Rozostřeno

Už se nevyhýbám turistům, když se snaží najít nejlepší úhel pro svou fotku, aby tam byl i Big Ben i rozesmátá přítelkyně, trochu se třese, od řeky jde zima a já jim neohleduplně vkročím do záběru, ani se nepřikrčím, ani se omluvně neusměju, tupě se nechám cvaknout a oni musí začít nanovo, lidé za mnou se dvojici vyhýbají, čekají, až slečně vítr přestane cuchat vlasy, až odjede autobus, co blokuje ceduli s nápisem Underground, chápou, že bez ní by byla fotka neúplná. Ještě trochu zaostřit. Cvak.

Jsem už o dvě stě kroků dál, mechanicky se hýbám mezi chodci. Mnohem lépe je tu v noci, lidé se ztratí, ošklivé domy zmizí, nahradí je světla a mezi nimi člověk může doplňovat tvary budov, spojovat linky a vymýšlet nové stavby, jako by vytvářel nová souhvězdí, domy je možno probudit k druhému životu, přes den stereotypně polykají a vyplivují davy lidí, ale v noci se mohou stát čímkoliv, byť by to bylo jen na zlomek okamžiku, stačí jim věnovat jednu myšlenku a ony pro mě zkrásní, snad si z toho kousek budou pamatovat i ráno, ale asi ne, ráno je neúprosné a vyžene sny, stejně jako ochranka vyžene spícího bezdomovce z teplého průchodu. A tak ten pocit zůstane jen mně. Pocit z věcí, co mohly být a nejsou, a možná tím, že nejsou, zůstávají nejkrásnějšími.

Pak mě spolkne metro, je vedro, šála škrábe na krku a kolem zní všechny možné jazyky, šustí dvacetkrát čtené noviny a plechovka na zemi se kutálí tam a zpět, pak ji někdo sešlápne, což přeruší mé představy o kyvadle a metronomu, plechovka se jen neochotně posunuje, jako v posledním tažení. Čas ovšem občas dělá totéž.