u vstupních dveří. Já byla na té lepší straně. Heuréka, tohle musí vyjít! Zachytila jsem se tyčky u kýžené sedačky, na rtech vítězoslavný úsměv. Když v tom se to stalo. Náhle změť rukou, silný hák někam do krajiny břišní a … matróna se podrážděně usazuje na „své“ sedačce…
Jako spráskaný pes jsem dopadla na místo za řidičem a mnula si podrápané zápěstí. V břiše pulzovala bolest. Ego si lízalo rány.
Občas jsem koutkem oka zhrzeně pohlédla na přední sedadlo, kde se roztahovala známá silueta. Bylo dobojováno.
Sedačka je prostě její. Pochopili to všichni. Už dávno. Teď dokonce i já.
Jednoho dne paní na zastávce nebyla. Zaznamenali jsme to. My, co jezdíme ve stejný čas. Co se známe, co už o sobě navzájem tušíme kde kdo pracuje - z útržků rozhovorů, z oblečení, gest.
„Kde je dneska naše bojovnice,“ hlesl za mnou jeden z dvojice seriózních pánů (jeden pracuje na krajském úřadě, druhý na vysoké škole). Všichni jsme byli najednou viditelně nesví, zaběhlý režim byl narušen. Jakoby systém dnešního dne hlásil hned v úvodu error…
Ale druhý den už bylo vše znovu ve svých kolejích. Stav napětí pominul.
Paní ve své vrcholné formě opět číhala u místa předních dveří autobusu. Bojovný výraz. Napružená ramena. Všem se ulevilo.
Začínal pěkný slunečný den…