Na křídlech vážky

Na křídlech vážky

V kořalkách mě vždycky přepila. Vždycky. Zatímco já jsem se už válel pod stolem nebo oblečenej po posteli, ona ještě tancovala se sluchátkama na uších uprostřed pokoje s flaškou prázdný vodky v ruce a vlasy měla spálený od svíček, co byly všude kolem. Samotná. Uprostřed úplně tichýho pokoje, uprostřed noci. Jako zjevení. Krásná, svá. Vždycky jsem ji přimhouřenýma očima sledoval, její stíny po zdech v tom tichu, jak se ztrácí sama sobě, aby se pak našla v nás dvou. Abysme se pak našli. Spolu, uprostřed noci… Pak uběhlo pár let. Podzimy, zimy, ptáci přilítali a odlítali. Pár lidí se narodilo, pár odešlo. Znal jsem je všechny, kamarády. Začal jsem pít hořký kafe, to abych si pomalu zvykal na život a jiný časy, co přišly po těch dobrých. Začal jsem vidět věci, co jsem dřív neviděl a cosi bylo najednou jinak. V konturách času a denní šedi. Jiný to prostě bylo… Občas si ještě vzpomenu na ty roky a noci, na ty stíny a prázdný lahve a rozteklý svíčky všude kolem. Vzpomenu si na to zvláštní ticho čtyř stěn a na rána plný hledání a potkávání. To pak po nocích piju. Aby se zapomnělo. Roky, podzimy, zimy. Jenže zapomenout není zas tak lehký, když přes slzy není vidět dno. To se pak sakra těžko zapomíná. Sakra těžko zapomíná…