Šrámy na duši

"Moje matka je hrozná ženská. Nenávidím ji a nikdy jí neodpustím co mi 1.září 1998 udělala. Přetrhla nitku chodu mýho života. Znovu jsem ji navázala, ale uzel tam zůstane .... Navždy!"

Neznám žádný dítě, který se netěší poprvé do školy, na nový kamarády.

Ráno jsem vstala snad o dvě hodiny dřív, abych se stihla učesat a hezky se obléknout.

Šla jsem dolů za maminkou, vzbudit ji. Po schodech z pokoje jsem pelášila do ložnice.

Jenže ona tam nebyla. Začala jsem strašně brečet, protože jsem věděla že mě nemá kdo odvést do školy. Maminka nebyla doma ani předminulého večera, ale myslela jsem že na můj velký den aspoň jednou nezapomene. Asi jsem se mýlila.

S brekem jsem odešla z domu. Bez tašky, naštvaná a ubrečená. Na stole ležel vzkaz. Nakreslila jsem ho já.

Ten obrázek si pamatuji dodnes. Nakreslila jsem tam velký dům s mřížemi na oknech. Vedle něj byl velký park. Ten vzkaz měl vyjadřovat kde mě najde. U nás ve městě byl jediný park.

Patřil k dětskému domovu.

Když jsem došla k děcáku, chvíli jsem tam stála a pozorovala děti bez rodičů, jak se řinou do školy. Všichni vypadaly strašně vesele, asi se tam těšily. Tak jako já. Když ty děti nasedly na autobus a odjeli, vydala jsem se ke dveřím děcáku.

Otevřela mi paní, která na mě mluvila vlídně, s energií v hlase. Vevnitř to vypadalo moc hezky, všude byly vyvěšeny práce dětí. Ale v tu chvíli mi to připadalo ošklivé a neosobní.

Když jsem té paní odvyprávěla co se stalo, jely jsme společně k nám domů. Nikdo tam ale nebyl.

Tátu neznám a příbuzné také nemám... žádné. Proto jsem přespala v dětském domově. Ta noc byla nejhorší v mém životě. Celou noc jsem vzlykala a sama pro sebe si říkala, jak moji maminku nemám ráda, že bych chtěla někoho jiného.

Když jsem přeci jen na chvíli usnula, zdál se mi sen. Ne sen, ale noční můra. :

Ráno jsem vstala a chystala se do školy. Šla jsem vesele vzbudit maminku, ale ta zamknula dveře a nechtěla mě pustit do školy. Prý je to zbytečné plýtvání benzínu. S brekem jsem na ni ječela. Maminka vzala pásek a strašně mě zmlátila. Měla jsem modřiny po celém těle. Psychicky to bylo otřesné, pro tak malou holčičku. Proto jsem jí pohrozila že jestli mě nepustí, uteču od ní. Jak to maminka slyšela, vzala znovu pásek a zmlátila mě znovu. .....

V tu chvíli jsem se vzbudila strašně spocená a ubrečená. Oči od breku napuchlé, bez peřiny, schoulená v klubíčku, jako hromádka neštěstí.

Druhý, třetí ani čtvrtý den doma nikdo nebyl. Ale každé ráno jsem neztrácela naději a prosila paní vychovatelku, aby tam se mnou znovu jela.

Po roce mě ale ta naděje opustila. Skončila jsem v děcáku a po matce, jako by se slehla zem. Nikdy jí to neodpustím a jestli jí někdy uvidím .... ....